5 Azs 144/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: D. B., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2026, č. j. 45 A 10/2026-44, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, takto:

Výrok

I. Kasační stížnosti žalobce s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

II. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále jen ,,stěžovatel‘‘) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2026, č. j. OAM-50643-39/ZM-2023, MV-146807-13/OAM-2024. Žalovaný stěžovateli sdělil, že nesplnil podmínky stanovené v § 42g odst. 7 a 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení držitele zaměstnanecké karty nebo pro jeho zaměstnávání u dalšího zaměstnavatele nebo na další pracovní pozici.

2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

3. Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že mu nepřiznáním odkladného účinku hrozí důvodně zcela reálná a nenahraditelná újma způsobená bezprostředním výkonem rozhodnutí žalovaného spočívající nejen v případné samotné realizaci povinnosti stěžovatele vycestovat do země původu, neboť by pozbyl své pobytové oprávnění, ale též v sekundárních následcích s tím spojených (újma způsobená nejen jemu samotnému, ale i osobám jemu blízkým), jakož i v možném zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

4. Stěžovatel zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí a rozsudek jsou založeny na nerespektování závazného právního názoru vysloveného v rozsudku městského soudu ze dne 22. 1. 2026, č. j. 16 A 42/2024-55. Ačkoli žalovaný stěžovatele následně vyzval k odstranění vad oznámení o změně zaměstnavatele, učinil tak až po vydání dvou nezákonných sdělení, a navíc pouze formálně. Po více než dvou letech si již stěžovatel objektivně nemohl zajistit zaměstnání u téhož zaměstnavatele, takže výzva nemohla zhojit následky předchozího nezákonného postupu žalovaného. Již tato skutečnost svědčí o absenci převahy veřejného zájmu na bezprostředním výkonu napadeného rozhodnutí. Správní orgán navíc nemůže těžit ze svého vlastního protiprávního jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest), a opakované nerespektování závazného právního názoru soudu proto nemůže založit veřejný zájem na výkonu jeho rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že jeho kasační stížnost je důvodná a z důvodu zřejmých pochybení v předchozích řízeních je nutné rozhodnout o přiznání odkladného účinku a odvrátit tak újmu, ke které by došlo jeho nepřiznáním.

5. Újma, která by stěžovateli vznikla nepřiznáním odkladného účinku, je přitom významná. V důsledku nuceného odjezdu z České republiky by stěžovatel ztratil možnost užívat nájem bytu v Praze za mimořádně výhodných podmínek, které by vzhledem k současným cenám nájemního bydlení nebyl schopen znovu získat. Tento negativní ekonomický a sociální dopad do života stěžovatele by přitom nezvrátil ani případný pozdější úspěch v řízení o kasační stížnosti.

6. Dále nelze přehlédnout, že v současnosti je vedeno řízení o prodloužení zaměstnanecké karty stěžovatele. Pokud by kasační stížnosti odkladný účinek přiznán nebyl, bylo by řízení o prodloužení zaměstnanecké karty zastaveno. Případný úspěch stěžovatele v řízení o kasační stížnosti by se tak stal převážně formálním, neboť by neměl, jak svoji zaměstnaneckou kartu obnovit. V tomto ohledu stěžovatel zmiňuje, že dle nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, v platném znění, je maximální roční počet žádostí přijatelných na Velvyslanectví ČR ve Skopji 580, z nichž je 480 vyčleněno pro žádosti v rámci programů kvalifikovaný zaměstnanec a vysoce kvalifikovaný zaměstnanec. Pro státy, jehož občané nemůžou do uvedených programů být zapojeni (včetně Kosova, jehož je stěžovatel občanem), zbývá maximální počet 100 žádostí, kdy tato kvóta se, vzhledem k vízové působnosti Velvyslanectví ČR ve Skopji, vztahuje na Kosovo a Severní Makedonii dohromady. Opětovné podání žádosti o zaměstnaneckou kartu se tedy jeví být pro stěžovatele velmi problematickým.

7. Závěrem stěžovatel, kromě právních důsledků nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, poukazuje také na jeho současné intenzivní vazby v České republice, které jsou obdobné vazbám rodinným. Stěžovatel má v České republice aktuálně své nejbližší přátele, k nimž má na základě dlouhodobě budovaných sociálních vazeb silné citové pouto. Vycestování stěžovatele by proto nepochybně představovalo významný zásah nejen do jeho soukromého života, ale též do soukromého života těchto osob, jak dokládají přiložená prohlášení. Stěžovatel proto má za to, že výše uvedeným prokázal hrozbu závažné újmy a převahu zájmu na přiznání odkladného účinku. Stěžovateli rovněž není znám důvod, pro který by přiznáním odkladného účinku vznikla újma jiným osobám, v důsledku čehož je splněna i druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku dle § 73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s § 107 s. ř. s.

