55 Co 73/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců Mgr. Terezy Jachura Maříkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně , narozené Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 59 175 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. ledna 2026, č. j. 33 C 158/2025–47,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 59 175 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky představující doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od , datum, do , datum, , když tvrdila, že při výpočtu renty má být žalovanou postupováno tak, že od jejího valorizovaného výdělku je třeba odečíst pouze skutečně pobíranou výši invalidního důchodu, která je nižší, nikoli částku odpovídající nesníženému invalidnímu důchodu.

3. Žalovaná proti žalobě namítala, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je třeba vycházet z částky odpovídající invalidnímu důchodu, který by žalobkyni náležel nebýt souběhu důchodů (invalidního a vdovského), neboť trvalé pobírání vdovského důchodu je v daném případě podmíněno existencí invalidity žalobkyně, a plní tak i funkci invalidního důchodu; proto postupoval při výpočtu renty správně a žalobkyni za uvedené období uhradil částku v odpovídající výši.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů (zejména rozhodnutí , Orgán veřejné moci, , korespondence mezi účastníky řízení, výpisů z účtu a předžalobní výzvy), když ostatně mezi účastníky řízení nebylo o skutkovém stavu sporu, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté sdělil skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Tento konkrétně popsal v odstavci 4 až 10 odůvodnění rozsudku a uzavřel, že žalobkyně byla zraněna při dopravní nehodě dne , datum, , je invalidní ve třetím stupni a od roku 2017 pobírá vdovský důchod, jehož další pobírání po uplynutí jednoho roku je podmíněno právě existencí invalidity. V roce 2023 činil valorizovaný výdělek žalobkyně částku 22 684 Kč do , datum, a od , datum, částku 23 606 Kč. Žalovaná při výpočtu renty odečítala částku odpovídající plné výši invalidního důchodu, který by žalobkyni náležel nebýt souběhu s vdovským důchodem (nikoli částku odpovídající reálně vyplácenému invalidnímu důchodu).

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 445 a § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen obč. zák.), ve znění účinném ke dni , datum, , ve spojení s § 3028 odst. 3 o. z., a podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dále vycházel z úpravy souběhu vdovského a invalidního důchodu obsažené v § 50 a § 59 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále také jen „zákon“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že po uplynutí doby jednoho roku od úmrtí manžela plní vdovský důchod v případě invalidity třetího stupně alespoň zčásti stejnou ekonomickou funkci jako invalidní důchod, neboť jeho další výplata je podmíněna existencí invalidity. Při výkladu § 447 odst. 1 obč. zák. proto nelze mechanicky vycházet pouze z výše fakticky vyplácené částky invalidního důchodu, ale je nutné zohlednit částku odpovídající invalidnímu důchodu, který by žalobkyni náležel nebýt souběhu důchodů. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal i na judikatorní úvahy týkající se § 271b odst. 1 věta druhá zákoníku práce, a to z hlediska účelu a kompenzační funkce náhrady za ztrátu na výdělku. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná postupovala při výpočtu renty v souladu s právními předpisy, a žalobu proto v celém rozsahu zamítl.

6. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, představující paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 1, 3 písm. a), b), c) vyhl. č. 254/2015 Sb. za tří úkony á 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci spočívající zejména v chybném výkladu § 447 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni vzniku škody. Namítá, že soud prvního stupně sice správně vyšel z nesporných skutkových zjištění, podle nichž byla žalobkyně dne , datum, zraněna při dopravní nehodě, je invalidní ve třetím stupni, pobírá vdovský důchod od , datum, a v roce 2023 dosahoval její valorizovaný výdělek částku 22 684 Kč do , datum, a 23 606 Kč od , datum, , avšak tyto skutečnosti následně nesprávně podřadil pod použité právní normy. Žalobkyně zdůraznila, že v roce 2023 pobírala invalidní důchod pouze ve výši 879 Kč měsíčně do května 2023 a 900 Kč měsíčně od června 2023, zatímco soud prvního stupně akceptoval postup žalované, která při výpočtu renty odečítala částku odpovídající hypotetické plné výši invalidního důchodu, jenž žalobkyně fakticky nepobírala, a dospěl tak k závěru, že jí náleží pouze částka 16 886 Kč měsíčně do května 2023 a 17 766 Kč měsíčně od června 2023 (tj. nikoli částka 21 805 Kč, resp. 22 706 Kč). Podle žalobkyně je tímto postupem porušena kompenzační funkce náhrady za ztrátu na výdělku, neboť zákon umožňuje od průměrného výdělku odečíst pouze skutečně pobíraný invalidní či částečný invalidní důchod, nikoli jiné dávky sociálního zabezpečení ani částky dovozované na základě hypotetických úvah. Žalobkyně dále vytkla soudu prvního stupně, že založil své právní závěry na nepřípustném rozšiřujícím výkladu § 447 odst. 1 obč. zák., když dovodil, že vdovský důchod v jejím případě plní funkci invalidního důchodu a lze jej proto s invalidním důchodem ztotožnit. Takový výklad žalobkyně označila za contra legem, neboť zákon výslovně zohledňuje pouze invalidní, resp. částečný invalidní důchod, a to z důvodu vazby na tutéž majetkovou újmu spočívající ve ztrátě pracovní schopnosti, zatímco vdovský důchod sleduje zcela odlišnou sociální událost a právní titul, jímž je odškodnění ztráty výživy po zemřelém manželovi. Soud prvního stupně se podle žalobkyně rovněž odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která nepřipouští zahrnutí jiných sociálních dávek do výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, byť by měly pozitivní ekonomický dopad na poškozeného. Nesprávně pak použil jako inspirační argumentaci úpravu § 271b zákoníku práce, přestože jde o odlišný právní režim s jiným účelem a systematikou. Z uvedených důvodů žalobkyně odvolacímu soudu navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání setrvala na svém stanovisku a označila rozsudek soudu prvního stupně za věcně i právně správný. S odvolacími námitkami žalobkyně se neztotožnila a zdůraznila, že při výpočtu renty vycházela z principu, podle něhož má být kompenzován příjem, jakého by žalobkyně dosahovala nebýt škodné události, a že skutečnost, že invalidní důchod žalobkyně je krácen v důsledku souběhu s vdovským důchodem, nemůže jít k tíži žalované při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku. Plně se proto ztotožnila s právním posouzením soudu prvního stupně, podle něhož trvalé pobírání vdovského důchodu, jež je vázáno na invaliditu třetího stupně, již nesleduje pouze přechodné vyrovnání se se ztrátou manžela, ale plní dlouhodobě funkci zajištění příjmu v důsledku snížené pracovní schopnosti, a proto v rozsahu odpovídajícím nesníženému invalidnímu důchodu fakticky plní stejnou ekonomickou funkci jako invalidní důchod. Z tohoto důvodu považovala žalovaná za legitimní, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku odečetla částku odpovídající nesnížené výši invalidního důchodu, byť je žalobkyni formálně vyplácena v rámci vdovského důchodu, a souhlasila rovněž s úvahami soudu prvního stupně vycházejícími z výkladu § 447 obč. zák. a inspiračně též z § 271b odst. 1 zákoníku práce. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Protože účastníci řízení souhlasili s projednáním a rozhodnutím o odvolání žalobkyně bez nařízení jednání (§ 101 odst. 3 za použití § 211 o. s. ř.), postupoval odvolací soud podle § 214 odst. 3 o. s. ř., odvolací jednání nenařizoval a přistoupil toliko k veřejnému vyhlášení rozsudku podle § 156 odst. 1 o. s. ř.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Soud prvního stupně úplně a správně zjistil skutkový stav, který ostatně nebyl mezi účastníky řízení v rozepři, a který je pro rozhodnutí odvolacího soudu postačující. Věc posoudil správně i po stránce právní, citujíc přiléhavá zákonná ustanovení. Podstatou posuzované věci bylo, zda při vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku, má být postupovat tak, jak činí žalovaná nebo, zda se striktně držet § 447 odst. 1 obč. zák. bez rozšiřujícího výkladu tohoto zákonného ustanovení. Odvolací soud na tomto místě uvádí, že se zcela ztotožňuje s učiněným výkladem soudem prvního stupně. Právnímu posouzení dané problematiky, tak jak učinil soud prvního stupně nelze ničeho vytknout, tento je zcela logický, pregnantně a komplexně odůvodněný a odvolacímu soudu nezbývá než na něj v plném rozsahu odkázat, neboť by nepřinesl ve věci ničeho nového a pouze by opakoval argumentační důvody, jak je vyjevil soud prvního stupně, a které jsou podány zcela vyčerpávajícím způsobem.

