10 C 175/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Kučerou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného anonymizováno anonymizováno Adresa žalovaného zastoupený obecným zmocněncem Jméno zmocněnce bytem Adresa zmocněnce o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,

I. Podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k bytové jednotce č. anonymizováno anonymizováno, vymezené v bytovém domě č. p. anonymizováno, na adrese adresa anonymizováno anonymizováno adresa, stojícím na pozemcích parc. č. hodnota a parc. č. hodnota, jakož i tomu odpovídající spoluvlastnický podíl na společných částech bytového domu a na pozemcích parc. č. hodnota a parc. č. hodnota o velikosti 1006/11645, vše nacházející se v obci adresa a v katastrálním území adresa, zapsaných na listu vlastnictví č. hodnota (bytová jednotka) a č. hodnota (budova a pozemky), v katastru nemovitostí vedeném u právnická osoba pro hlavní město adresa, Katastrální pracoviště adresa, se zrušuje.

II. Nařizuje se prodej nemovitostí uvedených ve výroku ad I. ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky těmito podíly: žalobkyni ¼, žalovanému ¾.

III. Žalovaný je povinen v rámci širšího vypořádání spoluvlastnictví zaplatit žalobkyni částku 139 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyni se vrací přeplatek na záloze na znalecký posudek ve výši 56 Kč prostřednictvím ČR – Obvodního soudu pro adresa.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro adresa na účet Obvodního soudu pro adresa soudní poplatek za rozšíření žaloby ve výši 6 950 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vedeného o zrušení a užší vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem uvedených ve výroku ad.

I.

VII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení vedeného o širší vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem uvedených ve výroku ad.

I. částku 48 825 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

VIII. ČR – Obvodnímu soudu pro adresa se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se domáhala vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytové jednotce číslo anonymizováno anonymizováno a k ní přináležejících spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemcích, k čemuž uvedla, že je spoluvlastníkem s ideálním podílem ve výši 1/4 na této nemovité věci, a žalovaný vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 3/4. Žalobkyně uvedla, že nemovitost výlučně užívá žalovaný, žalovaného vyzývala k vyřešení spoluvlastnických vztahů, toto se však nezdařilo, proto podala tuto žalobu. Žalobou se žalobkyně domáhala přikázání věci žalovanému za přiměřenou náhradu, v případě, že žalovaný nebude solventní navrhla prodej nemovité věci ve veřejné dražbě.

2. Žalobkyně se po rozšíření žaloby dále domáhala úhrady za nadužívání bytové jednotky žalovaným, tedy tzv. rozšířeného vypořádání, kdy o rozšíření žaloby bylo rozhodnuto na jednání dne datum, a to ohledně částky 49 000 Kč (viz protokol na čl. 175 až 176 p.v. spisu), a dále při jednání dne datum, a to ohledně částky 90 000 Kč (viz protokol na čl. 255 spisu). Rozšířením žaloby se žalobkyně domáhala náhrady za nadužívání bytu žalovaným, a to za období od datum do ledna 2025. Žalobkyně vyšla z toho, že průměrné měsíční nájemné za daný byt činí částku 18 000 Kč, když na její spoluvlastnický podíl (1/4) za dané období připadá částka 139 000 Kč, jejíž úhrady se domáhá.

3. O žalobním návrhu (bez rozšíření žaloby učiněné na jednání dne datum) bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, č. j. 10 C 175/2022-180, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, č. j. 10 C 175/2022-187, tento rozsudek však byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne datum, č. j. 58 Co 237/2024–219, v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud I. stupně podle závazného názoru odvolacího soudu musí poučit a vyzvat žalovaného podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby za situace, kdy žádá o přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, tvrdil skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho solventnosti k vypořádání spoluvlastnického podílu žalobkyně, ke svým tvrzením označil důkazy, přičemž v uvedené výzvě nebude absentovat poučení o následcích neposlechnutí takové výzvy. právnická osoba soud I. stupně pominul skutečnost, že nárok z tzv. širšího vypořádání (tím spíš, že jde o samotný nárok, který může – ale nemusí – při vypořádání spoluvlastnictví uplatnit jak žalobkyně, tak vzájemným návrhem žalovaný) podléhá poplatkové povinnosti, což se v projednávané věci za situace, kdy soud I. stupně již jednal o věci samé, mělo promítnout v napadeném rozsudku (viz § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dále jen „SoudP“). Současně odvolací soud vytkl soudu I. stupně, že řádně nerozhodl o změně žaloby (viz bod 16 usnesení Městské soudu v Praze).

4. Podle ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud může vyslovit závazný právní názor, i pokud jde o to, jaké důkazy je třeba v dalším řízení před soudem prvního stupně provést.

