70 Co 108/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 65 986 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. ledna 2026, č. j. 39 C 238/2025-72,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 65 986 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 65 986 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení, výrokem II. soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 65 986 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Mezi účastnicemi byla dne 26. 1. 2009 uzavřena pojistná smlouva , název, č. , číslo, pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou službou (dále jen „Pojistná smlouva“) s měsíčním pojistným ve výši 800 Kč, kterou považovala žalobkyně za neplatnou pro rozpor se zákonem, evropským právem a dobrými mravy. Za dobu trvání právního vztahu žalobkyně zaplatila na pojistném částku 151 629 Kč, žalovaná žalobkyni naopak vyplatila částku 85 643 Kč. Žalobkyně ukončila pojistnou smlouvu výpovědí ke dni 30. 11. 2022.

3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 26. 1. 2009 uzavřena Pojistná smlouva s měsíčním pojistným ve výši 800 Kč a dne 12. 7. 2016 byl mezi účastnicemi uzavřen ještě Dodatek č. 1 k Pojistné smlouvě, jímž došlo k rozšíření pojištění, změně pojistné částky a změně měsíční částky pojistného. Doplnil, že žalobkyně dne 12. 5. 2016 podepsala a výslovně prohlásila, že byla seznámena s modelací vývoje pojištění při změně pojistné smlouvy včetně všech nákladových parametrů a poplatkové struktuře produktu i výše odkupného. Zdůraznil, že žalobkyně uhradila žalované na pojistném celkem částku 151 629 Kč s tím, že za poslední dva roky před podáním žaloby žalobkyně neuhradila ničeho a za poslední tři roky před podáním žaloby uhradila částku 3 630 Kč, zatímco žalovaná žalobkyni vyplatila za poslední tři roky před podáním žaloby částku 85 643 Kč jako odkupné. Soud prvního stupně předně sdělil, že v případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti podstatné, zda částka hrazená na tento účel (pojistné na hlavní pojištění) představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru (poplatek na úhradu počátečních nákladů, které měly zahrnovat získání pojištění, vyhotovení pojistné smlouvy a zavedení do informačního systému); a pokud taková úplata hrazena je, tak kolik činí. Soud uvedl, že výši této úplaty (poplatku) v okamžiku uzavření pojistné smlouvy nebylo možno zjistit, a to ani při zahrnutí pojistných podmínek a sazebníku poplatků. Neurčitost výše úplaty tak považoval za podstatný nedostatek, jenž zakládá absolutní neplatnost právního jednání. Při absenci určitého ujednání o výši počátečních nákladů přitom není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované platí, a není tak možno oddělit „investiční“ a „rizikovou složku“ předmětného právního poměru. Dodal, že výši počátečních nákladů nebylo možno v tomto okamžiku určit již jen proto, že se měly vypočíst teprve během trvání pojištění, celkovou částku počátečních nákladů by tedy bylo možno finálně vypočíst teprve na konci pojištění. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti Pojistné smlouvy soud již nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání, neboť v případě absence podstatného ujednání způsobujícího neurčitost smlouvy, není na místě přezkoumávat takové ujednání z hlediska přiměřenosti, a nevznikl tak ani prostor pro aplikaci evropské směrnice. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023. Soud prvního stupně ovšem současně přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanou. Počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) spatřoval v okamžiku, kdy žalobkyně podepsala, že byla seznámena s modelací vývoje pojištění při změně pojistné smlouvy včetně výše odkupného, a byla tak prokazatelně seznámena s modelací pojištění, parametry a poplatky, tj. dne 12. 5. 2016. Doplnil, že od tohoto okamžiku (12. 5. 2016) měla žalobkyně dostatečné podklady pro jednoduchou laickou úvahu o nevýhodnosti zvoleného pojistného produktu, povaze Pojistné smlouvy a jednání žalované, tudíž mohla učinit také úvahu o bezdůvodném obohacení na základě neplatnosti smlouvy. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, jakož i na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 147/2025. Soud neshledal námitku promlčení vznesenou žalovanou rozpornou s dobrými mravy ani jako výraz zneužití práva. V tomto ohledu konstatoval, že žalobkyni nic nebránilo zahájit řízení o vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím promlčecí lhůty a žalovaná jí v tom nevytvořila žádnou překážku, současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018. Doplnil, že žalovaná přistupovala k Pojistné smlouvě po celou dobu jako k platně sjednané a byla připravena poskytnout žalobkyni sjednanou pojistnou ochranu, tedy v případě pojistné události vyplatit žalobkyni pojistné plnění, v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023. Kromě toho podotknul, že žalovaná nemohla z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 430/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, ani z dohledového benchmarku , právnická osoba, č. , číslo, a č. , číslo, dovodit neplatnost smluv o investičním životním pojištění, jež uzavřela se svými klienty. Soud prvního stupně pro úplnost poznamenal, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se ohledně jednotlivých zaplacených částek začal promlčovat, jakmile byly uhrazeny, a od tohoto okamžiku tak začala běžet objektivní tříletá promlčecí lhůta dle § 107 odst. 2 obč. zák. Připomněl, že za poslední tři roky před podáním žaloby žalobkyně žalované zaplatila celkem 3 630 Kč, zatímco žalovaná žalobkyni vyplatila 85 643 Kč. Sdělil, že žalovaná uplatnila ve vztahu k nepromlčeným platbám žalobkyně námitku započtení poskytnutých plnění. Vzhledem k tomu, že částka, kterou by měla žalobkyně vydat žalované výrazně převyšuje částku, kterou by měla, Anonymizováno, vydat žalovaná žalobkyni, shledal soud s odkazem na § 457 obč. zák. námitku započtení opodstatněnou, poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, sp. zn. 33 Odo 791/2005. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

