8 C 306/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Punčocháře a přísedících Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno, IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta pro náhradu škody ve výši Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Kč

I. Žaloba na zaplacení částky částka se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce částka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce.

1. Žalobce se domáhá náhrady škody, která mu vznikla v důsledku jednání žalované. Žalobce je Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno, ve smyslu zákona č. 129/2000 Sb., o Anonymizováno (Anonymizováno zřízení. Žalovaná byla v období od datum do datum zaměstnankyní žalobce. V období od datum byla pověřena zastupováním vedoucího Odboru Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno (Anonymizováno), a dne datum byla jmenována vedoucí Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno úřadu Anonymizováno Anonymizováno (Anonymizováno). Rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, sp. zn. spisová značka, byla žalovaná Jméno žalované uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „trestní zákoník“), za nějž jí byl podle § 220 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, byl žalované dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po částka, tedy celkem ve výši částka. Podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. byla žalované uložena povinnost nahradit žalobci škodu ve výši částka. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Anonymizováno rozsudkem ze dne datum, sp. zn. spisová značka, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) a f) trestního zákoníku napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku znovu rozhodl tak, že žalovanou uznal vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za nějž jí podle § 220 odst. 2 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, byl žalované uložen peněžitý trest ve výměře 140 denních sazeb po částka, tedy celkem ve výši částka. Podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému Anonymizováno Anonymizováno škodu ve výši částka. Podle § 229 odst. 2 trestního zákoníku. byl poškozený Anonymizováno Anonymizováno odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Anonymizováno soudu ze dne datum č.j. spisová značka byl rozsudek Městského soudu v Anonymizováno ze dne datum, sp. zn. spisová značka, částečně zrušen, a to ve výrocích o náhradě škody, jimiž byla obviněné podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši částka a jednak podle § 229 odst. 2 trestního zákoníku byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce v žalobě avizuje, že si je velice dobře vědom skutečnosti, že je jako žalobce povinen na podklad svých tvrzení soudu dodat důkazy, a pro úspěch ve věci unést důkazní břemeno, nicméně převážná většina listin, uvedená mezi důkazy k této žalobě, byla zajištěna orgány činnými v trestním řízení. Ve zbytku listin odkazuje na obsah trestního spisu, k výše uvedenému trestnímu řízení, sp. zn. spisová značka, na důkaz všeho v žalobě tvrzeného. V období datum do datum žalovaná potvrzovala a schvalovala výplatu odměn podřízeným zaměstnancům, konkrétně: jméno FO (v období datum – datum), adresa (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum) jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum + datum – datum + datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum), jméno FO (v období datum – datum + datum – datum). Výše uvedení zaměstnanci působili u žalobce na základě dohod o pracovní činnosti. Odměny z prostředků náležících žalobci byly vypláceny v nejvyšší možné výši, bez ohledu na skutečně odpracovaný čas, ačkoli na ně výše uvedeným zaměstnancům nevznikl nárok, jelikož tito si neodpracovali nejvyšší možný počet hodin stanovený v dohodách o pracovní činnosti. Zaměstnanci uvedení pod čísly 1. - 8. dobrovolně na výzvu žalobce vrátili příslušnou neoprávněně vyplacenou část odměn z dohod o pracovní činnosti, z titulu bezdůvodného obohacení. Zaměstnanci uvedení pod čísly 9. - 17. odmítli vyplacenou část vrátit s tvrzením, že odměnu přijatou za práci, kterou vykonávali na základě dohod o pracovní činnosti, přijali v dobré víře, a že nevěděli, a ani nemohli předpokládat, že jim vyplacené částky nenáleží, zvláště, když se tak dělo dlouhodobě, což je utvrdilo v domnění, že jde o standardní postup jejich zaměstnavatele. Na základě prohlášení těchto zaměstnanců o jejich dobré víře při přijetí odměn z výše uvedených dohod žalobce uzavřel s uvedenými zaměstnanci dohody o narovnání stvrzující dohodu žalobce a těchto zaměstnanců, že k vyplacení označených částek nad sjednaný rámec došlo v důsledku administrativního pochybení na straně zaměstnavatele, že tito zaměstnanci přijali plnění v dobré víře. Částky vyplacené všem zaměstnancům uvedeným pod čísly 9. - 17. představují škodu, která žalobci vznikla jako zaměstnavateli, v důsledku pochybení žalované, neboť jde o plnění za činnosti, které nebyly nikdy vykonány (resp. čas, který nebyl těmito zaměstnanci nikdy odpracován). Žalovaná byla s ohledem na své pracovní zařazení a znění jednotlivých dohod o pracovní činnosti odpovědná za přebírání a kontrolu práce a posouzení oprávněnosti výplaty jednotlivým osobám, pro tyto „dohodáře“, a podepisovala příslušné výkazy pro mzdovou účtárnu, která tím dostala přímý pokyn k vyplacení prostředků z majetku žalobce. Žalovaná měla dle všech dohod o pracovní činnosti potvrzovat oprávněnost výplaty odměny pro mzdovou účtárnu. Žalovaná tak nejednala s péčí řádného hospodáře, když zcela rezignovala na svou povinnost kontrolovat činnost vykonávanou „dohodáři“ a žádným způsobem nepromítala reálně odvedou práci „dohodářů“ do vyplácené odměny. Zaměstnanci, kteří uzavřeli předmětné dohody o pracovní činnosti nikdy nevykonávali rozsah prací stanovený v dohodách, což je evidentní z mzdových listů jednotlivých zaměstnanců. Trestní soudy postavily na jisto, že žalovaná jednala v rozporu s povinnostmi, které jí byly uloženy pracovní smlouvou při výkonu práce pro žalobce, a v rozporu s právními předpisy, zejména v rozporu s ustanovením § 301 písm. d) a § 302 písm. f) a g) ZP, podle kterých je zaměstnanec povinen: i. řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele; ii. zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů; iii. zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Žalovaná porušila své povinnosti vůči svému zaměstnavateli, jak byly upraveny pracovní smlouvou a vnitřními předpisy žalobce, včetně zákonných ustanovení citovaných výše. Ve smyslu rozsudku Anonymizováno soudu ze dne datum, sp.zn. spisová značka, představuje-li vyplacená odměna bezdůvodné obohacení, které musí zaměstnanec vydat, jde o škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou odpovídá ten jeho zaměstnanec, jenž za něho určil jinému zaměstnanci odměnu v rozporu se zákonem, a to tehdy, pokud obohacený zaměstnanec není povinen odměnu vrátit z důvodu uvedeného v ustanovení § 331 ZP. Vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty. V řízení před trestními soudy se prokázalo, že zaměstnanci uvedení v čl. III. žaloby jednali v dobré víře, kdy přijali plnění od žalobce, na podkladě dohod o pracovní činnosti. Z výše uvedeného je patrné, že vzhledem k tomu, že zaměstnanci přijali plnění v dobré víře, což dokládají dohody o narovnání mezi žalobcem a zaměstnanci, je s ohledem na výše uvedené právní předpisy a rozsudek Anonymizováno soudu právě žalovaná tou, kdo odpovídá za vzniklou škodu, jelikož žalovaná nejednala pečlivě a s péčí řádného hospodáře, když jednotlivé výkazy nekontrolovala, zejména se nezaměřila na posouzení, zda počet odpracovaných hodin odpovídá vyplácené výši prostředků. Ke škodě, která vznikla v majetkové sféře žalobce, došlo v přímé příčinné souvislosti s jednáním žalované, která určila a dávala pokyn k vyplacení, aniž by učinila výše uvedené, v čemž žalobce zcela jasně spatřuje porušení pracovních povinností žalované při plnění pracovních úkolů, když za zaměstnavatele určila jinému zaměstnanci odměnu v rozporu se zákonem. V důsledku výše uvedeného tak bylo z majetku žalobce „dohodářům“ vyplaceno celkem o částka více, než kolik jim náleželo za skutečně odpracovaný čas. Žalovaná byla zproštěna ze dvou dílčích útoků týkajících se zaměstnanců jméno FO a jméno FO), a následně byla škoda ponížena o tu část, kterou někteří zaměstnanci dobrovolně vrátili, tedy na způsobenou škodu ve výši částka.

