62 Co 209/2024

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0, zastoupen advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 se sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 žalovaná: ústřední orgán, IČ IČO se sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/1 o 65 900 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2024, č. j. 20 C 14/2022-73,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 65 900 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 65 900 Kč od 5. 12. 2021 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem a rovněž v důsledku nezákonného rozhodnutí správní orgán ze dne 8. 2. 2017, č.j. spisová značka, kterým mu byla uložena povinnost odstranit vrak. Žalovaná částka představuje škodu a tvoří cenu zlikvidovaného vozidla a věcí, které v něm byly uskladněny dle připojeného seznamu. Pochybení žalované spatřuje žalobce nejen v nezákonném rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, ale zároveň v nesprávném úředním postupu, když dané správní řízení bylo postiženo vadami a žalobci byla odňata možnost uplatňovat svá práva v probíhajícím správním řízení, když správní orgán neučinil žádná opatření k tomu, aby se žalobce mohl tohoto řízení účastnit, neboť nedošlo k řádnému doručování jeho osobě, příp. mohl správní orgán stanovit žalobci opatrovníka. Dále má žalobce za to, že bylo chybně jeho vozidlo označeno za vrak. Vozidlo bylo řádně pojištěno. V důsledku nesprávného postupu správního orgánu však došlo k likvidaci předmětného vozidla, kdy toto bylo dne 12. 6. 2017 odtaženo a přijato k likvidaci společností společnost. Žalobce tak má za to, že promlčecí lhůta začala běžet až okamžikem pravomocného ukončení řízení, tj. 29. 4. 2020.

3. Žalovaná naopak tvrdila, že nárok žalobce je promlčený. Potvrdila, že žalobce předběžně uplatnil nárok na náhradu škody dne 5. 12. 2021. Ve světle znění zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za způsobenou při výkonu veřejné moci. (dále jen „OdpŠk“) lze na rozhodnutí správní orgán (dále jen též Úřad) ze dne 8. 2. 2017 skutečně hledět jako na nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Toto rozhodnutí, které žalobce považuje za nezákonné, bylo zrušeno rozhodnutím správní orgán 2 ze dne 14. 2. 2018, které bylo žalobci doručeno dne 5. 3. 2018. Od tohoto data počala plynout tříletá promlčecí lhůta, která marně uplynula dne 5. 3. 2021. Žalobce uplatnil nárok u žalovaného až dne 5. 12. 2021 a je tedy promlčen. Na tomto nemění nic ani skutečnost, že nejprve svůj nárok uplatnil dne 20. 10. 2020 u Úřadu, který ho dne 18. 11. 2020 informoval, že nárok dle OdpŠk je třeba uplatnit u věcně příslušného ústřední orgán. Žalobce reagoval až dne 15. 3. 2021, kdy trval na předání jeho žádosti přímo ministerstvu dopravy. Nárok žalobce je promlčen i pro případ, že by byl běh promlčecí doby staven na dobu 6 měsíců ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk již prvotním uplatněním u správní orgán. Nad rámec uvedeného žalovaná poukázala na to, že nárok žalobce nesplňuje ani další podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk, neboť z žaloby nejsou zcela zřejmá tvrzení žalobce ohledně majetkové škody a rovněž není doložena její existence. Pokud žalobce rovněž namítal nesprávný úřední postup, resp. jednotlivé dílčí nesprávné úřední postupy spočívající např. v nemožnosti uplatňovat svá práva v probíhajícím správním řízení, příp. že správní orgán ani nezjišťoval, že je vozidlo řádně pojištěno, pak ve smyslu platné judikatury např. rozsudku Nejvyššího soudu ČR. sp. zn. 2 Cdon 129/97 postup správního orgánu, jehož výstupem je vydání meritorního rozhodnutí, není samostatně posuzován z hlediska odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, ale z hlediska odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí. Je tomu tak proto, že teprve samotné rozhodnutí může být teoreticky způsobilé přivodit újmu, nikoliv postup správního orgánu vedoucího k jeho vydání (viz také např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1332/09 ze dne 17.7.2009). Pokud žalobce namítá nesprávný úřední postup Úřadu, k němuž mělo dojít poté, co bylo zrušeno výše uvedené nezákonné rozhodnutí, pak zde zcela absentuje podmínka příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným postupem, neboť k likvidaci vraku došlo již v roce 2017.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů, vzal za zjištěné, že dne 20. 12. 2016 podala správní orgán 3 jménem vlastníka pozemní komunikace návrh k zahájení řízení k uložení povinnosti provozovateli vraku umístěného na pozemní komunikaci vrak odstranit a odstavit mimo pozemní komunikaci. Dne 8. 2. 2017 vydal správní orgán rozhodnutí, kterým byla žalobci jako provozovateli vraku uložena povinnost odstranit vrak s tím, že po marném uplynutí 2 měsíců bude vrak odstraněn na náklady provozovatele. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 3. 2017. Dne 30. 5. 2017 byla správní orgán 3 vyrozuměna o marném uplynutí lhůty 2 měsíců a možnosti vrak odstranit na náklady provozovatele. Dne 19. 7. 2017 byl žalobce nahlížet do spisu a následně dne 27. 7. 2017 podal blanketní odvolání proti rozhodnutí správní orgán ze dne 8. 2. 2017. Dne 14. 2. 2018 vydal správní orgán 2 rozhodnutí, kterým rozhodnutí ze dne 8. 2. 2017 zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 3. 2018 po uplynutí lhůty k odvolání od doručení rozhodnutí žalobci dne 28. 2. 2018. Dne 12. 4. 2018 vydal správní orgán rozhodnutí, kterým řízení o odstranění vraku zastavil s odůvodněním, že předmět řízení již neexistuje. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 2. 5. 2018 odvolání. Dne 1. 7. 2019 vydal správní orgán 2 rozhodnutí, kterým rozhodnutí správní orgán ze dne 12. 4. 2018 zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dne 24. 7. 2019 vydal správní orgán rozhodnutí, kterým řízení o odstranění vraku zastavil s odůvodněním, že předmět řízení již neexistuje. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 11. 8. 2019 odvolání, které správní orgán 2 rozhodnutím ze dne 14. 4. 2020 zamítl Anonymizováno s tím, že blanketní odvolání nebylo žalobcem doplněno a bylo podáno pouze účelově. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 4. 2020. Dne 18. 11. 2020 a 30. 3. 2021 správní orgán žalobce informoval o tom, že za škodu způsobenou orgány územních samosprávných celků při výkonu přenesené působnosti odpovídá stát, nikoliv tyto územní samosprávné celky. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 55 000 Kč nejprve u správní orgán, a to dne 15. 3. 2021 a následně u žalované dne 5. 12. 2021.

