51 Co 71/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně , bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované A . zahraniční osoba registrovaná pod č. číslo sídlem Adresa žalované A jednající v České republice prostřednictvím Jméno žalované B , IČO IČO žalované B sídlem Adresa žalované B zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 53 670 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. listopadu 2025, č.j. 70 C 125/2025-118,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba o zaplacení částky 19 882 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 882 Kč od 28. 5. 2025 do zaplacení se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 934,60 Kč k rukám právní zástupkyně žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 882 Kč s příslušenstvím, představujícím zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně od 28.5.2025 do zaplacení (výrok I), ve zbývajícím rozsahu žalobu o zaplacení částky 33 788 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení ve výši 5 836 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaná jí zaplatila částku 53 670 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy o životním pojištění, uzavřené mezi účastnicemi dne 31.10.2013. Žalobkyně tvrdila absolutní neplatnost pojistné smlouvy pro neurčitost a netransparentnost ujednání (zejména ohledně rizikového pojistného, poplatků a konstrukce podílových jednotek) a existenci zneužívajících ujednání. Žalovaná částka podle tvrzení žalobkyně činí rozdíl mezi uhrazeným pojistným ve výši 150 700 Kč a vyplaceným odbytným ve výši 97 030 Kč. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a namítala platnost a srozumitelnost smlouvy, dostatečné informování žalobkyně, existenci pojistné ochrany jako protiplnění, a dále vznesla námitku promlčení a požadovala započtení hodnoty poskytnuté pojistné ochrany.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastnic v průběhu řízení a poté popsal skutková zjištění, která z provedených důkazů učinil, a to pod body 42 až 53 odůvodnění rozsudku. Pod bodem 55 pak formuloval závěr o skutkovém stavu, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje. Pro účely odůvodnění tohoto rozsudku považuje odvolací soud za nutné zdůraznit následující: Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 31.10.2013 pojistnou smlouvu , název, č. , číslo, , jejímž předmětem bylo životní pojištění pro případ smrti nebo dožití s počátkem pojištění 1.11.2013 a dále jednotlivá riziková připojištění (v podrobnostech srov. bod 42 napadeného rozsudku). Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky a zvláštní pojistné podmínky, což žalobkyně svým podpisem stvrdila, avšak sazebník poplatků nebyl součástí smluvní dokumentace, přičemž pouze ze sazebníku mohla žalobkyně v době uzavření smlouvy zjistit, jaká je výše rizikového pojistného. Smlouvou byla sjednána výše měsíčního pojistného na částku 1 100 Kč. Žalovaná vystavovala pro žalobkyni výroční dopisy s tím, že ve výročním dopise z roku 2022 bylo mimo jiné uvedeno kolik bylo uhrazeno na pojistném a kolik bylo z této částky uhrazeno na pojištění s kódem , kód, (životní pojištění) a na jednotlivá připojištění, dále byl uveden alokační poměr pro investici do finančních fondů životního pojištění, aktuální výše podílových jednotek, aktuální výše odkupného a přehled pojistného a poplatků za období přecházejícího roku. Žalovaná doložila vytvoření, předání k odeslání výročního dopisu v systému žalované. Za období od 18.6.2022 do 18.6.2025 žalobkyně uhradila na pojistném částku 36 300 Kč, rizikové pojistné dle sazebníku za dané období od 18.6.2022 do 18.6.2025 činilo 0 Kč, na připojištění bylo uhrazeno pojistné ve výši 16 418 Kč. Žalobkyně vyzvala dne 12.5.2025 žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, představujícího rozdíl mezi uhrazenými platbami pojistného a vyplaceným plněním, a to s lhůtou k plnění do 25.5.2025. Žalovaná vydání bezdůvodného obohacení odmítla dopisem ze dne 27.5.2025 a ničeho nad rámec poskytnutého odkupného ve výši 97 030 Kč, které bylo vyplaceno 31.3.2025, neuhradila.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zejména podle § 37 odst. 1, § 41, § 451 a násl. a § 107 obč. zák., a vycházel též z judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, 26 Cdo 1161/2003, 25 Cdo 3306/2007, 33 Odo 306/2005), Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 2127/21) a Městského soudu v Praze (např. sp. zn. 29 Co 420/2019, 29 Co 173/2023, 25 Co 430/2017). Na jejich základě uzavřel, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o rizikovém pojistném, neboť jeho výše nebyla sjednána ani nebyla objektivně zjistitelná ze smluvní dokumentace předané žalobkyni, a odkaz na sazebník, se kterým nebyla žalobkyně prokazatelně seznámena, činí ujednání neurčitým; toto ujednání přitom ovlivňuje rozsah pojistného plnění a nelze je oddělit od zbytku smlouvy. Dále soud zdůraznil, že žalobkyně nemohla posoudit ekonomické dopady smlouvy, což podporuje závěr o její neplatnosti jako celku ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. S ohledem na tento závěr pak již soud prvního stupně považoval za nadbytečné zabývat se posouzením smluvních ujednání z hlediska jejich nepřiměřenosti.

