51 Co 1/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 183 960 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. července 2025, č.j. 36 C 50/2025-96,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění v rozsahu 12 % úroku z prodlení z částky 108 067 Kč za dobu od 21.3.2025 do 19.6.2025 tak, že řízení se v tomto rozsahu nezastavuje a žaloba se v tomto rozsahu zamítá; jinak se v rozsahu částky 12 361 Kč s 12 % úrokem z prodlení z této částky od 21.3.2025 do zaplacení a dále částky 108 067 Kč s 12 % úrokem z prodlení z této částky od 20.6.2025 do zaplacení potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 100 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zastavil řízení v rozsahu částky 120 428 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 21. 3. 2025 do zaplacení (výrok I), dále zamítl žalobu o zaplacení částky 50 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 333 Kč od 21. 3. 2025 do zaplacení a o zaplacení částky 13 199 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 199 Kč od právní moci usnesení o připuštění změny žaloby ze dne 29. 7. 2025 do zaplacení (výrok II) a konečně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v celkové výši 1 200 Kč, splatné do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se právní předchůdce žalobkyně domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 183 960 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež mu mělo vzniknout plněním z absolutně neplatných pojistných smluv o investičním životním pojištění. Původně se žalobou domáhal zaplacení částky 170 761 Kč s úrokem z prodlení od 21. 3. 2025, přičemž následně žalobu částečně vzal zpět do částky 120 428 Kč, a to jednak v důsledku částečného plnění žalované, jednak v části odpovídající kapitálové hodnotě z dřívější pojistné smlouvy. V dalším průběhu řízení uplatnil právní předchůdce žalobkyně další nárok na zaplacení částky 13 199 Kč s úrokem z prodlení od právní moci usnesení o připuštění změny žaloby. Právní předchůdce žalobkyně se domáhal svého nároku s tím, že tyto částky měly představovat rozdíl mezi pojistným, zaplaceným na základě smluv o investičním životním pojištění a vyplaceným odkupným, přičemž právní předchůdce žalobkyně namítal absolutní neplatnost pojistné smlouvy , Typ, životní pojištění č. , číslo, ze dne 17.10.2022 (dále jen „pojistná smlouva 1“) a stejně tak pojistné smlouvy , název, č. , číslo, ze dne 25. 9. 2008 (dále jen „pojistná smlouva 2“). Žalovaná uplatněný nárok neuznala, namítala platnost pojistné smlouvy, předčasnost žaloby, promlčení nároku v subjektivní i objektivní promlčecí době a rovněž uplatnila námitku započtení vzájemných plnění.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutková zjištění, která z provedených důkazů učinil, a to pod body 23 až 32 odůvodnění rozsudku. Závěr o skutkovém stavu pak učinil v bodě 35, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje. Odvolací soud pro účely tohoto rozsudku považuje za nutné zdůraznit následující: dne 17. 10. 2002 uzavřel právní předchůdce žalobkyně se žalovanou pojistnou smlouvu 1, ve které smluvní strany sjednaly pojištění pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou úrazovou složkou a pojistným ve výši 360 Kč měsíčně. Pojištění zaniklo ke dni 30. 9. 2008 z důvodu uzavření nové smlouvy, a to pojistné smlouvy 2 dne 25. 9. 2008, zahrnující pojištění pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou úrazovou složkou a pojistným ve výši 800 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně zaplatil na pojistném na základě pojistné smlouvy 1 celkově částku 25 560 Kč, žalovaná po ukončení pojistné smlouvy 1 vyplatila žalobci kapitálovou hodnotu smlouvy ve výši 13 199 Kč, která byla vložena na pojistnou smlouvu 2. Žalobce zaplatil na základě pojistné smlouvy 2 na pojistném 158 400 Kč. Na základě obou pojistných smluv tedy žalobce zaplatil celkem 183 960 Kč. Žalovaná po ukončení pojistné smlouvy 2 dne 18.6.2025 vyplatila žalobci kapitálovou hodnotu smlouvy ve výši 108 067 Kč. Pojistná smlouva 2 byla ukončena na základě výpovědi žalobce ze dne 24. 3. 2025 ke dni 31. 5. 2025. Žalobce dne 5. 3. 2025 vyzval prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 12 361 Kč na pojistnou smlouvu 1 a bezdůvodného obohacení ve výši 158 400 Kč na pojistnou smlouvu 2. Ohledně žalované částky 13 199 Kč žalobce žalovanou k bezdůvodného obohacení před podáním žaloby nevyzval. V posledních 3 letech před podáním žaloby bylo právním předchůdcem žalobkyně žalované na pojistnou smlouvu 2 zaplaceno celkem 36 plateb, tedy celkem byla zaplacena částka 28 800 Kč.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 37 odst. 1 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), ve znění, účinném ke dni uzavření pojistné smlouvy, dále podle § 4 odst. 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o nákladové složce, neboť v okamžiku jejího uzavření nebylo objektivně možné zjistit výši úplaty placené pojistiteli. Dovodil, že pojistná smlouva 2 je absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť již v okamžiku jejího uzavření nebylo možné zjistit skutečnou výši poplatků, nákladů a odměn, které měla žalobkyně v průběhu trvání pojištění hradit žalované, ani skutečnou cenu plnění ze strany žalované. Tato neurčitost ceny plnění podle soudu zasahovala smlouvu jako celek a nemohla být dodatečně zhojena ani průběžnými rekapitulacemi pojistné smlouvy.

5. Soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 31.5.2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, podle něhož je nutno odlišovat případy neurčitosti smlouvy od přezkumu zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách, a v případě neurčitosti ceny plnění není vůbec namístě zkoumat přiměřenost či srozumitelnost ujednání ani aplikovat výkladová pravidla, vycházející ze směrnice 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“). Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal rovněž v usneseních sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 2020/2023 a v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, na něž soud prvního stupně výslovně odkázal. Zároveň soud neshledal důvod pro položení předběžné otázky SDEU (v podrobnostech srov. body 46 a 58 napadeného rozsudku). S ohledem na neplatnost smlouvy je tak třeba nárok vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, přičemž je třeba se zabývat i uplatněnou námitkou promlčení.

6. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok se promlčoval vždy s každou platbou pojistného samostatně, a to ve tříleté objektivní promlčecí době. Odmítl zároveň, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyni nikdo v uplatnění námitky promlčení nebránil, žalovaná žádnou takovou překážku netvořila. Zdůraznil též, že žalovaná po celou dobu přistupovala ke smlouvě jako k platné a byla připravena poskytnout pojistné plnění v případě pojistné události, právní předchůdce žalobkyně tak byl po celých 17 let fakticky pod pojistnou ochranou. Nárok žalobkyně je tak v rozsahu plateb uskutečněných více než tři roky před podáním žaloby promlčen a nepromlčené plnění právního předchůdce žalobkyně činilo částku 28 800 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná však po podání žaloby poskytla právnímu předchůdci žalobkyně plnění ve výši 108 067 Kč, vzniklo i jí právo na vydání bezdůvodného obohacení. Soud proto aplikoval § 457 obč. zák. a judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, a uzavřel, že vzájemná plnění se vypořádala, a to i započtením, takže právnímu předchůdci žalobkyně další nárok na plnění nevznikl. Soud prvního stupně pak odmítl jako nesprávnou argumentaci žalobkyně, že je třeba vyrovnat závazky bez ohledu na promlčení, neboť taková argumentace dle jeho mínění popírá smysl promlčení jako takového.

7. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v celém zbývajícím rozsahu zamítl. Rozhodl též o částečném zastavení řízení dle § 96 o.s.ř., když žalobkyně vzala žalobu zpět do částky 120 428 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 21. 3. 2025 do zaplacení.

8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o.s.ř. a přiznal jejich náhradu žalované jako účastnici, která měla ve věci plný úspěch, a to i v části, v níž bylo řízení zastaveno. Svůj postup odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobkyně znemožnil svým postupem žalované dobrovolné plnění, když dne 24.3.2025 požádal o ukončení pojistné smlouvy a výplatu odkupného a žalobu podal již dne 8.4.2025. Zároveň i sám ještě 15.4.2025 hradil „běžné pojistné“. Žalobce tak záměrně vyvolal situaci, v níž žalovaná musela plnit až po podání žaloby. Žalované byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů právního zastoupení ve výši 1 200 Kč, odpovídající čtyřem úkonům právní služby podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal právní předchůdce žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to proti všem jeho výrokům. Vytýká mu především nesprávné právní posouzení věci a nedostatečné vypořádání jím uplatněných právních i skutkových námitek. Právní předchůdce žalobkyně namítá, že soud prvního stupně pochybil, pokud odmítl přezkoumat pojistnou smlouvu z hlediska zneužívajících smluvních ujednání a transparentnosti, ačkoliv byl povinen tak učinit i bez návrhu v souladu se směrnicí a ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie i Ústavního soudu. Podle žalobkyně soud prvního stupně nesprávně založil své rozhodnutí výlučně na závěru o neurčitosti smlouvy, aniž by se zabýval tím, zda neurčitá smluvní ujednání současně nemají zneužívající povahu, a nezohlednil judikaturu, z níž plyne, že neurčitost a zneužívající charakter se vzájemně nevylučují. Konkrétně žalobkyně uvedla, že tzv. inkorporační klauzule, obsažená v čl. IV SPP, netrpí neurčitostí, avšak její obsah (právo žalované jednostranně měnit sazebník poplatků) činí ujednání nepřiměřeným. Za nesprávné považuje rovněž právní závěry soudu prvního stupně o použití tříleté objektivní promlčecí doby, neboť podle judikatury Soudního dvora Evropské unie nemůže promlčecí doba začít běžet dříve, než je spotřebitel objektivně schopen se o zneužívajícím charakteru ujednání dozvědět, přičemž aplikace objektivní promlčecí doby v projednávané věci podle právního předchůdce žalobkyně porušuje zásadu efektivity unijního práva.

