62 Co 236/2024

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem adresa zástupce zainteresované společnosti proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená datum narození zainteresované osoby bytem adresa zainteresované osoby Praha 7 o 120 464,98 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 2. 2024, č. j. 18 C 123/2023-33,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. napadeném do částky 973,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 973,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žaloba se v části, ve které se žalobce domáhala zaplacení částky 45 780,20 Kč s úrokem kapitalizovaným za období od 19. 7. 2022 do 14. 12. 2022 částkou 3 839,23 Kč, s úrokem z prodlení kapitalizovaným za období od 16. 5. 2021 do 14. 12. 2022 částkou 5 298,33 Kč, s úrokem ve výši 23,19 % ročně z částky 40 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 45 780,20 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a částky 18 658 Kč s úrokem kapitalizovaným za období od 21. 12. 2021 do 14. 12. 2022 částkou 4 033,07 Kč, s úrokem z prodlení kapitalizovaným za období od 16. 5. 2021 do 14. 12. 2022 částkou 2 251,79 Kč, s úrokem ve výši 23,79 % ročně z částky 17 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, zamítá (výrok ad I.), žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 40 000 Kč a částku 16 026,78 Kč, jejich splatnost se stanoví dva měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok ad II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok ad III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částek 40 000 Kč s příslušenstvím a 20 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smluv o úvěru, na základě, kterých žalované poskytl úvěr v uvedených částkách. Žalovaná svůj dluh řádně vůči žalobci neplnila.

3. Soud I. stupně rozhodl bez jednání postupem podle § 115a o. s. ř. za situace, kdy se účastníci práva účasti u jednání vzdali a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. Po provedeném dokazování zjistil skutkový stav, který popsal podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 4. až 6.; tento odvolací soud uvádí v doslovném znění.

4. Dne 20. 9. 2020 se , právnická osoba, a žalovaná dohodly, že , právnická osoba, poskytne žalované 20 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem 13 286 Kč, poplatkem za zpracování úvěru 1 500 Kč a 3 872 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení ve 14měsíčních splátkách á 2 578 Kč a 15. měsíční splátce 2 566 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Ke svým poměrům žalovaná v žádosti uvedla, že žije ve spolubydlení, je svobodná, má středoškolské vzdělání, úvěr potřebuje na neočekávané výdaje, nemá vyživovací povinnost, není majitelkou vozidla, příjmy má ze zaměstnání jako servírka ve výši 18 500 Kč netto měsíčně, odhadované měsíční výdaje činí 8 000 Kč a je bez dalších závazků (zákaznická karta ze 17. 9. 2020). Svůj příjem doložila žalovaná potvrzením zaměstnavatele z 18. 9. 2020, podle kterého byla zaměstnána od 31. 5. 2020 na dobu neurčitou jako servírka v , právnická osoba, s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední tři měsíce , částka, , ze kterého nebyly prováděny srážky (potvrzení o výši příjmu). Dále se dne 18. 10. 2020 , právnická osoba, a žalovaná dohodly, že , právnická osoba, poskytne žalované 40 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem 38 564 Kč, poplatkem za zpracování úvěru 1 500 Kč a 8 328 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení ve 20měsíčních splátkách á 4 210 Kč a 21. měsíční splátce 4 192 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Ke svým poměrům žalovaná v žádosti uvedla, že žije ve spolubydlení, je svobodná, má středoškolské vzdělání, úvěr potřebuje na vybavení domácnosti, nemá vyživovací povinnost, není majitelkou vozidla, příjmy má ze zaměstnání jako servírka ve výši 18 532 Kč netto měsíčně, odhadované měsíční výdaje činí 8 000 Kč a je u , právnická osoba, splácí doposud 2 500 Kč (zákaznická karta ze 18. 10. 2020). Dne 14. 12. 2022 se , právnická osoba, a žalobce dohodly o postoupení pohledávek za žalovanou ze shora označených smluv na žalobce (smlouva o postoupení pohledávek s přílohou), což bylo žalované notifikováno (oznámení o postoupení pohledávek).

