45 A 10/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Vadimem Hlavatým ve věci žalobce: D. B., narozen X státní příslušnost: Kosovská republika bytem X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2026, č. j. OAM-50643-39/ZM-2023, MV- 146807-13/OAM-2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí – opakovaného sdělení o nesplnění podmínek dle § 42g odst. 7 a 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení držitele zaměstnanecké karty nebo pro jeho zaměstnávání u dalšího zaměstnavatele nebo na další pracovní pozici.

2. Žalobce v žalobě zrekapituloval dosavadní vývoj věci. Zdůraznil, že napadeným rozhodnutím mu žalovaný již potřetí sdělil, že nejsou splněny podmínky pro změnu zaměstnavatele. Předchozí dvě sdělení byla zrušena zdejším soudem. Plynutím času nyní došlo ke změně situace. Žalobce původně dne 11. 7. 2023 oznámil změnu zaměstnavatele na společnost Sendway s.r.o. Ta však již ztratila zájem o jeho zaměstnávání, resp. má nového majitele a je nekontaktní. Nelze tedy již napravit vadu původního oznámení a uvést v něm volnou pracovní pozici nabízenou tímto zaměstnavatelem, jak požadoval žalovaný. To ovšem způsobila nezákonná sdělení žalovaného, nikoliv žalobce.

3. Žalobce si našel pozici u nového zaměstnavatele, společnosti MADOKU-2020 s.r.o. Žalovaný mu však neumožnil učinit změnu obsahu podání (původního oznámení o změně zaměstnavatele) tak, aby zde uvedl nového zaměstnavatele. Žalovaný rovněž odmítl všechna ostatní řešení nastalé procesní situace, ačkoliv k tomu byl zavázán právním názorem soudu. Žalovaný zamítl návrh na spojení řízení o změně zaměstnavatele a řízení o prodloužení zaměstnanecké karty, rovněž podle něj není možné učinit ani zcela nové oznámení o změně zaměstnavatele, jelikož lhůta pro jeho podání uplynula před více než dvěma lety. Žalovaný tak jednal v rozporu se svými zákonnými povinnostmi i se závazným právním názorem zdejšího soudu. V důsledku běhu času navíc zanikla i nová pozice u zaměstnavatele MADOKU-2020 s.r.o.

4. V řízení o změně zaměstnavatele je vyloučeno použití druhé a třetí části správního řádu, a tedy i § 41 odst. 8 správního řádu, který umožňuje změnu obsahu podání. Toto vyloučení však v souladu s § 154 správního řádu není absolutní. V každém jednotlivém případě je nezbytné zabývat se tím, zda je použití dalších ustanovení správního řádu potřebné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2023, č. j. 5 Azs 39/2023, Sb. NSS 4515/2023). Pokud by se v nynější situaci nepoužil institut změny obsahu podání, došlo by k porušení práv žalobce. Důvody, pro které je žalobce nucen měnit zaměstnavatele, jsou přitom objektivní a nezaviněné. Změnu obsahu podání je proto nutné připustit.

5. Není pravda, že zákon o pobytu cizinců obsahuje vlastní komplexní úpravu, pročež nelze použít § 41 odst. 8 správního řádu, jak uvádí žalovaný. Zákon o pobytu cizinců neupravuje situace, kdy nastane změna okolností v průběhu řízení o oznámení o změně zaměstnavatele. Rovněž nijak nepředpokládá vydání nezákonného sdělení o nesplnění podmínek a jeho následné zrušení soudem, tedy prolamování právní moci. Nejde proto o natolik komplexní úpravu, aby byla vyloučena přiměřená aplikace druhé a třetí části správního řádu. Obecně lze sice nápravy dosáhnout novým oznámením, v daném případě však nikoliv. Nastalou situaci by umožnila vyřešit pouze změna původního oznámení. Zdejší soud přitom ve svém druhém zrušujícím rozsudku uvedl, že žalovaný postupoval vůči žalobci striktně, a že žalobce neměl v důsledku jeho jednání prostor svoji situaci vyřešit.

6. Též nelze pominout, že žalovaný sdělením o nesplnění podmínek závazně zakládá, mění nebo ruší žalobcova práva a povinnosti. Z toho důvodu musí být ve větší míře zachována procesní práva žalobce a nelze bezpodmínečně vyloučit druhou a třetí část správního řádu a všechny jejich instituty. Judikatura navíc umožňuje odstraňování odstranitelných vad oznámení. Oznámení tedy lze měnit. Není ani pravda, že by možnost učinit opakovaná oznámení vždy vylučovala změnu původního oznámení. Judikatura také vyvrací, že by se splnění podmínek posuzovalo vždy ke dni doručení oznámení žalovanému.

7. Dle žalovaného je účelem vyloučení druhé a třetí části správního řádu urychlení vyřizování oznámení. Současné řízení je důkazem, že tomu tak není. Nedávná novela zákona o pobytu cizinců přitom prodloužila dobu pro oznámení změny zaměstnavatele, jelikož původní doba byla praxí shledána jako nepřiměřeně krátká. Žalovaný navíc obvykle rozhoduje ke konci lhůty. Prostor pro opravu chyb a podání nového oznámení byl tedy v rámci 60denní lhůty minimální.

8. Žalobce dále rozsáhle citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Zdůraznil, že nezákonnost postupu žalovaného nemůže jít k jeho tíži. Poukázal na zásadu šetření práv nabytých v dobré víře (§ 2 odst. 3 správního řádu) a podotkl, že ochrana dobré víry může ovlivnit rozhodování v individuálních případech i za cenu prolomení psaných norem. Uvedl, že zákony mají být vykládány s přihlédnutím k jejich smyslu a účelu a způsobem, jenž umožňuje dospět ke spravedlivému řešení. Nepovolení změny oznámení je v daném případě přepjatým formalismem.

9. Žalovaný rovněž porušil zásadu legitimního očekávání. V napadeném sdělení uvedl, že žalobce již dne 23. 2. 2026 informoval, že jeho situaci lze řešit novým oznámením. Jakmile však žalobce nové oznámení učinil, vydal žalovaný další sdělení o nesplnění podmínek. Žalovanému přitom muselo známo, že žalobce nemá možnost získat pracovní místo u původního zaměstnavatele. V době vyzvání žalobce k odstranění vad oznámení tak bylo jasné, že se situace žalobce změnila.

10. Dle žalobce by učinění dalšího oznámení po druhém zrušujícím rozsudku mělo být přípustné s ohledem na prolomení právní moci předchozích sdělení a na časový odstup od původního oznámení. Na jeho situaci by měly být obdobně vztaženy závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 8. 2024, č. j. 21 A 32/2024-27. V takovém případě by po právní moci druhého rozsudku začala běžet nová lhůta pro oznámení změny zaměstnavatele.

11. Žalobce z důvodu nezákonného postupu žalovaného (nevyzvání k odstranění vad podání, případně nevydání oznámení o nesplnění podmínek v době, kdy mohlo být oznámení učiněno znovu) nemohl učinit oznámení o změně zaměstnavatele v zákonné lhůtě. Následně již nešlo získat pracovní pozici u zaměstnavatele Sendway s.r.o. Odstranění vad oznámení o změně zaměstnavatele ze dne 11. 7. 2023 tak již nebylo objektivně možné. Žalobce si proto našel nového zaměstnavatele a novou pracovní pozici a požádal žalovaného o změnu obsahu původního oznámení o změně zaměstnavatele. Té nebylo vyhověno. Nebylo vyhověno ani úplně novému oznámení. Žalovaný tedy vyloučil všechna řešení navržená žalobcem. Současně žalobce nepoučil, jak by měl zabránit zániku jeho zaměstnanecké karty. Zdejší soud přitom ve druhém zrušujícím rozsudku uvedl, že žalovaný má žalobci umožnit jeho nastalou situaci vyřešit. Žalobce se tak ocitl v nestandardní situaci, která byla zapříčiněna nezákonným postupem žalovaného.

12. Žalovaný rovněž ani napotřetí nedostál své poučovací povinnosti. Napadené rozhodnutí opět neobsahuje poučení o možnosti podat správní žalobu, ačkoliv zdejší soud již dvakrát vyslovil, že jej obsahovat má. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se před vydáním napadeného rozhodnutí řídil závazným právním názorem soudu a vyzval žalobce k odstranění vad podání. Dne 4. 2. 2026 žalobce vyzval, aby označil pracovní místo v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty ohlášené zaměstnavatelem Sendway s.r.o., které obsahuje skutečně volné pracovní pozice.