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 6, § 3 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31 odst. 1 OdpŠk. Uzavřel, že za rozhodný okamžik pro počátek plynutí promlčecí lhůty považuje den, kdy žalobci bylo doručeno rozhodnutí správní orgán 2 ze dne 14. 2. 2018, které bylo žalobci doručeno dne 28. 2. 2018 a právní moci nabylo dne 1. 3. 2018. Od tohoto dne započala běžet tříletá promlčecí lhůta, která marně uplynula dne 28. 2. 2021. S ohledem na to, že žalobce u žalovaného svůj nárok na náhradu škody uplatnil až dne 5. 12. 2021, došlo k promlčení jeho nároku. Nic na věci nemění ani fakt, že svůj nárok uplatnil nejprve dne 20. 10. 2020 u správní orgán, neboť i přes poučení tohoto orgánu ze dne 18. 11. 2020 o nutnosti svůj nárok uplatnit u příslušného orgánu státu, žalobce toto neučinil, ačkoliv k tomu měl ještě čas. Běh promlčecí lhůty uplatnění nároku u tohoto orgánu není staven. Soud I. stupně proto žalobu zamítl. Nad rámec uvedl, že i kdyby k promlčení nároku nedošlo, žaloba by měla malou naději na úspěch i z toho důvodu, že žalobce neunášel břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše nároku, neboť nenavrhoval v tomto směru relevantní důkazy. Hodnotu automobilu nemohl prokázat, stejně tak jako hodnotu věcí, které se v něm nacházely, ani to, že se v něm skutečně nacházely, a ani jejich vlastnictví, neboť navržené důkazy by tyto skutečnosti nebyly způsobilé prokázat.