5. Soud tak žalovaného nejprve přípisem ze dne datum vyzval podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby uvedl, zda má zájem, aby předmětná nemovitost byla přikázána do jeho vlastnictví a tvrdil a předložil důkazy, které osvědčují, že disponuje potřebnými prostředky k úhradě přiměřené náhrady, tedy k prokázání jeho solventnosti, když nestačí jen tvrdit, ale musí současně dokazovat, předložit o tom důkaz, že tyto finanční prostředky má nebo je schopen si je opatřit. Současně soud žalovaného poučil, že pokud zůstane procesně nečinný či pokud řádně nenavrhne důkazy, případně svá tvrzení neprokáže, může to pro něj znamenat neúspěch ve sporu. Tuto výzvu doručil, jak žalovanému, tak jeho opatrovníkovi pro řízení, který ho v dané době zastupoval. Žalovaný k dané výzvě soudu ničeho ohledně své solventnosti netvrdil ani neprokazoval.

6. Totožnou výzvu pak žalovanému poskytl při jednání dne datum, neboť výzva podle ustanovení § 118a o. s. ř. musí zaznít při jednání soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný udělil plnou moc obecnému zmocněnci, tj. Jméno zmocněnce, který plnou moc předložil při daném jednání, soud žalovanému poskytl lhůtu 30 dnů ode dne jednání k doplnění tvrzení a důkazů. Tato lhůta byla k žádosti obecného zmocněnce prodlužována, nicméně žalovaný nepředložil soudu žádné důkazy ohledně své solventnosti, když se toliko omezil k tvrzení, že má zájem, aby předmětná nemovitost byla přikázána do jeho vlastnictví a že disponuje částkou 2 200 000 Kč (čl. 306 spisu), nicméně daná částka však nepokrývá ani výši vypořádacího podílu, jak bude rozvedeno dále v rozsudku. K tomu je však nutné zdůraznit, že žalovaný ani přes výzvu soudu žádným způsobem nedoložil, že skutečně danou částkou disponuje, nebo že je schopen si ji opatřit.

7. Z předchozího dokazování má pak soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky jednotky číslo anonymizováno anonymizováno včetně přináležejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku v katastrálním území adresa, obec adresa, a to žalobkyně v rozsahu ideální 1/4 a žalovaný v rozsahu ideálních 3/4. Žalovaná nemá o předmětnou nemovitost zájem a navrhla přikázání bytové jednotky do vlastnictví žalovaného (změna svůj postoj oproti původní žalobě) a v případě, že nebude solventní, tak navrhla prodej bytové jednotky ve veřejné dražbě, tehdejší opatrovník žalovaného navrhl, aby žaloba byla zamítnuta z důvodu vysokého věku žalovaného a jeho nepříznivého zdravotního stavu. Soud má za zjištěné, že uživatelem jednotky, a to výlučným, byl v období od datum, kdy žalobkyně nabyla vlastnické právo k spoluvlastnickému podílu ideální jedné čtvrtiny předmětné bytové jednotky, do dne rozhodnutí ve věci samé byl žalovaný. V řízení ani nebylo tvrzeno, že by předmětnou jednotku užívala v daném období i žalobkyně.

8. Podle ustanovení § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle odst. 2 stejného ustanovení každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

9. Podle ustanovení § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

10. Podle ustanovení § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci, věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

11. Podle ustanovení § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

12. Podle ustanovení § 1148 odst. 1 o. z. při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí.

13. Soud se tak znovu nejprve zabýval vypořádáním spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce.

14. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že občanský zákoník stanoví taxativní způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1618/2015). Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§ 1144 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahu vypořádání spoluvlastnictví přikázání společné věci jednomu nebo více spoluvlastníků za náhradu (§ 1147 věta první o. z.). Nechce-li společnou věc žádný ze spoluvlastníků nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který by měl o společnou věc zájem, finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1942/2016), nařídí soud prodej společné věci, a to ve veřejné dražbě nebo v odůvodněném případě v dražbě mezi spoluvlastníky dle § 1147 věta druhá o. z. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 2208/2015).

15. V případě reálného rozdělení předmětné nemovitosti je určujícím hlediskem možnost dělení, a to nejen její faktická a technická proveditelnost, ale i funkční opodstatnění takového rozdělení. Korektivem úvahy o rozdělení jsou také s tím spojené finanční náklady, neboť pokud by rozdělení věci nebylo možné bez nákladních stavebních úprav, jednalo by se o věc reálně nedělitelnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005). V posuzovaném případě je z popisu bytové jednotky zřejmé, že bytovou jednotku by nebylo dobře možné reálně rozdělit, aniž by se tím podstatně snížila její hodnota, právě kvůli její velikosti a jejímu dispozičnímu řešení. Soud má tedy za prokázané, že předmětná bytová jednotka je nedělitelná.

