53 Co 72/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň Mgr. Dity Staňkové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zaplacení 85 202,04 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. prosince 2025, č. j. 29 C 95/2024-82

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 075,80 Kč k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 202,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 2. 7. 2024 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 33 905,50 Kč (výrok II.).

2. Vyšel z tvrzení žalobkyně, která požadovala zaplacení žalované částky s příslušenstvím po žalované z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedla, že v exekučním řízení vedeném proti její právní předchůdkyni , jméno FO, , coby povinné, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“ nebo „povinná“), bylo na povinné vymoženo a žalované vyplaceno celkem 90 417,22 Kč, ačkoliv povinné byla fakticky v rámci spotřebitelského úvěru žalovanou předána jen částka 3 000 Kč. Exekuce byla následně zastavena, takže podle žalobkyně odpadl právní důvod, pro který si žalovaná mohla vyplacené plnění ponechat. Žalobkyně je přesvědčená, že žalované z vymoženého plnění náleží jen jistina a zákonný úrok z prodlení z jistiny, přičemž zbytek představuje bezdůvodné obohacení, na které žalovaná nemá nárok. Úvěrové a sankční ujednání bylo extrémně nevýhodné pro spotřebitele (zejména vysoké sankce, poplatky a úrok z prodlení), navíc žalovaná nezkoumala úvěruschopnost právní předchůdkyně, respektive nepostupovala s odbornou péčí. Rozhodným okamžikem pro vznik bezdůvodného obohacení a běh promlčecí lhůty byla právní moc rozhodnutí o zastavení exekuce. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 8. 2024 přešlo právo na uplatnění předmětné pohledávky z , jméno FO, na žalobkyni, které tak ve věci svědčí aktivní věcná legitimace.

3. Žalovaná navrhovala žalobu v celém rozsahu zamítnout. Tvrdila, že exekuční titul – rozhodčí nález – byl vydán na základě platné rozhodčí smlouvy, rozhodce měl pravomoc ho vydat, rozhodčí nález nebyl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení, a navíc ho žalobkyně (ani její předchůdkyně) včas nenapadla žalobou na zrušení rozhodčího nálezu. Exekuce byla zastavena na základě souhlasu oprávněné, nikoli proto, že by byl titul nezpůsobilý nebo exekuce nezákonná; proto právní důvod plnění neodpadl. Úvěrová smlouva nemůže být neplatná jako celek, neboť i kdyby byla některá sankční ujednání nepřiměřená, připadala by v úvahu nejvýše částečná neplatnost (oddělitelnost), nikoli neplatnost celé smlouvy; z toho dovozovala i platnost rozhodčí smlouvy a rozhodčího nálezu. Namítla rovněž promlčení nároku. Prověřování úvěruschopnosti klienta při uzavření smlouvy považovala žalovaná za zcela dostačující.

4. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 4. až 19.). Stručně shrnul skutkový stav tak, že mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně byla dne 3. 12. 2013 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byla předchůdkyni žalobkyně poskytnuta jistina ve výši 3 000 Kč a sjednán jednorázový poplatek 1 200 Kč, úrok 9 % p. a., krátká splatnost (20 dnů) a sankční ujednání včetně úroku z prodlení 0,75 % denně. Smlouva obsahovala prohlášení věřitele o posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí a možnost nahlížet do databází. Téhož dne (respektive v bezprostřední souvislosti) byla uzavřena rozhodčí smlouva, která svěřila rozhodování sporů z úvěrové smlouvy rozhodci , Jméno advokáta B, . Předchůdkyně žalobkyně povinnosti dle smlouvy nesplnila a žalovaná zahájila rozhodčí řízení a dne 17. 4. 2014 byl vydán rozhodčí nález , číslo, , jímž byla povinná zavázána k plnění zahrnujícímu částku 4 500 Kč, dále k úroku ve výši 9 % p. a. z částky 3 000 Kč od 5. 12. 2013 a zejména k úroku z prodlení ve výši 0,75 % denně z částky 4 200 Kč od 25. 12. 2013, jakož i k náhradě nákladů (v protokolu 4 719 Kč). Na základě tohoto titulu byla vedena exekuce u soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , sp. zn. , spisová značka, , a v jejím průběhu bylo na povinné vymoženo a vyplaceno oprávněné (žalované) celkem 90 417,22 Kč. Exekuce byla usnesením soudního exekutora č. j. , spisová značka, ze dne 16. 12. 2022 zastavena, současně byly zrušeny příkazy k úhradě nákladů exekuce a povinné byla uložena povinnost uhradit exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč; žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že exekutor považoval exekuční titul za formálně existující a nezrušený a akcentoval, že povinná přinejmenším dlužila jistinu 3 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně (resp. její zástupce) vyzvala žalovanou předžalobní výzvou ze dne 17. 6. 2024 k vydání částky 85 202,04 Kč jako bezdůvodného obohacení; žalovaná tento požadavek odmítla vyjádřením ze dne, Anonymizováno, 10. 7. 2024. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení a žalované bylo postoupení oznámeno dopisem ze dne 30. 8. 2024, zaslaným doporučeně (dle dokladu o odeslání). K otázce úvěruschopnosti a interních postupů žalované bylo zjištěno, že žalovaná vedla o klientovi záznam v interním systému, v němž evidovala základní parametry úvěru i některé údaje o rodinné a finanční situaci Dále bylo zjištěno, že žalovaná v roce 2014 disponovala objednávkou služeb lustrací/monitoringu (, název, ) vztahovaných na kontrolu insolvence a exekucí. Žalovaná sdělila, že se spokojila s informacemi od žalobkyně a s obecným monitoringem dlužních databází, jejichž ověřování měla za nadbytečné s ohledem na nízkou výši úvěru.