5. Po závěru o absolutní neplatnosti smlouvy se soud prvního stupně zabýval otázkou vypořádání bezdůvodného obohacení podle § 458 odst. 1 obč. zák. Současně se soud zabýval námitkou promlčení, vznesenou žalovanou. Dospěl k závěru, že v daném případě je třeba aplikovat objektivní tříletou promlčecí lhůtu podle § 107 odst. 2 obč. zák., tedy promlčena jsou veškerá plnění, poskytnutá více než 3 roky před podáním žaloby, tj. před 18.6.2022. Takto bylo nepromlčeno plnění žalobkyně v částce 36 300 Kč. Soud prvního stupně neaplikoval promlčecí lhůtu subjektivní dle § 107 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že nebylo prokázáno, kdy se žalobkyně skutečně dozvěděla o bezdůvodném obohacení, neboť nepostačuje pouhé doručení či možnost seznámení se s výročními dopisy, ale je třeba prokázat skutečnou vědomost o rozhodných okolnostech; proto nárok nepovažoval za promlčený v subjektivní lhůtě, avšak shledal jej částečně promlčeným v objektivní tříleté lhůtě, a to v rozsahu plnění starších než tři roky před podáním žaloby. Konečně se soud prvního stupně dále zabýval tím, zda uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, přičemž odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na usnesení sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či rozsudek sp. zn. 23 cdo 187/2022, podle níž se námitka promlčení příčí dobrým mravům pouze ve zcela výjimečných případech, kdy by představovala zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil.

6. Při vypořádání vzájemných pohledávek soud prvního stupně postupoval podle § 458 odst. 1 obč. zák. a provedl vzájemné zúčtování. Na straně žalobkyně vzal za základ částku 53 670 Kč (platby žalobkyně mínus odkupné), který však byl částečně promlčen, nepromlčeno bylo toliko 36 300 Kč. Na straně žalované postavil najisto, že žalobkyni poskytovala nepeněžité plnění v podobě pojistné ochrany, spočívající v připravenosti pojistitele plnit při vzniku pojistné události. Hodnotu tohoto plnění soud neuzavíral na základě přesného dokazování, nýbrž ji určil úvahou podle § 136 o.s.ř., přičemž vycházel z výpočtů žalované a sazebníku pojistného a současně z principu vyjádřeného v § 2999 odst. 2 o.z., podle něhož se náhrada stanoví v rozsahu obvyklé úplaty za poskytnuté plnění. Touto úvahou dospěl k celkové hodnotě pojistné ochrany 59 317 Kč, avšak do započtení proti nepromlčenému nároku zahrnul pouze částku 16 418 Kč, odpovídající období od 18.6.2022 do 18.6.2025. Žalovaná tak měla vůči žalobkyni právo na vydání částky 16 418 Kč. Vzájemným započtení těchto nároků tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 19 882 Kč (36 300 – 16 418) a v tomto rozsahu žalobě vyhověl výrokem I. Ve zbývající části žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II).

7. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. na základě poměrného úspěchu ve věci, kdy žalovaná byla úspěšná převážně (v rozsahu zamítnuté části 33 788 Kč), zatímco žalobkyně jen částečně (19 882 Kč). Tomu odpovídající poměr úspěchu stanovil na 63 % ku 37 % a žalované přiznal náhradu nákladů v rozsahu 26 % celkových nákladů. Tyto náklady tvořila odměna advokáta za 5 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, dvě písemná podání a dvě účasti u jednání) podle advokátního tarifu, včetně paušálních náhrad hotových výdajů a DPH; výslednou částku po poměrném krácení vyčíslil částkou 5 836 Kč.