12. Odvolací soud tak jen dodává, že soud prvního stupně zcela správně zvolil rozšiřující výklad § 447 odst. 1 obč. zák. za použití § 50 a § 59 zák. č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, které řeší souběh invalidního a vdovského důchodu, neboť § 447 odst. 1 obč. zák. výslovně s takovouto situací nepočítá, resp. ji nijak nereflektuje. Je logické, jak uzavřel soud prvního stupně, že vdovský důchod, který je souběžně vyplácen s invalidním důchodem, plní částečně i funkci kompenzační k invalidnímu důchodu, což vyplývá ze samotného znění § 50 odst. 1 cit. zák, když ve standardních případech je vyplácen vdovský důchod jen po dobu jednoho roku od smrti manžela a tím kompenzuje, zejm. po finanční stránce pro vdovu novou situaci, se kterou se musí vypořádat. V dalších v § 50 odst. 2 zák. zmíněných případech, tj. i v případě invalidity třetího stupně je nárok na výplatu vdovského důchodu vedle výplaty invalidního důchodu, po uplynutí doby jednoho roku zachován. Po dobu prvního roku je tedy nárok na výplatu jak vdovského důchodu, tak invalidního důchodu v plné výši. Následně je pak již vyplácen ten důchod, který je vyšší a druhý se vyplácí jen v polovině procentní výměry, když je právě částečně kompenzován důchodem, jež se vyplácí ve vyšší výši. V tomto případě je proto invalidní důchod částečně kompenzován důchodem vdovským. Pokud by bylo postupováno podle doslovného písemného znění § 447 odst. 1 obč. zák. byl by tím popřen smysl a funkce, kterou předmětné důchody naplňují, resp. funkce vdovského důchodu, jež je navázána právě na invaliditu (třetího stupně) vdovy. V případě invalidity třetího stupně (a ztráty manžela) se nachází vdova ve zranitelné situaci, proto má mít nárok na výplatu vdovského důchodu déle než jeden rok. Invalidita třetího stupně znamená zásadně sníženou pracovní schopnost (prakticky nemožnost se uživit prací) a dlouhodobý nebo trvalý stav. Takováto osoba si nemůže reálně nahradit ztracený příjem po partnerovi vlastní prací a její situace tak není krátkodobá (narozdíl od zdravé vdovy). V poměrech uvedeného je podle přesvědčení odvolacího soudu třeba § 447 odst. 1 obč. zák. vykládat v širším a logickém slova smyslu a významu (nejenom se striktně držet “skutečně vyplácené výše invalidního důchodu”). Soud prvního stupně postupoval správně, když uzavřel, že pro účely výpočtu náhrady ztráty na výdělku je třeba odečíst částku, která odpovídá nesníženému invalidnímu důchodu žalobkyně, který je jí částečně sanován důchodem vdovským. Nad rámec rozhodného si odvolací soud při výplatě renty, při souběhu obou důchodů, dokáže představit i variantu odpočtu vyššího z obou souběžně běžících důchodů.

13. Pokud jde o argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , tak ta nijak není v rozporu s posouzením soudem prvního stupně. V řešeném případě se jednalo o sociální dávky pobírané poškozeným v , podezřelý výraz, (životní příspěvek a příspěvek na úhradu nájemného), jež svou povahou byly dávky vratné (tj. které se poškozený zavázal vrátit převodem své životní pojistky). Nejvyšší soud tak vysvětlil, že “již z toho je zřejmé, že tyto sociální dávky nejsou invalidním důchodem ve smyslu ustanovení § 447 obč. zák. Nejde ani o dávky, které by přes své odlišné označení naplňovaly stejný účel jako invalidní důchod, neboť jejich smyslem je pomoci osobě, která se na přechodnou dobu ocitla v materiálním nedostatku, aby překlenula nepříznivou situaci a po zlepšení finanční situace poskytnuté dávky vrátila; součástí takové dohody je i její zajištění převodem určitých majetkových hodnot poškozeného (zde životní pojistka) na poskytovatele dávky.” Jedná se tedy o jiný typ dávky než vdovský důchod. Vdovský důchod je pojistná dávka, která závisí na předchozích příjmech a odvodech zesnulého (vzniká, pokud zemřelý splnil podmínky pro starobní nebo invalidní důchod) a jeho hlavní funkce je nahradit část příjmu po zemřelém partnerovi. Příspěvek na bydlení (úhrada nájemného) saturuje výhradně bytové náklady, a životní příspěvek pak saturuje zajištění základních životních potřeb, není proto důvodu je při výplatě renty ztráty na výdělku zohledňovat, resp. počítat do invalidního důchodu. Naopak vdovský důchod, jež je po uplynutí doby jednoho roku výslovně zákonem vázán na invaliditu třetího stupně, částečně invalidní důchod supluje a byl by poškozenému vyplácen v plné výši, nebýt souběžného nároku na vdovský důchod, proto by dané mělo být v rámci výplaty renty zohledněno.

14. Ze všech popsaných důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé věcně správně a nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.

15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy neúspěšné žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení představují částku 300 Kč podle § 1, 3 písm. a) vyhlášky č. 251/2013 Sb. za 1 úkon á 300 Kč – vyjádření k odvolání žalobkyně.

16. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.