2. Žalovaná nárok uplatněný v žalobě neuznává. Namítá, že je žaloba na mnohých místech nekompletní, nekonkrétní a obsahuje nepřesnosti. Poukazuje na usnesení Anonymizováno soudu ze dne datum, č. j. spisová značka, s tím, že žalobce byl v první řadě oprávněn domáhat se vrácení vyplacených odměn po zaměstnancích, kteří nebyli v dobré víře, a to z titulu bezdůvodného obohacení podle § 331 zákoníku práce. Ze žaloby by proto mělo být patrné, zda v tom kterém případě vyplacení odměny byl ten který pracovník v dobré víře v to, že mu vyplacená odměna náleží. Žalobce však na tato tvrzení zcela rezignoval. Žalovaná má přitom za to, že uvedení pracovníci nemohli být v dobré víře. Jestliže žalobce tvrdí, že tito inkasovali nejvyšší možnou odměnu, přestože neodpracovali nejvyšší možný počet hodin stanovený v dohodách o pracovní činnosti, muselo být těmto osobám zřejmé, že dostávají peníze nad rámec toho, co skutečně odpracovali. Toto tvrzení žalované podporuje i skutečnost, kterou sám žalobce uvádí v žalobě, že někteří pracovníci dobrovolně vrátili neoprávněně vyplacené odměny jako bezdůvodné obohacení. Žalobce namísto toho, aby zkoumal, zda jednotliví pracovníci byli v dobré víře (přestože žalovaná dobrou víru pracovníků zpochybňuje), uzavřel s těmito pracovníky dohody o narovnání, ve kterých jednoduše konstatoval, že byli v dobré víře. Ostatní pracovníci sdělili, že odměny přijali v dobré víře, přičemž žalobce na základě těchto prohlášení s těmito bez dalšího uzavřel dohody o narovnání, ve kterých smluvní strany prohlašují, že k výplatě odměn došlo v důsledku administrativního pochybení žalobce, zatímco pracovníci byli v dobré víře. Žalovaná si je vědoma skutečnosti, že dobrá víra se ve smyslu § 7 občanského zákoníku presumuje, nicméně s ohledem na shora popsané skutkové okolnosti této věci a s ohledem na závěry Anonymizováno soudu, který shledal, že dobrou víru bude třeba v každém konkrétním případě zkoumat, má žalovaná za to, že žalobci nepostačí odkázat toliko na dohody o narovnání. Dle názoru žalované mohli být pracovníci v dobré víře jen těžko, když nejméně od března roku 2019 se začaly celostátně v médiích objevovat informace o tom, že Anonymizováno Anonymizováno vyplácí pracovníkům odměny, o jejichž legitimitě jsou pochybnosti. V souvislosti s tímto podezřením následně v červnu roku 2019 na Anonymizováno úřadě Anonymizováno Anonymizováno došlo k zásahu právnická osoba, o čemž média rovněž informovala. Žalovaná tak zpochybňuje, že by dotčení pracovníci mohli setrvat v dobré víře ohledně jim vyplácené odměny v situaci, kdy se jejich dohodami a odměnami na základě dohod vyplacenými začala zabývat právnická osoba. Tvrzení, že v řízení před trestními soudy se prokázalo, že zaměstnanci jednali v dobré víře, kdy přijali plnění od žalobce, na podkladě dohod o pracovní činnosti, je nepodložené. Žalobce si nemožnost vydání bezdůvodného obohacení způsobil vlastním jednáním, když vydání bezdůvodného obohacení nijak aktivně nevymáhal, naopak uzavřel nevýhodné dohody o narovnání, aniž by k tomu byl dán legitimní důvod. V důsledku žalobcova liknavého přístupu došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou, která žalobci vznikla, neboť žalobce o svůj nárok nedbal a vlastním zaviněním zapříčinil, že k vydání bezdůvodného obohacení nedošlo. Žalovaná má za to, že by žalobce měl v žalobě vyčíslit, v jaké výši požaduje náhradu škody ve vztahu ke každému pracovníkovi zvlášť, neboť se jedná o samostatné dílčí žalobní nároky, které je zapotřebí individualizovat.

