29 C 95/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl zastupující soudkyní Mgr. Janou Novotnou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zaplacení 85 202,04 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 85 202,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 85 202,04 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 33 905,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 85.202,04 Kč s příslušenstvím (zákonný úrok z prodlení požadovaný od datum) jakožto vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že v exekučním řízení vedeném proti její právní předchůdkyni (coby povinné) bylo na povinné vymoženo a žalované vyplaceno celkem 90.417,22 Kč, ačkoliv povinné byla fakticky v rámci spotřebitelského úvěru žalovanou předána jen částka 3.000 Kč. Exekuce byla následně zastavena, takže podle žalobkyně odpadl právní důvod, pro který si žalovaná mohla vyplacené plnění ponechat. Žalobkyně uzavírala, že žalované z vymoženého plnění náleží jen jistina a zákonný úrok z prodlení z jistiny, a zbytek představuje bezdůvodné obohacení. Současně žalobkyně argumentovala (v žalobě i doplněních), že úvěrové a sankční ujednání bylo extrémně nevýhodné pro spotřebitele (zejm. vysoké sankce, poplatky a úrok z prodlení), a že žalovaná nezkoumala úvěruschopnost, resp. nepostupovala s odbornou péčí. Z procesního hlediska žalobkyně zdůrazňovala, že rozhodný okamžik pro vznik bezdůvodného obohacení a běh promlčení je právní moc rozhodnutí o zastavení exekuce.

2. Žalovaná navrhovala žalobu v celém rozsahu zamítnout. Tvrdila, že exekuční titul byl způsobilý – rozhodčí nález byl vydán na základě rozhodčí smlouvy, rozhodce měl pravomoc, rozhodčí nález nebyl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení, a žalobkyně (ani její právní předchůdkyně) jej včas nenapadla žalobou na zrušení rozhodčího nálezu. Zastavení exekuce neznamená automaticky bezdůvodné obohacení – žalovaná zejména tvrdila, že exekuce byla zastavena „na základě souhlasu oprávněné“, nikoli proto, že by byl titul nezpůsobilý nebo exekuce nezákonná; proto právní důvod plnění neodpadl. Úvěrová smlouva nemůže být neplatná jako celek – i kdyby byla některá sankční ujednání nepřiměřená, připadala by nejvýše částečná neplatnost (oddělitelnost), nikoli neplatnost celé smlouvy; z toho dovozovala i platnost rozhodčí smlouvy a rozhodčího nálezu. Namítla rovněž promlčení nároku. K výzvě soudu pak vyjádřila i k otázce zkoumání úvěruschopnosti tak, že jí posuzovala lustracemi (insolvenční rejstřík, evidence exekucí, monitoring přes dodavatele), a že klient uváděl údaje o příjmech a závazcích; u částky úvěru 3.000 Kč považovala provedené ověření za dostačující. Žalovaná nesouhlasila, aby soud přiznal žalobkyni v případě úspěchu ve věci náhradu nákladů řízení s tím, že se jednatel žalobkyně nedostavil k mediaci.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

4. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Z této listiny soud zjistil, že žalovanou podnikající na finančním trhu byl právní předchůdkyni žalované coby spotřebitelce poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 3.000 Kč s velmi krátkou dobou splatnosti, a to do 20 dnů od jeho poskytnutí. Smlouva stanovila úrok ve výši 9 % ročně, který při uvedené době splatnosti činil částku 15 Kč, a dále jednorázový poplatek za vyřízení úvěru ve výši 1.200 Kč. Celková částka k úhradě byla ve smlouvě uvedena ve výši 4.215 Kč. Roční procentní sazba nákladů byla stanovena v extrémně vysoké výši 49 450,5 %. Součástí smlouvy bylo rovněž sankční ujednání, podle něhož byl dlužník v případě prodlení povinen hradit úrok z prodlení ve výši 0,75 % denně z celkové dlužné částky za každý započatý den prodlení.

5. Soud provedl rovněž důkaz rozhodčí smlouvou uzavřenou dne datum. Z této listiny soud zjistil, že se smluvní strany dohodly na tom, že veškeré spory vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota budou rozhodovány rozhodcem Jméno advokáta B.