8. Proti tomuto rozsudku, pouze proti výrokům II a III, podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci, a to především v části, v níž soud prvního stupně aplikoval objektivní promlčecí dobu a částečně žalobu zamítl, přiznal žalované náhradu nákladů řízení a provedl nesprávné vypořádání vzájemných plnění. Žalobkyně především namítá, že na uplatněný nárok nelze aplikovat objektivní tříletou promlčecí dobu podle § 107 obč. zák., neboť v obdobných sporech je podle ustálené judikatury odvolacího soudu (např. sp. zn. 29 Co 492/2021, 29 Co 157/2024, 29 Co 335/2024, 28 Co 98/2025) její použití v rozporu se zásadou efektivity práva Evropské unie a se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), jelikož by vedlo k omezení ochrany spotřebitele. Soud prvního stupně tak podle žalobkyně pochybil, když nárok považoval za částečně promlčený. Současně žalobkyně namítá, že žalovaná nemohla být při uplatnění námitky promlčení v dobré víře, neboť nejpozději od 6.6.2019 musela na základě dohledového benchmarku , právnická osoba, č. , číslo, a judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 vědět o vadách pojistných smluv, spočívajících v odkazech na nepředané dokumenty, a přesto pokračovala ve vybírání pojistného, takže její námitka promlčení nemá požívat právní ochrany (s odkazem mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010).

9. Dále žalobkyně vytýká soudu prvního stupně nesprávné vypořádání vzájemných plnění, neboť soud vycházel pouze z nepromlčených plnění a započetl hodnotu tzv. pojistné ochrany; správně však měl podle § 457 obč. zák. a judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 29 Odo 52/2002, 28 Cdo 2847/2015) provést zúčtování všech vzájemných plnění ke dni jejich poskytnutí, kdy ještě nemohlo dojít k promlčení, a teprve výsledné saldo podrobit případné námitce promlčení. Současně žalobkyně namítá, že pojem pojistné ochrany nemá oporu v právní úpravě, nepředstavuje peněžité plnění a z neplatné smlouvy nelze takové plnění poskytovat, takže do zúčtování nemělo být vůbec zahrnuto.

10. Současně žalobkyně namítá, že soud prvního stupně pochybil tím, že se nezabýval existencí zneužívajících smluvních ujednání, ačkoliv tato otázka byla v řízení výslovně otevřena; tím porušil povinnost, vyplývající z judikatury Soudního dvora Evropské unie (např. věci C-243/08 Pannon GSM, C-472/10 Invitel, C-26/13 Kásler, C-776/19 až C-782/19, nově též C-630/23), podle níž musí soud z úřední povinnosti přezkoumat nepřiměřenost smluvních podmínek, a dále judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. Pl. ÚS 45/17, II. ÚS 78/19), jež zdůrazňuje nutnost efektivní ochrany spotřebitele; podle žalobkyně jsou napadená ujednání o poplatcích a rizikovém pojistném nejen neurčitá, ale i zneužívající, neboť žalobkyně nebyla seznámena s jejich výší ani ekonomickými dopady, což způsobuje značnou nerovnováhu v její neprospěch ve smyslu § 56 odst. 1 a 3 obč. zák. a článku 3 směrnice. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně svým postupem porušil i ústavněprávní zásady ochrany spotřebitele a právo na spravedlivý proces, a proto navrhla též zvážit položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně výkladu unijního práva. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni požadovanou částku 53 670 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Proti tomuto rozsudku, pouze proti výroku I, podala včasné a přípustné odvolání též žalovaná. Napadenému rozhodnutí v něm vytýká nesprávné právní posouzení věci, a to především závěr o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy, závěr o nepromlčení nároku žalobkyně v subjektivní promlčecí době a dále způsob vypořádání vzájemných plnění. Žalovaná namítá, že pojistná smlouva byla sjednána platně, neboť rizikové pojistné je určováno na základě přesných pojistně matematických metod, schvalovaných odpovědným pojistným matematikem a nejde o libovolnou veličinu; současně poukazuje na § 12 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě, podle něhož má pojistitel povinnost sdělit zásady pro stanovení pojistného pouze na žádost pojistníka, kterou žalobkyně nikdy neuplatnila. Zdůrazňuje, že žalobkyně po dobu více než 11 let považovala smlouvu za platnou, hradila pojistné, sjednávala změny a komunikovala se žalovanou, přičemž byla pravidelně informována výročními dopisy o stavu pojištění, hodnotě investic i strhávaných poplatcích, a neplatnost namítla až po ukončení smlouvy, což považuje žalovaná za účelové. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (např. sp. zn. III. ÚS 3900/12, II. ÚS 2124/14, 30 Cdo 4831/2010, 22 Cdo 2531/2005), podle níž má být neplatnost smluv vyvozována pouze výjimečně a je třeba upřednostnit výklad zachovávající jejich platnost.