8. Žalovaný s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas. Důvodem vydání napadeného sdělení byla skutečnost, že stěžovatel ani po výzvě neodstranil vadu oznámení o změně zaměstnavatele ze dne 11. 7. 2023, spočívající v neuvedení číselného označení pracovní pozice. Tato povinnost přitom oznamovateli změny není stanovena bezúčelně, neboť uvedení konkrétního volného pracovního místa zařazeného do centrální evidence představuje podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců základní podmínku změny zaměstnavatele.

9. Stěžovateli nehrozí újma v důsledku napadeného sdělení, ale v důsledku jeho vlastního postupu. Žalovaný dále uvádí, že stěžovatel v současné době pobývá na území České republiky legálně na základě fikce pobytu v řízení o prodloužení zaměstnanecké karty, takže mu bezprostředně nehrozí vycestování. Na území ČR nepobývá žádný rodinný příslušník stěžovatele, intenzivní vazby či citová pouta stěžovatel dále nerozvádí a nespecifikuje, nejsou tedy ani v obecné rovině. Stěžovatel je v produktivním věku, neuvádí žádné zdravotní problémy. Žalovaný chápe, že zde má stěžovatel přátelské vazby, když zde pobývá skoro 9 let, ale jejich případné omezení nelze považovat za závažnou a nenávratnou újmu. Stěžovatel může své přátelské vazby realizovat prostřednictvím návštěv nebo může s přáteli komunikovat mnoha způsoby na dálku. Rovněž tak žalovaný nespatřuje újmu pro stěžovatele v tom, že by byl nucen opustit svůj nájem. Tato situace dle žalovaného není neřešitelná, udržení nájmu lze řešit domluvou s vlastníkem bytu, případně by stěžovatel mohl za sebe najít náhradníka. Samotná obava z nutnosti opustit území nemůže automaticky odůvodňovat přiznání odkladného účinku, jinak by musel být tento institut přiznáván prakticky ve všech pobytových věcech cizinců.

10. Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů a skutečností dospěl k závěru o naplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

11. Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

12. Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušené. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

13. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod [57], zákonodárce záměrně koncipoval odkladný účinek jako normu, při jejíž aplikaci musí soud vždy zvážit všechny individuální okolnosti sporné věci. Nelze proto soudní cestou výklad takovéhoto ustanovení „automatizovat“ a vytvořit speciální obecnou skupinu „privilegovaných“ případů, kde se bude odkladný účinek přiznávat bez dalšího. Jistě proto platí, že v obecné rovině nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku bez dalšího ani ta skutečnost, že jinak by musel cizozemský stěžovatel vycestovat z území státu, a ztratil by tak možnost přímého kontaktu se svým advokátem v řízení o kasační stížnosti. Zároveň usnesení rozšířeného senátu (v bodě 58 odůvodnění) potvrdilo jako správný dřívější názor Nejvyššího správního soudu obsažený v usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-32, dle kterého paušálním přiznáváním odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona. Rozšířený senát (v bodě 59 svého usnesení) uzavřel, že zájem na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti nepochybně může být (dle okolností) důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nemělo by tomu tak být ovšem automaticky bez dalšího, ale obvykle jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele), nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci. Všechny tyto individuální okolnosti by však měly jasně a konkrétně plynout ze stěžovatelem osvědčených tvrzení (pozn.: zvýraznění podtržením doplněno).

14. Stěžovatel v návrhu zdůraznil, že žalovaný již dvakrát vydal nezákonné rozhodnutí, kterým nerespektoval jak ustálenou judikaturu soudů, tak právní názor vyslovený v předchozích rozhodnutích krajských soudů. V důsledku toho je stěžovatel v současné situaci stále bez zaměstnanecké karty. Současně stěžovatel poukázal na sociální a ekonomické zázemí a společenské vazby, které si v České republice vybudoval, k čemuž předložil ověřená čestná prohlášení stěžovateli blízkých lidí v ČR.