6. Soud dále provedl důkaz rozhodčí žalobou žalované ze dne datum a jejími přílohami, založenými v rozhodčím spisu. Z těchto listin soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti z úvěrové smlouvy neplnila, žalovaná tedy své nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota uplatnila u rozhodce.

7. Soud provedl důkaz rozhodčím nálezem č. Anonymizováno ze dne datum. Z tohoto rozhodčího nálezu soud zjistil, že právní předchůdkyni žalobkyně bylo v rozhodčím řízení z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy uloženo zaplatit žalované částku 4.500 Kč představující jistinu a poplatky dle rozhodčího nálezu, dále úrok ve výši 9 % ročně z částky 3.000 Kč od datum do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 0,75 % denně z částky 4.200 Kč od datum do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení, které byly v rozhodčím nálezu vyčísleny částkou 4.719 Kč.

8. Z usnesení soudního exekutora tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, č. j. spisová značka, ze dne datum soud zjistil, že výrokem I. bylo rozhodnuto, že exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v adresa, č. j. spisová značka se zastavuje. Současně byly zrušeny vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce. Povinné bylo uloženo uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7.865 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. V odůvodnění (jak bylo při jednání reprodukováno) bylo rekapitulováno, že zavinění zastavení exekuce exekutor spatřoval na straně povinné, neboť návrh na exekuci oprávněná podala na základě „řádného vykonatelného exekučního titulu, který nebyl doposud zrušen“, a povinná neplnila povinnost uloženou exekučním titulem; zároveň bylo uvedeno, že o tom, že povinná dluží, nebylo sporu a povinná sama poukazovala na to, že si finanční prostředky půjčila a nevrátila, a argumentovala zejména nepřiměřeným příslušenstvím, kterýžto argument byl soudním exekutorem shledán nedůvodným (resp. jej v usnesení konstatuje, ale nijak se k němu nevyjadřuje).

9. Ze sdělení Exekutorského úřadu (rozpis vymožených částek) soud zjistil, že v exekuci bylo na povinné – právní předchůdkyni žalobkyně – vymoženo 90.417,22 Kč.

10. Z předžalobní výzvy (žádost o vydání bezdůvodného obohacení) ze dne datum soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 85.202,04 Kč, přičemž částka byla v listině označena jako rozdíl mezi vyplaceným plněním a částkou, kterou si žalovaná měla ponechat.

11. Z vyjádření žalované k předžalobní výzvě ze dne datum soud zjistil, že žalovaná uplatněný nárok odmítla, resp. uvedla, že požadované plnění nevydá (odmítla nároky uplatněné povinnou / právním zástupcem).

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávky (mezi povinnou a žalobkyní) soud zjistil, že mezi původní dlužnicí coby postupitelkou (v protokolu označenou jako jméno FO / v původních listinách je uvedena pod dřívějším jménem jméno FO) a žalobkyní jako postupníkem došlo k postoupení pohledávky uplatňované v tomto řízení.

13. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a doklad o odeslání žalované (doporučeně datum) soud zjistil, že poustoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně, a oznámení bylo žalované zasláno doporučeně. Z uvedeného soud vyvodil, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována.

14. Z Objednávky žalované na služby „Anonymizováno“ (lustrace / monitoring) z datum soud zjistil, že žalovaná Anonymizováno si objednala služby, jejichž předmětem byly lustrace/monitoring relevantních registrů týkajících se dlužníků (insolvence, exekuce, případně registr dlužníků), a to v období odpovídajícím roku Anonymizováno.

15. Z výpisu interního systému žalované (karta klienta) soud zjistil, že žalovaná eviduje o právní předchůdkyni žalobkyně tyto údaje . jméno: jméno FO, jistina: 3.000 Kč, poplatek: 1.200 Kč, datum schválení: datum, datum splatnosti: datum, aktuálně uhrazeno: 3.000 Kč, aktuální výše dluhu včetně 9 % úroků ročně: 0, údaje o postupu vymáhání: „předáno na rozhodce“ (datum), „soudně rozhodnuto rozhodcem“ (datum), „předáno exekutorovi“ (datum). Rodina a bydlení: svobodná, Anonymizováno dítě, bydlení v nájmu, délka bydlení 2–5 let; uvedeny adresy trvalá/korespondenční. Finance: příjmy Anonymizováno tis. Kč, zdroj příjmů Anonymizováno, kolonky „exekuce ne“, „insolvence ne“, bankovní účet ano.

