45 Az 3/2026

Rubrum

č. j. 45 Az 3/2026 - 23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Vadimem Hlavatým ve věci žalobce: X, narozen X státní příslušnost: X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2026, č. j. OAM-891/ZA-ZA11-ZA05- 2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Obsah žaloby Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 2 45 Az 3/2026 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo dle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 11. 6. 2026 (níže však již soud vychází ze znění účinného od 12. 6. 2026), rozhodnuto tak, že se žalobci azyl neuděluje – tedy azyl, azyl za účelem sloučení rodiny, doplňková ochrana a doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny.

2. Žalobce v žalobě uvedl, že si v zemi původu v souvislosti s podnikatelskou aktivitou byl nucen vypůjčit finanční prostředky, a to za nápadně nevýhodných podmínek. Poté, co nezvládl svůj dluh plně uhradit, začal čelit výhružkám a pronásledování. Žalobce se domníval, že žalovaný v rozporu s § 3 správního řádu nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nabízí jen obecné hodnocení úrovně dodržování lidských práv v zemi původu. Žalobce upozornil, že stran hodnocení bezpečnostní situace v zemi původu žalovaný vycházel z nepřípustného podkladu v podobě dokumentu Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi, který je zpracovaný samotným žalovaným.

3. Ačkoliv žalobce pociťuje nebezpečí primárně ze strany soukromé osoby, má za to, že mu hrozí postih v důsledku právního řádu země původu, který takřka na všechny neuhrazené pohledávky nahlíží jako na podvodné jednání, což trestněprávně sankcionuje. Napadené rozhodnutí se nezaobírá tím, že zatímco v ČR není trestné, že dlužník neuhradil svoji pohledávku, v zemi původu je tomu naopak, přestože dlužník toliko přecenil své síly, přičemž nikdy neměl v úmyslu věřitele uvést v omyl. Konflikt mající primárně soukromoprávní základ tak přerůstá do konfliktu s veřejnou mocí právě v důsledku zapojení policejního orgánu.

4. Je zapotřebí důkladně posuzovat otázku dodržování lidských práv v domovském státě žadatele a funkčnost tamní policie. Lze se důvodně domnívat, že země původu nedisponuje účinným systémem ochrany, díky němuž by žalobce mohl řešit své problémy za pomoci policejních orgánů. Žalovaný se nezaobíral pozicí policie v zemi původu, potažmo existencí orgánu vnitřní kontroly (obdobou GIBS), který by dohlížel na zákonnost postupů policistů, na které se žalobcův věřitel obrátil a jejichž postupu se žalobce obává.

5. Napadené rozhodnutí se také nevěnuje případné existenci úřadu ombudsmana dohlížejícího na zachování práv žalobce.

6. Žalovaný označil odůvodnění žádosti žalobce za účelové, neboť žalobce nečelil žádným potížím v době před vycestováním ze země původu, veškeré jeho obavy jsou proto spekulativní. Žalobce naopak tvrdil, že pokud čelil výhružkám již v době pobytu v zemi původu, a čelí jim i nyní po přesídlení, pak nelze mít za to, že by se situace v případě jeho návratu uklidnila.

7. Žalobce odkázal na metodickou Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992. Ta se věnuje problematice „prokazování faktů“ se závěrem, že byť obecně platí, že důkazní břemeno spočívá na osobě vznášející nárok, v některých případech může být na posuzovateli, aby použil veškeré prostředky, které má k dispozici, k zajištění nezbytných důkazů, o něž by se žádost opírala. Je sotva možné, aby uprchlík dokázal každou část svého příběhu, a je pravda, že kdyby toto bylo požadováno, většina uprchlíků by nebyla uznána. Proto je často nutné uznat žadatelovu věc i v případě pochybností. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 3 45 Az 3/2026 8. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce neposkytl dostatečnou podporu pro svá tvrzení a jeho příběh je nevěrohodný stran hrozících obav. Tento postoj dle žalobce není nijak podložen a jde pouze o subjektivní hodnocení. Žalovaný odmítl přispět svou aktivní činností ke zjištění skutkového stavu věci a opomněl pravidlo, dle kterého se v pochybnostech vždy straní žadateli o azyl.

9. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, dle nějž smyslem institutu azylu není chránit pouze systematické až celoživotní disidenty, ale všechny, kteří jsou ve své zemi původu ohrožováni za uplatňování či uplatnění svých politických práv. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, je povinnost nevystavit žadatele o azyl mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu dána, hrozí-li „reálné nebezpečí“, že bude takovému zacházení vystaven. Dle žalobce tak nemusí být postaveno na jisto, že žalobce skutečně bude vystaven takovému zacházení.

10. Žalobce dále namítl nedostatečné posouzení důvodů pro udělení tzv. humanitárního azylu, kdy z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by se žalovaný věnoval posouzení ekonomické situace v zemi původu, resp. (ne)možnosti dosažení adekvátního výdělku pro obživu rodiny.

11. Žalobce shrnul, že žalovaný nedostál své povinnosti vydat řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, poukázal na obsah správního spisu a napadeného rozhodnutí.

13. K žalobcově tvrzení, že zatímco v ČR není trestné, pokud dlužník neuhradil svoji pohledávku, v zemi původu je tomu naopak, žalovaný uvedl, že případné žalobcovo trestní stíhání pro neuhrazení dluhu nelze považovat za relevantní skutečnost z pohledu mezinárodní ochrany, neboť se nejedná o pronásledování nebo vážnou újmu.

14. K obavě žalobce, že policie země původu nebude v případě, že se na ni obrátí, postupovat objektivně a spravedlivě a že nebude stranit věřiteli, žalovaný uvádí, že žalobce se na tamější policii obrátit ani nepokusil.

15. Co se týče možného pronásledování ze strany soukromých osob, žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2004, č. j. 4 Azs 185/2004, dle nějž by za pronásledování mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.

16. K žalobcově námitce, že správní orgán vychází z podkladu Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi, který sám zpracoval, žalovaný podotkl, že v tomto podkladu je uveden seznam zdrojů, z nichž žalovaný při jeho zpracování vycházel a z nichž je evidentní, že se jedná o zdroje objektivní, nezávislé a veřejně dostupné.

17. K žalobcově námitce ohledně nedostatečného posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu, žalovaný uvedl, že možnost udělit národní humanitární azyl je od 1. 10. 2025 ze zákona o azylu vypuštěna. Posouzení žaloby soudem Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 4 45 Az 3/2026 18. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, vycházeje dle § 33a odst. 1 zákona o azylu a čl. 67 odst. 3 azylového procedurálního nařízení [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348] ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Soud přitom posoudil žalobu podle jejího obsahu, přičemž při rozhodování nebyl vázán žalobními body (§ 33b odst. 1 a 2 zákona o azylu).

19. K právě uvedenému soud podotýká, že se hmotněprávní úprava – vymezení podmínek pro udělení azylu, azylu za účelem sloučení rodiny, doplňkové ochrany a doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny – účinná do 11. 6. 2026 a od 12. 6. 2026 materiálně v podstatných aspektech nijak neliší. V důsledku Paktu o migraci a azylu se hmotněprávní úprava obsažená dříve v zákoně o azylu a unijních směrnicích nyní nalézá (převážně) v unijních nařízeních, na něž zákon o azylu odkazuje. Materiální podstata dotčených institutů a jejich smysl se ovšem navzdory určitým formulačním změnám, resp. upřesněním (např. pojmů rasa, náboženství atd.), nijak nezměnila. Soud by tedy dospěl ke shodnému rozhodnutí bez ohledu na to, kterou právní úpravu by ve věci aplikoval.

20. Soud rozhodl bez jednání, jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy. Žádný z účastníků přitom neprojevil nesouhlas s tímto postupem [§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].

21. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

22. Podle § 12 odst. 1 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má způsobilost pro postavení uprchlíka v souladu s kapitolami II a III kvalifikačního nařízení.

