58 Co 294/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a Mgr. Kláry Hronové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený obecným zmocněncem Jméno zmocněnce bytem Adresa zmocněnce o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. července 2025, č. j. 10 C 175/2022-322

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o věci samé (výrok I., II.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok VI.) potvrzuje, ve výroku o věci samé (výrok III.) se mění tak, že lhůta k plnění žalovaného žalobkyni činí 6 měsíců od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok VII.) se mění tak, že jejich výše činí 32 287,40 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení státu (výrok VIII.) se mění tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vedeného o zrušení a užší vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem uvedených ve výroku I. napadeného rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení vedeného o širší vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem uvedených ve výroku I. napadeného rozsudku částku 17 206,20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k bytové jednotce č. číslo vymezené v bytovém domě na adrese adresa, stojící na pozemku parc. č. číslo, pozemku parc. č. číslo, jakož i tomu odpovídající spoluvlastnický podíl na společných částech bytového domu a pozemku o velikosti 1006/11645, nacházejících se v obci adresa a v katastrálním území adresa, zapsaných na listu vlastnictví č. číslo v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro adresa, Katastrální pracoviště adresa (výrok I.), nařídil prodej nemovitostí uvedených ve výroku I. ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky těmito podíly : žalobkyni ¼, žalovanému ¾ (výrok II.), žalovanému uložil povinnost v rámci širšího vypořádání spoluvlastnictví zaplatit žalobkyni částku 139 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), žalobkyni vrátil přeplatek na záloze na znalecký posudek ve výši 56 Kč prostřednictvím ČR - Obvodního soudu pro adresa (výrok IV.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro adresa na účet Obvodního soudu pro adresa soudní poplatek za rozšíření žaloby ve výši 6 950 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vedeného o zrušení a užší vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem uvedených ve výroku ad. I. (výrok VI.), žalovanému uložil povinnost je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení vedeného o širší vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem uvedených ve výroku ad. I. částku 48 825 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok VII.). České republice – Obvodnímu soudu pro adresa nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.).

2. Takto rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně (žalobou došlou soudu I. stupně dne 9. 9. 2022) domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků ke specifikovaným nemovitostem, kdy žalobkyně vlastní jejich ¼ a žalovaný ¾ s tím, že nemovitosti užívá výlučně žalovaný. Žalobkyně vyzývala žalovaného k vyřešení spoluvlastnických vztahů, toto se však nezdařilo, proto podala žalobní návrh, domáhala se přikázání věci žalovanému za přiměřenou náhradu, v případě, že žalovaný nebude solventní, navrhla prodej nemovité věci ve veřejné dražbě. Dále se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady za nadužívání bytové jednotky žalovaným za období od 10. 5. 2022 do ledna 2025. Žalobkyně vyšla z toho, že průměrné měsíční nájemné za danou bytovou jednotku činí částku 18 000 Kč měsíčně, když na její spoluvlastnický podíl (¼) za dané období připadá částka 139 000 Kč.

3. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne 5. 3. 2024, č. j. spisová značka, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro adresa ze dne 12. 3. 2024, č. j. spisová značka, tento rozsudek byl usnesením Městského soudu v adresa ze dne 29. 8. 2024, č. j. spisová značka zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soud I. stupně podle závazného názoru odvolacího soudu měl poučit žalovaného podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby za situace, kdy žádá o přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, tvrdil skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho solventnosti k vypořádání spoluvlastnického podílu žalobkyně, ke svým tvrzením označil důkazy, přičemž v uvedené výzvě nebude absentovat poučení o následcích neposlechnutí takové výzvy. A dále soud I. stupně pominul skutečnost, že nárok z tzv. širšího vypořádání podléhá poplatkové povinnosti, současně odvolací soud vytkl soudu I. stupně, že nerozhodl o změně žaloby.

4. Soud I. stupně zjistil následující skutkový stav věci. Za nejpodstatnější je nutno zrekapitulovat, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky bytové jednotky číslo číslo včetně přináležejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku v katastrálním území adresa, obec adresa, a to žalobkyně v rozsahu ideální ¼ a žalovaný v rozsahu ideálních ¾. Žalobkyně nemá o předmětnou nemovitost zájem a navrhla přikázání bytové jednotky do vlastnictví žalovaného (změnila svůj postoj oproti původní žalobě) a v případě, že nebude solventní, tak navrhla prodej bytové jednotky ve veřejné dražbě, tehdejší opatrovník žalovaného navrhl, aby žaloba byla zamítnuta z důvodu vysokého věku žalovaného a jeho nepříznivého zdravotního stavu. Uživatelem předmětné bytové jednotky byl od 10. 5. 2022 (od nabytí vlastnického práva k spoluvlastnickému podílu žalobkyní) do dne rozhodnutí ve věci samé žalovaný.