3. Současně žalovaná vznesla námitku promlčení. Škoda měla vzniknout odesíláním prostředků pracovníkům na dohody o pracovní činnosti z účtu žalobce a odpovědnou osobou měla být žalovaná. Žalobce měl k dispozici podklady o výplatách (výkazy práce podepsané žalovanou, pokyny k výplatě, mzdové listy) po celou dobu, co k výplatám docházelo. Rovněž měl žalobce k dispozici dohody o pracovních činnostech, ve kterých bylo uváděno, že to měla být žalovaná, kdo měl potvrzovat oprávněnost výplat. Žalobce tak měl po celou dobu k dispozici veškeré podklady, ze kterých mohl usoudit, jak že mu vznikla škoda, tak kdo za škodu odpovídá. Žalovaná přitom nebyla jedinou osobou, která by tyto podklady měla k dispozici, ani nebyla osobou stojící v čele úřadu žalobce, která by nepodléhala žádné kontrole. Žalobce tak měl každou příležitost podklady vyhodnotit tak, že mu vzniká škoda, za kterou má údajně odpovídat žalovaná. To, že tak učinil až v souvislosti s trestním řízením, pak nelze klást k tíži žalované. Samotné výkazy práce a příkazy k výplatě, které žalovaná podepisovala, pak prošly v rámci procesu od vytvoření do výplaty odměny postupně přinejmenším skrze 6 osob. Nad žalovanou pak pracoval ještě její vedoucí, ředitel úřadu žalobce, který měl vůči žalované kontrolní pravomoci a odpovědnost. Až v důsledku zahájení trestního stíhání žalobce přehodnotil svou dřívější právní kvalifikaci celé věci a uvědomil si, že odchozí platby (o kterých však celou dobu věděl) neodcházejí oprávněně. Jak však vyplývá z judikatury Anonymizováno soudu, není právní kvalifikace pro počátek běhu promlčecí lhůty rozhodující. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je část žalobcem uplatňovaných nároků promlčena, a to konkrétně nároky na náhradu škody, které se odvíjejí od výplat provedených žalobcem do datum.