16. Soud provedl i další důkazy – např. listiny vztahující se k otázce množství případů řešených mediátorem Jméno advokáta B, či další komunikací stran (výzva k provedení auditu exekucí) z těch však nezjistil buď nic nového, či nic podstatného pro rozhodnutí v konkrétní věci, proto se jejich obsahem v tomto rozsudku blíže nezabývá.

17. Jiné důkazy soud neprováděl, neboť by to bylo nadbytečné v situaci, kdy ze shora uvedeného dokazování zjistil dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

18. Soud ve věci nařídil mediaci, která nevedla k odklizení sporu. Žalovaná tvrdila, že důvodem bylo nedostavení se jednatele žalobkyně k mediačnímu řízení, což by mělo být důvodem, aby soud žalobkyni ani v případě úspěchu ve věci nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud tedy provedl důkazy i k průběhu mediace a zjistil z nich následující: Z e-mailového vlákna mezi advokátní kanceláří žalobkyně a mediátorkou soud zjistil, že byl potvrzen termín setkání mediace (datum) s uvedením, že „nebude-li to nezbytné, zúčastníme se pouze jako právní zástupci klienta“, a že žalobkyně již avizovala, že s mediací nesouhlasí, neboť je s ohledem na charakter sporu ve věci nevhodná. Následně psal právní zástupce mediátorce, že se klient setkání nezúčastnil a žádá o nový termín. Na to mediátorka odpověděla, že termíny se sjednávají dva měsíce předem, klient byl informován, neomluvil se a opakovaně uváděl, že mediaci odmítá; zároveň uvedla, že je v brzké době vytížená.

19. Skutková zjištění soudu: Na základě výše provedených důkazů soud zjistil tento skutkový stav: Mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě byla poskytnuta jistina 3.000 Kč a sjednán jednorázový poplatek 1.200 Kč, úrok 9 % p. a., krátká splatnost (20 dnů) a sankční ujednání včetně úroku z prodlení 0,75 % denně. Smlouva obsahovala prohlášení věřitele o posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí a možnost nahlížet do databází. Téhož dne (resp. v bezprostřední souvislosti) byla uzavřena rozhodčí smlouva, která svěřila rozhodování sporů z úvěrové smlouvy rozhodci Jméno advokáta B. Předchůdkyně žalobkyně povinnosti dle smlouvy nesplnila a žalovaná zahájila rozhodčí řízení a dne datum byl vydán rozhodčí nález Anonymizováno, jímž byla povinná zavázána k plnění zahrnujícímu částku 4.500 Kč, dále úrok 9 % p. a. z 3.000 Kč od datum a zejména úrok z prodlení 0,75 % denně z částky 4.200 Kč od datum, jakož i k náhradě nákladů (v protokolu 4.719 Kč). Na základě tohoto titulu byla vedena exekuce u soudního exekutora tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, sp. zn. spisová značka, a v jejím průběhu bylo na povinné vymoženo a vyplaceno oprávněné (žalované) celkem 90.417,22 Kč, jak plyne z rozpisu exekutorského úřadu. Exekuce byla usnesením soudního exekutora č. j. spisová značka ze dne datum zastavena, současně byly zrušeny příkazy k úhradě nákladů exekuce a povinné byla uložena povinnost uhradit exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.865 Kč; žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že exekutor považoval exekuční titul za formálně existující a nezrušený a akcentoval, že povinná přinejmenším dlužila jistinu 3.000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně (resp. její zástupce) vyzvala žalovanou předžalobní výzvou ze dne datum k vydání částky 85.202,04 Kč jako bezdůvodného obohacení; žalovaná tento požadavek odmítla vyjádřením ze dne datum. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení a žalované bylo postoupení oznámeno oznámením ze dne datum, zaslaným doporučeně (dle dokladu o odeslání). K otázce úvěruschopnosti a interních postupů žalované soud zjistil, že žalovaná vedla o klientovi záznam v interním systému, v němž evidovala základní parametry úvěru i některé údaje o rodinné a finanční situaci (např. příjem Anonymizováno tis., zdroj „Anonymizováno“, kolonky exekuce/insolvence „ne“). Soud dále zjistil, že žalovaná v roce Anonymizováno disponovala (dle listiny) objednávkou služeb lustrací/monitoringu (Omega) vztahovaných na kontrolu insolvence a exekucí. Žalovaná sdělila, že se spokojila s informacemi od žalobkyně a obecném monitoringu dlužních databází, jejichž ověřování měla za nadbytečné s ohledem na nízkou výši úvěru.

20. K otázce mediace soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně potvrdil účast na první mediaci s tím, že se účastní pouze právní zástupce, který se rovněž účastnil, mediátorka nicméně trvala na účasti jednatele. Ten se dožadoval dalšího termínu, který mediátorkou nebyl poskytnut.

21. Po právní stránce soud vyhodnotil zjištěný skutkový stav takto:

22. Právní vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou vznikl uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru dne datum. Jelikož k uzavření smlouvy došlo ještě před datum, posoudil soud otázku platnosti tohoto právního jednání, jakož i otázku případných důsledků neplatnosti, podle právní úpravy účinné v době jeho vzniku, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Současně soud zohlednil zvláštní úpravu spotřebitelského úvěru účinnou již v roce 2013, tj. zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jenž byl účinný od 1. 1. 2011 a upravoval mimo jiné povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí a sankci neplatnosti při porušení této povinnosti.

23. Žalobkyně v řízení uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalované bylo v exekučním řízení vedeném proti právní předchůdkyni žalobkyně vymoženo a vyplaceno plnění celkem 90.417,22 Kč, ač právní předchůdkyni žalobkyně byla poskytnuta jistina 3.000 Kč, k níž se vázaly další smluvní poplatky a zejména extrémní sankce. Soud z provedených důkazů zjistil, že smlouva o úvěru sjednávala jednorázový poplatek 1.200 Kč k jistině 3.000 Kč, krátkou splatnost a úrok z prodlení ve výši 0,75 % denně z celkové dlužné částky, přičemž RPSN byla ve smlouvě vyčíslena v řádu desetitisíců procent. Na podkladě rozhodčí smlouvy byl vydán rozhodčí nález, který přiznal žalované vedle jistiny a poplatků též úrok 9 % ročně a úrok z prodlení 0,75 % denně, a následně byla podle tohoto titulu vedena exekuce, v jejímž průběhu došlo k vymožení a výplatě shora uvedené částky; exekuce byla následně zastavena.

24. Soud především zkoumal, zda smluvní ujednání, z nichž žalovaná odvozovala svůj majetkový prospěch, obstojí z hlediska dobrých mravů. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. V poměrech spotřebitelských smluv je nutno přihlížet k tomu, že spotřebitel je slabší stranou, smluvní podmínky typicky nepřipravuje a nemá reálný prostor jejich obsah ovlivnit; přezkum dobrých mravů proto nelze omezit jen na abstraktní porovnání sazeb, ale je třeba posuzovat ekonomický dopad ujednání v souhrnu a v kontextu konkrétní částky, splatnosti a sankční konstrukce. V projednávané věci je sjednání úroku z prodlení 0,75 % denně při půjčené částce 3.000 Kč, společně s vysokým fixním poplatkem a krátkou splatností, způsobilé generovat v krátké době zcela nepřiměřený dluh, který se vymyká účelu institutu úroku z prodlení a zjevně míří k obohacení věřitele na úkor spotřebitele. Soud proto uzavírá, že smluvní konstrukce sankcí a nákladů byla nastavena v intenzitě odporující dobrým mravům, a ujednání, jež takové sankce zakládala, nemohou požívat právní ochrany. V této souvislosti soud přisvědčil argumentaci žalobkyně, že právě kombinace extrémních sankcí, poplatků a krátké splatnosti při bagatelní jistině představuje nemravný obchodní model, který se vymyká poctivému výkonu práv.

25. Vedle toho soud posoudil, zda žalovaná splnila povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V době uzavření smlouvy byla tato povinnost již výslovně zakotvena v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., podle něhož věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet; jinak je smlouva neplatná. Požadavek odborné péče tedy nelze vylučovat s poukazem na to, že šlo o smlouvu uzavřenou „ještě za staré úpravy“; právě tato „stará úprava“ jej výslovně obsahovala a spojovala s ním sankci neplatnosti.