4. Proti rozsudku shora uvedenému podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání. Odkázala na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. Namítla, že žalovaná nejednala při inkasu pojistného plnění v dobré víře, a proto ani vznesená námitka promlčení pohledávky žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení nemůže být v souladu s dobrými mravy, poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010. Připomněla, že žalovaná byla dle § 6 zákona č. 277/2009 Sb. povinna jednat při uzavírání smlouvy se žalobkyní s odbornou péčí, tedy kvalifikovaně, čestně, spravedlivě a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu pojistníků, pojištěných a oprávněných osob, přičemž uvedená povinnost byla judikována také Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Dodala, že pokud žalovaná postupovala uvedeným způsobem, musela si být vědoma také toho, že jí svědčí zákonná povinnost včlenit do pojistné smlouvy pojistné podmínky. Konstatovala, že soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost pojistné smlouvy z důvodu její neurčitosti, jelikož pojistník neměl možnost zjistit z pojistných podmínek ani reálnou nákladovost pojistné smlouvy, ani výši pojistného plnění v případě smrti či dožití. Dle jejího názoru žalovaná musela vědět, jak do pojistné smlouvy inkorporovat pojistné podmínky, a rovněž si musela být vědoma neplatnosti pojistné smlouvy v případě, že pojistné podmínky nebudou do smlouvy řádně inkorporovány. Poznamenala, že žalovaná si také musela být nejpozději vyhlášením rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, případně doručením dohledového benchmarku , právnická osoba, č. , číslo, , jista skutečností, že vadně vytvořené a uzavřené pojistné smlouvy, v nichž nebyl pojistník řádně seznámen se zněním pojistných podmínek, jsou absolutně neplatné. Upozornila, že žalovaná přesto, že byla povinna přijmout odpovídající opatření, jakmile zjistila či pojala podezření, že s uzavřenou smlouvou není něco v pořádku, ničeho neučinila a ponechala vadnou smlouvu v platnosti v původním znění, a nadále vědomě a úmyslně inkasovala bezdůvodné obohacení z takto neplatné smlouvy až do skončení jejího trvání. S poukazem na výše uvedené důvody označila jednání žalované za rozporné s dobrými mravy. Dle jejího názoru nemění na tomto závěru nic ani fakt, že se žalovaná chovala, jako by pojistná smlouva byla platná. Připomněla, že nedisponuje právnickým vzděláním, tudíž nebyla schopna posoudit platnost ujednání v pojistné smlouvě a spoléhala na to, že žalovaná sepsala pojistnou smlouvu v souladu se zákonem. Podotkla, že o vědomosti žalované o neplatnosti pojistných smluv svědčí také skutečnost, že v období po vyhlášení rozhodnutí Nejvyššího soudu vytvořila speciální rezervní fond na krytí výplat z bezdůvodného obohacení nárokovaných jinými pojistníky z absolutně neplatných smluv. Uzavřela, že námitka promlčení žalované musí být shledána absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy, v opačném případě by totiž žalovaná přímo těžila z protiprávného stavu, jenž sama vyvolala. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaná se k odvolání písemně vyjádřila a rozsudek soudu prvního stupně označila za správný. Ohradila se proti námitce žalobkyně týkající se vědomosti žalované o neplatnosti smlouvy, neboť dle jejího názoru žádná ze skutečností, na něž žalobkyně poukazuje (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 430/2017, Výroční zprávy, sdělení , právnická osoba, ), neprokazuje vědomost žalované o inkasu bezdůvodného obohacení ve vztahu ke konkrétní Pojistné smlouvě. Doplnila, že žalobkyně navrhuje důkazy k prokázání skutečností ve vztahu k jiným pojistným smlouvám, které nic nevypovídají o neplatnosti Pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Konstatovala, že soudy všech instancí vždy odmítly jako nedůvodné argumenty obdobné těm vznášeným žalobkyní s odůvodněním, že uvedené skutečnosti neprokazují vědomost žalované o neplatnosti konkrétní pojistné smlouvy, přičemž ze zjištěných skutečností vyplývá, že žalovaná se chovala k pojistné smlouvě jako platné, kdy podle ní i plnila, dále že rozhodnutí soudu nemá hromadný účinek ani není pramenem práva, tudíž je závěr o tom, že by žalovaná měla na základě rozhodnutí soudu o jiné pojistné smlouvě oslovit všechny další pojistníky, zjednodušený a nesprávný, a konečně že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, mimo jiné i proto, že žalovaná nebránila žalobkyni ve včasném uplatnění práva. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22, sp. zn. III. ÚS 94/21, sp. zn. III. ÚS 2438/23, sp zn. III. ÚS 2127/21, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3579/2022. K námitce žalobkyně ohledně Výroční zprávy uvedla, že tato zpráva neprokazuje nic o tvrzené vědomosti žalované o neplatnosti konkrétní Pojistné smlouvy. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