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil §Anonymizováno 142 odst. 1 o. s. ř. Vyšel z toho, že žalovaná byla v řízení plně úspěšná, a proto jí náleží plná náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Celkem tak žalované byla přiznána náhrada nákladů za čtyři paušální úkony, celkem tedy 1 200 Kč.

7. Proti rozsudku podal odvolání žalobce.

8. Žalobce své blanketní odvolání doplnil podáním ze dne 9. 5. 2024. Žalobce uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d) až g) o. s. ř. Soud I. stupně chybně považoval za rozhodný okamžik pro počátek běhu promlčecí lhůty den 28. 2. 2018, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí správní orgán 2. V této době nemohla začít běžet promlčecí doba, neboť v této době ještě nebyl srozuměn s tím, že mu vznikla škoda. O sešrotování vozidla se dozvěděl až v červnu 2020. Zároveň žalobce žádal, že pokud by měl soud I. stupně za to, že žaloba byla podána opožděně, aby byl uplatněn korektiv dobrých mravů. Tento však byl soudem I. stupně odmítnut se strohým odůvodněním.

9. Dále žalobce uvedl, že správní řízení provázelo mnoho chyb. Nejprve bylo vozidlo žalobce chybně posouzeno jako vrak, a to i přes to, že bylo řádně pojištěno. Dále byla žalobci odňata možnost uplatňovat svá práva, když se žalobci nepovedla doručit zásilka, neboť pobýval v zahraničí a ani mu nebyl ustanoven opatrovník. Žalobce se následně po návratu do ČR dozvěděl o rozhodnutí o odstranění vozidla a podal odvolání, čímž došlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí. Správní řízení nakonec skončilo až dne 14. 4. 2020. Po skončení správního řízení se žalobce pokoušel uplatnit náhradu škody, nicméně u nepříslušných úřadů. K žalované doručil výzvu až dne 5. 12. 2021. Z toho důvodu považuje žalobce vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Za nemorální považuje i výrok o náhradě nákladů řízení, když žalobce je starobním důchodcem a v současné době musí hradit výdaje spojené s onkologickým onemocněním.

10. Závěrem žalobce žádal odvolací soud, aby napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši 65 900 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.

11. Žalovaná se k podanému odvolání žalobce vyjádřila dne 30. 5. 2024. Uvedla, že na své námitce promlčení setrvává i nadále. Žalobce se žalobou domáhal majetkové škody, která mu měla vzniknout v důsledku likvidace motorového vozidla zn. název a věcí, které se měly ve vraku v době jeho likvidace nacházet. Rozhodnutím správní orgán byla žalobci uložena povinnost odstranit vrak, odstavený na místní komunikaci a veřejně přístupné účelové komunikaci. Tvrzení žalobce o tom, že se o likvidaci vraku dozvěděl až v červnu 2020, se jeví jako zcela účelové v situaci, kdy již v rámci odvolání (26. 7. 2017 blanketní a doplněné podáním 14. 8. 2017) proti rozhodnutí správní orgán ze dne 8. 2. 2017 uváděl, že mu vznikla škoda, kterou vyčíslil částkou 50 000 Kč. Dále žalovaná uvedla, že nelze odhlédnout od skutečnost, že žalobce opakovaně uplatňoval svůj nárok u nepříslušného správního orgánu, ačkoliv byl vyrozuměn, že tento orgán není příslušný. Ani podmínky pro uplatní korektivu dobrých mravů nejsou splněny, neboť žalobce měl dostatečný prostor pro uplatnění svého nároku u příslušného orgánu a současně byl i vyrozuměn o tom, kde má svůj nárok uplatnit. Pro případ, že by nárok žalobce promlčen nebyl, má žalovaná za to, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně výše škody.

12. Závěrem žalovaná žádala odvolací soud, aby rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

14. Předně odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně v zásadě zjistil správně skutkový stav věci, nicméně pro vyloučení všech pochybností, odvolací soud postupem podle § 213 odst. 2 o. s. ř. některé důkazy ještě zopakoval. S právními závěry, které soud I. stupně učinil se nicméně odvolací soud ztotožňuje pouze částečně.