15. Uvedené individuální okolnosti projednávané věci dle Nejvyššího správního soudu odůvodňují přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud nesouhlasí se žalovaným v otázce deklaratorního významu sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců ve vztahu ke stěžovatelovu pobytu. Oprávnění k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici dle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců vzniká za splnění podmínek ex lege ode dne uvedeného v oznámení změny zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele podle odst. 7 téhož ustanovení. Při nesplnění podmínek se pak na oznámení hledí, jako by nebylo učiněno (§ 42g odst. 9 věta druhá zákona o pobytu cizinců). Nicméně, sdělením podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců je autoritativně postaveno najisto, zda oznámení cizince splňuje požadavky zákona o pobytu cizinců. Obsah sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců tak závazně určuje, jaké účinky ze zákona o pobytu cizinců nastanou, tj. zda cizinec může oprávněně pobývat na území a vykonávat zaměstnání na oznámené pozici, nebo zda se na oznámení hledí, jako by nebylo učiněno. To je významné nejen pro účely samotného výkonu zaměstnání na nově oznámené pozici, nýbrž i z hlediska případného zániku platnosti zaměstnanecké karty podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ta totiž zaniká uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) téhož zákona na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10 téhož zákona. Výjimku z tohoto pravidla pak představuje mj. situace, kdy cizinec před uplynutím této doby učiní (nové) oznámení podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců (§ 63 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Pakliže by se však na oznámení hledělo, jako by nebylo učiněno podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců, a žalovaný by tuto skutečnost cizinci sdělil až ke konci doby podle § 63 odst. 1 téhož zákona, ve které mohl cizinec učinit nové oznámení, mohlo by dojít k zániku platnosti zaměstnanecké karty, aniž by měl cizinec možnost jej, jakkoliv ovlivnit, ačkoliv mohl být i v dobré víře, že splňuje všechny předepsané podmínky. Sdělení stěžovatele tak i v tomto ohledu významně ovlivňuje následný osud platnosti zaměstnanecké karty cizince (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2021, č. j. 8 Azs 56/2021-41, body 17 a 18, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2022, č. j. 2 Azs 244/2021-27, body 26 a 27).

16. Uvedené platí tím spíše, pokud byla stěžovatelova věc řešena před krajským soudem již potřetí, neboť krajský soud předešlými dvěma rozsudky zrušil první i druhé sdělení pro vadu řízení spočívající v absenci výzvy k odstranění vad oznámení (bod 28 nyní napadeného rozsudku).

17. Přestože se se sdělením podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců nepojí povinnost opustit území České republiky a k setrvání mimo její území by mohl být stěžovatel bezprostředně donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nemůže být tato skutečnost důvodem pro zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Jak již Nejvyšší správní soud mnohokrát uvedl (viz např. usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100, či ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 Azs 36/2019-25), „[j]en stěží lze totiž předpokládat, že stěžovatel má předejít případné zmiňované újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území České republiky a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy spojen zákaz pobytu na území Evropské unie na určitou dobu“.

18. Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývající podmínky stanovené v § 73 odst. 2 s. ř. s., podle níž přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, přičemž rovněž tuto podmínku má soud za splněnou. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní sodu vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, když dospěl k závěru: „Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008-131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“.

19. Nejvyšší správní soud neshledal, že by se přiznání odkladného účinku v daném případě, tedy umožnění stěžovatelova pobytu na území České republiky do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jeho kasační stížnosti, jakkoli dotklo práv třetích osob nebo že by takové rozhodnutí bylo v rozporu s veřejným zájmem. Ani žalovaný ve svém vyjádření neuvedl argumenty svědčící o opaku.

20. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě stěžovatelova návrhu jsou podmínky pro přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti podle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. naplněny, a proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Vzhledem k tomu, že žalobě stěžovatele přiznal odkladný účinek již krajský soud usnesením ze dne 4. 5. 2026, č. j. 45 A 10/2026-36, postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného.

21. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že z rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoliv závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76). Dále platí, že soud může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).

22. Druhým výrokem tohoto usnesení Nejvyšší správní soud uložil stěžovateli zaplatit soudní poplatek. Zdejší soud vycházel ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/2023-21, č. 4616/2024 Sb. NSS, zejm. bodu [23], podle něhož tato povinnost vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit. Proto je soud ve správním soudnictví v usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku současně povinen výrokem uložit povinnost zaplatit poplatek za rozhodnutí o tomto návrhu, a to ve výši 1 000 Kč podle položky 20 sazebníku poplatků sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

23. Soudní poplatek lze zaplatit: - v hotovosti na pokladně Nejvyššího správního soudu - bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703– 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1050514426. QR Platba

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 27. srpna 2026 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu