51 Co 213/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 100 206 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. března 2026, č.j. 38 C 279/2025-182,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 763,90 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zastavil řízení do částky 2 686 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2 686 Kč za dobu od 6. 11. 2025 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 100 206 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 100 206 Kč za dobu od 6. 11. 2025 do zaplacení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalované ve výši 20 582,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 102 892 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 6. 11. 2025 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce jméno FO jako pojistník uzavřel se žalovanou dvě smlouvy investičního životního pojištění, a to dne 1.4.2007 pojistnou smlouvu název č. číslo (dále jen „smlouva název“), a dne 30.10.2006 pojistnou smlouvu název životní pojištění č. číslo (dále jen „smlouva název“). U pojistné smlouvy název žalobkyně tvrdila, že pojistník uhradil 302 015 Kč a žalovaná mu vyplatila výběry a odkupné celkem částku 258 749 Kč. U pojistné smlouvy název žalobkyně tvrdila, že pojistník uhradil 59 860 Kč a žalovaná mu vyplatila částku 234 Kč. Žalobkyně dovozovala nárok na vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 102 892 Kč z absolutní neplatnosti obou pojistných smluv, protože sazebník poplatků, resp. přehled poplatků, se podle ní nestaly součástí smluvní dokumentace, ujednání o poplatcích a nákladech byla neurčitá, netransparentní a současně zneužívající podle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), pojistník nemohl posoudit ekonomické důsledky smluv. Konečně uvedla, že pohledávky nabyla od pojistníka smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 24. 10. 2025.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Potvrdila uzavření obou pojistných smluv s pojistníkem, obě smlouvy však považovala za platné a uvedla, že pojistník byl seznámen s přehledem poplatků, resp. sazebníkem poplatků prostřednictvím pojišťovacího zprostředkovatele a byl o výši měsíčního pojistného, počtu podílových jednotek a poplatcích informován každoročními rekapitulacemi. U pojistné smlouvy název potvrdila úhradu pojistného 58 984 Kč, vyplacení přeplatku 234 Kč a ukončení smlouvy výpovědí pojistníka ke dni 31. 7. 2023. U pojistné smlouvy název tvrdila výběry v částce 263 607 Kč, vyplacení odkupného 3 451 Kč a ukončení smlouvy výpovědí pojistníka ke dni 30. 4. 2022. Namítala nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, protože žalobkyně není spotřebitelem, a absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s dobrými mravy, zákonem a veřejným pořádkem. Dále odmítla existenci zneužívajících ujednání ve smlouvě a zdůraznila, že ujednání nemohou být zároveň neurčitá a zneužívající. Vznesla námitku promlčení u obou pojistných smluv, a to u pojistné smlouvy název i v tříleté objektivní promlčecí době a u pojistné smlouvy název v převážné části, přičemž měla za to, že tato námitka není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná tedy navrhovala zamítnutí žaloby.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování zejména listinnými důkazy, vyšel též ze shodných tvrzení účastníků a popsal skutková zjištění, která z provedených důkazů učinil, a to pod body 15 - 28 odůvodnění rozsudku a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje. Takto podrobně soud prvního stupně uzavřel (srov. zejm. body 30 rozsudku), že pojistná smlouva název byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena dne 24. 3. 2007, počátek pojištění byl 1. 4. 2007, smlouva byla sjednána do 31. 3. 2041, s měsíčním pojistným 667 Kč, které bylo 4. 2. 2020 bylo zvýšeno na 2 000 Kč. Pojistná smlouva název byla ukončena výpovědí ke dni 30. 4. 2022, pojistník na ni uhradil celkem 314 012 Kč, žalovaná mu vyplatila výběry v celkové nesporné výši 255 298 Kč a odkupné 3 451 Kč a za období od 10. 11. 2022 do 10. 11. 2025 pojistník žalované na této smlouvě neuhradil ničeho. Ohledně pojistné smlouvy název soud prvního stupně zjistil, že byla uzavřena dne 30. 10. 2006, počátek pojištění byl 1. 12. 2006, pojistná doba byla sjednána do 30. 11. 2051, měsíční pojistné činilo 292 Kč, smlouva byla ukončena výpovědí ke dni 31. 7. 2023, pojistník na ni uhradil celkem 58 984 Kč a žalovaná mu při ukončení smlouvy vyplatila 234 Kč. Za poslední tři roky před podáním žaloby pojistník na pojistnou smlouvu název uhradil 2 920 Kč, žalovaná dne 9. 3. 2026 uhradila žalobkyni částku 2 790,94 Kč, k níž uvedla, že se jedná o pojistné za období od 27. 10. 2022 do skončení smlouvy ve výši 2 686 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně a pojistník uzavřeli dvě smlouvy o postoupení pohledávek, a to ohledně pohledávky z pojistné smlouvy název ve výši 43 266 Kč s příslušenstvím a z pojistné smlouvy název ve výši 59 626 Kč s příslušenstvím (body 25 a 26 napadeného rozsudku). Konečně měl soud prvního stupně za prokázané, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 24. 10. 2025.

