39 C 238/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní JUDr. Adélou Němečkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 65 986 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplatit částku ve výši 65 986 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 65 986 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení, a to do lhůty tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 15. 8. 2025 domáhala zaplacení částky 65 986 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh žalobkyně odůvodnila tak, že dne 26. 1. 2009 uzavřela s žalovanou pojistnou smlouvu , Anonymizováno, č. , hodnota, , ve které smluvní strany sjednaly pojištění pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou složkou (dále jen „pojistná smlouva“). Pojistné bylo sjednáno ve výši 800 Kč měsíčně. Pojištění skončilo výpovědí žalobkyně ke dni 30. 11. 2022. Žalobkyně zaplatila na pojistném na základě pojistné smlouvy celkově částku 151 629 Kč, žalovaná žalobkyni částku 85 643 Kč. Žalobkyně se tedy podanou žalobou domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 85 643 Kč s příslušenstvím, neboť je pojistná smlouva neplatná pro rozpor se zákonem a evropským právem.

2. Důvod neplatnosti pojistné smlouvy spatřovala žalobkyně v tom, že podle čl. , Anonymizováno, Speciálních pojistných podmínek , Anonymizováno, (dále jen „SPP“ či „Speciální pojistné podmínky“) bylo pojištění definováno jako „komplexní spojení životního pojištění, doplňkových a úrazových pojištění a investic do investičních podílových fondů. Pojistné částky jednotlivých pojistných rizik jsou pevně dány pojistnou smlouvou a částka určená k výplatě při dožití se konce pojištění, resp. v případě ukončení pojistné smlouvy, je dána aktuální výší kapitálové hodnoty pojistné smlouvy.“ Principem tohoto pojistného produktu je, že pojistné plnění je zčásti formováno tak, že pojistné je umisťováno do fondů, což je soubor finančních instrumentů a investic spravovaných pojistitelem sloužící k uložení kapitálových hodnot pojistných smluv (čl. , Anonymizováno, SPP). V těchto fondech pak dochází ke zhodnocení či znehodnocení takto umístěných finančních prostředků. Charakter fondů se liší umístěním finančních prostředků, dosahovaným výnosem a mírou rizika, přičemž investiční riziko nese pojistník. Hodnotu fondu u konkrétní pojistné smlouvy pak vyjadřuje počet podílových jednotek k dané pojistné smlouvě a k danému fondu vynásobený prodejní cenou těchto podílových jednotek.

3. Žalobkyně dále poukázala na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 31 Cdo 1566/2017 ze dne 13. 2. 2019, který přijal sjednocující stanovisko k otázce inkorporace vedlejších smluvních ujednání do pojistné smlouvy takto: „Pokud zákon vyžaduje, aby byl pojistník prokazatelně seznámen s pojistnými podmínkami, které mají tvořit nedílnou součást pojistné smlouvy, je nezbytné tuto povinnost vztáhnout na všechny pojistné podmínky, které mají tvořit součást pojistné smlouvy a mají být pro smluvní strany závazné, bez ohledu na jejich formální označení. Je nepřijatelné, aby pojistitel svou zákonnou povinnost vyjádřenou v § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě obcházel tím, že část pojistných podmínek včlení do dalších dokumentů, aniž by s nimi pojistníka prokazatelně seznámil, přičemž se následně dovolával toho, že pojistník s těmito dokumenty musel být seznámen, neboť je o nich zmínka v pojistné smlouvě či pojistných podmínkách, s nimiž prokazatelně seznámen byl. Takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu... Za prokazatelné seznámení s pojistnými podmínkami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě nelze považovat údaj, že do pojistných podmínek může pojistník kdykoli nahlédnout, či údaj o tom, že pojistné podmínky jsou k nahlédnutí ve všech obchodních místech pojistitele.“4. Žalobkyně dále uvedla, že pojistná smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, evropským právem a dobrými mravy, neboť ve výše uvedených ujednáních spatřovala ujednání zneužívající povahy dle článku 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), neboť nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobovala významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Dále šlo o ujednání, která nebyla sepsána jasným a srozumitelným jazykem dle článku 5 odst. 1 směrnice, takže žalobkyně neměla možnost posoudit ekonomické důsledky smlouvy.