5. Soud I. stupně po citaci § 1140 odst. 1, § 1143, § 144 odst. 1, § 1147, § 1148 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen ,,o. z.“ se zabýval vypořádáním spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že občanský zákoník stanoví taxativní způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§ 1144 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahu vypořádání spoluvlastnictví přikázání společné věci jednomu nebo více spoluvlastníků za náhradu (§ 1147 věta první o. z.). Nechce-li společnou věc žádný ze spoluvlastníků nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který by měl o společnou věc zájem, finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016), nařídí soud prodej společné věci, a to ve veřejné dražbě nebo v odůvodněném případě v dražbě mezi spoluvlastníky dle § 1147 věta druhá o. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2208/2015).

6. V případě reálného rozdělení předmětné nemovitosti je určujícím hlediskem možnost dělení, a to nejen její faktická a technická proveditelnost, ale i funkční opodstatnění takového rozdělení. Korektivem úvahy o rozdělení jsou také s tím spojené finanční náklady, neboť pokud by rozdělení věci nebylo možné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se o věc reálně nedělitelnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 92/2005). V posuzovaném případě je z popisu bytové jednotky zřejmé, že bytovou jednotku by nebylo dobře možné reálně rozdělit, aniž by se tím podstatně snížila její hodnota, právě kvůli její velikosti a jejímu dispozičnímu řešení. Soud I. stupně uzavřel, že předmětná bytová jednotka je reálně nedělitelná.

7. Pro závěr o přikázání předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví některého spoluvlastníka je pak určující splnění podmínky zájmu spoluvlastníka o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví (§ 1147 o. z.) a zároveň jeho solventnost, jež musí být prokázána k okamžiku vydání rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Žalobkyně ztratila zájem o předmětnou nemovitost a žalovaný není natolik solventní, aby byl schopen vyplatit žalobkyni vypořádací podíl, resp. jeho solventnost nebyla v řízení prokázána, přestože byl poučen dle § 118a o. s. ř., a to včetně následků neuposlechnutí dané výzvy. Tvrzená solventnost žalovaného v částce 2 200 000 Kč pak nedosahuje výše vypořádacího podílu, když ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO se podává, že obvyklá cena předmětné nemovité věci činila k datu 4. 11. 2023 částku 9 758 500 Kč, přičemž je zřejmé, že ke dni rozhodnutí soudu, tj. k datu 8. 7. 2025, by obvyklá cena předmětné nemovité věci mohla být i vyšší, než která byla určena k datu 4. 11. 2023. I kdyby soud vyšel z obvyklé ceny 9 758 500 Kč, tak ¼ z této částky činí 2 439 625 Kč, i pokud by žalovaný prokázal, že disponuje částkou 2 200 000 Kč, tak by tato částka nepokryla vypořádací podíl žalobkyně, nezbylo by než rovněž přistoupit k prodeji nemovité věci.

8. Ke znaleckému posudku tituly před jménem jméno FO soud I. stupně uvedl, že znalkyně provedla v předmětné bytové jednotce místní šetření, při kterém zjistila, že v jednotce je odpojen plyn, byt je vytápěn jedním elektrickým radiátorem. Bytová jednotka je v původním stavu, neudržovaná, zaplněná odpadem. Bytová jednotka je o velikosti 100,6 m2 a je tvořena 2 pokoji, kuchyní, předsíní, koupelnou, WC, spíží a komorou. Znalkyně porovnávací metodou dospěla ke shora uvedené částce, kdy porovnávala prodeje obdobných bytových jednotek ve stejné lokalitě (porovnávací metoda), kdy současně provedla korekci s ohledem na stav bytové jednotky, jež se výrazně odchyluje od bytu s běžnou údržbou. Současně byla provedena korekce s ohledem na aktuální vývoj cen v daném segmentu, což znalkyně odůvodnila tím, že k datu vyhotovení posudku ještě nebyl rok 2023 ukončen a nebyla kompletní data k dispozici, nicméně mezičtvrtletně docházelo k poklesu cen obchodovaných nemovitostí v segmentu bytů. Předmětný znalecký posudek je tak přesvědčivý co do úplnosti, obsahuje logické odůvodnění, proto závěry tohoto posudku byly použity pro závěr o obvyklé ceně předmětné nemovité věci.

