69 Co 90/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Jany Spanilé a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně , toho času ve Vazební Věznici adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – orgán , IČO IČO sídlem adresa za niž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 2025, č. j. 10 C 118/2024-155,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 400 000 Kč (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení výše uvedené částky jako nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, neboť byla nezákonně držena ve výkonu trestu odnětí svobody.

3. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že v době od 8. 7. 2023 do 18. 12. 2023, konkrétně 164 dnů, vykonávala nezákonně tresty odnětí svobody. Žalobkyně totiž nebyla v rozporu se zákonem propuštěna z výkonu trestu uloženého Okresním soudem v , adresa, sp. zn. , spisová značka, , který vykonala dne 11. 9. 2022, a rozhodnutím Okresního soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, ve výměře 300 dnů, který vykonala dne 8. 7. 2023. Uvedeného dne měla být z výkonu trestu propuštěna na svobodu. Žalobkyně byla na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v , adresa, ve výše uvedené věci sp. zn. , spisová značka, dne 1. 9. 2021 převezena z , stát, do České republiky a dodána do výkonu trestu a následně do výkonu trestu ve věci vedené týmž soudem sp. zn. , spisová značka, na základě dodatečného řízení o rozšíření souhlasu s předáním žalobkyně.

4. Dne 8. 7. 2023 bylo namísto očekávaného propuštění z výkonu trestu žalobkyni oznámeno, že vykoná trest uložený rozsudkem Okresního soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, , pro který žalobkyně nebyla vydána do ČR. Po upozornění Okresního soudu v , adresa, o této skutečnosti Okresní soud v , adresa, dne 24. 11. 2023 dal příkaz k okamžitému propuštění odsouzené žalobkyně z výkonu trestu odnětí svobody. Namísto propuštění žalobkyně na svobodu bylo oznámeno, že vykoná trest uložený Okresním soudem v , adresa, sp. zn. , spisová značka, , což bylo další pokračování nezákonného výkonu trestu odnětí svobody (pro uvedený trestný čin rovněž nebyla vydána do ČR). Poté, co Okresní soud v , adresa, rozhodl dne 28. 11. 2023 o jejím propuštění, nebyla opět propuštěna, ale vykonávala trest uložený Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , pro který také nebyla vydána do ČR. Okresní soud v , adresa, vydal příkaz k okamžitému propuštění žalobkyně až dne 18. 12. 2023. Výkon výše uvedených trestů byl tedy v době od 8. 7. 2023 do 18. 12. 2023 nezákonný. Nezákonným výkonem trestu odnětí svobody vznikla žalobkyni nemajetková újma, kterou za období od 8. 7. 2023 do 18. 12. 2023 vyčíslila na částku 400 000 Kč. Tuto částku považuje žalobkyně za přiměřenou s ohledem na útrapy spojené s neoprávněným omezením osobní svobody pro silně negativní psychický dopad společně s dopadem do její osobní, osobnostní i pracovní sféry. Při nezákonném výkonu trestu se při práci rovněž zranila, pravděpodobně s trvalými následky.

5. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně navrhovala zamítnutí žaloby. Zpochybnila, že by postupem soudů došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Okresní soud v , adresa, , Okresní soud v , adresa, i Okresní soud v , adresa, nemohly ve věci činit žádný úkon až do doby, než se na ně obrátil právní zástupce žadatelky se žádostí o propuštění z výkonu trestu. Ani jeden z uvedených soudů neměl a nemohl mít informaci o tom, že žalobkyně byla na základě evropského zatýkacího rozkazu převezena z , stát, do ČR a vydána do výkonu trestu ve věcech vedených Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, , a že ve vydávacím řízení žalobkyně uplatnila zásadu speciality. Doba od 8. 7. 2023 do 18. 12. 2023, po kterou žalobkyně vykonala tresty odnětí svobody, se jí ve všech věcech započítala do trestu odnětí svobody jí uložených uvedenými soudy, tzn. že žalobkyně nevykonala trest odnětí svobody ani o den více. Nelze tedy učinit závěr, že by žalobkyně vykonala neoprávněně jí uložené tresty odnětí svobody.