5. Soud prvního stupně na základě zjištěných skutečností podrobně popsaných v bodech 4. až 19. odůvodnění rozsudku, posoudil po aplikaci zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen “obč. zák.“), rozhodčí smlouvu jako neplatnou, a to v návaznosti na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 3. 12. 2013, která byla smlouvou spotřebitelskou. Soud prvního stupně posuzoval platnost uzavřené úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že je sjednání úroku z prodlení ve výši 0,75 % denně při půjčené částce 3 000 Kč, společně s vysokým fixním poplatkem a krátkou splatností, způsobilé generovat v krátké době zcela nepřiměřený dluh, který se vymyká účelu institutu úroku z prodlení a zjevně míří k obohacení věřitele na úkor spotřebitele. Prvostupňový soud proto uzavřel, že smluvní konstrukce sankcí a nákladů byla nastavena v intenzitě odporující dobrým mravům, a ujednání, jež takové sankce zakládala, nemohou požívat právní ochrany. V této souvislosti soud prvního stupně přisvědčil argumentaci žalobkyně, že právě kombinace extrémních sankcí, poplatků a krátké splatnosti při bagatelní jistině představuje nemravný obchodní model, který se vymyká poctivému výkonu práv. Dále prvostupňový soud konstatoval, že žalovaná neposoudila úvěruschopnost předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí v intencích zákona č. 145/2010 Sb., a tato okolnost dále podporuje závěr o neplatnosti smluvního základu, z něhož žalovaná dovozovala nárok na poplatky a sankce.

6. Soud prvního stupně dále dovodil, že otázku způsobilosti rozhodčího nálezu jako titulu nelze posuzovat izolovaně od hmotněprávního základu, z něhož rozhodčí řízení vzešlo. Rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky byla smlouvou akcesorickou k úvěrovému vztahu a jejím účelem bylo rozhodování sporů vzniklých ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a současně pro nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí, dopadá tato neplatnost i na ujednání, která na takový smluvní základ bezprostředně navazují a mají sloužit k prosazení nároků z neplatného právního jednání. Nebyl-li dán platný hmotněprávní základ, nemohla obstát ani rozhodčí smlouva sjednaná právě k řešení sporů z takového základu. Z toho plyne, že rozhodce neměl pravomoc spor rozhodnout, neboť pravomoc rozhodce se odvíjí od platného rozhodčího ujednání. Rozhodčí nález vydaný bez pravomoci rozhodce proto nemůže vyvolat zamýšlené právní účinky a není způsobilým podkladem pro nucený výkon; jedná se o akt, který nemůže být materiálně vykonatelným exekučním titulem.

7. Za situace, kdy v projednávané věci byla žalované vyplacena vymožená částka v exekuci, která byla následně zastavena, došlo tím k odpadnutí procesního právního důvodu, na jehož základě žalovaná plnění obdržela, a současně se ukázalo, že hmotněprávní základ pro přiznané poplatky a sankce neobstojí. Prvostupňový soud proto přisvědčil žalobkyni, že žalované náleží pouze to, co odpovídá skutečně poskytnuté jistině (případně zákonnému příslušenství), zatímco částky vymožené na smluvních sankcích, poplatcích a nákladech navázaných na neplatný či nemravný smluvní základ nemají oporu ve spravedlivém právním důvodu a nárok žalobkyně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.).