9. Soud I. stupně přistoupil k nařízení prodeje bytové jednotky ve veřejné dražbě, když neshledal důvod dražby mezi spoluvlastníky podle § 1147 věta druhá o. z., ostatně ani účastníci řízení žádné takové důvody netvrdili. Výtěžek prodeje pak bude rozdělen mezi účastníky dle jejich spoluvlastnických podílů na nemovité věci, tedy ¼ výtěžku připadne žalobkyni a ¾ výtěžku žalovanému.

10. Soud I. stupně neshledal důvod pro zamítnutí žaloby z důvodu vysokého věku žalovaného a jeho špatného zdravotního stavu. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 vyložil, že pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla zrušením spoluvlastnictví újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Uvedl, že námitky některého ze spoluvlastníků proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení pro vznik újmy „se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví ,‚pro tentokrát‘ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví“. Dovodil, že okolnosti jako vyšší věk, s tím související zdravotní stav či úzké citové vazby na dům nejsou obecně okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Tudíž se nejedná o okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu s odkazem na § 1140 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 851/2017).

11. Žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví výjimečně zamítnout podle § 8 o. z. pro zjevné zneužití práva, neboť aplikace § 8 o. z. není vyloučena v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí podle § 1140 odst. 2 o. z., protože § 8 o. z. je obecným ustanovením pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku. Nejvyšší soud zdůraznil, že otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014). Takovými okolnostmi však nejsou důvody trvalé povahy, jako je vyšší věk, zdravotní stav spoluvlastníka, nutnost řešit potřebu bydlení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 324/2016, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3963/16), ani skutečnost, že v předmětných nemovitostech dlouhodobě spoluvlastník i se svou rodinou bydlí či jeho nízký příjem zakládající neschopnost zaplatit přiměřenou náhradu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Pokud by byla „pro tentokrát“ žaloba zamítnuta z důvodu existence okolností trvalejšího charakteru, kam patří vyšší věk i špatný zdravotní stav, který se ve stáří nezřídka vyskytuje, žalobkyně by své právo na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mohla v budoucnu jen stěží znovu uplatnit.

12. Využití bytové jednotky ze strany žalobkyně není objektivně ani možné, když předmětný byt využívá sám žalovaný, který s žalobkyní nikterak nekomunikuje. Nezájem žalobkyně podílet se v současné době na údržbě a opravách je tedy pochopitelný, když nemá reálnou možnost byt využívat. Žalovaný si musel být i vědom toho, že byt má ve spoluvlastnictví, a to od data 31. 7. 2018 (list vlastnictví č. číslo), svou bytovou situaci však žádným způsobem neřešil a nemůže se nyní dovolávat toho, že nemá v případě prodeje bytu kde uspokojovat své bytové potřeby. Zpeněžením předmětné bytové jednotky - z výtěžku žalovanému připadnou ¾, bude tak mít dostatečný finanční základ k tomu, aby si zajistil jiné slušné bydlení na stáří, např. formou nájmu, když žalovaný své bytové podmínky nemusí zásadně uspokojovat v nemovitosti, kterou sám vlastní. Ze znaleckého posudku pak rovněž vyplývá, že způsob, kterým žalovaný využívá předmětnou bytovou jednotku, je nevhodný, bytová jednotka je neudržovaná, zaplněná odpadem, čímž dochází ke snižování její hodnoty. Tvrzené okolnosti nezakládají důvod pro zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. Namítaná sociální, zdravotní ani ekonomická situace takovým výjimečným důvodem není. Jestliže žalobkyně nemá ochotu předmětné nemovitosti spravovat a podílet se na jejich opravě, má jistě na zrušení spoluvlastnictví reálný zájem. Pokud jde o navrhovaný způsob vypořádání spoluvlastnictví, tím není soud podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán. Ostatně žalobkyně navrhovala také přikázání nemovitosti žalovanému s vyplacením přiměřené náhrady žalobkyni. Prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě rovněž nemůže zjevné zneužití práva založit. Soud I. stupně navíc vyložil, že jiné způsoby vypořádání v úvahu nepřicházejí.

13. Soud I. stupně se rovněž zabýval i tím, jak žalobkyně nabyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětné nemovité věci, když ze samotných tvrzení žalovaného vyplývá, že orgán neshledala, že v dané věci došlo k protiprávnímu jednání. Žalobkyně nabyla předmětný podíl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, kdy je nutné zdůraznit, že daný podíl nabyla od osoby odlišné od syna žalovaného, který se měl dopustit tvrzeného protiprávního jednání vůči svému otci (žalovanému). Zápis v katastru nemovitostí je právní princip, který chrání nabyvatele nemovitosti, který se spoléhá na informace zapsané v katastru nemovitostí a jedná v dobré víře. Ostatně ani žalovaný netvrdil, že by žalobkyně podíl nenabyla v dobré víře.