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník, ve zkratce o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Uvedl § 2395 o. z., dále § 75, § 76, § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Poté uzavřel, že žalobce v řízení prokázal, že jeho právní předchůdce, který na něj postoupil pohledávku podle § 1879 o. z., poskytl žalované úvěr v částkách 40 000 Kč a 20 000 Kč, před poskytnutím úvěru posoudil úvěruschopnost žalované a tuto shledal jako dostačující. Soud I. stupně však konstatoval, že prověření úvěruschopnosti, které bylo provedeno toliko na základě údajů uvedených v zákaznické kartě s potvrzením žalované, bylo nedostačující a nevyhovující požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Tyto závěry v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji vysvětlil, když poukázal na to, že ani případný prokázaný vysoký příjem potencionálně úvěrovaného nesvědčí nijak o jeho úvěruschopnosti, pokud je na něj nahlíženo izolovaně bez kontextu výdajů úvěrovaného. Ohledně výdajů žalované soud I. stupně poukázal pouze na blíže neupřesněný a zjevně nepodložený výdaj o tom, že měsíční výdaje žalované činí 8 000 Kč, což soud I. stupně shledal jako nevěrohodné. Výsledně uzavřel, že žalobce, respektive jeho právní předchůdce, neprověřil úvěruschopnost žalované dostatečně, neboť nevyužil všech dostupných prostředků k zjištění relevantní skutečnosti v tomto směru. Právní předchůdce žalobce tak nesplnil svoji povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Za tohoto stavu shledal prvostupňový soud uzavřené smlouvy o úvěru absolutně neplatnými podle § 588 o. z. a to přesto, že ze znění zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že neplatnost úvěru smlouvy lze shledat k námitce úvěrovaného. K tomu odkázal na rozhodovací praxi – rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2022, sp. zn. 27 Co 327/2020, jehož závěry odcitoval.

6. Důsledkem absolutní neplatnosti úvěrových smluv je podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezení nároku žalobce vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistin spotřebitelských úvěrů podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to konkrétně podle § 2991 o. z. Soud I. stupně podle zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení žalobě částečně vyhověl (výrok ad II.) tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč v případě úvěrové smlouvy č. , hodnota, a částku 16 026,78 Kč v případě úvěrové smlouvy č. , hodnota, , když z této druhé úvěrové smlouvy žalovaná uhradila doposud částku 3 973,22 Kč, kterou tak je nutno od celkové výše úvěru ve výši 20 000 Kč odečíst. Ve zbývající části soud I. stupně žalobu zamítl (výrok ad I. rozsudku).

7. Částky 40 000 Kč a 16 026,78 Kč uložil žalované zaplatit ve dvouměsíční lhůtě od právní moci rozsudku. Délku této lhůty určil podle § 87 zák. o spotřebitelském úvěru.

8. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků za situace, když větší úspěch v řízení měla žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly.

9. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Blanketní odvolání ze dne 18. 4. 2024 doplnil podáním ze dne 2. 5. 2024. Žalobce uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. a jeho odvolání směřovalo toliko do zamítavého výroku ad I. v rozsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 973,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení. V odůvodnění odvolání žalobce zrekapituloval podstatné závěry, které soud I. stupně uvedl v případě úvěrové smlouvy č. , hodnota, , kdy nesprávně dovodil, že žalovaná uhradila celkem 3 973,22 Kč a že tedy zbývá doplatit částku 16 026,78 Kč. Tato skutečnost z provedeného dokazování neplyne, k čemuž žalobce odkázal na přehled plateb – tabulku umoření ze dne 19. 12. 2022, kterou přiložil jako přílohu k žalobě. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 3 000 Kč, od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby už ale neuhradila ničeho. Pokud žalobce jednoznačně tvrdil a doložil, kolik bylo uhrazeno, tak soud není oprávněn vedle tohoto dokladu o úhradě si sám dopočítávat, kolik již bylo uhrazeno, neboť nárok z bezdůvodného obohacení je zcela odlišný od nároku žalobního. Soud I. stupně pochybil, když neprovedl důkaz přehledem plateb – tabulkou umoření, kdy výši plateb žalobce sdělil soudu jednoznačně a je jeho právem žalovat částku nižší, než která mu byla původně věřitelem postoupena a na kterou by měl nárok. Žalobce tak uzavřel, že žalovaná žalobci z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, dluží celkem 17 000 Kč a nikoliv 16 026,78 Kč, jak soud I. stupně dovodil.

10. Soud I. stupně pochybil, když žalobci nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení. K tomu žalobce odkázal na ustanovení § 1970 o. z., které odcitoval, uvedl, že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení se stal splatným, když žalovaná byla vyzvána ke splnění svého dluhu novému věřiteli – žalobci – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022, které jí bylo odesláno dne 13. 1. 2023. Po marném uplynutí desetidenní lhůty poté, kdy se nejpozději třetí den po odeslání výzva, Anonymizováno, k plnění dostala do sféry její dispozice, se tak dluh stává splatným. Dnem 27. 1. 2023 se žalovaná dostala do prodlení a je povinna žalovanému zaplatit úrok z prodlení. Žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku ad I. změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a dále částku 17 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a dále aby byla uznána povinnou zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

12. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a důkazní řízení podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval listinou – tabulkou umoření dluhu předloženou žalobcem. Po takto doplněném důkazním řízení shledal odvolání žalobce opodstatněným.