14. Žalobce se v reakci na výzvu domáhal změny obsahu oznámení o změně zaměstnavatele. Žalovaný ve sdělení ze dne 23. 2. 2026 žalobci vysvětlil, proč tato změna není možná. Zákon o pobytu cizinců je totiž ve vztahu speciality ke správnímu řádu. Ustanovení § 42g odst. 7 až 9 ve spojení s § 63 zákona o pobytu cizinců představují komplexní úpravu, která vylučuje použití § 41 odst. 8 správního řádu.

15. Podle § 42g odst. 9 věty druhé zákona o pobytu cizinců se na oznámení, které nesplňuje podmínky podle odst. 7 a 8 téhož ustanovení, hledí, jako by nebylo učiněno. Pokud tedy oznámení tyto podmínky nesplňuje, považuje se za od počátku neučiněné a nevyvolává právní následky. Rozhodné je proto splnění podmínek ke dni doručení oznámení správnímu orgánu. Není prakticky ani právně možné, aby byl dodatečně měněn obsah oznámení. Nelze provést pozdější změnu v oznámení, ke kterému se (od počátku) nepřihlíží.

16. Zákon o pobytu cizinců navíc umožňuje oznámení opakovat. To samo o sobě vylučuje použití institutu změny obsahu podání. Požadované změny lze vždy dosáhnout dalším oznámením. Postup podle příslušných zákonných ustanovení nelze považovat za přepjatě formalistický.

17. K porušení zásady legitimního očekávání nedošlo. Dle této zásady správní orgán dbá na to, aby při rozhodování skutkově totožných či podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Je však vždy nutné, aby se správní orgán při tomto rozhodování řídil zásadou zákonnosti, tedy postupoval v souladu s právními předpisy. Při vydání sdělení o nesplnění podmínek ze dne 24. 3. 2026 vycházel žalovaný z platného znění zákona o pobytu cizinců. Pracovní poměr žalobce u původního zaměstnavatele Prostor a.s. skončil ke dni 5. 6. 2023, tedy více než před dvěma lety od doručení oznámení ze dne 24. 2. 2026. Žalobce podal dne 2. 8. 2024 žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Toto řízení dosud není pravomocně skončeno. Zaměstnanecká karta žalobce je stále platná, nicméně již uplynula 90denní doba po skončení pracovněprávního vztahu, ve které lze oznámit změnu zaměstnavatele.

18. Rozsudek č. j. 21 A 32/2024-27 není aplikovatelný na tuto věc. Šlo o situaci, kdy žalovaný zrušil platnost zaměstnanecké karty cizince, jelikož ten byl trestním příkazem odsouzen ze spáchání trestného činu. Trestní příkaz byl však vzápětí zrušen a na cizince bylo proto zapotřebí hledět jako na bezúhonného. Krajský soud v Praze poté zrušil také rozhodnutí žalovaného o zrušení zaměstnanecké karty. Cizinec následně podal nové oznámení o změně zaměstnavatele. Zdejší soud pak rozhodoval za specifické situace, kdy sice došlo k obnově pobytového oprávnění (zaměstnanecké karty), ale již ne k obnově samotného pracovněprávního vztahu. Zdejší soud proto vyslovil závěr, že k dohodě o rozvázání pracovněprávního vztahu nelze přihlížet a že lhůta 60 dní pro oznámení změny zaměstnavatele běží až od právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze. Případ žalobce je však odlišný a bylo nutné setrvat na původní zákonné lhůtě.

19. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2022, č. j. 4 Azs 77/2022-25, vyplývá, že žalovaný postupoval správně, když v poučení neuvedl, že cizinec má možnost se proti rozhodnutí bránit správní žalobou. Žalobce vytrhává z kontextu rozsudek č. j. 9 Azs 118/2022-32. Žalobu lze nepochybně považovat za opravný prostředek ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě. Rozsudek se však nezabýval tím, zda je změna zaměstnavatele změnou jednotného povolení ve smyslu této směrnice. Žalovaný má za to, že žalobce nemusel poučovat o možnosti podat správní žalobu. Řádné opravné prostředky v případě žalobce nepřicházely v úvahu, o čemž žalobce poučen byl. Jednání před soudem 20. Při jednání dne 22. 6. 2026 žalobce setrval na svém procesním stanovisku, odkázal na žalobu a shrnul svou argumentaci. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Jelikož neúčast řádně předvolaného žalovaného nebránila projednání a skončení věci, soud dle § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

