62 Co 304/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Jana Chmela, Ph.D. a JUDr. Martiny Tvrdkové, ve věci žalobce: Jméno žalobce, IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 506 894,85 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 9. 2025, č. j. 8 C 306/2024-67,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

I. Předmět řízení a napadený rozsudek

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 506 894,85 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 161 825,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané 6. 11. 2024 ve znění částečného zpětvzetí z 9. 6. 2025, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody. Tu mu měla způsobit žalovaná jako jeho zaměstnankyně na pozici zástupkyně funkce místo orgán Jméno žalobce a posléze na pozici funkce. Škodu měla způsobit konkrétně tím, že několika zaměstnancům působícím u žalovaného na základě dohod o pracovní činnosti neoprávněně vyplatila z prostředků žalobce odměny v nejvyšší možné výši, na které jim nevznikl nárok, neboť neodpracovali nejvyšší možný počet hodin dle uzavřených dohod. Žalovaná tak porušila péči řádného hospodáře, neboť zcela rezignovala na svou povinnost kontrolovat činnost těchto zaměstnanců a promítnout reálně odvedenou práci do výši vyplacené odměny. Někteří z daných zaměstnanců si později dané odměny ponechali s tím, že je přijali v dobré víře – o tom s nimi žalobce uzavřel dohody o narovnání. Částku, o niž vyplacené odměny přesahují skutečný nárok těchto zaměstnanců na odměnu na základě jimi odvedené práce, považuje žalovaná za škodu způsobenou žalovanou. V popsané souvislosti byla žalovaná odsouzena za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, žalobce jakožto poškozený však byl v trestním řízení odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce dále v řízení v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení argumentoval tak, že až v okamžiku zahájení trestního stíhání žalované se dozvěděl o vzniku škody 3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobci předně nevznikla škoda, neboť odměny vyplacené žalobcem uvedeným zaměstnancům na základě dohod o pracovní činnosti představovaly paušální měsíční odměny, nikoliv odměny hodinové, a byly tedy vyplaceny oprávněně. Pokud by se pak jednalo o neoprávněně vyplacené odměny, daní zaměstnanci by věděli či museli z okolností předpokládat, že tyto odměny nenáleží – to jim muselo být zřejmé jednak ze skutečnosti, že neodpracovali nejvyšší možný počet hodin stanovený v dohodách o pracovní činnosti a jednak ze skutečnosti, že od datum byly pochybnosti o vyplácených odměnách medializovány a v datum v této souvislosti na orgán proběhl zásah orgán. Žalobce tedy po těchto zaměstnancích měl vymáhat bezdůvodné obohacení. Pokud s nimi namísto toho z nejasných důvodů uzavřel dohody o narovnání, způsobil si nemožnost vydání bezdůvodného obohacení sám a došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobce. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení s tím, že žalobce měl po celou dobu k dispozici podklady o výplatách i dohody o pracovní činnosti, a mohl tak usoudit, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá; okamžikem každé jednotlivé výplaty tedy počínala svůj běh promlčecí lhůta.

4. Soud prvního stupně odůvodnil napadený rozsudek tak, že předně připomněl, že v průběhu řízení byl žalobce vyzván, aby doplnil svá podání, neboť není zřejmé, jaké konkrétní částky za konkrétní období byly vyplaceny, není zřejmý výpočet požadované částky ve vztahu k jednotlivým platbám a není zřejmé, jaké konkrétní platby jsou předmětem řízení po částečném zpětvzetí; současně byl poučen o tom, že v případě neunesení břemene tvrzení a důkazného břemene může být důsledkem zamítnutí žaloby. Žalobce však písemně ani při nařízeném jednání tento nedostatek neodstranil.

