51 Co 118/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a Mgr. Dity Staňkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Česká republika – orgán , IČO IČO sídlem adresa jednající Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 647 143 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2026, č. j. 11 C 137/2025 – 32,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku I/ mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 18 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 4. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku II/ potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 100 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 4. 3. 2025 do zaplacení ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I/), dále žalobu do částky 628 393 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II/) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 256,31 Kč ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III/).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 126 250 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , které podle jejího tvrzení trvalo přibližně 6 let, a dále částku 520 893 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, spočívající v ušlém zisku v důsledku nemožnosti disponovat přiznanou pohledávkou po dobu trvání tohoto řízení, tedy celkem částku 647 143 Kč. Žalobkyně tvrdila vznik újmy v důsledku průtahů a neefektivního postupu soudů, přičemž zdůrazňovala zejména nedostatky v činnosti soudu prvního stupně v původním řízení a jeho organizační selhání. Žalovaná nároky jako celek neuznala, byť připustila existenci nepřiměřené délky řízení a poskytla částečné zadostiučinění ve výši 63 750 Kč za nepřiměřenou délku řízení. Namítala přiměřenost této částky, složitost řízení a absenci podmínek pro vznik škody, neboť tvrzený ušlý zisk považovala za hypotetický a nedoložený; současně namítala, že případný nárok na úrok z prodlení může vzniknout až po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů a ze spisu Obvodního soudu pro , adresa, , sp. zn. , spisová značka, , v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Tento uvedl pod body 18 až 21 odůvodnění rozsudku. Spornou byla výše náležitého zadostiučinění a existence škody. Soud dospěl předně ke skutkovému závěru, uvedenému pod bodem 29 rozsudku, že řízení bylo skutkově i procesně složitější, avšak bylo zatíženo řadou průtahů a neefektivních postupů soudu včetně zrušení prvního rozsudku pro jeho nepřezkoumatelnost a nedostatečné skutkové závěry, přičemž celková délka řízení 6 let (vymezená žalobkyní od podání prvé žaloby 16.8.2018 do právní moci rozhodnutí v pořadí druhého roudhodnutí odvolacího soudu ke dni 17.8.2024-– poznámka odvolacího soudu) byla nepřiměřená.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, zejména § 5, § 13 a § 31a tohoto zákona, a dále podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, zejména § 2952 a § 1971. Při stanovení výše zadostiučinění vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, a z judikatury, např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010. Základní částku stanovil ve výši 15 000 Kč za rok řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc, sníženou na polovinu za první dva roky řízení, neboť celková délka řízení sice byla nepřiměřená, nikoli však extrémní. Takto určenou základní částku dále modifikoval podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Snížení o 20 % odůvodnil tím, že řízení bylo skutkově i procesně složitější, jelikož zahrnovalo velké množství jednotlivých plateb s rozdílným právním důvodem, rozsáhlé dokazování listinami i svědeckými výpověďmi, procesní úkony jako spojení věcí, nařízení mediace a opakované změny žaloby, což objektivně prodlužovalo jeho trvání a nelze přičítat plně k tíži státu. Naopak zvýšení o 20 % soud odůvodnil postupem orgánů veřejné moci, opakovanými průtahy a neefektivním vedením řízení soudem prvního stupně, zejména prodlevy mezi úkony, nekoncentrovaný postup při dokazování, opožděné nařízení jednání po vrácení věci odvolacím soudem, jakož i pochybení, spočívající v nepřezkoumatelnosti prvního rozsudku, jenž byl zrušen odvolacím soudem, což vedlo k prodloužení řízení; tyto okolnosti považoval za natolik významné, že odůvodňovaly kompenzační navýšení základní částky. Kritérium jednání žalobkyně soud hodnotil jako neutrální, neboť sice přispěla k prodloužení řízení vadami podání a některými návrhy na odročení, současně však činila kroky směřující k urychlení řízení, a proto zde základní částku nemodifikoval. Konečně zvýšení o 10 % soud odůvodnil zvýšeným významem řízení pro žalobkyni, když předmětem sporu byly vysoké částky, dosahující až cca 2 500 000 Kč, které byly pro žalobkyni s ohledem na její majetkové a osobní poměry zásadní, a řízení tak mělo pro ni nadstandardní význam přesahující běžné majetkové spory. Na základě těchto úvah soud uzavřel, že celkově je namístě zvýšení základní částky ve výši 75 000 Kč o 10 %, a proto žalobě vyhověl pouze částečně v rozsahu doplatku zadostiučinění (82 500 - 63 750 = 18 750 Kč), zatímco ve zbytku, vč. nedůvodně požadovaného úroku z prodlení před uplynutím šestiměsíční zákonné lhůty (§ 15OdpŠk) ji zamítl, neboť požadovaná částka neodpovídala zákonným kritériím.

5. Soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni náhradu škody v podobě ušlého zisku především proto, že neshledal naplnění zákonných předpokladů odpovědnosti státu, zejména existenci skutečné škody a příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a nesprávným úředním postupem. Soud zdůraznil, že žalobkyně nesprávně vymezila rozhodné období, neboť ušlý zisk nelze vztahovat k celé době trvání řízení, ale pouze k době průtahů, které by bylo třeba konkrétně identifikovat a vyčíslit. Nadto soud vyšel z § 1971 občanského zákoníku a dovodil, že případná újma, spočívající v nemožnosti disponovat peněžní pohledávkou, byla kryta přiznaným úrokem z prodlení, který v posuzované věci dosahoval vyššího zhodnocení, než jaké žalobkyně tvrdila u svých hypotetických investic, a tudíž jí žádná majetková újma nevznikla. Za podstatné považoval i to, že tvrzení žalobkyně o možném investování prostředků a dosažení zisku byla pouze hypotetická a nedostatečně konkrétní, neboť nebylo prokázáno, jakým způsobem by žalobkyně skutečně investovala ani jakého výnosu by reálně dosáhla. Soud dále uvedl, že znehodnocení peněz vlivem inflace nepředstavuje škodu ani ušlý zisk ve smyslu právní úpravy, a odkázal na ustálenou judikaturu, která takový nárok vylučuje. Konečně poukázal i na to, že sama žalobkyně v průběhu původního řízení deklarovala finanční obtíže a potřebu prostředků na běžné výdaje, což zpochybňuje pravděpodobnost jejich investování. Z těchto důvodů soud žalobu v části ušlého zisku v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

6. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyhodnotil úspěch účastníků poměrně a přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 256,31 Kč.

7. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to dle důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., kdy rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci, zejména pokud jde o stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu a neuznání nároku na náhradu škody. Žalobkyně namítá, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil kritéria pro modifikaci základní částky zadostiučinění, když nepřiměřeně snížil základní částku o 20 % z důvodu tvrzené skutkové a procesní složitosti řízení, ačkoliv provedené důkazy (listiny, svědecké výpovědi, výslechy účastnic) nepřekračují běžný rámec civilního řízení a případná procesní přerušení (mediace, odročení jednání) znamenala v souhrnu pouze několikaměsíční prodlení. Současně žalobkyně nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně přiznal stejnou váhu zvýšení základní částky o 20 % z důvodu pochybení orgánů veřejné moci, ačkoliv řízení bylo podle ní zatíženo zásadními nedostatky, zejména dlouhodobou dezorganizací, průtahy a nedostatečnou procesní aktivitou soudu, přičemž první rozsudek byl odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost a absenci řádných skutkových závěrů. Žalobkyně zdůrazňuje, že po vrácení věci dne 30. 6. 2022 bylo další jednání nařízeno až na 6. 2. 2023, tedy po téměř 8 měsících, a že věc byla efektivně projednávána až po změně obsazení senátu dne 18. 4. 2023, tj. téměř po 5 letech od zahájení řízení, přičemž předchozí vedení řízení nebylo schopno zajistit smysluplný průběh jednání ani rozhodnutí ve věci. Podle žalobkyně proto nelze připustit, aby závažná pochybení soudu byla „vyvážena“ pouze mírnou složitostí věci, a soud prvního stupně navíc nedostatečně odůvodnil, proč obě modifikace stanovil shodně ve výši 20 %. Dále namítá nesprávné hodnocení svého procesního chování, neboť na výzvy soudu reagovala včas, aktivně usilovala o urychlení řízení (např. podáními ze dnů 16. 6. 2023, 30. 1. 2024, 2. 4. 2024 a 2. 8. 2024, návrhem na spojení věcí) a její postup nepřispěl k délce řízení v relevantním rozsahu, naopak měl být zohledněn ve prospěch zvýšení zadostiučinění.

