51 Co 24/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 143 846 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. října 2025, č.j. 38 C 44/2025-254,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 818,20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem řízení částečně zastavil do částky 95 484,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 198 806 Kč za dobu od 18.2.2025 do 17.6.2025 a z částky 95 484,46 Kč za dobu od 18.6.2025 do zaplacení (výrok I), ve zbývající části, tj. do částky 103 321,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 103 321,54 Kč za dobu od 18.6.2025 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalované ve výši 36 120 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 198 806 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť měla za to, že pojistná smlouva uzavřená mezi účastnicemi 5.5.2010 s účinností od 1.6.2010 je absolutně neplatná; požadovaná částka měla představovat jí zaplacené pojistné ve výši 198 806 Kč. Žalobkyně tvrdila, že nebyla seznámena s přehledem poplatků, takže ujednání o poplatcích jsou neurčitá, a dále namítala existenci zneužívajících ujednání podle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“). Žalovaná žalobě oponovala s tím, že považovala pojistnou smlouvu za platnou, konkrétně tvrdila, že žalobkyně byla s poplatky seznámena. Žalovaná též uplatnila námitku promlčení, a to jak v subjektivní, tak v objektivní době, přičemž za poslední tři roky před podáním žaloby identifikovala plnění žalobkyně ve výši 30 291 Kč. Současně uvedla, že dne 17.6.2025 (po podání žaloby) vyplatila žalobkyni částku 31 486,04 Kč.

3. Soud prvního stupně výrokem I částečně zastavil řízení, neboť žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu zpět, přičemž do částky 23 642,73 Kč na jistině a 2 726,73 Kč na úroku tak učinila pro plnění žalované po podání žaloby, ve zbylé části se k důvodu zpětvzetí nevyjádřila. Výrok I nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů (pojistná smlouva, pojistné podmínky, sazebník poplatků, přehled plateb, vyplacená pojistná plnění), v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Tento uvedl pod body 13 - 19 odůvodnění rozsudku a odvolací soud na něj pro stručnost odkazuje. Takto podrobně soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně a žalovaná uzavřely pojistnou smlouvu , název, životní pojištění č. , číslo, s počátkem pojištění ode dne 1.6.2010. Smlouva obsahovala pojištění pro případ smrti a dožití a dále doplňková a úrazová připojištění. Účastnice řízení smlouvu opakovaně doplňovaly. Pojištění zaniklo výpovědí žalobkyně. Žalobkyně zaplatila na pojistném celkem 129 691 Kč, přičemž za poslední 3 roky před podáním žaloby (tj. po 21.2.2022) žalobkyně zaplatila částku 30 291 Kč. Žalovaná nevyplatila žádné odkupné, dne 17.6.2025 uhradila částku 31 486,04 Kč, kterou označila jako vrácené pojistné a poplatky za období od 14.3.2022 do 17.2.2024 (v podrobnostech viz bod 17 napadeného rozsudku)

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále podle § 37 odst. 1, § 100 odst. 1, § 107 odst. 1 až 3 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a § 4 odst. 4 a 5 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě; započtení vztáhl k § 1982 o. z. (alternativně k § 580 obč. zák.). Z důvodu hospodárnosti řízení se soud prvního stupně nejprve zabýval uplatněnou námitkou promlčení. Zdůraznil nezávislý běh subjektivní (§ 107 odst. 1 obč. zák.) a objektivní (§ 107 odst. 2 obč. zák.) promlčecí doby, když dle judikatury platí, že, skončí-li běh jedné z nich, právo je promlčeno vzdor tomu, že druhá z dob dosud neuplynula; u plnění z neplatné smlouvy běží objektivní tříletá doba od každé jednotlivé platby a subjektivní od okamžiku, kdy se oprávněný dozví o skutečnostech, zakládajících neplatnost předmětné smlouvy; soud prvního stupně odkázal v této souvislosti na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, 33 Cdo 3113/2023, 26 Cdo 1161/2003, 33 Odo 306/2005 a další). V projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že běh subjektivní doby mohl začít 6.1.2023, kdy žalobkyně stvrdila, že byla při uzavírání dodatku seznámena se sazebníkem poplatků (srov. bod 35 napadeného rozsudku).