10. Žalobkyně dále rozsudku vytýká nesprávný způsob vypořádání vzájemných plnění z absolutně neplatné pojistné smlouvy, když soud prvního stupně proti nepromlčeným platbám pojistného započetl plnění poskytnuté žalovanou, aniž by provedl úplné zúčtování všech vzájemně poskytnutých plnění ke dni jejich vzniku ve smyslu § 457 obč. zák., jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu. Za vadné považuje též skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně dobré víry žalované, neboť soud podle právního předchůdce žalobkyně zcela pominul otázku vědomosti žalované o systémových vadách jejích pojistných smluv a o inkasu bezdůvodného obohacení, ačkoli na tyto skutečnosti právní předchůdce žalobkyně v řízení opakovaně poukazoval.

11. Rozhodnutí je pak dále zatíženo vadami i ve výroku o zastavení řízení, jelikož soud prvního stupně zastavil řízení i v části úroků z prodlení v rozsahu neodpovídajícím procesním úkonům právního předchůdce žalobkyně, neboť žalobu vzal zpět ve vztahu k zákonnému úroku z prodlení z částky 12 361 Kč od 21.3.2025 do zaplacení a z částky 108 067 Kč od 20.6.2025 do zaplacení.

12. Žalobkyně rovněž namítá, že soud prvního stupně nesprávně dovodil předčasnost a účelovost podání žaloby, ačkoliv žaloba byla podána po marném uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění, a současně opomenul rozhodnout o vrácení poměrné části soudního poplatku, přestože k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před prvním jednáním ve věci. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 21 Co 16/2026. Z uvedených důvodů právní předchůdce žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil, případně jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná ve svém vyjádření považuje odvolání žalobkyně za zcela nedůvodné a plně se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím. Uvádí, že soud prvního stupně řízení správně zčásti zastavil a ve zbytku žalobu zamítl, neboť nárok právního předchůdce žalobkyně shledal převážně promlčeným, přičemž bylo prokázáno, že v posledních třech letech před podáním žaloby zaplatil právní předchůdce žalobkyně pojistné pouze ve výši 28 800 Kč, zatímco žalovaná mu vyplatila částku 108 067 Kč, takže postup soudu prvního stupně při vypořádání vzájemných plnění podle § 457 obč. zák. a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu byl správný a jakýkoli jiný postup by popřel smysl institutu promlčení.

14. Námitky žalobkyně, založené na judikatuře Soudního dvora Evropské unie, považuje žalovaná za nepřiléhavé, neboť se týkají smluv o spotřebitelském či hypotečním úvěru nebo telekomunikačních služeb a nelze je vztahovat na investiční životní pojištění, přičemž odkazy na vybraná rozhodnutí Městského soudu v Praze označuje za vybočující z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Za nedůvodný považuje žalovaná rovněž požadavek právního předchůdce žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z částky 108 067 Kč od 21. 3. 2025 do 19. 6. 2025, neboť žaloba byla podána ještě před skončením pojistné smlouvy a žalované tak nebyla dána objektivní možnost odkupné po jejím skončení dříve vyplatit, přičemž právní předchůdce žalobkyně se i v tomto období choval, jako by pojistná smlouva byla platná (uhradil pojistné za duben 2025).

