62 Co 248/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Jana Chmela, Ph.D. ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: právnická osoba ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o 33 317,04 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2025, č. j. 63 C 225/2023-115 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

1. Soud prvního stupně shora označeným mezitímním rozsudkem rozhodl tak, že základ nároku žalobce je dán s tím, že o jeho výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

2. Žalobce v žalobě tvrdil, že byl u žalovaného zaměstnán jako řidič v útvarech , adresa, a , podezřelý výraz, a byl zařazen do tarifního stupně , hodnota, . Požadoval náhradu škody z titulu porušení zásady rovného zacházení ve výši 33 317,04 Kč, když tvrdil, že srovnatelný zaměstnanec , jméno FO, , který působí na stejné typové pozici jako žalobce a byl zaměstnán v , adresa, ve stejném tarifním stupni, pobíral v rozhodném období, které žalobce vymezil od září 2020 do června 2022, vyšší mzdu. V průběhu řízení označil ještě jako dalšího zaměstnance , jméno FO, .

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, když vyšel též z některých nesporných tvrzení účastníků, zjistil skutkový stav, který podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 14-63 odůvodnění rozsudku. Na skutková zjištění soudu prvního stupně v tomto směru odvolací soud plně odkazuje. V bodě 64 prvostupňový soud vysvětlil, že z ostatních provedených důkazů žádné rozhodné skutečnosti nezjistil.

4. Žalobce byl u žalovaného zaměstnán od , datum, do , datum, jako řidič v útvarech , adresa, později , podezřelý výraz, , byl zařazen na typovou pozici , hodnota, (řidič) a do tarifního stupně , hodnota, . Od září 2020 do března 2021 činila jeho základní tarifní mzda 26 170 Kč a od dubna 2021 do června 2022 pak 27 330 Kč.

5. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce i srovnávání zaměstnanci , jméno FO, a , jméno FO, byli po celé rozhodné období zaměstnáni u žalovaného na stejné typové pozici řidiče a ve stejném tarifním stupni , hodnota, , vykonávali obdobnou pracovní činnost spočívající v řízení nákladních vozidel značky Iveco, přepravě poštovních zásilek, jejich nakládce a vykládce, manipulaci s bezpečnostními boxy, vedení přepravní dokumentace a dodržování přepravních a bezpečnostních předpisů. Pracovali také v nočních směnách, včetně směn zasahujících do noční doby. V evidenci pracovní doby žalobce se vyskytují celonoční směny, obdobně jako u , jméno FO, a , jméno FO, . Všichni také pracovali o víkendech a jejich pracovní režim zahrnoval směny s přestávkami na jídlo a oddech, bezpečnostní přestávky a obsluhu více výměnišť. Ohledně charakteru provozu žalobce vykonával jízdy jak v městském prostředí v rámci , adresa, , tak i v meziměstském prostoru , adresa, , , adresa, a další, stejně tak, , jméno FO, a , jméno FO, vykonávali jízdy v rámci , adresa, ale taktéž mimo něj – , adresa, , tedy vykonávali jak městské, tak i meziměstské trasy, všichni tedy působili v kombinovaném provozu. Žalobce v rozhodném období pobíral nižší základní tarifní mzdu než srovnávaní zaměstnanci , jméno FO, a , jméno FO, (komparátoři).

6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně proto odůvodnil zejména § 110 zákoníku práce. Toto zákonné ustanovení podrobně rozebral a poukázal na komentářovou literaturu, kterou označil. Vysvětlil zásadu rovného zacházení a nepřisvědčil názoru žalovaného o tom, že v pracích všech zaměstnanců existují určité rozdíly v provozním prostředí, počtu obsahovaných výměnišť, délce praxe či intenzitě provozu. Podle soudu tyto rozdíly nejsou natolik podstatné, aby odůvodňovaly závěr o tom, že se nejedná o práci stejné hodnoty. Rozdíly v místě výkonu práce – , adresa, versus , adresa, – či v počtu jízd samy o sobě nepostačují k závěru o nesrovnatelnosti, pokud nejsou spojeny s podstatně odlišnou složitostí, odpovědností nebo namáhavosti práce. K argumentaci žalovaného ohledně délky praxe , jméno FO, a žalobce - 38 let u p. , jméno FO, oproti 24 letům žalobce – prvostupňový soud uvedl, že jde o relevantní kritéria podle § 110 odst. 2 zákoníku práce, nicméně za situace, kdy oba tito zaměstnanci vykonávali srovnatelnou práci, tak žalovaný neprokázal, v čem by se právě delší praxe pana , jméno FO, nad rámec práce žalobce promítla do vyšší složitosti, odpovědnosti nebo výkonnosti jeho práce. Právě u řidičů (nejenom profesionálů) je s rostoucím věkem naopak spojena zákonná povinnost pravidelných lékařských prohlídek a přezkoumání zdravotní způsobilosti podle § 87 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. a tedy delší praxe pana , jméno FO, sama o sobě nezaručuje vyšší výkonnost oproti žalobci.

7. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobce vykonával ve smyslu zákoníku práci stejnou, resp. práci stejné hodnoty jako srovnávaní zaměstnanci, pobíral však nižší mzdu. Žalobce své důkazní břemeno ohledně srovnatelnosti pracovní činnosti unesl a žalovaný navzdory poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázal objektivní důvody rozdílného odměňování, takže je dán základ nároku žalobce na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování. Prvostupňový soud proto rozhodl mezitímním rozsudkem podle § 152 odst. 2 o. s. ř.

8. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný a uplatnil v něm odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. V blanketním odvolání stručně shrnul, že v rámci řízení nebyly náležitě zohledněny rozdílné podmínky, v nichž zaměstnanci pracují, následkem čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci a tento byl nesprávně posouzen po stránce právní. Žalovaný žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. V doplnění odvolání ze dne 11. 7. 2025 žalovaný zrekapituloval skutková zjištění a právní závěry, k nimž prvostupňový soud dospěl a vyslovil s nimi nesouhlas. Soud prvního stupně pochybil v otázce důkazního břemena v řízení o rovném odměňování oproti diskriminačním sporům, kdy žalobce netvrdil, že by s ním zacházeno rozdílně z některého z výslovně zákonem stanoveného diskriminačního důvodu, pouze poukazoval na to, že jeho mzda byla nižší ve srovnání s jinými zaměstnanci žalovaného. Takovéto tvrzení podle žalovaného nezakládá diskriminační spor ve smyslu antidiskriminační legislativy, z čehož vyplývá i odlišný režim důkazního břemene oproti sporu diskriminačnímu. V diskriminačních bodech platí obrácené důkazní břemeno ve prospěch žalobce, avšak v tomto v případě nejde o diskriminační spor, tedy naopak zde tíží důkazní břemeno žalobce. K tomu žalovaný popsal, jak je koncipováno důkazní břemeno v diskriminačních sporech, kdy platí obrácené důkazní břemeno ve prospěch žalobce za situace, kdy žalobce nejprve unese svou část břemene tvrzení a důkazního břemene a prokáže, a že s ní bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem oproti jiným zaměstnancům a současně tvrdí, že pohnutkou takovéhoto jednání byl některý ze zákonem zakázaných důvodů.

10. Soud prvního stupně chybně aplikoval ,,řídící judikaturu“ a v důsledku toho pak zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil. Pokud opřel svůj závěr o porušení povinnosti rovného odměňování z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1743//2009, tak tento rozsudek v daném případě aplikovat nelze. Uvedený judikát řešil škodu, která byla způsobena diskriminačním jednáním zaměstnavatele, což v souzeném případě splněno není, jak již žalovaný, vysvětlil.

11. Soud prvního stupně nezohlednil faktické rozdíly mezi prací žalobce a srovnávanými zaměstnanci, tedy objektivní kritéria podle § 110 zákoníku práce. Ty žalovaný podrobně rozebral, pokud jde o srovnání žalobce s , jméno FO, a , jméno FO, , s poukazem na ustanovení § 110 odst. 3-5 zákoníku práce. K tomu uvedl praktické znalosti a dovednosti, pracovní podmínky vyplývající z obtížnosti dané vlivy pracovního prostředí, v případě pana , jméno FO, pak ještě rozdílná intenzita práce. Společnými rozdíly mezi žalobcem označenými komparátory jsou organizační na náročnost a namáhavost s ohledem na charakter pracoviště a úkony při organizace nakládky a vykládky a složitost a namáhavost práce spočívající v namáhavosti a působení negativních vlivů – podíl velkoměstského provozu podle § 110 odst. 3 zákoníku práce. Prvostupňový soud tyto skutečnosti dostatečně nezohlednil a provedené důkazy nesprávně zhodnotil podle § 132 o. s. ř.