6. Soud prvního stupně provedl ve věci obsáhlé dokazování, zejména trestními spisy.

7. Z trestního spisu Okresního soudu v , adresa, , sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, , učinil skutkový závěr, že žalobkyně byla v těchto dvou trestních věcech odsouzena k nepodmíněným trestům odnětí svobody, v obou byl vydán evropský zatýkací rozkaz. Na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného ve věci sp. zn. , spisová značka, dne 1. 9. 2021 byla žalobkyně převezena z , stát, do České republiky. U evropského zatýkacího rozkazu ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, bylo v , stát, provedeno dodatečné řízení o rozšíření souhlasu s předáním žalobkyně, který byl udělen v červenci 2022. Dne 19. 11. 2021 nastoupila žalobkyně výkon trestu ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , který ukončila dne 11. 9. 2022 a v tento den nastoupila do výkonu trestu ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , který ukončila dne 8. 7. 2023.

8. Z trestního spisu Okresního soudu v , adresa, , sp. zn. , spisová značka, učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že dne 8. 7. 2023 byla žalobkyně převedena do výkonu trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, který byl nařízen Okresním soudem v , adresa, (na základě rozsudku ze dne 30. 7. 2020, č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 28. 1. 2021, č. j. , spisová značka, ). Dne 24. 11. 2023 byla žalobkyně propuštěna z tohoto výkonu trestu na základě žádosti obhájce žalobkyně o propuštění. Trest uložený v posuzované věci měla žalobkyně začít vykonávat dne 29. 4. 2026. Část trestu, který odsouzená žalobkyně již vykonala v roce 2023 před svým propuštěním, byl usnesením ze dne 5. 2. 2024 započten do původně uložené celkové výměry trestu, a to od 8. 7. 2023 od 13:13:28 hodin do 24. 11. 2023 do 13:00 hodin, neboť tuto část již žalobkyně vykonala.

9. Z trestního spisu Okresního soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že dne 24. 11. 2023 byla žalobkyně převedena do výkonu trestu odnětí svobody v této věci. Dne 25. 11. 2023 informoval obhájce žalobkyně soud, že odsouzená žalobkyně byla vydána na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v , adresa, ve věci sp. zn. , spisová značka, a uplatnila poté právo speciality. Dne 28. 11. 2023 byl vydán Okresním soudem v , adresa, příkaz k propuštění žalobkyně z výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením ze dne 12. 8. 2024 bylo rozhodnuto, že se žalobkyni započítává část vykonaného trestu, a to v době od 24. 11. 2023 od 13:00 hodin do 28. 11. 2023 do 9:30 hodin, neboť tuto část již žalobkyně vykonala.

10. Z trestního spisu Okresního soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, , rok, soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že žalobkyně byla dne 28. 11. 2023 převedena do výkonu trestu odnětí svobody v této věci. Dne 25. 11. 2023 požádala odsouzená žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce o propuštění z výkonu trestu ve věci. Dne 11. 12. 2023 se právní zástupce žalobkyně opět obrátil na Okresní soud v , adresa, s tím, že by měla být propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody. Dne 18. 12. 2023 byl vydán příkaz k okamžitému propuštění žalobkyně z výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením ze dne 30. 7. 2024 bylo rozhodnuto, že se žalobkyni započítává část vykonaného trestu od 28. 11. 2023 od 9:30 hodin do 18. 12. 2023 do 18:00 hodin, neboť tuto část již žalobkyně vykonala.