15. Žalovaná zdůrazňuje, že soud prvního stupně rovněž správně dovodil předčasnost žaloby, která byla podána již 8. 4. 2025, ačkoliv právní předchůdce žalobkyně o ukončení pojistné smlouvy, výplatu kapitálové hodnoty pojištění a vyhotovení detailního vyúčtování požádal teprve 24. 3. 2025 a na jejich poskytnutí nevyčkal, přičemž se současně choval, jako by pojistná smlouva byla platná, když ještě 15. 4. 2025 uhradil pojistné ve výši 800 Kč. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání žalobkyně shledal důvodné pouze ve vztahu k výroku I, pokud jde o výrok II, tam odvolání důvodným neshledal.

17. Soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil do částky 120 428 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 21. 3. 2025 do zaplacení. Rozhodoval tak k procesnímu návrhu právního předchůdce žalobkyně, který vzal žalobu zpět jednak ve vztahu k částce „12 361 Kč s příslušenstvím“ a dále ji vzal zpět s ohledem na částečné plnění žalované ze dne 19.6.2025 „do částky 108 067 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20.6.2025“. Soud prvního stupně tak řízení zastavil v rozsahu, jenž překročil dispozitivní úkon žalobkyně, jeho rozhodnutí je tak v tomto rozsahu nesprávné. Odvolací soud tak výrok I změnil tak, že se řízení do 12 % úroku z prodlení z částky 108 067 Kč za dobu od 21.3.2025 do 19.6.2025 nezastavuje. Nicméně v tomto rozsahu pak odvolací soud z důvodů, které budou vyloženy níže, nárok jako nedůvodný zamítl.

18. K meritornímu posouzení věci odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné. Z důkazů pak učinil odpovídající skutkové závěry, na které odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje.

19. Pokud pak jde o právní hodnocení posuzované věci, soud prvního stupně zcela správně dovodil, že s ohledem na přechodná ustanovení v § 3028 odst. 3 o. z. a na datum uzavření pojistné smlouvy 2 25.9.2008 je na místě smlouvu posuzovat podle tehdy platných ustanovení občanského zákoníku, zákona o pojistné smlouvě a taktéž s ohledem na směrnici. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že žalobkyně vzala žalobu zpět ve vztahu k nároku z pojistné smlouvy 1, tudíž je správný závěr soudu prvního stupně, že se její platností nezabýval.

20. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. (toto ustanovení, stejně jako další níže citovaná ustanovení tohoto předpisu, nedoznalo změny až do konce účinnosti předpisu) „právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný“. Jde přitom o neplatnost absolutní (§ 40a obč. zák. a contrario).

21. Podle § 4 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě „pojistná smlouva obsahuje vždy a) určení pojistitele a pojistníka, b) určení oprávněné osoby, c) určení, zda se jedná o pojištění škodové nebo obnosové, d) vymezení pojistného nebezpečí a pojistné události, e) výši pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojistné běžné nebo jednorázové, f) vymezení pojistné doby a doby, na kterou byla pojistná smlouva uzavřena, g) v případě pojištění osob, bylo-li dohodnuto, že se oprávněná osoba bude podílet na výnosech pojistitele, způsob, jakým se oprávněná osoba na těchto výnosech bude podílet.“ Podle odst. 4 téhož ustanovení „součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23 odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit.“ Podle odst. 5 téhož ustanovení „pojistné podmínky obsahují zejména vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost.“22. Dále v obecné rovině platí, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotném textu dokumentu označeného jako pojistná smlouva, ale mohou být obsažena i v jiných dokumentech, typicky pojistných podmínkách. Tyto pojistné podmínky se mohou stát součástí smlouvy i tak, že jejich obsah bude sdělen pojistníkovi před uzavřením pojistné smlouvy a ten s nimi projeví souhlas (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 150/2005). Konkrétní platební povinnost dle smlouvy (např. uhradit pojistné, určitý poplatek nebo pojistné plnění) může být sjednána nejen pevnou částkou, ale i pomocí vzorce, do něhož lze dosadit předem známé veličiny a bez jakýchkoli pochyb přesnou částku vypočíst (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).

23. Odvolací soud nicméně pokládá za významné v okolnostech daného případu (sjednávání životního pojištění) to, zda je možno, byť za pomoci pojistných podmínek či dalšího stranám známého a odsouhlaseného dokumentu, takové dosazení a výpočet provést v okamžiku uzavření smlouvy. Oběma smluvním stranám by již v tomto okamžiku mělo být známo, jaká je, zjednodušeně řečeno, cena plnění dle uzavírané smlouvy. V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno jen na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti zřetelně podstatné, zda částka, hrazená na tento účel, představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru či další odměny nebo náklady a v jaké výši.