6. Nicméně s ohledem na nejednotnost judikatury, týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby v obdobných případech, považoval soud prvního stupně za rozhodující objektivní promlčecí dobu. Ta počala běžet vždy uhrazením konkrétní částky pojistného. Takto jsou tedy promlčeny všechny platby starší tří let před podáním žaloby, nepromlčeno zůstalo pouze 30 291 Kč. Soud však přihlédl k dobrovolně plněné částce 30 291 Kč (+ kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 1 195,04 Kč), takže po zápočtu nezůstalo nic k plnění. Již jen z tohoto důvodu nemohla být podle soudu prvního stupně žaloba úspěšná.

7. Soud prvního stupně se vypořádal i s tvrzením, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Převzal závěr z judikatury, že taková situace může nastat jen výjimečně – jde-li o zjevné zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a postih by byl nepřiměřeně tvrdý. V posuzované věci takové okolnosti soud prvního stupně neshledal a zdůraznil systémovou roli promlčení při ochraně právní jistoty obou stran. Taktéž se soud prvního stupně neztotožnil s tím, že žalovaná „věděla“ o neplatnosti smluv již od roku 2018. Upozornil, že pouhá existence jednotlivých rozhodnutí soudů neodůvodňuje zobecnění závěru o neplatnosti na veškeré smlouvy, které je třeba vždy posuzovat individuálně, zároveň i praxe žalované (standardní výplata plnění a odkupného) je s ideou „vědomé neplatnosti“ neslučitelná. Pokud jde o argumentaci dohledovými benchmarky , právnická osoba, , ty podle soudu prvního stupně pouze sumarizují dohledová očekávání a samy o sobě neřeší konkrétní smlouvy, navíc výslovně připouštějí, že názor soudu či bankovní rady se může lišit. Konečně ani tvorba rezerv v účetnictví není důkazem „vědomé“ neplatnosti smluv.

8. Konečně pak soud prvního stupně zdůvodnil i to, že nepřihlédl k žalobkyní uplatněnému způsobu započtení dobrovolně plněné částky, neboť způsob, který zvolila žalobkyně, neodpovídá § 1933 odst. 1 o. z. S ohledem na to, že žalovaná částka sestává z jednotlivých nároků na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba přihlédnout ke specifikaci plnění, jak ji uvedla při plnění žalovaná. Ta jednoznačně uvedla, že plní na částky „pojistného a poplatky za období od 14.3.2022 do 17.2.2024“ (v podrobnostech srov. bod 47 napadeného rozsudku).

9. Pro úplnost soud prvního stupně uzavřel, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ceny plnění (§ 37 obč. zák.), neboť výši poplatků (zejm. počátečních nákladů) nebylo možné při uzavření smlouvy zjistit určitým způsobem ani s pomocí sazebníku a pojistných podmínek, neboť částky závisely na budoucí době trvání a dalších proměnných. Soud vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která rozlišuje mezi neurčitostí smlouvy vedoucí k neplatnosti a přezkumem nepřiměřenosti či „zneužívajících“ ujednání ve spotřebitelských smlouvách. V situaci neplatnosti smlouvy pro její neurčitost nelze posuzovat přiměřenost takového ujednání dle směrnice; k tomu odkázal zejména na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 499/2023 a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu.

10. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žaloba nebyla důvodná, neboť veškeré nepromlčené nároky žalobkyně byly plně kompenzovány plněním, které poskytla žalobkyni žalovaná dobrovolně po podání žaloby. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.

11. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k § 146 odst. 2 o.s.ř. Uvedl, že po částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby bylo třeba zohlednit to, že žalovaná na uplatněný nárok plnila dobrovolně po podání žaloby. Žalobkyně z tohoto důvodu pak vzala žalobu částečně zpět a řízení bylo částečně zastaveno. Soud prvního stupně pak na náhradě nákladů řízení přiznal více úspěšné žalované 76 % výše náhrady nákladů řízení, při zohlednění změn v předmětu řízení v souvislosti s částečnými zpětvzetími žaloby dne 20.6.2025 a dne 18.9.2025. Celkem tak uložil žalobkyni k úhradě částku 36 120 Kč.

12. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž napadla výrok II a III. Napadenému rozsudku vytkla především neúplné zjištění skutkového stavu, odmítnutí provedení klíčových důkazů, nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Podle mínění žalobkyně soud prvního stupně zcela zkreslil skutkový stav, zejména pokud jde o vědomost žalované o právních vadách pojistných smluv. Podle žalobkyně soud prvního stupně ignoroval časovou osu vývoje judikatury; poukázala na to, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 z února 2018 označil dosavadní koncepci inkorporace vedlejších smluvních ujednání za neudržitelnou, přičemž žalovaná byla účastnicí tohoto řízení. Stejný závěr byl později potvrzen i rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 a následně dohledovým benchmarkem , právnická osoba, č. , číslo, . Žalobkyně dovodila, že žalovaná již v roce 2018 musela vědět, že její pojistné smlouvy jsou právně vadné, přesto nadále inkasovala pojistné, prováděla srážky z kapitálové hodnoty pojištění a nevrátila spotřebitelům žádné poplatky, přičemž vytvořila rozsáhlé účelové rezervy. Žalobkyně dále namítla, že soud nesprávně posoudil závěry Městského soudu v Praze z rozsudku sp. zn. 25 Co 430/2017, který již v roce 2018 považoval koncept pojistných podmínek žalované za problematický, a soud prvního stupně tak přehlédl klíčové skutečnosti pro posouzení vědomosti žalované.

13. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s judikaturou, týkající se promlčení nároku, když aplikoval tříletou objektivní promlčecí dobu podle § 107 obč. zák. Podle jejího názoru není objektivní promlčecí doba na nárok žalobkyně - spotřebitelky aplikovatelná, neboť by byla v rozporu se zásadou efektivity podle směrnice, což již opakovaně judikoval Městský soud v Praze (sp. zn. 29 Co 492/2021, 29 Co 26/2022, 29 Co 157/2024, 29 Co 335/2024, 28 Co 98/2025). Konkrétně žalobkyně uvedla, že tzv. inkorporační klauzule, obsažená v čl. IV SPP, netrpí neurčitostí, avšak její obsah (právo žalované jednostranně měnit sazebník poplatků) činí ujednání nepřiměřeným. Nadto žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně zcela chybně provedl zúčtování vzájemných plnění, když nezohlednil všechna oboustranná plnění od okamžiku jejich poskytnutí, jak to vyžaduje § 457 obč. zák. a judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 52/2002); poukázala též na rozhodnutí odvolacího soudu, která podporují její argumentaci odkazující na vyrovnaná tzv. salda veškerých plnění, např. rozhodnutí pod sp. zn. 30 Co 235/2025, 55 Co 193/2023.

14. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně porušil povinnost zkoumat přítomnost zneužívajících smluvních ujednání, jak vyžaduje směrnice, judikatura SDEU (C243/08, C472/10, C76/10, C630/23) a nálezy Ústavního soudu (Pl. ÚS 45/17, II. ÚS 78/19). Uvedla, že soud nezkoumal transparentnost smlouvy, ačkoliv smluvní ujednání o poplatcích a rizikovém pojistném jsou podle ní nesrozumitelná, neurčitá a spotřebitelce neumožňovala zjistit cenu pojištění již při uzavření smlouvy. Tím soud prvního stupně popřel ochranu spotřebitele garantovanou unijním právem a neposkytl jejím právům účinnou soudní ochranu. Žalobkyně též namítla, že soud se nevypořádal s povinností položit SDEU předběžnou otázku v případě pochybností. Podle žalobkyně soud prvního stupně ignoroval judikaturu SDEU i Městského soudu v Praze, která se k těmto otázkám vyjadřuje, a nerespektoval ani povinnost přezkoumávat zneužívající charakter ujednání z úřední povinnosti. Navrhla pak i odvolacímu soudu, aby se obrátil na SDEU s předběžnou otázkou. Při ústním jednání v tomto ohledu žalobkyně doplnila, že se v současné době Evropská Komise zabývá podnětem, upozorňujícím na porušování unijního práva v oblasti ochrany spotřebitele tím, že se soudy stále drží interpretace přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 499/2023. Podle mínění žalobkyně totiž aplikace § 37 obč. zák. vylučuje efektivní ochranu spotřebitele. Stejně tak žalobkyně uvedla, že setrvale navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o této otázce ve velkém senátu.

