51 Co 68/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 58 360 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. listopadu 2025, č.j. 33 C 88/2025-126,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 58 360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 58 360 Kč od 15.8.2025 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 58 360 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého z absolutně neplatné pojistné smlouvy o investičním životním pojištění , název, č. , číslo, . Žalobce tvrdil, že na základě pojistné smlouvy, uzavřené dne 1.12.2010, uhradil pojistné v celkové výši 182 725 Kč, zatímco mu bylo ze strany žalované vyplaceno pouze 124 365 Kč, přičemž rozdíl ve výši 58 360 Kč měl představovat bezdůvodné obohacení žalované. Neplatnost pojistné smlouvy žalobce dovozoval zejména z neurčitosti a nepřehlednosti ujednání o poplatcích a o způsobu „formování“ pojistného plnění prostřednictvím investování pojistného do fondů žalované, kdy podle jeho tvrzení nebylo možné již při uzavření smlouvy zjistit skutečné ekonomické zatížení pojistníka ani výši nákladů hrazených žalované. Žalovaná uplatněný nárok neuznala, namítla platnost pojistné smlouvy, popřela existenci zneužívajících ujednání a vznesla námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení s poukazem na uplynutí jak subjektivní, tak objektivní promlčecí lhůty, přičemž zdůraznila, že žalobci již v nepromlčeném období plnila v rozsahu převyšujícím jeho případný nárok.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů, zejména z pojistné smlouvy, pojistné dokumentace, pojistných podmínek, přehledu poplatků, pravidelných rekapitulací pojistné smlouvy, dokladů o zaplaceném pojistném, dokladů o vyplacených částkách a korespondence účastníků, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a popsal skutková zjištění, která z důkazů učinil pod body 4 – 13 rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje. Zjištěný skutkový stav pak shrnul v bodě 15 rozsudku; pro potřeby odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud považuje za nezbytné připomenout následující: mezi účastníky byla dne 1.12.2010 uzavřena pojistná smlouva investičního životního pojištění s dobou trvání do 30.11.2035, a to pro případ smrti či dožití, bez jakýchkoliv dalších připojištění, na jejímž základě žalobce zaplatil žalované celkem 182 725 Kč, přičemž žalovaná mu vyplatila celkem 124 566 Kč, z toho v posledních třech letech před podáním žaloby částku 63 901 Kč, zatímco žalobce v tomtéž období zaplatil žalované pouze 27 200 Kč.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 37 odst. 1, § 100 odst. 1, § 107 odst. 1 až 3 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, podle § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a dále podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném ke dni uzavření pojistné smlouvy. Soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť již v okamžiku jejího uzavření nebylo možné zjistit skutečnou výši poplatků, nákladů a odměn, které měl žalobce v průběhu trvání pojištění hradit žalované, ani skutečnou cenu plnění ze strany žalované. Soud zdůraznil, že konstrukce pojištění byla nastavena tak, že pojistné bylo investováno do podílových jednotek za nákupní cenu, zatímco poplatky byly hrazeny z hodnoty účtu pojistníka odprodejem podílových jednotek za cenu prodejní, přičemž výše těchto poplatků mohla být jednostranně měněna žalovanou. Tato neurčitost ceny plnění podle soudu zasahovala smlouvu jako celek a nemohla být dodatečně zhojena ani průběžnými rekapitulacemi pojistné smlouvy.

5. Soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 31.5.2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, podle něhož je nutno odlišovat případy neurčitosti smlouvy od přezkumu zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách, a v případě neurčitosti ceny plnění není vůbec namístě zkoumat přiměřenost či srozumitelnost ujednání ani aplikovat výkladová pravidla, vycházející ze směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“). Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal rovněž v usneseních sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 2020/2023 a v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, na něž soud prvního stupně výslovně odkázal.