16. Pro závěr o přikázání předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví některého spoluvlastníka je pak určující splnění podmínky zájmu spoluvlastníka o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví (§ 1147 o. z.) a zároveň jeho solventnost, jež musí být prokázána k okamžiku vydání rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, ze dne 15. 6. 2016). Žalobkyně ztratila zájem o předmětnou nemovitost a žalovaný není natolik solventní, aby byl schopen vyplatit žalobkyni vypořádací podíl, resp. jeho solventnost nebyla v řízení prokázána, přestože byl žalovaný soudem poučen dle § 118a o. s. ř., a to včetně následků neuposlechnutí dané výzvy. K tomu soud dále uvádí, že ani tvrzená solventnost v částce 2 200 000 Kč pak nedosahuje výše vypořádacího podílu, když ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO vyplývá, že obvyklá cena předmětné nemovité věci činila částku 9 758 500 Kč k datu datum, přičemž je zřejmé že ke dni rozhodnutí soudu, tj. k datu datum, by obvyklá cena předmětné nemovité věci mohla být i vyšší, než která byla určena k datu datum. I kdyby soud vyšel z obvyklé ceny 9 758 500 Kč, tak ¼ z této částky činí 2 439 625 Kč, z čehož je patrné, že i kdyby žalovaný prokázal, že disponuje částkou 2 200 000 Kč, tak by tato částka nepokryla vypořádací podíl žalobkyně a soudu by tak nezbylo nic jiného než rovněž přistoupit k prodeji nemovité věci. K samotnému znaleckému posudku pak soud odkazuje na zjištění, ke kterým dospěl ve zrušeném rozsudku pod bodem 10. Tedy konkrétně, že znalkyně provedla v předmětné bytové jednotce místní šetření, při kterém zjistila, že v jednotce je odpojen plyn, byt je vytápěn jedním elektrickým radiátorem. Bytová jednotka je v původním stavu, neudržovaná, zaplněná odpadem. Bytová jednotka je o velikosti 100,6m2 a je tvořena 2 pokoji, kuchyní, předsíní, koupelnou, WC, spíží a komorou. Znalkyně porovnávací metodou dospěla ke shora uvedené částce, kdy porovnávala prodeje obdobných bytových jednotek ve stejné lokalitě, kdy současně provedla korekci s ohledem na stav bytové jednotky, jež se výrazně odchyluje od bytu s běžnou údržbou. Současně byla provedena korekce s ohledem na aktuální vývoj cen v daném segmentu, což znalkyně odůvodnila tím, že k datu vyhotovení posudku ještě nebyl rok Anonymizováno ukončen a nebyla kompletní data k dispozici, nicméně mezičtvrtletně docházelo k poklesu cen obchodovaných nemovitostí v segmentu bytů.

17. Nad rámec toho soud uvádí, že ustanovení § 132 o. s. ř. platí pro hodnocení důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem, přesto však je tu při hodnocení důkazu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu, neboť soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30 ze dne datum, sp. zn. Cdo 3450/2017). Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).

18. Předmětný znalecký posudek je přesvědčivý co do úplnosti, obsahuje logické odůvodnění znaleckého posudku, a proto závěry tohoto posudku byly použity pro závěr obvyklé ceny předmětné nemovité věci. Jednalo se o odbornou otázku, kterou si soud nemohl na základě svého laického uvážení posoudit sám, neboť nedisponuje odbornými znalostmi jako znalec z oboru ekonomika, specializace ceny a odhady nemovitostí. Znalkyně zodpověděla otázku, resp. zadání soudu, a to s určitým a srozumitelným závěrem, když účastníci řízení neměli žádných připomínek k závěrům znalkyně. Ze znaleckého posudku pak plyne jednoznačný závěr, tedy v jaké výši byla obvyklá cena nemovité věci ke dni zpracování znaleckého posudku, přičemž žalobkyně popsala stav předmětné nemovité věci a porovnávací metodou dospěla ke shora uvedené částce, kdy porovnávala prodeje obdobných bytových jednotek ve stejné lokalitě, kdy současně provedla korekci s ohledem na stav bytové jednotky, jež se výrazně odchyluje od bytu s běžnou údržbou, neboť byt žalovaného je značně zanedbaný. Současně pak znalkyně provedla korekce s ohledem na aktuální vývoj cen v daném segmentu.

19. Vzhledem ke shora uvedenému soud přistoupil k nařízení prodeje ve veřejné dražbě, když neshledal důvod dražby mezi spoluvlastníky podle § 1147 věta druhá o. z., ostatně ani účastníci řízení žádné takové důvody netvrdili. Výtěžek prodeje pak bude rozdělen mezi účastníky dle jejich spoluvlastnických podílů na nemovité věci, tedy ¼ výtěžku připadne žalobkyni a ¾ výtěžku žalovanému.