8. Žalobkyně dále vytýká rozsudku soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku, když soud bez dostatečného odůvodnění uzavřel, že jí žádná škoda nevznikla. Namítá, že pokud by jí byly finanční prostředky vyplaceny v přiměřené době, mohla by s nimi volně nakládat a ekonomicky je zhodnotit, typicky prostřednictvím investic či koupí nemovitosti, přičemž doložila, že v jejím rodinném prostředí je běžné investování prostředků např. do dluhopisů nebo jiných finančních produktů. Soud prvního stupně podle ní nesprávně upřednostnil úvahu o úroku z prodlení, aniž by zohlednil, že jeho výše (cca 8,5 % ročně) byla v rozhodném období ovlivněna mimořádně nízkou repo sazbou 0,05 % a neodpovídala reálným tržním výnosům, které zejména v letech 2022 a následujících dosahovaly přibližně 14 % ročně, takže žalobkyně byla fakticky připravena o možnost adekvátního zhodnocení prostředků a jejich reálná hodnota se v čase snižovala. Podle žalobkyně se soud prvního stupně měl podrobněji zabývat otázkou vzniku ušlého zisku, příčinnou souvislostí i relevantní judikaturou, což však neučinil, a jeho závěr o neexistenci škody je proto nesprávný. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil, případně změnil, žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal částku 647 143 Kč s příslušenstvím.

9. Proti rozsudku soudu I. stupně podala také žalovaná včasné a přípustné odvolání, a to dle důvodů, uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., kdy rozhodnutí vytýká nesprávná skutková zjištění a současně nesprávné právní posouzení věci, zejména pokud jde o výši přiznaného zadostiučinění a aplikaci kritérií pro jeho modifikaci. Žalovaná namítá, že soud prvního stupně nesprávně vybočil ze správného výpočtu zadostiučinění, když nad rámec již poskytnuté částky 63 750 Kč přiznal dalších 18 750 Kč, ačkoliv podle jejího názoru nebyly dány žádné okolnosti odůvodňující navýšení základní částky. Zdůrazňuje, že v původním řízení šlo o skutkově i procesně složitější věc, kdy bylo nutno posuzovat velké množství jednotlivých plateb s různým právním důvodem (zápůjčky, dary, bezdůvodné obohacení), bylo provedeno rozsáhlé dokazování, řízení bylo přerušeno z důvodu mediace, rozhodováno bylo o změnách žaloby a spojení věcí, a účastníkům bylo opakovaně poskytováno poučení, takže snížení základní částky z důvodu složitosti bylo na místě, nikoli však její následné navyšování. Žalovaná dále uvádí, že soud prvního stupně chybně nehodnotil jednání žalobkyně, jejíž podání byla opakovaně vadná a vyžadovala doplňování, přičemž tato okolnost měla být reflektována alespoň v tom, že neměla vést ke zvýšení zadostiučinění.