4. Ačkoliv žaloba nebyla natolik neurčitá, aby soud žalobu odmítnul (žalobce stanovil celkovou výši škody, řádně označil strany sporu a uvedl i obecně důvody, na jejichž základě se této škody domáhá) ve smyslu § 43 o.s.ř., s ohledem na níže uvedené byl žalobce soudem u jednání dne datum poučen (opakovaně), i návaznosti na námitku promlčení, podle § 118a 1) o. s. ř., že je třeba doplnit skutková tvrzení a stanovit, jakým způsobem žalobce k výši škody došel, za jaké období a v jaké výši byly tyto částky vypláceny jednotlivým zaměstnancům, s jakými konkrétními osobami, jaké dohody byly uzavřeny, co bylo předmětem těchto dohod, jaké činnosti tyto osoby měly vykonávat, jakým způsobem měly být tyto jednotlivé konkrétní osoby odměňovány. Zda výkazy odpovídají tomu, že tyto práce byly či nebyly provedeny a v jakém rozsahu, případně na to navazující výše výpočtu škody. Na dotaz soudu, zda je žalující strana schopná specifikovat nároky uplatněné žalobním návrhem v časových obdobích tak, aby mohla být posouzena přinejmenším otázka promlčení, žalobce u jednání přes opakované poučení uvedl, že v tuto chvíli to není schopen specifikovat.

5. Na výzvu soudu reagoval žalobce podáním ze dne datum, ve kterém vzal žalobu (přes deklarovaný nesouhlas s předběžným názorem soudu k otázce promlčení) co do částky částka zpět. Dále doplnil žalobu tak, že specifikoval jednotlivá období u konkrétních zaměstnanců, po která byla s těmito uzavřena dohoda o pracovní činnosti, předmět dohod o pracovní činnosti a způsob odměňování jednotlivých zaměstnanců. Doplnil, že zaměstnanci uvedení pod body 1.-8. v bodě III. žaloby ze dne datum dobrovolně na výzvu žalobce vrátili příslušnou neoprávněně vyplacenou část odměn z dohod o pracovní činnosti. Zaměstnanci uvedení pod čísly 1.-8. (pravděpodobně se jedná o chybu, jak vyplývá z předchozích vyjádření) tohoto podání odmítli vyplacenou část vrátit s tvrzením, že odměnu přijali v dobré víře a nemohli vědět, ani předpokládat, že jim odměna nebo její část nenáleží, zvlášť za situace, kdy se tak dělo v předmětném období pravidelně a dlouhodobě.