11. Dále soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl doplnění dokazování o účastnický výslech žalobkyně, svědkyně , jméno FO, , , jméno FO, ,, Anonymizováno, , tituly před jménem, . , adresa, , velitele věznice , adresa, pana , jméno FO, a , jméno FO, a dále o lékařské zprávy. Tento postup odůvodnil tím, že byly navrženy k prokázání způsobené újmy a zranění žalobkyně a již prokázaného tvrzení, že žalobkyně opakovaně žádala o propuštění z výkonu z trestu odnětí svobody.

12. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil především dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že ze strany Okresního soudu v , adresa, , Okresního soudu v , adresa, i Okresního soudu v , adresa, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalobkyně byla neoprávněně držena ve výkonu (pravomocně uložených) trestů odnětí svobody, ačkoliv uplatnila zásadu speciality dle § 85 zákona č. 104/2013 Sb.

13. K tvrzené nemajetkové újmě žalobkyně soud prvního stupně uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynulo, že doba od 8. 7. 2023 do 18. 12. 2023, po kterou odsouzená žalobkyně vykonala tresty odnětí svobody v uvedených věcech, se jí ve všech věcech započítala do trestu odnětí svobody pravomocně jí uložených uvedenými soudy, tzn. že žalobkyně nevykonala trest odnětí svobody ani o den více (poslední trest odnětí svobody má být vykonán až v roce 2027). Nelze tedy učinit závěr, že by žalobkyně vykonala neoprávněně uložené tresty odnětí svobody.

14. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, dle kterého jsou relevantními kritérii pro stanovení přiměřené výše zadostiučinění za vazbu v trestním řízení, které neskončilo odsouzením, zpravidla povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. V případě třetího kritéria Nejvyšší soud konstatoval, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby.

15. Třetí kritérium považoval soud prvního stupně za přiléhavé použít i na projednávaný případ, tedy výkon trestu žalobkyní v „nesprávné době“. Konstatoval, že samotný výkon trestu má sám o sobě negativní dopady do svobody pohybu, práva na soukromí, práva vykonávat práci či stýkat se s rodinou. Je však nerozhodné, kdy žalobkyně daný trest odnětí svobody vykonala, neboť tyto negativní dopady by musela snášet i v okamžiku, kdyby řádně (časově) vykonávala trest odnětí svobody. Trest vykonaný v nesprávné době byl žalobkyni řádně započten, tudíž odsouzená žalobkyně nevykonala trest odnětí svobody ani o den více. Dle soudu bylo nutno přihlédnout k tomu, že daná situace se od citované judikatury zásadně liší v tom, že žalobkyně nevykonávala trest pro spáchání trestného činu, pro který by byla později obžaloby zproštěna, či že by trestní stíhání bylo vůči ní následně zastaveno. Žalobkyně pak ani netvrdila žádné významné rozhodné skutečnosti, které by měly vést k jinému závěru, tedy že výkon trestu v době, kdy jej vykonala, a který jí byl následně započten, by se diametrálně lišil od výkonu „časově“ řádně vykonaného trestu, tedy že by prožívala zvýšenou újmu oproti době „řádného“ výkonu trestu odnětí svobody. K výzvě soudu žalobkyně totiž doplnila „pouze“ běžné důsledky spojené s výkonem trestu odnětí svobody, tedy dopady do svobody pohybu, práva na soukromí, práva stýkat se s rodinou, možnost se řádně zapojit do pracovní sféry.

16. K nemajetkové újmě na zdraví způsobené při výkonu trestu uvedl dále soud, že žalobkyně tento nárok neuplatnila samostatně a výslovně uvedla, že se jedná toliko o okolnosti zvyšující újmu za nesprávný úřední postup. K tomu soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že se jedná o samostatný a odlišný nárok, který se neodškodňuje v režimu náhrady nemajetkové újmy a který žalobkyně v daném řízení neuplatnila. Soud k němu proto pouze shrnul, že ke zranění žalobkyně mohlo dojít kdykoliv, a to i v době, kdy řádně (rozuměj časově) vykonávala trest odnětí svobody.