5. V této situaci soud prvního stupně, aniž by prováděl dokazování, dospěl k závěru, že žalobce v řízení neunesl břemeno tvrzení. V trestním řízení vedeném proti žalované Nejvyšší soud uvedl, že by ohledně nároku poškozeného (žalobce) vůči obviněné (žalované), který konkuruje jinému nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči zaměstnancům, bylo třeba poměrně významně doplnit dokazování včetně výslechu jednotlivých zaměstnanců (mimo jiné též k jejich dobré víře) a skutkové a právní závěry podpořit příslušnou argumentací v souladu s civilními předpisy a navazující judikaturou; vyplacená část odměny může představovat škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou odpovídá zaměstnanec, pokud ji způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; pokud však vyplacená odměna představuje bezdůvodné obohacení jiného zaměstnance, může se jednat o škodu jen tehdy, pokud tento jiný zaměstnanec není ve smyslu § 331 zák. práce povinen odměnu vrátit nebo není schopen jí vrátit. Dle soudu prvního stupně je s ohledem na uvedené nepochybné, že nestačí posuzovat pouze celkově vyplacené částky ve vztahu k celkově vykázanému počtu hodin, ale je třeba posuzovat každou jednotlivou platbu (pravděpodobně měsíčně) u každého jednotlivého zaměstnance individuálně; u každé vyplacené částky pak bude třeba zkoumat otázku dobré víry a promlčení.

6. Současně soud prvního stupně neměl postaveno na jisto, v jaké části předmětu řízení (ve vztahu ke kterým jednotlivým platbám) byla žaloba vzata zpět a kterými platbami by se měl dále zabývat. Nelze přitom přehlížet, že žalovaná vznesla námitku promlčení, kterou nemůže blíže specifikovat za situace, kdy žalobce neoznačil konkrétní vyplacené částky ke konkrétním datům. Žalobce nadto sice odkázal na trestní spis, nikdy však (s výjimkou bankovních výpisů a blíže nespecifikované tabulky) neoznačil konkrétní listiny, z nichž by tyto skutečnosti vyplývaly. Není přitom povinností soudu dovozovat konkrétní skutková tvrzení z důkazů, a tím nahrazovat povinnost žalobce tvrdit. Nedostatečný je i samotný přehled výplat z banky, neboť není zřejmý počet vykázaných hodin a jejich vztah k platbám. Žalobce tak ponechával na soudu, aby rozklíčoval dané údaje z předložených dokladů a fakticky tak zjišťoval, co je a není předmětem sporu.

7. S ohledem na závěr o neunesení břemene tvrzení soud prvního stupně žalobu bez dalšího zamítl.

8. Výrok o nákladech řízení nezdůvodnil.

II. Odvolání a vyjádření účastníků

9. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání žalobce i žalovaná, žalobce proti oběma jeho výrokům a žalovaná pouze proti výroku II.

10. Žalobce v podaném odvolání ve znění doplnění odvolání uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Namítl nesprávnost a nezákonnost procesního postupu soudu prvního stupně, který fakticky vedl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení ze strany žalobce a k předčasnému zamítnutí žaloby. Žalobce předně svá tvrzení považuje za jasná, konkretizovaná a podpořená dostupnými důkazními prostředky – žalobce v řízení uvedl, u jakých dohodářů a v jakém rozsahu plnil a označil důkazy, z nichž bylo možno dovodit všechny konkretizující informace. Soudu prvního stupně nic nebránilo zohlednit žalobcem označené listiny z trestního spisu a provést navržené důkazy výslechy svědků.