6. Odvolací soud z podnětu včasného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž na návrh žalobkyně a s výslovným souhlasem žalované podle § 214 odst. 3 o. s. ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, když dospěl na základě účastnicemi předložených listinných důkazů k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Při svém rozhodování vycházel odvolací soud z obsahu spisu.

7. Soud prvního stupně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 o. z. se posuzovaný nárok řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

8. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

9. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

10. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou platnosti Pojistné smlouvy a v tomto směru se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v pojistné smlouvě nebyla jasně a srozumitelně stanovena výše poplatků, jež měly být hrazeny snížením určitého procenta z počtu počátečních jednotek ročně na účtu pojistníka. Výsledná hodnota pojistného plnění se tak sjednáním oprávnění pojistitele snižovat kapitálovou hodnotu o blíže nespecifikované náklady (poplatky) v čl. 4 Speciálních pojistných podmínek pro , název, životní pojištění stala zcela neurčitou. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně také v tom, že při absenci určitého ujednání o výši nákladů (poplatků) není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit platí, což ve svém důsledku znamená, že nebyla jasně sjednána výše pojistného plnění. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, položil základ pro judikaturu týkající se pojistných smluv a zejména zdůraznil následky obcházení povinnosti upravené v § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě (ve znění účinném do 3. 3. 2012) tím, že část pojistných podmínek je včleněna do dalších dokumentů, aniž by s nimi byl pojistník prokazatelně seznámen. Takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V projednávané věci smluvní dokumenty neobsahují pojistně matematické zásady a přehled poplatků, z nichž by pojistník mohl zjistit skutečnou výši nákladů, které mu pojistitel bude v souvislosti s uzavřenou smlouvou účtovat. Proto neobstojí obrana žalované, že způsob jejich výpočtu, zejména pojistně matematické metody jsou v jiných než smluvních dokumentech (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3333/2018, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2323/2018). Soud prvního stupně tedy správně hodnotil Pojistnou smlouvu jako absolutně neplatnou v celém rozsahu.