6. Po právním závěru o absolutní neplatnosti smlouvy se soud prvního stupně zabýval otázkou vypořádání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., podle něhož jsou účastníci neplatné smlouvy povinni si vzájemně vrátit veškerá plnění, která podle ní obdrželi. Současně se soud zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Dospěl k závěru, že v daném případě je třeba aplikovat objektivní tříletou promlčecí lhůtu podle § 107 odst. 2 obč. zák., která počala běžet okamžikem každé jednotlivé platby pojistného, neboť právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniká již převzetím plnění poskytovaného bez právního důvodu. Soud neshledal žádné okolnosti svědčící o úmyslném bezdůvodném obohacování žalované, a proto neaplikoval delší desetiletou promlčecí lhůtu.

7. Soud se dále zabýval tím, zda uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, přičemž odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na usnesení sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, podle níž se námitka promlčení příčí dobrým mravům pouze ve zcela výjimečných případech, kdy by představovala zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Takové okolnosti soud v projednávané věci neshledal, neboť žalobce mohl uplatnit svůj nárok již v průběhu trvání pojištění a žalovaná mu v tom nijak nebránila. V nepromlčeném období navíc žalovaná žalobci vyplatila částku, převyšující jeho případný nárok, takže nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl v tomto rozsahu plně vypořádán. Z těchto důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

8. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované, která měla ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení. Tyto vyčíslil částkou 900 Kč, představující paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za tři úkony právní služby (vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání a účast na jednání soudu).

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž rozhodnutí vytýká především neúplné zjištění skutkového stavu, nesprávná skutková zjištění, nesprávné právní posouzení věci a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalobce namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, zejména výroční zprávy žalované a další listiny, které měly prokázat vědomost žalované o neplatnosti systému jejích smluv investičního životního pojištění nejpozději od roku 2018, kdy došlo ke změně judikatury Nejvyššího soudu. Vytýká soudu, že bez opory v provedených důkazech dospěl k závěru, že žalovaná o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy nevěděla a ani vědět nemohla, a současně že žalobce měl mít vědomost o bezdůvodném obohacení již v průběhu trvání pojistné smlouvy, ačkoli podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je rozhodná skutečná, nikoliv pouze předpokládaná vědomost poškozeného. Žalobce dále namítá, že soud prvního stupně zcela pominul časovou osu vývoje judikatury, zejména rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 a 31 Cdo 1566/2017 a navazující judikaturu, z nichž žalobce dovozoval vědomost žalované o právních vadách jejích pojistných smluv, a nevypořádal se ani s rozhodovací praxí odvolacích soudů, která považovala obdobný koncept pojistných podmínek žalované za problematický. Současně žalobce soudu vytýká, že rezignoval na řádné posouzení zneužívajících ujednání v pojistné smlouvě podle § 55 a § 56 obč. zák. a směrnice, když se omezil na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy pro neurčitost, aniž by provedl test transparentnosti a přiměřenosti smluvních ujednání v duchu judikatury Soudního dvora Evropské unie.

10. Žalobce dále brojí proti závěru soudu prvního stupně o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť soud podle jeho názoru nesprávně určil počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí lhůty, formalisticky vycházel z okamžiku jednotlivých plateb pojistného a pominul okolnosti svědčící o tom, že žalobce neměl a ani nemohl mít dříve reálnou vědomost o neplatnosti smlouvy. V této souvislosti žalobce namítá, že soud prvního stupně ignoroval jeho argumentaci, založenou na judikatuře Soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu o zásadě efektivity ochrany spotřebitele a o výjimečném, avšak nezbytném použití korektivu dobrých mravů. Podle žalobce je uplatnění námitky promlčení žalovanou v projednávané věci v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná jako profesionální pojišťovna měla informační i ekonomickou převahu, byla podle žalobce opakovaně upozorňována na neplatnost svého smluvního modelu, vytvářela účelové rezervy v řádech stovek milionů až jednotek miliard korun, a přesto pokračovala v inkasu plnění z právně vadných smluv, aniž by o této skutečnosti pojistníky informovala.