12. Dále žalovaná považuje za nesprávný závěr prvostupňového soudu o nepromlčení nároku v subjektivní promlčecí lhůtě. Žalovaná má totiž za to, že žalobkyně znala relevantní skutkové okolnosti již při uzavření smlouvy, případně nejpozději při seznámení se s výročními dopisy (zejména z let 2022 až 2024), z nichž bylo možné učinit si laickou představu o nevýhodnosti produktu, a tedy i o možném bezdůvodném obohacení; počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty proto podle ní nastal nejpozději tímto okamžikem, přičemž odkazuje mimo jiné na rozhodnutí Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 130/2024 a další obdobná rozhodnutí.

13. Žalovaná dále vytýká prvostupňovému soudu nesprávné vypořádání vzájemných plnění, když soud nejprve započetl vyplacené odbytné ve výši 97 030 Kč proti celkové částce uhrazeného pojistného 150 700 Kč a teprve následně posuzoval promlčení, zatímco podle názoru žalované mělo být proti případné nepromlčené části nároku žalobkyně započteno nepromlčené plnění žalované, tj. vyplacené odbytné, které i podle její argumentace převyšuje případnou nepromlčenou část nároku žalobkyně; v této souvislosti odkazuje na judikaturu (např. sp. zn. 18 Co 127/2025), podle níž lze vzájemné peněžité pohledávky započíst tak, že při existenci vyššího plnění žalované je nárok žalobce zcela vyloučen. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalované přizná plnou náhradu nákladů řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), aniž sám nařizoval jednání podle § 214 odst. 3 o.s.ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné a odvolání žalobkyně důvodné není.

15. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné. Z důkazů pak učinil odpovídající skutkové závěry, na které odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje. K argumentaci žalobkyně ohledně soudních rozhodnutí a dohledových benchmarků , právnická osoba, odvolací soud dodává, že z těchto obecných dokumentů nelze vyvozovat vědomost jedné či druhé smluvní strany o (ne)platnosti konkrétní pojistné smlouvy; v tomto směru není soudu prvního stupně co vytýkat.

16. Skutečnost, že soud prvního stupně formálně nerozhodl o návrhu na přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, když věcně pro takový postup evidentně neshledal důvod, není vadou řízení, jež by měla vliv na správnost rozsudku. Soud prvního stupně v řízení nepovažoval za nezbytné se uvedeným postupem obrátit na Soudní dvůr EU s otázkou výkladu předmětných ustanovení občanského zákoníku ve světle směrnice EU. Takový důvod pak neshledává ani odvolací soud. Právní posouzení v projednávané věci je založeno na jednoznačném výkladu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 499/2023, které stojí výhradně na posouzení otázky vnitrostátního práva, pro který není výklad předmětné směrnice relevantní. Z uvedených důvodů tedy zdejší soud, stejně jako soud prvního stupně, nebyl povinen obrátit se na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

17. Pokud pak jde o právní hodnocení posuzované věci, soud prvního stupně zcela správně dovodil, že s ohledem na přechodná ustanovení v § 3028 odst. 3 o. z. a na datum uzavření smlouvy 30.10.2013 je na místě smlouvu posuzovat podle tehdy platných ustanovení občanského zákoníku, zákona o pojistné smlouvě a taktéž s ohledem na směrnici o zneužívajících ujednáních.

18. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. (toto ustanovení, stejně jako další níže citovaná ustanovení tohoto předpisu, nedoznalo změny až do konce účinnosti předpisu) „právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný“. Jde přitom o neplatnost absolutní (§ 40a obč. zák. a contrario).