11. Za situace, kdy byla Pojistná smlouva uzavřená mezi účastnicemi shledána absolutně neplatnou z důvodu neurčitosti, soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobou uplatněný nárok na peněžité plnění kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., dle něhož jsou účastníci neplatné smlouvy povinni vrátit si vzájemně vše, co podle ní dostali. To platí bez ohledu na to, že žalovaná považovala pojistnou smlouvu za platnou.

12. Na základě uvedených závěrů se pak soud prvního stupně správně zabýval otázkou, zda došlo k promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a správně aplikoval na posuzovanou otázku § 107 odst. 1 obč. zák.

13. Odvolací soud se však nemůže zcela ztotožnit se závěrem prvostupňového soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Soud prvního stupně při určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 obč. zák. dovodil, že žalobkyně mohla nabýt subjektivní vědomost o rozhodných skutečnostech již dne 12. 5. 2016, kdy podepsala změnu pojistné smlouvy a výslovně prohlásila, že byla seznámena s modelací vývoje pojištění při změně pojistné smlouvy včetně výše odkupného, všech nákladových parametrů a poplatkové struktuře produktu. Obecně platí, že pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je podstatná znalost okolností rozhodných pro možnou vědomost o bezdůvodném obohacení. Dle judikatury Ústavního soudu, na níž ostatně přiléhavě poukázal také soud prvního stupně, je třeba při určení počátku plynutí subjektivní dvouleté promlčecí lhůty odvozovat vědomost o skutkových okolnostech od okamžiku, kdy mohla žalobkyně reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tedy kdy si alespoň v laické rovině osvojila právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tj. o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Není přitom rozhodné, že žalobkyně měla již dříve možnost dozvědět se potřebné skutečnosti, na jejichž základě si mohla učinit obecný úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). V daném případě žalobkyně podle názoru odvolacího soudu nemohla z obsahu změny Pojistné smlouvy podepsané dne 12. 5. 2016, eventuelně z přiložených listin (zejména předpokládaného vývoje kapitálové hodnoty a standardizovaného ukazatele nákladovosti), ještě kvalifikovaně posoudit výhodnost či nevýhodnost uzavřené smlouvy. Žalobkyně podle odvolacího soudu mohla pojmout podezření, že s Pojistnou smlouvou je něco v nepořádku již z Rekapitulací pojistné smlouvy, které jí byly zasílány od roku 2019, avšak vzhledem k tomu, že smluvní vztahy je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele jako slabší strany (žalobkyně), a z obsahu spisu nelze jednoznačně určit, zda a kdy byly tyto rekapitulace žalobkyni doručeny, nelze ani vázat počátek běhu promlčecí lhůty pouze na data těchto Rekapitulací. Žalobkyni ovšem muselo být nejpozději v den obdržení potvrzení jí podané výpovědi, tedy dne 2. 12. 2022 jasné, že Pojistná smlouva není v její prospěch a že se na základě ní žalované dostalo bezdůvodného obohacení. Tímto potvrzením, jehož přílohou byl také rozpis vyúčtování, v němž byla vyčíslena ke dni 30. 11. 2022 kapitálová hodnota k výplatě (85 993 Kč), hodnota odkupného (85 993 Kč) i částka celkového zaplaceného pojistného (151 629 Kč), byla žalobkyně informována o ukončení Pojistné smlouvy uplynutím dne 30. 11. 2022 na základě její výpovědi a zároveň jí byla sdělena výše odkupného (85 993 Kč). I při velmi benevolentním posouzení je nutno dospět k závěru, že právě nejpozději tímto okamžikem, tedy dne 2. 12. 2022, musela žalobkyně získat alespoň laickou představu o bezdůvodném obohacení, která dle názoru odvolacího soudu postačovala k tomu, aby se žalobkyně mohla domáhat svých nároků soudní cestou. Odvolací soud proto považoval za rozhodný okamžik pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty datum potvrzení výpovědi ze dne 2. 12. 2022. Dvouletá subjektivní lhůta ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. tak uplynula dne 2. 12. 2024. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána dne 15. 8. 2025, je nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení představovaného částkami uhrazeného pojistného promlčen v této subjektivní lhůtě. Přestože se odvolací soud neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, jak bylo shora vysvětleno, nemění to nic na závěru, že nárok žalobkyně je z důvodu marného uplynutí dvouleté subjektivní lhůty promlčen.