20. Soud pak znovu rekapituluje závěry, pro které nepřistoupil k zamítnutí žaloby, jak bylo navrhováno opatrovníkem žalovaného, ostatně tyto závěry soudu I. stupně potvrdil ve svém zrušujícím usnesení i Městský soud v Praze.

21. Soud dále uvádí, že neshledal důvod pro zamítnutí žaloby z důvodu vysokého věku žalovaného a jeho špatného zdravotního stavu, a to z následujících důvodů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16, dostupným stejně jako níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla zrušením spoluvlastnictví újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Uvedl, že námitky některého ze spoluvlastníků proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení pro vznik újmy „se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví ‚pro tentokrát‘ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku, které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví“. Dovodil, že okolnosti jako vyšší věk, s tím související zdravotní stav či úzké citové vazby na dům nejsou obecně okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Tudíž se nejedná o okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu z důvodu § 1140 odst. 2 o. z. (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 851/2017).

22. Vedle důvodů pro zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z. vysvětlila judikatura (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014), že lze žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví výjimečně zamítnout podle § 8 o. z. pro zjevné zneužití práva, neboť aplikace § 8 o. z. není vyloučena v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí podle § 1140 odst. 2 o. z., protože § 8 o. z. je obecným ustanovením pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku. V uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud dále zdůraznil, že otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou.

23. Takovými okolnostmi však nejsou důvody trvalé povahy, jako je vyšší věk, zdravotní stav spoluvlastníka, nutnost řešit potřebu bydlení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/16), skutečnost, že v předmětných nemovitostech dlouhodobě i se svou rodinou bydlí či jeho nízký příjem zakládající neschopnost zaplatit přiměřenou náhradu žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).

24. V daném případě nebyly zjištěny okolnosti dočasného charakteru, které by vedly k újmě žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že zde nejsou překážky zrušení spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2 o. z. Namítaná sociální, zdravotní ani ekonomická situace takovým výjimečným důvodem není. To plyne i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; vyšší věk, dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav, nutnost řešit potřebu bydlení ani vazba na užívanou nemovitost takové okolnosti samy o sobě nepředstavují.

25. K tomu soud dále uvádí, že pokud by byla „pro tentokrát“ žaloba zamítnuta z důvodu existence okolností trvalejšího charakteru, kam beze sporu patří vyšší věk i špatný zdravotní stav, který se ve stáří nezřídka vyskytuje, žalobkyně by své právo na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mohla v budoucnu jen stěží znovu uplatnit, a došlo by tak de facto ke zkonstruování neměnného stavu, ze kterého by profitoval prakticky jen žalovaný.

26. Soud dále podotýká, že judikatura předestřená opatrovník žalovaného rovněž uvádí, že se musí jednat o důvody přechodné povahy, kdy ani neobstojí námitka, že žalobkyně byt nevyužívá, nijak se o něj nesterá a ani daný byt neplánuje využívat k zajištění svých bytových potřeb. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3479/2010, citované žalovaným pak nelze na daný případ aplikovat, neboť dřívější právní úprava byla odlišná, když okolnosti, za kterých bylo možné žalobu na zrušení a vypořádání zamítnout, byly nastaveny šířeji.

27. K tomu soud uvádí, že využití bytové jednotky ze strany žalobkyně není objektivně ani možné, když předmětný byt využívá sám žalovaný, který ani s žalobkyní nikterak nekomunikuje. Nezájem žalobkyně podílet se v současné době na údržbě a opravách je tedy pochopitelný, když nemá reálnou možnost byt využívat. Žalovaný si musel být i vědom toho, že byt má ve spoluvlastnictví, a to od data datum (list vlastnictví č. hodnota), svou bytovou situaci však žádným způsobem neřešil a nemůže se nyní dovolávat skutečnosti, že nemá v případě prodeje bytu, kde uspokojovat své bytové potřeby. Soud pak má za to, že zpeněžením předmětné bytové jednotky, z jehož výtěžku žalovanému připadnou 3/4, bude mít žalovaný přinejmenším dostatečný finanční základ k tomu, aby si zajistil jiné slušné bydlení na stáří, např. formou nájmu, když žalovaný své bytové podmínky nemusí zásadně uspokojovat v nemovitosti, kterou sám vlastní. Ze znaleckého posudku pak rovněž vyplývá, že způsob, kterým žalovaný využívá předmětnou bytovou jednotku, je nevhodný, bytová jednotka je neudržovaná, zaplněná odpadem, čímž dochází ke snižování hodnoty bytové jednotky. Nadto soud doplňuje, že potřeba řešení otázek spojených s uspokojováním potřeby bydlení je imanentní vždy při zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu, přičemž prvorepubliková judikatura vycházela výslovně z toho, že prodeji společné nemovitosti není na závadu ani to, že spoluvlastník „pozbude bytu a že za bytové tísně nebude s to, by si opatřil nový byt“ [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. února 1931, sp. zn. Rv II 31/30 (publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce)]. Ke stejnému závěru pak dochází i současná odborná literatura.