21. K dotazu soudu žalobce výslovně uvedl, že nemá důkazní návrhy; důkazní návrhy nevznesl ani žalovaný ve svém vyjádření k žalobě. Lze dodat, že správním spisem se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, Sb. NSS 2383/2011). Posouzení žaloby soudem 22. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

23. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

24. Podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců ministerstvo ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení podle odstavců 7 a 8 sdělí cizinci a budoucímu zaměstnavateli, zda byly splněny podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele a zda může být na tomto místě zaměstnáván. Na oznámení, které nesplňuje podmínky uvedené v odstavcích 7 a 8 se hledí, jako by nebylo učiněno. Jestliže v době podle § 63 odst. 1 držitel zaměstnanecké karty doručil ministerstvu více oznámení o změně zaměstnavatele, přihlíží se pouze k poslednímu z nich, na předchozí oznámení se hledí, jako by nebyla učiněna.

25. Podle § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.

26. Podle § 41 odst. 8 správního řádu požádat o povolení změny obsahu podání účastník může pouze do vydání rozhodnutí (§ 71). Správní orgán může povolit zpětvzetí nebo změnu obsahu podání jen v případě, že podateli hrozí vážná újma; tím není dotčeno ustanovení § 45 odst.

4. Ustanovení odstavců 2 až 4, 6 a 7 platí obdobně.

27. Podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2011/98/EU proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání, změnu nebo obnovení či o odnětí jednotného povolení je možné podat opravný prostředek v dotčeném členském státě v souladu s vnitrostátním právem. V písemném oznámení podle odstavce 1 je uveden soud nebo správní orgán, u kterého může dotčená osoba podat opravný prostředek, a lhůta pro toto podání.

28. Soud nejdříve stručně shrne dosavadní průběh věci: - Dne 11. 7. 2023 žalobce učinil oznámení o změně zaměstnavatele; chtěl obsadit pracovní místo s evidenčním číslem 26 658 520 768 u společnosti Sendway s.r.o. Žalovaný dne 10. 8. 2023 žalobci sdělil, že nejsou splněny podmínky pro změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců („první sdělení“). - Dne 31. 7. 2024 zdejší soud rozsudkem č. j. 4 A 36/2023-62 („první rozsudek“) zrušil první sdělení pro nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost odůvodnění. Soud též obiter dictum poukázal na judikaturu, podle níž je žalovaný před vydáním sdělení povinen vyzvat držitele zaměstnanecké karty k odstranění vad oznámení. - Dne 2. 9. 2024 žalovaný žalobci podruhé sdělil, že nejsou splněny podmínky pro změnu zaměstnavatele („druhé sdělení“). To již přezkoumatelně zdůvodnil tím, že žalobce v oznámení uvedl pracovní místo, které nebylo obsaditelné držiteli zaměstnanecké karty. Společnost Sendway s.r.o. v době oznámení nenabízela ani jiná místa na pozici dělníka pro výstavbu a údržbu budov. Takové místo bylo do evidence zavedeno až dne 20. 9. 2023. Ke dni doručení oznámení žalobce (11. 7. 2023) tak nebyly splněny podmínky pro změnu zaměstnavatele. Žalovaný před vydáním sdělení nevyzval žalobce k odstranění vad oznámení; neřídil se tedy obiter dictem prvního rozsudku. - Dne 22. 1. 2026 zdejší soud rozsudkem č. j. 16 A 42/2024-55 („druhý rozsudek“) zrušil druhé sdělení pro vadu řízení spočívající v absenci výzvy k odstranění vad oznámení. Dle soudu žalovaný pochybil, když žalobce původně nevyzval k odstranění vad oznámení. V dané době mohl žalobce na výzvu reagovat a oznámení změnit. Pracovní místo označené žalobcem sice nebylo obsaditelné držitelem zaměstnanecké karty, u stejného zaměstnavatele však bylo volné jiné místo na pozici pracovníka v úklidu a pomocných pracích, na které mohl žalobce nastoupit. V případě dřívější reakce žalovaného mohl žalobce nalézt také zcela nové místo u jiného zaměstnavatele (body 33, 41–43 a 47 druhého rozsudku). Soud na žalovaného opakovaně apeloval, ať žalobci umožní vyřešit nastalou procesní situaci (body 30, 32, 45 a 49 druhého rozsudku) a výslovně jej zavázal, ať před opětovným vydáním sdělení vyzve žalobce k odstranění vad oznámení.

