44 Az 2/2026

Rubrum

č. j. 44 Az 2/2026 -22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci žalobce: U. N., narozen XXX státní příslušnost Uzbekistán zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2026, č. j. OAM-695/ZA-ZA15-ZA05- 2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 2 44 Az 2/2026 2. Žalobce v řízení před správním orgánem tvrdil, že byl v domovském státě nucen si v souvislosti se svou podnikatelskou činností vypůjčit finanční prostředky od lichvářů. Po nesplnění svých závazků začal čelit výhrůžkám ze strany osob napojených na mafii. V době, kdy pobýval na Ukrajině, se hrozby neprojevovaly bezprostředně, avšak v důsledku válečného konfliktu byl nucen Ukrajinu opustit, čímž se podle jeho tvrzení riziko návratu do země původu a realizace výhrůžek stalo aktuálním.

3. Podle žalobce správní orgán nesprávně posoudil jeho situaci, když jeho obavy označil za nevěrohodné a účelové. Žalobce zdůrazňuje, že ačkoli jeho potíže mají původ v soukromoprávním vztahu, v podmínkách země původu dochází k jejich přerůstání do roviny veřejnoprávní, neboť neuhrazení dluhu je tam kriminalizováno a může vést k zásahu státních orgánů. Má za to, že mu tak hrozí nejen jednání ze strany soukromých osob, ale i postih ze strany státní moci. Současně namítá, že nemá důvěru v orgány veřejné moci v zemi původu, zejména policii, a to z důvodu rozšířené korupce, přičemž správní orgán se otázkou dostupnosti účinné ochrany ze strany státu podle jeho názoru dostatečně nezabýval.

4. Žalobce dále vytýká napadenému rozhodnutí, že vychází toliko z obecných informací o stavu lidských práv v zemi původu, aniž by zohlednilo jeho individuální situaci. Podle jeho názoru nebylo zkoumáno, zda existují účinné kontrolní mechanismy nad činností policie ani zda by se mohl domoci ochrany prostřednictvím jiných institucí, například orgánu obdobného ombudsmanovi. Správní orgán se rovněž podle žalobce opřel o vlastní podkladové materiály, aniž by zajistil jejich nezávislost a objektivitu.

5. Žalobce namítá rovněž pochybení při dokazování, když správní orgán po něm požadoval doložení tvrzení v rozsahu, který neodpovídá povaze azylového řízení, a nepřihlédl k zásadám vyplývajícím z mezinárodních dokumentů, podle nichž nelze po žadateli zpravidla požadovat úplné prokázání všech jeho tvrzení. Má za to, že správní orgán nevyvinul dostatečnou aktivitu ke zjištění skutkového stavu a nedostatečně hodnotil předložený „azylový příběh“, a to i ve vztahu k možné hrozbě vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu, zejména ve formě nelidského či ponižujícího zacházení.

6. Konečně žalobce namítá i nedostatečné posouzení možnosti udělení humanitárního azylu, zejména s ohledem na jeho osobní a rodinné poměry, kdy jeho partnerka je státní příslušnicí Ukrajiny s pobytem v České republice v režimu dočasné ochrany. Napadenému rozhodnutí vytýká nepřezkoumatelnost, nedostatečné odůvodnění a porušení jeho práva na spravedlivý proces.

7. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobním námitkám uvádí, že s nimi nesouhlasí a považuje je za neopodstatněné. Má za to, že v průběhu správního řízení postupoval v souladu se správním řádem i zákonem o azylu, dostatečně zjistil skutkový stav věci a opatřil si potřebné podklady, včetně aktuálních a relevantních informací o zemi původu žalobce. Uvádí, že případ posuzoval individuálně a zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v řízení uvedl.

9. Žalovaný připomíná, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce byla obava z jednání soukromé osoby – věřitele, jemuž dluží finanční prostředky a který mu měl vyhrožovat. Takto vymezené skutečnosti však podle žalovaného nenaplňují zákonné podmínky pro udělení Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 3 44 Az 2/2026 mezinárodní ochrany. Současně zdůrazňuje, že je to především žadatel, kdo nese povinnost tvrzení, a tím vymezuje rámec zjišťování skutkového stavu; podle jeho názoru žalobce měl dostatečný prostor tuto povinnost splnit.