19. Podle § 4 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě „pojistná smlouva obsahuje vždy a) určení pojistitele a pojistníka, b) určení oprávněné osoby, c) určení, zda se jedná o pojištění škodové nebo obnosové, d) vymezení pojistného nebezpečí a pojistné události, e) výši pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojistné běžné nebo jednorázové, f) vymezení pojistné doby a doby, na kterou byla pojistná smlouva uzavřena, g) v případě pojištění osob, bylo-li dohodnuto, že se oprávněná osoba bude podílet na výnosech pojistitele, způsob, jakým se oprávněná osoba na těchto výnosech bude podílet.“ Podle odst. 4 téhož ustanovení „součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23 odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit.“ Podle odst. 5 téhož ustanovení „pojistné podmínky obsahují zejména vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost.“20. Dále v obecné rovině platí, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotném textu dokumentu, označeného jako pojistná smlouva, ale mohou být obsažena i v jiných dokumentech, typicky pojistných podmínkách. Tyto pojistné podmínky se mohou stát součástí smlouvy i tak, že jejich obsah bude sdělen pojistníkovi před uzavřením pojistné smlouvy a ten s nimi projeví souhlas (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 150/2005). Konkrétní platební povinnost dle smlouvy (např. uhradit pojistné, určitý poplatek nebo pojistné plnění) může být sjednána nejen pevnou částkou, ale i pomocí vzorce, do něhož lze dosadit předem známé veličiny a bez jakýchkoli pochyb přesnou částku vypočíst (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, či ze dne 29.9.2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).

21. Odvolací soud nicméně pokládá za významné v okolnostech daného případu (sjednávání životního pojištění) to, zda je možno, byť za pomoci pojistných podmínek či dalšího stranám známého a odsouhlaseného dokumentu, takové dosazení a výpočet provést v okamžiku uzavření smlouvy. Oběma smluvním stranám by již v tomto okamžiku mělo být známo, jaká je, zjednodušeně řečeno, cena plnění dle uzavírané smlouvy. V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno jen na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti zřetelně podstatné, zda částka, hrazená na tento účel, představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru či nějaké další odměny nebo náklady a v jaké výši.

22. V projednávané věci však takový závěr nebylo možno učinit, jak správně dovodil již soud prvního stupně. Z předmětné pojistné smlouvy včetně pojistných podmínek vyplývá, že konstrukce daného pojištění byla uspořádána tak, že za měsíční pojistné prodá pojistitel pojistníkovi podílové jednotky za prodejní cenu a poplatky (včetně případného pojistného za rizikové pojištění a včetně tzv. počátečních nákladů) jsou strhávány z účtu pojistníka nákupem podílových jednotek od pojistníka za nákupní cenu, přičemž prodejní a nákupní cena se liší, což samo o sobě představuje další náklad. Struktura i výše poplatků se mohla během trvání pojistné smlouvy měnit, a to v na základě jednostranného rozhodnutí žalované coby pojistitele (čl. IV, článek 10 bod 2 Zvláštních pojistných podmínek pro životní pojištění , název, , dále jen „ZPP“ – čl. 17 spisu). Při zohlednění těchto skutečností nelze z pojistné smlouvy včetně jejích souvisejících ujednání v pojistných podmínkách v době uzavření smlouvy (a to i při přihlédnutí k sazebníku poplatků v té době existujícímu, pokud s ním byl pojistník seznámen) jednoznačně rozpoznat, jaká je a za dobu pojištění bude skutečná výše odměn či nákladů hrazených pojistníkem pojistiteli. Výši strhávaných částek do značné míry určuje pojistitel v průběhu trvání pojištění (např. změnou výše poplatků během trvání pojištění). Skutečnou cenu plnění podle uzavírané smlouvy může pojistník zjistit v podstatě až zpětně na konci pojištění. Pojistná smlouva sice sjednávala konkrétní částku pravidelného pojistného, nicméně následně se s ním mělo zacházet způsobem v podstatě závislým na vůli pojistitele.