12. V další části odvolání žalovaný pod body II. a III., vysvětlil rozdíly v práci žalobce a pana , jméno FO, a v práci žalobce a pana , jméno FO, . Vymezil pracovní výkonnost vyplývající z rozdílných praktických znalostí dovedností, tedy praxe, kdy žalobce nastoupil k žalovanému , datum, a pan , jméno FO, , datum, , dále pracovní podmínky vyplývající z obtížnosti dané vlivy pracovního prostředí pokud jde o charakter jízd a podmínky při jízdách, k čemuž v podstatě zopakoval to, co již uváděl v řízení před soudem prvního stupně: žalobce v porovnávaném období vykonal 174 jízd v dopravních podmínkách velkoměsta, většinu jízd však vykonal v meziměstském provozu, ale pan , jméno FO, absolvoval v rozhodném období 2 610 jízd výlučně v intravilánu města , adresa, . Soud prvního stupně také poukázal na rozdíly ,, , podezřelý výraz, “ v níž řidiči zajišťovali i dálkovou přepravu. V projednávané věci je však tato nyní zajišťována prostřednictvím externí společnosti , právnická osoba, a zaměstnanci vykonávána pouze výjimečně. V případě pana , jméno FO, žalovaný uvedl, že tento absolvoval v rozhodném období 5 535 jízd výlučně v intravilánu města , adresa, . K tomu žalovaný uvedl diferenciační kritéria podle § 110 odst. 4 zákoníku práce – škodlivost a obtížnost daná vlivy prostředí, tedy rozdílné pracovní podmínky. Pokud jde o rozdíly v práci žalobce a společně obou srovnávaných zaměstnanců (bod IV. odvolání), žalovaný zmínil organizační náročnost s ohledem na charakter pracoviště a úkony při organizace nakládky a vykládky, k čemuž rozebral, jakým způsobem funguje přepravní uzel , adresa, , uvedl dále složitost a namáhavost práce spočívající v namáhavosti a působení negativních vlivů, tedy vliv velkoměstského provozu a náročnost s tím spojená, složitější provoz, dopravní uzavírky, vyšší nehodovost, světelně řízené křižovatky, což klade vyšší náročnost na to, a že řidič musí být neustále ve střehu a musí být připraven reagovat na náhlé změny dopravy, objížďky nebo uzávěry. Žalovaný poukázal také na rizikovost pracovního prostředí, provoz a nehodovost, hustotu provozu v městě , adresa, , k čemuž uvedl statistické údaje ohledně nehodovosti v , adresa, , kdy v , adresa, v rozhodné období došlo přibližně 14,85 nehody na 1 000 obyvatel, zatímco v , adresa, 22,33 nehody na 1 000 obyvatel.

13. Závěrem žalovaný vymezil judikaturu Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR kterou označil, zrekapituloval, že rozdíl shledává v kritériu délky praxe a nabytých zkušeností podle § 110 odst. 5 zákoníku práce, kritériu složitosti a náročnosti práce podle § 110 odst. 3 zákoníku práce a kritériu intenzity a pracovní výkonnosti podle § 110 odst. 5 zákoníku práce. Uzavřel, že po zhodnocení všech relevantních skutečností lze učinit závěr, že žalobce a srovnávání řidiče nevykonávali stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve všech parametrech podle § 110 zákoníku práce, a žalovaný tudíž nemohl porušit zásadu rovného odměňování, ani nemohl žalobci způsobit škodu. Odkázal na svůj odvolací návrh obsažený v blanketním odvolání.

14. Žalobce se k podanému odvolání písemně nevyjádřil. Při odvolacím jednání uvedl, že s napadeným rozsudkem souhlasí, neboť soud prvního stupně zjistil řádně skutkový stav a vyvodil z něj i správné závěry právní. Žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

15. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání žalovaného důvodným.