6. Ve svém podání dále žalobce specifikoval u jednotlivých zaměstnanců kolik hodin vykázal tento konkrétní zaměstnanec (jméno FO, tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, jméno FO, jméno FO, tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO, jméno FO, jméno FO) za celé dané období, ovšem dle personálního a účetního systému žalobce za vyrovnávací období, a o kolik hodin méně za stejné období zaměstnance odpracoval. Rovněž k určitému datu (bez bližšího vysvětlení) stanovil částku, která měla být v celkovém součtu za toto vyrovnávací období vyplacena nad rámec toho, co náleželo zaměstnanci podle dohody. Má za to, že se o vzniku škody dozvěděl až v momentě zahájení trestního stíhání žalované a zahájením trestního řízení. Dne datum se žalobce připojil s nárokem na náhradu škody v trestním řízení.

7. Usnesením č.j. spisová značka bylo řízení co do části částka zastaveno.

8. Vzhledem k předcházejícímu poučení soud s přihlédnutím k nejasnostem v podání žalobce, včetně částečného zpětvzetí, soud usnesením č.j. spisová značka vyzval žalobce, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení své podání ze dne datum doplnil, protože není zřejmé jaké konkrétní částky za konkrétní období byly vyplaceny a jaké konkrétní částky měly být dle žalobce vyplaceny, není zřejmý výpočet požadované částky (myšleno k jednotlivým konkrétním platbám, nikoliv za celkové období) tak aby bylo zároveň zřejmé, které konkrétní platby jsou předmětem řízení po částečném zpětvzetí. Zároveň byl žalobce poučen, že v případě neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního může být důsledkem zamítnutí žaloby.

9. Přes opakované poučení soudem pak ani písemně ani u jednání datum tento nedostatek žaloby žalobce neodstranil.

10. Aniž by soud prováděl dokazování, dospěl k následujícím právním závěrům.

11. Podle § 79 (1) o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat …, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

12. Podle § 250 z.č. 262/2006, zákoník práce (dále ZP), zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. (2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. (3) Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255.

13. Podle § 331 z.č. 262/2006, zákoník práce, vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

14. Obecně skutkovými tvrzeními rozumíme vylíčení skutkových, zpravidla hmotněprávních tvrzení, od nichž žalobce odvíjí svoji aktivní legitimaci a která zároveň podle jeho názoru odůvodňují pasivní legitimaci žalovaného. České procesní právo rozeznává dva typy skutečností, které mají účastníci tvrdit, aby mohli být ve sporu úspěšní. Jednak jde o 1. základní skutečnosti, jednak 2. rozhodnutí určující skutečnosti. Základními skutečnostmi jsou fakta, která musí mít soud k dispozici již na samém počátku řízení, aby mohl posoudit, že nárok, jehož se žalobce domáhá, není zaměnitelný s jiným možným požadavkem žalobce (Anonymizováno spisová značka, spisová značka). Jestliže v žalobě není uvedena některá ze základních skutečností, je při jejím nedoplnění namístě podle § 43 odst. 1 a 2 žalobu odmítnout. Rozhodnutí určujícími skutečnostmi jsou fakta, jejichž uvedení není nutné k identifikaci skutku, ale která ovlivňují výsledek sporu. Nejsou nutným obsahem žaloby. Při jejich absenci nepřichází v úvahu odmítnutí, ale zamítnutí žaloby (Anonymizováno spisová značka). Skutek nelze vylíčit jen všeobecným označením právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (například „z kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“ apod.), nýbrž je třeba, aby byly uvedeny konkrétní skutkové okolnosti. (SVOBODA, Karel. § 79 [Náležitosti žaloby]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, jméno FO, DOLEŽÍLEK, jméno FO a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). adresa: právnická osoba. Beck, 2024. Dostupné na beck-online.cz, marg. č. hodnota.)

15. Odpovědnost za způsob, jakým účastník uplatňuje svá procesní práva nebo plní své procesní povinnosti, nese každý účastník zásadně sám. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že žalobce není povinen tvrdit veškeré skutečnosti potřebné pro jeho úspěch ve sporu už v žalobě. Dojde-li soud v průběhu řízení k závěru, že žalobce, popř. žalovaný, dosud nesplnili povinnost tvrzení, resp. povinnost důkazní, poučí je podle § 118a odst. 1 a 2 o.s.ř., jaká tvrzení mají doplnit a jaké důkazy navrhnout. Jestliže žalobce nesplní ani po poučení povinnost tvrzení, popř. povinnost důkazní, může to mít za následek zamítnutí žaloby v konečném rozhodnutí o věci, nikoli však odmítnutí podání (usnesení Anonymizováno soudu České republiky spo.zn. spisová značka, ze dne datum).