23. V projednávané věci byla výše pojistného plnění sjednána tak, že pro případ dožití pojištěné odpovídala aktuální hodnotě účtu a pro případ smrti pak částce 10 000 Kč nebo v hodnotě podílového účtu, je-li vyšší. Dále byla sjednána doplňková riziková a úrazová složka s fixní pojistnou částkou (pro případ smrti, trvalých následků úrazu, invalidity následkem nemoci nebo úrazu a závažných onemocnění, dále denní odškodné při pobytu v nemocnici následkem). Výše pojistného plnění v případě životní složky je tak podstatně ovlivněna tím, kolik z částky nominálně označené jako pojistné se skutečně stane investicí, která po případném zhodnocení může být v případě smrti nebo dožití vyplacena oprávněné osobě, a jaká částka bude určena na poplatky a na pojistné na rizikovou složku. Takovouto neurčitost v otázce nákladovosti smlouvy nelze překlenout tím, že o kapitálové hodnotě smlouvy žalovaná pojistníka informovala ve výročních výpisech z podílového účtu či jiných obdobných dokumentech. Jednak poskytování jakýchkoli následných informací nemůže změnit neurčitost smlouvy v okamžiku jejího uzavírání, jednak stále platí, že přesná výše nákladů přes toto průběžné informování zůstává nejistou v podstatě až do konce pojištění, kdy teprve je možno ji finálně spočíst. Lze dodat, že v případě dlouhodobých právních poměrů je pochopitelné, dochází-li ke změnám v ceně plnění (jako příklad lze uvést poplatek za vedení účtu v bance, který nepochybně může v období let či desítek let vedení účtu dojít změny), nicméně v takových případech, stane-li se daný poměr pro zákazníka nevýhodným, má zpravidla možnost jej ukončit, aniž by tím utrpěl. V případě investičního životního pojištění sjednaného na dlouhou dobu je ovšem situace odlišná, neboť předčasné ukončení s sebou může nést významné finanční nevýhody.

24. Tuto neurčitost odvolací soud hodnotí jako podstatný nedostatek smlouvy, neboť při absenci (z pohledu okamžiku uzavření smlouvy) určitého ujednání o výši poplatků není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované vlastně platí. Jde tedy ve svém důsledku o případ neurčitosti ceny plnění. Nelze zde zároveň dost dobře oddělit „investiční“ a „rizikovou“ „složku“ předmětného právního poměru, ostatně ani pojistná smlouva to nijak zřetelně nerozlišovala. Popsaná neurčitost tedy zasahuje sjednané pojištění jako celek.

25. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jednoznačně rozlišuje neurčitost smlouvy na jedné straně a problematiku zneužívajících (nepřiměřených) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na druhé straně. Jak Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, a to přímo v kontextu nároků z neplatné pojistné smlouvy, v případě absence podstatného ujednání, způsobujícího neurčitost smlouvy, není namístě přezkoumávat takové ujednání z hlediska přiměřenosti, není namístě námitka, že nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, a nejde o případ, kdy by nebylo možno s ohledem na směrnici použít vnitrostátní úpravu promlčení. Na těchto svých závěrech Nejvyšší soud opakovaně setrval (viz jeho usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, či dále rozsudek ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025, ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 714/2025, či ze dne 22.4.2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026).

26. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná smlouva byla pro popsanou neurčitost absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu již nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání, neboť v intencích shora uvedené judikatury lze stručně shrnout, že co není určitým způsobem ujednáno, nelze takto vůbec dále hodnotit. Odvolací soud uzavřel, že okolnostem projednávané věci jsou zcela přiléhavé závěry, vyslovené Nejvyšším soudem v jeho shora uvedené judikatuře, s nimiž se ztotožňuje, a které též překonávají odlišně vyznívající rozhodnutí zdejšího soudu v některých (zdaleka ne všech) řízeních, vedených o obdobné nároky, na která poukazovala žalobkyně. Na posouzení daného životního pojištění nelze automaticky přenášet názory, které se objevují např. v souvislosti se spotřebitelskými úvěry, neboť jde o oblast z řady ekonomických a sociálních důvodů povahově odlišnou od pojištění a konkrétní uspořádání, podmínky a rizika takových finančních produktů jsou zcela odlišná od pojištění. S ohledem na závěr o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy je třeba přistoupit k otázce vypořádání takto vzniklého bezdůvodného obohacení.

27. Podle § 457 obč. zák., „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Žalobkyni tedy vzniklo, v rozsahu toho, co bylo žalované v souvislosti s předmětnou pojistnou smlouvou zaplaceno jejím právním předchůdcem, právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k němu žalovaná namítla promlčení.

28. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení, „jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“ S ohledem na ustanovení § 3036 o. z. jsou pak pro posouzení projednávané věci rozhodná citovaná ustanovení obč. zák.

29. Soud prvního stupně považoval za klíčovou v této věci promlčecí lhůtu objektivní; s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje, poněvadž se jedná o závěr správný. Objektivní promlčecí lhůta započala běžet úhradou jednotlivých plateb pojistného, neboť právo na vrácení bezdůvodného obohacení v tomto případě objektivně vzniká okamžitě, jakmile je platba bez právního důvodu uskutečněna.

30. Uplatnění objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 3 obč. zák. nebrání ani rozpor s dobrými mravy, jak namítala žalobkyně. Soud prvního stupně i v tomto směru správně vycházel z ustálených závěrů Nejvyššího soudu. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Soud prvního stupně v souladu s uvedenými závěry postupoval, když dospěl k závěru, že v řízení nebylo tvrzeno a prokázáno ničeho, co by svědčilo o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

31. Správný je proto závěr soudu prvního stupně, že promlčeny jsou veškeré platby, které žalobkyně učinila před 18.6.2022, tedy déle než 3 roky před podáním žaloby. Nepromlčena tak zůstala toliko částka 36 300 Kč.

32. Co se týče délky promlčecí lhůty, odvolací soud uvádí, že námitka žalobkyně, poukazující na „vědomost“ žalované o neplatnosti smluv již od roku 2018, příp. 2019, kdy došlo k vývoji soudní praxe, je nedůvodná. Předně je třeba zdůraznit, že každou smlouvu je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem jednotlivé věci. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu (byť) v jiné věci nelze dovozovat, že by veškeré pojistné smlouvy žalované k investičnímu životnímu pojištění měly trpět neplatností, ba snad „úmysl“ žalované se z těchto „potenciálně neplatných smluv“ obohacovat; mezi případnou „vědomostí“ a „úmyslem“ pak nelze činit rovnítko. V tomto ohledu je přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že žalovaná konzistentně zastává názor, že pojištění platně a řádně vzniklo, a postupovala a plnila v souladu s jeho podmínkami, což pro úmysl obohacovat se na úkor žalobkyně nesvědčí. Byť v projednávané věci soudy přisvědčily žalobkyni a shledaly pojistnou smlouvu neplatnou, neznamená to, že lze žalované v tomto směru přičíst nějaký úmysl se na úkor žalobkyně obohacovat bez právního důvodu. Odvolací soud tak nesdílí názor žalobkyně, že by se žalovaná na jeho úkor obohacovala úmyslně, tedy by mělo být o promlčení uvažováno v promlčecí době desetileté.

33. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že považuje za správný též závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, zda a kdy mohla žalobkyně nabýt vědomost o tom, že se smlouvou je cosi v nepořádku, tedy kdy se dozvěděla o skutečnostech, rozhodných pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.

34. Odvolací soud však musí konstatovat, že je důvodná odvolací námitka obou účastnic, že soud prvního stupně neprovedl správně vypořádání vzájemných nároků účastnic řízení. Nicméně pouze argumentaci žalované shledal odvolací soud správnou a vedoucí k věcně správnému vypořádání mezi účastnicemi. V této otázce odvolací soud předně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že „podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Každému z účastníků zrušené nebo neplatné smlouvy se tak zakládá právo na vydání toho, co druhé smluvní straně poskytl a povinnost vrátit plnění, které sám podle takové smlouvy obdržel. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku; proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák.“ V projednávané věci je tak třeba vyjít z toho, že žalobkyně na neplatnou smlouvu plnila – při důvodném uplatnění námitky promlčení – v rozhodném období 3 let před podáním žaloby částku 36 300 Kč, oproti tomu jí žalovaná po 31.3.2025 vyplatila odbytné v částce 97 030 Kč. Žalovaná tak žalobkyni uhradila částku převyšující nepromlčený nárok žalobkyně, žaloba tak nemůže být v důvodná, neboť nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení zanikl plněním žalované.