23. Podle čl. 9 odst. 1 kvalifikačního nařízení [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1347] jednání je považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, pokud a) je svou povahou nebo opakováním natolik závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) je souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, která jsou dostatečně závažná k tomu, aby postihla jednotlivce způsobem podobným způsobu uvedenému v písmenu a).

24. Podle čl. 9 odst. 2 kvalifikačního nařízení za pronásledování ve smyslu odstavce 1 lze mimo jiné považovat toto jednání: a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí; b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem; c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání; d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu; e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody pro vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2; Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 5 45 Az 3/2026 f) jednání namířené proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.

25. Podle čl. 10 odst. 1 kvalifikačního nařízení při posuzování důvodů pronásledování je třeba zohlednit, že: a) pojem rasy zahrnuje zejména hledisko barvy pleti, původu nebo příslušnosti k určité etnické skupině; b) pojem náboženství zahrnuje zejména zastávání teistického, neteistického a ateistického názoru, účast nebo neúčast na formálních náboženských obřadech konaných soukromě nebo veřejně, samostatně nebo společně s jinými, jiné náboženské akty nebo vyjádření názorů anebo způsob osobního či společenského chování založeného na jakémkoli náboženském přesvědčení nebo přikázaného jakýmkoli náboženským přesvědčením; c) pojem národnosti se neomezuje na existenci nebo neexistenci státní příslušnosti, ale zahrnuje zejména příslušnost k určité skupině vymezené jejími kulturními, etnickými nebo jazykovými znaky, společným zeměpisným nebo politickým původem nebo jejím vztahem k obyvatelstvu jiného státu; d) pojem příslušnosti k určité společenské skupině zahrnuje zejména příslušnost ke skupině: i) jejíž příslušníci sdílejí, nebo jsou vnímáni jako sdílející, vrozený charakteristický rys či společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo charakteristiku či přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro jejich totožnost nebo svědomí, že daná osoba by neměla být nucena, aby se jich zřekla, a ii) která má v dotčené zemi odlišnou identitu, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou; e) pojem politických názorů zahrnuje zejména zastávání názorů, myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledování uvedených v článku 6 a jejich politiky nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotčených názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal. V závislosti na okolnostech v zemi původu zahrnuje pojem příslušnosti k určité společenské skupině podle prvního pododstavce písm. d) členství ve skupině založené na společných charakteristických rysech sexuální orientace. Pro účely určení příslušnosti k určité společenské skupině nebo vymezení rysu takové skupiny musí být náležitě uvážena hlediska spojená s pohlavím, včetně genderové identity a vyjádření genderové příslušnosti.

26. Podle § 13 odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se uděluje osobám, které mají podle čl. 3 bodu 6 kvalifikačního nařízení nárok na doplňkovou ochranu, a dále za účelem sloučení rodiny.

27. Podle čl. 3 bodu 6 kvalifikačního nařízení „osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu“ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, která nemá způsobilost být uprchlíkem, ale u které existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátila do země svého původu, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti do země svého předchozího obvyklého pobytu, hrozilo by jí skutečné nebezpečí vážné újmy uvedené v článku 15, a na kterou se nevztahuje čl. 17 odst. 1 a 2, přičemž tato osoba nemůže nebo vzhledem ke shora uvedenému nebezpečí odmítá využít ochrany uvedené země.

28. Podle čl. 15 kvalifikačního nařízení vážná újma ve smyslu čl. 3 odst. 6 zahrnuje: a) trest smrti nebo popravu; b) mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli v zemi původu nebo Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 6 45 Az 3/2026 c) vážné individuální ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu.

29. Podle § 14 odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající mezinárodní ochrany podle čl. 3 bodu 9 kvalifikačního nařízení, pokud rodina existovala již před jeho příchodem na území členských států Evropské unie, se udělí mezinárodní ochrana za účelem sloučení rodiny, nebrání-li tomu bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Ministerstvo udělí mezinárodní ochranu za účelem sloučení rodiny ve stejné formě a na stejnou dobu jako jejímu nositeli.

30. Co se týče námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, o nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze hovořit v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 As 37/2006). Jak judikoval již Vrchní soud v Praze [viz rozsudek ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92 (SJS 27/0; SP 27/1994); shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46], z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.

