46 A 21/2026

Rubrum

46 A 21/2026 - 15 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci žalobce: V. I. státní příslušnost: Ruská federace t. č. v X proti Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy žalovanému: se sídlem Praha 4, Kaplanova 2055/4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2026, č. j. KRPA-179908-12/ČJ-2026- 000022-ZZC, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl žalobce podle § 124b odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), zajištěn za účelem vycestování. Doba zajištění žalobce byla stanovena podle § 124b odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb. na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 2 46 A 21/2026 II. Obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný pochybil a postupoval v rozporu se zákonem, jelikož byl žalobce zajištěn i přesto, že účel zajištění, tj. realizace jeho vyhoštění, se ukázal jako nerealizovatelný.

3. Předně uvedl, že se domnívá, že mu při návratu do Ruska vzhledem k jeho rodinným poměrům a pobytové historii na Ukrajině hrozí závažné nebezpečí odůvodňující některou z forem mezinárodní ochrany. Tato věc však byla již dvakrát posouzena správními orgány i soudy. Žalobce se tedy již smířil s návratem do Ruska.

4. Napadené rozhodnutí žalobce dostalo do neřešitelné situace opakovaného zajištění za účelem vyhoštění. Žalobce byl již zajištěn potřetí. Ve dvou předchozích případech žalobce v rámci zajištění podal žádost o mezinárodní ochranu, v návaznosti na to byl vždy přezajištěn podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Účel zajištění, tj. správní vyhoštění, nebyl úspěšně realizován.

5. Tvrdil, že se o realizaci vycestování aktivně snažil. Žalobce však nedisponuje platným cestovním dokladem, a proto opakovaně kontaktoval za účelem jeho vydání zastupitelský úřad Ruské federace, a to na přelomu let 2025 a 2026, tj. po prvním propuštění ze zajištění. Ruská ambasáda mu však odmítla poskytnout konzulární součinnost, respektive s ním odmítla komunikovat. To žalobce uvedl jako jeden z důvodů pro podání opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce měl za to, že k odmítnutí dochází kvůli jeho pobytové a rodinné historii na Ukrajině. V návaznosti na ukončení druhého zajištění a na vydání výjezdního příkazu v souvislosti s ukončením řízení o udělení mezinárodní ochrany se žalobce pokoušel ambasádu kontaktovat opakovaně, a to jak osobně, tak telefonicky. V průběhu 30 dnů se mu však nepodařilo dosáhnout adekvátní konzulární pomoci. Tvrdil, že o vyřízení náhradního cestovního dokladu se pokoušely také správní orgány v době jeho předchozího zajištění. Ani těm se však nepodařilo náhradní cestovní doklad vyřídit.

6. Namítal, že není akceptovatelné, aby byl opakovaně zajišťován za účelem realizace správního vyhoštění v případě, kdy existuje silná indicie, že realizace návratového rozhodnutí není možná. K tomu žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61, a ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150.

7. Dle žalobce existuje pro danou situaci korektiv v zákoně, konkrétně v § 120a odst. 3 ve spojení s § 179 zákona č. 326/1999 Sb., tedy konstatování důvodů znemožňujících vycestování a na to navazující pozastavení vykonatelnosti správního vyhoštění. Žalobce by pak mohl oprávněnost svého pobytu řešit prostřednictvím dlouhodobého víza za účelem strpění podle § 33 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.

8. Namítal, že udržování stavu omezení osobní svobody je v současné situaci, vzhledem k popsaným skutečnostem, v rozporu s českým i evropským právem, konkrétně s čl. 15 odst. 4 směrnice č. 2008/115/ES, jakož i s rozhodovací praxí Soudního dvora EU (viz rozsudky ve věcech Kadzoev, C‑357/09, a Aroja, C‑150/24).

9. Porušení vnitrostátního práva žalobce spatřoval jak v chybné aplikaci § 124b odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., tak v nedodržení postupu podle § 126 písm. a) tohoto zákona. Tvrdil, že k porušení zákona dochází také v případě nedostatečného odůvodnění změny okolností, které mohou opětovné zajištění ospravedlnit. V případě, že se žalovaný domnívá, že realizaci účelu zajištění nic nebrání, měl by se v rozhodnutí zabývat touto otázkou v kontextu skutečnosti, že se realizace správního vyhoštění již ve dvou případech zajištění Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 3 46 A 21/2026 nepodařila a žalovaný zároveň nepřistoupil k opětovnému přezajištění po ukončení řízení o mezinárodní ochraně. Nabízí se tedy otázka, v čem je situace nyní odlišná a z čeho plyne, že realizaci správního vyhoštění již nic nebrání. Žalovaný se tomu však věnuje pouze formálně a nebere v potaz relevantní skutkové okolnosti ani individuální vývoj v případu žalobce. Napadené rozhodnutí tak nesplňuje požadavky § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a trpí vadou nepřezkoumatelnosti.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

10. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl.

11. Žalovaný byl přesvědčen, že výstižně shrnul podstatné skutečnosti skutkového stavu a uvedl, které listinné důkazní prostředky ho opravňovaly vydat napadené rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný také vypořádal s otázkou možné realizovatelnosti správního vyhoštění, přičemž dospěl k závěru, že neexistují dlouhodobé překážky, které by znemožňovaly cizince vyhostit. Žalobce opakovaně pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu a bez platného cestovního dokladu.

12. Žalovaný poukázal na to, že žalobce v podané žalobě v podstatě neguje všechna svá vyjádření uvedená v Protokolu o podání vysvětlení ze dne 30. 5. 2026, č. j. KRPA-179908-10/ČJ-2026- 000022 (dále jen „protokol o podání vysvětlení“), kde uvedl, že na zastupitelský úřad Ruské federace nešel a pro vystavení nového cestovního dokladu nic nečinil a svou situaci neřešil. Zároveň žalobce uvedl, že mu v domovské zemi nehrozí žádné nebezpečí a je to pro něj bezpečná země. Žalobce tato svá vyjádření podepsal. Na základě uvedeného nelze dle žalovaného následná tvrzení žalobce považovat za relevantní.

13. Žalobce byl žalovaným zajištěn v souladu s § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. na dobu 90 dnů, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Vzhledem ke skutečnosti, že cizinec nedisponuje žádným cestovním dokladem, čímž porušil uloženou povinnost podle § 103 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., je nutné pro stanovený cíl rozhodnutí zajistit cestovní doklad náhradní, kdy Ředitelství služby cizinecké policie jako příslušný orgán podle § 163 odst. 1 písm. i) zákona č. 326/1999 Sb. obstarává letenku nebo vyjednává průvoz cizince přes jiné státy Evropské unie, kdy je nutné zajistit policejní eskortu přes dotčený stát, a komunikuje s domovským státem cizince o zpětvzetí či vydání náhradního cestovního dokladu (viz napadené rozhodnutí).

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

14. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, soud z úřední povinnosti přezkoumal i žalobcem nenamítané podmínky zákonnosti zajištění.

15. Soud o věci samé rozhodl ve lhůtě podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, a to bez jednání dle téhož ustanovení, jelikož účastníci řízení projednání věci při ústním jednání nepožadovali. Soud pak nepovažoval nařízení ústního jednání za nezbytné, neboť neshledal důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž při rozhodování soud vycházel, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 4 46 A 21/2026 č. j. 9 Afs 8/2008-117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). Účastníci řízení žádné důkazní návrhy neuplatnili.

16. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: - Podle § 124b odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. [n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování, jestliže nevycestoval po pravomocném ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany nebo po ukončení poskytování mezinárodní ochrany z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace ve lhůtě uvedené ve výjezdním příkazu nebo ve lhůtě do 30 dnů, nebyl-li cizinci výjezdní příkaz udělen.

17. Soud o podané žalobě uvážil následovně:

18. Předně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Při posouzení této námitky soud vyšel z ustálené judikatury správních soudů zabývající se otázkou nepřezkoumatelnosti soudních a správních rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, či ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 362/2018-23). Z uvedené judikatury vyplývá, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Takovouto vadou dle soudu napadené rozhodnutí netrpí.

19. V napadeném rozhodnutí se žalovaný náležitě zabýval splněním všech zákonných předpokladů pro zajištění žalobce za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Současně posoudil, zda by v projednávané věci nebylo postačující uložení některého ze zvláštních opatření podle § 123b tohoto zákona. Při tomto posouzení žalovaný přihlédl ke konkrétním okolnostem případu, zejména k dosavadnímu chování žalobce, jeho osobním, pobytovým a majetkovým poměrům, jakož i k tomu, zda by zvláštní opatření byla v dané věci reálně vykonatelná a způsobilá zajistit sledovaný účel. Žalovaný vycházel z konkrétních skutkových zjištění založených ve správním spise. Úvahy žalovaného jsou z napadeného rozhodnutí seznatelné, logické a plně přezkoumatelné.

