IV.ÚS 1481/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MADAGASKAR s.r.o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupené JUDr. Christianem Choděrou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 2033/8, Praha 2 - Nové Město, proti výrokům I a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2026 č. j. 54 Co 30/2026-315 a výrokům I a II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. listopadu 2025 č. j. 8 C 153/2022-279, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEPRO, a.s., sídlem Dělnická 213/12, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 43 282 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdila, že je od roku 2019 vlastníkem pozemku v obci Hněvčeves, vedlejší účastnice na tomto pozemku vlastní stavbu pozemní komunikace. Komunikace brání stěžovatelce užívat pozemek jakýmkoli způsobem, vedlejší účastnice užívá pozemek bez právního důvodu, čímž se bezdůvodně obohacuje. Žalovaná částka odpovídala bezdůvodnému obohacení za užívání pozemku za období od 12. 6. 2019 do 12. 6. 2020, a to ve výši 19 Kč za m2 ročně.

2. Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši přes 86 tis. Kč (výrok II). Zároveň vrátil vedlejší účastnici část složené zálohy na provedení důkazu (výrok III.). Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka je vskutku vlastníkem pozemku, vedlejší účastnice je vlastníkem stavby pozemní komunikace nacházející se na tomto pozemku. Stěžovatelka však výši bezdůvodného obohacení neprokázala. To soud vysvětlil tak, že znalec považoval pozemek za nepronajatelný, neboť slouží pouze k odklonu nákladní dopravy od obce k vedlejší účastnici, v případě zavření nebude komunikace nikomu chybět. S ohledem na odlišné závěry znalců hodlal soud k návrhu stěžovatelky přistoupit k vypracování revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem. Za účelem jeho provedení uložil stěžovatelce povinnost složit zálohu, tu však stěžovatelka nesložila, přestože byla poučena o tom, že jinak nebude posudek vyhotoven. Proto stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala výši bezdůvodného obohacení.

3. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že potvrdil výrok I a II (výrokem I napadeného rozsudku), odmítl odvolání stěžovatelky proti výroku III (výrokem II) a uložil stěžovatelce zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 8 010 Kč (výrokem III). Obvodní soud žalobu zamítl z toho důvodu, že stěžovatelka neprokázala výši bezdůvodného obohacení. Tím musel implicitně dovodit, že co do základu je její nárok dán. S tím se však městský soud neztotožnil. Městský soud naopak souhlasil s názorem vedlejší účastnice, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení není dán jednak pro souhlas předchozího vlastníka pozemku se stavbou veřejné účelové komunikace a s jeho veřejným užíváním (zde městský soud odkázal na nález ze dne 25. 2. 2026 sp. zn. I. ÚS 2541/25), jednak proto, že nárok stěžovatelky je v rozporu s dobrými mravy (§ 6 odst. 1 občanského zákoníku).

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené výroky obou rozsudků ze tří důvodů. Zaprvé, upozorňuje, že městský soud potvrdil zamítavý rozsudek obvodního soudu z jiného, kvalitativně odlišného a pro stěžovatelku zásadně nepříznivějšího právního důvodu. Tím odvolací soud podstatně "změnil osu sporu". Z otázky, jaká je výše žalovaného nároku, učinil otázku, zda nárok vůbec existuje. Stěžovatelka upozorňuje na nález III. ÚS 1472/23, podle něhož dospěje-li odvolací soud k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, je jeho povinností účastníky řízení s tímto odlišným právním názorem předem seznámit a poskytnout jim prostor se k němu vyjádřit. Tak ale odvolací soud v této věci nepostupoval. Zadruhé, stěžovatelka polemizuje se správností posouzení celé věci odvolacím soudem, který nesprávně a zjednodušeně vyhodnotil význam souhlasu právního předchůdce stěžovatelky. Stejně tak odvolací soud zkratkovitě vyhodnotil, proč je stěžovatelčin nárok v rozporu s dobrými mravy. Zatřetí, stěžovatelka kritizuje nalézací soud za to, že jí uložil zálohu na revizní znalecký posudek, která významně překročila hodnotu samotného sporu (šlo bezmála o dvojnásobek žalované částky). Konečně stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť jinak bude nucena uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce přes 94 tis. Kč.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. První stěžovatelčina námitka má nesporně v obecné rovině ústavněprávní význam. Pokud totiž odvolací soud dospěje k závěru o věcné správnosti výroku nalézacího soudu na základě odlišného právního posouzení věci, musí s tímto odlišným právním posouzením seznámit účastníky řízení a dát jim příležitost se k němu vyjádřit. Dozví-li se účastník o změněném právním závěru až z rozsudku odvolacího soudu, jde o porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1472/23, body 15 až 17).

7. V nynějším případě však byla samotná existence žalovaného nároku sporná mezi oběma procesními stranami po celou dobu řízení. Rozhodnutí městského soudu nemohlo být překvapivé; městský soud nezpochybnil základ nároku ani nevnesl argumentaci rozporu s dobrými mravy z vlastní iniciativy, ale na základě vyjádření vedlejší účastnice jako žalované (viz bod 15 rozsudku městského soudu k argumentaci vedlejší účastnice nálezem sp. zn. I. ÚS 2541/25, bod 13 tamtéž ke zpochybnění základu nároku, bod 16 k argumentaci rozporem s dobrými mravy). Tato vyjádření odpovídala argumentaci vedlejší účastnice v řízení před nalézacím soudem (bod 2 rozsudku obvodního soudu).

8. Za této situace tedy odlišný právní názor odvolacího soudu nemohl být pro strany nijak překvapivý. Stěžovatelka mohla v řízení před odvolacím soudem na vyjádření vedlejší účastnice reagovat a vysvětlit, proč a v čem se vedlejší účastnice mýlí (Ústavní soud dodává, že stěžovatelka netvrdí, že jí snad nebylo vyjádření vedlejší účastnice soudem přeposláno).

9. V druhé námitce stěžovatelka polemizuje se skutkovým hodnocením celé věci, není však úkolem Ústavního soudu, aby přehodnocoval skutkové a právní hodnocení v rovině podústavního práva.

10. Konečně třetí námitka se týká výše zálohy uložené nalézacím soudem, tato otázka však ve světle právního názoru odvolacího soudu ztratila význam.

11. Ústavní soud tedy ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu