54 Co 246/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudkyň JUDr. Jany Tondrové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobců: a) právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa b) jméno FO, narozený Datum narození bytem adresa c) jméno FO, narozená Datum narození bytem adresa d) jméno FO, narozená Datum narození bytem adresa 4 e) jméno FO, narozená Datum narození bytem adresa 4 f) právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa g) právnická osoba IČO IČO sídlem adresa i) právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa j) právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa k) jméno FO, narozený Datum narození bytem adresa l) jméno FO, narozený Datum narození bytem adresa m) jméno FO, narozený Datum narození bytem adresa n) právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa o) jméno FO, narozená Datum narození bytem adresa p) jméno FO, narozený Datum narození bytem adresa q) právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa t) právnická osoba“, IČO IČO sídlem adresa u) právnická osoba IČO IČO sídlem adresa v) jméno FO, narozená Datum narození bytem adresa w) jméno FO, narozená Datum narození bytem adresa x) jméno FO, narozená Datum narození bytem adresa všichni žalobci zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zdržení se imisí hluku, o odvolání žalobců i žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. února 2025 č. j. 13 C 251/2006 - 1008,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I. potvrzuje.

II. Ve výroku o nákladech řízení II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12 200 Kč, k rukám advokáta Jméno advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč, k rukám advokáta Jméno advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci – adresa v úseku mezi ulicí adresa a adresa tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A LAeq, T) pro chráněné vnitřní prostory staveb domů č.p. číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo a číslo v katastrálním území adresa v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době od 22 do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory staveb těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 60 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 50 dB (A) od 6 do 22 hodin (výrok I.). Výrokem II. uložil každému z žalobců povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 581 Kč, k rukám advokáta Jméno advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali, aby soud žalovanému uložil povinnost zdržet se rušení hlukem, který vychází z provozu na pozemní komunikaci, v jejíž blízkosti se nachází bytové domy (s vymezenými bytovými jednotkami) ve vlastnictví žalobců - osob fyzických, a ve vztahu ke kterým jsou další žalobci – osoby právnické oprávněni vykonávat práva ve věcech spojených se správou a provozem společných částí domu a hájit přitom práva a oprávněné zájmy členů, individuálních vlastníků bytových jednotek. Žalovaný je vlastníkem pozemní komunikace na adresa, včetně úseku vymezeného žalobou, tj. úseku mezi ulicemi adresa a adresa. Zdrojem hluku překračujícího hygienické limity je provoz na pozemní komunikaci.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, namítal, že není původcem hluku a je jako obec povinen strpět užívání komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní, dále že imise nejsou nepřiměřené místním poměrům, že provádí efektivní organizační a technická opatření směřující ke snižování imisí, do nichž investoval již stamiliony korun a pokračuje v plánování dalších projektů, v souladu s dostupnými poznatky vědy, ve snaze ještě více snížit hlukovou zátěž.

4. Soud prvního stupně již o žalobě jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobců byl napadený rozsudek změněn rozsudkem odvolacího soudu tak, že žalobě bylo vyhověno. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto. K ústavní stížnosti žalovaného Ústavní soud nálezem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. spisová značka zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, č.j. spisová značka, a rozsudek Městského soudu v adresa ze dne 30. 1. 2008, č. j. spisová značka. Nejvyšší soud ve věci naposledy rozhodl kasačním rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. spisová značka, na který navázal Městský soud v adresa kasačním rozhodnutím ze dne 21. 9. 2017, č. j. spisová značka. Odvolací soud instruoval nalézací soud k tomu, aby posoudil nárok žalobců podle judikatury Nejvyššího soudu a nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci.

5. O podané žalobě rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že soud prvního stupně, dovodil, že přestože hluk přesahuje hygienické limity, nejde o rušení nad míru přiměřenou místním poměrům. Aby se totiž jednalo o rušení nad míru přiměřenou poměrům, musela by být hluková zátěž v žalobou vymezené lokalitě vyšší než v jiných lokalitách velkých měst s obdobně frekventovanými a situovanými pozemními komunikacemi. Žalobci však sami tvrdili, že hluková zátěž je ve srovnatelných lokalitách obdobná, z čehož bez dalšího plyne, že se nemůže v daném případně jednat o imise ve smyslu ust. § 1013 odst. 1 obč. zák.

6. Pro případ, že by se jednalo o imise nad míru přiměřenou poměrům, dovodil soud prvního stupně, že žalovaný jako vlastník silnice je povinen strpět její obecné užívání a jako obec se samostatnou působností nedisponuje oprávněním provoz na komunikaci jakkoliv regulovat a ovlivnit případné negativní důsledky, které tento provoz způsobuje. Imise nicméně může ovlivnit pomocí jiných nástrojů. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaný nemá k dispozici prostředky způsobilé obtěžování zabránit či snížit jeho míru. Naopak dovodil, že žalovaný se staví zodpovědně k potřebě snižování hlukové zátěže pocházející z provozu na pozemních komunikacích ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný přijímal a přijímá efektivní organizační a technická opatření směřující ke snižování imisí (položení tichého asfaltu, vybudování protihlukových stěn, realizace výstavby adresa okruhu). Omezení rychlosti, kterého se žalobci dovolávali, samo o sobě, jak plyne z návrh žalovaného, nemusí samo o sobě přinést snížení hlukové zátěže, neboť je nutno zajistit plynulost dopravy a neagresivní styl jízdy. Nadto neustále dochází k nárůstu hustoty provozu a stáří vozidel, což má za následek vyšší emise hluku.