20. Na základě obsahu správního spisu a napadeného rozhodnutí má soud ve shodě s žalovaným za to, že v projednávaném případě byly splněny podmínky zajištění žalobce podle § 124b odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Žalobce po pravomocném skončení řízení o mezinárodní ochraně nevycestoval z území ve lhůtě stanovené výjezdním příkazem a nadále na území setrvával neoprávněně. To ostatně žalobce v průběhu správního řízení ani v podané žalobě nikterak nerozporoval (naopak uvedené skutečnosti si byl žalobce plně vědom). Žalovaný současně dostatečně odůvodnil, proč v projednávané věci nepostačovalo uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb., když vyšel zejména z opakovaného nerespektování uložených povinností ze strany žalobce, z absence stabilního bydliště, nemožnosti složení finanční záruky a z nedostatku záruk, že by žalobce plnil povinnost hlásit se policii či zdržovat se v určeném místě. Tato zjištění mají oporu ve správním spisu, zejména v protokolu o podání vysvětlení. Za těchto okolností považuje soud závěr žalovaného o neúčelnosti zvláštních opatření a o nutnosti zajištění důvodný. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 5 46 A 21/2026 21. Soud nepřisvědčil námitce žalobce, že skutečnost, že ve dvou předchozích případech nebylo správní vyhoštění realizováno, svědčí o jeho nynější faktické či právní neproveditelnosti. Ze samotné této okolnosti totiž takový závěr bez dalšího dovodit nelze. Ze žalobních tvrzení naopak vyplývá, že v předchozích případech došlo v průběhu zajištění k podání žádostí o mezinárodní ochranu a k navazujícímu postupu podle zákona o azylu. Nerealizace správního vyhoštění žalobce tak souvisela s tehdejším procesním vývojem věci, nikoli s trvalou nemožností výkonu správního vyhoštění.

22. Pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí je naopak rozhodné, zda žalovaný v době jeho vydání vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a zda mohl důvodně uzavřít, že účel zajištění je alespoň potenciálně dosažitelný. Dřívější průběh předchozích řízení tak nelze bez dalšího přenášet do nyní projednávané věci. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 31/2017-45) je třeba vždy vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu a předběžně posoudit, zda je správní vyhoštění či vycestování alespoň potenciálně možné. O zajištění naopak nelze rozhodnout tehdy, pokud by účelu omezení osobní svobody nebylo pravděpodobně možno dosáhnout.

23. Námitku žalobce, že se sám snažil o realizaci vycestování, soud neshledal důvodnou. Soud odkazuje na protokol o podání vysvětlení, ve kterém žalobce k dotazu žalovaného výslovně sdělil následující: „Věděl jsem, že mi bylo řízení o azylu opět zamítnuto, takže vím, že jsem dostal výjezdní příkaz a lhůtu k vycestování, ale neměl jsem cestovní pas, tak jsem nemohl vycestovat. Na ambasádu jsem si nedošel ho zařídit.“... „Věděl jsem, že mám opustit území ČR, ale nemám cestovní pas a nijak jsem svoji situaci neřešil“. ... „Nemám žádnou překážku vycestování, jen jsem nechtěl vycestovat a nic pro to nedělal“. Naproti tomu žalobce v podané žalobě tvrdil, že se aktivně snažil o realizaci vycestování, že opakovaně kontaktoval zastupitelský úřad Ruské federace na přelomu roku 2025/2026 a že s ním ruská ambasáda odmítla komunikovat, respektive že se mu nepodařilo dosáhnout adekvátní konzulární pomoci. Soud tvrzení žalobce v podané žalobě hodnotí jako obecná, ničím nedoložená a současně rozporná s tím, co žalobce uvedl ve správním řízení. Žalobce tato tvrzení nepodložil žádnými konkrétními údaji o uskutečněných kontaktech, jejich datu, formě či obsahu, ani žádnými listinami, které by jeho tvrzenou aktivitu osvědčovaly. Taková tvrzení nejsou způsobilá vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění žalovaného, ani zpochybnit jeho závěr, že žalobce nevyvíjel dostatečnou aktivitu směřující k dobrovolnému vycestování a svou pobytovou situaci fakticky neřešil. Soud proto neměl důvod se od skutkových závěrů žalovaného jakkoliv odchýlit.

24. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, že se o vyřízení náhradního cestovního dokladu v době jeho předchozích zajištění neúspěšně pokoušely též správní orgány. Také v tomto případě jde o tvrzení žalobce, které je obecné a ničím nepodložené a které nadto nemá oporu v obsahu správního spisu. Ze správního spisu totiž nevyplývá, že by žalovaný, případně jiný správní orgán, činil jakékoli úkony směřující k obstarání náhradního cestovního dokladu žalobce. Ani tato žalobní argumentace proto není způsobilá zpochybnit závěry žalovaného.