11. Výzvu soudu prvního stupně k další konkretizaci těchto tvrzení pak žalobce nemohl naplnit bez možnosti seznámit se s obsahem listin – výkazů práce a dohodami o pracovní činnosti – které byly na orgán zajištěny orgány činnými v trestním řízení vedeném s žalovanou a které jsou součástí trestního spisu. Část (556 stran) trestního spisu soud prvního stupně obdržel až 2. 9. 2025, tj. fakticky 7 pracovních dní před rozhodnutím ve věci. Skutečnost, že tato část trestního spisu původně z administrativních důvodů na straně soudů chyběla, nemůže být kladena k tíži žalobci. Soud prvního stupně již však bez uvedení důvodů neumožnil žalobci více konkretizovat skutková tvrzení, čímž zasáhl do jeho práv a oprávněných zájmů. Žalobce v této souvislosti podrobně citoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10 a rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1948/2020 a 21 Cdo 2725/2007 a v nich uvedený výklad smyslu poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. a podmínek postupu podle tohoto ustanovení. V nynější věci dle žalobce nelze poučení poskytnuté soudem prvního stupně považovat za řádné. Postup soudu prvního stupně naopak vyvolává otázku soudní libovůle a představuje porušení žalobcova práva na spravedlivý proces. Žalobci bylo znemožněno označené existující listiny vyhodnotit a naplnit chybějící část poučení soudu; následně soud dané listiny získal a v době vyhlášení rozsudku je měl k dispozici, avšak namísto prodloužení lhůty překvapivě zamítl žalobu. Výzvou dle § 118a odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně pod sankcí neúspěchu v řízení reálně vynucoval částečně nesplnitelné podmínky.

12. Za překvapivý a vzájemně rozporný považuje žalobce i postup soudu prvního stupně, který ve věci nepřipustil dokazování, přesto však v napadeném rozsudku vymezil podklad pro své budoucí právní závěry.

13. Konečně žalobce namítl, že v napadeném rozsudku zcela absentuje odůvodnění výroku o nákladech řízení. Úvahy soudu prvního stupně jsou tak nepřezkoumatelné, pokud jde o kvalifikaci a přezkum vyčíslených nákladů řízení, ale i pokud jde o přiznání, či nepřiznání náhrady nákladů řízení a případné zohlednění objektivně existujících okolností – důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. Ty žalobce spatřuje zejména ve skutečnosti, že žalovaná je pravomocně odsouzenou pachatelkou trestného činu vedoucího ke vzniku škody na straně žalobce.

14. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná v podaném odvolání proti nákladovému výroku ve znění doplnění odvolání namítla, že tento výrok předně není v napadeném rozsudku odůvodněn, a je tedy vadný a nepřezkoumatelný. Žalovaná přitom své náklady v podání z 15. 9. 2025 vyčíslila na částku 199 236,40 Kč a není zřejmé, z jakých důvodů soud prvního stupně náklady ponížil (v souvislosti s povinností odůvodnit nákladový výrok žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 454/04). Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 199 236,40 Kč.

16. Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil.

17. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila a uvedla důvody, pro které nesouhlasí s jednotlivými argumenty žalobce. Zdůraznila, že v současném řízení bylo na žalobci, aby tvrdil pro věc významné skutečnosti – pokud se domáhá náhrady škody, je logické, přiměřené a předvídatelné, aby za účelem individualizace svého nároku vymezil jednotlivé měsíční platby pracovníkům a uvedl, v jakém rozsahu byly tyto platby neoprávněné. Bez doplnění těchto tvrzení v řízení není možné posoudit například námitku promlčení. Žalovaná se tak ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku v tom ohledu, že žalobce v řízení neunesl břemeno tvrzení. Z žaloby ani z jejích následných doplnění není rozpoznatelné, jakou částku žalobce požaduje za každý konkrétní měsíc ve vztahu ke každému konkrétnímu pracovníkovi. Bylo by tak ponecháno na soudu a ostatních účastnících, aby suplovali žalobcovu povinnost tvrzení a dohledávali oprávněné nároky žalobce z důkazů – takový postup je však ve smyslu judikaturních závěrů, které žalovaná podrobně citovala, nepřípustný. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce k nahrazení tvrzení označil důkazy. Žalobce byl přitom v tomto směru opakovaně poučen dle § 118a odst. 1 o. s. ř., upozorněn na negativní následky nesplnění povinnosti tvrzení, a ke splnění této povinnosti mu byl poskytnut prostor.