14. Již jen obiter dictum odvolací soud dodává, že přiléhavou je úvaha soudu prvního stupně o běhu objektivní promlčecí lhůty. Z obsahu spisu je zjevné, že v době tří let před podáním žaloby, tj. od 15. 8. 2022, zaplatila žalobkyně žalované celkem 3 630 Kč, zatímco žalovaná vyplatila v tomto období žalobkyni celkem 85 643 Kč. Částka, již žalobkyně obdržela od žalované tedy výrazně převyšuje částku, kterou žalované zaplatila. Žalobkyně tudíž již nemá nárok na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud shledal námitku započtení vznesenou žalovanou opodstatněnou, a správně také uzavřel, že nárok žalobkyně byl v části, v níž by nebyl objektivně promlčen (3 630 Kč), žalovanou uhrazen. Tato argumentace by ovšem byla relevantní pouze za situace, kdy by nedošlo k promlčení nároku ve dvouleté subjektivní lhůtě, jak bylo vysvětleno shora.

15. Ani odvolací soud pak, stejně jako soud prvního stupně, neshledal v posuzované věci žádné okolnosti, pro něž by námitka promlčení mohla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy. Námitka promlčení je regulérním zákonným institutem a její vznesení zásadně dobrým mravům neodporuje. Mohou však nastat případy, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva, případně situace, kdy jedna ze stran udržuje svým postupem druhou stranu záměrně v nejistotě, čímž přispěje k marnému uplynutí promlčecí lhůty. V daném případě podle názoru odvolacího soudu nelze považovat námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy. K této otázce se vyjadřoval již Ústavní soud, který zdůraznil, že „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22). V rámci tohoto řízení nevyplynulo nic, co by naznačovalo, že žalovaná jakkoli bránila žalobkyni ve včasném uplatnění jejího nároku, zejména po tom, co byla žalobkyní Pojistná smlouva již vypovězena, nebo, že žalovaná udržovala žalobkyni v mylném přesvědčení, že jí uplatněný nárok uhradí dobrovolně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1243/2022). Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyni nic nebránilo zahájit řízení o vydání bezdůvodného obohacení včas před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty.

16. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud hodnotil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku jako věcně správný, a jako takový jej také dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně přiléhavého a výsledku sporu odpovídajícího akcesorického výroku o nákladech řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, a má proto proti procesně neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů účelně vynaložených v této fázi řízení. Byť je dle názoru odvolacího soudu otázka přiznávání paušální náhrady výdajů nezastoupeným účastníkům ve stejné výši jaká náleží za paušální náhradu hotových výdajů advokátem zastoupeným účastníkům (v částce 450 Kč za úkon) dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), diskutabilní, jelikož dosud nedošlo ke změně vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, je pro odvolací soud akceptovatelná argumentace soudu prvního stupně, a proto přiznal žalované jakožto nezastoupené účastnici paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za úkon. Náklady žalované jsou tedy tvořeny náhradou nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. s přihlédnutím k závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, za jeden procesní úkon po 450 Kč (vyjádření k odvolání) – celkem tak žalované náleží na náhradu nákladů odvolacího řízení právě částka 450 Kč.