25. Na základě shora uvedeného má soud za to, že nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že v projednávaném případě existuje „silná indikace“ nemožnosti realizace návratového rozhodnutí. Ze správního spisu předloženého žalovaným žádná taková skutečnost nevyplývá. Žalobce k tomuto tvrzení neuvedl žádné konkrétní a ověřitelné okolnosti, které by mohly založit pochybnost o správnosti skutkových zjištění nebo závěrů žalovaného. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 6 46 A 21/2026 Tvrzení žalobce tak zůstává obecné, nepodložené a ve svém důsledku spekulativní. Ostatně sám žalobce v protokolu o podání vysvětlení uvedl, že nemá žádnou překážku ve vycestování. Soud tak nemá k dispozici žádné konkrétní indicie, pro které by bylo možno uzavřít, že vycestování žalobce nelze realizovat.

26. S ohledem na uvedené soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že měl být v jeho případě aplikován postup podle § 120a odst. 3 ve spojení s § 179 zákona č. 326/1999 Sb. Předpokladem takového postupu je existence konkrétních důvodů znemožňujících vycestování. Žádné takové konkrétní důvody však v řízení před žalovaným nevyšly najevo a žalobce je ani v žalobě nedoložil. Naopak z protokolu o podání vysvětlení vyplývá, že žalobce sám uvedl, že mu ve vycestování nebrání žádná překážka. Žalovaný proto nebyl povinen postupovat podle uvedených ustanovení a nebyl dán ani důvod dovozovat, že účel zajištění nebude možno uskutečnit.

27. Důvodná není ani související námitka porušení § 126 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. V době vydání napadeného rozhodnutí byly důvody zajištění dány a ze správního spisu nevyplývaly žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že účel zajištění nebude možno alespoň potenciálně realizovat.

28. Odkaz žalobce na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 79/2010 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 12/2009 nepovažuje soud za přiléhavý. Uvedená rozhodnutí formulují obecnou povinnost správního orgánu zabývat se známými či v řízení vyšlými překážkami vyhoštění, vycestování nebo předání cizince podle mezinárodní smlouvy a předběžně posoudit alespoň potenciální možnost realizace sledovaného účelu. V projednávaném případě však správní spis ani žalobní tvrzení neposkytují žádný konkrétní podklad pro závěr, že by zde existovala faktická či právní překážka bránící vycestování žalobce. Uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto sama o sobě nemohou založit nezákonnost napadeného rozhodnutí ani zpochybnit závěr žalovaného o alespoň potenciální možnosti vycestování žalobce.

29. Rovněž žalobcem poukazovaná rozhodnutí SDEU bezprostředně nedopadají na případ žalobce. Rozsudek ve věci Kadzoev se týká výkladu pojmu „rozumný předpoklad vyhoštění“ a počítání doby zajištění podle čl. 15 návratové směrnice, ve věci Aroja SDEU řešil především otázku sčítání jednotlivých dob zajištění na základě téhož návratového rozhodnutí a soudního přezkumu prodloužení zajištění. Ani z jednoho z těchto rozhodnutí však neplyne, že by v nyní projednávaném případu byla bez dalšího dána nemožnost realizace vycestování žalobce. Takový závěr by bylo možno učinit jen při existenci konkrétních skutkových zjištění, která však v projednávaném případě absentují.

30. Závěrem soud uvádí, že shledal stanovenou dobu zajištění přiměřenou. Žalovaný dobu zajištění v délce 90 dnů odůvodnil konkrétními okolnostmi věci, zejména absencí cestovního dokladu žalobce, nutností ověření jeho totožnosti prostřednictvím příslušných orgánů a zastupitelského úřadu, následným zajištěním náhradního cestovního dokladu a organizačním zabezpečením samotného vycestování. Tyto úkony svou povahou vyžadují určitý časový prostor a žalovaný současně vysvětlil, z jakých důvodů nelze reálně předpokládat jejich provedení v kratší době. Žalovaný rovněž přihlédl k dosavadnímu chování žalobce, který přes pravomocné ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany a vystavení výjezdního příkazu ve stanovené lhůtě nevycestoval. Ze strany žalovaného se tedy nejedná o lhůtu stanovenou mechanicky, nýbrž o lhůtu stanovenou s přihlédnutím k individuálním okolnostem projednávaného případu. Za těchto skutkových okolností soud Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 7 46 A 21/2026 považuje dobu zajištění v délce 90 dnů za přiměřenou, odpovídající sledovanému účelu zajištění a nepřekračující dobu nezbytně nutnou k přípravě a realizaci vycestování.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

31. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

32. Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 29. června 2026 Pavla Klusáčková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.