29. Napadeným rozhodnutím žalovaný potřetí žalobci sdělil, že nejsou splněny podmínky pro změnu zaměstnavatele dle § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců. Soud podotýká, že ačkoliv o změně zaměstnavatele není vedeno správní řízení (§ 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele je z materiálního hlediska rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Tento závěr byl podrobně popsán v předchozích rozsudcích zdejšího soudu, na něž soud pro stručnost odkazuje.

30. Žalobce předně namítal, že žalovaný nedodržel závazný právní názor soudu vyslovený v druhém rozsudku a že mu měl umožnit procesně vyřešit nastalou situaci, například pomocí změny obsahu podání (§ 41 odst. 8 správního řádu).

31. Soud připomíná, že žalovaný byl právním názorem vysloveným v druhém rozsudku zavázán, ať žalobce před vydáním dalšího sdělení o nesplnění podmínek vyzve k odstranění vad oznámení. V druhém rozsudku bylo též opakovaně konstatováno, ať žalovaný žalobci „umožní rozumně vyřešit nastalou procesní situaci“.

32. Účelem závazného pokynu druhého rozsudku tedy bylo zjevně to, aby žalobce dostal prostor k úpravě (odstranění vad) oznámení do takové podoby, která by již splňovala podmínky zákona o pobytu cizinců. Obecněji lze závěry druhého rozsudku chápat jako určitý pokyn pro žalovaného, aby žalobci umožnil jeho situaci úspěšně vyřešit.

33. Soud uvádí, že žalovaný před vydáním napadeného sdělení skutečně vydal výzvu k odstranění vad podání ze dne 4. 2. 2026, č. j. OAM-50643-32/ZM-2023 MV-146807- 7/OAM-2024. Tím tedy formálně vyhověl závaznému pokynu z druhého rozsudku. Výzva byla ovšem formulována tak, ať žalobce v oznámení uvede volné pracovní místo nabízené společností Sendway s.r.o., tedy původním zaměstnavatelem označeným již v oznámení ze dne 11. 7. 2023. Takto formulované výzvě žalobce nemohl dostát, neboť společnost Sendway s.r.o. již žádná pracovní místa nenabízí. Je proto zjevné, že materiálně závaznému pokynu vyhověno nebylo, neboť situace žalobce nadále nebyla úspěšně vyřešena.

34. Soud podotýká, že nerespektuje-li správní orgán závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku krajského soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), zakládá to zpravidla nezákonnost jeho následného rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002-25).

35. Existují však výjimky. Vázanost může být prolomena tehdy, jestliže dojde k natolik podstatné změně skutkového stavu, že závazný právní názor vyslovený v předchozím řízení před soudem již nelze aplikovat (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007-56, Sb. NSS 1723/2008). Správní orgán taktéž není vázán právním názorem krajského soudu, pokud byl tento právní názor v mezidobí (ke dni nového rozhodování správního orgánu) překonán judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 31/2016-36).

36. Soud má za to, že během opětovného „rozhodování“ žalovaného došlo jak ke změně skutkového stavu, tak k vývoji judikatury Nejvyššího správního soudu. V důsledku toho žalovaný v nynějším „řízení“ nemohl vyhovět závaznému pokynu druhého rozsudku – nemohl tedy nastalou situaci vyřešit v žalobcův prospěch.

37. Nejvyšší správní soud se v recentních rozhodnutích, vydaných až po druhém rozsudku, zabýval tím, jak přistupovat k odstraňování vad oznámení o změně zaměstnavatele poté, co soud zrušil původní sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele (rozsudek ze dne 9. 4. 2026, č. j. 2 Azs 281/2025-30, a usnesení ze dne 21. 4. 2026, č. j. 2 Azs 55/2025-31). Uvedl, že v takovém případě musí nové posouzení oznámení reflektovat změnu skutkového stavu. Smyslem „rozhodování“ o oznámení o změně zaměstnavatele je totiž připustit obsahovou změnu vydané zaměstnanecké karty, tedy umožnit na jejím základě výkon práce u jiného zaměstnavatele či na jiném pracovním místě. Posouzení oznámení svými účinky směřuje jednoznačně do budoucnosti. Jeho podstatou není deklarace, že v určitý okamžik v minulosti byly splněny podmínky pro změnu zaměstnavatele. Nelze tak např. aprobovat změnu zaměstnavatele, pokud již oznamovatel při opětovném posouzení oznámení není držitelem zaměstnanecké karty. Oznámení o změně zaměstnavatele nelze vyhovět ani tehdy, pokud nejsou splněny jiné podmínky pro změnu zaměstnavatele, např. již neexistuje volné pracovní místo, pro které byla změna původně ohlašována.