18. Žalovaná rovněž poukázala na to, že žalobce měl 4 roky na to, aby si zajistil potřebné podklady a trestní spis spisová značka mu byl dlouhodobě k dispozici – z pozice poškozeného v trestním řízení měl právo do spisu nahlížet a tohoto práva mohl využít i po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na tuto procesní aktivitu však zcela rezignoval. Možnosti nahlédnout do trestního spisu nevyužil ani poté, co jej soud prvního stupně poučil dle § 118a odst. 1 o. s. ř., ani při jednání soudu prvního stupně 11. 9. 2025, ač mu v tom nic nebránilo. Nevyužil ani možnosti požádat o odročení tohoto jednání. Žalobce nadto při splnění své povinnosti tvrzení mohl vycházet z trestního rozsudku, v němž jsou relevantní podrobnosti uvedeny v popisu skutku. Žalovaná tak považuje argument, že žalobce nedisponoval podklady pro splnění povinnosti tvrzení, za lichý. Žalobce si svou situaci zapříčinil sám svou procesní neaktivitou a tu nelze klást k tíži nikomu jinému.

19. Konečně žalovaná vyslovila nesouhlas s názorem žalobce o naplnění předpokladů pro aplikaci § 150 o. s. ř. V této souvislosti citovala judikaturu rozvádějící dané předpoklady a uzavřela, že důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšné žalované nejsou dány. Žalobce sám otálel s podáním žaloby více než rok od rozhodnutí Nejvyššího soudu a sám se rozhodl podat ji v době, kdy byla převážná část jeho nároků promlčena. Žaloba pak od počátku byla a je stižena vadami, které způsobily její neprojednatelnost. Je to tak žalobce, kdo svým nedůsledným postupem prodlužuje trvání řízení a tím i navyšuje náklady žalované. Za této situace nelze moderovat náklady řízení v neprospěch žalované.

20. Žalovaná proto setrvala na svém návrhu, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 199 236,40 Kč.

III. Posouzení věci odvolacím soudem

21. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

22. Soud prvního stupně založil zamítavý rozsudek na závěru, že žalobce ve věci ani po poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř neunesl břemeno tvrzení o konkrétních skutečnostech, které mají zakládat škodu na jeho straně a právo na náhradu této škody. Tento pro věc klíčový závěr shledává odvolací soud zcela správným.

23. Odvolací soud nejprve na obecné úrovni připomíná, že k dosažení účelu řízení jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a poté k těmto tvrzením označit důkazy, kterými je míní prokázat. Soud následně rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze 7. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 264/2017). Povinnost tvrzení rozhodných skutečností přitom podle ustálené rozhodovací praxe soudů nelze nahrazovat prostřednictvím důkazních návrhů. Nepřichází do úvahy, aby předložené listiny nahradily chybějící skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Proces dokazování totiž slouží k potvrzení nebo vyvrácení určitých tvrzení účastníka řízení, dokazování lze provádět k existujícím dostatečně určitým a konkrétním skutkovým tvrzením a je procesně zcela nepřípustné, aby až z provedených důkazů soud na úkor procesních práv ostatních účastníků dodatečně nepřípustně extrahoval chybějící žalobní tvrzení. Přitom v případě, že účastník neunáší břemeno tvrzení, náleží mu při jednání soudu poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. Soudy mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení pouze tehdy, pokud takovému účastníku předtím poučení podle § 118a odst. l a 3 o. s. ř. bezvýsledně poskytly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3127/2023 a tam citovaná rozhodnutí, či usnesení Ústavního soudu z 27. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2910/20).

24. V žalobě o náhradu škody je pak žalobce povinen konkrétně specifikovat každé jednání žalovaného vedoucí ke vzniku škody, aby bylo možno je odlišit od dalších jednání žalovaného, vyčíslit výši škody, kterou tímto jednáním žalovaný způsobil, a popsat příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou (viz usnesení Nejvyššího soudu z 11. 6. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2568/2023). Nároky z oddělitelných škodních událostí je přitom třeba nutno považovat za zcela samostatné nároky, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti. Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Škodu vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1199/2021, a tam citovaná rozhodnutí).