10. Žalovaná především nesouhlasí s navýšením základní částky o 20 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci, když má za to, že soud prvního stupně nepopsal tak mimořádné okolnosti, které by takové navýšení odůvodňovaly, a že ve skutečnosti pouze duplicitně zohlednil průtahy, které již byly promítnuty do samotného závěru o nepřiměřené délce řízení. Uvádí, že soud poukazoval pouze na jednotlivé dílčí prodlevy v řádu 1 až 2 měsíců (např. při nařízení mediace, spojení věcí, procesních výzvách nebo v důsledku nemoci soudkyně), které jsou v civilním řízení běžné a nepředstavují exces, odůvodňující nadstandardní zvýšení satisfakce, a rovněž zrušení prvního rozsudku odvolacím soudem nelze bez dalšího považovat za výjimečné pochybení, ale za běžný procesní jev, zvláště v kontextu skutkové složitosti věci. Dále žalovaná vytýká soudu prvního stupně, že neoprávněně zvýšil základní částku o 10 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni, ačkoliv šlo o standardní majetkový spor o zaplacení, u něhož judikatura nepředpokládá zvýšený význam, a poukaz na finanční situaci žalobkyně nelze přičítat státu, neboť souvisí s jejím soukromoprávním jednáním a nikoliv s délkou řízení; soud navíc podle žalované neprokázal žádné konkrétní existenční dopady a jeho závěr je v této části nepřezkoumatelný. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu zamítl a žalované přiznal náhradua nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně setrvává na své dosavadní argumentaci a uvádí, že závěry soudu prvního stupně považuje za správné, přičemž naopak již přiznané zadostiučinění ve výši 63 750 Kč považuje za dostatečné a další přiznaná částka 18 750 Kč podle jejího názoru nebyla namístě. K námitkám žalobkyně ohledně výše zadostiučinění žalovaná odkazuje na vlastní odvolání, v němž uvedla, že žádné okolnosti neodůvodňují jeho zvýšení. K nároku na náhradu škody žalovaná uvádí, že tvrzení žalobkyně o možnosti zhodnocení prostředků je v rozporu se skutkovými zjištěními, neboť žalobkyně sama uváděla, že finanční prostředky potřebovala pro své syny, a navíc její tvrzení o investování jsou pouze obecná a ničím nedoložená. Zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury nelze ušlý zisk dovozovat ze samotného hypotetického záměru či příslibu možného výnosu, aniž by byl podložen konkrétními a reálně dosažitelnými okolnostmi, což v projednávané věci splněno nebylo. Žalovaná dále poukazuje na to, že žalobkyni byl přiznán zákonný úrok z prodlení, který představuje paušalizovanou náhradu škody, a není tedy důvod jej dále navyšovat či přiznávat další náhradu z titulu ušlého zisku. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání jsou přípustná, byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, že splňují náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není a odvolání žalované naopak důvodným je.

13. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje s podrobným, pečlivým a pregnantním skutkovým stavem zjištěným ze spisu Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, o průběhu posuzovaného řízení a v plném rozsahu na ně odkazuje.

14. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně věc správně právně posoudil podle relevantních ustanovení OdpŠk., zejména § 13 a § 31a OdpŠk. Současně správně vyšel z toho, že předmětem tohoto kompenzačního řízení je toliko ta část původního řízení, za níž žalobkyně požadovala odškodnění, tedy od podání prvé žaloby ve věci do právní moci rozsudku Městského soudu v , adresa, ze dne 30. 5. 2024. S ohledem na takto žalobkyní vymezenou dobu řízení soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že posuzované řízení trvající 6 let a 1 den bylo nepřiměřeně dlouhé a že je namístě poskytnout žalobkyni zadostiučinění v penězích.

15. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že při stanovení základní částky zadostiučinění bylo třeba vyjít z částky 15 000 Kč za jeden rok řízení ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. V projednávané věci sice byla délka řízení nepřiměřená, nešlo však o případ délky extrémní ani o věc, odůvodňující odchýlení se od této základní sazby směrem nahoru. Základní částka 15 000 Kč za rok řízení je proto přiměřená.

16. Odvolací soud se ztotožnil s odvolací námitkou žalované, že soud prvního stupně nesprávně navýšil základní částku zadostiučinění o 20 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že prodlevy v postupu soudu jsou zpravidla již odraženy v samotné základní částce zadostiučinění, neboť právě ony obvykle vedou k závěru, že celková délka řízení byla nepřiměřená; jejich další promítnutí do zvýšení částky proto nemusí, a zpravidla ani nemá, být přímo úměrné rozsahu těchto prodlev (srov. 30 Cdo 145/2022). Současně platí, že kritéria podle § 31a odst. 3 OdpŠk se mají projevit ve stejném poměru, v jakém se na délce řízení podílela, a okolnosti přičitatelné státu nelze zohledňovat duplicitně (srov. 30 Cdo 35/2012, 30 Cdo 2863/2020).

17. Je pravda, že sama skutečnost, že soud přihlédne ke stejným kritériím jak při posouzení přiměřenosti délky řízení, tak následně při úvaze o výši zadostiučinění, ještě bez dalšího neznamená nepřípustné dvojí zohlednění (srov. 30 Cdo 3151/2023). V projednávané věci však soud prvního stupně žádné kvalitativně nové či samostatně mimořádné okolnosti, jež by odůvodňovaly další navýšení základní částky o 20 %, neidentifikoval. Naopak vyšel z týchž skutečností, které již tvořily podklad pro závěr, že řízení jako celek bylo nepřiměřeně dlouhé a že je namístě peněžité zadostiučinění, a sice zejména z nekoncentrovaného postupu soudu prvního stupně, dílčích prodlev mezi úkony a zrušení prvního rozsudku pro jeho vady. Tím soud prvního stupně fakticky tutéž okolnost zohlednil dvakrát. Za situace, kdy jím popsané prodlevy byly převážně dílčí a samy o sobě nepředstavovaly exces natolik výjimečné intenzity, aby odůvodňovaly samostatné kompenzační navýšení, nebylo další zvýšení základní částky namístě.

