69 Co 15/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Jany Spanilé a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o vyklizení, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. září 2025, č. j. 56 C 55/2025-25,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé mění jen ohledně lhůty k plnění tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a odevzdat žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 23 397,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že žalovaný je povinen vyklidit a předat žalobkyni jednotku č. , číslo, vymezenou zákonem o vlastnictví bytů, způsob užití byt, nacházející se v budově č.p. , číslo, , bytový dům, stojící na pozemku parcelní číslo , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrální území , adresa, , obec , adresa, , vedeno Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , vše zapsáno na LV č. , číslo, pro katastrální území , adresa, , obec , adresa, (dále jen „byt“) do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20 070 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení bytu s odůvodněním, že je podílovou spoluvlastnicí bytu v rozsahu ¼ spolu s , jméno FO, , matkou žalovaného, která je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu 3/4. Žalobkyně nabyla svůj podíl usnesením soudního exekutora o udělení příklepu v rámci exekučního řízení vedeného proti žalovanému. Žalobkyně ani , jméno FO, bytovou jednotku neužívají. , jméno FO, je umístěna v sociálním zařízení v , adresa, a neposkytla souhlas třetí osobě (žalovanému) k užívání bytu. Žalovaný byt užívá, za užívání neposkytuje žádnou náhradu. Žalovanému k užívání bytu nesvědčí žádný právní titul a byt nevyklidil ani na základě výzvy žalobkyně.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. V řízení namítal, že žalobkyně se domáhá vyklizení bytu, byť vlastní pouze čtvrtinu, tedy žaluje více, než na kolik má nárok. Žalovaný jí nabídl možnost užívání čtvrtiny bytu, což odmítla. Dále zdůraznil, že užívá pouze polovinu bytu.

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně a , jméno FO, jsou podílovými spoluvlastníky bytu, žalobkyně s podílem o velikosti ¼ na základě usnesení soudního exekutora, , jméno FO, s podílem o velikosti ¾. Žalovaný byl žalobkyní před podáním žaloby vyzván k vyklizení bytu, což neučinil. Žalovaný užívá byt ve spoluvlastnictví žalobkyně a třetí osoby bez náhrady a bez řádného užívacího titulu.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobkyně a třetí osoba (matka žalovaného) jsou spoluvlastníky předmětného bytu, žalovaný své (spolu)vlastnické právo pozbyl v exekučním řízení. Žalovaný byt užívá, nicméně v řízení neprokázal žádný právní titul k jeho užívání. K nařízenému jednání se nedostavil. Žalobkyně před podáním žaloby neúspěšně žalovaného k vyklizení bytové jednotky písemně vyzvala. Námitky žalovaného posoudil soud prvního stupně jako nedůvodné. Uzavřel, že není významná výše spoluvlastnického podílu ve vztahu k možnosti podat žalobu na vyklizení ani není významný rozsah užívání bytové jednotky žalovaným.

6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř“), a zavázal neúspěšného žalovaného k jejich náhradě žalobkyni.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. V něm zopakoval své námitky, že žalobkyně požaduje vyklizení celého bytu, ačkoliv on užívá pouze jeho (necelou) jednu polovinu a druhá polovina je užívána osobou, jejíž užívací právo není odvozené od jeho. Rozsudek považuje z toho důvodu za nevykonatelný. Dále zdůraznil, že většina vybavení bytu je ve vlastnictví jeho matky. Pokud většinový spoluvlastník má v bytě své věci a ubytovává v něm osobu blízkou, pak byt užívá. Z těchto důvodů navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

8. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), bez potřeby nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Dle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

11. Žalobou na vydání věci (reivindikační žalobou) uplatňuje vlastník ochranu svého vlastnického práva tak, že požaduje vydání věci, kterou mu žalovaný neoprávněně zadržuje. Žalobu může podat i jen jeden z podílových spoluvlastníků věci, o jejíž ochranu jde (NS 22 Cdo 2243/2006 nebo 26 Cdo 379/2010). Vlastník nemusí prokazovat, že žalovaný mu věc (stále) zadržuje. Postačí prokázat, že žalovaný držbu (popř. detenci) nabyl, a jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) pozbyl (NS 28 Cdo 4178/2007, 22 Cdo 1007/2014). Žalovaný může proti reivindikačnímu nároku uplatnit námitky, které jeho oprávnění zakládají, např. (i) svolení vlastníka – např. na základě platné obligační smlouvy, která žalovanému zakládá právo mít věc u sebe (např. nájem, výpůjčka, výprosa, smlouva o skladování), nebo na základě věcného práva (např. zástavní právo) za předpokladu, že tato práva trvají. Pokud zaniknou, lze reivindikační žalobu úspěšně uplatnit. Pouhý souhlas některých ze spoluvlastníků s tím, aby společnou věc užívala třetí osoba, však nečiní toto užívání oprávněným zásahem do výkonu (spolu)vlastnických práv spoluvlastníka, který s tím nesouhlasil (srovnej NS 2 Cdon 1794/96 a Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1040 o. z.).

12. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkový závěr. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil. Odvolací soud se s tímto právním posouzením zcela ztotožňuje, přičemž pro stručnost na podrobné právní hodnocení odkazuje.

13. Soud prvního stupně předně správně vyhodnotil jako nedůvodnou námitku žalovaného týkající se aktivní věcné legitimace žalobkyně jako menšinového spoluvlastníka podat žalobu na vyklizení. Vlastnickou žalobu může podat i jeden z podílových spoluvlastníků vůči třetí osobě (srov. výše citovaná rozhodnutí a rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016).

14. Soud prvního stupně rovněž správně s odkazem na relevantní judikaturu dovolacího soudu posoudil jako nedůvodnou námitku žalovaného, že užívá pouze polovinu bytu a rozhodnutí na vyklizení celého bytu je tak nevykonatelné. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvádí, že rozsah užívání bytu žalovaným není ve věci významný. Spoluvlastnický podíl je měřítkem účasti každého spoluvlastníka na podílovém spoluvlastnictví. Neznamená však, že by se vlastnické právo spoluvlastníka vztahovalo na určitou konkrétní část věci, která je ve spoluvlastnictví, a to ani tehdy, pokud by šlo o věc objektivně dělitelnou. Ani číselné vyjádření výše spoluvlastnického podílu proto neznamená, že by byl spoluvlastník výlučným vlastníkem určité hmotné části společné věci, byť by i svou velikostí odpovídala výši jeho spoluvlastnického podílu. Nelze totiž ztotožnit užívání (tedy realizaci užitné hodnoty) spoluvlastnického podílu jako ideálně vymezené míry účasti na právech a povinnostech ke společné věci s užíváním její konkrétně vymezené (reálné) části. Tím, že žalovaný užívá určitou část bytu, neužívá přímo spoluvlastnický podíl žalobkyně na takové věci (viz rozsudek NS ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 800/2014). Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak vykonatelné.

15. K námitce žalovaného, že jeho matka jako spoluvlastník má v předmětném bytě osobní věci, a že tudíž není pravdou, že byt neužívá, uvádí odvolací soud, že toto tvrzení jednak nebylo v řízení prokázáno a jednak pro potřeby důvodnosti žaloby na vyklizení proti žalovanému není relevantní. Ani případná okolnost, že matka žalovaného užívá byt (z titulu svého většinového spoluvlastnického podílu), neznamená bez dalšího, že by měl k užívání bytu titul i žalovaný.

16. Podstatné ve věci je, že žalovaný nečinil sporným, že byt užívá, přičemž po zániku jeho (spolu)vlastnického práva nedoložil k takovému užívání žádný (jiný) právní titul. Existenci titulu k užívání věci ostatně ani netvrdil, tím méně prokázal, ačkoliv jej v tomto smyslu tížilo břemeno tvrzení a důkazní břemeno.

17. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. Výrok I. napadeného rozsudku o věci samé změnil pouze ohledně lhůty k plnění tak, že tuto změnil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na 15 dnů namísto soudem stanovených 10 dnů, neboť v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, z jakého důvodu by měla být poskytnuta lhůta kratší než zákonná, jak navrhovala žalobkyně (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).

18. Jelikož došlo k částečné změně napadeného rozsudku, rozhodoval odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. nově i o nákladech před soudem prvního stupně. Tyto náklady je povinen zaplatit dle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovaný žalobkyni jako účastníku, který měl ve věci plný úspěch. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně správně určena na částku 20 070 Kč.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení neúspěšný žalovaný je povinen náklady odvolacího řízení žalobkyni nahradit. Tyto náklady tvoří odměna za jeden úkon právní služby ve výši 2 300 Kč (vyjádření k odvolání) určená dle § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty 30 000 Kč. K tomu přistupuje náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení činí celkem 3 327,50 Kč.

20. Celková výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů tak představuje částku 23 397,50 Kč.