25. V nyní projednávané věci měla dle žalobních tvrzení žalobci škoda vznikat v období od 15. 1. 2018 do 30. 9. 2020 (k tomu čl. III. žaloby, pozn. odvolacího soudu) tím, že osmi specifikovaným osobám zaměstnaným u žalobce na základě dohod o pracovní činnosti měly být vypláceny odměny ve vyšších částkách, než by odpovídaly odpracované době. Tuto škodu přitom měla způsobovat žalovaná tím, že výplatu daných odměn schvalovala. Z žalobních tvrzení (a ostatně i z rozsudků vydaných v související trestní věci) přitom vyplývá, že dotčeným zaměstnancům měly být odměny vypláceny na měsíční bázi. Z uvedeného je zřejmé, že případná škoda by žalobci musela vznikat postupně za jednotlivé měsíce, tj. samostatně každou jednotlivou výplatou neoprávněné odměny, a to následkem jednotlivých opakujících se jednání žalované spočívajících ve schválení příslušných neoprávněných odměn.

26. Žalobce byl na jednání 12. 5. 2025 podle § 118a odst. 1 o. s. ř. mj. správně vyzván k tomu, aby vylíčil, jakým způsobem došel k výši škody, za jaké období a v jaké výši byly částky vypláceny jednotlivým zaměstnancům a současně byl poučen o následcích nedoplnění tvrzení. Tomuto poučení však nedostál: uvedl ve vztahu k jednotlivým zaměstnancům vždy přeplatky vzniklé za specifikované období v délce kolem jednoho roku, které bez bližšího zdůvodnění označil jako „vyrovnávací období“, a dále uvedl vykázaný počet hodin a počet hodin, za něž přeplatek vznikl, za toto období jako celek (viz podání na č. l. 34–39 spisu). Žalobce tedy neuvedl klíčové tvrzení o tom, kdy a jaké částky byly neoprávněně vyplaceny dotčeným zaměstnancům za jednotlivé měsíce, a nevymezil tak jednotlivé škody, jejichž náhrady se domáhá, ve smyslu výše citované judikatury. Tento nedostatek tvrzení přitom pro projednávanou věc nemá pouze formální či akademický význam, ale znemožňuje (bez nepřípustné pátrací činnosti soudu, která by nahrazovala příslušnou procesní aktivitu žalobce) řešit klíčové skutkové a právní otázky. Právě ve vztahu k jednotlivým výplatám konkrétním zaměstnancům za konkrétní měsíce by totiž v řízení bylo třeba samostatně posuzovat mj., 1) zda příslušnému zaměstnanci vznikl přeplatek (kolik hodin v daném měsíci odpracoval a kolik mu bylo proplaceno), 2) zda výplatu odměny schválila žalovaná, 3) zda vzhledem k okolnostem dotčený zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (§ 331 zák. práce) a 4) zda došlo k promlčení případného nároku žalobce na náhradu škody.