38. Z uvedeného plyne, že posouzení oznámení o změně zaměstnavatele musí vycházet z aktuálního skutkového stavu. Dojde-li ke změně skutkového stavu, např. k zániku pracovního místa, nelze oznámení aprobovat. V nyní projednávané věci je přitom nesporné, že společnost Sendway s.r.o. v současnosti nenabízí žádné pracovní místo, které by žalobce mohl obsadit. Žalobce tudíž nemohl odstranit vady původního oznámení tak, že by do něj uvedl pracovní místo u tohoto zaměstnavatele. Jinak řečeno, vada oznámení se v důsledku běhu času stala neodstranitelnou. Při opětovném posouzení oznámení tak již nebylo možné účinně uplatnit postup podle § 37 odst. 3 správního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2025, č. j. 10 Azs 233/2024-43).

39. Žalobce si této situace byl vědom, a proto navrhoval, aby žalovaný využil institutu změny obsahu podání podle § 41 odst. 8 správního řádu. Žalobce tedy usiloval o to, aby mohl do „původního“ oznámení uvést nového zaměstnavatele (společnost MADOKU-2020 s.r.o.), nové pracovní místo atd. Dle soudu však ani tento postup nebyl možný.

40. Soud podotýká, že změnou obsahu podání se myslí především rozšíření předmětu žádosti či taková změna, která dosavadní obsah žádosti v podstatném rozsahu nahrazuje obsahem novým (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 Azs 2/2014-30, a ze dne 15. 12. 2021, č. j. 6 As 206/2021-47). Takovou změnou by bylo i uvedení zcela nového zaměstnavatele a nového pracovního místa do „původního“ oznámení. Při takto rozsáhlé změně oznámení již nelze hovořit o odstraňování vad podle § 37 správního řádu, nýbrž o změně jeho obsahu podle § 41 odst. 8 správního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2026, č. j. 6 Azs 158/2025-52, bod 15).

41. Soud nesouhlasí s žalovaným, že by změna obsahu podání byla nepřípustná z toho důvodu, že se v „řízení“ o změně zaměstnavatele nepoužije druhá a třetí část správního řádu (§ 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Této otázce se zevrubně věnoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34, Sb. NSS 4529/2023, jehož závěry byly citovány v obou předchozích rozsudcích zdejšího soudu a jsou tak stranám známy (bod 30 prvního rozsudku a body 34–39 druhého rozsudku).

42. Soud nyní pouze stručně shrnuje, že v řízení o změně zaměstnavatele se postupuje přednostně podle § 42g odst. 7 až 11 zákona o pobytu cizinců. Podle § 177 odst. 2 ve spojení s § 154 správního řádu se v něm však obdobně použijí i taxativně vyjmenovaná ustanovení správního řádu (tak je tomu v případě odstraňování vad podání podle § 37 správního řádu). Přiměřeně se použijí také zbylá ustanovení správního řádu, je-li to potřebné (tak je tomu teoreticky v případě změny obsahu podání podle § 41 odst. 8 správního řádu). Přiměřená aplikace § 41 odst. 8 správního řádu tak není v „řízení“ o změně zaměstnavatele principiálně vyloučena. Změna obsahu podání není vyloučena ani proto, že je obecně možné učinit vícero oznámení.

43. Soud ovšem přitakává žalovanému, že změně obsahu oznámení brání § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců. Pokud totiž oznámení nesplňuje podmínky odst. 7 a 8 téhož ustanovení, hledí se na něj jako na neučiněné. Tím pádem oznámení nevyvolává právní účinky a nelze dodatečně měnit jeho obsah.