7. Tvrzené imise pak nemají původ, byť i jen zčásti, v okolnostech přičitatelných žalovanému (v okolnostech, které může žalovaný fakticky ovlivnit). Kryt vozovky je vybudován ze speciálního asfaltu, který žalovaný pravidelně udržuje čištěním, včetně vysokotlakého. Tvrzení žalobců, že žalovaný dotčený úsek předmětné komunikace opomíjel, nebylo ničím prokázáno a je zcela iracionální. Stejně tak tvrzení, že protihlukové stěny jsou nefunkční, a že naopak hluk navyšují v důsledku jejich nevhodného konceptu, nebylo prokázáno, stanovisko tituly před jménem jméno FO neobsahovalo žádné výstupy z měření hlukové zátěže. Argumenty žalobců, že se jejich hluková zátěž v budoucnu zvýší zbudováním nájezdových ramp, nejsou pro rozhodnutí věci podstatné, neboť je zásadní vyhodnocovat aktuální, nikoliv budoucí imise. Soud prvního stupně tak nenalezl nic, v čem by žalovaný, pokud se jedná o přijímání jednotlivých opatření, selhával.

8. Nadto soud prvního stupně zdůraznil, že z původních žalobců se – fyzických osob je jich již pouze osm nadále účastníky řízení. Ostatní nabývali vlastnické právo k bytům za situace, kdy již byly namítané hlukové imise z provozu přítomny, stejně tak i mnozí z původních žalobců, kteří vlastnické právo k bytům nabyli po výstavbě místo.

9. Konečně soud prvního stupně dovodil, že pokud jde o ochranu zdraví žalobců v souvislosti s hlukovými imisemi, tato je pojmově vyloučena u žalobců, kteří nejsou fyzickými osobami. Pokud jde o žalobce – fyzické osoby, ty ani po poučení soudu netvrdili a neprokázali, že k zásahu do jejich práva na ochranu zdraví došlo v důsledku činnosti žalovaného.

10. O povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal soud prvního stupně plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Za ty považoval 24 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, které přísluší nezastoupenému účastníku podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb. a dále soudní poplatek z dovolání ve výši 5 000 Kč, celkem 12 200 Kč, z čeho na každého z žalobců připadá 1/21, tj. 581 Kč.

11. Náklady na právní zastoupení nepovažoval s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se zastupování státu, jeho organizačních složek a statutárních měst, za účelné. Neshledal totiž existenci takových skutečností, které by měly vést k závěru o tom, že žalovaný nedisponuje (a v průběhu řízení nedisponoval) dostatečným materiálním a personálním vybavením (Označení statutárního města) k obraně v tomto sporu, předmětem sporu co do základu nebyla vysoce specializovaná problematika (problematika sousedských imisí je předmětem soudních řízení napříč Českou republikou). Žalovaný se ostatně v předchozí fázi řízení (před vyhlášením prvního rozsudku soudu prvního stupně) vzdal práva na náhradu nákladů řízení, po vydání napadeného rozsudku své náklady ani přes výzvu soudu nevyčíslil.

12. Proti tomuto rozsudku podali včasné a přípustné odvolání jak žalobci, tak žalovaný.

13. Žalobci své odvolání směřovali proti oběma výrokům napadeného rozsudku. Závěr soudu prvního stupně, že nadlimitní hluková zátěž není nepřiměřená poměrům, je podle žalobců nesprávný a rozporný s judikaturou Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud se problematikou ochrany lidí před hlukem a souvisejícími povinnostmi orgánů státu zabýval s ohledem na judikaturu ESLP opakovaně, nedávno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 818/24, podle něhož při samotném překračování hlukových limitů náleží dotčeným osobám ochrana práva na respektování soukromého a rodinného života. Žalobci mají za to, že stejně tak by jim měla náležet i ochrana práva vlastnického ve smyslu čl. 11 Listiny a článku 8 Úmluvy, jehož součástí je i ochrana před obtěžováním imisemi hluku. Podle Ústavního soudu prokázané dlouhodobé překračování hlukových limitů hlukovou zátěží emitovanou provozem na pozemní komunikaci znamená i obtěžování lidí trpících touto zátěží nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu ust. § 1013 o. z. Rozsudek soudu prvního stupně kritériím, které ve svém nálezu vytyčil Ústavní soud, nevyhovuje. Prohlásil totiž imise hluku přesahující zdravotní limity stanovené nařízením vlády č. 272/2011 Sb. za irelevantní, čím aproboval nezákonný stav, který porušuje ústavní práva žalobců. Soud prvního stupně v tomto směru také odkázal na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu, jehož závěry však zkreslil a nesprávně použil na stávající situaci žalobců. Za absurdní pak považovali závěr, že pokud žalobci tvrdí, že ve srovnatelných místech v adresa je hluková zátěž obdobná, nemůže se jednat o imise ve smyslu ust. § 1013 o. z. Soud tímto za přijatelný prohlásil stav, který je v rozporu s hygienickými limity, jenom proto, že se vyskytuje na více místech a trpí tím více lidí. Takový závěr považuje za nezákonný a dokonce protiústavní, rozporný s právem žalobců na pokojné užívání domova, mezi něž patří i ochrana před hlukem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, na který odkazuje i zrušující rozsudek Nejvyššího soudu v této věci, zdůraznil, že při posouzení zásadu do vlastnického práva imisemi se musí vždy zohlednit míra přiměřená poměrům, které by měly být. Soud prvního stupně však ochranu proti imisím vyloučil.