8. K námitce promlčení, kterou uplatnila žalovaná, soud prvního stupně uvedl, že ji neshledal důvodnou, a to jednak z hlediska počátku běhu promlčecí doby, jednak z hlediska korektivu dobrých mravů. V dané věci jde o specifickou situaci, kdy plnění bylo vymoženo na základě probíhající exekuce; do doby, než byla exekuce pravomocně zastavena, existoval procesní důvod, pro který bylo plnění z majetku povinné odebíráno a vypláceno oprávněné. Teprve zastavením exekuce bylo autoritativně postaveno najisto, že exekuční vymáhání nemělo pokračovat, a teprve tímto okamžikem bylo možné vymožené plnění identifikovat jako plnění z důvodu, který odpadl, respektive jako plnění z neplatného či nemravného základu podle § 451 obč. zák. Prvostupňový soud proto konstatoval, že promlčecí doba nemohla začít běžet dříve než právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce, od nějž do podání žaloby dvouletá promlčecí lhůta neuplynula a žaloba tak byla podána včas. I kdyby však byl výklad počátku běhu promlčecí doby odlišný, nebylo by možné v poměrech dané věci přiznat námitce promlčení účinky, neboť její uplatnění je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy (bod 30).

9. K obraně žalované, že se případně jedná v dané věci pouze o částečnou neplatnost některých ujednání smlouvy, prvostupňový soud uvedl, že nepřiměřenost a nemravnost se netýká pouze izolovaného ujednání, ale jádra ekonomického nastavení produktu, přičemž žalovaná současně neprokázala posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. Za situace, kdy tyto okolnosti dopadají na samotný základ nároku žalované, kdy se nejedná o oddělitelné plnění, které by zakládalo možnost označit za neplatná pouze některá ustanovení smlouvy, je smlouva neplatná jako celek.

10. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu včetně požadovaného příslušenství vyhověl a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když námitku žalované, že by neměla být žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení s ohledem na § 150 o. s. ř. jako důvodnou neshledal.

11. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná. Uvedla, že považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně přesně nekonkretizoval, jaká ujednání smlouvy by měla být v rozporu s dobrými mravy a měla by tak způsobovat neplatnost smlouvy o úvěru. Navíc není zřejmé, proč byla smlouva shledána neplatnou jako celek, nikoliv případně pouze v její části. Jak ustanovení o poplatku za sjednání úvěru, tak i ustanovení o úroku z prodlení jakožto smluvních sankcích, lze oddělit od smluvního základu, kterým je poskytnutí úvěru ve výši 3 000 Kč, proti kterému žalobkyně nic nenamítala. Žalovaná dále považuje závěry soudu prvního stupně ohledně neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu, že žalovaná neprokázala posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí podle zákona č. 145/2010 Sb., za nesprávné. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná v souladu se zákonem posuzovala úvěruschopnost předchůdkyně žalobkyně v míře přiměřené povaze smluvního závazku, čímž své zákonné povinnosti splnila. Vzhledem k tomu, že závěr soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy je nesprávný, nepodložený a vůči žalované šikanózní, nemůže žalovaná souhlasit ani se závěrem, že je neplatná rovněž i rozhodčí smlouva jako akcesorický závazek k úvěrové smlouvě. Žalovaná rovněž vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, když žalobkyně bez vážného důvodu odmítla účast na prvním setkání s mediátorem, které bylo nařízené soudem, a přestože žalovaná žádala postup podle § 150 o. s. ř., bylo rozhodnuto nesprávně v rozporu se zákonem, když byla žalobkyni přiznána plná náhrada nákladů řízení. Z uvedených důvodů navrhla žalovaná změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta a žalované bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení eventuelně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Ohledně námitky žalované, že jde v daném případě maximálně o částečnou neplatnost úvěrové smlouvy uvedla, že podmínky úvěrové smlouvy byly zcela nepřiměřené, ať už šlo o poplatek 1 200 Kč za vyřízení úvěru ve výši 3 000 Kč (čl. I. odst. 2 smlouvy), celkovou roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 49,455 % (čl. I. odst. 2 smlouvy), úrok z prodlení ve výši 0,75 % denně z dlužné částky za každý, byť jen započatý, den prodlení (čl. III. odst. 2), jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za každé jednotlivé nepravdivé prohlášení klienta (čl. III. odst. 4) nebo jednorázový paušální poplatek ve výši 300 Kč za zaslání výzvy v případě prodlení klienta o délce v trvání alespoň 3 dnů. V tomto směru žalobkyně odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, sp. zn. I. ÚS 523/07, sp. zn. III. ÚS 4084/12 nebo rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 nebo sp. zn. 29 Cdo 1145/2023. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti předchůdkyně žalobkyně uvedla, že v daném případě žalovaná rezignovala na zkoumání příjmů a výdajů, když úvěruschopnost posuzovala pouze kontrolou insolvenčního rejstříku a evidencí exekucí, proto považuje závěry soudu prvního stupně za zcela správné a odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18. Pokud jde o námitku promlčení vznesenou žalovanou uvedla, že se v daném případě typově jednalo o smlouvu uzavřenou podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kdy se jedná o obchodní závazkový vztah a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle § 397 obch. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 813/2001 nebo sp. zn. 28 Cdo 4996/2015). K uplynutí promlčecí lhůty čtyř let nemohlo dojít, neboť bezdůvodné obohacení vzniklo až právní mocí usnesení o zastavení exekuce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1124/2023). Z těchto důvodů byla žaloba žalobkyní podána včas. Žalobkyně rovněž vyjádřila souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 127/2019, kdy je třeba na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů, klást přísnější požadavky. Žalovaná si musela být vědoma neplatnosti úvěrové smlouvy a i vady rozhodčího řízení a neoprávněné exekuce. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř., neboť jí nelze vytýkat žádné procesní pochybení ani obstrukční postup, naopak po celou dobu řízení postupovala aktivně a v souladu s principem hospodárnosti řízení. Ohledně okolností setkání s mediátorem uvedla, že neodmítla účast bez vážného důvodu. Ačkoliv se jednatel žalobkyně osobně mediačního jednání nezúčastnil, byl přítomen právní zástupce žalobkyně. Žalobkyně s mediátorem aktivně komunikovala a snažila se sjednat náhradní termín jednání. Nelze ani dovozovat, že by žalobkyně soudem nařízený úkon mařila či řízení obstruovala (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2542/21). Z těchto důvodů nejsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

14. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně v projednávané věci provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností, výsledky tohoto dokazování řádně zhodnotil, přičemž dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje (bod 4 až 19 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud žalovaná vznesla námitky, že není zřejmé, proč byla smlouva shledána neplatná jako celek, nikoliv případně pouze její část, lze odkázat na zcela správná zjištění prvostupňového soudu ohledně smluvních podmínek, která soud prvního stupně popsal v bodech 4 a 19 a na která lze z důvodu stručnosti rovněž zcela odkázat. Prvostupňový soud se dále zcela správně zabýval právním posouzením věci, konkrétně přiléhavě posoudil otázky neplatnosti úvěrové smlouvy, vzniku bezdůvodného obohacení v souvislosti se zastavením exekuce vedené na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí smlouvy, a tedy mimo pravomoc rozhodce) a otázky spojené s posouzením běhu promlčecí doby. Odvolací soud proto shledal, že v souladu s § 39 obč. zák. je úvěrová smlouva neplatným právním úkonem, který se příčí dobrým mravům, a to jako celek. V tomto směru se odvolací soud zcela ztotožňuje s právním posouzením předmětné úvěrové smlouvy jako absolutně neplatné vzhledem k tomu, že ji žalovaná uzavřela se spotřebitelem a nastavila v ní nepřiměřeně vysokou úrokovou sazbu a sankce za porušení smlouvy. V této otázce se rozhodovací praxe soudů ustálila a je v souladu s judikaturou SDEU. Z těchto důvodů odvolací soud shledal správný závěr soudu prvního stupně, že u žalované vzniklo bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy, a to ve výši žalovaných 85 202,04 Kč s příslušenstvím.

15. Za situace, kdy byla úvěrová smlouva shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, bylo již nadbytečné se zabývat otázkou neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posuzování úvěruschopnosti předchůdkyně žalobkyně. Z těchto důvodů odvolací soud v tomto směru odvolací námitku žalované již dále neposuzoval.

16. Odvolací soud však musí přisvědčit argumentaci žalované, pokud jde o posouzení, zda byla její námitka promlčení vznesena v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud je přesvědčen, že nelze přijmout výklad, podle něhož by se účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, nemohl úspěšně bránit vznesením námitky promlčení (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22). V této souvislosti lze odkázat i na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu se závěrem, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015 ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). V tomto smyslu je možné odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn III. ÚS 3358/20.

