54 Co 71/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Nadi Pínové a soudkyň Mgr. Lenky Marynkové a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. února 2026, č. j. 22 C 20/2024-230,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení státu potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 80 971 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 495 Kč k rukám advokátky , Jméno advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 80 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 8. 6. 2023 do zaplacení (výrok I), povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 103 961 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce (výrok II), a dále byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro , adresa, náhradu nákladů řízení ve výši 6 172 Kč (výrok III), a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím, představující slevu z kupní ceny automobilu (, název, ). Žalobce uvedl, že v listopadu 2021 koupil od žalované ojetý automobil, přičemž žalovaná ho při koupi informovala o bezvadném stavu vozidla. Při prohlídce vozu v servisu v květnu 2023 žalobce zjistil, že vozidlo je po autonehodě a rozdíl v ceně v době prodeje vozidla činí 80 000 Kč. Žalobce považuje tuto vadu za skrytou a žádá po žalované rozdíl v ceně jako slevu z kupní ceny.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, uvedla, že při koupi automobilu žalobce řádně a v plném rozsahu informovala o stavu automobilu, včetně skutečnosti, že vozidlo bylo opravováno po dopravní nehodě. To plyne i ze zápisu o technickém stavu vozidla, který žalobce podepsal. Žalovaná žalobci nabídla, že vozidlo odkoupí, případně ho vymění za jiné, to však žalobce odmítl.

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že si žalobce od žalované koupil dne 26. 11. 2021 automobil , název, za kupní cenu 440 000 Kč s DPH. Žalobce měl za to, že se jedná o zánovní automobil. Kupované vozidlo bylo před prodejem poškozeno v důsledku dopravní nehody, kterou s ním měl zaměstnanec žalované, přičemž oprava zahrnovala výměnu několika dílů za nové a jejich nové nalakování. Soud prvního stupně po zhodnocení výpovědí svědků uzavřel, že žalobce nebyl při koupi vozidla ze strany žalované upozorněn na to, že vozidlo je po dopravní nehodě. Žalobce byl pouze informován, že karoserie vozidla je opravovaná, a zároveň lak a barva jsou původní, přestože opravované části byly nově lakovány. Žalobce se o předchozí havárii a opravě automobilu dozvěděl v autorizovaném servisu dne 12. 5. 2023 a dne 7. 6. 2023 uplatnil u žalované slevu z kupní ceny.

5. Po právní stránce soud prvního stupně vycházel z § 2099 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění do 5. 1. 2023 (dále jen „o. z.“), jakož i ze zvláštní úpravy ve vztahu ke spotřebitelům (§ 1810 a násl. a § 2158 a násl. o. z.). Nárok žalobce soud prvního stupně nepovažoval za promlčený s odkazem na § 2112 odst. 2 o. z., neboť dle skutkových zjištění žalovaná věděla o vadě při prodeji vozidla a o vadě žalobce neinformovala, pročež neměla právo námitku promlčení vznést. Z kupní smlouvy dle soudu prvního stupně plyne, že jde o prodej ojetého vozu, který žalobce chtěl používat a byl přesvědčen, že kupuje automobil zánovní. Jakost prodávaného vozidla nebyla v kupní smlouvě sjednána. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že havárie vozidla, o které kupující při koupi neví, představuje skrytou vadu. Žalovaná tedy plnila žalobci vadně, neboť prodala žalobci automobil, který neodpovídal jakosti obvyklé pro zánovní vozidlo, přestože o vadě věděla. Dle soudu není dostatečné upozornění v podobě zaškrtnutí položky „opravovaná“ u karoserie, neboť tato informace nevypovídá o tom, že došlo k havárii, o rozsahu havárie ani poškození vozidla. Nadto bylo u karoserie uvedeno původní, což nekoresponduje s tím, že došlo k výměně několika částí. Jako přiměřenou slevu pak soud považoval 80 000 Kč, a to zejména s ohledem na charakter vady. Vycházel přitom ze znaleckého posudku, z kupní ceny vozidla (440 000 Kč) a obvyklé ceny vozidla po nehodě (366 000 Kč). Soud proto žalobě zcela vyhověl a přiznal žalobci i zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího poté, co žalobce slevu u žalované uplatnil.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobci přiznal jejich plnou náhradu v souhrnné výši 103 961 Kč. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, konkrétně o povinnosti žalované zaplatit částku 6 172 Kč odpovídající vyplacenému svědečnému a znalečnému podle § 148 o. s. ř.

7. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Namítala, že žalovaná neplnila vadně, neboť žalobce o vadě věděl již při podpisu kupní smlouvy. Z prohlášení v kupní smlouvě vč. záznamu o technickém stavu stvrzených podpisem žalobce plyne, že žalobce byl s technickým stavem vozidla seznámen. To dle žalované plyne rovněž ze svědecké výpovědi svědka , jméno FO, , kterou však soud prvního stupně nepovažoval za relevantní. Dle žalované výpověď svědka odpovídala tomu, že vypovídal více než 3 roky po prodeji vozidla, pročež s ohledem na plynutí času nemohl nic tvrdit se 100% jistotou. Žalovaná naopak považuje za nevěrohodnou svědeckou výpověď přítelkyně žalobce, které soud prvního stupně uvěřil. Žalovaná spatřuje ve výpovědi svědkyně rozpory, nadto jde o svědkyni s eminentním zájmem na věci. Žalovaná dále uvedla, že provedené opravy na vozidle vyplývají z výpisu provedených prací na vozidle, který předložil sám žalobce. Z výpisu lze dovodit množství oprav provedených na vozidle, ze kterých je zjevné, že příčinou oprav nemohlo být nic jiného než dopravní nehoda. S ohledem na uvedené proto není žalované zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně nevzal za prokázané, že žalobce o nehodě věděl.

8. Žalovaná dále vytýkala soudu prvního stupně, že postupoval nesprávně při výpočtu přiměřené slevy z kupní ceny. Má za to, že soud měl vycházet z rozdílu mezi obvyklou cenou bezvadného vozidla stanovenou znaleckým posudkem (420 000 Kč) a obvyklou cenou vozidla po dopravní nehodě (366 000 Kč), tedy z částky 54 000 Kč. Tím, že soud vycházel z faktické kupní ceny vozidla, kompenzoval žalobci rovněž marži žalované, která s vadným plněním nemá ničeho společného. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2666/2024, přičemž na základě výpočtu uvedeného v rozhodnutí dospěla k přiměřené slevě ve výši 56 570 Kč. Dle žalované soud prvního stupně nesprávně posoudil přiměřenou slevu rovněž z hlediska zohlednění dalších kritérií vyplývajících z judikatury. Primárně měl soud přihlédnout k tomu, jak se vada projevila, resp. neprojevila při užívání vozidla. Co se týká odlupování laku, dle žalované je tato skutečnost v souladu s upozorněním na opravovanou karoserii. I z těchto důvodů proto má žalovaná za to, že soud prvního stupně měl jako přiměřenou slevu stanovit částkou určenou ve znaleckém posudku.

9. Žalovaná rovněž sporovala závěr soudu, že žalobce vytkl tvrzenou vadu včas. Účastníci si ve smlouvě ujednali, v souladu s § 2168 o. z., že žalobce může po dobu 12 měsíců uplatnit právo z vadného plnění. Tato lhůta uplynula dle žalované dne 26. 11. 2022, avšak žalobce oznámil vadu žalované až podáním ze dne 7. 6. 2023. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že se zabýval námitkou promlčení, kterou však žalovaná nevznesla. Žalovaná nesouhlasila ani se závěrem soudu, že žalovaná nemá právo námitku vznést s ohledem na § 2112 odst. 2 o. z. Dle žalované nelze předmětné ustanovení aplikovat, neboť žalovaná informovala žalobce o předmětné vadě, pročež jí námitka náleží.

