54 CO 241/2021

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. příjmení Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částka s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. potvrzuje.

II. Ve výroku III. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku částka k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši částka do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku částka s anonymizováno úrokem z prodlení ročně z této částky od datum do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zastavil řízení co do částky částka s anonymizováno úrokem z prodlení ročně z této částky od datum do zaplacení a výrokem III. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal po žalovaném zaplacení částky částka s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení spočívajícího v užitcích, které žalovaný získal v důsledku neoprávněného užívání pozemku žalobce. Žalobce tvrdil, že žalovaný měl od žalobce na základě nájemní smlouvy ze dne datum pronajatý pozemek parc. číslo v kat. úz. obec, na němž provozoval parkoviště. Nájemní poměr byl ukončen výpovědí ke dni datum. Žalovaný po uplynutí výpovědí doby pozemek nevyklidil a nepředal žalobci, nýbrž jej nadále užíval bez právního důvodu pro provozování parkoviště a získával parkovné od majitelů vozidel, kteří na pozemku parkovali. Žalobce požadoval vydání těchto užitků za období od datum do datum.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, namítal, že k zániku nájemní smlouvy nedošlo.

4. Žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět co do částek částka, částka a částka s příslušenstvím, když uznal, že se jednalo o nutné náklady žalovaného, které na pozemek v předmětném období vynaložil. Soud prvního stupně proto podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. řízení v tomto rozsahu zastavil.

5. O zbytku žalobou uplatněného nároku rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že soud prvního stupně dovodil, že nájemní poměr mezi účastníky řízení zanikl výpovědí ke dni datum a počínaje dnem datum se právní vztahy mezi účastníky řídily ust. ustanovení pr. předpisu upravující bezdůvodné obohacení, neboť žalovaný v období od datum do datum užíval pozemek bez právního důvodu. Podle § 458 odst. 2 obč. zák. je pak ten, kdo obohacení získal a nejednal v dobré víře, povinen vydat i užitky z něho. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nebyl v dobré víře, neboť jeho žaloba, kterou se domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného pozemku, byla pravomocně zamítnuta, a to ke dni datum. Zároveň nepovažoval za podstatné, že správní firma nazývala částku, kterou za užívání pozemku v předmětném období účtovala, nájemným, a zaslala žalovanému splátkový kalendář. Dne datum totiž proběhlo jednání, kde se účastníci shodli na předání předmětu nájmu pronajímateli dne datum. Žalovaný tak nemůže po právu tvrdit, že ke dni datum byl v dobré víře ohledně oprávněnosti užívání předmětu nájmu. Samotná skutečnost, že žalovaný za užívání pozemku platil, v něm nemohla vyvolat dojem o existenci nájemního vztahu, neboť žalovaný pozemek nadále užíval a musel si být vědom toho, že jej nemůže užívat bezplatně. Žalobce pak žalovaného upozornil, že podá žalobu o vyklizení, což také učinil a dne datum s tím žalovaného seznámil. Celou dobu dával žalovanému najevo, že není nájemcem předmětného pozemku. Žalovaný je tedy ve smyslu ust. § 458 odst. 2 obč. zák. povinen vydat žalobci užitky z užívání předmětného pozemku v podobě inkasa parkovného od osob, které mu za parkování platily, a to po odečtení nutných nákladů, které žalovaný na věc vynaložil ve smyslu ust. § 458 odst. 3 obč. zák. Výše parkovného za uvedené období činila částku částka měsíčně, ohledně všech nutných nákladů vzal žalobce žalobu zpět, proto má žalobce nárok na vydání částky, která zůstala předmětem řízení. K ní má žalobce právo na zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího poté, co uplynula lhůta, v níž byl žalovaný k vydání užitků vyzván.

6. O nákladech řízení rozhodl nalézací soud podle ustanovení pr. předpisu a úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů spočívající v 7 náhradách paušálních nákladů po částka za 7 úkonů podle ustanovení pr. předpisu ve spojení s ustanovením ustanovení pr. předpisu v souhrnné výši částka.

7. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Předně měl za to, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, pokud jde o neexistenci nájemní smlouvy v období od datum do datum. Soud prvního stupně se totiž vůbec nezabýval otázkou, zda mezi účastníky nebyla po doručení výpovědi a ukončení předchozího nájemního vztahu fakticky uzavřena nová nájemní smlouva. Podle o. ustanovení pr. předpisu totiž může být nájemní smlouva uzavřena i ústně či dokonce konkludentně. K tomu uvedl, že žalovaný v předmětném období předmět nájmu užíval a žalobce od něj inkasoval nájemné, tak jak tuto platbu sám nazýval a jako nájemné tuto platbu také valorizoval. V uvedeném období pak žalobce nečinil jakékoliv kroky k tomu, aby žalovaný pozemky vyklidil. Fakticky se tak strany chovaly tak, že naplňovaly všechny znaky nájemní smlouvy. Lze tak mít za to, že došlo k jejímu konkludentnímu uzavření. I pokud by tento názor odvolací soud neakceptoval, lze z uvedených skutečností dovodit, že žalovaný předmětné pozemky užíval v dobré víře. Soud prvního stupně se totiž pro posouzení otázky dobré víry zabýval tím, co se dělo v r. rok a rok, aniž by zkoumal okolnosti, které předmětnému období přímo předcházely. V roce rok došlo na základě komunálních voleb k personálním změnám ve vedení žalobce. příjmení vedení mělo v úmyslu nájemní vztah prodloužit, o čemž probíhala jednání, což potvrdili v řízení slyšení svědci. Proto také došlo ke zpětvzetí žaloby o vyklizení pozemku, neboť se očekávalo, že dojde k obnově nájemního vztahu. Žalovaný měl dále za to, že soud prvního stupně na věc aplikoval nesprávný právní předpis. Je sice pravdou, že nájemní smlouva zanikla ke dni datum, nicméně nárok na vydání bezdůvodného obohacení se má posuzovat podle zákona účinného v době, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Soud prvního stupně tak aplikoval ust. § 458 odst. 2 obč. zák. nesprávně. Konečně žalobce považoval přiznání užitků ve výši stanovené soudem prvního stupně za rozporné s dobrými mravy. Je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce udržoval žalovaného v naději, že nájemní vztah bude obnoven a žalobce věřil, že pozemek může užívat. Výdělek z parkování vozidel pak nesloužil k obohacení žalovaného, ale na provoz fotbalového klubu, ve kterém je registrováno několik stovek dětí. O výdělek se zasloužil pouze a jen žalovaný, poctivým způsobem, a žalobce hodlá situace zneužít. V konečném důsledku je to žalobce, kdo se na úkor žalovaného bezdůvodně obohatí a znemožní žalovanému další fungování. Přihlédnout by měl soud i k důvodu, který vedl k výpovědi nájmu, a který spočívá v soukromých zájmech tehdejšího starosty Mgr. příjmení. K tomu žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. ústavní nález. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne, případně že výši částky, kterou je žalovaný povinen žalobci uhradit, výrazně sníží.

8. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku ve výrocích I. a III. jako věcně správného. Měl za to, že soud prvního stupně věc správně právně posoudil. K tvrzenému uzavření nájemní smlouvy jinou než písemnou formou uvedl, že takový postup vylučuje ust. § 36 ve spojení s § 43 odst. 2 zákona o hl. m. obec. Ústně uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná, a to jednak proto, že by nebyl zveřejněn záměr takovou smlouvu uzavřít (§ 43 odst. 2 zák. o hl. m. obec) a dále proto, že by smlouva nebyla schválena radou Městské části, která je jedině oprávněna vůli žalobce uzavřít takovou smlouvu projevit. Žalovaný o tom, že takto se uzavírají smlouvy s Městskou částí, věděl, neboť již v minulosti vstupoval do smluvních vztahů s hlavním městem i žalobcem. Skutečnost, že správní firma žalobce i po skončení nájemního vztahu platby za užívání pozemku označovala jako„ nájemné“ a tyto platby valorizovala, nemění nic na tom, že žalobce si musel být vědom toho, že nájemní vztah zanikl a že pozemek užívá bez právního důvodu. K valorizaci bezdůvodného obohacení označeného jako„ nájemného“ docházelo proto, že se v průběhu času zvyšovalo nájemné, za které by mohl žalobce pozemek pronajmout. K údajné dobré víře žalovaného žalobce odkázal na své vyjádření ze dne datum a dodal, že v roce rok a rok nenastaly žádné okolnosti, které by byly způsobilé založit dobrou víru žalovaného ohledně oprávněnosti užívání pozemku; samotné jednání o možné uzavření nové nájemní smlouvy nelze za takovou skutečnost považovat. K otázce, jaký právní předpis se má na projednávanou věc aplikovat, žalobce uvedl, že i při použití o. z číslo rok Sb. by se dospělo ke stejnému závěru. K otázce dobrých mravů žalobce uvedl, že je pravdou, že v souvislosti se změnou vyvolanou komunálními volbami v r. rok se otevřela možnost uzavření nové nájemní smlouvy, což mělo sice vliv na stažení žaloby o vyklizení pozemku, nicméně jednání nebyla úspěšná. Žalovaný na základě uvedeného nemohl nabýt dobrou víru, že se stal oprávněným uživatelem pozemku. Účel, na který žalovaný příjmy plynoucí z neoprávněného užívání pozemku užíval, nejsou pro rozhodnutí věci podstatné. Žalobce při uplatňování svého nároku musí postupovat s péčí řádného hospodáře ve smyslu ustanovení pr. předpisu, podle kterého je povinen včas uplatňovat právo na bezdůvodné obohacení, bránit promlčení či zániku takového práva a chránit majetek před neoprávněnými zásahy.

9. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal v rozsahu, v němž byl odvoláním napaden, tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není, pokud jde o věc samu, důvodné.

10. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc, až na jednu výjimku, která ovšem nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, i správně právně posoudil, přičemž odvolací soud může pouze odkázat na jeho správné, úplné a přesvědčivé odůvodnění. anonymizováno Odvolací soud se zcela ztotožňuje s jeho závěrem, že nájemní poměr mezi účastníky řízení zanikl výpovědí z nájmu ke dni datum. V dalším období pak nájemní smlouva mezi účastníky uzavřena písemně nebyla. Žalovaný v odvolání uvádí, že nájemní smlouva mohla být uzavřena i v jiné formě, tak jak to občanský ustanovení pr. předpisu umožňuje. Pokud jde o tvrzení žalovaného, že nájemní smlouva mohla uzavřena ústní formou (toto tvrzení žalovaný uplatnil již před soudem prvního stupně), jedná se o tvrzení neurčité, z něhož neplyne, kdy a kdo konkrétně měl takovou smlouvu uzavřít; tvrzení žalovaného, že smlouva byla uzavřena konkludentně, je nepřípustnou novotou ve smyslu ust. ustanovení pr. předpisu Nadto lze souhlasit s argumentací žalobce, že i kdyby byla nájemní smlouva uzavřena některou z uvedených forem, jednalo by se o úkon neplatný ve smyslu ust. § 36 odst. 1 ve spojení s ustanovení pr. předpisu, o hlavním městě obec, přičemž k takové neplatnosti soud podle posléze uvedeného ustanovení přihlédne i bez návrhu.

12. Vztahy mezi účastníky je pak třeba posoudit jako vztah z bezdůvodného obohacení (když se jedná o plnění bez právního důvodu). Je však třeba dát za pravdu žalovanému, že na věc nelze aplikovat ust. ustanovení pr. předpisu, nýbrž, v souladu s ust. ustanovení pr. předpisu, ust. ustanovení pr. předpisu 13. Podle ustanovení pr. předpisu obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a užitků; rovněž nahradí užitek, který by ochuzený byl získal. Podle ustanovení pr. předpisu kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných výdajů, které na věc vynaložil, a může od věci oddělit vše, čím ji na svůj náklady zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci.

14. I podle nové právní úpravy je tak rozhodné, zda byl obohacený v dobré víře. S názorem soudu prvního stupně, že žalovaný nebyl v dobré víře, se odvolací soud ztotožňuje a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K odvolacím námitkám žalovaného uvádí, že samotné jednání o prodloužení, resp. o novém uzavření nájemní smlouvy nemůže vést k tomu, že by byl žalovaný v dobré víře, že mu právo užívat pozemek náleží. Naopak, datum se konala porada vedení žalobce, kde žalobce deklaroval, že původní nájemní smlouva skončila, dne datum se konala schůzka, na níž se jednalo o předání pozemku zpět žalobci, v říjnu rok byl zveřejněn záměr pronájmu předmětného pozemku. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu nemohou vést k jinému závěru, než že žalovaný nemohl být v dobré víře, že mu svědčí právo pozemek užívat.