31. Soud má za to, že žalovaný se s žádostí žalobce vypořádal řádným a přezkoumatelným způsobem, rovněž vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, což oboje plyne z níže uvedeného vypořádání jednotlivých žalobních námitek.

32. Soud konstatuje, že žalobce v průběhu soudního a správního řízení netvrdil a nedokládal, a ani to z ničeho nevyplývá, že by byl v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 odst. 1 zákona o azylu ve spojení s čl. 9 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 kvalifikační směrnice). S ohledem na to je vyloučeno, aby byl žalobci udělen azyl dle § 12 odst. 1 zákona o azylu. Z tohoto důvodu je nepřiléhavý odkaz žalobce na rozsudek sp. zn. 2 Azs 423/2004, jenž se zabývá právě uplatňováním politických práv.

33. Stejně tak žalobce netvrdil a nedokládal, a ani to z ničeho nevyplývá, že by na území ČR pobýval jeho rodinný příslušník požívající mezinárodní ochrany. Je proto vyloučeno, aby byla žalobci udělena mezinárodní ochrana za účelem sloučení rodiny dle § 14 odst. 1 zákona o azylu.

34. Pokud jde o národní humanitární azyl, jeho udílení bylo upraveno § 14 zákona o azylu, ve znění do 30. 9. 2025. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 7. 8. 2025. Jak ovšem vyplývá z přechodných ustanovení – čl. II body 1 a 9 části první novelizačního zákona č. 314/2025 Sb., který v relevantní části nabyl účinnosti dne 1. 10. 2025, v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto novelizačního zákona nelze ode dne nabytí jeho účinnosti udělit národní humanitární azyl.

35. S ohledem na jednoznačnou dikci zákona (jeho přechodných ustanovení) a fakt, že žalovaný rozhodoval o žádosti žalobce po nabytí účinnosti relevantní části zákona č. 314/2025 Sb., tak bylo vyloučeno, aby byl žalobci udělen národní humanitární azyl. Žalovaný proto nebyl Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 7 45 Az 3/2026 povinen ani oprávněn posuzovat důvody pro jeho udělení [ekonomická situace v zemi původu, resp. (ne)možnost obživy rodiny], námitka žalobce je tudíž nedůvodná.

36. Dle soudu tedy u žalobce přichází v úvahu výhradně udělení doplňkové ochrany dle § 13 odst. 1 zákona o azylu ve spojení s čl. 3 bod 6 a čl. 15 kvalifikačního nařízení (do 11. 6. 2026 byla úprava obsažena v § 14a zákona o azylu, dle soudu přitom nedoznala žádných materiálních změn). Také v tomto případě soud dospěl k závěru, že nejsou splněny důvody pro její udělení, jelikož žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl ke správným a podloženým závěrům.

37. Soud úvodem připomíná, že žadatele v řízení o mezinárodní ochranu tíží břemeno tvrzení. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005-86, ,,zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.‘‘.

38. Pokud jde o podklady napadeného rozhodnutí, soud nemůže vejít na námitku žalobce, že žalovaný vycházel pouze z podkladů vyhotovených právě žalovaným, které žalobce považoval za nepřípustné. Žalobce neuvádí, z jakého (zákonného či judikaturního) důvodu považuje takové podklady za nepřípustné. Nadto si žalobce protiřečí, jelikož na jiném místě naopak namítá a zdůrazňuje, že podklady (důkazy) musí svou aktivní činností opatřit právě žalovaný, neboť jejich zajištění nebývá v možnostech žadatele o azyl.

39. Judikatura pak žalovaného přímo vede k tomu, aby opatřoval, resp. sám zpracovával podklady rozhodnutí. Lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2021, č. j. 6 Azs 236/2019-73, dle nějž „přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, jsou totiž jedním ze stěžejních podkladů pro vydání rozhodnutí žalovaného [§ 23 písm. c) zákona o azylu]. Tyto informace o zemi původu musejí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů a (4) transparentní a dohledatelné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS). […] odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi původu leží na státu, tedy primárně žalovaném [srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005-58 či ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-36 a čl. 10 odst. 3 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“)].“.

40. Žalobce v žalobě nepředestřel žádné konkrétní námitky proti podkladům zpracovaným žalovaným (výčet na str. 3 třetí odstavec napadeného rozhodnutí) z hlediska relevance, důvěryhodnosti a vyváženosti, aktuálnosti a ověření zdrojů a konečně transparentnosti a dohledatelnosti. Soud pak po seznámení se s obsahem správního spisu rovněž neshledal žádné vady podkladů napadeného rozhodnutí ve smyslu výše citované judikatury; veškeré podklady byly zpracovány v období března až června 2025, lze je tak považovat za stále aktuální.

41. Soud nepřisvědčuje námitce žalobce, že se napadené rozhodnutí nezaobírá tím, že zatímco v ČR není trestné, že dlužník neuhradil svoji pohledávku, v zemi původu je tomu naopak. Žalovaný se předně na str. 4–5 napadeného rozhodnutí zabýval dokumentem předloženým Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 8 45 Az 3/2026 žalobcem, z něhož mělo vyplývat, že po žalobci pátrá policie země původu na základě toho, že se na ni obrátil věřitel žalobce. Žalovaný konstatoval, že se nejedná o originální informaci, nadto jde o falsum, neboť nemá náležitosti dokumentu země původu dle Informace MZV – Formální náležitosti dokumentů. Mimoto je obsah tohoto dokumentu v rozporu s výpovědí žalobce, žalobce nebyl předvolán policií kvůli vyšetřování svého dluhu, ale kvůli vyšetřování souvisejícímu s narkotiky.

42. Dlužnictví přitom není možné v zemi původu kriminalizovat, žalobce nemůže být předvolán a vyšetřován policií, neboť by to bylo v rozporu s právem země původu, což vyplývá z Informace OAMP – Socio-ekonomická situace. Na str. 7 napadeného rozhodnutí žalovaný doplnil, že žalobce má možnost svou neschopnost splácet dluh řešit v zemi původu, a to včetně vyhlášení tzv. osobního bankrotu. S věřitelem lze stanovit splátkový kalendář a pokud to odmítne, je možné se obrátit na soud. Dále lze využít i tzv. likvidace a splacení závazků. Sám žalobce přitom uvedl, že kdyby v zemi původu existovala možnost oddlužení, určitě by ji využil.

43. Soud konstatuje, že závěry žalovaného odpovídají obsahu podkladů napadeného rozhodnutí. Žalobce pak v žalobě neuvedl nic, čím by závěry žalovaného jakkoli konkrétně zpochybnil, pouze opakuje svou ničím nepodloženou tezi, že v zemi původu je neschopnost splácet dluhy trestná.

44. Soud se dále neztotožňuje s tezí žalobce, že se žalovaný nijak nezabýval pozicí policie v zemi původu, potažmo existencí orgánu vnitřní kontroly (obdobou GIBS). Na str. 6 napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že policie země původu je průměrně fungujícím vnitrostátním ochranným prostředkem a je schopna přijmout příslušná opatření, pokud se na ni občan obrátí s obavou z ohrožení. Na případnou nečinnost policie lze podat stížnost k nadřízenému orgánu, popř. na vrchní soud a prokuraturu (Informace MZV – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů). Taktéž z judikatury Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 30. 5. 2024, č. j. 2 Azs 46/2024-27, a ze dne 25. 6. 2024, č. j. 6 Azs 156/2024-25) plyne, že právní systém země původu umožňuje vyhledat ochranu před jednáním soukromých osob.

45. Soud k tomu dodává, že v zemi původu nemusí být zřízen orgán, který svou povahou a pravomocemi zcela přesně odpovídá tuzemské GIBS. Podstatné je, že v zemi původu existují orgány, které činnost policie kontrolují a na něž se žalobce může obracet. Žalobce přitom nikdy netvrdil, že by se pokusil prostředky ochrany u příslušných orgánů (marně) využít. Pro úplnost lze dodat, že trestní stíhání není samo o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.