10. Dle žalované soud prvního stupně nesprávně určil běh úroků z prodlení. Uvedla, že žalobce přistavil vozidlo do provozovny žalované po několika výzvách až v červnu 2024. Proto může být žalovaná v prodlení s úhradou přiměřené slevy nejdříve ode dne přistavení vozidla, když až přistavením vozidla byla vada vozidla u žalované řádně vytknuta.

11. Žalovaná rozporovala rovněž výši náhrady nákladů řízení, neboť má za to, že soud prvního stupně přiznal žalobci nárok na náhradu řady zjevně neúčelných úkonů právní služby. V prvé řadě se jedná o porady s klientem ve dnech 19. 1. 2025, 15. 8. 2025 a 16. 12. 2025 (14 250 Kč + DPH), za které neměla být přiznána žádná odměna, neboť výsledek porad se neprojevil v provedení navazujících procesních úkonů. Dle žalované proto byly porady s klientem neúčelné. Dále žalovaná namítala neúčelnost vyjádření žalobce ze dne 24. 10. 2024, 27. 12. 2024 a 16. 2. 2025 (14 250 Kč + DPH) jako úkonů právní služby. Žalovaná má za to, že tato vyjádření nereagovala na procesní situaci a byla převážně navázána na neplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní žalobce. Nejedná se proto o účelné úkony právní služby. Dále žalovaná sporuje účelnost písemného závěrečného návrhu ze dne 23. 2. 2026 (4 750 Kč + DPH), který žalobce podal bez výzvy soudu a následně jej odcitoval na soudním jednání. Dle žalované nelze za účelný úkon právní služby považovat ani vyjádření k odvolání proti znalečnému ze dne 22. 9. 2025 (2 600 Kč + DPH), neboť vyjádření žalobce nebylo v dané věci nikterak relevantní.

12. S ohledem na vše shora uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne a uloží žalobci povinnost uhradit žalované a státu náhradu nákladů řízení.

13. Žalobce s podaným odvoláním nesouhlasil a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně i právně správný potvrdil. Žalobce zopakoval, že měl za to, že od žalované kupuje zánovní vozidlo a o tom, že vůz byl havarovaný, nebyl ze strany žalované informován a se skrytými vadami nebyl seznámen. Pokud by žalobce věděl, že vozidlo bylo havarované, nekoupil by ho. Žalobce má rovněž za to, že sleva ve výši 80 000 Kč je zcela přiměřená a adekvátní. Rovněž odpovídá rozsahu oprav po havárii a znaleckému posudku. Dle žalobce bylo v rámci dokazování postaveno najisto, že žalovaná plnila vadně. Zpochybnil, že by seznámení žalobce s technickým stavem vozidla v kupní smlouvě vč. záznamu o technickém stavu šlo brát v potaz a žalovaný vady vozidla nemohl zjistit při podpisu smlouvy. Rovněž žalobce zpochybnil, že by od žalované obdržel při podpisu kupní smlouvy soupis náhradních dílu a fakturu za opravu vozu, neboť je obdržel až při uplatnění reklamace.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a shledal odvolání žalované převážně nedůvodným.

15. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc i správně právně posoudil.

16. Žalovaná primárně vyčítá soudu prvního stupně, že nesprávně hodnotil důkazy a dospěl tak k nesprávnému závěru o skutkovém stavu. S tímto názorem se odvolací soud neztotožňuje.

17. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

18. Definici hodnocení důkazů přinesl např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2441/2008: „Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popř. hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popř. v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv.“, či v rozsudku 21 Cdo 2682/2013: „Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, lze-li na jejich základě nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V tom případě soud rozhodne - jak vyplývá z výše uvedeného - v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.“19. Odvolací soud může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Předmětem odvolacího přezkumu tudíž nemůže být vlastní „hodnocení“ důkazů nalézacím soudem, neboť nelze „hodnotit“ v nalézacím řízení „zhodnocené“ důkazy, vyjma procesní situace, kdy (nalézacím) soudem učiněné hodnocení důkazů je v rozporu s pravidly logického myšlení či snad přímo v extrémním rozporu s obsahem spisu. V tomto případě však odvolací soud neprovádí hodnocení důkazů ve vlastním slova smyslu, tedy že by bez provedeného dokazování přisuzoval tomu kterému důkaznímu prostředku tu či onu (skutkovou) relevanci, resp. důkaz hodnotil jinak oproti nalézacímu soudu. Odvolací soud toliko posuzuje, zda v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vyložené hodnocení (jinak pro rozhodnutí zásadně významných) důkazů je či není v rozporu s pravidly logického myšlení, a to ve vazbě na další důkazní prostředky (rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. , spisová značka, ). Za chybu při vytváření skutkových závěrů proto může být považováno, jen pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování či z přednesů účastníků nevyplývají, ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti vyplývající z dokazování nebo jinak za řízení a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou by rovněž bylo, byl-li by v hodnocení důkazů logický rozpor, bylo-li by v rozporu s obecnou zkušeností (zjevně nepřiměřené) nebo by nebyla dodržena pravidla v § 133 až 135 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 65/2000, Občanský soudní řád, 3. vydání, C. H. Beck, 2021, s. 644–646).

20. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a jaké nikoliv, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Při hodnocení provedených důkazů postupoval nalézací soud v souladu s § 132 o. s. ř., když důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a přihlédl přitom i k tomu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

21. Soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, jak hodnotil výpovědi všech svědků a k jakým dalším skutečnostem při hodnocení důkazních prostředků přihlédl. Úvahy soudu prvního stupně týkající se hodnocení důkazů nejsou v rozporu s pravidly logického myšlení či obecnou zkušeností, ani nejsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Jinými slovy, odvolací soud nemá hodnocení důkazů provedenému soudem prvního stupně co vytknout. Hodnocení důkazů je totiž vnitřní myšlenkovou činností soudce, která se nemusí shodovat se stejnou činností účastníků řízení, jinými slovy samotná skutečnost, že odvolatel hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, nemůže skutkovým závěrem soudu prvního stupně otřást, postupoval-li soud při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř.

22. Žalovaná neprokázala žádným z jí označených a soudem provedených důkazů, že by žalobce již při podpisu kupní smlouvy věděl o tom, že vozidlo bylo opravované po dopravní nehodě. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobce nemohl z protokolu o technickém stavu vozidla vyvodit závěr o tom, že vozidlo je bourané, a to pouze na základě toho, že v protokolu je u karoserie zaškrtnuto opravovaná. V protokolu není dále uvedeno ničeho, co by napovídalo o závažnější opravě karoserie, o rozsahu opravy, ani o tom, že došlo k výměně některých dílů. Naopak, ostatní údaje v protokolu naznačují, že šlo pouze o drobnou opravu karoserie. Pokud žalovaná tvrdila, že žalobce měl k dispozici soupis náhradních dílů či výpis provedených prací na vozidle, a musel proto dovodit, že vozidlo bylo havarované s ohledem na rozsah oprav, odvolací soud uvádí, že tyto dokumenty žalovaná poskytla žalobci až po oznámení vady na vozidle. Konkrétně žalovaná zaslala žalobci soupis náhradních dílů spolu s dopisem ze dne 2. 11. 2023. Tvrzení žalované, že žalobce o vadě vozidla věděl již při podpisu kupní smlouvy, neodpovídá ani reakce žalované na oznámení vady ze strany žalobce ze dne 8. 6. 2023. Žalované ihned po vytknutí vady nabídla žalobci odkoupení vozidla za tržní cenu, aniž by se bránila, že žalobce o vadě informovala již při podpisu kupní smlouvy.