44. Podle žalobce jsou dodatečné změny obsahu oznámení přípustné, o čemž svědčí také možnost odstraňovat vady oznámení. Soud však podotýká, že postup podle § 37 odst. 3 správního řádu přichází v úvahu pouze u odstranitelných vad oznámení. U těchto vad pak mezi § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců a § 37 odst. 3 správního řádu existuje logický vztah. Žalovaný nejdříve vyzve držitele zaměstnanecké karty k odstranění vad oznámení. Účinky § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců poté nastoupí až tehdy, pokud držitel zaměstnanecké karty dané vady ani po výzvě neodstraní (viz též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2026, č. j. 41 A 27/2025-25, bod 30). Pokud jsou naopak vady odstraněny, účinky § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců nenastanou.

45. Postup podle § 37 odst. 3 správního řádu však nelze použít v případě neodstranitelných vad oznámení. V takovém případě nastávají bez dalšího účinky § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců. Na oznámení se tudíž hledí jako na neučiněné, což již nelze zvrátit. Tak je tomu i nyní, neboť již není možné docílit toho, aby původní oznámení splňovalo všechny zákonné podmínky. Proto nelze využít ani institutu změny obsahu podání – oznámení nevyvolává právní účinky a nelze jej dodatečně změnit. Rozdíl mezi postupem podle § 37 odst. 3 a § 41 odst. 8 správního řádu je tedy v tom, že zatímco v případě odstraňování (odstranitelných) vad oznámení lze zabránit účinkům § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců, v případě změny obsahu podání nikoliv.

46. V úvahu nepřicházelo ani spojení „řízení“ o změně zaměstnavatele a řízení o prodloužení zaměstnanecké karty. To je vyloučeno již tím, že o změně zaměstnavatele vůbec není vedeno správní řízení (§ 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Nelze jej tedy spojit se skutečným správním řízením o prodlouženým zaměstnanecké karty. Soud si je vědom toho, že v druhém rozsudku byl tento postup naznačen jakožto jedno z možných řešení žalobcovy situace. To je však zapotřebí vnímat v kontextu širšího apelu druhého rozsudku, tedy aby žalovaný pro situaci žalobce nalezl nějaké vhodné procesní řešení. Ve druhém rozsudku bylo ostatně uvedeno, že žalovaný mohl „obě řízení spojit nebo je alespoň vést ve vzájemné korelaci“ (bod 29 druhého rozsudku), čímž bylo především myšleno to, aby postup žalovaného vedl k souladnému a pro žalobce příznivému výsledku. Ve světle výše uvedené recentní judikatury (rozsudek č. j. 2 Azs 281/2025-30 a usnesení č. j. 2 Azs 55/2025-31), dle níž posouzení oznámení svými účinky směřuje jednoznačně do budoucnosti, přičemž oznámení nelze vyhovět, pokud již neexistuje volné pracovní místo, pro které byla změna původně ohlašována, pak soudu ani není zřejmé, jak by hypotetické spojení „řízení“ o změně zaměstnavatele a řízení o prodloužení zaměstnanecké karty mohlo přinést příznivý výsledek pro žalobce ve vztahu k oznámení změny zaměstnavatele.

47. Soud tak má s ohledem na výše uvedené za to, že žalovaný se v nynějším „řízení“ nemohl řídit závazným právním názorem vysloveným v druhém rozsudku. V mezidobí judikatura upřesnila, že posouzení oznámení o změně zaměstnavatele musí vycházet z aktuálního skutkového stavu. V tomto případě již však v důsledku změny skutkového stavu nebylo možné odstranit vady oznámení. V úvahu nepřicházela ani změna obsahu oznámení, a to s ohledem na účinky § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců. Stejně tak nebylo možné spojit „řízení“ o změně zaměstnavatele a řízení o prodloužení zaměstnanecké karty. Výsledek „řízení“ o oznámení ze dne 11. 7. 2023 tak již pro žalobce nemohl být příznivý.