18. Odvolací soud se dále ztotožnil i s námitkou žalované proti navýšení základní částky o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyni. Původní posuzované řízení bylo standardním soukromoprávním majetkovým sporem o zaplacení peněžité částky mezi dvěma fyzickými osobami. Jak vyplývá z připojených rozhodnutí v této věci, žalobkyně tvrdila, že žalované v průběhu několika let poskytovala peněžní prostředky zejména na pořízení a vybavení bytu, úhradu provozních nákladů a dalších výdajů, a to převážně jako ústně sjednané zápůjčky, případně šlo o plnění za žalovanou třetím osobám a o čerpání kreditní karty; žalovaná naproti tomu tvrdila, že šlo o dary, případně zčásti o mzdu. Již z povahy tohoto sporu je zřejmé, že nešlo o řízení typově zvýšeného významu, jak jej judikatura presumuje zejména u věcí trestních, pracovních, statusových, opatrovnických či zdravotních. Není-li dán typově zvýšený význam řízení, je jeho význam zásadně standardní, což samo o sobě nevede ke zvýšení základního odškodnění (srov. 30 Cdo 2800/2009, 30 Cdo 515/2014, 30 Cdo 674/2020).

19. Zvýšený význam předmětu řízení pro konkrétního poškozeného je přitom třeba tvrdit a prokázat konkrétními okolnostmi jeho osobní sféry (srov. 30 Cdo 2800/2009). Takové okolnosti však v projednávané věci zjištěny nebyly. Finanční tíseň, na níž žalobkyně v posuzovaném řízení i v tomto kompenzačním sporu poukazovala, totiž nevyplývala primárně z délky soudního řízení, nýbrž z jejího vlastního předchozího soukromoprávního jednání vůči původní žalované, které samo spočívalo v opakovaném poskytování značných finančních prostředků a v čerpání úvěrů za účelem financování jejích potřeb. Jinak řečeno, to, že žalobkyně podle svých tvrzení vstoupila do rizikových a ekonomicky zatěžujících soukromých vztahů, nelze bez dalšího přičítat státu jako důvod pro zvýšení satisfakce za nepřiměřenou délku následného soudního řízení. Ani samotná výše žalované částky v původním sporu nepostačuje k závěru o zvýšeném významu řízení.

20. Tento závěr je podporován i vnitřní rozporností tvrzení žalobkyně. Na jedné straně tvrdila, že se v důsledku jednání původní žalované a vedeného řízení dostala do finančních problémů, byla předlužená a prostředky potřebovala k zajištění potřeb svých synů; na straně druhé v tomto řízení dovozuje vznik ušlého zisku z toho, že by přiznané prostředky investovala, případně za ně pořídila nemovitost či vložila prostředky do investičních produktů. Tato tvrzení se vzájemně oslabují. Jestliže žalobkyně sama tvrdí, že prostředky byly pro ni existenčně významné k úhradě běžných potřeb a splácení závazků, pak tím zároveň zpochybňuje, že by při pravidelném běhu věcí byly volně investovány za účelem dosažení zisku.

21. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku důvodný není. Především platí, že u nároku na náhradu škody způsobené průtahy nelze vycházet z celkové délky řízení, nýbrž je třeba určit konkrétní období, o které by řízení mohlo skončit dříve, nebýt průtahů; teprve za toto období lze případně o ušlém zisku uvažovat (srov. 30 Cdo 2208/2016). Žalobkyně však svůj nárok vztáhla v zásadě k celé době od zahájení původního řízení do právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tedy nikoli pouze k přesně identifikovaným průtahům.