24. V projednávané věci však takový závěr nebylo možno učinit, jak správně dovodil již soud prvního stupně. Z předmětné pojistné smlouvy včetně pojistných podmínek vyplývá, že konstrukce daného pojištění byla uspořádána tak, že za měsíční pojistné prodá pojistitel pojistníkovi podílové jednotky za prodejní cenu a poplatky (včetně případného pojistného za rizikové pojištění a včetně tzv. počátečních nákladů) jsou strhávány z účtu pojistníka nákupem podílových jednotek od pojistníka za nákupní cenu. Struktura i výše poplatků se mohla během trvání pojistné smlouvy měnit, a to v na základě jednostranného rozhodnutí žalované coby pojistitele (čl. 4 Speciálních pojistných podmínek pro , IŽP, , dále jen „SPP“ – čl. 11 spisu). Při zohlednění těchto skutečností nelze z pojistné smlouvy včetně jejích souvisejících ujednání v pojistných podmínkách v době uzavření smlouvy (a to i při přihlédnutí k sazebníku poplatků v té době existujícímu, pokud s ním byl pojistník seznámen) jednoznačně rozpoznat, jaká je a za dobu pojištění bude skutečná výše odměn či nákladů hrazených pojistníkem pojistiteli. Výši strhávaných částek do značné míry určuje pojistitel v průběhu trvání pojištění (např. změnou výše poplatků během trvání pojištění). Skutečnou cenu plnění podle uzavírané smlouvy může pojistník zjistit v podstatě až zpětně na konci pojištění. Pojistná smlouva sice sjednávala konkrétní částku pravidelného pojistného, nicméně následně se s ním mělo zacházet způsobem v podstatě závislým na vůli pojistitele.

25. Výše pojistného plnění byla sjednána tak, že pro případ dožití odpovídala aktuální hodnotě kapitálové hodnoty a pro případ smrti z jakýchkoliv příčin pak částce 500 000 Kč (tzv. životní složka). Dále byla sjednána doplňková riziková a úrazová složka s fixní pojistnou částkou (pro případ smrti následkem úrazu, invaliditu a denní odškodné při, Anonymizováno, hospitalizaci.) Výše pojistného plnění v případě životní složky je tak podstatně ovlivněna tím, kolik z částky nominálně označené jako pojistné se skutečně stane investicí, která po případném zhodnocení může být v případě smrti nebo dožití vyplacena oprávněné osobě, a jaká částka bude určena na poplatky a na pojistné na rizikovou složku. Takovouto neurčitost v otázce nákladovosti smlouvy nelze překlenout tím, že o kapitálové hodnotě smlouvy žalovaná pojistníka informovala ve výročních výpisech z podílového účtu či jiných obdobných dokumentech. Jednak poskytování jakýchkoli následných informací nemůže změnit neurčitost smlouvy v okamžiku jejího uzavírání, jednak stále platí, že přesná výše nákladů přes toto průběžné informování zůstává nejistou v podstatě až do konce pojištění, kdy teprve je možno ji finálně spočíst. Lze dodat, že v případě dlouhodobých právních poměrů je pochopitelné, dochází-li ke změnám v ceně plnění (jako příklad lze uvést poplatek za vedení účtu v bance, který nepochybně může v období let či desítek let vedení účtu dojít změny), nicméně v takových případech, stane-li se daný poměr pro zákazníka nevýhodným, má zpravidla možnost jej ukončit, aniž by tím utrpěl. V případě investičního životního pojištění sjednaného na dlouhou dobu je ovšem situace odlišná, neboť předčasné ukončení s sebou může nést významné finanční nevýhody.

26. Tuto neurčitost odvolací soud hodnotí jako podstatný nedostatek smlouvy, neboť při absenci (z pohledu okamžiku uzavření smlouvy) určitého ujednání o výši poplatků není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované vlastně platí. Jde tedy ve svém důsledku o případ neurčitosti ceny plnění. Nelze zde zároveň dost dobře oddělit „investiční“ a „rizikovou“ „složku“ předmětného právního poměru, ostatně ani pojistná smlouva to nijak zřetelně nerozlišovala. Popsaná neurčitost tedy zasahuje sjednané pojištění jako celek.

27. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jednoznačně rozlišuje neurčitost smlouvy na jedné straně a problematiku zneužívajících (nepřiměřených) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na druhé straně. Jak Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, a to přímo v kontextu nároků z neplatné pojistné smlouvy, v případě absence podstatného ujednání způsobujícího neurčitost smlouvy není namístě přezkoumávat takové ujednání z hlediska přiměřenosti, není namístě námitka, že nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, a nejde o případ, kdy by nebylo možno s ohledem na směrnici použít vnitrostátní úpravu promlčení. Na těchto svých závěrech Nejvyšší soud opakovaně setrval (viz jeho usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, či dále rozsudek ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025, či ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 714/2025).

28. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná smlouva byla pro popsanou neurčitost absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu již nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání, neboť v intencích shora uvedené judikatury lze stručně shrnout, že co není určitým způsobem ujednáno, nelze takto vůbec dále hodnotit. Odvolací soud uzavřel, že okolnostem projednávané věci jsou zcela přiléhavé závěry, vyslovené Nejvyšším soudem v jeho shora uvedené judikatuře, s nimiž se ztotožňuje a které též překonávají odlišně vyznívající rozhodnutí zdejšího soudu v některých (zdaleka ne všech) řízeních,vedených o obdobné nároky, na která poukazovala žalobkyně. Na posouzení daného životního pojištění nelze automaticky přenášet názory, které se objevují např. v souvislosti se spotřebitelskými úvěry, neboť jde o oblast z řady ekonomických a sociálních důvodů povahově odlišnou od pojištění a konkrétní uspořádání, podmínky a rizika takových finančních produktů jsou zcela odlišná od pojištění.

29. Odvolací soud dále nepokládá za přesvědčivý argument žalobkyně, že by na věci měl něco změnit samostatný přezkum odkazu na přehled poplatků a parametrů obsaženého v článku 4 SPP, označovaný žalobkyní jako „inkorporační klauzule“. Takový odkaz sám o sobě o právech a povinnostech stran nestanoví fakticky nic a sám o sobě žádný závadný charakter nemá. Již výše bylo zmíněno, že odkazování na další dokumenty, které se tím stávají součástí smlouvy, není v rozporu s právními předpisy; podstatné je zhodnocení smlouvy jako celku včetně takto „inkorporovaných“ dalších ujednání. Jestliže odvolací soud dovodil, že smlouva jako celek byla absolutně neplatná, postrádá samostatné zkoumání uvedeného odkazu smysl.

30. S ohledem na závěr o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy je třeba přistoupit k otázce vypořádání bezdůvodného obohacení z toho vzniklého.

31. Podle § 457 obč. zák., „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Žalobkyni tedy vzniklo, v rozsahu toho, co bylo žalované v souvislosti s předmětnou pojistnou smlouvou zaplaceno jejím právním předchůdcem, právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k němu žalovaná namítla promlčení.

32. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení, „jsouli účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“ S ohledem na ustanovení § 3036 o. z. jsou pak pro posouzení projednávané věci rozhodná citovaná ustanovení obč. zák.

33. Soud prvního stupně považoval za klíčovou v této věci promlčecí lhůtu objektivní; s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje, poněvadž se jedná o závěr správný. Objektivní promlčecí lhůta započala běžet úhradou jednotlivých plateb pojistného, neboť právo na vrácení bezdůvodného obohacení v tomto případě objektivně vzniká okamžitě, jakmile je platba bez právního důvodu uskutečněna.

34. Odvolací soud neshledal důvodu, pro který by neměl ke vznesené námitce promlčení přihlížet. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. jejímu uplatnění nebrání, neboť i žalobkyně, která by podle neplatné smlouvy inkasovala pojistné plnění, by mohla promlčení vydání bezdůvodného obohacení za splnění zákonných předpokladů namítat. S ohledem na další okolnosti věci, kdy neurčitost smlouvy mohla být rozpoznána ihned a veškeré stěžejní argumenty, které žalobkyně proti smlouvě v žalobě snesla (včetně nepřehlednosti, nepochopitelnosti, skrytosti poplatků atd.), platily zcela stejně v době uzavření smlouvy jako dnes. Odvolací soud zároveň nespatřoval na uplatnění námitky promlčení nic, co by bylo jakkoli rozporné s dobrými mravy. Žalobkyni nic nebránilo právo uplatnit dříve a ani žalovaná jí v tom nevytvořila žádnou překážku. Jak uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, „uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“ (dále viz též četnou judikaturu v tomto usnesení citovanou). Žalovaná přitom nečinila vůbec nic, čím by právnímu předchůdci žalobkyně nějak bránila jeho nároky uplatnit, či ho od toho nějak zrazovala, či nějakými přísliby nebo jednáním mu v uplatnění nároků zdržovala.