10. K dalším námitkám žalovaný uvádí, že se situací v zemi původu zabýval na základě relevantních zpráv a neshledal, že by žalobci hrozila vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. Nezjistil ani žádné jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany.

11. Žalovaný dále uvádí, že institut mezinárodní ochrany je výjimečným prostředkem určeným k ochraně osob splňujících zákonné podmínky, a nelze jej zaměňovat ani používat jako náhradu za jiné formy pobytového oprávnění podle zákona o pobytu cizinců. U žalobce neshledal ani mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho pobyt z důvodu ochrany soukromého či rodinného života.

12. Žalovaný proto shledal, že napadené rozhodnutí je řádně odůvodněné, přezkoumatelné a opřené o dostatečně zjištěný skutkový stav, přičemž námitky žalobce považuje za irelevantní a účelové, a odkázal na obsah správního spisu a odůvodnění rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

13. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Zároveň nebylo navrženo provedení důkazních prostředků, které by nebyly součástí správního spisu předloženého žalovaným.

14. Žaloba není důvodná.

15. Žalobce svůj žalobní návrh opírá o to, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a v tom důsledku špatně vyhodnotil, zda žalobci návratem do země původu hrozí újma z důvodu existence dluhů vůči osobě, kterou označil jako T. Uvedená osoba žalobci od roku 2023 vyhrožuje, nesplní-li žalobce své dluhy ve výši 40 000 USD. Žalobce tak má obavu, že vůči němu bude vyvinuto násilí.

16. Soud v první řadě uvádí, že z konstantní judikatury správních soudů vyplývá, že pronásledování ze strany soukromých osob je jen zcela výjimečně způsobilým azylovým důvodem, zejména pokud má žadatel možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004- 48, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003-49, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003-36, ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003-55, ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65, ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003-60 a ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003-51). Žalobce by tak mohl být se shora uvedenou námitkou úspěšný pouze za situace, pokud by doložil nejen existenci ohrožení, ale také neefektivitu státních orgánů v zemi původu.

17. Žalobcovo tvrzení o ohrožení v důsledku existence dluhu nelze považovat za věrohodné. Žalobce podal dle protokolu č. j. KRPA-54275-10/ČJ-2025-000022-50 dne 13. 2. 2025 vysvětlení dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 4 44 Az 2/2026 některých zákonů, a následně pak byl dne 2. 7. 2025 vyslechnut v souvislosti s podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobcova výpověď se ovšem v obou případech odlišuje v podstatných ohledech. Žalobce konkrétně dne 13. 2. 2025 výslovně uvedl, že je pro něj jeho země původu bezpečnou zemí, a v souvislosti s návratem do země původu mu nehrozí žádné nebezpečí. Nijak nezmínil existenci dluhů ani vyhrožování. O těchto skutečnostech žalobce vypověděl až dne 2. 7. 2025, přičemž když byl s tímto rozdílem ve výpovědích konfrontován, reagoval, že otázku pochopil tak, že v té době se osoba, která žalobci vyhrožovala, nenachází v zemi původu, tudíž pro něj bude návrat bezpečný. Toto tvrzení je zcela nevěrohodné, protože žalobce od Policie ČR (která o této žalobcem tvrzené skutečnosti ani nevěděla) neobdržel žádné ujištění o tom, kde se uvedená osoba nachází a ani není logický závěr, že by pro žalobce byla země původu bezpečnou zemí jen z důvodu přechodného pobytu uvedené osoby v zahraničí. Žalobce také o udělení mezinárodní ochrany požádal až 25. 6. 2025, byť uvedl, že mu shora uvedená osoba vyhrožuje již od roku 2023, je přitom nepravděpodobné, že měl-li by žalobce skutečné obavy o svůj život či zdraví, podal by žádost o mezinárodní ochranu až po tak dlouhé době. Žalobce nadto tvrzené skutečnosti nijak blíže nedokládá a jeho tvrzení jsou spíše obecná – žalobce nijak blíže nerozvedl, z přesně jakého zboží, resp. podnikatelské činnosti měl dluh ve výši 40 000 USD vzniknout.