5. Soud prvního stupně po právní stránce věc posuzoval podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, § 37 odst. 1, § 40a a contrario, § 100 odst. 1, § 107 odst. 1 až 3 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, § 4 odst. 4 a 5 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, § 3036, § 1879 a § 1982 o. z. a případně též § 580 obč. z. Soud prvního stupně nejprve neshledal důvodnou námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Vyšel zejména z rozhodnutí Městského soudu v adresa, sp. zn. spisová značka a č.j. spisová značka, podle nichž žalovaná jako dlužník není oprávněna namítat neplatnost postoupení, bylo-li jí postoupení oznámeno, a zákon postoupení pohledávek ze spotřebitelských smluv nezakazuje; skutečnost, že postupník není spotřebitelem, nebrání převoditelnosti nároku ani jeho soudnímu uplatnění. Následně soud prvního stupně posuzoval z důvodu procesní ekonomie vznesenou námitku promlčení. Zdůraznil nezávislý běh subjektivní (§ 107 odst. 1 obč. zák.) a objektivní (§ 107 odst. 2 obč. zák.) promlčecí doby, když dle judikatury platí, že, skončí-li běh jedné z nich, právo je promlčeno vzdor tomu, že druhá z dob dosud neuplynula; u plnění z neplatné smlouvy běží objektivní tříletá doba od každé jednotlivé platby a subjektivní od okamžiku, kdy se oprávněný dozví o skutečnostech, zakládajících neplatnost předmětné smlouvy; soud prvního stupně odkázal v této souvislosti na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, 33 Cdo 3113/2023, 26 Cdo 1161/2003, 33 Odo 306/2005 a další).

6. Nicméně s ohledem na nejednotnost judikatury týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby v obdobných případech považoval soud prvního stupně za rozhodující objektivní promlčecí dobu. Ta počala běžet vždy uhrazením konkrétní částky pojistného. Takto u pojistné smlouvy název shledal tvrzený nárok zcela promlčeným, neboť v posledních třech letech před podáním žaloby nebylo plněno nic. U pojistné smlouvy název shledal nárok promlčený v rozsahu, přesahujícím platby za poslední tři roky v částce 2 920 Kč; k nepromlčeným platbám 2 920 Kč přihlédl k námitce zúčtování vzájemných nepromlčených plnění, neboť žalovaná pojistníkovi a žalobkyni poskytla 234 Kč a 2 686 Kč, čímž byl nárok žalobkyně vyrovnán. Již jen z tohoto důvodu nemohla být podle soudu prvního stupně žaloba úspěšná.

7. Pro úplnost soud prvního stupně uzavřel, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ceny plnění (§ 37 obč. zák.), neboť výši poplatků (zejm. počátečních nákladů) nebylo možné při uzavření smlouvy zjistit určitým způsobem ani s pomocí sazebníku a pojistných podmínek, neboť částky závisely na budoucí době trvání a dalších proměnných. Soud vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která rozlišuje mezi neurčitostí smlouvy vedoucí k neplatnosti a přezkumem nepřiměřenosti či „zneužívajících“ ujednání ve spotřebitelských smlouvách. V situaci neplatnosti smlouvy pro její neurčitost nelze posuzovat přiměřenost takového ujednání dle směrnice; k tomu odkázal zejména na rozsudek pod sp. zn. 33 Cdo 499/2023 a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu.