14. Žalobci dále namítali, že soud prvního stupně se dopustil závažného procesního pochybení, když neuložil žalovanému vysvětlovací povinnost v souvislosti s hlukovou zátěží ve srovnatelných částech adresa. V odůvodnění napadeného rozsudku se s tím vypořádal tak, že žalobci netrpí informačním deficitem, když tvrdí, že srovnatelných lokalitách je hluková zátěž srovnatelná. Tj. hluková zátěž je podle soudu prvního stupně přiměřená poměrům, protože to je stejně špatné i jinde. Nebyl tak proveden důkaz, který žalobci k prokázání svých tvrzení navrhli, čímž došlo k porušení procesních práv žalobců a k porušení principu rovnosti stran. Žalobci jako osoby soukromého práva totiž nemohou mít přístup k údajům, které má žalovaný, na výzvu soudu mohli předložit pouze návrh rok. Ostatní jimi navržené důkazy měl předložit žalovaný, a to na výzvu soudu, a pokud tak žalovaný neučinil, měl nést důsledky neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.

15. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 818/14), § 30 zákona č. 250/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, judikaturu Nejvyššího správního soudu (7 As 308/2018), jakož i Nejvyššího soudu (22 Cdo 1313/2016, 22 Cdo 3277/2014) setrvali žalobci na tom, že žalovaný, jako vlastník předmětné komunikace, má povinnost zajistit organizačními, technickými a dalšími opatřeními, aby hlukové imise nepřekračovaly míru stanovenou hygienickými limity, jakož i míru přiměřenou místním poměrům, a to i tam, kde příslušná opatření vyžadují rozhodnutí příslušných správních úřadů; je na vlastníkovi přijít s vhodnými opatřeními a snažit se dosáhnout jejich realizace. Opatření, jimiž hodlá vlastník komunikace přispět ke snížení hlukové zátěže, musí být reálná i z hlediska doby, v níž by měla být uskutečněna. Paušální závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nemá k dispozici prostředky způsobilé hlukovou zátěž alespoň snížit na přijatelnou míru, je nesprávný, odporuje právní úpravě stanovící povinnosti vlastníkům pozemních komunikací k zajištění ochrany před hlukem a nerespektuje judikaturu vyšších soudů týkající se ochrany před nadměrnou hlukovou zátěží, ani závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu.

16. Za nesprávný, odporující obsahu spisu, považují žalobci i závěr soudu prvního stupně, že žalovaný se staví zodpovědně k potřebě snižování hlukové zátěže a přijímá efektivní opatření k dosažení tohoto cíle. K jednotlivým opatřením, která žalovaný provedl, namítali žalobci, že není zřejmé, zda a na základě jakého zjišťování stavu hlukové zátěže (zejména měření) přistoupil k danému opatření, ani zda a jak ověřoval jejich účinnost. Pokud jde o opatření spočívající v prodloužení Městského okruhu, není zřejmé, jak tato stavby zajistí ochranu před nadměrnou hlukovou zátěží v úseku adresa, kde bydlí žalobci, v tomto směru nebylo žalovaným ničeho tvrzeno ani prokazováno, závěr soudu prvního stupně je tak zcela nepodložený. Stejně tak je ničím nepodložený závěr, že snížení rychlosti nemusí přinést kýžené snížení hlukové zátěže. Provedenými měřeními bylo prokázáno, že v období, kdy v předmětném úseku byla snížena rychlost na 50 km/h, byla hluková zátěž nižší, než když je rychlost povolena na 80 km/h. Není ani pravdou, že s rychlostí na pozemní komunikaci nemůže žalovaný nic udělat, k tomu žalobci opětovně odkázali na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 308/2018. Žalovaný však pro snížení rychlosti nic neudělal, naopak z jeho inciativy byl rychlostní limit vrácen na 80 km/h. Za důkazy nepodložený považovali žalobci i závěr soudu prvního stupně, že degradovaný povrch komunikace a výtluky nevyvolávají zvýšený hluk z provozu. Provedené důkazy stavebně technický stav vozovky neprokazují.

17. Za další žalobci namítali, že z důkazů předložených žalovaným neplyne, že by docházelo k pravidelnému vysokotlakému čištění vozovky, a i pokud by k němu docházelo, žalovaný jeho účinky neověřoval měřením. Za spekulativní pak považuje závěr, že degradovaný povrch komunikace a výtluky nevyvolávají zvýšený hluk z provozu. Předně nic takového z provedeného dokazování nevyplývá, dále se jedná, stejně jako v předchozích případech, o odborný závěr, pro který nemá soud potřebnou kvalifikaci. Žalobci k tomu dále uvedli, že žalovaný vyměnil v předmětném úseku nízkohlučný povrch po 12 letech, přestože podle orgán vydaných Technických kvalitativních podmínkách staveb pozemních komunikací takový povrch, a to i při údržbě vysokotlakým čištěním, ztrácí své akustické vlastnosti přibližně po 6 letech. Za nepodložené a spekulativní považovali žalobci i závěry soudu prvního stupně týkající se účinků protihlukových stěn. Soud prvního stupně se pak mýlí, když žalobcům vytýká, že neuvedli, jak konkrétně měl žalovaný při výstavbě protihlukových stěn postupovat. Žalobci podali negatorní žalobu a je na žalovaném, aby určil a provedl konkrétní opatření, která mají imise hluku odstranit. To plyne ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu i jiných jeho rozhodnutí, která se týkající negatorních žalob. Žalobci pak znalecký posudkem prokázali, že efekty obou protihlukových stěn se eliminují a žalovaný žádným měřením neprokázal, že hlukovou zátěž snížily. Naopak, všechna měření potvrdila, že hluková zátěž i pro existenci uvedených protihlukových stěn je nadále nadlimitní. Protihlukové stěny tak neplní svou funkci. Pokud jde o neprůzvučná okna, tak k jejich instalování se zavázal žalovaný v návrh rok, avšak toto opatření nerealizoval a žalobci si museli nechat okna vyměnit na vlastní náklady, žalovaný jim však s tím vzniklé náklady nekompenzoval. Není ani pravdou, že by nebylo možno přihlédnout k plánované stavbě nájezdových ramp. Podle judikatury Ústavního i Nejvyššího správního soudu je úkolem vlastníka pozemní komunikace pečovat o ochranu před nadměrnou hlukovou zátěží, k tomu patří i opatření v územně plánovací činnosti. Rampa dosud postaven nebyla, ale přestože územní rozhodnutí pozbylo platnosti, stále rampa zůstává v platném územním plánu adresa. Žalobci uzavřeli, že soud namísto hodnocení důkazů se dopustil spekulací o významu a účinků jednotlivých opatření, která dle žalovaného byla provedena za účelem snížení hluku. Nepřihlédl přitom k tomu, že sám žalovaný v návrh rok se přihlásil k protihlukovým opatřením, které prohlásil za možné, technicky a finančně realizovatelné; má tak i dispozici účinné prostředky, jimiž může alespoň přispět ke snížení hlukové zátěže i v oblasti, kde žijí žalobci. Tvrzení žalovaného, že nemá neomezené finanční zdroje a nemůže protihluková opatření realizovat všude po adresa, nemůže obstát. Soud prvního stupně pak nepřípustně přenesl břemeno tvrzení a důkazní na žalobce, když uvedl, že nebyla zjištěna opatření, která by hluku zabránila v jiných částech adresa.

18. Žalobci uvedli, že nepřípustný je i závěr soudu, že není zřejmé, zda opatření, na která poukazovali žalobci, jsou způsobilá přivodit požadované snížení hluku. I tento závěr považují žalobci za odborný, nepříslušející soudu, který nemá příslušné odborné znalosti. Zopakovali, že se jedná o zdržovací žalobu, s tím, že je na žalovaném, aby určil a provedl konkrétní opatření, která budou směřovat ke snížení hlukové zátěže.

19. Pokud jde o porušení práva žalobu na ochranu jejich zdraví, nesouhlasili žalobci se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný není tím, kdo zásah do jejich práva způsobuje. K tomu opětovně odkázali na již citovanou judikaturu Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu, podle nichž naopak je vlastník pozemní komunikace tím, kdo má zajistit, aby hluk pocházející z provozu na komunikaci nepřekračoval hygienické limity. Žalovaný však, jak plyne z návrh rok a dalších koncepčních materiálů, který žalovaný zpracoval za účelem humanizace místo, úsek místo, kde bydlí žalobci, vyňal z tohoto dokumentu a nepočítá s ním jako s oblastí, kde by bylo třeba zlepšit zdraví lidí zde žijících. Za nepřípadnou považovali argumentaci soudu prvního stupně, že v době, kdy někteří žalobci byty nabyli, jim byl stav hlukové zátěže znám. Stávající žalobci (resp. někteří z nich) však byly nabyli dědictvím, a i kdyby je nabyli koupí, neznamená to, že by byli povinni stav imisí snášet.

20. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, souhlasili žalobci s tím, že žalovanému nebyla přiznána náhrada za právní zastoupení advokátem. Namítali však, že soud prvního stupně žalovanému nesprávně přiznal soudní poplatek za dovolání, přestože dovolání nepodával. Dále navrhli, aby soud použil moderační právo podle § 150 o. s. ř. a nepřiznal žalovanému ani náhradu režijních paušálů. Měli za to, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající v tom, že žalobci chrání svá porušená práva, což má i negativní důsledky do jejich zdraví.

21. Žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jim náhradu nákladů řízení.

22. Žalovaný se odvolal proti výroku o nákladech řízení. Namítal, že se v daném případě se nejednalo se o běžně řešené sousedské imise, ale o problematiku vysoce specializovanou a obtížnou, o čemž svědčí mimo jiné rozsah spisu i to, že ve věci dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud, jednou soud Ústavní, přičemž jejich rozhodnutí obsahují naprosto zásadní a zároveň i nově přijaté závěry týkající se problematiky imisí a po téměř 20 letech sporu dosud není věc pravomocně skončena. Prokázání skutkových okolností v dané věci nepochybně vyžadovalo znalost vysoce specializované problematiky, což bylo náplní činnosti právního zástupce žalovaného. Zaměstnanci žalovaného v takto náročných sporech žalovaného běžně nezastupují, mají na starosti běžnou agendu žalovaného, který disponuje značným majetkem, včetně majetku nemovitého, o něž jeho zaměstnanci pečují. I podle judikatury Ústavního soudu (I. ÚS 1182/08) a Nejvyššího soudu (28 Cdo 8/2017) není vyloučeno, aby bylo zastoupení veřejných subjektů účelné. Zastoupení advokátem ve sporu, v němž je zapotřebí vysoce odborných znalostí, je potřebné také z hlediska odpovědnosti advokáta za případně způsobenou škodu při zastupování. Ke vzdání se nákladů řízení ze strany žalovaného došlo na samém počátku sporu, když žalovaný nemohl předpokládat, že sporu bude trvat 20 let a vyžádá si extrémně vysoké náklady časové i finanční. Náklady řízení nevyčísloval, nad rámec soudního spisu nebude nic dalšího požadovat. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku změnil tak, že žalovanému přizná náhradu nákladů za řízení před soudy všech stupňů.