22. Dále je ustáleně judikováno, že ušlý zisk nepředstavuje jakýkoli zpětně konstruovaný výnos, nýbrž jen takové nenastalé rozmnožení majetku, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. 25 Cdo 1272/2001, 25 Cdo 2973/2005). Soud musí dospět alespoň k praktické jistotě, že nebýt škodné události, poškozený by tvrzeného majetkového prospěchu skutečně dosáhl (srov. 30 Cdo 2692/2021). Tomu však tvrzení žalobkyně neodpovídají. Ta postupně stavěla svůj nárok střídavě na inflaci, hypotetické koupi bytu a jeho pronájmu, výnosech investičního účtu svého manžela a nakonec na zprůměrovaném výnosu dvou vybraných státních dluhopisů. Již tato proměnlivost právního i skutkového vymezení ukazuje, že nejde o zmařený konkrétní výnosový proces, nýbrž o dodatečně konstruované varianty možného nakládání s penězi.

23. Odpovědnost státu za škodu, spočívající v nemožnosti disponovat s peněžními prostředky, by mohla přicházet v úvahu jen tehdy, pokud by žalobkyně konkrétně prokázala, že by při obvyklém běhu věcí dosáhla určitého výnosu, typicky na základě již existujícího či konkrétně sjednaného bankovního nebo obdobného produktu (srov. 30 Cdo 3450/2013, 28 Cdo 902/2011, 25 Cdo 422/2007). Pouze hypotetické závěry o možném zúročení předmětné částky nejsou dostatečné (srov. 28 Cdo 905/2011). Takové konkrétní prokázání zde chybí. Investiční účet manžela žalobkyně není bez dalšího důkazem, že by žalobkyně sama, navíc jednorázově a v určitém konkrétním čase, naložila s případně dříve přisouzenými prostředky právě tímto způsobem.

24. Nadto nelze přehlédnout, že v původním řízení nebyla žalobkyně úspěšná v plném rozsahu, nýbrž jen zčásti; část nároku byla zamítnuta, včetně významné položky představované tvrzenými úroky z úvěrů. Ani z tohoto důvodu nelze bez dalšího vycházet z premisy, že by žalobkyně již v dřívějším okamžiku disponovala celou částkou a v přesném rozsahu, z něhož nyní odvozuje ušlý zisk. Příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a tvrzeným investičním výnosem tak nebyla prokázána.

25. Pokud žalobkyně argumentovala též znehodnocením peněz vlivem inflace, odvolací soud dodává, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu znehodnocení peněz v důsledku inflace samo o sobě nepředstavuje škodu ani ušlý zisk ve smyslu právní úpravy odpovědnosti státu (srov. 25 Cdo 1272/2001, dále též 30 Cdo 3450/2013). Ani z tohoto hlediska proto žalobě nebylo možno vyhovět.

26. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně pochybil, pokud nad rámec již poskytnutého zadostiučinění přiznal žalobkyni další částku 18 750 Kč. Přiměřené zadostiučinění již bylo žalobkyni poskytnuto mimosoudně částkou 63 750 Kč, a žaloba proto nebyla v rozsahu dalšího požadovaného doplatku důvodná.

27. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně správně shledal důvod ke snížení základní částky o 20 % z důvodu skutkové a procesní složitosti posuzovaného řízení, avšak nesprávně ji dále navýšil o 20 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci a o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyni. Přiměřené zadostiučinění tak činí částku 60 000 Kč, tedy základní částku 75 000 Kč sníženou o 20 %. Jestliže žalovaná již žalobkyni v rámci předběžného projednání nároku poskytla částku 63 750 Kč, nemůže být žaloba na zaplacení částky 126 250 Kč z titulu nemajetkové újmy, způsobené nepřiměřenou délkou řízení, důvodná. Z týchž důvodů, a rovněž s ohledem na shora uvedené závěry o neprokázání vzniku škody a příčinné souvislosti, není důvodný ani nárok na náhradu škody v podobě požadovaného ušlého zisku. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I/ podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu i v tomto rozsahu zamítl, zatímco v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

28. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, rozhodoval podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech celého řízení.

29. Náklady řízení tvoří paušální náhrada nákladů za 7 úkonů po 300 Kč [§ 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.], a to před soudem prvního stupně - za vyjádření k žalobě, přípravu účasti na a účast na jednání dne 21.1.2026; před soudem odvolacím - za odvolání, za vyjádření k odvolání přípravu účasti na a účast na jednání odvolacího soudu dne 12.5.2026. Celkové náklady žalované za řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 100 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).