14. Pokud je zápis v katastru chybný, ale nabyvatel o tom nevěděl a nemohl to ani zjistit při vynaložení obvyklé péče, je jeho nabytí chráněno, pokud bylo úplatné, což v daném případě bylo splněno, když žalobkyně nabyla vlastnické právo ke svému podílu na základě kupní smlouvy ze dne 4. 5. 2022 s právními účinky zápisu k okamžiku ke dni 10. 5. 2022 (list vlastnictví číslo číslo). Žalovaný vyzýval žalobkyni ke schůzce vztahující se k žádosti o vypořádání spoluvlastnictví, je zřejmé, že žalobkyně nechtěla setrvat ve spoluvlastnictví, pročež následně podala žalobu, což však žalobkyni nelze klást k tíži. Ze samotného průběhu řízení je pak i patrné, že uskutečnění samotné schůzky by nevedlo k výsledku, kterého se domáhal žalovaný, tedy aby nabyl podíl žalobkyně do svého vlastnictví.

15. V souladu s § 1148 o. z. soud dále rozhodoval o návrhu žalobkyně na širší vypořádání spoluvlastnictví spočívající v náhradě za užívání nemovitých věcí nad rámec spoluvlastnického podílu. Žalovaný po celou dobu užíval nemovité věci výhradně sám a žalobkyni za užívání ničeho neplatil, což ani žalovaný v řízení nijak nesporoval.

16. Ze srovnávací tržní analýzy pronájmu bytové jednotky vypracované společností právnická osoba se podává, že obvyklé tržní nájemné předmětné bytové jednotky v období květen 2022 až březen 2023 dosahovalo částky vyšší, než je žalobkyní nárokovaných 18 000 Kč měsíčně. Na realitním trhu nabízené nemovitosti k pronájmu, které jsou obdobného charakteru, se pohybují v částkách od 35 000 Kč za měsíc a více. Stejný závěr se podává z tržní analýzy pronájmu bytové jednotky vypracované společností právnická osoba. (nájemné pohybující se v rozmezích 18 000 až 30 000 Kč, přičemž v případě 18 000 Kč se jedná o byt pronajímaný městskou částí, kdy je nájemné spíše nižší). Soud I. stupně tak z důvodu hospodárnosti řízení a nákladů řízení znalecké zkoumání za účelem stanovení výše nájemného nenařizoval a vyšel pro svůj závěr z částky 18 000 Kč měsíčně.

17. V období od 10. 5. 2022 do dne rozhodnutí ve věci užíval předmětnou bytovou jednotku výlučně žalovaný, ostatně toto účastníci učinili v řízení i nesporným. Jelikož žalobkyně nárokuje náhradu za nadužívání ve smyslu § 1148 odst. 1 o. z. za období 31 měsíců a jelikož tak za období 31 měsíců činí celková výše tržního nájemného 558 000 Kč, je důvodným nárok žalobkyně na úhradu částky 139 000 Kč odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu. Lhůtu k plnění prvostupňový soud stanovil v délce 3 dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, neboť vyšel z toho, že žalovaný disponuje částkou minimálně 2 200 000 Kč (vyšel z tvrzení žalovaného), ze které je schopen uhradit částku 139 000 Kč (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

18. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s.Anonymizováno ř. Žalobkyně zaplatila na záloze na znalecký posudek částku 10 000 Kč. Usnesením ze dne 30. 11. 2023 byla znalkyni přiznána odměna ve výši 9 944 Kč, která byla soudem proplacena dne 25. 1. 2024. Žalobkyni tak náleží přeplatek ve výši 56 Kč (výrok VI. rozsudku). Žalobkyně v průběhu řízení rozšířila žalobu o částku 139 000 Kč, přičemž dané rozšíření žaloby podléhá poplatkové povinnosti (§ 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zák. č. 549/1991 Sb.). Nákladový výrok VI. k rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. užším smyslu vychází z právního názoru plynoucího ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, dle kterého: „V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.)“. Nákladový výrok VII. týkající se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu je odůvodněn odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

19. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný blanketové odvolání, které následně doplnil s tím, že brojí proti výroku I. II., III. a VII. Namítl, že žaloba by měla být zamítnuta, neboť zrušení podílového spoluvlastnictví k bytové jednotce a její prodej je k újmě žalovaného, je v rozporu s dobrými mravy. Žaloba je účelová s cílem poškodit žalovaného. Žalovaný bydlí v této bytové jednotce celý život, v případě jejího prodeje bude z žalovaného bezdomovec. Vyšší věk žalovaného a jeho zdravotní stav soud I. stupně použil ,,vlastně proti němu“. Žalovanému hrozí závažná újma v podobě ztráty bydlení. Vzhledem ke svému věku si bude obtížně zajišťovat náhradní bydlení. Soud I. stupně se nezabýval důvodem, pro který žalobkyně dne 4. 5. 2022 spoluvlastnický podíl koupila a již dne 9. 9. 2022 uplatnila žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Spoluvlastnický podíl koupila za výhodných podmínek, z její strany se jedná o spekulativní a účelové jednání. Žalovaný uzavřel s nevlastním synem darovací smlouvu, ten mu daroval svůj spoluvlastnický podíl, ale nepodal návrh na vklad do katastru nemovitostí, přestože tak slíbil učinit, což žalovaný zjistil až v souvislosti s vedením tohoto řízení. Zástupce žalovaného se snažil o jednání se zástupcem žalobkyně o společném prodeji bytové jednotky, což by bylo výhodnější, bezvýsledně. Žalobkyně neprojevila o užívání bytové jednotky žádný zájem. Žalovaný hradí poplatky SVJ a daň z nemovitosti. Předpis do fondu oprav činil v roce 2023 částku 3018 Kč, od května 2023 do srpna 2023 se jednalo o částku 48 288 Kč, od září 2023 činil předpis do fondu oprav 5 215 Kč, jedná se tak o částku 88 205 Kč a daň z nemovitosti za uvedené období činí 6 475 Kč. Celkově by žalobkyně měla zaplatit žalovanému ¼ ve výši 35 697 Kč. S ohledem na své zdravotní obtíže nebyl schopen bytovou jednotku udržovat. Rovněž by neměly být žalobkyni přiznány náklady řízení. Není pravdou, že žalovaný disponuje částkou 2 200 000 Kč. Tato částka mu byla přislíbena investorem v případě, že by žalobkyně souhlasila s takovým vypořádáním. Touto částkou, ani částkou vyšší na vyplacení podílu, žalovaný nedisponuje. Není tak schopen zaplatit žalobkyni 139 000 Kč a náklady řízení. S odkazem na § 1040 odst. 2 o. z. by zrušení spoluvlastnictví bylo na újmu žalovaného bez spravedlivého důvodu. Žalovaný žádala změnu rozsudku soudu I. stupně a zamítnutí žaloby, v případě, že by byl rozsudek soudu I. stupně ohledně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví potvrzen, žádal změnu rozsudku soudu I. stupně pokud jde o povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni 139 000 Kč a náklady řízení s ohledem na jeho finanční situaci. V doplnění odvolání ze dne 29. 10. 2025 argumentoval tím, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§ 8 a § 2 odst. 3 o. z.). Žalobkyně po 4 měsících od nabytí vlastnického práva podala žalobní návrh, cílem bylo ,,vytěžit ze spoluvlastnictví maximum finančních prostředků“. Žalovaný není schopen finančně plnit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku, k tomuto datu nebude prodej bytové jednotky realizován. V rámci podání ze dne 12. 1. 2026 žalovaný vyloučil vypořádání spoluvlastnictví formou veřejné dražby, žádal vypracování nového znaleckého posudku za účelem stanovení obvyklé ceny nemovitosti, neboť znalecký posudek byl vypracován v roce 2023, konečně žádal vypořádání formou ,,prodeje transparentním realitním procesem“, neboť dražbou bude dosaženo nižšího výnosu; tuto argumentaci zopakoval v rámci podání ze dne 11. 5. 2026.

20. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že napadený rozsudek je věcně správný. Jak již žalobkyně uvedla v minulosti, pokud jde o možnost zamítnutí žaloby z důvodu „újmy některého spoluvlastníka“ ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. , pak platí dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 že „pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy“, vyšší věk, zdravotní stav a úzké citové vazby na dům, nejsou okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž naopak charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Žalovaný v řízení nijak neprokázal, že by žalobkyně žalobu podala „s cílem poškodit žalovaného“. Žalobkyně si v době koupě podílu nebyla vědoma zdravotního stavu žalovaného. Jejím cílem je jen a pouze zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví. V tomto ohledu žalobkyně zdůraznila, že nečiní žádné kroky, kterými by žalovaného jakkoli poškozovala nebo by komplikovala jeho dosavadní užívání nemovitosti. Naopak její jednání se omezilo na podání žaloby, která je již třetím rokem projednávána soudy. Stejně tak není pravdou, že by postup žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný ani netvrdí, o jaký konkrétní postup by se mělo jednat. Pokud jde o tvrzenou absenci spravedlivého důvodu, žalobkyně uplatňuje své právo dané zákonem, což samo o sobě představuje dostatečný důvod k podání žaloby. ,,Již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností vědomí, že o společných záležitostech týkajících se společných věcí rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří namnoze nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory, a stejně tak si každý ze spoluvlastníků musí být vědom, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví (nejsou-li splněny předpoklady odkladu zrušení spoluvlastnictví). Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 674/2018, sp. zn. 22 Cdo 4068/2019). Žalovaný prodejem bytu získá významnou majetkovou hodnotu v řádu milionů korun českých, která mu zajistí možnost bydlení. Žalobkyně považuje za zcela logické, že za situace, kdy byt sama neužívá, nepodílí se ani na nákladech s jeho užíváním spojených. Pokud jde o daň z nemovitosti, žalovaný má ze zákona možnost hradit tuto daň jen ve vztahu ke svému spoluvlastnickému podílu. Žalobkyně požadovanou náhradu za nadužívání nijak nevalorizovala, ačkoli tržní nájemné se v poslední době zvyšovalo. Nadto ke skutečnostem nově tvrzeným žalovaným nelze v souladu s § 205a o. s. ř. přihlédnout. Argumentace žalovaného ve vztahu k přiznané náhradě nákladů řízení je lichá. Poté, co dojde k prodeji předmětného bytu, bude žalovaný disponovat dostatečnými prostředky k úhradě nákladů řízení. Navrhla tak potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se vyjádřila podáním ze dne 2. 2. 2026 k doplnění odvolání žalovaného. Mimosoudní řešení sporu vidí žalobkyně ,,skepticky“ již s ohledem na průběh celého řízení. Žalobkyně byla ochotna prodat spoluvlastnický podíl žalovanému za částku 3 125 000 Kč, kdy rovněž žádala náhradu nákladů řízení a částku 139 000 Kč za nadužívání nemovitosti. Pokud jde o konkrétní návrhy žalovaného, pak k těmto nelze přihlédnout, neboť nebyly uplatněny před soudem I. stupně. Ustanovení § 1147 o. z. nepřipouští nařízení prodeje jinak než ve veřejné dražbě. Vypracování nového znaleckého posudku je nadbytečné, žalovaný neuvádí, jaký by měl mít nový znalecký posudek účel.

21. U odvolacího jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalovaného zdůraznil, že ,, byt nyní vypadá jinak“, došlo k nemalým investicím do předmětné bytové jednotky v době hospitalizace žalovaného, žalovaný byl ochoten v průběhu řízení zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 2 200 000 Kč; měla by být vzata v úvahu reálná hodnota bytové jednotky a měl by být realizován ,,reálný tržní prodej bytové jednotky“. Žalobkyně poukázala na to, že v průběhu řízení nedošlo k mimosoudní dohodě.

22. Odvolací soud ve smyslu § 212 a 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

23. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

24. Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

25. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

26. Podle § 1444 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

27. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

28. Podle § 1148 odst. 1 o. z. při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí.

29. Podle cit. § 1140 odst. 1 o. z., jakož i podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

30. Ustanovení § 1140 odst. 2 i § 8 o. z. představují právní normy s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normy, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

31. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně v řešené věci dospěl k závěru, že není dána ani výjimka uvedená v § 1140 odst. 2 o. z., ani nedošlo ke zjevnému zneužití práva podle § 8 o. z.

32. Pokud jde o namítaný vysoký věk žalovaného a s tím související jeho zdravotní stav, pak okolnosti jako vyšší věk, s tím související zdravotní stav či úzké citové vazby na bytovou jednotku, kde žalovaný dlouhodobě uspokojuje svoji bytovou potřebu, nejsou obecně okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Tudíž se nejedná o okolnosti, za kterých by bylo možné ,,pro tentokrát“ zamítnout žalobu z důvodu § 1140 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 851/2017).

33. Vedle důvodů pro zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z. vysvětlila judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014), že lze žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví výjimečně zamítnout podle § 8 o. z. pro zjevné zneužití práva, neboť aplikace § 8 o. z. není vyloučena v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí podle § 1140 odst. 2 o. z., protože § 8 o. z. je obecným ustanovením pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku. V uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud dále zdůraznil, že otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou.