18. Žalobce nadto dne 2. 7. 2025 výslovně uvedl, že o dočasnou ochranu požádal z toho důvodu, že mu to bylo doporučeno jeho právním zástupcem, a kdyby se tak nestalo, žádost o udělení mezinárodní ochrany by pravděpodobně nepodal a na území ČR by dále pobýval nelegálně. Nelze přitom přehlédnout, že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany koresponduje s termínem výjezdního příkazu platného od 23. 6. 2025 do 28. 6. 2025, jenž je zachycen v žalobcově cestovním pase.

19. Na základě shora uvedeného se tak soudu jeví, že žalobce ve skutečnosti není v zemi původu pronásledován z důvodu dluhů, nýbrž to tvrdí na doporučení právního zástupce. Obdobně soud uvádí, že žalobce nejenže svá tvrzení nijak nedokládá, ale jeho tvrzení jsou obecného charakteru, protože nijak blíže nerozvádí příčinu vzniklých dluhů ani osoby svých obchodních partnerů – není tak nijak zřejmé, z jaké činnosti žalobcovy dluhy vznikly, ani zda skutečně existují. Žalobcův odkaz na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků tak není příhodný, protože žalobce neuvádí koherentní a ucelená tvrzení, ze kterých by vyvstal věrohodný „azylový příběh“.

20. Soud dále uvádí, že z informací OAMP ze dne 6. 6. 2025 o ekonomické situaci v žalobcově zemi původu vyplývá, že uvedená země disponuje institutem osobního bankrotu a existence dluhu nepředstavuje trestný čin, z informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 8. 4. 2025, č. j. 108368-6/2025-MZV/LPTP dále vyplývá, že policie v žalobcově zemi původu v případě kriminálních činů postupuje standardně a občané mají možnost se na ni obracet, popř. se mohou obracet na ombudsmana ohledně porušení jejich práv. Žalobce zpochybňuje efektivitu těchto postupů, ovšem bez jakéhokoli bližšího rozboru. Současně jsou pak tvrzení žalobce o tom, že neuhrazení dluhu představuje trestný čin, v přímém rozporu s uvedeným materiálem, který výslovně uvádí, že v zemi původu je zakotvena forma osobního bankrotu – bylo-li by nesplacení dluhu trestným činem, nejspíš by tomu tak nebylo. Žalobce sice zpochybňuje věrohodnost těchto materiálů, neuvádí k tomu ale žádné důvody. Uvedený materiál je opřen o rozsáhlé prameny, takže soud neshledává, že by nemohl být věrohodný, přičemž žalobce nevěrohodnost dovozuje a priori pouze z toho, že Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 5 44 Az 2/2026 se jedná o materiál vydaný Ministerstvem vnitra a nijak se nepokouší vyvrátit správnost jednotlivých v něm zachycených informací.

21. Odkazuje-li se žalobce na to, že mu nebyl udělen humanitární azyl, soud uvádí, že institut národního humanitárního azylu byl zrušen zákonem č. 314/2025 Sb. a nelze ho dle čl. II bodu 9. uvedeného zákona udělit ani v řízeních zahájených před účinností uvedeného zákona. Skutečnost, že žalobcova družka má na území ČR povolený pobyt na základě dočasné ochrany pak není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny, protože vztah druh – družka není relevantní rodinnou vazbou dle § 14 odst. 3 zákona o azylu.

22. Soud také podotýká, že žalobci podle jeho vlastních slov nehrozí vycestování zpět do země původu, protože má manželku a dvě děti na Ukrajině, kam má dle výslechu ze dne 13. 2. 2025 možnost se dobrovolně vrátit.

23. Soud tak uzavírá, že žalobce nedoložil, resp. ani netvrdil, že by mu hrozilo pronásledování za uplatňování politických práv ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a nedoložil ani jiné důvody, z nichž by žalobci vyplývalo postavení uprchlíka ve smyslu čl. 3 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1347 ze dne 14. května 2024 o normách, které musejí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu udělené ochrany, o změně směrnice Rady 2003/109/EU a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU. Soud pak ani na základě správního spisu neshledal žádné další skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o zákonnosti postupu žalovaného, ke kterým by musel dle § 33b odst. 2 zákona o azylu přihlédnout i bez návrhu.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

24. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 6 44 Az 2/2026 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 30. června 2026 Milan Tauber v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.