16. Předmětem sporu je náhrada škody, které se žalobce po žalovaném domáhá z titulu porušení zásady rovného odměňování. Žalobce tvrdí, že za práci vykonanou u žalovaného v období od září 2020 do června 2022 mu žalovaný vyplácel nižší tarifní hrubou měsíční mzdou ve srovnání s tarifní hrubou měsíční mzdou srovnatelných zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, . Dovozoval, že všichni tři konali stejnou práci, a měla by jim všem proto být vyplácena stejná tarifní hrubá měsíční mzda.

17. Žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že soud prvního stupně nesprávně zatížil žalovaného břemenem tvrzení a důkazním břemenem, když vůči němu směřoval při jednání dne , datum, (k tomu č. l. 77 spisu) poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně doplnění skutkových tvrzení označení důkazů k prokázání toho, jakým způsobem byla stanovena základní tarifní mzda žalobci a označených zaměstnanců panu , jméno FO, a panu , jméno FO, v rozhodné době, tedy, jaké faktory byly v rozhodném období zohledněny při stanovení mzdy výše uvedených zaměstnanců. K tomu odvolací soud uvádí, že uvedené poučení není ani perfektní, a to nejenom proto, že v něm odkaz na ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. absentuje, což samo o sobě by důvodem jeho vadnosti jistě nebylo, ale především proto, že v něm chybí poučení o následcích neuposlechnutí výzvy.

18. Odvolací soud uvádí, pokud se žalobce domáhá náhrady škody v podobě nevyplacené (části) mzdy z důvodu nerovného odměňování, tak je na něm, aby tvrdil a prokázal všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy vznik škody, porušení právních povinností zaměstnavatele a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a tímto porušením. Je potom na zaměstnavateli, aby tvrdil a prokázal, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo, neboť tu jsou věcné důvody pro odlišné odměňování jednotlivých zaměstnanců. Podle přesvědčení odvolacího soudu však uvedené pochybení v podobě přenesení břemene tvrzení a důkazní povinnosti na žalovaného, aniž by žalobce byl poučen tak, jak je zde vysvětleno, nepředstavuje vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.), neboť soudem prvního stupně byl výsledně zjištěn jiný skutkový stav, než který žalovaný tvrdí; respektive byla prokázána verze žalobce a za této situace již nemůže být prokázána verze žalovaného - jinými slovy pokud platí skutkový stav A, tak nemůže současně platit svůj skutkový stav B.

19. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

20. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle odstavce 4 téhož ustanovení mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

21. Podle § 110 odst. 1 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Podle odstavce 3 téhož ustanovení složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Podle odstavce 5 téhož ustanovení pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.

22. Judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 672/22).

23. Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech komparačních kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021). Naproti tomu z hlediska zásady rovného odměňování nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018).

24. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, dovodil, že mzda zaměstnanci se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků; za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.

25. Soud prvního stupně za účelem porovnání práce žalobce s prací srovnatelných zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, provedl obsáhlé dokazování, když vyšel především z listinných důkazů. Základní východisko bylo nesporné: všichni tři uvedení zaměstnanci byli v rozhodném období od září 2020 do června 2022 zaměstnáni na pozici řidič, typové označení pozice šestimístným číslem a tarifní stupeň- , hodnota, , žalobce pracoval v atrakčním obvodu , adresa, , srovnatelní zaměstnanci , jméno FO, a , jméno FO, na území , adresa, . Z tohoto pohledu tedy lze dovodit, že zastávali stejnou práci, nicméně jak vyplývá z ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce v kontextu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, k posouzení toho, zda jde o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce toto nepostačuje. Je proto třeba se zabývat i jednotlivými kritérii stejné práce nebo práce stejné hodnoty tak, jak jsou v tomto zákonném ustanovení vymezeny a jak je dovodila také judikatura Nejvyššího soudu ČR.

26. K tomu soud prvního stupně po obsáhlém dokazování a zhodnocení provedených důkazů učinil skutková zjištění, z nichž dovodil, že v případě žalobce jde o stejnou práci jako v případě srovnávaných zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, . Odvolací soud se s takovýmto hodnocením ztotožňuje, když shodně s ním poukazuje na to, že dva úplně totožné zaměstnance prakticky není možno najít, neboť práce řidičů je, stejně jako práce jiných zaměstnanců na téže pozici, rozmanitá, a je proto třeba práci každého z nich posuzovat komplexně ve všech souvislostech.