5. Vzhledem k tomu, že ujednání o poplatcích byla nezbytná pro výpočet pojistného, nemohla bez nich pojistná smlouva existovat, a je tak neplatná jako celek, a to absolutně podle § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalobkyně se odkázala na Pokyny o výkladu a uplatňování směrnice 93/13/EHS, které dne 22. července 2019 schválila Evropská komise s cílem zajistit její efektivní aplikaci v členských státech EU a zemích EHP. Uvedla, že v rámci své působnosti má právo EU přednost před vnitrostátními právními předpisy a vnitrostátní orgány, včetně soudů, jsou povinny vykládat vnitrostátní právní předpisy, pokud možno v souladu s právem EU, aby byla zajištěna jeho účinnost. V Pokynech v části 2. 2. je uvedeno: „Nelze-li vnitrostátní právní předpisy, včetně procesních pravidel, vyložit v souladu s právem EU, nesmí je vnitrostátní soudy brát v potaz a musí vycházet přímo z práva Unie. Soudní dvůr potvrdil, že vnitrostátní soudy mají povinnost zajistit plnou účinnost směrnice o zneužívajících ujednáních a na základě své vlastní pravomoci musí v případě potřeby upustit od použití jakéhokoli odporujícího vnitrostátního ustanovení, i když je pozdějšího data.“ Vnitrostátní soudy mají povinnost posoudit zneužívající smluvní ujednání i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.

6. Žalobkyně uvedla, že Sazebník poplatků nebyl řádně včleněn do pojistných podmínek pojistné smlouvy, seznámení se s poplatky nebylo ani běžnou součástí zprostředkovatelského procesu, tudíž s nimi žalobkyně seznámena nebyla. Dále žalobkyně namítla, že vznesená námitka promlčení ze strany žalované je v rozporu jak s dobrými mravy, tak judikaturou Soudního dvora Evropské unie, argumentovala tím, že žalovaná nejpozději od března 2018 věděla o neplatnosti pojistných smluv z důvodu systémových vad. Má za to, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu neplatného zneužívajícího ujednání v pojistné smlouvě promlčen není. Žalovaná podle názoru žalobkyně věděla, že si přivlastňuje majetek žalobkyně od 8. března 2018, kdy bylo Městským soudem v Praze vydáno rozhodnutí pod sp. zn. 25 Co 430/2017, v rámci kterého soud konstatoval řadu důvodů absolutní neplatnosti pojistné smlouvy , Anonymizováno, k ohledem na koncept pojistných podmínek, absenci klíčových informací o formování kapitálové hodnoty, neurčitosti a ochrany spotřebitele. Od tohoto data již nemůže účinně uplatnit námitku promlčení a soud k ní nemá přihlížet, případně je na místě aplikovat desetiletou promlčecí lhůtu v souladu s ust. § 107 odst. 2 starého občanského zákoníku.

7. Žalobkyně dále namítla, že pokud soud dojde k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy, měla by vzájemná plnění být vypořádána dle ustanovení § 457 starého občanského zákoníku. Ustanovení je založeno na principu navrácení do předchozího stavu, tedy úplná restituce vzájemně poskytnutého plnění mezi stranami neplatné nebo zrušené smlouvy. Žalobkyně uvedla, že vzájemné pohledávky z plnění z bezdůvodného obohacení se v intencích § 457 starého občanského zákoníku vypořádávají formálně k okamžiku, kdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl. Hradila-li žalobkyně plnění z neplatné pojistné smlouvy, tak zaplacením každé jednotlivé platby vznikla žalované v okamžiku přijetí této platby povinnost tuto platbu žalobkyni vrátit. To jsou principy synallagmatického právního závazku, které se vztahují na smluvní strany neplatné smlouvy při vypořádání vzájemně poskytnutých plnění. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002 by předmětem zúčtování by tudíž měla být veškerá vzájemně poskytnutá plnění, nikoliv jen nepromlčené pohledávky. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení.

8. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhovala její zamítnutí. Uzavření pojistné smlouvy se žalobkyní potvrdila. Smlouvu označila za určitou a srozumitelnou.

9. Dále uvedla, že součástí pojistné smlouvy jsou mj. dokumenty, které žalobkyně před uzavřením pojistné smlouvy převzala a seznámila se s nimi, což prokazuje prohlášení žalobkyně a její vlastnoruční podpis na nabídce na uzavření pojistné smlouvy. Smlouva byla ukončena ke dni 30. 11. 2022.

10. Žalovaná vznesla námitku promlčení a námitku započtení vzájemně nepromlčených plnění, přičemž uvedla, že v posledních třech letech před podáním žaloby žalobkyně uhradila žalované 3 630 Kč, v posledních 2 letech před podáním žaloby žalobkyně neuhradila žalované ničeho. Žalovaná naproti tomu za období od 15. 8. 2022 do 15. 8. 2025, tj. 3 roky před podáním žaloby uhradila žalobkyni celkem částku 85 643 Kč jako odkupné.

11. Žalovaná nárok žalobkyně uplatňovaný žalobou shledala za nedůvodný, a to z důvodu promlčení nároku a z důvodu vzájemného zápočtu poskytnutých plnění. Žalovaná odmítla, že by žalobkyně nebyla řádně informována o nákladovosti předmětného pojištění a o sazebníku poplatků, odmítla rovněž, že by pojistná smlouva obsahovala zneužívající ujednání. Žalovaná odkazovala také na každoroční tzv. výroční dopisy, které byly zasílány žalobkyni, a jejichž doručení žalobkyně sporovala, v čemž žalovaná spatřovala účelovost tvrzení s poukazem na to, že všechny dokumenty byly zasílány žalobkyni stejným způsobem a jiné dokumenty, zejména doručení třech uzavřených dodatků žalobkyně nesporovala. Žalobkyně se mohla i z těchto výročních dopisů seznámit s nákladovostí předmětného pojištění a účtovanými poplatky.

12. Žalobkyně byla před uzavřením pojistné smlouvy seznámena se Sazebníkem poplatků, ze kterého lze výši poplatků jednoznačně určit. Kromě toho měla žalobkyně Sazebník poplatků k dispozici kdykoliv na webových stránkách žalované.

13. Žalovaná odmítla tvrzení žalobkyně, že by napadená ujednání měla být absolutně neplatná z důvodu jejich zneužívajícího charakteru. Odkázala přitom na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023: „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31.5.2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11.6.2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, dovodil, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není, pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.“14. Žalovaná namítla promlčení žalovaného nároku, a to jak v subjektivní, tak v objektivní promlčení lhůtě. Uvedla, že námitkou promlčení by se přitom soud měl s odkazem na hospodárnost řízení zabývat přednostně. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a uvedla, že ve sporech o platnost smluv o investičním životním pojištění není dán žádný důvod k tomu, aby nemohla být aplikována objektivní promlčení lhůta.

15. Dále žalovaná namítla započtení vzájemně nepromlčených plnění obou účastníků řízení, s tím že nepromlčené plnění žalobkyně je nižší než nepromlčené plnění žalované.

16. Z provedeného dokazování soud zjistil tyto skutečnosti:

17. Soud provedl dokazování předloženými listinami a z tvrzení stran, která se shodovala, a z provedených listinných důkazů, hodnocených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, učinil soud následující skutková zjištění.