15. Z uvedených důvodů se žalobkyně domáhala, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalované uložil povinnost k zaplacení částky 103 321,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 103 321,54 Kč od 18.6.2025 do zaplacení, nebo napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Žalovaná odvolání žalobkyně nepovažovala za důvodné a plně se ztotožnila se závěry prvostupňového soudu. Zdůraznila, že po podání žaloby dne 17.6.2025 žalobkyni uhradila částku 31 486,04 Kč, představující veškerá nepromlčená plnění z posledních 3 let včetně úroku, a proto jsou ostatní nároky promlčené, a to jak v objektivní, tak subjektivní promlčecí době. V této souvislosti žalovaná odkázala na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2025 sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 a další rozhodnutí (např. sp. zn. 33 Cdo 499/2023, , spisová značka, , 33 Cdo 48/2023 či usnesení sp. zn. 33 Cdo 206/2025), jakož i na ustálenou judikaturu odvolacích soudů (např. sp. zn. 70 Co 280/2025, 54 Co 231/2025, 17 Co 448/2024, 13 Co 250/2025). Žalovaná současně uvedla, že žalobkyně měla alespoň laickou vědomost o rozhodných okolnostech již dříve na základě rekapitulací a potvrzení ze dne 6.1.2023. Odmítla tvrzení o vědomosti žalované o neplatnosti smlouvy či o úmyslném bezdůvodném obohacení s poukazem na rozhodovací praxi (např. sp. zn. 18 Co 218/2025, 70 Co 280/2025, 11 Co 330/2025) i judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 1984/22, IV. ÚS 2429/23), podle níž nelze paušálně dovozovat neplatnost těchto smluv a žalovaná neměla vědomost o jejich neplatnosti, když smlouva byla po celou dobu oběma stranami považována za platnou.

17. Dále žalovaná zdůraznila, že judikatura Nejvyššího soudu potvrzuje správnost aplikace tříleté objektivní promlčecí lhůty. Stejně tak poukázala na to, že Nejvyšší soud setrvale dovozuje, že neurčitá ujednání nelze současně posuzovat jako zneužívající, přičemž odmítá jako nerelevantní žalobkyní odkazovaná rozhodnutí SDEU (např. usnesení sp. zn. 30 Cdo 1336/2025), přičemž uzavírá, že žalobkyně nesprávně vykládá právo EU. Odvolacímu soudu pak předložila i další z řady usnesení Ústavního soudu (usnesení z 4.2.2026, sp. zn. I. ÚS 3681/25), v němž Ústavní soud takový výklad aproboval. K otázce započtení dobrovolného plnění žalovaná uvedla, že správně určila účel vrácených plateb a žalobkyně je nemohla započíst jinak (s odkazem na sp. zn. 33 Cdo 2298/2025), že v řízení neuplatnila námitku započtení, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (s odkazem na sp. zn. 23 Cdo 1923/2020 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22), že není důvod pro položení předběžné otázky SDEU ani pro odchylný výklad unijního práva. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

19. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné. Z důkazů pak učinil odpovídající skutkové závěry, na které odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje. Zároveň soud prvního stupně přesvědčivě a komplexně odůvodnil, proč další navrhované důkazy neprovedl, přičemž s těmito důvody se odvolací soud zcela ztotožňuje. K argumentaci žalobkyně ohledně soudních rozhodnutí a dohledových benchmarků , právnická osoba, odvolací soud dodává, že z těchto obecných dokumentů nelze vyvozovat vědomost jedné či druhé smluvní strany o (ne)platnosti konkrétní pojistné smlouvy; v tomto směru není soudu prvního stupně co vytýkat. Stejně tak by bylo zbytečné, aby se soud prvního stupně skutkově zabýval tím, zda žalovaná v roce 2018 či později začala tvořit rezervy. I pokud tomu tak bylo, z důvodů uvedených níže to nelze pokládat za důvod pro shledání rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a chybí i jakákoli jiná právní relevance této skutkové okolnosti.

20. Skutečnost, že soud prvního stupně formálně nerozhodl o návrhu na přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, když věcně pro takový postup evidentně neshledal důvod, není vadou řízení, jež by měla vliv na správnost rozsudku. Soud prvního stupně v řízení nepovažoval za nezbytné se uvedeným postupem obrátit na Soudní dvůr EU s otázkou výkladu předmětných ustanovení občanského zákoníku ve světle směrnice EU. Takový důvod pak neshledává ani odvolací soud. Právní posouzení v projednávané věci je založeno na jednoznačném výkladu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 499/2023, které stojí výhradně na posouzení otázky vnitrostátního práva, pro který není výklad předmětné směrnice relevantní. Z uvedených důvodů tedy zdejší soud, stejně jako soud prvního stupně, nebyl povinen obrátit se na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

21. Pokud pak jde o právní hodnocení posuzované věci, soud prvního stupně zcela správně dovodil, že s ohledem na přechodná ustanovení v § 3028 odst. 3 o. z. a na datum uzavření smlouvy 5.5.2010 je na místě smlouvu posuzovat podle tehdy platných ustanovení občanského zákoníku, zákona o pojistné smlouvě a taktéž s ohledem na směrnici.

22. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. (toto ustanovení, stejně jako další níže citovaná ustanovení tohoto předpisu, nedoznalo změny až do konce účinnosti předpisu) „právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný“. Jde přitom o neplatnost absolutní (§ 40a obč. zák. a contrario).

23. Podle § 4 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě „pojistná smlouva obsahuje vždy a) určení pojistitele a pojistníka, b) určení oprávněné osoby, c) určení, zda se jedná o pojištění škodové nebo obnosové, d) vymezení pojistného nebezpečí a pojistné události, e) výši pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojistné běžné nebo jednorázové, f) vymezení pojistné doby a doby, na kterou byla pojistná smlouva uzavřena, g) v případě pojištění osob, bylo-li dohodnuto, že se oprávněná osoba bude podílet na výnosech pojistitele, způsob, jakým se oprávněná osoba na těchto výnosech bude podílet.“ Podle odst. 4 téhož ustanovení „součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23 odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit.“ Podle odst. 5 téhož ustanovení „pojistné podmínky obsahují zejména vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost.“24. Dále v obecné rovině platí, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotném textu dokumentu označeného jako pojistná smlouva, ale mohou být obsažena i v jiných dokumentech, typicky pojistných podmínkách. Tyto pojistné podmínky se mohou stát součástí smlouvy i tak, že jejich obsah bude sdělen pojistníkovi před uzavřením pojistné smlouvy a ten s nimi projeví souhlas (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 150/2005). Konkrétní platební povinnost dle smlouvy (např. uhradit pojistné, určitý poplatek nebo pojistné plnění) může být sjednána nejen pevnou částkou, ale i pomocí vzorce, do něhož lze dosadit předem známé veličiny a bez jakýchkoli pochyb přesnou částku vypočíst (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).

25. Odvolací soud nicméně pokládá za významné v okolnostech daného případu (sjednávání životního pojištění) to, zda je možno, byť za pomoci pojistných podmínek či dalšího stranám známého a odsouhlaseného dokumentu, takové dosazení a výpočet provést v okamžiku uzavření smlouvy. Oběma smluvním stranám by již v tomto okamžiku mělo být známo, jaká je, zjednodušeně řečeno, cena plnění dle uzavírané smlouvy. V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno jen na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti zřetelně podstatné, zda částka, hrazená na tento účel, představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru či další odměny nebo náklady a v jaké výši.

26. V projednávané věci však takový závěr nebylo možno učinit, jak správně dovodil již soud prvního stupně. Z předmětné pojistné smlouvy včetně pojistných podmínek vyplývá, že konstrukce daného pojištění byla uspořádána tak, že za měsíční pojistné prodá pojistitel pojistníkovi podílové jednotky za prodejní cenu a poplatky (včetně případného pojistného za rizikové pojištění a včetně tzv. počátečních nákladů) jsou strhávány z účtu pojistníka nákupem podílových jednotek od pojistníka za nákupní cenu. Struktura i výše poplatků se mohla během trvání pojistné smlouvy měnit, a to na základě jednostranného rozhodnutí žalované coby pojistitele (čl. 4 Speciálních pojistných podmínek pro , název, životní pojištění, dále jen „SPP“ – čl. 12 spisu). Při zohlednění těchto skutečností nelze z pojistné smlouvy včetně jejích souvisejících ujednání v pojistných podmínkách v době uzavření smlouvy (a to i při přihlédnutí k sazebníku poplatků v té době existujícímu, pokud s ním byl pojistník seznámen) jednoznačně rozpoznat, jaká je a za dobu pojištění bude skutečná výše odměn či nákladů hrazených pojistníkem pojistiteli. Výši strhávaných částek do značné míry určuje pojistitel v průběhu trvání pojištění (např. změnou výše poplatků během trvání pojištění). Skutečnou cenu plnění podle uzavírané smlouvy může pojistník zjistit v podstatě až zpětně na konci pojištění. Pojistná smlouva sice sjednávala konkrétní částku pravidelného pojistného, nicméně následně se s ním mělo zacházet způsobem v podstatě závislým na vůli pojistitele.