34. Uplatnění § 8 o. z. se v poměrech podílového spoluvlastnictví může prosadit například tam, kde by šlo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva. Takovými okolnostmi zpravidla nebudou důvody trvalé povahy, jako je vyšší věk, zdravotní stav spoluvlastníka, nutnost řešit potřebu bydlení, případně náhradního bydlení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 324/2016), ani skutečnost, že v předmětném bytové jednotce dlouhodobě žalovaný bydlí či jeho příjem (starobní důchod) zakládající neschopnost zaplatit přiměřenou náhradu žalobkyni.

35. Žalobkyně předmětnou bytovou jednotku neužívala k bydlení ani jiným způsobem a nemá zájem o její využití ani do budoucna. Ostatně toto využití není objektivně možné s ohledem na velikost a uspořádání bytové jednotky (o velikosti dvou pokojů a jedné kuchyně), z čehož vyplývá i nezájem žalobkyně podílet se na údržbě a opravách bytové jednotky. Žalobkyně je spoluvlastnicí bytové jednotky již od 10. 5. 2022, dne 25. 7. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k jednání o vypořádání, kdy navrhla termín k jednání srpen 2022, k dohodě mezi účastníky nedošlo, proto 9. 9. 2022 uplatnila žalobní návrh, žalovaný si tak musel být vědom základního práva jakéhokoliv spoluvlastníka žádat o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to obzvlášť za situace, kdy mezi účastníky k dohodě nedošlo. Svou bytovou situaci však žádným způsobem neřešil, přestože si byl vědom toho, že není dostatečně solventní, aby žalobkyni uhradil vypořádací podíl, rovněž v této souvislosti nelze přehlédnout, že ani po dobu trvání řízení (od září 2022) zůstal žalovaný nečinný.

36. Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2903/2015 poukázal z hlediska dobrých mravů, resp. zneužití práva na skutečnost, že koupě podílu na nemovitostech představuje realizaci práva nabývat majetek s tím, že právě zrušení spoluvlastnictví soudem představuje institut, který chrání práva všech spoluvlastníků a zajišťuje spravedlivé vypořádání vztahů ke společné věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4856/2017). Sama skutečnost, že žalobkyně nabyla v roce 2022 spoluvlastnický podíl, tedy realizovala právo nabýt majetek, byť její motivací mohlo být rozmnožení finančních prostředků nad rámec finančních prostředků investovaných, zneužití práva nepředstavuje, ani pokud již v září 2022 žádala zrušení podílového spoluvlastnictví. K tomu možno doplnit, že jestliže nabytí podílu na nemovitostech ze strany žalobkyně nebylo primárně motivováno realizací práva spoluvlastníka nemovitosti užívat, ale bylo založeno ekonomickou úvahou směřující k odkupu podílu druhého spoluvlastníka nebo naopak k nabídce prodeje nabytého spoluvlastnického podílu se závěrem, že v případě absence dohody o nabytí nebo prodeje podílu bude situace řešena uplatněným požadavkem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, pak bez dalšího se nejedná o zjevné zneužití práva žalobkyně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Zamítnutí žaloby z tohoto namítaného důvodu, by bylo důvodem zjevně trvalé povahy, pro žalobkyni by fakticky znamenalo trvalou nemožnost domáhat se likvidace spoluvlastnického vztahu.

37. Aplikaci § 8 o. z. neodůvodňuje ani vypořádání spoluvlastnictví v podobě dražebního prodeje, neboť žalovaný, jak bylo najisto postaveno, nemá finanční prostředky, aby uhradil žalobkyni vypořádací podíl. Zákon ani jinou formu prodeje, kterou žádal žalovaným, nepřipouští (viz § 1147 o. z.), potud byla odvolací námitka žalovaného, který žádal ,,tržní prodej bytové jednotky“ shledána nedůvodnou.

38. Nicméně i prodejem bytové jednotky ve veřejné dražbě se žalovaný získá finanční prostředky odpovídají velikosti jeho spoluvlastnického podílu, které umožní žalovanému si zajistit náhradní bydlení, např. formou nájmu, nelze tak přisvědčit odvolací námitce žalovaného, že by se prodejem bytové jednotky ve veřejné dražbě stal žalovaný ,,bezdomovcem“.

