62 Co 36/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Martiny Tvrdkové a JUDr. Tomáše Holčapka Ph.D. ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o 30 116,98 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2025, č. j. 63 C 226/2023-121, Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalobní nárok je co do základu zcela po právu.O jeho výši a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 30 116,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 116,98 Kč od, Anonymizováno, 23. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v období od 1. 9. 2020 do 31. 5. 2022 nerovným odměňováním ze strany žalované jako žalobcova zaměstnavatele. Dle žalobních tvrzení žalobce pracoval pro žalovanou na pracovišti v , adresa, na pozici řidiče. Srovnatelným zaměstnancům , jméno FO, a , jméno FO, , kteří pracovali na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni na území , adresa, , byla oproti žalobci v daném období vyplácena o několik tisíc Kč vyšší základní tarifní mzda. Dle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení se všemi zaměstnanci a rovného odměňování. Jde o obdobný případ, jaký řešily Nejvyšší a Ústavní soud v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 a I. ÚS 2820/20. Žalobce má za to, že žalovaná při stanovování tarifní mzdy svých zaměstnanců nepřípustně zohledňovala sociálněekonomické podmínky v místě výkonu práce. Systém odměňování u žalované pak nebyl transparentní a umožňoval libovůli zaměstnavatele. Žalobce proto nárokuje zaplacení částky 30 116,98 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi jím dosaženou základní tarifní mzdou za výše uvedené období (při zohlednění skutečně odpracované doby) a základní tarifní měsíční mzdou srovnatelného zaměstnance pana , jméno FO, . V průběhu řízení žalobce dále označil dalšího srovnatelného zaměstnance pana , jméno FO, .

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Zdůraznila, že důkazní břemeno ohledně existence porušení povinnosti rovného odměňování, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi nese žalobce, neboť se nejedná o spor z diskriminace, ale o nárok na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zák. práce. Žalovaná popsala systém odměňování u , právnická osoba, . Odlišnosti v odměňování jsou objektivně odůvodněny rozdílnými pracovními podmínkami a nároky jednotlivých pracovišť. Pracoviště , místo, , adresa, je výrazně složitější než , místo, , adresa, , kde působil žalobce, neboť zahrnuje více budov a výměnišť, vyžaduje časté nakládky a vykládky, manipulaci se zdvižným čelem, orientaci v hustém městském provozu a práci v prostředí s vyšší mírou dopravní nehodovosti, což zvyšuje psychickou i fyzickou zátěž a míru odpovědnosti. Naproti tomu žalobce vykonával práci v jednodušších podmínkách, s menším počtem zastávek a nižší organizační náročností. Žalovaná rovněž zdůraznila rozdíly v délce praxe, kdy srovnávaní zaměstnanci disponovali výrazně delšími zkušenostmi, což je podle judikatury legitimní diferenciační kritérium.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, v jehož rámci vyšel z listinných důkazů, zjistil, že žalobce pracoval u žalované od 1. 3. 2018 do 12. 6. 2022, kdy pracovní poměr skončil dohodou z důvodu nadbytečnosti. Při skončení pracovního poměru mu bylo vyplaceno odstupné. Pracoval na pozici řidiče na pracovišti v , adresa, . V rozhodném období mu byla stanovena základní tarifní mzda ve výši , částka, do 31. března 2021 a , částka, od 1. dubna 2021, k níž pobíral výkonovou prémii (běžně v řádu jednotek tisíc korun) a příplatky za práci v noci, o sobotách a nedělích, případně za práci ve svátek a přesčas. Jeho hrubé měsíční výdělky se v typických měsících pohybovaly přibližně mezi , částka, a , částka, , s odpovídajícím rozsahem příplatků a mimořádných složek mzdy; čistý příjem se v běžných měsících pohyboval přibližně mezi , částka, a , částka, . Žalobce vykonával rozvozy zejména mezi , adresa, , místo, a regionálními , místo, a dodejnami (mj. , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, ), přičemž knihy jízd dokládají jak krátké vnitroareálové přesuny, tak opakované trasy přesahující 100 km, včetně víkendových a nočních jízd. Evidence pracovní doby zachycuje v jednotlivých měsících desítky hodin práce v noci.

