54 Co 30/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudkyň JUDr. Jany Tondrové a Mgr. Alžběty Stříbrné ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 43 282 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. listopadu 2025, č. j. 8 C 153/2022 - 279,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. a ve výroku o nákladech řízení II. potvrzuje.

II. Odvolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8 010 Kč k rukám advokáta Jméno advokáta B do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 43 282 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 14. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 86 182,62 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce (výrok II.). Zároveň vrátil žalované část složené zálohy na provedení důkazu ve výši 3 529,28 Kč a současně ji vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení rozsudku sdělila číslo účtu, na který jí má být záloha vrácena (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s tvrzením, že žalobkyně je od r. 2019 vlastníkem pozemku parc. č. číslo v obci a k. ú. adresa o výměře 2278 m2 a žalovaná je vlastníkem stavby pozemní komunikace nacházející se na tomto pozemku. Komunikace brání žalobkyni užívat pozemek jakýmkoliv způsobem, žalovaná užívá pozemek bez právního důvodu, čímž se bezdůvodně obohacuje. Žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku za období od 12. 6. 2019 do 12. 6. 2020, a to ve výši 19 Kč za m2 ročně.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Namítala, že pozemek užívá oprávněně bezúplatně na základě souhlasu původního vlastníka pozemku a že vydržela věcné břemeno k pozemku, neboť jej v dobré víře užívá již od r. 1993. Dále uvedla, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby, neboť již není vlastníkem předmětného pozemku. Žalobkyně pak byla o tom, že pozemek je využíván jako silnice, informována před nabytím pozemku, přesto se jej rozhodla dobrovolně nabýt do svého vlastnictví i přesto, že byl zjevně zatížen právy třetích osob, neboť se na něm nachází místní komunikace vlastněná jiným subjektem. Konečně namítala, že požadovaná výše bezdůvodného obohacení je zjevně nepřiměřená. Žalobkyně nabyla pozemek v dražbě za částku 69 000 Kč a za rok požaduje na bezdůvodném obohacení 2/3 této částky, nadto požaduje úplatu za užívání celého pozemku, přestože komunikace se nachází pouze na 1 165 m2. Obvyklá výše ročního nájemného v případě zemědělských pozemků se pohybuje v rozmezí 2 – 4% z hodnoty nemovitosti, výše obvyklého ročního nájemného by proto měla být 690 Kč – 1380 Kč. Pozemek je volně přístupný, užívá jej v podstatě každý.

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně je, na základě dražby, vlastníkem pozemku parc. č. číslo v obci a k. ú. adresa o výměře 2.278 m2. Žalovaná je vlastníkem stavby pozemní komunikace nacházející se na pozemku žalobkyně. Užívání místní komunikace bylo povoleno kolaudačními rozhodnutími ze dne 4. 2. 1988 a 11. 6. 1992, dotčené osoby se stavbou, jejím umístěním i veřejným užíváním vyslovily souhlas. Pozemek je využíván jako místní komunikace (silnice), což plyne z katastru nemovitostí; z dražební vyhlášky č. 1252/2018 ze dne 13. 11. 2018 bylo zřejmé, že na pozemku se nachází zpevněný povrch v majetku jiného vlastníka.

5. Soud prvního stupně předně neshledal důvodnou námitku ohledně vydržení věcného břemene ze strany žalované, neboť žalovaná, resp. její právní předchůdce od počátku věděl, že je zde dán pouze souhlas se stavbou, a nikoliv jakýkoliv jiný titul opravňující k držbě pozemků. Lze sice vydržet právo stavby, nikoliv však pozemky pod stavbou se nacházející pouze na základě souhlasu se stavbou. Žalovaná tak nemá žádný titul, který by mohl vést k závěru o držbě, případně vydržení.

6. Nárok samotný posuzoval soud prvního stupně podle příslušných ustanovení o. z. o bezdůvodném obohacení, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu vzniká vlastníku stavby pozemní komunikace umístěné na cizím pozemku, aniž by mu k tomu svědčil řádný právní titul, bezdůvodné obohacení na úkor majitele dotčeného pozemku, a to ve výši obvyklého nájemného. Dovodil, že se nejedná o nájemné regulované právními předpisy, neboť oba účastníci jsou podnikajícími právnickými osobami, na které se cenový věstník orgán za rok 2019 a 2020 nevztahuje.