18. Na základě shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) (viz č.l. 96an.) má soud za zjištěné, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 26. 1. 2009 pojistnou smlouvu , Anonymizováno, č. , hodnota, , ve které smluvní strany sjednaly pojištění pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou složkou (dále jen „pojistná smlouva“). Pojistné bylo sjednáno ve výši 800 Kč měsíčně. Pojištění skončilo výpovědí žalobkyně ke dni 30. 11. 2022. Žalobkyně zaplatila na pojistném na základě pojistné smlouvy celkově částku 151 629 Kč, žalovaná žalobkyni částku 85 643 Kč.

19. Z přípisu – výpověď po 2 měsících (č.l. 9) a vyúčtování (č.l. 10) bylo zjištěno, že k ukončení smlouvy došlo dne 30. 11. 2022 a odkupné činilo 85 993 Kč, přičemž vyplacena byla částka 85 643 Kč.

20. Z pojistné smlouvy , Anonymizováno, (č. l. 39) z 26. 1. 2009, bylo zjištěno, že žalobkyně v bodu 2 prohlášení prohlásila, že s uvedeným návrhem, všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění spojená s investičními fondy , Anonymizováno, , verze , Anonymizováno, , speciálními pojistnými podmínkami pro , Anonymizováno, , verze , Anonymizováno, , smluvními ujednáními pro sjednaná pojištění a se zásadami pojišťoven , právnická osoba, souhlasí, potvrzuje jejich převzetí a prohlašuje, že všechny její odpovědi na písemné dotazy pojistitele zde uvedené jsou pravdivé a úplné.

21. Nakládání s pojistným a jednotlivé poplatky, náklady a cenu pojištění upravuje čl. , Anonymizováno, Speciálních pojistných podmínek pro , Anonymizováno, („SPP“) nazvaný jako „Pojistné a stanovení investiční strategie, zamykání výnosů“ a čl. , Anonymizováno, těchto speciálních pojistných podmínek nazvaný jako „Náklady, poplatky a cena pojištění“. Čl. , Anonymizováno, , Anonymizováno, stanoví, že pojistné je umísťováno do fondů, definuje garantovaný fond a investiční podílový fond a zamykání výnosů. Do garantovaného fondu lze vkládat pouze běžné pojistné, zatímco do investičního fondu je vkládáno běžné, jednorázové i mimořádné pojistné. Čl. , Anonymizováno, stanoví, že pojistitel má právo stanovit výši nákladů, poplatků a ceny pojištění, následuje přehled jednotlivých poplatků, za nimi se dále uvádí, že výše a rozsah poplatků se řídí platným přehledem poplatků a parametrů produktu. Platný přehled poplatků a parametrů produktu je k dispozici na internetových stránkách pojistitele a na všech jeho obchodních místech.“ (vše zjištěno z uvedených speciálních pojistných podmínek). Přehled poplatků a parametrů produktu , Anonymizováno, platný od 1. 10. 2012 obsahující seznam jednotlivých poplatků jako jsou administrativní a správní poplatky, provozní poplatky, dále alokační poplatky, zamykání výnosů, bonusy, předběžné krytí, byl proveden k důkazu.

22. Z dodatku č. , hodnota, ze dne 12. 7. 2016 (č.l. 30) bylo zjištěno, že došlo ke změně pojistné smlouvy s platností od 1. 6. 2016, a to doplnění pojištění, změně pojistné částky a došlo ke změně výše měsíční splátky pojistného na částku 820 Kč měsíčně. Pro tento dodatek platí všeobecné a speciální pojistné podmínky, dodatek spolu s písemnou žádostí o změnu je součástí pojistné smlouvy.