48. Na tomto závěru nic nemění ani argumentace žalobce ochranou práv nabytých v dobré víře či teze, že se ze strany žalovaného jedná o přepjatý formalismus, a související odkazy na judikaturu. Soud upřesňuje, že nastalá procesní situace nebyla způsobena pouze předchozími zrušeními sdělení žalovaného zdejším soudem. Žalobce totiž původně v oznámení ze dne 11. 7. 2023 uvedl číslo pracovní pozice, kterou nemohl obsadit. Toto číslo bylo uvedeno i v pracovní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a společností Sendway s.r.o. Šlo tudíž o pochybení žalobce a společnosti Sendway s.r.o., které nelze přičítat žalovanému. Nastalou situaci tedy zapříčinil jak žalobce, tak žalovaný. Není přitom rozhodné, kdo na tom má větší podíl, poněvadž to v nynějším řízení nebylo možné zohlednit, jelikož původní oznámení o změně zaměstnavatele již nešlo upravit do takové podoby, aby splňovalo zákonné podmínky.

49. Žalobce dále namítal, že žalovaný porušil zásadu legitimního očekávání. To spatřoval v tom, že mu žalovaný neumožnil (úspěšně) učinit nové oznámení o změně zaměstnavatele, ačkoliv dříve uvedl, že tento postup je možný. Žalobce dále argumentoval, proč by nové oznámení mělo být přípustné, právě s ohledem na specifika jeho situace (změna skutkového stavu, předchozí zrušená sdělení atd.).

50. Soud konstatuje, že tyto námitky vybočují z předmětu tohoto řízení.

51. Soud opakuje, že napadeným sdělením žalovaný „rozhodoval“ o původním oznámení žalobce ze dne 11. 7. 2023, v němž žalobce označil pracovní místo u společnosti Sendway s.r.o. Ze správního spisu i z žaloby je pak zřejmé, že žalobce učinil dne 24. 2. 2026 zcela nové oznámení o změně zaměstnavatele, v němž označil pracovní místo u společnosti MADOKU- 2020 s.r.o. I v tomto případě mu však žalovaný sdělil, že podmínky pro změnu zaměstnavatele nejsou splněny, a to z důvodu uplynutí lhůty pro učinění oznámení (sdělení ze dne 24. 3. 2026, č. j. OAM-13728-7/ZM-2026).

52. Dle soudu dané žalobní námitky svou podstatou směřují nikoliv proti napadenému rozhodnutí –sdělení ze dne 5. 3. 2026, nýbrž proti následnému sdělení ze dne 24. 3. 2026. Soud v nyní projednávané věci nemohl posoudit přípustnost zcela nového oznámení o změně zaměstnavatele ze dne 24. 2. 2026. Nemohl se věnovat ani tomu, zda žalovaný vytvořil mylný dojem, že nové oznámení je přípustné, a následně postupoval odlišně, jak namítal žalobce. Tyto námitky tak v nynějším řízení nejsou důvodné, resp. jsou bezpředmětné. Žalobce přitom napadl sdělení ze dne 24. 3. 2026 žalobou, o níž je u zdejšího soudu vedeno řízení pod sp. zn. 41 A 14/2026.

53. Soud se závěrem ztotožnil s námitkou nedostatečného poučení o možnosti podat správní žalobu, což však nemělo žádný vliv na rozhodnutí soudu.

54. Již v prvním rozsudku bylo uvedeno, že oznámení o změně zaměstnavatele představuje změnu jednotného povolení ve smyslu směrnice 2011/98/EU. Obdobný závěr lze nalézt také v judikatuře Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 14. 11. 2024, č. j. 10 Azs 173/2024-40, bod 20). Není tedy pravda, že by se judikatura touto otázkou nezabývala, jak tvrdil žalovaný.

55. Soud opakovaně konstatuje, že sdělení o nesplnění podmínek podle zákona o pobytu cizinců musí v souladu s čl. 8 odst. 2 směrnice 2011/98/EU obsahovat poučení o možnosti podat správní žalobu, neboť se jedná o rozhodnutí o změně jednotného povolení ve smyslu uvedené směrnice. Žalovaný nyní ve svém vyjádření k žalobě pouze zopakoval již dříve uplatněnou argumentaci, ta však byla vypořádána již v prvním rozsudku v bodech 32–37.

56. Toto pochybení však (opět) nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí a není důvodem pro jeho zrušení. Důsledkem nedostatečného poučení je pouze prodloužení lhůty k podání žaloby – to však v případě žalobce nebylo třeba, jelikož žaloba byla podána ve standardní 30denní lhůtě podle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (viz již první rozsudek). Závěr 57. Soud tudíž neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

58. Ve druhém výroku soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému správnímu orgánu žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 22. června 2026 Vadim Hlavatý v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.