26. Žalovaná k výzvě soudu tvrdila, že úvěruschopnost posuzovala kontrolou insolvenčního rejstříku a evidence exekucí a že výsledky lustrací zapisovala do interního systému; dále uvedla, že klient měl sdělit údaje o příjmech a závazcích, které žalovaná (mimo uvedené lustrace) neověřovala s ohledem na nízkou částku úvěru. Z provedeného důkazu výpisem interního systému soud zjistil, že u dlužnice byly evidovány pouze rámcové údaje (příjem Anonymizováno tis., zdroj „Anonymizováno“, kolonky exekuce/insolvence „ne“), aniž by bylo doloženo, že žalovaná jakkoli ověřila stabilitu příjmu, strukturu výdajů, vyživovací povinnosti a skutečnou schopnost dostát závazku při nastavené splatnosti a zejména při sankčním mechanismu, který i při krátkém prodlení generoval dluhy násobně převyšující jistinu. Samotné ověření, že spotřebitel není veden v insolvenci či v evidenci exekucí, není posouzením úvěruschopnosti v materiálním smyslu; je to pouze dílčí negativní filtr. Za posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí nelze považovat postup, kdy poskytovatel vyjde primárně z čestných prohlášení spotřebitele a z registrů, aniž by reálně posoudil, zda spotřebitel při svých příjmech a výdajích může úvěr splatit, zvláště je-li úvěr zatížen extrémními sankcemi pro případ prodlení. Nízká výše úvěru není způsobilá zanedbání těchto povinností omluvit. Soud proto uzavřel, že žalovaná úvěruschopnost neposoudila s odbornou péčí v intencích zákona č. 145/2010 Sb., a tato okolnost dále podporuje závěr o neplatnosti smluvního základu, z něhož žalovaná dovozovala nárok na poplatky a sankce.

27. Žalovaná v řízení stavěla svou obranu na tvrzení, že rozhodčí nález představoval platný a vykonatelný exekuční titul, neboť byl vydán na základě rozhodčí smlouvy, a žalobkyně ani její právní předchůdkyně se nedomáhaly jeho zrušení postupem podle zákona o rozhodčím řízení. Soud k tomu uvádí, že otázku způsobilosti rozhodčího nálezu jako titulu nelze posuzovat izolovaně od hmotněprávního základu, z něhož rozhodčí řízení vzešlo. Rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky byla smlouvou akcesorickou k úvěrovému vztahu a jejím účelem bylo rozhodování sporů vzniklých ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jestliže soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a současně pro nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí, dopadá tato neplatnost i na ujednání, která na takový smluvní základ bezprostředně navazují a mají sloužit k prosazení nároků z neplatného právního jednání. Z tohoto důvodu soud uzavírá, že nebyl-li dán platný hmotněprávní základ, nemohla obstát ani rozhodčí smlouva sjednaná právě k řešení sporů z takového základu. Z toho plyne, že rozhodce neměl pravomoc spor rozhodnout, neboť pravomoc rozhodce se odvíjí od platného rozhodčího ujednání. Rozhodčí nález vydaný bez pravomoci rozhodce proto nemůže vyvolat zamýšlené právní účinky a není způsobilým podkladem pro nucený výkon; soud jej hodnotí jako akt, který nemůže být materiálně vykonatelným exekučním titulem. Skutečnost, že rozhodčí nález nebyl formálně zrušen v řízení podle zákona o rozhodčím řízení, přitom sama o sobě nevylučuje posouzení jeho způsobilosti v navazujícím řízení, jestliže bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno a v tomto nalézacím řízení je posuzován následek v podobě bezdůvodného obohacení vzniklého vymožením plnění. Jinak řečeno, v situaci, kdy byl spotřebitel uchráněn pokračování exekuce zastavením exekučního řízení, musí se tato ochrana promítnout i do posouzení následků již nastalých; opačný závěr by popřel smysl poskytnuté ochrany.