15. Odvolací soud zopakoval důkaz rozhodnutím správní orgán ze dne 8. 2. 2017, č.j. spisová značka, kterým byla uložena žalobci, jako provozovateli vraku motorového vozidla zn. název, barva bílá, RZ SPZ, umístěného na pozemní komunikaci místo č.p. číslo, adresa, povinnost vrak odstavený na místní komunikaci a veřejně přístupné účelové komunikaci odstranit a odstavit mimo takovou pozemní komunikaci. Současně byl žalobce upozorněn na skutečnost, že po marném uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy mu byla pravomocně uložena tato povinnost, zajistí vlastník pozemní komunikace předání vraku provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků, a to na náklady provozovatele vraku. Žalobce byl závěrem poučen, že proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání podle § 81 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád do 15 dnů ode dne doručení k odboru dopravních agend správní orgán 2 prostřednictvím odboru dopravy správní orgán. Z přiložené doručenky vyplývá, že žalobci bylo doručováno na adresu adresa a obálka se vrátila správnímu orgánu jako nevyzvednutá.

16. K důkazu bylo rovněž zopakováno rozhodnutí správní orgán 2 ze dne 14. 2. 2018, č. j. spisová značka, kterým bylo vyhověno odvolání žalobce proti rozhodnutí správní orgán ze dne 8. 2. 2017, č. j. spisová značka a rozhodnutí správní orgán ze dne 8. 2. 2017, č. j. spisová značka (tedy předmětné rozhodnutí), bylo zrušeno a věc byla vrácena nalézacímu správnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí.

17. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, avšak co do podmínek vzniku nároku na náhradu škody a podrobností odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, kterým je OdpŠk. Ten, v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny, rozlišuje dvě základní formy odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány. Vedle odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím zavádí i druhou formu, která je spojena s nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu za škodu vzniká dle OdpŠk za kumulativního naplnění tří předpokladů, kterými jsou: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody nebo nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení postavena najisto, nepostačuje pouhá pravděpodobnost splnění některé z nich. Důkazní břemeno je přitom na poškozeném [viz. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 64].

18. V tomto případě pak žalobce tvrdil, že mu škoda vznikla jak nezákonným rozhodnutím, tak nesprávným úředním postupem. Vzhledem k vznesené námitce promlčení ze strany žalované, zaměřil soud I. stupně zcela správně svou prvotní pozornost k této otázce. Pokud žalovaná namítne promlčení práva, musí soud v souladu se zákonem námitku promlčení v meritorním rozhodnutí vyhodnotit (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 5105/2008 nebo sp. zn. 28 Cdo 4375/2011). Vznesenou námitku promlčení je nutno posoudit již v mezitímním rozsudku soudu, neboť námitka promlčení má vazbu na samotný základ věci. Námitka promlčení se hodnotí bez ohledu na právní důvod vymezený v obsahu žaloby, avšak podle skutkových okolností (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 162/2003). Uplatní-li tedy odpovědný subjekt v občanském soudním řízení důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud žalobu na náhradu škody zamítl, aniž bude najisto postavena otázka splnění podmínek odpovědnosti za škodu či prokázána výše škody. I když samozřejmě platí, že nárok, který nevznikl, se nemůže promlčet, lze žalobu zamítnout pro promlčení a nezkoumat, zda nárok vznikl (a je promlčen) nebo není vůbec dán. Jinými slovy námitka promlčení se vždy zkoumá prvotně a teprve, když je ze strany soudu shledána nedůvodnou, dojde ze strany soudu k přezkumu meritu věci. V této souvislosti pak soud I. stupně zcela správně nejprve hodnotil, zda právo požadované žalobcem není promlčeno. Žalobce výslovně uvedl, že svůj nárok odvíjí z nezákonného rozhodnutí, kterým je rozhodnutí správní orgán ze dne 8. 2. 2017, č.j. spisová značka, neboť toto pravomocné rozhodnutí bylo později rozhodnutím správní orgán 2 ze dne 14. 2. 2018, č. j. spisová značka, zrušeno.