23. Žalovaný se k odvolání žalobců vyjádřil tak, že je považoval za nedůvodné, když souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. I podle jeho názoru žalobci neprokázali, že imise hluku jsou nepřiměřené místním poměrům; naopak žalovaný prokázal, že se předmětné lokalitě věnuje a provádí efektivní organizační a technická opatření směřující k snižování imisí. Za absurdní označil požadavek žalobců, aby žalovaný suploval jejich povinnost tvrzení a důkazní ohledně stavu hlukové zátěže v jiných částech adresa. I žalovaný v tomto řízení vystupuje jako osoba soukromého práva, nikoliv jako orgán veřejné moci a stejně jako žalobci nemá právo domáhat se měření v cizích domech. Za bezdůvodnou označil argumentaci žalobců, že nebylo prokázáno, že provádí čištění nízkohlučného asfaltu; naopak v řízení předloženými smlouvami, plány údržby a pohybem jednotlivých čistících vozidel, převzatým z monitorovacího systému, tuto skutečnost prokázal. Závěr soudu prvního stupně, že degradovaný povrch komunikace a výtluky nevyvolávají zvýšený hluk z provozu, není spekulací, ale vychází přímo z tvrzení samotných žalobců. K argumentu žalobců, že někteří z nich byty u místo nenabyli vlastním právním jednáním, ale děděním, namítl, že i přijetí dědictví je právním jednáním. Poukaz žalobců na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 818/24 považoval za nepřípadný, neboť se týkal zcela odlišného skutkového stavu, kdy se stěžovatelé domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím právnická osoba o hlukové výjimce. Žalovaný navrhl, aby byl prvostupňový rozsudek ve výroku o věci samé potvrzen a aby mu byly přiznány náklady odvolacího řízení.

24. K odvolání žalovaného se žalobci vyjádřili tak, že je považovali za nedůvodné. Měli za to, že řízení, jehož předmětem je povinnost respektovat omezení při výkonu vlastnického práva, se netýká žádné vysoce specializované problematiky, ohledně níž by pracovníci příslušné organizační složky žalovaného (jeho právního útvaru), nebyli schopni kvalifikovaně hájit zájmy žalovaného. Na tom nemůže ničeho změnit ani délka tohoto sporu. K tomu žalobci poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, který citoval i soud prvního stupně, podle něhož spory, jejích předmětem je dodržování povinností statutárních měst spojených s vlastnictvím a péčí o pozemní komunikace na jejich území, mezi výjimečné případy, pro které by bylo možno statutárnímu městu přiznat náklady na právní zastoupení, nepatří.

25. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání nejsou není důvodná.

26. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc i správně právně posoudil.

27. Žalobci soudu prvního stupně vytýkají, že jeho skutkové závěry neplynou z provedeného dokazování a že jsou pouhou spekulací. S tímto názorem se odvolací soud neztotožňuje.

28. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

29. Definici hodnocení důkazů přinesl např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2441/2008: „Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popř. hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popř. v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv.“, či v rozsudku 21 Cdo 2682/2013: „Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, lze-li na jejich základě nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V tom případě soud rozhodne - jak vyplývá z výše uvedeného - v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.“ 30. Odvolací soud může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Předmětem odvolacího přezkumu tudíž nemůže být vlastní „hodnocení“ důkazů nalézacím soudem, neboť nelze „hodnotit“ v nalézacím řízení „zhodnocené“ důkazy, vyjma procesní situace, kdy (nalézacím) soudem učiněné hodnocení důkazů je v rozporu s pravidly logického myšlení či snad přímo v extrémním rozporu s obsahem spisu. V tomto případě však odvolací soud neprovádí hodnocení důkazů ve vlastním slova smyslu, tedy že by bez provedeného dokazování přisuzoval tomu kterému důkaznímu prostředku tu či onu (skutkovou) relevanci, resp. důkaz - oproti nalézacímu soudu - hodnotil jinak, nýbrž toliko posuzuje, zda v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vyložené hodnocení (jinak pro rozhodnutí zásadně významných) důkazů je či není v rozporu s pravidly logického myšlení, a to ve vazbě na další důkazní prostředky (rozsudek Krajského soudu v adresa ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. spisová značka). Za chybu při vytváření skutkových závěrů může být proto považováno, jen pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování či z přednesů účastníků nevyplývají, ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti vyplývající z dokazování nebo jinak za řízení a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou by rovněž bylo, byl-li by v hodnocení důkazů logický rozpor, bylo-li by v rozporu s obecnou zkušeností (zjevně nepřiměřené) nebo by nebyla dodržena pravidla v § 133 až 135 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 65/2000, Občanský soudní řád, 3. vydání, C. H. Beck, 2021, s. 644 – 646).

31. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a jaké nikoliv, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Při hodnocení provedených důkazů postupoval nalézací soud v souladu s ust. § 132 o. s. ř., když důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a přihlédl přitom i k tomu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zejména soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důkazů vzal za prokázané, že je pravidelně prováděna údržba předmětného úseku pozemní komunikace vysokotlakým čištěním a proč nevyšel z vyjádření tituly před jménem jméno FO při posuzování ne/funkčnosti protihlukových stěn, jeho závěry v tomto odpovídají provedeným důkazům. Jeho úvahy nejsou v rozporu s pravidly logického myšlení či obecnou zkušeností, ani nejsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Jinými slovy, odvolací soud nemá hodnocení důkazů provedenému soudem prvního stupně co vytknout. Hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce, která se nemusí shodovat se stejnou činností účastníků řízení, jinými slovy samotná skutečnost, že odvolatelé hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, nemůže, postupoval-li soud při hodnocení důkazů v souladu s ust. § 132 o. s. ř., skutkovým závěrem soudu prvního stupně otřást. Stejně tak odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že žalobci sice tvrdili, že povrch vozovky degraduje, avšak ani po poučení soudem prvního stupně (kterého se jim dostalo při jednání dne 17. 9. 2024) neprokázali, že by hlukové imise měly původ ve stavu komunikace.

32. Soud prvního stupně se nedopustil ani žalobci vytýkané procesní vady, spočívající v nedostatečné aplikaci tzv. vysvětlovací povinnosti vůči žalovanému. Jestliže účastník řízení, kterého za normálních okolností tíží břemeno tvrzení a prokázání určité pro rozhodnutí podstatné skutečnosti, není schopen své břemeno unést proto, že protistrana zřejmě zadržuje informace a důkazní prostředky o prokazované skutečnosti, soud při přiměřeném využití § 118a a § 101 odst. 1 písm. a) upozorní protistranu, že má povinnost sdělit pro rozhodnutí podstatné skutkové okolnosti a též je doložit, jinak soud bude vycházet z toho, že třeba i neprokázaná skutková tvrzení účastníka postiženého informačním deficitem, jež se jeví jako reálně možná, jsou pravdivá (NS spisová značka). V daném případě soud prvního stupně vyzval žalovaného, aby sdělil, zda disponuje výstupy z měření hlukové zátěže na komunikacích označených žalobci v podání z 15. 2. 2023. K tomu žalovaný sdělil, že taková měření neprováděl, a tudíž požadovanými výstupy nedisponuje. Tímto poučením soud prvního stupně řádně uložil žalovanému, aby splnil svou vysvětlovací povinnost a žalovaný ji svou odpovědí na tuto výzvu splnil. Vysvětlovací povinnost neznamená, že bude protistraně uloženo, aby na své náklady opatřila důkazy ve prospěch opačné strany sporu.

33. Soud prvního stupně nepochybil ani v právním hodnocení věci. Vyšel jak z nálezu Ústavního soudu, který byl vydán v této věci, tak i ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu.

34. Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, je v něm uvedeno, že obecné soudy nedostatečně zohlednily specifika obecného užívání místní pozemní komunikace a důsledky automobilového provozu na její okolí, čímž nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. "míru přiměřenou poměrům". Pro danou věc je právně významné, že obec jakožto vlastník místní komunikace je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní. Takové oprávnění náleží příslušnému silničnímu správnímu úřadu. Je tedy zjevné, že obec, jakkoli je vlastníkem pozemní komunikace, není až na výjimky oprávněna provoz na ní jakkoliv regulovat, a ovlivnit tak negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje (mimo jiné též hlukové imise). Vzhledem k tomu, že obec nevyvíjí a ze zákona nemůže vyvíjet žádnou činnost, kterou lze ovlivnit provoz na pozemní komunikaci, je pojmově vyloučeno, aby jí byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci. Tato koncepce vychází ze skutečnosti, že - na rozdíl od technického nebo stavebního stavu komunikací - je provoz na ní vlastníkem komunikace neovlivnitelný.

35. Ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 818/24, na který poukazovali žalobci, neplyne, že při překračování hlukových limitů náleží dotčeným osobám ochrana práva vlastnického ve smyslu ust. § 1013 o. z. vůči vlastníkovi pozemní komunikace. Tamní věc byla skutkově odlišná od projednávané věci, neboť se nejednalo zdržovací žalobu, ale o odpovědnost státu za újmu za nadměrný hluk v důsledku nezákonného rozhodnutí právnická osoba. Ústavní soud v citované věci dovodil, že nebýt nezákonného rozhodnutí právnická osoba o vydání hlukové výjimky, právnická osoba i provozovatel zdroje hluku (z provozu na pozemní komunikaci) by museli činit opatření k řešení překračování hlukových limitů. Za provozovatele zdroje hluku Ústavní soud v tomto rozhodnutí neoznačil vlastníka komunikace, ale jeho správce – právnická osoba, s tím, že nebýt rozhodnutí o výjimce, právnická osoba i právnická osoba by musely přijmout opatření k řešení překračování hlukových limitů. Musely by jednat tak, aby hlukové limity stanovené v nařízení vlády nebyly překračovány. Ústavní soud tak nadále zřejmě zastává názor, že vlastník pozemní komunikace není tím subjektem, který by byl odpovědný za opatření k řešení překračování hlukových limitů.