35. Tento postup je v plném souladu s principem, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení (vrátit plnění) vzniká již v okamžiku přijetí plnění, což uvádí i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, na který poukazovala žalobkyně a o který opírá svou námitku, že soud prvního stupně vzájemná plnění vypořádal nesprávně. Předně odvolací soud uvádí, že v žalobkyní odkazované věci sp. zn. 29 Odo 52/2002 se Nejvyšší soud otázkou promlčení vůbec konkrétně nezabýval, když se věnoval pouze otázce vypořádání vzájemných nároků. Argumentace žalobkyně přehlíží, že, vzniká-li obohacenému povinnost bezdůvodné obohacení vydat, je současně možno toto právo uplatnit u soudu (actio nata) a stejným okamžikem počíná běžet přinejmenším objektivní promlčecí lhůta. Odvolací soud se tedy neztotožnil s názorem, že by se nejprve měl vypočítávat rozdíl mezi celkovými plněními obou stran za celou dobu (domnělého) trvání daného pojistného vztahu (jakési „saldo“) a na ten teprve aplikovat promlčení, nýbrž je nutno posoudit promlčení jednotlivých nároků na vydání bezdůvodného obohacení samostatně a vypořádat teprve nároky nepromlčené. Opačný přístup zvolený soudem prvního stupně (a navrhovaný žalobkyní) by do značné míry popíral smysl úpravy promlčení a vyžadoval by pro účely vypořádání posuzovat existenci pohledávek, které by v případě samostatného uplatnění v soudním řízení s ohledem právě na promlčení neměly reálnou vyhlídku na úspěch a jimiž by se soudy při vznesení takové námitky ani podrobněji nezabývaly. Přístup, který uvažuje s jakýmsi „saldem“ vzájemných plnění, také zcela opomíjí, na základě jakých plnění (rozuměno v jaké době uskutečněných) takové „saldo“ vzniklo. Je tak popírán princip samostatnosti vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení ke každé jednotlivé částce, neboť veškerá plnění, uskutečňovaná po dlouhou dobu, shrnuje do jediné sumy, oproti které vyrovnává jinou sumu „protiplnění“, přičemž opomíjí možnost, že části těchto nároků zanikly (příp. se staly nevymahatelnými), ať již v důsledku promlčení nebo dokonce i jiných právních skutečností. Konečně ani citované ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., které se přitom právě otázky promlčení dotýká, se žádným výpočtem jakéhosi „salda“ neuvažuje, nýbrž naopak limituje uplatnění promlčení jenom tehdy, pokud by je mohla namítat pouze jedna strana (tzn. vylučuje případy, kdy by taková strana sama měla právo, které se podle zákona nepromlčovalo, například vlastnické, takže druhá strana by promlčení vůbec nemohla namítnout; to není případ řešený v nynějším sporu). Tomuto právnímu závěru přisvědčil i Nejvyšší soud v usnesení z 22.4.2026, č.j. 33 Cdo 231/2026 – 310, v němž se zabýval shodnou argumentací ve skutkově velice obdobné věci. Na okraj pak odvolací soud uvádí, že postup soudu prvního stupně, který se pokusil vyčíslit „hodnotu poskytované pojistné ochrany“, je v rozporu se závěrem o neplatnosti pojistné smlouvy; na základě neplatné smlouvy nemohla být poskytována pojistná ochrana žalobkyni. Nicméně s ohledem na shora uvedené závěry, že se v projednávané věci vypořádávají pouze nepromlčená vzájemná plnění, odvolací soud opakuje, že žalobní nárok není důvodný.

36. Ze všech shora uvedených důvodů tak odvolací soud uzavřel, že žaloba byla v celém rozsahu nedůvodná. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil ve vyhovujícím výroku I napadeného rozsudku tak, že žalobu zamítl. V napadeném výroku II pak rozsudek soudu prvního stupně shledal věcně správným a jako takový jej postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

37. S ohledem na to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 2 o. s. ř. Jejich náhradu přiznal podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. procesně zcela úspěšné žalované. Tyto náklady tvoří jednak uhrazený soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč a dále pak odměna advokáta podle § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Tu odvolací soud přiznal celkem za 6 úkonů právní služby po 3 260 Kč (z tarifní hodnoty 53 670 Kč) dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) cit. vyhlášky, a to příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě z 7.8.2025 a 30.10.2025, účast u jednání před soudem prvního stupně dne 1.10.2025 a 10.11.2025 a za sepis odvolání, a 6 paušálních náhrad hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 této vyhlášky. Dále soud přiznal též náhradu za daň z přidané hodnoty v částce 4 674,60 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalované ve výši 27 934,60 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).