27. V projednávané věci byla výše pojistného plnění sjednána tak, že pro případ dožití žalobkyně odpovídala aktuální výši kapitálové hodnoty a pro případ smrti pak částce 50 000 Kč. Dále byla sjednána doplňková a úrazová složka s fixní pojistnou částkou (pojištění trvalých následků úrazu, denního odškodného při úrazu, pojištění hospitalizace). Výše pojistného plnění v případě životní složky je tak podstatně ovlivněna tím, kolik z částky nominálně označené jako pojistné se skutečně stane investicí, která po případném zhodnocení může být v případě smrti nebo dožití vyplacena oprávněné osobě, a jaká částka bude určena na poplatky a na pojistné na rizikovou složku. Takovouto neurčitost v otázce nákladovosti smlouvy nelze překlenout tím, že o kapitálové hodnotě smlouvy žalovaná pojistníka informovala ve výročních výpisech z podílového účtu či jiných obdobných dokumentech. Jednak poskytování jakýchkoli následných informací nemůže změnit neurčitost smlouvy v okamžiku jejího uzavírání, jednak stále platí, že přesná výše nákladů přes toto průběžné informování zůstává nejistou v podstatě až do konce pojištění, kdy teprve je možno ji finálně spočíst. Lze dodat, že v případě dlouhodobých právních poměrů je pochopitelné, dochází-li ke změnám v ceně plnění (jako příklad lze uvést poplatek za vedení účtu v bance, který nepochybně může v období let či desítek let vedení účtu dojít změny), nicméně v takových případech, stane-li se daný poměr pro zákazníka nevýhodným, má zpravidla možnost jej ukončit, aniž by tím utrpěl. V případě investičního životního pojištění sjednaného na dlouhou dobu je ovšem situace odlišná, neboť předčasné ukončení s sebou může nést významné finanční nevýhody.

28. Tuto neurčitost odvolací soud hodnotí jako podstatný nedostatek smlouvy, neboť při absenci (z pohledu okamžiku uzavření smlouvy) určitého ujednání o výši poplatků není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované vlastně platí. Jde tedy ve svém důsledku o případ neurčitosti ceny plnění. Nelze zde zároveň dost dobře oddělit „investiční“ a „rizikovou“ „složku“ předmětného právního poměru, ostatně ani pojistná smlouva to nijak zřetelně nerozlišovala. Popsaná neurčitost tedy zasahuje sjednané pojištění jako celek.

29. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jednoznačně rozlišuje neurčitost smlouvy na jedné straně a problematiku zneužívajících (nepřiměřených) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na druhé straně. Jak Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, a to přímo v kontextu nároků z neplatné pojistné smlouvy, v případě absence podstatného ujednání způsobujícího neurčitost smlouvy není namístě přezkoumávat takové ujednání z hlediska přiměřenosti, není namístě námitka, že nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, a nejde o případ, kdy by nebylo možno s ohledem na směrnici použít vnitrostátní úpravu promlčení. Na těchto svých závěrech Nejvyšší soud opakovaně setrval (viz jeho usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, či dále rozsudek ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025, či ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 714/2025).

30. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná smlouva byla pro popsanou neurčitost absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu již nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání, neboť v intencích shora uvedené judikatury lze stručně shrnout, že co není určitým způsobem ujednáno, nelze takto vůbec dále hodnotit. Odvolací soud uzavřel, že okolnostem projednávané věci jsou zcela přiléhavé závěry, vyslovené Nejvyšším soudem v jeho shora uvedené judikatuře, s nimiž se ztotožňuje a které též překonávají odlišně vyznívající rozhodnutí zdejšího soudu v některých (zdaleka ne všech) řízeních, vedených o obdobné nároky, na která poukazovala žalobkyně. Odvolací soud nesouzní s názorem žalobkyně, že by aplikací § 37 obč. zák. na posuzovaný případ mělo dojít k vyloučení ochrany spotřebitele zaručené unijním právem; s ohledem na shodně vyznívající závěry dovolacího i Ústavního soudu na ně odvolací soud pro stručnost odkazuje (za všechny např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23). Na posouzení daného životního pojištění zároveň nelze automaticky přenášet názory, které se objevují např. v souvislosti se spotřebitelskými úvěry, neboť jde o oblast z řady ekonomických a sociálních důvodů povahově odlišnou od pojištění, konkrétní uspořádání, podmínky a rizika takových finančních produktů jsou zcela odlišná od pojištění. S ohledem na závěr o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy je třeba přistoupit k otázce vypořádání takto vzniklého bezdůvodného obohacení.