28. Na tomto základě soud vyhodnotil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná od ukončení exekuce postrádala platný právní titul k tomu, aby si částku vymoženou v exekuci (s výjimkou poskytnuté částky úvěru) ponechala. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, přičemž podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl. V projednávané věci byla žalované vyplacena vymožená částka v exekuci, která byla následně zastavena. Tím došlo k odpadnutí procesního právního důvodu, na jehož základě žalovaná plnění obdržela, a současně se ukázalo, že hmotněprávní základ pro přiznané poplatky a sankce neobstojí. Soud proto přisvědčil konstrukci žalobkyně, že žalované náleží toliko to, co odpovídá skutečně poskytnuté jistině (případně zákonnému příslušenství v rozsahu, který obstojí), zatímco částky vymožené na smluvních sankcích, poplatcích a nákladech navázaných na neplatný či nemravný smluvní základ nemají oporu ve spravedlivém právním důvodu.

29. Žalovaná uplatnila námitku promlčení. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil; objektivní promlčecí doba činí tři roky (a při úmyslném bezdůvodném obohacení deset let). Soud se námitkou promlčení zabýval v plném rozsahu a neshledal ji důvodnou, a to jednak z hlediska počátku běhu promlčecí doby, jednak z hlediska korektivu dobrých mravů. Především jde v dané věci o specifickou situaci, kdy plnění bylo vymoženo na základě probíhající exekuce; do doby, než byla exekuce pravomocně zastavena, existoval procesní důvod, pro který bylo plnění z majetku povinné odebíráno a vypláceno oprávněné. Teprve zastavením exekuce bylo autoritativně postaveno najisto, že exekuční vymáhání nemělo pokračovat, a teprve tímto okamžikem bylo možné vymožené plnění identifikovat jako plnění z důvodu, který odpadl, resp. jako plnění z neplatného či nemravného základu ve smyslu § 451 obč. zák. Z hlediska subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodná skutečná a spolehlivá vědomost oprávněného o tom, že zde vzniklo bezdůvodné obohacení a kdo se obohatil, přičemž tato vědomost se v poměrech exekučního vymáhání váže na okamžik, kdy je exekuce ukončena způsobem, jenž vylučuje další trvání procesního titulu. Soud proto uzavřel, že promlčecí doba nemohla začít běžet dříve než právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce, od nějž do podání žaloby dvouletá promlčecí lhůta neuplynula a žaloba tak byla podána včas.

30. Nad rámec uvedeného soud dodává, že i kdyby byl v konkrétních okolnostech případu obhajitelný odlišný výklad počátku běhu promlčecí doby, nebylo by možné přiznat námitce promlčení účinky, neboť její uplatnění je zde zjevně v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná vystupovala jako profesionální poskytovatel úvěrů, nastavila smluvní podmínky extrémně zatěžující spotřebitele, přenesla riziko nebonity na spotřebitele prostřednictvím sankcí, jejichž ekonomický dopad byl zjevně nepřiměřený, a přesto takto vzniklé nároky systematicky vymáhala. Za těchto okolností soud přisvědčil argumentaci žalobkyně, že žalovaná musela vědět, že minimálně podstatná část vymáhaného plnění (především smluvní sankce, paušální poplatky a náklady navázané na takový model) nemá spravedlivý právní důvod a že jejím smyslem je obohacení na úkor spotřebitele. Přesto žalovaná plnění přijala a po zastavení exekuce je na výzvy nevydala. Uplatnit v této situaci námitku promlčení by znamenalo poskytnout právní ochranu následkům jednání, které soud vyhodnotil jako rozporné s dobrými mravy, což není přípustné již z důvodu rozporu se zásadou, že nikdo nesmí těžit z vlastního nekalého jednání. Z tohoto důvodu soud k námitce promlčení ani z hlediska korektivu dobrých mravů nepřihlédl.

31. Soud se rovněž zabýval obranou žalované, že i kdyby byla některá ujednání nepřiměřená, mohla by být smlouva nanejvýš částečně neplatná, a tedy rozhodčí smlouva a rozhodčí nález by měly obstát. V poměrech projednávané věci však soud uzavřel, že nepřiměřenost a nemravnost se netýká izolovaného – oddešlitelného - ujednání, ale jádra ekonomického nastavení produktu (kombinace poplatku, extrémního sankčního mechanismu a krátké splatnosti u bagatelní jistiny), přičemž žalovaná současně neprokázala posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. To jsou okolnosti, které dopadají na samotný základ nároku žalované, nejedná se zde tedy o oddělitelné plnění, které by zakládalo možnost označit za neplatná pouze některá ustanovení smlouvy oproti jiným.