5. K zaměstnancům žalované panu , jméno FO, a panu , jméno FO, soud prvního stupně zjistil, že byli zařazeni na stejnou typovou pozici a do téhož tarifního stupně jako žalobce, působili však na pracovišti , místo, , adresa, . Pan , jméno FO, je u žalované zaměstnán od 31. 12. 1983. V žalovaném období pravidelně pracoval o víkendech a vykonával směny zahrnující celou noční dobu, včetně velmi časných ranních a dlouhých odpoledních směn. Jeho základní tarifní mzda činila do března 2021 částku , částka, měsíčně a od dubna 2021 částku , částka, měsíčně; vedle toho mu náležela výkonová prémie. Pan , jméno FO, je u žalované zaměstnán od 20. 8. 2012. V žalovaném období pravidelně pracoval o víkendech a vykonával směny zahrnující celou noční dobu, včetně velmi časných ranních a dlouhých odpoledních směn. Jeho základní tarifní mzda činila do března 2021 částku , částka, měsíčně a od dubna 2021 částku , částka, měsíčně; vedle toho mu náležela výkonová prémie.

6. K podmínkám pracovišť žalobce a srovnávaných zaměstnanců soud prvního stupně dále porovnal domácí řády , místo, , adresa, a , místo, , adresa, a mj. popsal z nich vyplývající postup nakládky a vykládky. Shrnul pak, že pro , místo, , adresa, je typická vnitřní členitost na více samostatných provozních míst a výměnišť s režimy nakládky, vykládky, bezpečnostních opatření (včetně systému centrálního uzamykání kurzů) a oběhu přepravních a doprovodných dokladů. , místo, , adresa, je popsán jako kompaktní areál s obdobně vymezenými povinnostmi a bezpečnostními a evidenčními postupy, nicméně bez srovnatelného počtu vnitroareálových výměnišť. Obecná „, pravidla, “ žalované systemizují proces přepravy, třídění, evidenci a zabezpečení zásilek a vymezují režimy sledovaných a běžných zásilek včetně dokladové a kontrolní stopy.

7. K systému odměňování zaměstnanců u žalované pak bylo zjištěno, že se opírá o zařazení zaměstnanců do typových pozic a v jejich rámci do tarifního stupně, pro nějž je stanoveno rozmezí minimální a maximální tarifní mzdy. Z poskytnutých údajů o průměrné základní mzdě řidičů s místem výkonu práce na území , adresa, vyplývá, že v období let 2021–2022 se pohybovala okolo , částka, měsíčně s měsíčními odchylkami. Dále byly zjištěny souhrnné údaje o dopravní nehodovosti v , adresa, kraji a v , adresa, za období od 1. září 2020 do 31. května 2022, které kvantifikují počet nehod, jejich strukturu, příčiny a podmínky, za nichž k nim docházelo.

8. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 16 odst. 1 a 110 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce („zák. práce“) a s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 436/2016) a Městského soudu v , adresa, (rozsudek sp. zn. , spisová značka, ). Dospěl k závěru, že žalobcem vykonávaná práce nebyla stejnou prací či prací stejné hodnoty jako práce zaměstnanců pana , jméno FO, a pana , jméno FO, . Za rozhodující odlišnost soud prvního stupně považoval předně skutečnost, že žalobce nevykonával celonoční směny zamezující mu zcela v přirozeném nočním spánku. Dále uvedl, že , adresa, provoz zahrnoval četné vnitroměstské trasy s vyšší frekvencí zastávek (nakládek/vykládek) a vyžadoval samostatnou organizaci nakládek na více oddělených výměništích v areálu , adresa, (, Označení, , , Označení, , , Označení, , , Označení, apod.), kde řidič koordinuje sekvence vykládky/nakládky pro odlišné režimy zásilek a provádí související evidenci. Oproti tomu , místo, , adresa, představoval kompaktnější provoz s centralizovanou rampou a nižším počtem výměnišť. Popsané rozdíly prokazují vyšší organizační složitost a zátěž práce v , adresa, (ve smyslu § 110 odst. 3 a 4 zákoníku práce). Soud prvního stupně přihlédl i k pracovním podmínkám v městském dopravním prostředí, kde je vyšší dopravní hustota a nehodovost. To se promítá do vyšší rizikovosti prostředí i duševní a smyslové zátěže. Vedle odlišného režimu práce vyšel i z rozdílů v délce praxe (senioritě). Z dokazování plyne, že , jméno FO, nastoupil k žalované již v roce 1983, , jméno FO, v roce 2012, zatímco žalobce až v roce 2018; vyšší délka praxe představuje podle ustálené judikatury i odborné literatury legitimní diferenciační kritérium, neboť souvisí s odbornými návyky a pracovní způsobilostí, tj. s pracovní výkonností a odpovědností na straně zaměstnance (§ 110 odst. 3 a 5 zákoníku práce).