28. Soud se také zabýval tím, zda se nejedná o zjevné zneužití práva, ke kterému přihlíží z úřední povinnosti, jak bylo uvedeno shora. Soud tedy rekapituluje, že tvrzené okolnosti nezakládají důvod pro zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle ustanovení § 8 o. z. Namítaná sociální, zdravotní ani ekonomická situace takovým výjimečným důvodem není. Jestliže žalobkyně nemá ochotu předmětné nemovitosti spravovat a podílet se na jejich opravě, má jistě na zrušení spoluvlastnictví reálný zájem. Pokud jde o navrhovaný způsob vypořádání spoluvlastnictví, tím není soud podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán. Ostatně žalobkyně navrhovala také přikázání nemovitosti žalovanému s vyplacením přiměřené náhrady žalobkyni. Prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě rovněž nemůže zjevné zneužití práva založit. Soud navíc vyložil, že jiné způsoby vypořádání v úvahu nepřicházejí, neboť předmětná nemovitost není reálně dělitelné a v případě přikázání do výlučného vlastnictví žalovaného by žalovaný neměl prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyně. Jiné řešení by tak žalobkyni bezdůvodně a fakticky trvale znemožnilo domoci se svého práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 1 o. z. Soud se rovněž zabýval i tím, jak žalobkyně nabyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětné nemovité věci, když ze samotných tvrzení žalovaného vyplývá, že Policie ČR neshledala, že v dané věci došlo k protiprávnímu jednání. Žalobkyně nabyla předmětný podíl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, kdy je nutné zdůraznit, že daný podíl nabyla od osoby odlišné od syna žalovaného, který se měl dopustit tvrzeného protiprávního jednání vůči svému otci (žalovanému). Zápis v katastru nemovitostí je právní princip, který chrání nabyvatele nemovitosti, který se spoléhá na informace zapsané v katastru nemovitostí a jedná v dobré víře. Ostatně ani žalovaný netvrdil, že by žalobkyně podíl nenabyla v dobré víře. Nad rámec toho soud uvádí, že pokud je zápis v katastru chybný, ale nabyvatel o tom nevěděl a nemohl to ani zjistit při vynaložení obvyklé péče, je jeho nabytí chráněno, pokud bylo úplatné, což v daném případě bylo splněno, když žalobkyně nabyla vlastnické právo ke svému podílu na základě kupní smlouvy ze dne datum s právními účinky zápisu k okamžiku ke dni datum (list vlastnictví číslo hodnota). Co se týče samotné skutečnosti, že žalovaný vyzýval žalobkyni ke schůzce vztahující se k žádosti o vypořádání spoluvlastnictví, k tomu soud uvádí, že je zřejmé, že žalobkyně nechtěla setrvat ve spoluvlastnictví, pročež následně podala žalobu, což však žalobkyni nelze klást k tíži. Ze samotného průběhu řízení je pak i patrné, že uskutečnění samotné schůzky by nevedlo ke kýženému výsledku, kterého se domáhal žalovaný, tedy aby nabyl podíl žalobkyně do svého vlastnictví.

29. V souladu s ustanovením § 1148 o. z. soud dále rozhodoval o návrhu žalobkyně na širší vypořádání spoluvlastnictví spočívající v náhradě za užívání nemovitých věcí nad rámec spoluvlastnického podílu. Žalovaný po celou dobu užíval nemovité věci výhradně sám a žalobkyni za užívání ničeho neplatil, což ani žalovaný v řízení nijak nesporoval.