8. Argumentaci žalobkyně, že k námitce promlčení nelze přihlížet, soud prvního stupně nepřijal; z rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 430/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 a sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, dohledových benchmarků právnická osoba č. číslo a č. číslo, úředního sdělení právnická osoba ani tvorby rezerv podle něj nelze dovodit vědomost žalované o neplatnosti těchto konkrétních smluv nebo o jejím bezdůvodném obohacení. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaná u totožných produktů klientům běžně vyplácela plnění a odkupné a že i vůči pojistníkovi postupovala podle smluv, i sám pojistník smlouvy po dobu jejich trvání považoval za platné. Námitku promlčení proto nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak již jen z těchto důvodů nepovažoval za důvodný.

9. Nad rámec závěrů o promlčení soud prvního stupně uvedl, že obě pojistné smlouvy má pro neurčitost ujednání o počátečních nákladech, resp. ceně plnění, za absolutně neplatné, protože výši úplaty nebylo možné určit při uzavření smluv ani při zahrnutí pojistných podmínek a sazebníku či přehledu poplatků. Současně však s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023 a další uzavřel, že neexistující nebo neurčité ujednání nelze dále přezkoumávat prizmatem jejich nepřiměřenosti či zneužívající povahy. Zároveň dle jeho mínění nejde o případ, v němž by kvůli směrnici nebylo možné použít vnitrostátní úpravu promlčení. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl včetně příslušenství.

10. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., protože žalovaná byla neúspěšná pouze v poměrně nepatrné části a žalobkyně byla úspěšná jen do částky 2 686 Kč s úrokem z prodlení, zatímco ve zbytku, tedy co do 100 206 Kč s úrokem z prodlení, úspěšná nebyla. Žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 20 582,10 Kč, sestávající z odměny za zastoupení advokátem za tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření ze dne 2. 1. 2026 a účast na jednání dne 9. 3. 2026, podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 5 220 Kč za každý úkon, celkem 15 660 Kč, paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý ze tří úkonů, celkem 1 350 Kč, a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 3 572,10 Kč. O povinnosti plnit k rukám právního zástupce žalované rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.

11. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to do výroků II a III. Žalobkyně v odvolání uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. Namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl navržené důkazy, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, věc nesprávně právně posoudil, porušil její právo na spravedlivý proces a vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí. Podle žalobkyně soud prvního stupně vůbec neprovedl řádný test zneužívajících ujednání u obou pojistných smluv, odmítl eurokonformní a prospotřebitelský výklad, vyplývající z judikatury Ústavního soudu a SDEU, a nesprávně se omezil na posouzení neplatnosti smluv pro neurčitost. Žalobkyně dovozovala, že příčiny neplatnosti zakládají dvoukolejnost promlčení, protože unijní prvek ochrany spotřebitele vyžaduje posouzení souladu promlčení podle § 107 obč. zák. se směrnicí a judikaturou SDEU, zejména ve věcech C-485/19, C-810/21, C-269/19, C-561/21 a C-396/24. Tvrdila, že soud prvního stupně nesprávně určil počátek běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby, neboť pojistník se o zneužívajícím charakteru inkorporačních klauzulí a neplatnosti smluv dozvěděl až od právního zástupce bezprostředně před postoupením pohledávky, a že z jeho jednání po dobu trvání smluv vyplývá, že o vadách smluv nevěděl. Dále namítla, že soud prvního stupně neprovedl důkazy k vědomosti žalované o právních vadách smluv, zejména výroční zprávy žalované a výslechy osob, obeznámených s interními postupy, a nesprávně zhodnotil otázku rezerv, vytvářených žalovanou od roku 2018, které podle žalobkyně nebyly běžnými pojistně-technickými rezervami, nýbrž účelovými rezervami na rizika, vyplývající z interpretace nové regulace a posílení ochrany spotřebitele, postupně navýšenými až přibližně na 1,2 mld. Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná již od rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 a sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, a od rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 430/2017, věděla nebo minimálně musela vědět o významném riziku neplatnosti obdobných smluv, avšak pojistníka o tom neinformovala a pokračovala ve strhávání srážek. Uplatnění námitky promlčení proto podle ní představuje zjevné zneužití práva a rozpor s dobrými mravy.

12. Žalobkyně dále namítla, že neurčitost a netransparentnost ujednání nelze ztotožnit s jejich neexistencí, neboť právě netransparentní inkorporační klauzule a možnost žalované jednostranně ovlivňovat kapitálovou hodnotu smluv prostřednictvím externího sazebníku zakládají zneužívající povahu podle § 55 a § 56 obč. zák. a článku 3 směrnice. V této souvislosti poukázala žalobkyně na četnou judikaturu SDEU ve věcech C-243/08, C-472/10, C-92/11 a další a na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 78/19, II. ÚS 2778/19, IV. ÚS 2370/15 a další. Nepřezkoumatelnost rozsudku žalobkyně spatřovala v tom, že se soud prvního stupně nevypořádal s její argumentací, judikaturou a důkazy, zejména ohledně zneužívajících ujednání a vědomosti žalované, a odkázala na § 157 odst. 2 o. s. ř. a související nálezy Ústavního soudu.

13. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III změnil tak, že žalované uloží zaplatit žalobkyni 100 206 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, vč. nákladů odvolacího řízení, případně aby rozsudek ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že odvolání žalobkyně považuje za nedůvodné a že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, zejména ohledně promlčení nároků a souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Zdůraznila, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, skutkový stav vyhodnotil v souladu se spisem, právní závěry jsou správné a odůvodnění je srozumitelné, logické a přezkoumatelné. Žalovaná shrnula, že žalobkyně se domáhala vydání údajného bezdůvodného obohacení z neplatných smluv, jejichž neplatnost však žalobkyně namítá po mnoha letech z důvodu údajného neseznámení pojistníka s výší poplatků a údajné neurčitosti a zneužívající povahy ujednání o poplatcích. K promlčení žalovaná uvedla, že nárok je z větší části promlčen a že soud prvního stupně ve prospěch žalobkyně aplikoval příznivější objektivní promlčecí dobu, aniž posuzoval subjektivní promlčecí dobu. Podle žalované je namístě aplikovat subjektivní i objektivní promlčecí dobu, kterou žalovaná odvozovala od výročních rekapitulací, které podle ní pojistníkovi umožnily získat alespoň laické povědomí, že je se smlouvami něco v nepořádku, a odkázala mj. na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 2127/21. K vědomosti žalované o neplatnosti smluv žalovaná uvedla, že úřední sdělení právnická osoba, dohledové benchmarky právnická osoba, judikatura Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze ani výroční zprávy neprokazují vědomost žalované o inkasu bezdůvodného obohacení ve vztahu k těmto konkrétním smlouvám, tvorba rezerv je projevem obezřetného hospodaření regulovaného subjektu a neprokazuje důvodnost individuálního nároku ani nepoctivost žalované.

15. K zneužívajícím ujednáním žalovaná odkázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž pojistné smlouvy nemohou být neurčité a současně obsahovat zneužívající ujednání, protože co není určitě ujednáno, nelze podrobit testu přiměřenosti. Položení předběžné otázky SDEU proto podle žalované není namístě. Žalovaná rovněž odmítla, že by soud prvního stupně zatížil řízení vadou neprovedením navržených důkazů, protože jejich provedení bylo vzhledem k právnímu posouzení nadbytečné. Argumentaci žalobkyně k inkorporační klauzuli označila za účelovou změnu právní kvalifikace bez nových skutkových tvrzení a odkázala mimo jiné na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2026, č. j. 14 Co 23/2026-270. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), aniž sám nařizoval jednání podle § 214 odst. 3 o.s.ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

17. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné. Z důkazů pak učinil odpovídající skutkové závěry, na které odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje. Zároveň soud prvního stupně přesvědčivě a komplexně odůvodnil, proč další navrhované důkazy neprovedl, přičemž s těmito důvody se odvolací soud zcela ztotožňuje. K argumentaci žalobkyně ohledně výročních zpráv žalované odvolací soud dodává, že z těchto obecných dokumentů nelze vyvozovat vědomost jedné či druhé smluvní strany o (ne)platnosti konkrétní pojistné smlouvy; v tomto směru není soudu prvního stupně co vytýkat. Stejně tak by bylo zbytečné, aby se soud prvního stupně skutkově zabýval tím, zda žalovaná v roce 2018 či později začala tvořit rezervy. I pokud tomu tak bylo, z důvodů uvedených níže to nelze pokládat za důvod pro shledání rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a chybí i jakákoli jiná právní relevance této skutkové okolnosti.

18. Pokud jde o odvolací důvod, spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, pokládá jej odvolací soud za zjevně nepřiléhavý. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud by rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Z napadeného rozsudku je přitom patrné, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil a na jakých důvodech své rozhodnutí založil, a žalobkyně byla zjevně schopna formulovat své odvolání a konkrétně s napadeným rozsudkem polemizovat.