17. Ze všech výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a přiznal žalované jejich náhradu ve výši 1 800 Kč.

19. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. V něm namítla, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Jádrem uplatněného nároku totiž není „počet dnů“ výkonu trestu v absolutní sumě, ale protiprávní zbavení osobní svobody v konkrétním čase, kdy žalobkyně měla být propuštěna a měla právo žít na svobodě. Skutečnost, že při řádném výkonu moci by dotyčný byl (v jiném čase) omezen na osobní svobodě, nemůže vést k závěru o „nevzniku“ újmy; může mít pouze vliv na její intenzitu a přiměřenost požadované satisfakce. Již samotné protiprávní omezení osobní svobody představuje intenzivní zásah do základního práva dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (osobní svoboda; zbavení svobody jen ze zákonných důvodů a zákonným způsobem).

20. Žalobkyně dále zpochybnila procesní postup soudu prvního stupně, který na jedné straně dovodil, že újma nebyla tvrzena, ale současně neprovedl navržené důkazy právě k jejímu prokázání (výslech žalobkyně a svědků k prokázání opakovaných žádostí o propuštění z nezákonného výkonu trestu odnětí svobody a rodinných příslušníků k tomu, jaké byly jejich plány). Napadený rozsudek je tak založen na závěru, že žalobkyni nemajetková újma nevznikla (resp. nebyla dostatečně tvrzena), ačkoliv soud současně neprovedl klíčové důkazy navržené právě k prokázání a individualizaci této újmy. Za situace, kdy soud deklaruje existenci odpovědnostního titulu, je závěr o „nevzniku“ újmy v rozporu s povahou zásahu do osobní svobody a s judikatorními závěry o dopadech nezákonného zbavení osobní svobody.

21. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila, při jednání u odvolacího soudu navrhla rozsudek jako věcně správný potvrdit.

22. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

23. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

24. Dle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

25. Dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

26. Dle § 85 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „zákon č. 104/2013 Sb.“) vydaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody, nemůže na ni být podána obžaloba nebo návrh na potrestání, vedeno proti ní trestní stíhání před soudem, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána, ledaže a) opustila území České republiky a dobrovolně se vrátila zpět nebo byla na území České republiky dopravena zákonným způsobem, b) zdržuje se na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém propuštění z vazby, výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo po ukončení výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, ačkoli měla možnost území České republiky opustit, c) v řízení o svém vydání v cizím státu se vzdala práva na uplatnění zásady speciality všeobecně nebo ve vztahu ke konkrétnímu skutku, d) se po svém vydání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality v souladu s odstavcem 2, nebo e) cizí stát se vzdal uplatnění zásady speciality anebo udělil dodatečný souhlas s rozšířením vydání.

27. Dle § 198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže a) v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody, b) opustila území České republiky a dobrovolně se vrátila zpět nebo byla na území České republiky dopravena zákonným způsobem, c) zdržuje se na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém propuštění z vazby, z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo po ukončení výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, ačkoli měla možnost území České republiky opustit, d) předané osobě hrozí uložení pouze jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo uložení ochranného opatření nespojeného se zbavením osobní svobody, a to i v případě, že může za zákonem stanovených podmínek dojít k jejich změně na nepodmíněný trest odnětí svobody nebo na ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, e) předaná osoba se vzdala práva na uplatnění zásady speciality, případně vzdání se tohoto práva bylo součástí jejího souhlasu s předáním do České republiky, f) předaná osoba se po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality, nebo g) příslušný orgán předávajícího státu udělil souhlas se stíháním předané osoby nebo výkonem trestu nebo ochranného opatření.

28. Dle § 6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“) každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

29. Dle § 6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

30. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

31. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000).

32. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkový závěr. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil. Odvolací soud se s tímto právním posouzením ztotožňuje.

33. Odvolací soud předně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně u žalované uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 téhož zákona).

34. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že ze strany Okresního soudu v , adresa, , Okresního soudu v , adresa, i Okresního soudu v , adresa, došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Tento nesprávný úřední postup spočíval v realizaci výkonu trestu odnětí svobody (pravomocně uloženém těmito soudy), ačkoliv žalobkyně vyslovila zásadu speciality dle § 85 zákona č. 104/2013 Sb. S odůvodněním soudu prvního stupně, který podrobně a pečlivě povahu tohoto nesprávného úředního postupu, popsal, se odvolací soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na závěry soudu prvního stupně odkazuje včetně odkazu na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a komentářové literaturu.

35. Odvolací soud se shoduje rovněž se soudem prvního stupně v jeho právním závěru, že za konkrétních podmínek projednávaného případu nemohlo dojít na straně žalobkyně k jí tvrzené újmě. Žalobkyně se totiž domáhá odškodnění za to, že postupem jednotlivých soudů byla nezákonně držena ve výkonu trestu odnětí svobody, a to v období od 8. 7. 2023 do 18. 12. 2023, tedy celkem 164 dní. K této újmě uváděla, že nezákonné držení ve výkonu trestu na ni mělo silně negativní psychický dopad, neboť se v rámci výkonu trestu zranila, pravděpodobně s trvalými následky. Po poučení podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) pak žalobkyně doplnila tvrzení, že v daném období nemohla vykonávat žádnou pracovní činnost, trpěla psychicky, neboť byla zavřená ve výkonu trestu, nemohla vidět svou rodinu a starat se o svůj rodinný život.

36. Lze (jak ostatně činí i soud prvního stupně) souhlasit s žalobkyní, že samotný výkon trestu má sám o sobě negativní dopady do svobody pohybu, práva na soukromí, práva vykonávat práci či stýkat se s rodinou. V poměrech projednávaného případu však bylo správně shledáno nerozhodným, kdy žalobkyně daný trest odnětí svobody vykonala, neboť tyto negativní dopady by musela žalobkyně snášet i v okamžiku, kdyby řádně vykonávala trest odnětí svobody. Trest vykonaný v nesprávné době jí byl dle zákona započten, odsouzená žalobkyně tedy navíc nevykonala trest odnětí svobody v žádném rozsahu. Stěžejní je rovněž skutečnost, že žalobkyně nevykonávala trest pro spáchání trestného činu, pro který by byla později obžaloby zproštěna či pro trestnou činnost, pro kterou by bylo trestní stíhání následně zastaveno.

37. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně považuje rovněž za rozhodné, že žalobkyně v řízení ani netvrdila žádné významné okolnosti, které by měly vést k závěru, že tento trest, který jí byl následně započten, by se diametrálně lišil od výkonu „časově“ řádně vykonaného trestu, tedy že by prožívala zvýšenou újmu oproti době „řádného“ výkonu trestu odnětí svobody. K výzvě soudu sama žalobkyně při jednání před soudem prvního stupně uváděla běžné důsledky spojené s výkonem trestu odnětí svobody, tedy dopady do svobody pohybu, práva na soukromí, práva stýkat se s rodinou, možnost se řádně zapojit do pracovní sféry. Dle odvolacího soudu při tomto jednání žalobkyně spíše projevovala lítost nad tím, že ze strany žalované (státu) nebylo alespoň uznáno, že se dopustila nesprávného úředního postupu, než že by tvrdila konkrétní závažné dopady tohoto postupu na její osobu.

38. Co se týče tvrzení o zranění žalobkyně, zde soud prvního stupně správně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a v ní dovozené závěry, že nárok na odškodnění za poškození zdraví žalobce je nárokem se samostatným skutkovým základem a neodškodňuje se v režimu náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. (rozsudek ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017, rozsudek ze dne 12. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2888/2019).