17. Pokud soud prvního stupně posoudil nejdříve možný počátek běhu promlčecí doby tak, že se odvíjí od okamžiku nabytí právní moci usnesení exekučního soudu o zastavení exekuce, je tento závěr také správný. Je tomu tak proto, že teprve zastavením exekuce bylo postaveno najisto, že exekuční vymáhání nemělo pokračovat, a teprve tímto okamžikem bylo možné vymožené plnění identifikovat jako plnění z neplatného právního úkonu, což znamená, že vymožené plnění je bezdůvodným obohacením žalované. Původní spotřebitel ani nemohl do pravomocného zastavení exekuce vůči žalované pohledávku z bezdůvodného obohacení s úspěchem uplatnit, neboť do té doby trval procesní důvod, pro který vymožené plnění oprávněné náleželo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3331/2017).

18. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení bylo bezdůvodné obohacení vzniklé z plnění dle neplatné smlouvy o úvěru ze dne 3. 12. 2013 [tzv. absolutní obchod, tj. jde o obchodně závazkový vztah bez ohledu na povahu jeho účastníků - § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], řídí se posuzovaný právní vztah z důvodu data jeho vzniku tehdy platným obchodním zákoníkem, subsidiárně pak občanským zákoníkem, a to ve spojení s § 3028 odst. 3 zák. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). V této souvislosti odkazuje odvolací soud např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016.

19. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

20. Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

21. Podle § 394 odst. 2 obch. zák. u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

22. I když tehdy platný obchodní zákoník neobsahoval úpravu bezdůvodného obohacení, ta byla obsažena v § 451 a násl. obč. zák., promlčení bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné obchodní smlouvy však upravoval, a proto je třeba jeho právní úpravu doby promlčení ve spojení s § 3036 o. z. na předmětný právní vztah aplikovat. Je tomu tak proto, že smlouva o úvěru byla upravena v § 497 obchod. zák., a proto vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru je stále obchodním závazkovým vztahem; právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se proto promlčuje ve čtyřleté promlčecí době dle § 397 obch. zák. (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 29 Odo 813/2001).

23. V daném případě, jak již výše bylo rozebráno, teprve zastavením exekuce, respektive právní mocí tohoto rozhodnutí soudu, tj. dnem 3. 2. 2023, se plnění dle neplatné smlouvy stalo bezdůvodným obohacením, jinými slovy teprve tehdy plnění jako bezdůvodné obohacení vzniklo. Tento okamžik proto odvolací soud posoudil ve smyslu § 394 odst. 2 obch. zák. jako den, kdy k plnění došlo a dle § 394 odst. 2 obch. zák. teprve tehdy počala běžet čtyřletá promlčecí doba dle § 397 obch. zák. Odvolací soud proto uzavírá, že z důvodu podání žaloby k soudu dnem 27. 9. 2024 nemohlo dojít k promlčení žalobního nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2456/2025).

24. Žalovaná dále namítla, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení zcela nedůvodně nepřistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř., kdy dle názoru žalované nemělo být žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

25. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

26. Odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za zcela správné, pokud neshledal důvod pro moderaci náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Uvedené ustanovení představuje výjimku ze zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a je použitelné jen ve výjimečných případech. V projednávané věci nebyly zjištěny okolnosti hodné zvláštního zřetele ani nebylo prokázáno, že by žalobkyně bez vážného důvodu odmítla účast na prvním setkání s mediátorem. Skutečnost, že se prvního setkání zúčastnil pouze právní zástupce žalobkyně, sama o sobě neodůvodňuje aplikaci § 150 o. s. ř., jestliže z procesního postoje žalobkyně vyplývala snaha o další jednání a nešlo o bezdůvodné maření tohoto institutu (viz dopis právního zástupce žalobkyně ze dne 29. 4. 2025 čl. 39). Za této situace je namístě aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. a výrok o náhradě nákladů řízení je proto správný.

27. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně rovněž správného souvisejícího rozhodnutí o nákladech řízní.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, představující náklady právního zastoupení, které jsou tvořeny odměnou za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) á 4 540 Kč podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“), 2 paušálními náhradami hotových výdajů á 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši 2 095,80 Kč. Náklady odvolacího řízení činí částku 12 075,80 Kč.