19. Podle ustanovení § 32 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

20. U nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kde zákon vyžaduje jako podmínku odpovědnosti, aby rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, je počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoven v návaznosti na okamžik, kdy poškozenému bylo zrušovací rozhodnutí doručeno, případně oznámeno, například vyhlášením. V tomto případě tedy doručením rozhodnutí správní orgán 2 ze dne 14. 2. 2018, č.j. spisová značka, které bylo žalobci doručeno 28. 2. 2018. Od 28. 2. 2018 začala plynout tříletá promlčecí lhůta, která marně uplynula dne 28. 2. 2021. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované 5. 12. 2021 a žalobu k soudu podal dne 30. 6. 2022. Soud I. stupně tedy zcela správně uzavřel, že nárok na náhradu škody vzniklé z důvodu nezákonného rozhodnutí je promlčen. Nedůvodná je i námitka žalobce, že o škodě se dozvěděl až v roce 2020 a promlčecí doba tedy nemohla počít běžet dne 28. 2. 2018. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, žalobce již v roce 2017 věděl, že jeho vozidlo bylo zlikvidováno a že mu tedy vznikla škoda (viz. např. jeho odvolání ze dne 14. 8. 2017, kde na straně 6 tohoto podání výslovně uvádí, že jeho auto bylo zlikvidováno a na další straně požaduje za uvedené vozidlo částku ve výši 50 000 Kč). Jak odvolací soud nicméně uvedl výše, otázka promlčení se zkoumá dříve, a to ještě před samotným přezkumem merita věci, kdy ještě není zřejmé, zda nárok v žalobě uplatněný je či není dán. V tomto směru pak odvolací soud modifikuje právní závěry soudu I. stupně, neboť i v případě, kdyby žalovaná nevznesla námitku promlčení či nárok žalobou uplatněný ve vztahu k tvrzenému nezákonnému rozhodnutí promlčen nebyl, žaloba by v tomto směru nemohla být důvodná. Odpovědnost státu totiž vzniká za splnění 3 kumulativních podmínek, jak bylo vyloženo výše, kde prvním z nich je existence nezákonného rozhodnutí, a právě tento první předpoklad není v dané věci splněn. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 443/2013, aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí jít zásadně o rozhodnutí pravomocné (či vykonatelné bez ohledu na právní moc) a musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti. Podmínka zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost zahrnuje dva dílčí aspekty 1) zrušení nebo změnu rozhodnutí a 2) nezákonnost původního rozhodnutí. První podmínka vychází z toho, že soud v řízení o odpovědnosti podle OdpŠk nemůže sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Zrušujícími či měnícími rozhodnutími je ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010 otázku nezákonnosti původního rozhodnutí tak nemůže posuzovat samostatně ani jako otázku předběžnou. Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009). Podmínka zakotvená v OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení.

21. V projednávané věci rozhodnutí správní orgán ze dne 8. 2. 2017, č. j. spisová značka, není předběžně vykonatelným rozhodnutím, jak vyplývá ze samotného výroku rozhodnutí a poučení a rovněž se nemůže jednat o rozhodnutí pravomocné, které bylo pro nezákonnost zrušeno, když toto bylo zrušeno na podkladě řádného opravného prostředku v rámci odvolacího řízení. Ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí tedy odvolací soud uvádí, že odpovědnost státu není dána, neboť tvrzený nárok je promlčen a v případě přezkumu meritu věci by ani neexistoval odpovědnostní titul, neboť nejsou splněny předpoklady pro odpovědnost státu pro absenci nezákonného rozhodnutí.

22. Co se týče žalobcem namítaného nesprávného úředního postupu, tak k tomu odvolací soud uvádí že jak vyplynulo již se shora uvedeného, v řízení před správnými orgány skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když rozhodnutí správní orgán ze dne 8. 2. 2017, č.j. spisová značka, bylo řádně doručeno žalobci, nabylo právní moci, ale i následně bylo zrušeno řádným opravným prostředkem v rámci odvolacího řízení. Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2009, správní řád (dále jen „správní řád“) se fyzické osobě písemnost doručuje na adresu pro doručování, na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu. Podle § 23 odst. 1 správního řádu nebyl-li v případě doručování podle § 20 adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží. Podle § 23 odst. 4 správního řádu se adresát vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Podle § 24 odst. 1 správního řádu Jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Z uvedené zákonné úpravy je zřejmé, že prvoinstanční správní orgán, tj. správní orgán postupoval správně pokud žalobci doručil rozhodnutí ze dne 8. 2. 2017, č. j. spisová značka, na adresu pro doručování a vzhledem k tomu, že žalobce nebyl zastižen, byla zásilka uložena u provozovatele poštovních služeb a vzhledem k tomu, že si žalobce zásilku nevyzvedl, byla vrácena zpět správnímu orgánu. Desátý den ode dne, kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí (11. 2. 2017) byla považována za doručenou, tj. v tomto případě dne 21. 2. 2017 (úterý). K námitce žalobce, že mu měl být v takovém případě ustanoven opatrovník podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. d) správního řádu odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 23/2011 nebo sp. zn. 7 As 130/2012), dle kterých o osobu, které se prokazatelně nedaří doručovat, nejde v případě, že se jí daří doručovat fikcí podle § 24 odst. 1 správního řádu. Nadto odvolací soud konstatuje, že žalobce ani netvrdil, že by byl v té době osobou neznámého pobytu, ale pouze krátkodobě pobýval v zahraničí. Lze tedy k této dílčí otázce uzavřít, že rozhodnutí správního orgánu správní orgán ze dne 8. 2. 2017, č. j. spisová značka, bylo žalobci řádně doručeno.

23. Poté, co bylo výše uvedené rozhodnutí prvoinstančního orgánu řádně doručeno žalobci, byla na rozhodnutí vyznačena právní moc, a to dne 14. 3. 2017. Nicméně následně bylo toto rozhodnutí v rámci řádného opravného prostředku zrušeno. Ačkoliv tedy lze dovodit nesprávný úřední postup správních orgánů a rovněž vznik škody v podobě zlikvidovaného vraku ve vlastnictví žalobce, absentuje třetí předpoklad odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou.

24. Pokud totiž odvolací orgán – správní orgán 2 – zrušil rozhodnutí, na němž byla již vyznačena doložka právní moci, rozhodl správní orgán 2 ve prospěch žalobce, a nikoliv v jeho neprospěch. Jinými slovy, postupem správních orgánů (i když chybným) nemohla nikdy vzniknout žalobci škoda. Škoda žalobci naopak vznikla v důsledku neodstavení, resp. neodstranění vraku, motorového vozidla zn. název ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy mu byla pravomocně uložena tato povinnost. Odvolací soud tedy rekapituluje, že rozhodnutí správní orgán, č. j. spisová značka, bylo vydáno dne 8. 2. 2017 a doručeno žalobci fikcí dne 21. 2. 2017, právní moci pak rozhodnutí nabylo 14. 3. 2017 (podle vyznačené doložky na něm). Vzhledem k tomu, že si žalobce ve lhůtě 2 měsíců od právní moci uvedeného rozhodnutí, tedy od 14. 3. 2017 do 14. 5. 2017 vozidlo neodstranil, bylo toto vozidlo – vrak zlikvidován. Odvolání proti rozhodnutí správní orgán ze dne 8. 2. 2017, č. j. spisová značka, žalobce podal až 27. 7. 2017. Jediný nesprávný úřední postup je možno spatřovat v postupu odvolacího orgánu – správní orgán 2, nicméně tímto postupem nemohla žalobci vzniknout škoda.

25. Odvolací soud tedy uzavírá, že nárok na náhradu škodu z titulu nezákonného rozhodnutí je promlčen a nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu není dán pro absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Za daného stavu se již nezabýval tím, zda uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

26. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správných nákladových výroků, které byly učiněny v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci, když odvolací soud zároveň ctil zásadu reformatio in peius, když žalovaná se do nákladového výroku neodvolala.

27. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení plně úspěšná žalovaná, jež v řízení nebyla zastoupena má nárok na plnou náhradu nákladů řízení jako nezastoupený účastník podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve výši 900 Kč za tři úkony spočívající ve vyjádření k odvolání ze dne 30. 5. 2024, přípravě na jednání a účast na jednání dne 13. 11. 2024. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.