11. Žalobce konečně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť se soud prvního stupně řádně nevypořádal s podstatnou částí jeho argumentace, citovanou judikaturou vyšších soudů ani s navrženými důkazy, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná odvolání žalobce považuje za zcela nedůvodné a plně se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně správně uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je z větší části promlčen v tříleté objektivní promlčecí lhůtě, že uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a že vzájemná nepromlčená plnění účastníků byla řádně vypořádána, když žalovaná v posledních třech letech před podáním žaloby vyplatila žalobci částku 63 901 Kč, zatímco žalobce v témže období zaplatil pouze 27 200 Kč. Připouští, že soud prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy pro neurčitost, s nímž se žalovaná neztotožňuje, avšak zdůrazňuje, že tento dílčí závěr neměl žádný vliv na výsledek sporu. Odmítá výtky žalobce, směřující k neprovedení důkazů (výroční zprávy za roky 2018 až 2024, zprávy z let 2018 až 2019 a výslechy svědků), neboť tyto považuje za zcela nepodstatné pro posouzení konkretizované pojistné smlouvy, přičemž jejich neprovedení bylo soudem prvního stupně řádně odůvodněno. Žalovaná dále popírá tvrzenou vědomost o neplatnosti této konkrétní pojistné smlouvy a uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2018, sp. zn. 23 Cdo 2865/2016, rozsudek odvolacího soudu ze dne 8.3.2018, sp. zn. 25 Co 430/2017, ani skutečnost vytváření účetních rezerv nemohou samy o sobě prokazovat vědomost o inkasu bezdůvodného obohacení v tomto konkrétním případě.

13. K otázce dobrých mravů žalovaná odkazuje zejména na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, III. ÚS 94/21, III. ÚS 2438/23 a III. ÚS 2127/21, jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména sp. zn. 33 Cdo 3579/2022 a rozsudek ze dne 26.10.2021, sp. zn. 23 Cdo 1923/2020, z nichž plyne, že samotná neplatnost smlouvy ani domnělá vědomost dlužníka nečiní námitku promlčení nemravnou. K vypořádání plnění žalovaná poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, a na rozsudek odvolacího soudu ze dne 3.9.2025, č. j. 91 Co 87/2025-178, jakož i na další ustálenou rozhodovací praxi odvolacího soudu (např. sp. zn. 70 Co 254/2024, 51 Co 91/2025, 17 Co 196/2025, 54 Co 231/2025, 53 Co 406/2024, 58 Co 262/2025 a 18 Co 218/2025), které potvrzují závěr, že při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy se započítávají pouze vzájemná nepromlčená plnění. K námitkám zneužívajících ujednání žalovaná zdůrazňuje soustavnou judikaturu Nejvyššího soudu, vycházející zejména z rozsudku ze dne 31.5.2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, potvrzené mimo jiné usneseními sp. zn. 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 3113/2023 a 33 Cdo 206/2025, podle níž smlouva neplatná pro neurčitost nemůže současně obsahovat zneužívající ujednání, a judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 1984/22 a IV. ÚS 2429/23), přičemž považuje judikaturu Soudního dvora Evropské unie, na niž žalobce odkazuje, za nepřiléhavou k pojistným smlouvám tohoto typu. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání žalobce neshledal důvodným.

15. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné. Z důkazů pak učinil odpovídající skutkové závěry, na které odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje. Zároveň soud prvního stupně přesvědčivě a komplexně odůvodnil, proč další navrhované důkazy neprovedl, přičemž s těmito důvody se odvolací soud zcela ztotožňuje. K argumentaci žalobkyně ohledně soudních rozhodnutí a dohledových benchmarků , právnická osoba, odvolací soud dodává, že z těchto obecných dokumentů nelze vyvozovat vědomost jedné či druhé smluvní strany o (ne)platnosti konkrétní pojistné smlouvy; v tomto směru není soudu prvního stupně co vytýkat. Stejně tak by bylo zbytečné, aby se soud prvního stupně skutkově zabýval tím, zda žalovaná v roce 2018 či později začala tvořit rezervy. I pokud tomu tak bylo, z důvodů uvedených níže to nelze pokládat za důvod pro shledání rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a chybí i jakákoli jiná právní relevance této skutkové okolnosti.