30. Ze srovnávací tržní analýzy pronájmu bytové jednotky vypracované společností RealitkaCz.cz má soud za zjištěné, že obvyklé tržní nájemné předmětné bytové jednotky v období květen Anonymizováno 2022 až březen Anonymizováno dosahovalo částky vyšší, než je žalobkyní nárokovaných 18 000 Kč měsíčně. Konkrétně z provedeného dokazování soud zjistil, že na realitním trhu nabízené nemovitosti k pronájmu, které jsou obdobného charakteru, zejména pokud jde o výměnu bytů, se pohybují v částkách od 35 000 Kč za měsíc a více. Stejný závěr pak soud učinil i z tržní analýzy pronájmu bytové jednotky vypracované společností právnická osoba. V této se podává, že rovněž obvyklá cena tržního nájemného za obdobné jednotky přesahuje částku uváděnou žalobkyní, tj. 18 000 Kč měsíčně. Z tohoto porovnání se podává u obdobně velkých bytů nájemné pohybující se v rozmezích 18 000 až 30 000 Kč, přičemž v případě 18 000 Kč se jedná o byt pronajímaný městskou částí, kdy je nájemné spíše nižší. V souhrnu tak z obou dokumentů soud sice nezjistil konkrétní částku obvyklého nájemného za předmětnou bytovou jednotku, jak by bylo možno učinit například na základě znaleckého zkoumání této otázky, nicméně má za hodnověrně prokázané tvrzení žalobkyně, že minimální výše tržního nájemného v předmětném období dané bytové jednotky dosahovala částky 18 000 Kč, z které žalobkyně počítá nárok vznesený vůči žalovanému. Soud proto v tomto rozsahu z důvodu hospodárnosti řízení a nákladů řízení, znalecké zkoumání nenařizoval ani nepoučoval strany o neunesení břemene důkazního a vzal žalobkyní tvrzenou částku nájemného 18 000 Kč za prokázanou. Za prokázanou vzal i tuto částku za období do ledna Anonymizováno, když soud vyšel z toho, že v předmětném období by nájemné stagnovalo, resp. spíše rostlo, proto i ohledně tohoto období vzal žalobkyní tvrzenou částku nájemného 18 000 Kč za prokázanou.

31. Soud tak má za zjištěné, že v období od datum do dne rozhodnutí ve věci užíval předmětnou bytovou jednotku výlučně žalovaný, ostatně toto účastníci učinili v řízení i nesporným. Soud má dále za zjištěné, že v tomto období činila výše tržního nájemného měsíčně částku minimálně 18 000 Kč, z níž žalobkyně při formulaci svých žalobních nároků v tomto směru vycházela, k tomu soud v podrobnostech odkazuje na body 7 zrušeného rozsudku. Jelikož žalobkyně nárokuje náhradu za nadužívání ve smyslu § 1148 odst. 1 o. z. za období 31 měsíců a jelikož tak za období 31 měsíců činí celková výše tržního nájemného 558 000 Kč, je důvodným nárok žalobkyně na úhradu částky 139 000 Kč jakožto jedné čtvrtiny tržního nájemného za ideální jednu čtvrtinu předmětné bytové jednotky, kterou žalobkyně neužívala a kterou užíval žalovaný jakožto celek, tedy i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobkyně.

32. O vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví, prováděném soudem jako vypořádání v širším smyslu na návrh účastníka anebo na podkladě vzájemného návrhu účastníka, rozhoduje soud samostatným výrokem rozsudku, nikoli jen v rámci rozhodování o náhradě za spoluvlastnický podíl.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soud ze dne datum, sp. zn. 3 Cz 9/89, (R 46/1991)). Tento závěr je tak i po nabytí účinnosti občanského zákoníku dle současné rozhodovací praxe i nadále použitelný, když Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že „Pokud některý z účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (§ 1143 a násl. o. z.) řádně uplatní nárok na tzv. širší vypořádání (§ 1148 odst. 1 o. z.), nelze o vzájemných platebních povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení proti budoucímu nároku na zaplacení vyrovnávacího podílu.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016).

33. Soud proto nároku žalobkyně ve výši 139 000 Kč v plném rozsahu vyhověl.

34. Lhůtu k plnění, ve které má žalovaný zaplatit částku 139 000 Kč žalobkyni (výrok III.), soud stanovil v délce 3 dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, neboť vyšel z toho, že žalovaný disponuje částkou minimálně 2 200 000 Kč (vyšel z tvrzení žalovaného), ze které je schopen uhradit částku 139 000 Kč (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

35. Stát má právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly placením nákladů na provedení důkazu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, kterým řízení končí, je soud povinen rozhodnout i o těchto nákladech státu (§ 151 odst. 1 o. s .ř.); v případě, že část nákladů na provedení důkazu byla kryta zálohou, provede se zúčtování záloh tak, že buď se podle pravidel obsažených v § 148 odst. 1 o. s. ř. uloží účastníkovi, který má podle výsledku řízení povinnost k náhradě nákladů řízení státu, aby zaplatil náklady důkazu, které převyšují část krytou zálohou, nebo v případě, že náklady důkazu nedosáhly výše zálohy, přeplatek se vrátí tomu, kdo zálohu složil. Žalobkyně zaplatila na záloze na znalecký posudek částku 10 000 Kč. Usnesením ze dne datum byla znalkyni přiznána odměna ve výši 9 944 Kč, která byla soudem proplacena dne datum. Žalobkyni tak náleží přeplatek ve výši 56 Kč (výrok VI. rozsudku).