23. S ohledem na shora uvedené odvolací soud shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalobce o vadě na vozidle při podpisu kupní smlouvy nevěděl.

24. Co se týká námitky žalované, že soud prvního stupně postupoval při výpočtu přiměřené slevy z kupní ceny nesprávně, odvolací soud se s touto námitkou neztotožňuje. Soud prvního stupně podrobně uvedl, z jakých údajů při výpočtu přiměřené slevy vycházel a jak slevu dále modifikoval s přihlédnutím ke specifickým okolnostem posuzovaného případu. Odvolací soud v tomto směru nemá soudu prvního stupně co vytknout a s výpočtem souhlasí. Pokud žalovaná vycházela při výpočtu přiměřené slevy z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2666/2024, nelze s tímto výpočtem souhlasit. V uvedeném rozsudku je výslovně uvedeno, že hlavním účelem úpravy práv z vadného plnění je poskytnutí ochrany kupujícímu, proto má dojít především k vyrovnání ekvivalence plnění. Přitom z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dosud nevyplývá jediná přípustná metoda výpočtu slevy a metodu určení výše slevy z ceny je třeba stanovit dle specifických okolností každého případu. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2666/2024 dále uvádí: „Přiměřená sleva z kupní ceny proto musí odpovídat takové výši, která v konkrétních poměrech dané věci bude odpovídající míře narušení ekvivalence plnění a bude způsobilá toto narušení narovnat (prostřednictvím snížení ceny). Určení slevy z kupní ceny pouze prostým určením rozdílu hodnoty věci bez vady a hodnoty dodané věci vadné či určením částky odpovídající výši nákladů na opravu vadné věci bez dalšího (bez zohlednění dalších konkrétních okolností věci) takovým požadavkům nedostojí. Přiměřenou výši slevy z kupní ceny nelze relevantně určit bez přihlédnutí k tomu, jakým způsobem vada věci snižuje její použitelnost a možnost užívání, příp. její životnost oproti stavu předpokládanému při uzavření smlouvy (tj. oproti stavu bezvadného plnění, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena), zda šlo o prodej věci za obvyklou cenu či za cenu sníženou nebo naopak zvýšenou oproti ceně obvyklé, příp. zda věc po případné opravě bude svým stavem odpovídající stavu předpokládanému při uzavření kupní smlouvy, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena apod. Například v případě prodeje věci za cenu nižší či vyšší, než je cena obvyklá, totiž bude při existenci vady věci výše přiměřené slevy způsobilé narovnat ekvivalenci plnění jiná (bude poměrně snížená či zvýšená) než v případě prodeje téže věci se stejnou vadou za cenu odpovídající obvyklé kupní ceně, neboť v obou z těchto případů bude slevou z kupní ceny dorovnávána ztráta jiné sjednané hodnoty plnění.“25. S ohledem na shora uvedené je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při určení přiměřené slevy správně, vycházel-li z rozdílu mezi skutečnou kupní cenou automobilu a jeho obvyklou cenou s přihlédnutím k havárii a opravě. Zároveň správně přihlédl i ke specifickým okolnostem případu, zejména pak k charakteru vady.

26. K námitce žalované, že žalobce nevytkl vadu včas, odvolací soud shodně jako soud prvního stupně odkazuje primárně na § 2112 odst. 2 věta druhá o. z. Jak uvedeno shora, v řízení bylo prokázáno, že žalobce nebyl při koupi vozidla informován o vadě, kterou následně vytkl, a to přesto, že žalovaná o vadě na vozidle věděla. Žalovaná proto s ohledem na uvedené zákonné ustanovení nemá právo vznést námitku, že vada nebyla včas oznámena.

27. Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalované, že k řádnému vytknutí vady na vozidle došlo až poté, co žalobce přistavil své vozidla do provozovny žalované k prohlídce, a tedy až od této chvíle se mohla žalovaná dostat do prodlení s úhradou slevy z kupní ceny. Tvrzení žalované však není správné. Zákon nestanoví žádné konkrétní podmínky pro oznámení vady kupujícím a není ani nezbytné, aby kupující dopravil předmět koupě do sídla prodávajícího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2694/2016). Ostatně ani žalovaná po obdržení oznámení vady od žalobce nevyžadovala, aby žalobce vozidlo k žalované přepravil, nýbrž rovnou navrhovala odkup vozidla. K přistavení vozidla žalovaná vyzvala žalobce až následně za účelem posouzení nové výkupní ceny pro smírné vyřešení sporu. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení ode dne 8. 6. 2023, tedy dne následujícího po dni řádného oznámení vady u žalované.

28. Žalovaná dále vytýkala soudu prvního stupně, že přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů řízení za úkony právní služby, které byly učiněny neúčelně. Co se týká namítaných úkonů právní služby, konkrétně porad s klientem, odvolací soud má za prokázané, že k poradám ve dnech 19. 1. 2025, 15. 8. 2025 a 16. 12. 2025 došlo a porady soud shledal jako účelné. Porady ve dnech 19. 1. 2025 a 16. 12. 2025 předcházely jednání soudu, při jednání dne 21. 1. 2025 byl vyslýchán svědek a při jednání dne 18. 12. 2025 byl vyslýchán znalec. Soud má za to, že porada s klientem před jednáním soudu je účelně vynaložený úkon, nezbytný k řádnému zastupování klienta. Na účelnosti úkonu ničeho nemění ani skutečnost, že se žalobce jednání následně neúčastnil. Co se týká porady dne 15. 8. 2025, k poradě zjevně došlo po obdržení znaleckého posudku, pročež lze mít za to, že advokát chtěl seznámit žalobce se znaleckým posudkem a dohodnout se na dalším postupu ve věci. Proto ani tento úkon právní služby neshledává odvolací soud jako neúčelný.

29. Co se týká vyjádření žalobce ze dne 24. 10. 2024 a ze dne 16. 2. 2025, odvolací soud žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů za tyto úkony, neboť šlo o postupné doplňování žaloby. Přitom platí, že všechna skutková tvrzení měla být uvedena již v žalobě. Co se týká vyjádření ze dne 27. 12. 2024, ani v tomto úkonu odvolací soud nespatřuje účelnost. Obsahem podání je vyjádření žalobce k provedenému dokazování, přičemž žalobce v něm nepřináší nic nového. Vyjádření mohlo být předneseno v průběhu jednání soudu v reakci na provedené dokazování. Odvolací soud proto žalobci nepřiznal odměnu za tato tři vyjádření v celkové výši 17 242,50 Kč.

30. Odvolací soud souhlasí s žalovanou, že písemné podání závěrečného návrhu není účelným úkonem právní služby. Soud nevyzýval účastníky k předložení závěrečných návrhů a žalobce měl prostor svůj závěrečný návrh prezentovat ústně při jednání soudu, přičemž za účast na tomto jednání byla odměna přiznána. S ohledem na uvedené odvolací soud nepřiznal žalobci odměnu za tento úkon právní služby ve výši 5 747,50 Kč.

31. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že advokátovi náleží odměna za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání žalované proti rozhodnutí o znalečném ve výši jedné poloviny. Soud prvního stupně vyzýval žalobce k vyjádření k odvolání, pročež je rovněž namístě přiznat za tento úkon odměnu.

32. Žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 80 971 Kč.

33. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil rozsudek ve výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v jejich výši, jinak jej i v tomto výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

34. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl i v odvolacím řízení úspěšný, má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení, spočívající v odměně advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 4 300 Kč, 2 náhradách hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, a náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1 995 Kč, celkem 11 495 Kč. Tuto částku je žalovaná v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna uhradit žalobci k rukám právní zástupkyně žalobce.