35. Správný je proto závěr soudu prvního stupně, že promlčeny jsou veškeré platby, které právní předchůdce žalobkyně učinil před 8.4.2022, tedy déle než 3 roky před podáním žaloby. Nepromlčena tak zůstala toliko částka 28 800 Kč. Žalovaná však právnímu předchůdci žalobkyně v témže období plnila částku 108 067 Kč. Nárok žalobkyně tak byl plněním žalované plně kompenzován.

36. Co se týče délky promlčecí lhůty, odvolací soud uvádí, že námitka žalobkyně, poukazující na „vědomost“ žalované o neplatnosti smluv již od roku 2018, příp. 2019, kdy došlo k vývoji soudní praxe, je nedůvodná. Předně je třeba zdůraznit, že každou smlouvu je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem jednotlivé věci. Z rozhodnutí (byť) Nejvyššího soudu v jiné věci nelze dovozovat, že by veškeré pojistné smlouvy žalované k investičnímu životnímu pojištění měly trpět neplatností, ba snad „úmysl“ žalované se z těchto „potenciálně neplatných smluv“ obohacovat. V tomto ohledu je přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že žalovaná konzistentně zastává názor, že pojištění platně a řádně vzniklo, a postupovala a plnila v souladu s jeho podmínkami, což pro úmysl obohacovat se na úkor žalobkyně nesvědčí. Neplatností argumentuje výlučně žalobkyně. Byť jí v projednávané věci soudy přisvědčily, neznamená to, že lze žalované v tomto směru přičíst nějaký úmysl se na její úkor obohacovat bez právního důvodu. Platby byly činěny zcela dobrovolně a nikdy v průběhu jejich placení právní předchůdce žalobkyně žalované nesdělil žádnou pochybnost o trvání pojištění. Odvolací soud tak nesdílí názor žalobkyně, že by soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav ohledně toho, zda se žalovaná na úkor právního předchůdce žalobkyně obohacovala úmyslně, tedy že by snad mělo být o promlčení uvažováno v promlčecí době desetileté.

37. K otázce vypořádání vzájemných plnění z bezdůvodného obohacení odvolací soud předně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že „podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Každému z účastníků zrušené nebo neplatné smlouvy se tak zakládá právo na vydání toho, co druhé smluvní straně poskytl a povinnost vrátit plnění, které sám podle takové smlouvy obdržel. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku; proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák.“38. Odvolací soud shledává postup soudu prvního stupně v nynějším řízení zcela souladným s posledně uvedeným názorem. Je třeba zdůraznit, že tento postup plně odpovídá principu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení (vrátit plnění) vzniká již v okamžiku přijetí plnění, což uvádí i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, na který poukazovala žalobkyně a o který opírá svou námitku, že soud prvního stupně vzájemná plnění vypořádal nesprávně. Dále odvolací soud uvádí, že v žalobkyní odkazované věci, sp. zn. 29 Odo 52/2002, se Nejvyšší soud otázkou promlčení vůbec konkrétně nezabýval, když se věnoval pouze otázce vypořádání vzájemných nároků. Argumentace žalobkyně přehlíží, že vzniká-li obohacenému povinnost bezdůvodné obohacení vydat, je současně možno toto právo uplatnit u soudu (actio nata) a stejným okamžikem počíná běžet přinejmenším objektivní promlčecí lhůta. Odvolací soud se tedy neztotožnil s názorem, že by se nejprve měl vypočítávat rozdíl mezi celkovými plněními obou stran za celou dobu (domnělého) trvání daného pojistného vztahu (jakési „saldo“) a na ten teprve aplikovat promlčení, nýbrž je nutno posoudit promlčení jednotlivých nároků na vydání bezdůvodného obohacení samostatně a vypořádat teprve nároky nepromlčené. Opačný přístup navrhovaný žalobkyní by do značné míry popíral smysl úpravy promlčení a vyžadoval by pro účely vypořádání posuzovat existenci pohledávek, které by v případě samostatného uplatnění v soudním řízení s ohledem právě na promlčení neměly reálnou vyhlídku na úspěch a jimiž by se soudy při vznesení takové námitky ani podrobněji nezabývaly. Přístup, který uvažuje s jakýmsi „saldem“ vzájemných plnění, také zcela opomíjí, na základě jakých plnění (rozuměno v jaké době uskutečněných) takové „saldo“ vzniklo. Je tak popírán princip samostatnosti vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení ke každé jednotlivé částce, neboť veškerá plnění, uskutečňovaná po dlouhou dobu, shrnuje do jediné sumy, oproti které vyrovnává jinou sumu „protiplnění“, přičemž opomíjí možnost, že části těchto nároků zanikly (příp. se staly nevymahatelnými), ať již v důsledku promlčení nebo dokonce i jiných právních skutečností. Konečně ani citované ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., které se přitom právě otázky promlčení dotýká, se žádným výpočtem jakéhosi „salda“ nepočítá, nýbrž naopak limituje uplatnění promlčení jenom tehdy, pokud by je mohla namítat pouze jedna strana (tzn. vylučuje případy, kdy by taková strana sama měla právo, které se podle zákona nepromlčovalo, například vlastnické, takže druhá strana by promlčení vůbec nemohla namítnout; to není případ řešený v nynějším sporu). Odvolací soud, byť si je vědom, že některé senáty zdejšího soudu se k argumentaci žalobkyně přiklonily (např. rozsudek z 16.9.2025, č.j. 30 Co 235/2025 - 239 či usnesení z 12. 11. 2025, č.j. 62 Co 255/2025 - 315), takový názor správným neshledává ze shora uvedených důvodů. Zároveň uvádí, že přijatému právnímu závěru přisvědčil i Nejvyšší soud v usnesení z 22.4.2026, č.j. 33 Cdo 231/2026 – 310, v němž se zabýval shodnou argumentací ve skutkově velice obdobné věci.