32. Žalovaná pak v závěrečném návrhu namítala, že právní předchůdkyně žalobkyně byla po delší dobu pasivní, na výzvy žalované nereagovala a svůj závazek neřešila, a i proto je uplatněný nárok podle žalované v rozporu s dobrými mravy. Soud této námitce nepřisvědčil. Samotná skutečnost, že povinná v minulosti nekomunikovala se žalovanou či se nebránila bezprostředně po zahájení vymáhání, nemůže založit závěr o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy, jestliže se žalobkyně domáhá vydání plnění, které bylo vymoženo v exekuci a které je – v rozsahu přesahujícím skutečně poskytnutou jistinu – posouzeno jako bezdůvodné obohacení. V projednávané věci je rozhodné, že žalovaná přijala plnění na základě nastavení smluvních podmínek odporujících dobrým mravům a při nedoloženém posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí; za těchto okolností nelze po spotřebiteli spravedlivě požadovat, aby neunesl důsledky neplatného či nemravného ujednání jen proto, že v minulosti jednal pasivně. Uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení je výkonem práva, které právní řád poskytuje k odstranění majetkového přesunu bez spravedlivého důvodu, a v poměrech této věci je naopak namístě poskytnout ochranou slabší straně, jejíž majetková sféra byla exekučním vymožením dotčena. Soud nad rámec uvedeného považuje za potřebné zdůraznit, že právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smluvním vztahu v postavení spotřebitele, tedy osoby, u níž právní řád předpokládá nižší míru informovanosti, zkušeností a schopnosti orientovat se v právních a ekonomických důsledcích smluvních ujednání. Již samotná skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila na smluvní podmínky žalované, jejichž ekonomické nastavení bylo zjevně extrémní, svědčí o tom, že v době uzavření smlouvy postrádala potřebnou orientaci v důsledcích takového závazku a nebyla schopna realisticky vyhodnotit jeho dopady. Tato okolnost však nemůže být vykládána k její tíži. Soud má za to, že nelze považovat za rozporné s dobrými mravy, pokud spotřebitel (resp. jeho právní nástupce) uplatní obranu proti zásahu do svých práv až v okamžiku, kdy se jeho situací začne zabývat osoba znalá práva či osoba disponující odpovídajícími informacemi. Skutečnost, že kroky k ochraně narušeného práva byly činěny až s časovým odstupem prostřednictvím odborníka, je v poměrech spotřebitelských vztahů zcela typická a odpovídá samotnému smyslu právní úpravy ochrany spotřebitele. Nelze z ní proto dovozovat pasivitu či spekulativní výkon práva, natož rozpor s dobrými mravy. Naopak, přijetí opačného závěru by vedlo k nepřípustnému důsledku, kdy by slabší strana smluvního vztahu byla sankcionována za to, že nebyla schopna včas rozpoznat neplatnost či nemravnost smluvních podmínek, a právní ochrana by byla fakticky vyhrazena pouze těm spotřebitelům, kteří disponují nadstandardní mírou právního a ekonomického povědomí. Takový výklad je s účelem spotřebitelské ochrany neslučitelný 33. Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k tomu, že základ nároku je důvodný a dále se zabýval způsobem, jakým žalobkyně vymezila výši uplatněného nároku. Žalobkyně při výpočtu žalované částky vyšla z celkové částky vymožené v exekučním řízení a od této částky odečetla nejen částku odpovídající poskytnuté jistině úvěru, ale rovněž částku odpovídající zákonnému úroku z prodlení z této jistiny za dobu od dne následujícího po poskytnutí peněžních prostředků do právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Soud má za to, že nárok žalované na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny v projednávané věci již od poskytnutí prostředků dán nebyl, neboť se jedná o bezdůvodné obohacení, které představuje závazek splatný až na základě výzvy oprávněné osoby a teprve od okamžiku prodlení s jeho vrácením může vzniknout povinnost hradit zákonný úrok z prodlení. Částka odpovídající úroku z prodlení z poskytnuté jistiny za dobu před vznikem prodlení žalované by proto sama o sobě rovněž představovala bezdůvodné obohacení. Soud však v této souvislosti přihlédl k tomu, že žalobkyně se této části nároku výslovně a dobrovolně vzdala tím, že ji do žalované částky nezahrnula. Za této procesní situace nebylo na místě, aby se soud touto otázkou dále zabýval, neboť je vázán dispoziční zásadou a zásadou ne ultra petita, podle níž nemůže žalobkyni přiznat více, než čeho se žalobou domáhala. Skutečnost, že žalobkyně uplatnila nárok v nižším rozsahu, proto soud respektoval a rozhodl o věci výlučně v mezích žalobního návrhu.

34. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobě výrokem I tohoto rozsudku v plném rozsahu vyhověl. Soud žalobkyni přiznal rovněž požadované úroky z prodlení, neboť žalovaná se dostala do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení marným uplynutím lhůty ke splnění stanovené v předžalobní výzvě žalobkyně. Povinnost platit úroky z prodlení vyplývá z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž jejich výše byla určena podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., o stanovení výše úroků z prodlení. Úroky z prodlení tak byly žalobkyni přiznány od splatnosti bezdůvodného obohacení určené v předžalobní výzvě až do zaplacení.

35. Ve výroku II pak soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení. Zabýval se nejdříve námitkou žalované, že žalobkyni neměla být přiznána náhrada nákladů řízení s poukazem na § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Soud především zdůrazňuje, že uvedené ustanovení nezakládá automatickou sankci v podobě odepření náhrady nákladů řízení, ale svěřuje soudu oprávnění výjimečně se odchýlit od zásady úspěchu ve věci. Samotná skutečnost, že se účastník osobně nezúčastnil prvního setkání s mediátorem, proto sama o sobě nepostačuje k aplikaci § 150 o. s. ř.; rozhodující je, zda se účastník odmítl tohoto setkání zúčastnit bez vážného důvodu, a zda takové jednání lze považovat za okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu citovaného ustanovení. V projednávané věci soud neshledal, že by žalobkyně účast na prvním setkání s mediátorem odmítla bez vážného důvodu. Ze spisu vyplývá, že žalobkyně na nařízení prvního setkání reagovala, prostřednictvím svého právního zástupce účast potvrdila a s mediátorkou aktivně komunikovala. Současně bylo mediátorce předem sděleno, že se setkání zúčastní právní zástupce žalobkyně, a následně byl z její strany vznesen požadavek na stanovení náhradního termínu. Takový postup nelze kvalifikovat jako odmítnutí účasti na mediaci, nýbrž jako procesní aktivitu směřující k naplnění povinnosti uložené soudem, byť se osobní účast žalobkyně nepodařilo zajistit. Soud dále přihlédl k povaze projednávaného sporu, v němž žalovaná dlouhodobě uplatněný nárok neuznávala a hájila své stanovisko jako zásadně sporné. Je tedy otázkou, že osobní neúčast jednatele žalobkyně na prvním setkání s mediátorem měla reálný potenciál vést ke zmaření smírného vyřešení věci. Nejsou proto dle názoru soudu dány důvody hodné zvláštního zřetele, ani podmínky spočívající v odmítnutí účasti bez vážného důvodu, které by odůvodňovaly výjimečný postup podle § 150 o. s. ř.

36. O náhradě nákladů řízení proto rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 33 905,50 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 260,50 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 85 202,04 Kč sestávající z částky 4 540 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne datum, z částky 4 540 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum, z částky 4 540 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum, z částky 4 540 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum a z částky 4 540 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne datum včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 500 Kč ve výši 5 145 Kč. Žalobkyně nadto požadovala i úhradu nákladů právního zastoupení za dostavení se právního zástupce žalobkyně k mediátorce, kterou však soud (aniž by zpochybňoval závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2542/21, kterým žalobkyně argumentovala, dle nichž nelze účastníkům klást k tíži, že v řízení před mediátorem využijí služeb právního zástupce) nepovažoval za úkon účelně vynaložený k obraně práva, neboť k žádnému jednání ani nedošlo, což bylo možno předpokládat, když požadována byla přítomnost účastníků, nikoliv právních zástupců a bylo možno předpokládat, že bez přítomnosti jednatele, nepovede úkon k posunu ve věci. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.