31. Podle § 457 obč. zák., „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Žalobkyni tedy vzniklo, v rozsahu toho, co bylo žalované v souvislosti s předmětnou pojistnou smlouvou zaplaceno jejím právním předchůdcem, právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k němu žalovaná namítla promlčení.

32. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení, „jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“ S ohledem na ustanovení § 3036 o. z. jsou pak pro posouzení projednávané věci rozhodná citovaná ustanovení obč. zák.

33. Soud prvního stupně, byť spíše „podpůrně“, z provedeného dokazování zjistil a uzavřel, že žalobkyně měla možnost zjistit, že „se smlouvu je cosi v nepořádku“ dne 6.1.2023, kdy při jednání o změně smlouvy byla seznámena s modelací pojištění a veškerými informacemi týkajícími se mj. poplatkové struktury atd. K argumentaci žalobkyně, týkající se její vědomosti o možném bezdůvodném obohacení, odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně byl oprávněn na základě provedeného dokazování dospět ke skutkovému závěru, že žalobkyně si na základě informací o produktu při jednání o změně pojistné smlouvy byla vědoma nejen samotné okolnosti, že se žalovaná obohacuje, ale též že se obohacuje bezdůvodně ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Vědomost osoby o určité okolnosti je skutkovou otázkou, kterou nelze zkoumat přímo, neboť do mysli člověka nelze nahlédnout, nýbrž se na ni vždy usuzuje podle objektivních faktů, což ostatně připouští i uvedený nález. Soud prvního stupně vysvětlil, proč pokládal množství informací, jež žalobkyně ke dni 6.1.2023 měla k dispozici, za dostatečné natolik, že to muselo vzbudit přinejmenším tušení, že je se smlouvou něco v nepořádku (slovy uvedeného nálezu). Odvolací soud proto považoval závěry soudu prvního stupně v tomto ohledu za přiléhavé, a to především při vědomí, že objektivní a subjektivní promlčecí lhůta počínají, běží a končí zcela nezávisle na sobě, jak dovodila judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015).

34. Soud prvního stupně však nadto považoval za klíčovou v této věci promlčecí lhůtu objektivní; s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje, poněvadž se jedná o závěr správný. Objektivní promlčecí lhůta započala běžet úhradou jednotlivých plateb pojistného, neboť právo na vrácení bezdůvodného obohacení v tomto případě objektivně vzniká okamžitě, jakmile je platba bez právního důvodu uskutečněna.

35. Uplatnění objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 3 obč. zák. nebrání ani rozpor s dobrými mravy, jak namítal žalobce. Soud prvního stupně i v tomto směru správně vycházel z ustálených závěrů Nejvyššího soudu. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Soud prvního stupně v souladu s uvedenými závěry postupoval, když dospěl k závěru, že v řízení nebylo tvrzeno a prokázáno ničeho, co by svědčilo o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

36. Stejně tak se žalobkyně mýlí, domnívá-li se, že uplatnění objektivní promlčecí lhůty brání tzv. zásada efektivity unijního práva. Jak již bylo řečeno shora, v projednávané věci neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice), nýbrž šlo o neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu). Tento závěr je pak v rozhodovací činnosti dovolacího a Ústavního soudu dlouhodobě ustálen (např. op. cit. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2429/23 a mnohá další).

37. Správný je proto závěr soudu prvního stupně, že promlčeny jsou veškeré platby, které žalobkyně učinila před 21.2.2022, tedy déle než 3 roky před podáním žaloby. Nepromlčena tak zůstala toliko částka 30 291 Kč. Žalovaná však žalobkyni počínaje týmž okamžikem plnila cekem částku 31 486,04 Kč. Nárok žalobkyně tak byl plněním žalované plně kompenzován. V této souvislosti pak odvolací soud uvádí, že s ohledem na přesné vymezení žalované, na jaké pohledávky plní, a na skutečnost, že žalovaná měla vůči žalobkyni soubor jednotlivých závazků z bezdůvodného obohacení, je správný závěr soudu prvního stupně, že plněním žalované zanikaly závazky v režimu § 1933 odst. 1 o. z. Žalobkyní prosazovaná argumentace zněním § 1932 odst. 1 o. z. není správná.