23. Ze žádosti o změnu v pojistné smlouvě , Anonymizováno, , číslo pojistné smlouvy 7000018915 ze dne 12. 5. 2016 (č. l. 55) bylo zjištěno, že žalobkyně požádala o změnu pojistné smlouvy a prohlásila, že bere na vědomí a souhlasí s novou alokační tabulkou č. , hodnota, a že výše a rozsah poplatků se řídí platným sazebníkem poplatků/přehledem poplatků a parametrů produktu, který je k dispozici na internetových stránkách pojistitele a na všech jeho obchodních místech, že jako pojistník bere na vědomí, že v případě provedení požadované změny může dojít k úpravě sazeb pojistného, a to dle sazeb pojistného platných k datu změny, a se změnou výše pojistného souhlasila, dále v bodu , Anonymizováno, prohlášení, že v rámci , Anonymizováno, souhlasila s výňatkem z ujednání speciálních pojistných podmínek pro specifikovaná pojištění.

24. Z modelace vývoje pojištění zpracovaná dne 12. 5. 2016 (č. l. 59) bylo zjištěno, že žalobkyně byla seznámena s modelací pojištění, včetně všech nákladových parametrů a poplatkové struktuře produktu.

25. Z přehledu plateb (č.l. 34) bylo zjištěno, že žalobkyně za období 3 roky před podáním žaloby, tj. od 15. 8. 2022 do 15. 8. 2025 uhradila žalované celkem částku 3 630 Kč.

26. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

27. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 26. 1. 2009 pojistnou smlouvu , Anonymizováno, č. , hodnota, , ve které smluvní strany sjednaly pojištění pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou složkou. Pojistné bylo sjednáno ve výši 800 Kč měsíčně. Pojištění skončilo výpovědí žalobkyně ke dni 30. 11. 2022. K uzavřené smlouvě byl mezi účastníky uzavřen 1 dodatek, a to dodatek č. , hodnota, ze dne 12. 7. 2016, kdy došlo k rozšíření rozsahu pojištění, změně pojistné částky a změně měsíční částky pojistného. Žalobkyně v žádosti o změnu v pojistné smlouvě výslovně prohlásila, že prohlásila, že bere na vědomí a souhlasí s novou alokační tabulkou č. , hodnota, a že výše a rozsah poplatků se řídí platným sazebníkem poplatků/přehledem poplatků a parametrů produktu, který je k dispozici na internetových stránkách pojistitele a na všech jeho obchodních místech. Žalobkyně byla rovněž dne 12. 5. 2016 seznámena s modelací vývoje pojištění při změně pojistné smlouvy včetně výše odkupného. Žalobkyně celkem uhradila žalované částku 151 629 Kč, přičemž za poslední 2 roky před podáním žaloby neuhradila žalobkyně ničeho a za poslední 3 roky před podáním žaloby částku 3 630 Kč. Žalovaná uhradila žalobkyni za poslední 3 roky před podáním žaloby částku 85 643 Kč jako odkupné.

28. Soud neprovedl pro nadbytečnost navrhovaný důkaz – výslech zprostředkovatele , jméno FO, , neboť to bylo s ohledem na právní posouzení nadbytečné.

29. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

30. Platnost předmětné pojistné smlouvy je s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. nutno posuzovat podle předpisů účinných k datu jejího sjednání, zejména dle obč. zák. a dále zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném ke dni rozhodném (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“).

31. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. (toto ustanovení, stejně jako další níže citovaná ustanovení tohoto předpisu, nedoznalo změny až do konce účinnosti předpisu) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Jde přitom o neplatnost absolutní (§ 40a obč. zák. a contrario).

32. Podle § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23 odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit. Podle odst. 5 téhož ustanovení pojistné podmínky obsahují zejména vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost.