9. K námitce žalobce, že systém odměňování žalované je netransparentní, soud prvního stupně uvedl, že toto samo o sobě neprokazuje porušení § 110 zák. práce. Rozhodné je, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní o věcných důvodech odlišné základní tarifní mzdy , funkce, , vyplývajících z kritérií § 110 zák. práce. Práce žalobce nebyla stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce , jméno FO, a , jméno FO, v rozhodném období. Žalovaná prokázala věcné (nediskriminační) důvody odlišného odměňování vyplývající z odlišných pracovních podmínek (noční režimy, celonoční směny, městský provoz, vyšší rizikovost), vyšší organizační složitosti práce v , místo, , adresa, (více výměnišť, samostatná organizace sekvencí nakládek/vykládek, vyšší koordinační nároky) a rozdílů v praxi a související pracovní výkonnosti , funkce, . Nedošlo proto k porušení § 110 zák. práce.

10. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované. Výši nákladů žalované vypočetl s odkazem na vyhl. č. 254/2015 Sb.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které následně doplnil podáním z 21. 11. 2025. Žalobce uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Zdůraznil účel Směrnice Rady 75/117/EHS jakož i § 110 zák. práce, za nějž považuje mj. omezení libovůle zaměstnavatele v rámci odměňování srovnatelných zaměstnanců a ochranu práv zaměstnanců. Namítl pak, že soud prvního stupně argumentuje tak, že jakákoliv nesrovnatelnost práce žalobce a srovnatelných zaměstnanců – byť spočívající v tom, že žalobce vykonával v některém ohledu práci složitější – znamená neúspěch žalobce. Takový přístup by však znemožnil jakémukoliv zaměstnanci domáhat se náhrady škody z důvodu nerovného odměňování, a naopak umožnil zaměstnavatelům libovůli v odměňování. Není totiž možné, aby 2 zaměstnanci dělali naprosto totožnou práci. Žalobce má tedy za to, že soud prvního stupně nesprávně vyložil § 110 zák. práce. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 62 Co 202/2025 a sp. zn. 62 Co 248/2025 v obdobné věci.

12. Dále žalobce uvedl k rozvržení pracovní doby, že pracoval v nočním režimu i o víkendech a jeho směny byly rozvrženy nepravidelně. Žalobce tedy pracoval v náročnějším režimu, za který je považována právě práce v noci a práce o víkendech. Žalobce měl během žalovaného období téměř každý den začátek pracovní doby v jinou denní dobu, jakož i téměř každý den končil v práci v jinou denní dobu. Srovnatelní zaměstnanci měli oproti tomu podstatně pravidelnější počátky i konce směn, a nadto není pravdou, že by konali celonoční směny zahrnující celou dobu mezi 22:00 a 6:

0. U žalobce přitom vlivem nepravidelných směn docházelo oproti srovnatelným zaměstnancům k výraznějšímu narušení spánkového rytmu a tento režim tak měl horší vliv na jeho zdravotní stav a hrozilo u něj vyšší riziko mikrospánku.

13. K délce praxe žalobce namítl, že ta musí mít relevantní vztah k vykonávané práci a její zohledňování pro účely rozdílného odměňování musí být legitimní. Délka praxe může být relevantním diferenciačním kritériem jen pokud je podmínkou výkonu konkrétní práce či zárukou lepších znalostí a schopností významných pro výkon práce. Namítal, že není relevantní, že pan , jméno FO, byl na začátku rozhodného období u žalované zaměstnán 37 let, kdežto žalobce na začátku žalovaného období přibližně 2,5 roku.

14. K typu prováděných jízd a podmínek pracovišť žalobce uvedl, že nakládka a vykládka je na obou typech pracovišť rutinní. Srovnatelní zaměstnanci pracovali v nočních směnách a argumentovat tedy intenzitou a složitostí provozu v , adresa, , není relevantní. Složitost a intenzita provozu v nočních hodinách je velmi nízká a nehodovost je externí faktor. Počet zastávek sám o sobě není zákonným kritériem pro odlišné odměňování a žalovaná neprokázala jeho dopad na složitost, odpovědnost, namáhavost práce, pracovní výkon či výsledky. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila. Při ústním jednání před odvolacím soudem pouze navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jako věcně správný a zmínila zejména rozdílnou délku praxe u srovnávaných zaměstnanců.

16. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Po doplnění dokazování pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je co do základu důvodné.

17. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz evidencí pracovní doby žalobce a evidencí pracovní doby pana , jméno FO, a pana , jméno FO, za září 2020–květen 2022, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně považoval sice za správná, nicméně současně nikoliv za zcela konkrétní a úplná.

18. Z evidence pracovní doby žalobce za září 2020–květen 2022 odvolací soud zjistil, že žalobce pracoval převážně v ranních směnách. U žalobce počátky, konce i délka směn byly nepravidelné a nejčastěji začínaly v časech mezi 4:00 až 5:00 hod a nejčastěji končily v různých časech mezi 18: 00 až 19: 00; odpolední směny, které byly spíše výjimečné nejčastěji začínaly v časech okolo 14: 20 nebo 18: 50 hod. a nejčasněji končily v různých časech 19: 20 a 2: 00 hod následujícího dne. Žalobce za uvedené období 24x konal práci o víkendu, přičemž nejčastěji se jednalo o 1 až 2 hodiny, které odpracoval v neděli ráno v návaznosti na službu v pátek. Za období od září 2020 do května 2022 žalobce vykonal dohromady 538,31 hodin práce v noci (mezi 22:00 a 6:00 hod.).

19. Z evidence pracovní doby pana , jméno FO, za září 2020–květen 2022 odvolací soud zjistil, že u pana , jméno FO, se v daném období střídaly týdny s ranními, odpoledními a nočními směnami. , adresa, , konce i délka směn byly víceméně pravidelné, byť s výjimkami: ranní směny obvykle konal jednotně po celý týden od 8:20 do 14:55 nebo od 7:30 do 15:35; odpolední směny obvykle konal jednotně pro celý týden od 14:30 do 21:55, popř. střídavě v jednotlivých dnech v týdnu vždy od 11:05 do 21:40 a od 15:35 do 22:25; noční směny obvykle konal jednotně pro celý týden od 23:55 do 7:50 či od 23:45 do 8:25 a v některých případech od 0:50 do 8:15 nebo od 2:20 do 7:

40. Pan , jméno FO, za uvedené období 25x konal práci v sobotu či v neděli, přičemž odvolací soud uvádí, některé údaje jsou nečitelné. Pan , jméno FO, vykonal dohromady 873,9 hodin práce v noci (mezi 22:00 a 6:00 hod.).

20. Z evidence pracovní doby pana , jméno FO, za září 2020–květen 2022 odvolací soud zjistil, že u pana , jméno FO, se v daném období střídaly týdny s odpoledními a nočními směnami. , adresa, , konce i délka směn byly nepravidelné, odpolední směny obvykle začínaly 14: 20 až 16: 20 hod. a končily zcela nepravidelně od 18: 30 až do půlnoci. Noční směny začínaly od 21: 20, často 22: 20 a končily okolo 5: 20 hodin ráno. Pan , jméno FO, za uvedené období 26x konal práci v sobotu či v neděli. Pan , jméno FO, vykonal dohromady 474,43 hodin práce v noci (mezi 22:00 a 6:00 hod.).

21. Po popsaném doplnění dokazování pak odvolací soud shledal, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil po právní stránce. Práci žalobce a srovnávaných zaměstnanců pana , jméno FO, a pana , jméno FO, lze totiž považovat za stejnou práci či práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zák. práce, a bylo tedy povinností žalované stanovit oběma těmto zaměstnancům stejnou tarifní mzdu.

22. Soud prvního stupně správně uplatněný nárok žalobce posuzoval podle § 16, § 109 a § 110 zák. práce jako nárok z náhrady škody způsobené tvrzeným nerovným odměňováním. Odvolací soud ve vztahu k tomuto nároku nejprve na obecné úrovni připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů je pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zák. práce, vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení či situaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2392/2023, a tam citovaná rozhodnutí). Výše případné škody způsobené porušením zásady rovného odměňování se určuje jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci či práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech , funkce, kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek z 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021).