16. Z judikatury dále vyplývá, že podle § 331 ZP vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty. Vlastní úpravu bezdůvodného obohacení zákoník práce neobsahuje, subsidiárně se tak podle § 4 ZP užije občanský zákoník. Bezdůvodné obohacení se tak i v pracovněprávních vztazích (kromě speciálního ustanovení § 331 ZP) řídí ustanoveními § 2991 až 3005 o. z. Ustanovení § 331 ZP je zvláštním ustanovením, které výrazně modifikuje ve prospěch zaměstnance jeho povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Přijal-li zaměstnanec peněžité plnění (mzdu, plat nebo jejich složku či část, cestovní náhrady, náhradu škody apod.) bez právního důvodu (včetně např. peněžitého plnění právního jednání neplatného či zdánlivého) nebo z právního důvodu, který odpadl, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Pokud ale zaměstnanec nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění nesprávně určené nebo omylem vyplacené, tedy přijal-li je v dobré víře, nemusí plnění vracet a může si je ponechat. Jde stále o bezdůvodné obohacení (určující je právní posouzení v době vyplacení příslušné částky zaměstnavatelem zaměstnanci), jen je zaměstnanec nemusí vracet. Zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého případu, přičemž rozhodné skutečnosti je povinen prokázat zaměstnavatel (např. rozsudek Anonymizováno soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

17. Nejvyšší soud v rozhodnutí o vině žalované ( spisová značka ze dne datum) uvedl, že by bylo třeba ohledně tohoto nároku poškozeného vůči obviněné, který konkuruje jinému nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči zaměstnancům, jimž bylo vyplaceno více, než jim mělo být podle dohod o pracovní činnosti za jimi odvedenou práci vyplaceno, ještě poměrně významně doplnit dokazování a zabývat se jednotlivými případy vyplacení odměn zvlášť, vést k tomu dokazování, včetně výslechu jednotlivých zaměstnanců (mimo jiné též k jejich dobré víře), a skutkové i právní závěry podpořit příslušnou argumentací v souladu s civilními předpisy a navazující judikaturou, což v tomto řízení nebylo učiněno.

18. Ve shodě s výše uvedeným rozhodnutím dále nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že vyplacená část odměny v tomto případě může představovat škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou za podmínek uvedených v § 250 ZP odpovídá jeho zaměstnanec, jenž je povinen ji nahradit, pokud ji způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jak již dříve judikoval Anonymizováno soud (srov. například rozsudek Anonymizováno soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka), představuje-li vyplacená odměna bezdůvodné obohacení, které musí zaměstnanec vydat, jde o škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou odpovídá ten jeho zaměstnanec, jenž za něho určil jinému zaměstnanci odměnu v rozporu se zákonem, jen tehdy, není-li ji obohacený zaměstnanec povinen vrátit z důvodu vyplývajícího z ustanovení § 331 ZP nebo není-li ji obohacený zaměstnanec schopen vrátit (zejména z důvodu své nepříznivé majetkové situace). V případě, že obohacený zaměstnanec je povinen a schopen vyplacenou odměnu či její část vrátit, je totiž třeba vzít v úvahu, že neprávem vyplacené částky má zaměstnavateli nahradit především ten, kdo se tímto způsobem bezdůvodně obohatil, zatímco ten, kdo mu takové obohacení (například vyplacením peněz nad rámec odpracovaných hodin, jako v dané věci) pouze umožnil, může být zavázán k náhradě jen tehdy, není-li povinen nebo schopen odčinit újmu obohacený zaměstnanec. Pouze za této situace lze (podle citovaného rozhodnutí) pro účely rozhodnutí o náhradě škody hovořit o tom, že k újmě, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného zaměstnavatele, došlo v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ze strany zaměstnance, který za zaměstnavatele určil jinému zaměstnanci odměnu v rozporu se zákonem.

19. Na základě těchto právních závěrů je nepochybné, že nestačí posuzovat pouze celkově vyplacené částky ve vztahu k celkově vykázanému počtu hodin, ale bude třeba posuzovat každou jednotlivou platbu (v daném případě pravděpodobně měsíčně) u každého jednotlivého zaměstnance individuálně. U každé vyplacené částky bude třeba zkoumat jak otázku dobré víry, tak otázku promlčení.