7. Soud prvního stupně však uzavřel, že žalobkyně výši bezdůvodného obohacení neprokázala. V řízení byl nejprve vypracován znalecký posudek znalcem jméno FO, podle kterého výsledná cena ročního nájemného (za celý pozemek) činí 12 363 Kč, znalec vycházel z ceny pozemku dle vyhl. č. 457/2017 Sb. Znalec jméno FO určil výši ročního nájemného (za celý pozemek) na částku 1 380 Kč, vycházeje z ceny, za kterou žalobkyně pozemek nabyla, resp. na částku 706 Kč, vycházeje z výměry části pozemku zastavěné silnicí. Pozemek zároveň považoval za nepronajatelný, neboť pozemek slouží pouze k odklonu nákladní dopravy od obce k žalované, v případě zavření nebude komunikace nikomu chybět. S ohledem na odlišné závěry znalců hodlal soud k návrhu žalobkyně přistoupit k vypracování revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem. Za účelem jeho provedení uložil žalobkyni povinnost složit zálohu, tu však žalobkyně nesložila, přestože byla poučena o tom, že jinak nebude posudek vyhotoven. Revizní znalecký posudek vyhotoven nebyl, proto soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala výši bezdůvodného obohacení.

8. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení v souhrnné výši 86 182,62 Kč.

9. Zároveň soud prvního stupně vrátil žalované nespotřebovanou část zálohy ve výši 3 529,28 Kč.

10. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem výrokům, podala žalobkyně včasné odvolání, doplněné dalšími podáními, v němž namítala, že záloha na revizní znalecký posudek ve výši 80 000 Kč byla nepřiměřená okolnostem případu i hodnotě předmětu sporu a žalobkyně ji v této výši není schopna složit. Náklady na revizní znalecký posudek pak neměly být přeneseny výlučně na žalobkyni. Revizní znalecký posudek měl být proveden proto, že i žalovaná svým námitkami zpochybňovala závěry provedených znaleckých posudků ohledně výše obvyklého nájemného. Jednalo se tedy o důkaz prováděný rovněž v zájmu žalované. Proto bylo na místě zaplacení zálohy uložit i žalované, případně si měl soud sám nechat revizní znalecký posudek vyhotovit a náklady na jeho vyhotovení uložit účastníkům řízení podle výsledku sporu. Žalobkyně k tomu dále poukázala na komentářovou literaturu a na soudní praxi (21 Cdo 426/2022), podle které pokud účastník nesloží zálohu na důkaz, který je pro rozhodnutí nezbytný, resp. nezbytný ke zjištění skutkového stavu věci (například znalecký posudek, který by stanovil hodnotu vypořádacího podílu v SJM nebo v podílovém spoluvlastnictví), důkaz bude proveden i bez složení zálohy.

11. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že by neunesla důkazní břemeno ohledně výše bezdůvodného obohacení. Z v řízení provedených znaleckých posudků plyne, že obvyklé nájemné je kladnou veličinou, z žádného z nich nevyplynulo, že by obvyklé nájemné bylo nulové. Naopak, oba posudky potvrdily, že užívání pozemku mělo konkrétní tržní hodnotu. Základ nároku byl tedy prokázán, a pokud nebyla přesně zjištěna přesná výše obvyklého nájemného, měla být určena podle úvahy soudu v souladu s ust. § 136 o. s. ř., případně dle věstníku orgán. Přestože se výměr orgán č. číslo týká pronájmů ve veřejném zájmu hrazených z veřejných prostředků, není pravdou, že by jej nebylo možno v projednávané věci použít; i když jsou oba účastníci podnikatelé, žalovaná danou silnici nevyužívá pro svou podnikatelskou činnost. I kdyby nebylo možno cenový věstník použít, není zcela irelevantní; soud by z něj mohl podpůrně vycházet při užití ust. § 136 o. s. ř, neboť pro pozemek zastavěný komunikací neexistuje volný trh, který by poskytl srovnatelné ceny. Hodnoty uváděné v cenovém věstníku, byť primárně určené pro veřejný sektor, představují kvalifikovaný odhad či modelové nájemné pro daný typ pozemků. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

12. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud odvolání odmítl, neboť v něm, ani v jeho doplněních není uvedeno, z jakých důvodů uvedených v § 205 odst. 2 o. s. ř. je podáváno. Nebude-li odmítnuto, navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Pokud jde o výši zálohy na vypracování revizního znaleckého posudku, ta byla stanovena podle odhadu znaleckého ústavu, který byl ochoten znalecký posudek vypracovat. Vypracování revizního znaleckého posudku navrhla pouze žalobkyně v jejím zájmu a byla soudem upozorněna na to, že jeho cena bude přesahovat výši uplatněného nároku. Nebylo proto na místě uložit zálohu oběma účastníkům. Vypracování revizního znaleckého posudku pak nebylo nezbytné ke zjištění skutkového stavu věci. Žalovaná revizní znalecký posudek nepotřebovala; v řízení předložila znalecký posudek znalce jméno FO, jakož i uhradila zálohu na zpracování jeho doplnění. Žalobkyně avizovala, že vypracování revizního znaleckého posudku je pro ni podstatné i proto, že věc má pro ni význam i vzhledem k dalším nárokům, které hodlá uplatňovat. Naopak neuváděla, že by nebyla schopna zálohu na revizní znalecký posudek uhradit, ani nepožádala o osvobození od soudních poplatků. Znalecký posudek znalce jméno FO a jeho výslech potvrdily, že pozemek je nepronajatelný, a proto žalovaná nemohla získat žádné bezdůvodné obohacení. Nepronajatelnost potvrdil i znalecký posudek znalce jméno FO, neboť tento znalec potvrdil, že neexistují žádné jiné případy obdobného pronájmu takovýchto pozemků. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 426/2022 považovala žalovaná za nepřípadný, takové rozhodnutí vůbec nedohledala.

13. Žalovaná nesouhlasila ani s tím, že by byl prokázán základ nároku na vydání bezdůvodného obohacení. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, podle kterého je výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání; soud musí přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat, co sám získal. Bezdůvodné obohacení je tedy ten prospěch, o nějž obohacený na úkor ochuzeného buď zvýšil svůj majetkový stav či o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. U žalované však v souvislosti s umístěním stavby na předmětném pozemku se nedá o zvýšení jejího majetkového stavu hovořit, neboť se stavbou jsou spojeny jen výdaje na její údržbu. Nelze ani uvažovat o nezmenšení jejího majetkového stavu, neboť i bez přítomnosti stavby komunikace by předmětný pozemek jako komunikace sloužil a žalovaná, stejně jako kdokoliv jiný, by jej pro jeho veřejnost mohla jako komunikaci užívat. Žalovaná popřela, že by znalecké posudky potvrdily vznik bezdůvodného obohacení v nějaké minimální výši, naopak znalci považovali pozemek na nepronajatelný. Stejně tak právnická osoba, která byla oslovena k vypracování znaleckého posudku, odmítla posudek vypracovat, neboť nedisponovala nájemními smlouvami za obdobné pozemky v letech 2019 a 2020. Obvyklá výše nájemného by proto byla nulová. Závěr soudu prvního stupně ohledně neunesení důkazního břemene ke vzniku bezdůvodného obohacení proto žalovaná považovala za správný. Za této situace, kdy nebyl prokázán základ nároku, nebylo na místě užít ust. § 136 o. s. ř., neboť pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny zákonné předpoklady.

14. Soud prvního stupně podle žalované správně nepoužil výměr orgán č. číslo. Tento výměr totiž nestanoví cenu obvyklou při nájmech pozemků ve veřejném zájmu, ale pouze maximální možnou výši takového nájmu. Soud prvního stupně pak žalobkyni poučil, že při neprovedení revizního znaleckého posudku neunese své důkazní břemeno.

15. Žalovaná dále poukázala na aktuální judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2541/25, který se zabýval skutkově obdobnou věcí a dospěl k závěru, že souhlasil-li vlastník pozemku s jeho veřejným užíváním, je výklad obecných soudů, podle něhož nevzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení za omezení jeho vlastnického práva veřejným prostranstvím, ústavně souladný. Souhlasil-li vlastník s takovým omezením, nejde o nucené omezení vlastnického práva, na tom nic nemění ani pozdější jednostranné odvolání souhlasu tímto vlastníkem. Stěžovatel pak nabýval vlastnické právo k pozemkům, které již bylo takto omezené. Souhlas právního předchůdce stěžovatele s veřejným užíváním nárok na vydání bezdůvodného obohacení vyloučil. I v projednávané věci původní vlastník s veřejným užíváním předmětného pozemku souhlasil, a to výslovně, neboť za tímto účelem předmětný pozemek zcelil (odkoupil části jiných pozemků) a sám na něm i zbudoval veřejně přístupnou účelovou komunikaci, která je nyní ve vlastnictví žalované. Žalobkyně v tomto stavu a se stavbou veřejné komunikace předmětný pozemek dobrovolně nabyla v dražbě. Žalovaná pozemek neužívá bez právního důvodu, čímž je vyloučena možnost vzniku bezdůvodného obohacení na její straně. K tomu žalovaná dále odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/25, v němž Ústavní soud dospěl v obdobné věci ke stejným závěrům.