15. Odvolací soud nepovažuje nárok žalobce za rozporný s dobrými mravy. Tvrzení žalovaného, že jej žalobce udržoval v naději, že nájemní vztah bude obnoven, je subjektivní hodnocení situace ze strany žalovaného. Ani skutečnost, že výdělek z parkování vozidel byl určen na provoz fotbalového klubu, není s to rozpor s dobrými mravy založit. Žalobce podle názoru odvolacího soudu nejednal ve styku se žalovaným nepoctivě, ani zjevně nezneužil práva; mezi účastníky pouze probíhala jednání o možném obnovení nájemního vztahu, ke kterému nakonec nedošlo. Motivace, pro kterou byla výpověď z nájmu dána, není podstatná; relevantní je, že výpověď byla dána platně a účinně. Není pravdivé ani tvrzení žalovaného, že by se žalobce na jeho úkor obohatil, neboť všechny náklady, které na provoz parkoviště žalovaný vynaložil, byly od užitků odečteny.

16. Za této situace je žalovaný ve smyslu ust. ustanovení pr. předpisu povinen vydat žalobci užitky, které obohacením nabyl, tedy částku, jež odpovídá nájemnému, které v období od datum do datum žalovaný za pronájem parkoviště získal, a to po odečtení nutných výdajů ve smyslu ust. ustanovení pr. předpisu Žalobce ohledně všech nutných výdajů, které žalovaný na provoz parkoviště vynaložil, vzal žalobu zpět; ohledně částky, která zůstala předmětem řízení, tak soud prvního stupně správně žalobě vyhověl, a to včetně zákonného úroku z prodlení od doby, kdy se žalovaný dostal se zaplacením žalované částky do prodlení.

17. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé I. jako věcně správný potvrdil podle ustanovení pr. předpisu 16. Shodně rozhodl zdejší soud ve věci vedené pod sp. zn. spisová značka, v níž se jednalo o tentýž nárok žalobce za období od ledna do června rok. Rozsudek zdejšího soudu ze dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací byl k dovolání žalovaného přezkoumáván dovolacím soudem, který svým usnesením ze dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací dovolání žalovaného odmítl. Ve výroku II. o zastavení řízení nebyl rozsudek odvoláním dotčen (ustanovení pr. předpisu.

18. Nesprávný shledal odvolací soud prvostupňový rozsudek ve výroku o nákladech řízení. Soud prvního stupně o nich rozhodl podle ustanovení pr. předpisu, správně však měl aplikovat ust. ustanovení pr. předpisu Předmětem řízení byla částka částka s příslušenstvím, řízení bylo zastaveno (zaviněním žalobce) co do částky částka s příslušenstvím, žalobě bylo vyhověno co do částky částka. Žalovaný tak byl z větší části, co do anonymizováno úspěšný a neúspěšný co do anonymizováno, má proto právo na náhradu anonymizováno nákladů řízení. Ty spočívají v odměně advokáta za anonymizováno úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu, vyjádření k žalobě ze dne datum, písemné podání ve věci samé ze dne datum, účast u jednání dne datum v čase od anonymizováno – anonymizována dvě slova hod (tj. 2 úkony), účast u jednání dne datum, účast u vyhlášení rozsudku dne datum) po částka, 8 náhradách hotových výdajů po částka podle ustanovení pr. předpisu a náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši částka, celkem částka, z nichž anonymizováno činí částka.

19. Odvolací soud zástupci žalovaného nepřiznal odměnu advokáta a náhradu hotových výdajů za písemné podání ze dne datum, když tento úkon nepovažoval za potřebný k účelnému bránění práva, neboť k jeho podání nebyl žalovaný vyzván a jeho obsahem bylo vyjádření k výpovědím svědků, které měl žalovaný možnost učinit již při jednání, při němž byli svědci vyslechnuti. Dále žalovanému nepřiznal náklady na poradu s klientem ze dne datum, jejíž konání soudu nedoložil.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a ustanovení pr. předpisu Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný, má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení, spočívajících ve 3 náhradách paušálních nákladů po částka podle ustanovení pr. předpisu ve spojení s ustanovením ustanovení pr. předpisu za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání). Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud České republiky na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.