23. Povinnost rovného odměňování se vztahuje na případy zaměstnanců, jejichž práce je z hlediska daných kritérií srovnatelná (podobná). Prakticky nikdy totiž nelze nalézt dva úplně totožné zaměstnance, jejichž práce by se ve všech kritériích dle § 110 zák. práce dokonale a bezezbytku shodovala. Jinak řečeno, přestože platí, že pro závěr o nesrovnatelnost zaměstnanců postačuje odlišnost, byť jen v jediném z kritérií stanovených v § 110 zák. práce, taková odlišnost musí dosahovat relevantní intenzity (srov. k tomu rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 9. 2025, č. j. 62 Co 202/2025-124). Z hlediska zásady rovného odměňování také nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu z 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018). Posuzování stejné práce nebo práce stejné hodnoty podle § 110 odst. 1 zák. práce není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období (viz usnesení Nejvyššího soudu z 16. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3521/2023).

24. Judikatura Nejvyššího soudu již dále mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či z 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu z 14. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 672/22).

25. Nárok zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování uplatňovaný v občanském soudním řízení má soukromoprávní povahu. Účelem tohoto řízení je tak zjištění, zda tento nárok vznikl, není jím však naopak komplexní přezkum férovosti a transparentnosti systému odměňování u toho kterého žalovaného zaměstnavatele. Pokouší-li se tak žalobce část své argumentace v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení vést proti systému odměňování , právnická osoba, jako celku a zaměřovat se na porovnání mezd jiných zaměstnanců navzájem mezi sebou, nemá tato její argumentace pro posouzení důvodnosti jeho nároku význam. Stručně řečeno, pro úspěch žaloby v projednávané věci není zásadní, zda je systém odměňování zaměstnanců žalované jako celek souladný s § 110 zák. práce. Zásadní je, zda došlo k takovému porušení § 110 zák. práce ze strany žalované (ať už případně plynoucímu ze systémové, či individuální chyby), které by způsobilo žalobci škodu spočívající v nižším odměňování oproti jiným, žalobcem označeným, zaměstnancům žalované vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty.

26. Pokud jde o srovnání žalobce s panem , jméno FO, a s panem , jméno FO, , spatřoval soud prvního stupně ve shodě s argumentací žalované rozhodující rozdíly v odlišném rozvržení směn, odlišných charakteristikách vykonávaných jízd (délka, dopravní složitost, rizikovost prostředí, organizace nakládky a vykládky) a odlišné délce praxe. S tímto právním posouzením věci se však odvolací soud nemůže ztotožnit. Dílčí rozdíly mezi žalobcem a , funkce, nedosahují relevantní intenzity, která by umožnila učinit závěr o tom, že práce všech uvedených zaměstnanců již nebyla srovnatelná (podobná) a že se tedy nejednalo o práci stejnou či stejné hodnoty ve smyslu § 110 zák. práce.

27. K otázce rozvržení pracovní doby odvolací soud nejprve zdůrazňuje, že se bezpochyby jedná o relevantní srovnávací kritérium ve smyslu § 110 zák. práce. Závěr o nesrovnatelnosti práce dvou zaměstnanců z hlediska tohoto kritéria však připadá v úvahu obecně jedině tehdy, je-li rozdíl v rozvržení pracovní doby značný a vyplývá-li z něj jednoznačně i významně rozdílný dopad do pracovních režimů (ať už z hlediska vlastního výkonu práce, či mimopracovního života) srovnávaných zaměstnanců. Jednak je totiž otázka rozvržení pracovní doby podrobně právně regulována (viz část čtvrtou zák práce, § 78 a násl.) a jednak jsou s výkonem práce přesčas, v noci, o víkendech a o svátcích spojeny zákonné příplatky (viz § 114, § 115, § 116 a § 118 zák. práce); méně významné rozdíly v rozsahu takových prací by proto v principu neměly být důvodem pro stanovení odlišné tarifní mzdy (k tomu srov. obdobně rozsudek zdejšího soudu z 10. 12. 2025, č. j. 62 Co 297/2025-136).