20. Současně není postaveno na jisto, jaká část předmětu řízení byla vzata zpět (které jednotlivé platby) a kterými platbami se má soud nadále zabývat. Žalobce sice omezil časová období u jednotlivých zaměstnanců, ale neurčil, které platby již nečiní předmětem sporu s ohledem na promlčení, byť se období u jednotlivých zaměstnanců liší. Není ani zjevné, zda nedošlo ke zpětvzetí ve vztahu k některým platbám v nově definovaném období, protože žalobce pouze definuje výši dluhu k určitému datu bez dalšího. Nelze ani přehlédnout, že žalovaná strana vznesla námitku promlčení, přičemž tuto nemůže blíže specifikovat za situace, kdy žalobce neoznačil konkrétní vyplacené částky ke konkrétním datům. Ačkoliv žalobce u jednání a v podání odkázal na trestní spis, nikdy přes poučení soudem neoznačil konkrétní listiny (s výjimkou bankovních výpisů a blíže nespecifikované tabulky), ze kterých by tyto skutečnosti vyplývaly. Není však povinností soudu nahrazovat povinnost žalobce tvrdit a konkrétní skutková tvrzení dovozovat z důkazů. Dle judikatury nejvyššího soudu, za určitých okolností není tento požadavek na označení jednotlivých plateb třeba (např. splátky, faktury). Jedná se však o případy, které v zásadě neodůvodňovaly individuální přezkum jednotlivých plateb a nedošlo bez dalšího upřesnění k omezení žalobního nároku. To však není tento případ. Soud se bude muset zabývat všemi dílčími nároky z hlediska jejich oprávněnosti ať už po stránce dobré víry (zda je vůbec dána pasivní legitimace žalované), tak z hlediska námitky promlčení. Samotný přehled výplat z banky nestačí. Není zjevný počet vykázaných hodin a jejich vztah k platbám, kdy tyto platby byly učiněny či zda zde nejsou další pro posouzení rozhodné okolnosti, v pracovním právu relevantní pro vznik nároku na vyplacenou částku, respektive její vrácení. Žalobce tak ponechává na soudu, aby z jím předložených dokladů rozklíčoval tyto údaje a fakticky nesl žalobcovo břemeno tvrzení a de facto zjišťoval, co po částečném zpětvzetí již je/není předmětem sporu. Jestliže žalobce současně neodstranil nedostatek neurčitosti ve vztahu částečného zpětvzetí žaloby, lze stěží v řízení pokračovat, dokud nebude postaveno na jisto, které konkrétní výplaty zaměstnancům mají být předmětem náhrady škody, zda u těchto dílčích nároků nedošlo k promlčení a zda byla na straně zaměstnanců při vyplacení konkrétních částek v návaznosti na uzavřené dohody dobrá víra. Ostatně Anonymizováno soud ve svém odůvodnění pro přenesení otázky náhrady škody do civilního řízení výslovně uvádí, že bude třeba zabývat se jednotlivými případy vyplacení odměn zvlášť. Nejedná se tedy pro žalující stranu o překvapivý závěr.

21. Žalobce nesplnil ani po poučení svoji procesní povinnost tvrzení, proto musel soud žalobu zamítnout.

22. Z výše uvedených důvodů proto soud ani neprováděl dokazovaní, protože žalobní návrh byl nedostatečný již v rovině tvrzení.

23. Pro doplnění soud k námitce žalující strany ohledně nedostatku podkladů nacházejících se v trestním spise (stížnost zaslaná zdejšímu soudu) podotýká, že citované strany spisu 1036 - 1592 se s trestním spise stále nachází. Na prvotní žádost Anonymizováno pro adresa o zaslání spisu Anonymizováno pro adresa spisová značka zaslal OS pro adresa pouze část spisu, nicméně po opětovné žádosti dne datum obdržel OS pro adresa zbývající část včetně č.l. 1036 - 1592. Do té doby se tato část spisu nacházela na OS pro adresa, což muselo být z podstaty věci (jedná se o trestní spis právnická osoba 5) zřejmé i žalující straně, která v dané věci figuruje jako poškozená. Jednání proběhlo datum, spis byl u zdejšího soudu k dispozici. Nedostatek skutkových tvrzení vykazovala žaloba od samého počátku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.