27. V řízení bylo prokázáno, že všichni tito tři řidiči jezdí různě dlouhé trasy, žalobce sice převážně mimo území , adresa, , zatímco srovnávání zaměstnanci jezdí především po , adresa, , ani to však neplatí bezvýjimečně. Navíc z toho, zda řidič jezdí v městském provozu nebo v mimoměstském provozu, nelze dovozovat, že práce jednoho z nich je složitější. Pokud jde o rozvržení pracovní doby, všichni vykonávají práci v noci i o víkendu, tedy ve dnech pracovního klidu a pouhý odlišný počet jízd také není rozhodující, když je třeba přihlédnout k délce trasy, což však již předmětem skutkových zjištění soudu prvního stupně nebylo a žalovaný v tomto směru ani nic netvrdil. Jednotlivé trasy můžou být různě dlouhé a lze například připustit, že žalobce najel více kilometrů než srovnávaný zaměstnanec , jméno FO, – tomu ostatně nasvědčuje i to, že jak bylo v řízení zjištěno, žalobce vykonával jízdy především mimoměstské, do okolních obcí města , adresa, . Za rozhodný argument nelze považovat ani složitější nakládku v , adresa, , když v odvolacím řízení sp. zn. , spisová značka, bylo po doplnění dokazování interní předpisy žalovaného a po vysvětlení obou účastníků zjištěno, že systém nakládky fakticky je na výměništích v , adresa, stejný, tedy pokud je v interním předpisu – příloha č. 3 , adresa, , odbor poštovních kurzů ze dne , datum, uvedeno, že řidič , adresa, provádí sám nakládku, (k tomu srovnej strana 7 uvedeného předpisu), tak fakticky to takto neprobíhá; postup při nakládce je obdobný v případě všech řidičů, kdy poštovní materiál na vůz naloží vysokozdvižný vozík obsluhovaný jiným zaměstnancem. Je pravdou, že podle zjištění soudu prvého stupně v , adresa, mohou být zásilky nakládány na více výměništích, což může vyžadovat větší nároky při organizaci práce, zatímco v , adresa, tomu tak není, podle žalovaného v , adresa, má jít „srozumitelný a jednoduchý systém“ soustředěný na jednom místě, kdy je realizována nakládka i vykládka, tak podle přesvědčení odvolacího soudu ani z této skutečnosti nelze dovozovat větší složitost práce za stavu, kdy v případě nakládky v , adresa, nebo v , adresa, se jedná pokaždé fakticky o rutinní činnost, kdy řidič pouze zajede k příslušné rampě a nakládku provádí jiný zaměstnanec. Skutečnost, že v , adresa, musí řidiči řidič zajíždět k více výměništím, nemůže mít bez dalšího za následek legitimní věcný důvod pro rozdílné odměňování, když nebyla tvrzeno a ani prokazováno, že by řidiči v , adresa, takto činili vždy, popřípadě že by v , adresa, žalobce zajížděl k jediné rampě. Rozsah nakládky je navíc určen nosností vozidla a odvolací soud sdílí názor soudů prvního stupně o tom, že není rozhodné, zda je vozidlo řidiče naloženo na jednom nebo více vyměništích. Ani nehodovost, které je na území , adresa, vyšší než v , adresa, , nemůže být považována za relevantní kritérium, k čemuž je třeba uvést, že pouhý počet nehod nesvědčí o tom, že jízda , adresa, je rizikovější. Je třeba totiž zohlednit také to, že v , adresa, je podstatně vyšší provoz, čemuž je nehodovost také úměrná. Počet uzavírek, objížděk, světelných křižovatek, větší hustotu chodců a cyklistů atd. nelze také považovat za relevantní, nadto jde o veličinu často proměnnou, na různých trasách mohou být uvedené faktory naprosto odlišné.