28. V nyní projednávané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že pan , jméno FO, konal v některých případech i celonoční směny a celkově vykonával téměř dvojnásobné množství práce v noci, naproti tomu pan , jméno FO, konal méně práce v noci. Počet práce o víkendech byla, jak shora uvedeno, u všech tří zaměstnanců (žalobce i pana , jméno FO, a , jméno FO, ) téměř shodná. Dále však bylo zjištěno, že na rozdíl od , funkce, byl pracovní režim žalobce zatížen mnohem výraznější nepravidelností co do počátků, konců a délky směn. Odvolací soud za této situace na rozdíl od soudu prvního stupně dovozuje, že uvedené dílčí rozdíly nemohou vést k závěru o značném rozdílu v rozvržení pracovní doby, z nějž by jednoznačně vyplýval rozdílný dopad do pracovních režimů žalobce a , funkce, . Pracovní režim srovnávaných zaměstnanců byl v hodnoceném období bezpochyby výrazně zatěžující a vlivem střídání směn, významného podílu noční práce a práci o víkendech měl potenciální negativní dopady na spánek, zdraví či mimopracovní čas zaměstnanců. Míra této zátěže však zůstávala u všech zaměstnanců v zásadě srovnatelná, neboť zatímco pan , jméno FO, trávil noční a víkendovou prací větší celkové množství času, žalobci jeho pracovní režim ztěžovaly velmi časné a nadto výrazně nepravidelné nástupy do zaměstnání. Pan , jméno FO, měl zase menší objem práce v noci a jeho směny byly výrazně pravidelnější než směny žalobce. Ty přitom z hlediska regenerace či plánování volného času lze považovat za přinejmenším stejně významné jako celonoční směny či vyšší celkový rozsah noční a víkendové práce. Závěr soudu prvního stupně o tom, že z důvodu odlišností v rozvržení pracovní doby nelze žalobce a , funkce, považovat za srovnatelné zaměstnance, tedy není správný.

29. K charakteristikám prováděných jízd a organizačním postupům při nakládce a vykládce bylo v řízení prokázáno, že žalobce a , funkce, jezdí různě dlouhé trasy, žalobce převážně mezi , adresa, , místo, a regionálními , místo, a dodejnami (, adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, ), zatímco p. , jméno FO, a p. , jméno FO, především po , adresa, , ani to však ne bezvýjimečně, a že předpisy upravující nakládku a vykládku na jednotlivých výměništích vykazují dílčí odlišnosti. Ze samotného poměru množství jízd v městském a mimoměstském provozu ani ze statistik o rozdílné nehodovosti v , adresa, však nelze dovozovat, že práce jednoho z řidičů je – v potřebné relevantní míře – složitější. Náplň práce všech zaměstnanců zůstává shodná a od profesionálních řidičů lze očekávat zvládnutí aktuálních charakteristik provozu (např. počtu uzavírek, objížděk, světelných křižovatek, jízdních pruhů, dopravního značení, chodců, cyklistů atp.) v místě, kde tuto náplň práce vykonává. Uvedené charakteristiky nadto představují proměnlivou veličinu, která nezávisí jen na tom, ve kterém městě je práce vykonávána, ale především na konkrétních trasách či denních dobách. Za rozhodný argument nelze považovat ani složitější nakládku v , adresa, , neboť i ta představuje pouze dílčí charakteristiku práce, která nemůže zakládat podstatnou odlišnost. V odvolacím řízení ve věci sp. zn. 62 Co 202/2025 bylo nadto po doplnění dokazování a po vysvětlení obou účastníků zjištěno, že systém nakládky je fakticky stejný v , adresa, jako na jiných výměništích, pro řidiče jde o rutinní činnost. Pokud je tedy v interním předpisu uvedeno, že řidič , místo, , adresa, provádí sám nakládku, fakticky takto nakládka neprobíhá a postup při ní je obdobný v případě všech řidičů, kdy , Typ, materiál na vůz naloží vysokozdvižný vozík obsluhovaný jiným zaměstnancem. Je pravdou, že podle zjištění soudu prvního stupně v , místo, , adresa, mohou být zásilky nakládány na více výměništích, což může vyžadovat větší nároky při organizaci práce, zatímco v , adresa, tomu tak není. Nakládka však představuje v podstatě rutinní činnost, kdy řidič pouze zajede k příslušné rampě a nakládku provádí jiný zaměstnanec. Rozsah nakládky je navíc určen nosností vozidla a není rozhodné, zda je vozidlo řidiče naloženo na jednom nebo více vyměništích. I závěr soudu prvního stupně o nesrovnatelnosti žalobce a , funkce, s ohledem na charakteristiky jízd a organizace nakládky a vykládky proto odvolací soud shledal nesprávným.