19. Pokud pak jde o právní hodnocení posuzované věci, soud prvního stupně zcela správně dovodil, že s ohledem na přechodná ustanovení v § 3028 odst. 3 o. z. a na datum uzavření smluv 24.3.2007, resp. 30.10.2006 je namístě smlouvy posuzovat podle tehdy platných ustanovení obč. zák., zákona o pojistné smlouvě a taktéž s ohledem na směrnici.

20. Soud prvního stupně se předně zcela správně v bodech 45 až 48 rozsudku vypořádal s námitkou žalované, poukazující na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, když uzavřel, že na žalobkyni přešla veškerá práva jejího právního předchůdce, vč. práv garantovaných spotřebitelům. Odvolací soud v této souvislosti (a vzhledem k tomu, že tato otázka není předmětem odvolacích námitek žalobkyně) pro stručnost pouze poukazuje na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku z 24.3.2026, č.j. 33 Cdo 1204/2025-219 (dostupný na www.nsoud.cz).

21. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. (toto ustanovení, stejně jako další níže citovaná ustanovení tohoto předpisu, nedoznalo změny až do konce účinnosti předpisu) „právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný“. Jde přitom o neplatnost absolutní (§ 40a obč. zák. a contrario).

22. Podle § 4 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě „pojistná smlouva obsahuje vždy a) určení pojistitele a pojistníka, b) určení oprávněné osoby, c) určení, zda se jedná o pojištění škodové nebo obnosové, d) vymezení pojistného nebezpečí a pojistné události, e) výši pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojistné běžné nebo jednorázové, f) vymezení pojistné doby a doby, na kterou byla pojistná smlouva uzavřena, g) v případě pojištění osob, bylo-li dohodnuto, že se oprávněná osoba bude podílet na výnosech pojistitele, způsob, jakým se oprávněná osoba na těchto výnosech bude podílet.“ Podle odst. 4 téhož ustanovení „součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23 odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit.“ Podle odst. 5 téhož ustanovení „pojistné podmínky obsahují zejména vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost.“ 23. Dále v obecné rovině platí, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotném textu dokumentu, označeného jako pojistná smlouva, ale mohou být obsažena i v jiných dokumentech, typicky pojistných podmínkách. Tyto pojistné podmínky se mohou stát součástí smlouvy i tak, že jejich obsah bude sdělen pojistníkovi před uzavřením pojistné smlouvy a ten s nimi projeví souhlas (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 150/2005). Konkrétní platební povinnost dle smlouvy (např. uhradit pojistné, určitý poplatek nebo pojistné plnění) může být sjednána nejen pevnou částkou, ale i pomocí vzorce, do něhož lze dosadit předem známé veličiny a bez jakýchkoli pochyb přesnou částku vypočíst (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).

24. Odvolací soud nicméně pokládá za významné v okolnostech daného případu (sjednávání životního pojištění) to, zda je možno, byť za pomoci pojistných podmínek či dalšího stranám známého a odsouhlaseného dokumentu, takové dosazení a výpočet provést v okamžiku uzavření smlouvy. Oběma smluvním stranám by již v tomto okamžiku mělo být známo, jaká je, zjednodušeně řečeno, cena plnění dle uzavírané smlouvy. V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno jen na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti zřetelně podstatné, zda částka, hrazená na tento účel, představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru či nějaké další odměny nebo náklady a v jaké výši.

25. V projednávané věci však takový závěr nebylo možno učinit, jak správně dovodil již soud prvního stupně, a to ani u jedné z uzavřených smluv. Z obou pojistných smluv, včetně pojistných podmínek vyplývá, že konstrukce daného pojištění byla uspořádána tak, že za měsíční pojistné prodá pojistitel pojistníkovi podílové jednotky za prodejní cenu a poplatky (včetně případného pojistného za rizikové pojištění a včetně tzv. počátečních nákladů) jsou strhávány z účtu pojistníka nákupem podílových jednotek od pojistníka za nákupní cenu. Struktura i výše poplatků se mohla během trvání pojistné smlouvy měnit, a to na základě jednostranného rozhodnutí žalované coby pojistitele (čl. 4 Speciálních pojistných podmínek pro název životní pojištění, dále jen „SPP“ – čl. 79 spisu, zejm. čl. IV a čl. XIX Zvláštních pojistných podmínek pro investiční životní pojištění název – čl. 51 spisu). Při zohlednění těchto skutečností nelze z pojistné smlouvy včetně jejích souvisejících ujednání v pojistných podmínkách v době uzavření smlouvy (a to i při přihlédnutí k sazebníku poplatků v té době existujícímu, pokud s ním byl pojistník seznámen) jednoznačně rozpoznat, jaká je a za dobu pojištění bude skutečná výše odměn či nákladů, hrazených pojistníkem pojistiteli. Výši strhávaných částek do značné míry určuje pojistitel v průběhu trvání pojištění (např. změnou výše poplatků během trvání pojištění). Skutečnou cenu plnění podle uzavírané smlouvy může pojistník zjistit v podstatě až zpětně na konci pojištění. Pojistná smlouva sice sjednávala konkrétní částku pravidelného pojistného, nicméně následně se s ním mělo zacházet způsobem v podstatě závislým na vůli pojistitele.