13. Soud I. stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož vyvodil v zásadě i správné závěry právní. Je správná jeho základní úvaha o tom, že mezi právním předchůdcem žalobce jako věřitelem a žalovanou na straně druhé jako dlužnicí byly uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě poskytl právní předchůdce žalobce žalované spotřebitelské úvěry ve výši 40 000 Kč a 20 000 Kč. Předchůdce žalobce ovšem při uzavírání úvěrových smluv neprověřil řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele tak, jak předpokládá § 86 zákona č. 257/2016 Sb., smlouvy jsou proto neplatné podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, jak soud I. stupně správně dovodil. Za této situace nastávají důsledky uvedené v tomto zákonném ustanovení, kdy povinností spotřebitele je vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, avšak bez veškerých dalších smluvních nároků věřitele. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dovozuje, že žalovaná z úvěru ve výši 20 000 Kč splatila toliko jednu splátku 3 000 Kč, zbývá tedy doplatit celkem 17 000 Kč a nikoliv 16 026,78 Kč, jak soud I. stupně dovodil. Závěr soudu I. stupně o tom, že žalovaná z úvěrové smlouvy č. , hodnota, uhradila celkem 3 973,22 Kč a že tedy jí zbývá uhradit dluh ve výši 16 026,78 Kč z předložených důkazů – přehled plateb a tabulka umoření – nevyplývá.

14. Soud I. stupně výrokem I. zamítl s ohledem na závěr učiněný o neplatnosti obou úvěrových smluv veškeré ostatní požadavky žalobce a výrokem II. přiznal žalobci pouze nesplacenou část jistiny. Odvolací soud sdílí názor soudu I. stupně o tom, že za situace, kdy úvěrové smlouvy jsou neplatné, je namístě provést vypořádání účastníků podle zásad o bezdůvodném obohacení podle § 2991 a následujících o. z. Částky 40 000 Kč a 17 000 Kč představují plnění z právního důvodu, který dodatečně odpadl tak, jak stanoví § 2991 odst. 2 o. z.

15. Na rozdíl od soudu I. stupně ovšem odvolací soud neshledává důvody pro to, aby žalovanému v takovémto případě bylo odepřeno právo na zaplacení úroku z prodlení. K tomu je třeba uvést, že úrok z prodlení je nárok nikoliv smluvní ale zákonný, na který se omezení uvedené v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nevztahuje. Úrok z prodlení náleží věřiteli vždy v případě, že se dlužník dostane do prodlení a není důvodu, aby dlužník – spotřebitel – byl oproti věřiteli v případě neplatné úvěrové smlouvy podle § 86 citovaného zákona takto zvýhodněn. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu I. stupně uzavírá, že úrok z prodlení žalobci náleží bez ohledu na to, že obě úvěrové smlouvy byly shledány neplatnými, jak je vysvětleno shora.

16. Počátek prodlení je třeba určit shodně s žalobcem k datu následujícím po splatnosti částek 40 000 Kč a 17 000 Kč podle § 1970 o. z. a výše úroku z prodlení je odůvodněna § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

17. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku ad I. částečně změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 973,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, to vše v třídenní pariční lhůtě. S ohledem na dobu, která uplynula od splatnosti bezdůvodného obohacení a výši dlužné částky včetně (kapitalizovaného) úroku z prodlení, považuje odvolací soud za spravedlivé a přiměřené možnostem žalované a všem okolnostem, aby tato celkovou dlužnou sumu uhradila žalobci v již obecné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty prvé před středníkem o. s. ř.

18. S ohledem na částečnou změnu prvostupňového rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K tomu je třeba uvést, že v řízení před soudem I. stupně byla z větší části úspěšná žalovaná, kdy žalobě bylo výrokem II. sice vyhověno ohledně jistiny ve výši 40 000 Kč a převažující části jistiny ve výši 16 026,78 Kč, z větší části ovšem byla žaloba výrokem I. zamítnuta, kdy rozsah zamítnutých částek částky přiznané výrokem II. převyšuje. Odvolací soud sice přiznal žalobci z jistiny podle druhé úvěrové smlouvy plnou částku tak, jak ji požadoval, tedy 17 000 Kč a současně přiznal žalobci úrok z prodlení z obou jistin, nicméně procesní úspěch z hlediska ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. je třeba posuzovat ve vztahu k celému předmětu řízení, kdy předmětem sporu byla výsledně částka 120 464, 98 Kč, jak je vymezena v žalobě a bez ohledu na úspěch žalobce v odvolacím řízení je třeba uzavřít, že žalobce výsledně ve sporu z převažující části neuspěl. Na náhradu poměrné části nákladů řízení by tak podle § 142 o. s. ř. i tak právo žalovaná, té však žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

19. Výroky ad I. ve zbývajícím rozsahu a ad II. nebyly odvoláním dotčeny, a zůstaly proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).