36. Napadený rozsudek pak není v rozporu ani se závazným právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soud ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 nelze dovodit, že by „bez dalšího“ bylo vyloučeno uložit obci povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích. To, že je obec povinna „strpět její obecné užívání bez možnosti regulovat provoz na ní“ tedy bez dalšího neznamená, že nemůže ovlivnit imise z takového provozu pomocí jiných nástrojů. Soudům nižších stupňů dovolací soud uložil, aby zkoumaly, zda šlo o případ, kdy imise vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku, a to s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. lokalitám velkých měst s obdobně frekventovanými a situovanými pozemními komunikacemi). Na základě této úvahy měla být zjištěna přiměřená míra konkrétních imisí, tj. obtěžování hlukem, a porovnána s tím, jaká je míra imisí v dané věci. Dále bude třeba zkoumat také to, zda je možné po žalovaném spravedlivě požadovat provádění efektivních organizačních a technických opatření směřující k snižování imisí, resp. zda je v dostatečné míře provádí či nikoliv. Sám Ústavní soud v rušícím nálezu totiž uložil soudům zkoumat jako podmínku konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Má-li být tedy zásah do práv žalobců ospravedlnitelný, je třeba jej učinit způsobem, resp. za využití prostředků, které lze po žalovaném spravedlivě požadovat a které jsou mu objektivně k dispozici.

37. V uvedeném rozhodnutí dále dovolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, podle kterého „Vlastník komunikace nemá v zásadě možnost ovlivnit provoz na ní; to ovšem neznamená, že neodpovídá za stav komunikace (§ 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích). Vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku proto odpovídá podle § 1013 odst. 1 o. z. za rušení (imise), které vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však bez dalšího za imise vzniklé jen v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích. Domáhá-li se žalobce ochrany proti rušení (imisím) pocházejícím z pozemní komunikace, soud nejprve zjistí, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům a zda omezuje obvyklé užívání nemovitosti (tj. podobných nemovitostí u podobných komunikací); přitom přihlédne k tomu, zda imise (zde hluk a prašnost) obtěžující žalobce přesahují limity stanovené v hygienických, příp. jiných veřejnoprávních předpisech (tyto limity jsou však jen pomocným, byť významným ukazatelem – srov. § 1 o. z. ohledně vztahu veřejného a soukromého práva). Dále zjistí, zda imise obtěžující žalobce mají alespoň zčásti původ ve stavebním stavu komunikace (resp. v jiných okolnostech přičitatelných žalovanému, např. ve frekvenci a kvalitě úklidu komunikace) a zda jsou ovlivnitelné jejími úpravami (přitom přihlédne k poměru mezi náklady na protihluková či jiná opatření a jejich přínosem ke snížení hlukové zátěže žalobce). V kladném případě uloží žalovanému, aby se zdržel rušení žalobce konkrétními imisemi (zde hlukem, resp. pronikáním prachu z komunikace specifikované ve výroku rozsudku); v odůvodnění rozsudku též uvede, jaké závady je třeba za účelem zamezení imisí či snížení jejich míry odstranit, resp. jaká opatření učinit.“ 38. Soud prvního stupně se zcela řídil závěry jak zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v této věci, tak i závěry plynoucími z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3277/2014. Zabýval se všemi kritérii, které Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích nastolil, tj. posuzoval, zda imise přesahují limity stanové v hygienických předpisech, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům, s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám v adresa, které konkretizovali sami žalobci, zda imise obtěžující žalobce mají alespoň zčásti původ ve stavebním a technickém stavu komunikace, resp. v jiných okolnostech přičitatelných žalovanému, např. ve frekvenci a kvalitě úklidu komunikace a zda jsou ovlivnitelné jejími úpravami, a zda je možné po žalovaném spravedlivě požadovat provádění efektivních organizačních a technických opatření směřující k snižování imisí, resp. zda je v dostatečné míře provádí či nikoliv.

39. S právními závěry, ke kterým soud prvního stupně ve vztahu ke shora nastoleným otázkám dospěl, se odvolací soud bez výhrady ztotožňuje. Zejména se ztotožňuje s tím, že hlukové imise v oblasti, v níž žalobci žijí, překračují hlukové limity stanovené právními předpisy, ovšem s ohledem na samotné tvrzení žalobců, že ve srovnatelných lokalitách v adresa je hluková zátěž stejná, nelze než dovodit, že se nemůže jednat o imise nepřiměřené místním poměrům ve smyslu ust. § 1013 obč. zák. Žalobci tak ani po poučení soudem prvního stupně neprokázali, že by ve srovnatelných lokalitách byla hluková zátěž nižší než v žalobci namítaném úseku místo (pouze tato skutečnost, byla-li by prokázána, by mohla vést k závěru, že hluková zátěž obtěžující žalobce je nad míru přiměřenou místním poměrům). Imise hluku nemají původ, byť i jen zčásti, v okolnostech přičitatelných žalovanému, tj. v okolnostech, které může žalovaný fakticky ovlivnit, neboť (ani po poučení soudem prvního stupně) nebylo prokázáno, že by byly způsobeny (závadným) stavem vozovky či nedostatečným čištěním jejího povrchu. Pokud žalobci namítali, že žalovaný po provedení vysokotlakého čistění neověřoval, jaký to má vliv na imise hluku, pak takovou povinnost žalovanému žádné právní předpisy neukládají. Žalovaný i podle názoru odvolacího soudu činí opatření ke snižování imisí, tak jak je vyjmenoval soud prvního stupně, vyjádřil se i ke snížení nejvyšší povolené rychlosti, resp. důvodu, proč takové opatření není s to hluk snížit na dostatečnou hladinu, s přihlédnutím k tomu, jakou zátěž by snížení rychlosti z 80 km /h na 50 km/h znamenalo pro adresa. Na odůvodnění soudu prvního stupně v tomto směru odvolací soud plně odkazuje. Nadto snížení rychlosti není v kompetenci žalovaného, ale příslušného silničního správního úřadu. Není ani pravdivé tvrzení žalobců, že by byl úsek místo, v jehož blízkosti žalobci bydlí, vyloučen z návrh snižování hluku aglomerace 2019. Naopak, jak zjistil již soud prvního stupně, adresa je zařazena mezi 52 kritických míst v I. prioritě v adresa. Pokud si žalobci nechali vyměnit svá okna za neprůzvučná na své náklady, je žalobcích, aby se na žalovaném domáhali náhrady za tyto náklady. K plánované stavbě nájezdových ramp skutečně nelze přihlížet, neboť není zřejmé, zda a kdy se vůbec jejich stavba uskuteční; soud přitom vychází ze stavu ke dni vydání rozhodnutí. Naopak přihlédnout je třeba k tomu, že v r. 2024 byl dle tvrzení obou účastníků vyměněn původní tichý asfalt za nový.