39. K tomu odvolací soud dodává, že i případně vzniklá újma žalobkyně způsobená výkonem trestu odnětí svobody v trvání 164 dní byla dostatečně zhojena započtením doby strávené žalobkyní na trest odnětí svobody, ke kterému byla žalobkyně v řízeních před Okresním soudem v , adresa, , Okresním soudem v , adresa, a Okresním soudem v , adresa, odsouzena. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně je toho názoru, že z hlediska otázky (ne)existence újmy je lhostejno, zda byla žalobkyně omezena na svobodě v rámci výkonu trestu odnětí svobody v jiné době, než měla, když omezení na svobodě bylo kvalitativně stejné, podmínky pobytu ve věznici byly rovněž stejné, neboť žalobkyně byla následně i k výkonu trestu „ve správné době“ zařazena do totožné věznice.

40. Jinými slovy, žalobkyně byla omezena na svobodě stejný počet dní, nevykonala žádný trest navíc, tato doba byla do doby výkonu trestu započtena a omezení bylo i kvalitativně stejné. Žalobkyně ani sama při jednání po poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. před soudem prvního stupně netvrdila, že by jí pobytem ve vězení vznikla újma kvalitativně jiná, než následným (pozdějším, procesně zákonným) pobytem ve výkonu trestu (tj. omezení osobní svobody, práva na soukromí a práva na rodinný život). Jediným rozdílem tak zůstává konkrétní období, kdy byla žalobkyně na svobodě omezena. Bylo by možné si představit, že by osobě omezené na svobodě v nesprávnou dobu mohla vzniknout újma, která by započtením nebyla dostatečně odčiněna právě v souvislosti s tím, že by v rozhodné době, kdy byla na svobodě omezena, například zmeškala nějakou důležitou životní událost. Takovou okolnost však odvolatelka v řízení netvrdila (obdobné závěry viz 30 Cdo 2486/2013, rozsudek NS ze dne 14. 7. 2015).

41. Nad rámec výše uvedené argumentace odvolací soud považuje za potřebné v poměrech projednávané věci poukázat na to, že žalobkyně se dovolává svého práva na rodinný život a požaduje v této souvislosti odškodnění od státu, přitom však trestnou činnost, pro kterou byla odsouzena, spáchala (v jednom z trestních řízení) se svou (tehdy nezletilou) dcerou. Žalobkyně rovněž dle provedeného dokazování nerespektovala výzvy k nástupu do výkonu trestu a opakovaně se vyhýbala nástupu do výkonu trestu (mj. skrýváním v cizině). Sama žalobkyně tak nerespektovala pravomocná rozhodnutí soudu. V souladu s § 6 o. z. by přiznání nároku na odčinění jakékoliv (i případně vzniklé) újmy za výkon pravomocně uloženého trestu, pouze vykonaného v jiném období, odvolací soud považoval za rozporné se zásadou zakotvenou v § 6 o. z.

42. Soudu prvního stupně nelze vytknout ani procesní postup, kdy za situace, kdy nebyla doplněna žalobní tvrzení k tvrzené újmě nad rámec běžných dopadů do osobní svobody, a to i po poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř., zamítl další důkazy, zejména výslechem žalobkyně poté, co sama při tomto jednání jinou konkrétní újmu neuváděla. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Jinými slovy, nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil a která nevyšla jinak v řízení najevo, zpravidla nebude předmětem dokazování (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1014/2003 ze dne 3. listopadu 2005 a shodně rovněž v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 450-451). Neprovedení dalších důkazů, které soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl, nelze proto i s odkazem na tuto judikaturu považovat za vadu řízení.

43. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, které soud prvního stupně přiznal ve správné výši v řízení úspěšné žalované.

44. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, soud jí tak přiznal náhradu nákladů řízení za dva úkony po 450 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. na základě analogické aplikace předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Žalované jako nezastoupenému účastníku lze přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (k tomu srovnej usnesení ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Náhradu přiznal odvolací soud za přípravu k odvolacímu jednání a za účast u odvolacího jednání dne 13. 5. 2026.