39. Vzhledem k tomu, že žaloba byla zcela nedůvodná již při aplikaci objektivní promlčecí lhůty, odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně nezabýval blíže aplikací subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 obč. zák. Pro potřeby rozhodnutí ve věci by bylo zcela nadbytečné důkazně se zabývat subjektivním vědomím právního předchůdce žalobkyně, přesahujícím pouhé seznámení se s textem pojistné smlouvy.

40. Odvolací soud tak shledal meritorní posouzení učiněné soudem prvního stupně zcela přiléhavým a napadený rozsudek ve výroku II postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil, zároveň pak ve výroku I zamítl tu část nároku, o níž soud prvního stupně řízení mylně zastavil, byť měl rozhodnout meritorně a žalobu zamítnout. V tomto smyslu změnil napadený rozsudek i ve výroku I.

41. Pokud jde o náklady řízení, odvolací soud s ohledem na změnu rozhodnutí rozhodoval znovu o nákladech za řízení v obou stupních, postupem dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř., a v plné výši je přiznal procesně úspěšné žalované. Ve vztahu k části nároku, v níž bylo řízení zastaveno, odvolací soud uvádí, že z procesního hlediska je třeba zavinění přičíst žalobkyni. Ta totiž činila v předsoudní fázi řízení vůči žalované právní jednání, která se vzájemně popírala (předžalobní výzva na vydání bezdůvodného obohacení z 5.3.2025 a výpověď smlouvy dne 24.3.2025, vč. další platby pojistného po obou těchto krocích dne 15.4.2025), zároveň nedala žalované prostor v přiměřené lhůtě reagovat. Žalobkyně tak na sebe tím, že podala žalobu k soudu takřka okamžitě, tj. 8.4.2025, vzala riziko, že ponese následky v podobě náhrady nákladů řízení při případném částečném neúspěchu ve věci právě pro částečné plnění. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že v žalobkyní odkazovaném řízení, vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 21 Co 16/2026, se jednalo o skutkově odlišnou situaci; v tamní věci totiž nejprve tamní žalobkyně smlouvu vypověděla, poté žalované adresovala předžalobní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, na níž žalovaná pojišťovna reagovala sdělením, že smlouvu považuje za platnou, žalobkyně tak podáním žaloby výslovně reagovala na odmítnutí svého nároku ze strany žalované. V projednávané věci tomu tak nebylo, jak bylo uvedeno shora, právní předchůdce žalobkyně vůči žalované činil kroky, které byly vzájemně rozporné a nedal žalované prostor k reakci. Odvolací soud tak přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že je na místě přiznat žalované náhradu nákladů v plné výši.

42. Žalovaná byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem, a proto při stanovení výše nákladů řízení vyšel z § 151 odst. 3 o.s.ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou , orgán, č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř.. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.). Náklady žalované tak sestávají z celkem sedmi úkonů po 300 Kč, které představují vyjádření k žalobě z 19.5.2025 a z 23.6.2025, přípravu a účast u jednání před soudem prvního stupně dne 29.7.2025, vyjádření k odvolání, přípravu a účast na jednání odvolacího soudu dne 21.4.2026; celkem tak činí 2 100 Kč. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.

43. Závěrem odvolací soud doplňuje, že o vrácení části zaplaceného soudního poplatku rozhodne soud prvního stupně poté, co mu bude spis vrácen odvolacím soudem.