30. Konečně, k délce praxe žalobce a , funkce, bylo v řízení zjištěno, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1. 3. 2018, zatímco pan , jméno FO, od 31. 12. 1983. V průběhu žalovaného období (září 2020 až květen 2022) tedy praxe žalobce postupně narostla z cca 2 let a 6 měsíce na cca 4 roky a 2 měsíce. Oproti tomu ve stejném období činila praxe pana , jméno FO, 36 let a praxe pana , jméno FO, nejméně 6 let. Obecně platí, že kritérium délky praxe je široce využívané a vychází z toho, že délka praxe jde ruku v ruce se zkušeností, která umožňuje zaměstnanci vykonávat jeho pracovní povinnosti lépe. Přesto bude objektivita tohoto kritéria záviset na okolnostech každého případu, tedy zejména zda existuje vztah mezi povahou vykonávané práce a zkušeností získanou výkonem této práce (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021). Délka praxe tedy nemůže být za kritérium odůvodňující odlišné odměňování považována paušálně a bez dalšího, ale jen tehdy, má-li praxí získaná zkušenost relevantní vztah k vykonávané práci. V případě práce řidiče u žalované má dle odvolacího soudu délka praxe relevantní vztah ke kvalitě plnění pracovních povinností v limitované míře: získané zkušenosti se u řidiče projeví především v samotných řidičských schopnostech, orientaci v obsluhovaném území a znalosti dopravy v něm, jakož i ve znalosti a zvládnutí procesů spojených s nakládkou a vykládkou. Nejedná se však o práci, v níž by se zaměstnanec zpravidla spolu s nabíranými zkušenostmi zlepšoval v průběhu celé kariéry. Lze vycházet z toho, že tyto zkušenosti budou mít zpravidla pozitivní vliv na kvalitu výkonu práce jen v prvních několika letech. Jinak řečeno, odvolací soud považuje za legitimní, aby žalovaná odměňovala vyšší mzdou zkušeného řidiče oproti řidiči „začátečníkovi“ (řidiči v několika prvních letech výkonu praxe), zatímco při srovnávání více zkušených řidičů mezi sebou již rozdíl v délce praxe v odměňování nemůže hrát roli. Pokud v projednávané věci činila na počátku žalovaného období žalobcova praxe cca 2,5 roku, jedná se o dobu dostatečnou pro závěr, že byl žalobce v daném období již zkušeným řidičem a z tohoto hlediska byl tedy srovnatelný zejména s panem , jméno FO, . Ani odlišnost v celkové délce jejich praxe proto nemohla sama o sobě odůvodnit jejich rozdílné odměňování.

31. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že žalovanou tvrzené a v řízení prokázané dílčí odlišnosti mezi žalobcem a , funkce, panem , jméno FO, a panem , jméno FO, nedosahují takového významu, aby umožnily učinit závěr o nesrovnatelnosti těchto zaměstnanců z hlediska kritérií stanovených v § 110 zák. práce.

32. Pro úplnost odvolací soud připomíná, že mu jsou z úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.) známa také opačná rozhodnutí senátu 30 Co tohoto soudu ve skutkově obdobných věcech: sp. zn. , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ), , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ), , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ), , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ) a sp. zn. , spisová značka, (žalobce , jméno FO, , , adresa, ), ve všech případech vždy stejní srovnávaní zaměstnanci , jméno FO, a , jméno FO, . K tomu je třeba uvést, že každý případ je třeba posuzovat individuálně, skutkový stav je v každém z nich odlišný, odvolací soud v projednávané věci aprobuje skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který závěr o tom, že práce srovnávaných zaměstnanců byla stejné hodnoty nebo stejná oproti práci zastávané žalobcem neodůvodňuje.

33. Odvolací soud tak uzavírá, že základ nároku žalobce je dán a jsou tak splněny podmínky pro to, aby o věci mohlo být rozhodnuto mezitímním rozsudkem podle § 152 odst. 2 o. s. ř., kdy v řízení byly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodou způsobenou zaměstnanci porušením právních povinností při plnění pracovních úkolů podle § 265 a následujících zákoníku práce. Odvolací soud proto napadený rozsudek postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak to vyplývá z výrokové části tohoto rozhodnutí.

34. V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat výší nároku žalobce. V konečném rozhodnutí vypořádá náklady řízení účastníků, včetně tohoto odvolacího řízení.