28. Pokud jde o další kritérium stanovené judikaturou Nejvyššího soudu ČR – délka praxe, - která byla v případě žalobce a srovnávaných zaměstnanců vždy odlišná (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021), je třeba si připustit, že práce řidičů s delší praxí jistě může být honorována vyšší odměnou, resp. vyšší tarifní mzdou, nicméně v daném případě, jak soud prvního stupně správně poznamenal, šlo vždy o zkušené zaměstnance s praxí delší než 5 let, a podle přesvědčení odvolacího soudu již není rozhodné, zda délka praxe činí 5 let či více a že by platilo, že čím delší praxe, tím zkušenější zaměstnanec. Nadto žalobce má o 16 let delší praxi než p. , jméno FO, .

29. V ostatním odvolací soud odkazuje na správná skutková zjištění, která prvostupňový soud učinil po provedeném dokazování, když důkazy řádně provedl postupem podle § 122 a následujících o. s. ř. a zhodnotil je podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.

30. Odvolací soud tak sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobcem označení zaměstnanci , jméno FO, a , jméno FO, jsou srovnatelní zaměstnanci v tom směru, že vykonávají práci stejnou a práci stejné hodnoty tak, jak stanoví § 110 zákoníku práce. Pro odlišné odměňování tarifní mzdou žalobce oproti srovnávaných zaměstnanců tak není legitimní důvod. Odvolací soud dále konstatuje, že jde o věc skutkově obdobnou s projednávanou pravomocně skončenou věcí sp. zn. , spisová značka, vedenou u soudu prvního stupně, kdy v řízení sp. zn. 17 C 57/2016 bylo mezitímním rozsudkem žalobě vyhověno. Nalézací soud v něm dospěl k závěru, že práce srovnávaných řidičů je v zásadě srovnatelná, a proto vyplacení vyšších mezd řidičům v atrakčním obvodu , adresa, není opodstatněné. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193, dovolání žalovaného pak bylo odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, publikovaném ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník 2021, uveřejněném pod pořadovým číslem 89/2021 na straně 1571. Nejvyšší soud ČR v uvedeném judikátu sice posuzoval z hlediska zásady rovného odměňování podle § 110 zákoníku práce toliko jednu otázku, a to, zda sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci, je relevantním kritériem pro určení, zda se jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty (a dospěl k negativnímu závěru), nicméně ostatní skutková zjištění ohledně porovnání práce žalobce a srovnávaných zaměstnanců jsou v tomto směru obdobná (§ 13 o. z. za použití § 4 zákoníku práce.

31. Pro úplnost odvolací soud připomíná, že mu jsou z úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.) známa také opačná rozhodnutí senátu 30 Co tohoto soudu ve skutkově obdobných věcech: sp. zn. , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ), , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ), , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ), , spisová značka, (žalobce , jméno FO, ) a sp. zn. , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ), ve všech případech vždy stejní srovnávaní zaměstnanci , jméno FO, a , jméno FO, . K tomu je třeba uvést, že každý případ je třeba posuzovat individuálně, skutkový stav je v každém z nich odlišný, odvolací soud v projednávané věci aprobuje skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který závěr o tom, že práce srovnávaných zaměstnanců byla stejné hodnoty nebo stejná oproti práci zastávané žalobcem, neodůvodňuje. Nadto odvolací soud zmiňuje věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ) a , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ) v nichž dospěl k závěru opačnému než senát 30 Co ve shora uvedených věcech a mezitímní rozsudek ve věci obou těchto žalobců odvolací soud potvrdil (§ 13 o. z. za použití § 4 zák. práce). Podle přesvědčení odvolacího soudu je podobnost skutkových okolností žalobce s komparátory zde ještě zřejmější.

32. Odvolací soud tak uzavírá, že pokud se žalobce domáhá náhrady škody spočívající v porušení zásady rovného odměňování podle § 110 zákoníku práce, je jeho požadavek v základu důvodný, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný uvedenou povinnost porušil za stavu, kdy pro rozdílné odměňování neexistovaly věcné důvody. Žalobci tak vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s tímto porušením. Základ žalobcova nároku je dán a soud prvního stupně nepochybil, když mezitímním rozsudkem podle § 152 odst. 2 o. s. ř. žalobě vyhověl.

33. Odvolací soud důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. tak naplněny nejsou. Odvolací soud proto napadený mezitímní rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

34. O nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí, v němž budou také vypořádány náklady řízení před soudem prvního stupně (§ 151 o. s. ř.).