46. Soud opět konstatuje, že závěry žalovaného odpovídají obsahu podkladů napadeného rozhodnutí. Žalobce pak v žalobě neuvedl nic, čím by závěry žalovaného jakkoli konkrétně zpochybnil.

47. Co se týče existence ombudsmana v zemi původu, žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí výslovně konstatuje, že v zemi původu je tato instituce zřízena a žalobce se na ombudsmana může obrátit s podněty týkajícími se možného porušení práv a svobod v nejširším slova smyslu (Informace MZV – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů). Námitka žalobce, že se žalovaný této otázce nevěnoval, je tedy nedůvodná.

48. Žalovaný dále na str. 6 napadeného rozhodnutí shrnul pobytovou historii žalobce, který pobýval v několika státech EU (včetně ČR), aniž by požádal o mezinárodní ochranu, což dle Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 9 45 Az 3/2026 žalovaného zpochybňuje, že by žalobce pociťoval jakékoli reálné nebezpečí či ohrožení své osoby ve smyslu zákona o azylu. Žádost o azyl podal v ČR až po 4 letech po opuštění země původu, a to poté, co s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Žalobce se v letech 2023, 2024 a 2025 vracel do země původu, a to na dobu 1–4 měsíců.

49. Žalobce oponoval, že mu bylo v zemi původu vyhrožováno a čelí výhrůžkám i nyní. Žalobce však tuto skutečnost nijak blíže neupřesnil ani nedoložil. Nadto je dle soudu toto sdělení žalobce v rozporu s faktem, že se opakovaně a na delší dobu vracel do země původu. Při skutečných obavách o své bezpečí by se žalobce zemi původu nepochybně snažil vyhnout, a pokud by ji přesto z určitých vážných důvodů navštívil, tak by je musel tvrdit a doložit, a to zvláště za situaci, kdy šlo o pobyty opakované a dlouhodobé. Soud proto přisvědčuje úvaze žalovaného, že návraty žalobce do země původu jsou další významnou indicií o účelovosti žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

50. Konečně pokud jde o námitku, že žalobce bude v zemi původu vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, i ta je dle soudu lichá. Žalobce vyzdvihl, že dle rozsudku sp. zn. 2 Azs 71/2006, je povinnost nevystavit žadatele o azyl mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu dána, hrozí-li „reálné nebezpečí“, že bude takovému zacházení vystaven. Z toho dovodil, že nemusí být postaveno na jisto, že bude takovému zacházení skutečně vystaven.

51. To však dle soudu neznamená, že pokud existuje jakákoli, třebas jen hypotetická možnost nebezpečí vystavení žadatele o azyl mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, má mu být vždy udělena mezinárodní ochrana. Toto nebezpečí totiž musí být „reálné“, tedy skutečné – myslitelné, možné a pravděpodobné. Tak tomu ovšem v nyní projednávané věci u žalobce není. Žalovaný vyvrátil tvrzení žalobce, že mu v zemi původu hrozí trestněprávní postih za neschopnost splácet dluh, přičemž žalobce má možnost řešit svou situaci právními prostředky z oblasti insolvenčního práva. Žalovaný též vyvrátil tezi žalobce, že v případě protiprávní postupu policie nemá možnost bránit se u nadřízených či jiných příslušných orgánů. S ohledem na to soud považuje za bezpředmětnou námitku žalobce, že jeho konflikt se soukromými osobami přerůstá do konfliktu s veřejnou mocí země původu.

52. Žalovaný pak ve vyjádření k žalobě doplnil odkaz na přiléhavý rozsudek sp. zn. 4 Azs 185/2004, dle nějž by za pronásledování mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo povahu šikany ze strany veřejné moci. Tento závěr potvrzuje např. recentní usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2026, č. j. 21 Azs 190/2025-35. Žalobce nikdy netvrdil, že by se pokusil obrátit na příslušné orgány veřejné moci země původu a že by mu odmítly poskytnout pomoc. Závěr 53. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

54. Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 10 45 Az 3/2026 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 26. června 2026 Vadim Hlavatý v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.