36. Výrok V. rozsudku je odůvodněn tím, že žalobkyně v průběhu řízení rozšířila žalobu o částku 139 000 Kč, přičemž dané rozšíření žaloby podléhá poplatkové povinnosti (§ 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 SoudP.) Soud tak v souladu s daným ustanovením uložil žalobkyni, aby za rozšíření žaloby zaplatila soudní poplatek ve výši 6 950 Kč dle položky 1 bod 1 písm. b) přílohy k zákonu o soudních poplatcích. Splatnost soudního poplatku ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 SoudP.

37. Soud dále uvádí, že z procesního hlediska jde o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání; práva takto uplatněná mají samostatný skutkový základ (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), přičemž je třeba i samostatně rozhodnout o nákladech řízení ve vztahu ke každému z nároků.

38. Nákladový výrok k rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. užším smyslu, tj. výrok VI. rozsudku, tedy že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, vychází z právního názoru plynoucího ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, dle kterého: „V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“ Soud proto respektoval ustálenou judikaturu a výrokem VI. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zrušení a (užší) vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku.

39. Nákladový výrok k rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu, tj. výrok VII. rozsudku, však má jiné odůvodnění, než je uvedeno pod bodem 31. tohoto rozsudku. Důvody ohledně nákladů řízení ve vztahu k vypořádání v širším smyslu jsou následující. V rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, Nejvyšší soud – poté, co konstatoval, že i po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je dosavadní judikatura k této otázce i nadále použitelná – k širšímu vypořádání spoluvlastnictví (§ 1148 odst. 1 o. z.) uvedl: „Účastníkům nic nebrání, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky, vyplývající ze širšího vypořádání; také jim nic nebrání, aby u soudu uplatnili jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjde o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání; práva takto uplatněná mají samostatný skutkový základ (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí o těchto různých nárocích v obsahově jednom výroku by komplikovalo procesní situaci v případě, že opravný prostředek by byl podán jen ohledně jednoho z nich. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2010, že výrok rozsudku, jímž soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhoduje o investicích, není z hlediska právní moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak“.

40. Nejvyšší soud pak v návaznosti na rozhodnutí uvedené v bodě 31 tohoto rozsudku v usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 935/2017, uzavřel, že pokud některý z účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (§ 1143 a násl. o. z.) řádně uplatní nárok na tzv. širší vypořádání (§ 1148 odst. 1 o. z.), nelze o vzájemných platebních povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení proti budoucímu nároku na zaplacení vyrovnávacího podílu. Uvedené pravidlo obdobně platí i pro rozhodování o náhradě nákladů řízení, vedeného o zrušení a „užší“ vypořádání a současně o širší vypořádání spoluvlastnictví; protože jde o náklady vynaložené na účelné uplatňování nebo bránění práva a současně v řízení jde o dvě relativně samostatná práva (objektivní kumulace nároků), která mohou mít samostatný právní osud, je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout zvlášť jak ve vztahu k samotnému řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tak i ve vztahu k tzv. širšímu vypořádání spoluvlastnictví. Tato nutnost by se jasně ukázala v případě, že by o každém z těchto nároků bylo rozhodnuto v samostatném řízení; pak by vůbec nepřicházelo do úvahy kompenzovat částečný úspěch ohledně jednoho nároku částečným neúspěchem při uplatnění druhého, kumulovaného nároku, a naopak. Liší se i tarifní hodnota obou kumulovaných sporů.

41. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k širšímu vypořádaní a ve sporu zcela úspěšné žalobkyni přiznal jejich náhradu. Žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení po zaokrouhlení.48 825 Kč sestávající se z náhrady soudního poplatku ve výši 6 950 Kč, odměny právního zastoupení v celkové výši 20 940 Kč, náhrady cestovních výdajů ve výši 9 667,41 Kč, náhrady promeškaného času ve výši 4 000 Kč a daně z přidané hodnoty z výše uvedených částek, s výjimkou soudního poplatku, když advokát žalobkyně je plátcem této daně (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Pro účely stanovení tarifní hodnoty vyšel soud z toho, že na jednání dne datum byla žaloba rozšířena v rozsahu 49 000 Kč a na jednání dne datum byla žaloba rozšířena o částku 90 000 Kč, přičemž tarifní hodnota od daného okamžiku činila částku 139 000 Kč. Právní zástupce žalobkyně učinil ve věci v době, kdy nárok na širší vypořádání byl předmětem řízení, následující úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“): a) příprava a převzetí právního zastoupení – ke dni datum, tarifní hodnota 49 000 Kč, sazba mimosmluvní odměny 3 060 Kč bez DPH + režijní paušál 300 Kč, b) účast na soudním jednání dne datum – ke dni datum, tarifní hodnota 49 000 Kč, sazba mimosmluvní odměny 3 060 Kč bez DPH + režijní paušál 300 Kč, c) účast na soudním jednání dne datum – ke dni datum, tarifní hodnota 139 000 Kč, sazba mimosmluvní odměny 6 660 Kč bez DPH + režijní paušál 450 Kč (a. t. účinný od datum), d) účast na soudním jednání dne datum – ke dni datum, tarifní hodnota 139 000 Kč, sazba mimosmluvní odměny 6 660 Kč bez DPH + režijní paušál 450 Kč (a. t. účinný od datum). Ve vztahu k cestám na soudní jednání dne datum, datum a datum náleží žalobkyni rovněž náhrada cestovních výdajů za cesty právního zástupce z adresa a zpět, a to: a) pokud jde o soudní jednání dne datum, právní zástupce použil k cestě z adresa a zpět automobil Hyundai i30 s průměrnou spotřebou benzínu 5,5 litru na 100 km při ceně benzinu automobilového 95 oktanů dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. ve výši 38,20 Kč za litr, což při celkové délce cesty 416 km a sazbě základní náhrady za využití vozidla ve výši 5,60 Kč/km dle téhož právního předpisu činí celkem 3 203,61 Kč bez DPH, b) náhrada za promeškaný čas cestou na soudní jednání dne datum činí za 10 započatých půlhodin 1 000 Kč bez DPH (každá započatá půlhodina á 100 Kč), c) pokud jde o soudní jednání dne datum, právní zástupce použil k cestě z adresa a zpět automobil Hyundai i30 s průměrnou spotřebou benzínu 5,5 litru na 100 km při ceně benzinu automobilového 95 oktanů dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. ve výši 35,80 Kč za litr, což při celkové délce cesty 416 km a sazbě základní náhrady za využití vozidla ve výši 5,80 Kč/km dle téhož právního předpisu činí celkem 3 231,90 Kč bez DPH, d) náhrada za promeškaný čas cestou na soudní jednání dne datum činí za 10 započatých půlhodin 1 500 Kč bez DPH (každá započatá půlhodina á 150 Kč), e) pokud jde o soudní jednání dne datum, právní zástupce použil k cestě z adresa a zpět vlastní automobil Hyundai i30 s průměrnou spotřebou benzínu 5,5 litru na 100 km (technický průkaz přiložen) při ceně benzinu automobilového 95 oktanů dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. ve výši 35,80 Kč za litr, což při celkové délce cesty 416 km a sazbě základní náhrady za využití vozidla ve výši 5,80 Kč/km dle téhož právního předpisu činí celkem 3 231,90 Kč bez DPH, f) náhrada za promeškaný čas cestou na soudní jednání dne datum činí za 10 započatých půlhodin 1 500 Kč bez DPH (každá započatá půlhodina á 150 Kč).

42. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

43. Výrok VIII. rozsudku je odůvodněn tím, že soud ustanovenému opatrovníkovi žalovaného přiznal usnesením ze dne datum, č. j. 10 C 175/2022-276, v právní moci dne datum, přiznal odměnu, kterou mu následně vyplatil, tuto odměnu platí stát (§ 140 odst. 2 o. s. ř.), který však nemá právo na náhradu nákladů řízení.

44. Soud závěrem uvádí, že nemůže obstát ani námitka obecného zmocněnce žalovaného, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k jednání nařízeného na datum ve 13:00hod., když soudní písemnost byla zaslána do jeho datové schránky fyzické osoby nepodnikající, když doručování do datové schránky má přednost před doručováním do poštovní schránky (§ 45 o. s. ř.). K tomu je nutné i doplnit, že ve spise na čl. 308 je učiněn pracovnicí soudu úřední záznam, ze kterého vyplývá, že obecný zmocněnec žalovaného se dostavil k soudu, nicméně si spletl soudní budovy a místo k Obvodnímu soudu pro adresa dorazil na Městský soud v Praze. Z daného jednoznačně vyplývá, že obecný zmocněnec žalovaného byl zpraven o termínu jednání, toliko si popletl soudní budovy. K tomu je nutné zmínit, že takto informoval obecný zmocněnec žalovaného zdejší soud dne datum v čase 13:19hod., přičemž dané jednání bylo skončeno již v čase 13:16 hod. Nad rámec toho soud uvádí, že žalovaný měl dostatečný prostor předložit soudu důkazy o své solventnosti, nicméně tak neučinil a jeho neúčast na jednání ničeho na výsledku ve věci samé nemohla změnit, neboť řádně nereagoval na výzvu soudu dle § 118a o. s. ř. učiněnou na jednání dne datum Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání k Městskému soudu v Praze do patnácti dnů od jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se domáhat nuceného splnění povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo návrhem na nařízení exekuce.