39. Pokud jde o navrhovaný způsob vypořádání spoluvlastnictví, tím není soud podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán. Ostatně žalobkyně navrhovala také přikázání nemovitostí žalovanému s vyplacením přiměřené náhrady žalobkyni. Návrh na prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě proto nemůže zjevné zneužití práva založit. Soud I. stupně navíc vyložil, že jiné způsoby vypořádání v úvahy nepřicházejí, neboť předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné a v případě jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalovaného by žalovaný neměl prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni, čemuž odvolací soud přisvědčuje. Za této situace se tak jeví návrh žalovaného na vypracování dalšího znaleckého posudku za účelem ocenění bytové jednotky k roku 2026 zcela nadbytečným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo722/2023).

40. Soud I. stupně rovněž nepochybil, pokud s odkazem na § 1148 odst. 1 o. z. zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni finanční kompenzaci za nadužívání její spoluvlastnického podílu za 31 měsíců, kdy vyšel z nájemného ve výši 18 000 Kč za jeden měsíc, na jehož odůvodnění odvolací soud plně odkazuje (viz tržní analýza pronájmu bytové jednotky vypracované společností právnická osoba a společností právnická osoba. - odst. 30 napadeného rozsudku). Odvolací soud v této souvislosti přisvědčuje závěru soudu I. stupně, který v této souvislosti považoval vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení obvyklého nájemného v daném místě a čase nadbytečným. Ostatně odvolací námitka žalovaného směřovala toliko do lhůty k plnění, kdy žalovaný namítl, že nemá finanční prostředky na úhradu této částky, pokud bytová jednotka dosud nebyla prodána s tím, že ani částkou 2 200 000 Kč nedisponuje (jednalo se toliko o příslib těchto finančních prostředků od investora). Odvolací soud v této souvislosti zohlednil věk, zdravotní stav žalovaného a výši jeho doložených úspor k žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, kdy dražební prodej bytové jednotky dosud nebyl realizován a vycházel tak z finanční situace žalovaného k datu vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) a stanovil mu lhůtu k plnění částky 139 000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku, kdy lze předpokládat, že se žalovanému již dostane finančního plnění (vypořádací podíl); tato lhůta není ve vztahu k žalobkyni nepřiměřená, a to i s ohledem na její solventnost, kterou v řízení prokazovala.

41. Pokud žalovaný namítl, že hradil v rozhodném období daň z nemovitosti či finanční prostředky do fondu oprav, pak v sytému tzv. neúplné apelace se jedná o nepřípustné novoty, ke kterým nelze v odvolacím řízení přihlédnout.

42. Soud I. stupně správně rozhodl o náhradě nákladů řízení, pokud jde o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v užším slova smyslu s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS -st. 59/23.

43. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy znalecký posudek byl vypracován v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v rámci tzv. užšího vypořádání, pak s ohledem na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

44. Rovněž správně s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 935/2017 rozhodl o náhradě nákladů řízení ohledně finanční kompenzace v rámci tzv. širšího vypořádání dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na plný úspěch žalobkyně v řízení o tomto nároku. Nesprávně stanovil toliko jejich výši, neboť volba advokáta z adresa neměla žádné opodstatnění, když se nejednalo o věc vyžadující advokáta se zvláštní specializací, který by v daném místě (v adresa) absentoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12). Cestovné a náhrada za ztrátu času tak nelze považovat za účelně vynaložené náklady řízení. Za účelně vynaložené náklady tak odvolací soud považoval náklady za soudní poplatek 6 950 Kč a náklady právní zastoupení - odměnu za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, účast na jednání 5. 3. 2024, 21. 9. 2025 a 1. 7. 2025 - a to dvakrát po 3 060 Kč a dvakrát po 6 600 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), 2 náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 4 397,40 Kč, celkem 32 287,40 Kč.

45. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé ( výrok I., II. ) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok VI.) jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., ve výroku o věci samé (výrok III.) jej změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že lhůta k plnění žalovaného žalobkyni činí 6 měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, výroku o náhradě nákladů řízení (výrok VII.) jej změnil dle § 221a o. s. ř. tak, že jejich výše činí 32 287,40 Kč, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení státu (výrok VIII.) jej změnil dle § 221a o. s. ř. toliko formulačně tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v užším rozsahu bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. se shodnou argumentací jako o nákladech řízení před soudem I. stupně.

47. O náhradě nákladů odvolacího řízení o tzv. širším vypořádání bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Za účelně vynaložené náklady tak odvolací soud považoval náklady za právní zastoupení - odměnu za 2 úkony (vyjádření k odvolání, které bylo možno obsáhnout do jednoho podání a účast na jednání 21. 5. 2026 po 6 600 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d), g) AT, 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 2 986,20 Kč, celkem 17 206,20 Kč. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.