26. V projednávané věci byla u smlouvy název výše pojistného plnění sjednána tak, že pro případ dožití pojištěného odpovídala aktuální hodnotě kapitálové hodnoty a pro případ smrti pak částce 10 000 Kč. Dále byla sjednána doplňková riziková a úrazová složka s fixní pojistnou částkou (pro případ smrti následkem úrazu a trvalých následků úrazu). U smlouvy název byla sjednána pouze výše pojistného plnění pro případ dožití v aktuální hodnotě účtu pojistníka a pro případ smrti v částce 50 000 Kč + aktuální hodnota účtu pojistníka. Výše pojistného plnění tak u obou smluv v případě životní složky je podstatně ovlivněna tím, kolik z částky nominálně označené jako pojistné se skutečně stane investicí, která po případném zhodnocení může být v případě smrti nebo dožití vyplacena oprávněné osobě, a jaká částka bude určena na poplatky a na pojistné na rizikovou složku. Takovouto neurčitost v otázce nákladovosti smlouvy nelze překlenout tím, že o kapitálové hodnotě smlouvy žalovaná pojistníka informovala ve výročních výpisech z podílového účtu či jiných obdobných dokumentech. Jednak poskytování jakýchkoli následných informací nemůže změnit neurčitost smlouvy v okamžiku jejího uzavírání, jednak stále platí, že přesná výše nákladů přes toto průběžné informování zůstává nejistou v podstatě až do konce pojištění, kdy teprve je možno ji finálně spočíst. Lze dodat, že v případě dlouhodobých právních poměrů je pochopitelné, dochází-li ke změnám v ceně plnění (jako příklad lze uvést poplatek za vedení účtu v bance, který nepochybně může v období let či desítek let vedení účtu dojít změny), nicméně v takových případech, stane-li se daný poměr pro zákazníka nevýhodným, má zpravidla možnost jej ukončit, aniž by tím utrpěl. V případě investičního životního pojištění sjednaného na dlouhou dobu je ovšem situace odlišná, neboť předčasné ukončení s sebou může nést významné finanční nevýhody.

27. Tuto neurčitost odvolací soud hodnotí jako podstatný nedostatek smlouvy, neboť při absenci (z pohledu okamžiku uzavření smlouvy) určitého ujednání o výši poplatků není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované vlastně platí. Jde tedy ve svém důsledku o případ neurčitosti ceny plnění. V případě smlouvy název pak ani nelze dost dobře oddělit „investiční“ a „rizikovou“ „složku“ předmětného právního poměru, ostatně ani pojistná smlouva to nijak zřetelně nerozlišovala. Popsaná neurčitost tedy zasahuje sjednané pojištění jako celek, a to shodně v případě obou pojistných smluv.

28. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jednoznačně rozlišuje neurčitost smlouvy na jedné straně a problematiku zneužívajících (nepřiměřených) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na druhé straně. Jak Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, a to přímo v kontextu nároků z neplatné pojistné smlouvy, v případě absence podstatného ujednání, způsobujícího neurčitost smlouvy, není namístě přezkoumávat takové ujednání z hlediska přiměřenosti, není namístě námitka, že nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, a nejde o případ, kdy by nebylo možno s ohledem na směrnici použít vnitrostátní úpravu promlčení. Na těchto svých závěrech Nejvyšší soud opakovaně setrval (viz jeho usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, či dále rozsudek ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025, či ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 714/2025).

29. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná smlouva byla pro popsanou neurčitost absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu již nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání, neboť v intencích shora uvedené judikatury lze stručně shrnout, že co není určitým způsobem ujednáno, nelze takto vůbec dále hodnotit. Odvolací soud uzavřel, že okolnostem projednávané věci jsou zcela přiléhavé závěry, vyslovené Nejvyšším soudem v jeho shora uvedené judikatuře, s nimiž se ztotožňuje. Odvolací soud nesouzní s názorem žalobkyně, že by aplikací § 37 obč. zák. na posuzovaný případ mělo dojít k vyloučení ochrany spotřebitele, zaručené unijním právem; s ohledem na shodně vyznívající závěry dovolacího i Ústavního soudu na ně odvolací soud pro stručnost odkazuje (za všechny např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23). Na posouzení daného životního pojištění zároveň nelze automaticky přenášet názory, které se objevují např. v souvislosti se spotřebitelskými úvěry, neboť jde o oblast z řady ekonomických a sociálních důvodů povahově odlišnou od pojištění, konkrétní uspořádání, podmínky a rizika takových finančních produktů jsou zcela odlišná od pojištění. S ohledem na závěr o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy je třeba přistoupit k otázce vypořádání takto vzniklého bezdůvodného obohacení.

30. Podle § 457 obč. zák., „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Žalobkyni tedy vzniklo, v rozsahu toho, co bylo žalované v souvislosti s předmětnou pojistnou smlouvou zaplaceno jejím právním předchůdcem, právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k němu žalovaná namítla promlčení.

31. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení, „jsouli účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“ S ohledem na ustanovení § 3036 o. z. jsou pak pro posouzení projednávané věci rozhodná citovaná ustanovení obč. zák.

32. Soud prvního stupně považoval za klíčovou v této věci promlčecí lhůtu objektivní; s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje, poněvadž se jedná o závěr správný. Objektivní promlčecí lhůta započala běžet úhradou jednotlivých plateb pojistného, neboť právo na vrácení bezdůvodného obohacení v tomto případě objektivně vzniká okamžitě, jakmile je platba bez právního důvodu uskutečněna.

33. Odvolací soud neshledal důvodu, pro který by neměl ke vznesené námitce promlčení přihlížet. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. jejímu uplatnění nebrání, neboť i žalobkyně, která by podle neplatné smlouvy inkasovala pojistné plnění, by mohla promlčení vydání bezdůvodného obohacení za splnění zákonných předpokladů namítat. S ohledem na další okolnosti věci, kdy neurčitost smlouvy mohla být rozpoznána ihned a veškeré stěžejní argumenty, které žalobkyně proti smlouvě v žalobě snesla (včetně nepřehlednosti, nepochopitelnosti, skrytosti poplatků atd.), platily zcela stejně v době uzavření smlouvy jako dnes. Odvolací soud zároveň nespatřoval na uplatnění námitky promlčení nic, co by bylo jakkoli rozporné s dobrými mravy. Žalobkyni nic nebránilo právo uplatnit dříve a ani žalovaná jí v tom nevytvořila žádnou překážku. Jak uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, „uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“ (dále viz též četnou judikaturu v tomto usnesení citovanou). Žalovaná přitom nečinila vůbec nic, čím by žalobkyni nějak bránila její nároky uplatnit, či ji od toho nějak zrazovala, či nějakými přísliby nebo jednáním žalobkyni v uplatnění nároků zdržovala. Takovým počínáním nemůže být údajná tvorba rezerv na nároky z potenciálně neplatných pojištění (i kdyby soud vyšel z tvrzení, že žalovaná takto skutečně postupovala), neboť původní žalobkyni nijak nelimitovalo v možnosti podat žalobu, která je v podstatě žalobou o vrácení všeho, co pojistník kdy zaplatil a ještě nevyinkasoval. Ve vztahu k tvrzené tvorbě rezerv lze nadto podotknout, že z ní, i pokud k ní došlo, neplyne závazné posouzení neplatnosti konkrétní předmětné pojistné smlouvy a tvorba rezervy nepředstavuje nic víc než projev rozumné obezřetnosti pro budoucí nejistý vývoj, což je něco, co lze jakékoli pojišťovně jen stěží klást k tíži či na tom budovat rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy.