38. Co se týče délky promlčecí lhůty, odvolací soud uvádí, že námitka žalobkyně, poukazující na „vědomost“ žalované o neplatnosti smluv již od roku 2018, příp. 2019, kdy došlo k vývoji soudní praxe, je nedůvodná. Předně je třeba zdůraznit, že každou smlouvu je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem jednotlivé věci. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu (byť) v jiné věci nelze dovozovat, že by veškeré pojistné smlouvy žalované k investičnímu životnímu pojištění měly trpět neplatností, ba snad „úmysl“ žalované se z těchto „potenciálně neplatných smluv“ obohacovat; mezi případnou „vědomostí“ a „úmyslem“ pak nelze činit rovnítko. V tomto ohledu je přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že žalovaná konzistentně zastává názor, že pojištění platně a řádně vzniklo, a postupovala a plnila v souladu s jeho podmínkami, což pro úmysl obohacovat se na úkor žalobkyně nesvědčí. Byť v projednávané věci soudy přisvědčily žalobkyni a shledaly pojistnou smlouvu neplatnou, neznamená to, že lze žalované v tomto směru přičíst nějaký úmysl se na úkor žalobkyně obohacovat bez právního důvodu. Odvolací soud tak nesdílí názor žalobkyně, že by se žalovaná na jeho úkor obohacovala úmyslně, tedy by mělo být o promlčení uvažováno v promlčecí době desetileté.

39. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že není správný závěr soudu prvního stupně, že by žalobkyně v roce 2013 nabyla dostatečné informace pro závěr, že se smlouvou je „cosi v nepořádku“. Z toho, že žalobkyně dne 6.5.2013 požádala o změnu pojistné smlouvy a byla seznámena (mj.) se sazebníkem poplatků, nelze mít za prokázaný závěr, že by žalobkyně měla nabýt laickou povědomost vedoucí k závěru o nesprávnosti smlouvy. Z předmětného důkazu neplyne, že by žalobkyni byly v danou chvíli předloženy veškeré relevantní informace, tedy vedle sazebníku poplatků též přehled toho, kolik na smlouvu uhradila, kolik činí hodnota jejího účtu, jaký je předpokládaný vývoj a jaké konkrétní poplatky jí budou nadále (až do ukončení smlouvy) odečítány. Odvolací soud tedy nemá za prokázané skutečnosti pro závěr, že k 6.5.2013 počala běžet subjektivní promlčecí lhůta. To však nic nemění na tom, že nárok se promlčoval v promlčecí době objektivní, neboť obě lhůty plynou a končí samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012 a další, na něž odkazoval již soud prvního stupně).

40. K otázce vypořádání vzájemných plnění z bezdůvodného obohacení odvolací soud předně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že „podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Každému z účastníků zrušené nebo neplatné smlouvy se tak zakládá právo na vydání toho, co druhé smluvní straně poskytl a povinnost vrátit plnění, které sám podle takové smlouvy obdržel. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku; proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák.“ Soud prvního stupně pak postupoval zcela správně, když právě tímto způsobem vzájemné nároky účastníků řízení vypořádal. K témuž závěru se pak přiklonil i Nejvyšší soud v usnesení z 22.4.2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026, v němž posuzoval skutkově velice obdobnou věc.

41. Ze všech shora uvedených důvodů tak odvolací soud shledal napadený rozsudek ve výroku II věcně správným, a to včetně správného nákladového výroku III, a jako takový jej postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Ve výrokui I zůstal rozsudek nedotčen (§206 odst. 2 o.s.ř.).

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 13 818,20 Kč. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou advokáta podle § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za dva úkony právní služby po 5 260 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 15.1.2026 a účast u jednání před odvolacím soudem dne 12.5.2026) a 2 paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 této vyhlášky. Dále soud přiznal též náhradu za daň z přidané hodnoty v částce 2 398,20 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalované ve výši 13 818,20 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).