16. Pokud jde o odvolací důvod, spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, pokládá jej odvolací soud za zjevně nepřiléhavý. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud by rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Z napadeného rozsudku je přitom zcela zřejmé, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil a na jakých důvodech své rozhodnutí založil, a žalobce byl zjevně schopen formulovat své odvolání a konkrétně s napadeným rozsudkem polemizovat.

17. Pokud pak jde o právní hodnocení posuzované věci, soud prvního stupně zcela správně dovodil, že s ohledem na přechodná ustanovení v § 3028 odst. 3 o. z. a na datum uzavření smlouvy 1.12.2010 je na místě smlouvu posuzovat podle tehdy platných ustanovení obč. zák., zákona o pojistné smlouvě a taktéž s ohledem na směrnici.

18. Odvolací soud konstatuje, že úvahy soudu prvního stupně, jež ho vedly k závěru o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost dle § 37 obč. zák., byly jednak zcela vyčerpávající a jednak i zcela správné. Odvolací soud tak na přiléhavé odůvodnění obsažené v bodech 17 až 26 napadeného rozsudku odkazuje, neboť nemá, co by k nim dodal. Lze tak shrnout, že z předmětné smlouvy nebylo v okamžiku jejího uzavření seznatelné, jaká část plnění žalobce bude alokována na investiční složku a bude tak tvořit kapitálovou hodnotu smlouvy a jaká část připadne na poplatky a náklady smluvního produktu; smlouvu tak je na místě hodnotit jako absolutně neplatnou pro neurčitost dle § 37 obč. zák. Vzhledem k tomu již ani odvolací soud nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání, neboť v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, jenž lze stručně shrnout tak, že co není určitým způsobem ujednáno, nelze takto vůbec dále hodnotit. Odvolací soud uzavřel, že okolnostem projednávané věci jsou zcela přiléhavé závěry, vyslovené Nejvyšším soudem ve shora cit. rozsudku a v dalších rozhodnutích, která na něj setrvale odkazují. Odvolací soud se s nimi ztotožňuje, zároveň pak tyto závěry překonávají odlišně vyznívající rozhodnutí zdejšího soudu v některých (zdaleka ne všech) řízeních, vedených o obdobné nároky, na která poukazoval žalobce. Zároveň je třeba odlišovat názory přijaté např. v souvislosti se spotřebitelskými úvěry, neboť jde o oblast z řady ekonomických a sociálních důvodů povahově odlišnou od pojištění a konkrétní uspořádání, podmínky a rizika takových finančních produktů jsou nesouměřitelná. S ohledem na závěr o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy je třeba přistoupit k otázce vypořádání takto vzniklého bezdůvodného obohacení.

19. Podle § 457 obč. zák., „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Žalobkyni tedy vzniklo, v rozsahu toho, co bylo žalované v souvislosti s předmětnou pojistnou smlouvou zaplaceno jejím právním předchůdcem, právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k němu žalovaná namítla promlčení.

20. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení, „jsouli účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“ S ohledem na ustanovení § 3036 o. z. jsou pak pro posouzení projednávané věci rozhodná citovaná ustanovení obč. zák.

21. Soud prvního stupně považoval za klíčovou v této věci promlčecí lhůtu objektivní; s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje, poněvadž se jedná o závěr správný. Objektivní promlčecí lhůta započala běžet úhradou jednotlivých plateb pojistného, neboť právo na vrácení bezdůvodného obohacení v tomto případě objektivně vzniká okamžitě, jakmile je platba bez právního důvodu uskutečněna.

22. Uplatnění objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 3 obč. zák. nebrání ani rozpor s dobrými mravy, jak namítal žalobce. Soud prvního stupně i v tomto směru správně vycházel z ustálených závěrů Nejvyššího soudu. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Soud prvního stupně v souladu s uvedenými závěry postupoval, když dospěl k závěru, že v řízení nebylo tvrzeno a prokázáno ničeho, co by svědčilo o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

23. Správný je proto závěr soudu prvního stupně, že promlčeny jsou veškeré platby, které žalobce učinil před 31.8.2022, tedy déle než 3 roky před podáním žaloby. Nepromlčena tak zůstala toliko částka 27 200 Kč. Žalovaná však žalobci počínaje týmž okamžikem plnila částku 63 901 Kč. Nárok žalobce tak byl plněním žalované plně kompenzován.

24. Co se týče délky promlčecí lhůty, odvolací soud uvádí, že námitka žalobkyně, poukazující na „vědomost“ žalované o neplatnosti smluv již od roku 2018, příp. 2019, kdy došlo k vývoji soudní praxe, je nedůvodná. Předně je třeba zdůraznit, že každou smlouvu je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem jednotlivé věci. Z rozhodnutí (byť) Nejvyššího soudu v jiné věci nelze dovozovat, že by veškeré pojistné smlouvy žalované k investičnímu životnímu pojištění měly trpět neplatností, ba snad „úmysl“ žalované se z těchto „potenciálně neplatných smluv“ obohacovat; mezi případnou „vědomostí“ a „úmyslem“ pak nelze činit rovnítko. V tomto ohledu je přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že žalovaná konzistentně zastává názor, že pojištění platně a řádně vzniklo, a postupovala a plnila v souladu s jeho podmínkami, což pro úmysl obohacovat se na úkor žalobce nesvědčí. Ačkoli v projednávané věci soudy přisvědčily žalobci a shledaly pojistnou smlouvu neplatnou, neznamená to, že lze žalované v tomto směru přičíst nějaký úmysl se na úkor žalobce obohacovat bez právního důvodu. Odvolací soud tak nesdílí názor žalobce, že by se žalovaná na jeho úkor obohacovala úmyslně, tedy by mělo být o promlčení uvažováno v promlčecí době desetileté.

25. K otázce vypořádání vzájemných plnění z bezdůvodného obohacení odvolací soud předně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že „podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Každému z účastníků zrušené nebo neplatné smlouvy se tak zakládá právo na vydání toho, co druhé smluvní straně poskytl a povinnost vrátit plnění, které sám podle takové smlouvy obdržel. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku; proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák.“ Soud prvního stupně pak postupoval zcela správně, když právě tímto způsobem vzájemné nároky účastníků řízení vypořádal. K témuž závěru se pak přiklonil i Nejvyšší soud v usnesení z 22.4.2026, č.j. 33 Cdo 231/2026 – 310, v němž posuzoval skutkově velice obdobnou věc.

26. Vzhledem k tomu, že žaloba byla zcela nedůvodná již při aplikaci objektivní promlčecí lhůty, odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně nezabýval blíže aplikací subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 obč. zák. V tomto ohledu jsou pak námitky žalobce, poukazující na nesprávné závěry soudu prvního stupně při určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, nadbytečné.

27. Ze všech shora uvedených důvodů tak odvolací soud shledal napadený rozsudek věcně správným, a to včetně správného nákladového výroku, a jako takový jej postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení byla žalovaná zcela procesně úspěšná. Žalovaná byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem, a proto při stanovení výše nákladů řízení vyšel z § 151 odst. 3 o.s.ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou , orgán, č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř.. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.). Náklady žalované tak sestávají ze tří úkonů po 300 Kč, které představují vyjádření k odvolání, přípravu a účast na jednání odvolacího soudu; celkem tak činí 900 Kč. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.