34. Co se týče délky promlčecí lhůty, odvolací soud uvádí, že námitka žalobkyně, poukazující na „vědomost“ žalované o neplatnosti smluv již od roku 2018, příp. 2019, kdy došlo k vývoji soudní praxe, je nedůvodná. Předně je třeba zdůraznit, že každou smlouvu je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem jednotlivé věci. Z rozhodnutí (byť) Nejvyššího soudu v jiné věci nelze dovozovat, že by veškeré pojistné smlouvy žalované k investičnímu životnímu pojištění měly trpět neplatností, ba snad „úmysl“ žalované se z těchto „potenciálně neplatných smluv“ obohacovat. V tomto ohledu je přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že žalovaná konzistentně zastává názor, že pojištění platně a řádně vzniklo, a postupovala a plnila v souladu s jeho podmínkami, což pro úmysl obohacovat se na úkor žalobkyně nesvědčí. Neplatností argumentuje výlučně žalobkyně. Byť jí v projednávané věci soudy přisvědčily, neznamená to, že lze žalované v tomto směru přičíst nějaký úmysl se na její úkor obohacovat bez právního důvodu. Platby byly činěny zcela dobrovolně a nikdy v průběhu jejich placení žalobkyně žalované nesdělila žádnou pochybnost o trvání pojištění, dokonce (úspěšně) uplatňovala nároky na pojistná plnění. Nadto je vnitřně rozporná argumentace žalobkyně, pokud tvrdí, že smlouva byla od počátku neurčitá, tj. absolutně neplatná, tedy se již od roku 2006 měla žalovaná na úkor žalobkyně každou platbou obohacovat, nicméně od roku 2018, příp. 2019 se měla již obohacovat „úmyslně“, aniž se však smlouva či jednání žalované vůči žalobkyni jakkoliv změnilo. Odvolací soud tak nesdílí názor žalobkyně, že by se žalovaná na její úkor obohacovala úmyslně, tedy by mělo být o promlčení uvažováno v promlčecí době desetileté.

35. Zároveň pak odvolací soud uvádí, že není důvodná ani námitka žalobkyně, poukazující na rozpor právě přijatého závěru o promlčení nároků s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, prosazující takový výklad, který odmítá promlčení nároků, bránící řádnému uplatnění všech práv spotřebitele (např. C-485/19, C-810/21 či C-269/19 a další žalobkyní odkazovaná rozhodnutí). Touto námitkou se opakovaně zabýval i Ústavní soud, který vždy zdůraznil skutkové odlišnosti odkazovaných věcí, když se jednalo vesměs o smlouvy o poskytování spotřebitelského úvěru. Podle Ústavního soudu „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22 a další rozhodnutí, jež tento závěr přijímají).

36. Správný je proto závěr soudu prvního stupně, že promlčeny jsou veškeré platby, které žalobkyně učinila před 10.11.2022, tedy déle než 3 roky před podáním žaloby. V případě smlouvy název v tomto období žalobkyně, resp. její právní předchůdce žalované neuhradil ničeho, tedy není žádné plnění, které by nebylo promlčeno. V případě pojistné smlouvy název zůstala nepromlčena toliko částka 2 920 Kč. Žalovaná však žalobkyni počínaje týmž okamžikem plnila částku 2 920 Kč (odkupné 234 Kč a po podání žaloby uhrazenou částku 2 790,94 Kč). Nárok žalobkyně tak byl plněním žalované plně kompenzován.

37. K otázce vypořádání vzájemných plnění z bezdůvodného obohacení odvolací soud předně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že „podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Každému z účastníků zrušené nebo neplatné smlouvy se tak zakládá právo na vydání toho, co druhé smluvní straně poskytl a povinnost vrátit plnění, které sám podle takové smlouvy obdržel. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku; proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák.“ Soud prvního stupně pak postupoval zcela správně, když právě tímto způsobem vzájemné nároky účastníků řízení ze smlouvy název vypořádal. K témuž závěru se pak přiklonil i Nejvyšší soud v usnesení z 22.4.2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026, v němž posuzoval skutkově velice obdobnou věc.

38. Ze všech shora uvedených důvodů tak odvolací soud shledal napadený rozsudek ve výroku II věcně správným, a to včetně správného nákladového výroku III, a jako takový jej postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

39. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 6 763,90 Kč. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou advokáta podle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za jeden právní služby po 5 140 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 12.6.2026) a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle ust. § 13 odst. 4 této vyhlášky. Dále soud přiznal též náhradu za daň z přidané hodnoty v částce 1 173,90 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalované ve výši 6 763,90 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku - výroku I lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku - výroku II není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.]