27. Žalobci nelze přisvědčit v jeho námitce, podle níž byla výzva soudu prvního stupně k doplnění tvrzení nesplnitelná s ohledem na to, že ke spisu ve věci byl původně trestní spis připojen v nekompletní podobě, kdy chybělo 556 listů. Z obsahu spisu se podává, že poučení s výzvou k doplnění tvrzení bylo žalobci poskytnuto na jednání 12. 5. 2025, trestní spis byl vyžádán dne 1. 7. 2025, chybějící část trestního spisu byla připojena 4. 9. 2025 a jednání, na němž byl vyhlášen napadený rozsudek se konalo 10. 9. 2025. Ačkoliv odvolací soud chápe, že administrativní pochybení spočívající v zaslání nekompletní verze trestního spisu mohlo pro žalobce znamenat nepříjemnou komplikaci, v žádném případě mu neznemožnilo doplnit tvrzení v potřebném rozsahu. Předně, jak v odvolacím řízení přiléhavě uvedla žalovaná, žalobce mohl do trestního spisu z pozice poškozeného nahlédnout kdykoliv v období, kdy se nacházel u trestního soudu, a činit si z něj výpisy, poznámky či kopie (viz § 65 trestního řádu). Mohl tak učinit i v období poté, co se mu dostalo poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. (přinejmenším v mezidobí mezi 12. 5. 2025 a 1. 7.2025). Vedle toho potřebné údaje o jednotlivých výplatách dotčeným zaměstnancům mohl žalobce po připojení trestního spisu čerpat např. z rozsudku Městského soudu v adresa č. j. spisová značka, který se nachází na č. l. 2769 trestního spisu a byl součástí té jeho části, která byla připojena ke spisu v nyní projednávané věci. Pokud by navíc žalobce měl za to, že to bylo právě připojení nekompletního trestního spisu, co mu doplnění tvrzení nepřiměřeně zkomplikovalo, mohl na jednání soudu prvního stupně 10. 9. 2025 požádat o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení. Žádné z těchto možností však žalobce nevyužil, svá skutková tvrzení na výzvu soudu nedoplnil a po opětovné výzvě k jejich doplnění na jednání 10. 9. 2025 jednoznačně uvedl, že svá tvrzení ani neupřesní.

28. Z uvedeného je zřejmé, že žalobci v doplnění potřebných skutkových tvrzení nic nebránilo, žalobce však této procesní povinnosti navzdory poučení soudem prvního stupně nedostál. Je proto zcela správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce v řízení neunesl břemeno tvrzení. Jak se přitom podává z výše citované judikatury, tento nedostatek není možné zhojit ani uvedením důkazních návrhů. Soud prvního stupně tedy postupoval zcela správně, pokud za popsané procesní situace žalobu zamítl, aniž by prováděl dokazování.

IV. Závěr a přezkum výroku o nákladech řízení

29. Odvolací soud uzavřel, že odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. nejsou naplněny. Proto napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

30. Ohledně výroku II. napadeného rozsudku o nákladech řízení oproti tomu odvolací soud neshledal podmínky pro jeho potvrzení ani změnu. Soud prvního stupně totiž v napadeném rozsudku opomněl uvést jakékoliv odůvodnění tohoto výroku, a nelze tedy zjistit, jaké konkrétní důvody jej vedly k jeho závěrům v otázce náhrady nákladů řízení, a to jak co do základu, tak především co do výše náhrady nákladů řízení. V nákladovém výroku je tedy napadený rozsudek nepřezkoumatelný (srov. obdobně nález Ústavního soudu z 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2434/14). Odvolací soud proto postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadený rozsudek ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

31. V novém rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně rozhodne rovněž o nákladech řízení odvolacího, a vypořádá se i s argumentací žalobce, podle níž je ve věci na místě postup podle § 150 o. s. ř. V případě, že soud prvního stupně žalované přizná právo na náhradu nákladů řízení, řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodní výpočet těchto nákladů a mj. uvede, za které konkrétní účelné úkony právní služby tyto je náhrada přiznávána. V této souvislosti odvolací soud pouze na okraj poznamenává, že odkazuje-li žalovaná ve svém odvolání na podání z 15. 9. 2025, v němž měla vyčíslit uplatňované náklady řízení, takové podání se ve spise z neznámých důvodů nenachází. S ohledem na to, že žalovaná zjevně zamýšlela náklady vyúčtovat, bude pro vyloučení následků administrativního pochybení na místě, aby jí soud prvního stupně poskytl prostor (v řádu dnů) po rozeslání rozsudku odvolacího soudu, aby tak mohla případně učinit dodatečně. Proti výroku I. tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Proti výroku II. tohoto rozsudku není dovolání přípustné.