16. Konečně žalovaná zopakovala, že spekulativní jednání žalobkyně a jí uplatněný nárok představují nepoctivé jednání v rozporu s ust. § 6 odst. 1 o. z., kterému by neměla být poskytnuta právní ochrana.

17. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání přípustné proti výroku III. o vrácení nespotřebované části zálohy. Dovodil, že se jedná o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, proti němuž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Odvolání žalobkyně proti výroku III. napadeného rozsudku proto bylo podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.

18. Odvolací soud poté přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. a ve výroku o nákladech řízení II. podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

19. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci a z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění, z nichž bude odvolací soud také vycházet. S právním hodnocením soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožňuje, nicméně je správný závěr, že žaloba není důvodná.

20. Soud prvního stupně žalobu zamítl z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala výši bezdůvodného obohacení. Tím musel implicitně dovodit, že co do základu je nárok žalobkyně dán. S tímto závěrem se odvolací soud neztotožňuje, ale sdílí názor žalované, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení není dán jednak pro souhlas předchozího vlastníka pozemku se stavbou veřejné účelové komunikace a s jeho veřejným užíváním a dále proto, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy.

21. Pokud jde o první z uvedených důvodů, odkazuje odvolací soud na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2026 sp. zn. I. ÚS 2541/25. V tom rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že souhlasil-li vlastník pozemku s veřejným užíváním takového pozemku (v daném případě se jednalo o veřejné prostranství), nejde o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Uvedený závěr lze vztáhnout i na veřejně přístupnou účelovou komunikaci, ostatně k obdobnému závěru dospěla i judikatura (sp. zn. II. ÚS 268/06, IV. ÚS 344/24). Na tom nic nemění ani pozdější jednostranné odvolání souhlasu vlastníkem. Závěr o neodvolatelnosti souhlasu a jeho závaznosti pro právní nástupce přitom odpovídá kromě již zmiňovaného i judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně vzniku veřejně přístupné účelové komunikace (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 32/2012, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1173/2005).

22. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně, společnost právnická osoba, byla vlastníkem předmětného pozemku a zároveň stavitelem pozemní komunikace, z čehož nelze než vyvodit, že souhlas se stavbou pozemní komunikace – veřejné účelové komunikace (jak plyne z kolaudačního rozhodnutí Okresního úřadu v adresa ze dne 11. 6. 1992 č. spisová značka byl dán. Právní předchůdce žalobkyně tak se stavbou a veřejným užíváním komunikace souhlasil. Žalobkyně pak nabývala vlastnické právo k pozemku, které již bylo takto omezené.

23. Se shora uvedeným úzce souvisí i druhý důvod, pro který je třeba žalobu zamítnout. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku s vědomím jeho charakteru s tím, že nabývá toliko holé vlastnictví. Jak z dražební vyhlášky, tak i z výpisu z katastru nemovitostí totiž bylo zřejmé, že pozemek je (z větší části) zastavěn silnicí. Žalobkyně si tak byla vědoma toho, že její vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, a pozemek se nemůže stát skutečným předmětem výkonu vlastnického práva. Žalobkyně nadto nabyla pozemek za částku 69 000 Kč, přitom za jeho roční užívání požaduje částku přesahující polovinu jeho pořizovací ceny. Z uvedeného lze vyvodit spekulativní povahu uplatněného nároku, neboť se jednalo o nabytí pozemku za účelem inkasování náhrad za bezdůvodné obohacení, kdyť výkonu jejího vlastnického práva k pozemku brání překážka spočívající v realizaci veřejného zájmu. K tomu odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1928/2021, které se zabývalo skutkově a právně obdobnou věcí. Uplatněný nárok proto představuje nepoctivé jednání v rozporu s ust. § 6 odst. 1 o. z., kterému nemůže být poskytnuta právní ochrana.

24. Za situace, kdy není dán základ nároku, je již nadbytečné zabývat se otázkou výše tohoto nároku. Stejně tak není pro posouzení věci podstatná otázka vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni.

25. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., stejně jako ve správném výroku o nákladech řízení.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch, má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení, spočívajících v odměně advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 2 860 Kč, 2 paušálních náhradách hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 1390 Kč, celkem 8 010 Kč, které je žalobkyně v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna uhradit k rukám právního zástupce žalované. Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.