40. Odvolací soud sdílí i právní názory soudu prvního stupně, pokud jde o ochranu zdraví žalobců v souvislosti s hlukovými imisemi. I odvolací soud má za to, že tato je pojmově vyloučena u žalobců, kteří nejsou fyzickými osobami. Žalobci - fyzické osoby pak ani po poučení soudu neprokázali, že k zásahu do jejich práva na ochranu zdraví došlo v důsledku činnosti žalovaného.

41. Pro úplnost odvolací soud dodává, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. 7 As 308/2018 není na projednávanou věc použitelné, neboť se jednalo o žalobu fyzické osoby proti právnická osoba, o zrušení rozhodnutí právnická osoba, která svým rozhodnutím vydala povolení týkající se tzv. hlukové výjimky, tedy se jednalo o spor mezi fyzickou osobou a správním úřadem o zrušení nezákonného rozhodnutí. V tomto sporu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že při vydávání opakovaného povolení k provozování nadlimitního zdroje hluku podle § 31 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je třeba zohlednit i plnění opatření uložených v předchozím povolen. Tento závěr nemůže mít na nyní projednávanou věc žádný dopad.

42. I o nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně, s jednou výjimkou, správně. S ohledem na úspěch žalovaného o nich správně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a správně přiznal žalovanému plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. I odvolací soud je toho názoru, že se nejedná ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na kterou odkázal již soud prvního stupně, o spor, který přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou žalovaným, ani se nejedná o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod., aby bylo odůvodněno právní zastoupení žalovaného advokátem. K tomu odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za této situace soud prvního stupně správně přiznal žalovanému pouze hotové výdaje, spočívající ve 24 režijních paušálech po 300 Kč za 24 úkonů. Soud prvního stupně správně přiznal žalovanému rovněž náklady na soudní poplatek za dovolání, neboť žalovaný podal dovolání proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. spisová značka ve výši 5 000 Kč (viz č. l. 225 p. v. spisu). Soud prvního stupně pochybil pouze v tom, že každému z žalobců uložil zaplatit 1/21 přisouzených nákladů. Podle komentářové literatury (Občanské soudní řízení, 2. část, Wolters Kluwer, Praha, 2023, komentář k § 142) pokud na straně žalující nebo žalované vystupuje více účastníků a celá jedna strana má úspěch - potom strana neúspěšná hradí zásadně každému úspěšnému účastníkovi náklady v plné výši; je-li neúspěšných účastníků více a nelze-li určit poměr jejich neúspěchu, hradí společně a nerozdílně. V projednávané věci nelze podle názoru odvolacího soudu určit poměr neúspěchu jednotlivých žalobců, resp. jejich neúspěch je stejný, proto je třeba jim uložit povinnost uhradit žalovanému přisouzené náklady řízení společně a nerozdílně.

43. Odvolací soud v projednávané věci neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Jedná se o ustanovení aplikovatelné na výjimečné případy, při jehož užití je třeba vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, zejména pak přihlédnout k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Žalobci tvrdí, že by náklady řízení neměly být žalovanému přiznány, neboť chrání svá porušená práva, což má i negativní důsledky na jejich zdraví. Samotná skutečnost, že jsou překračovány právními předpisy stanovené hygienické limity v oblasti hluku, nemůže aplikaci ust. § 150 o. s. ř. odůvodnit, neboť se netýká hledisek, k nimž soud při užití tohoto ustanovení přihlíží. Nadto celková částka nákladů řízení není nikterak vysoká, přičemž tuto částku má uhradit celkem 21 subjektů.

44. S ohledem na shora uvedené odvolací soud prvostupňový rozsudek ve výroku o věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcné správný potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno.

45. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému byla přiznána jejich plná náhrada. I pro účely odvolacího řízení lze považovat náklady na právní zastoupení advokátem za vynaložené neúčelně, a to ze shodných důvodů jako před soudem prvního stupně. Náklady žalovaného proto spočívají ve 3 paušálních náhradách hotových výdajů za 3 úkony (podání odvolání, vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 300 Kč, které přísluší nezastoupenému účastníku podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb. Celkovou částku ve výši 900 Kč jsou žalobci v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinni uhradit k rukám právního zástupce žalovaného, a to i v tomto případě společně a nerozdílně. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud České republiky na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.