33. V obecné rovině platí, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotném textu dokumentu označeného jako pojistná smlouva, ale mohou být obsažena i v jiných dokumentech, typicky pojistných podmínkách. Lze souhlasit se žalovanou, že tyto pojistné podmínky se mohou stát součástí smlouvy i tak, že jejich obsah bude sdělen pojistníkovi před uzavřením pojistné smlouvy a ten s nimi projeví souhlas (viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 150/2005). Rovněž lze v obecné rovině akceptovat argument žalované, že konkrétní platební povinnost dle smlouvy (např. uhradit pojistné, určitý poplatek nebo pojistné plnění) může být sjednána nejen pevnou částkou, ale i pomocí vzorce, do něhož lze dosadit předem známé veličiny a bez jakýchkoli pochyb přesnou částku vypočíst (viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).

34. Soud I. stupně pokládá za zásadní určit, zdali v daném případě, tj. při sjednávání životního pojištění a nejpozději v okamžiku uzavření smlouvy, bylo možno dosazení a provedení shora uvedeného výpočtu, byť za pomoci pojistných podmínek či dalšího stranám známého a odsouhlaseného dokumentu. Tedy zdali bylo možno rozlišit investiční a rizikovou složku sjednaného pojištění. Oběma smluvním stranám by již v tomto okamžiku mělo být známo, jaká je, zjednodušeně řečeno, cena plnění dle uzavírané smlouvy. V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti zřetelně podstatné, zda částka hrazená na tento účel (v okolnostech projednávané věci byla označena jako pojistné na hlavní pojištění) představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru (v dané věci označovaná jako poplatek na úhradu počátečních nákladů, které dle demonstrativního výčtu měly zahrnovat získání pojištění, vyhotovení pojistné smlouvy a zavedení do informačního systému); a pokud taková úplata hrazena je, což je samozřejmě v tomto typu případů obvyklé, tak kolik činí.

35. V tomto směru dospěl soud k závěru, že výši této úplaty (poplatku) v okamžiku uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou z dostupných dokumentů (i při zahrnutí pojistných podmínek a speciálních pojistných podmínek) zjistit nelze. Výši nákladů nebylo možno v okamžiku uzavření smlouvy určit.

36. Argumentace žalované, že výši průběžně odečítaných poplatků bylo možno vyvodit z každoročních informací o stavu pojistné smlouvy resp. výročních dopisů, je rovněž nepřiléhavá. Jednak zasílání jakýchkoli následných dopisů nemůže změnit neurčitost smlouvy v okamžiku jejího uzavírání, jednak stále platí, že přesná výše nákladů přes toto průběžné informování zůstává nejistou až do konce pojištění, kdy teprve je možno ji finálně vypočítat.

37. Podle názoru soudu I. stupně je výše uvedená neurčitost podstatným nedostatkem zakládajícím absolutní neplatnost takového právního jednání, neboť při absenci určitého ujednání o výši částky investiční a rizikové složky investičního pojištění není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované vlastně platí. Jde tedy ve svém důsledku o případ neurčitosti ceny plnění. Nelze-li dost dobře oddělit „investiční“ a „rizikovou složku“ předmětného právního poměru v tom smyslu, pak tato neurčitost „investiční složky“ brání platnému sjednání „rizikového“ pojištění. V projednávaném případě jde sice o neurčitost, nikoli zánik hlavního pojištění, nicméně z logiky věci plyne, že je namístě uplatnit stejnou úvahu i co se týče příp. sjednaného připojištění, tedy, že při neurčitosti hlavního (investičního) pojištění nelze oddělit pouze (rizikové) připojištění, a to považovat za platně sjednané. Při neurčitosti hlavního (investičního) pojištění nelze oddělit pouze (rizikové) připojištění a to považovat za platně sjednané, byť bylo pojistné sjednáno pro každou „složku“ samostatnou částkou; a tedy na rozdíl od složky investiční je u složky rizikové zcela zřejmé, jaká je cena pojistné ochrany, tj. kolik žalobkyně uhradila za připojištění včetně jeho jednotlivých složek.

38. V tomto směru tedy soud dospěl k závěru, že výši této úplaty (poplatku) v okamžiku uzavření smlouvy mezi stranami z dostupných dokumentů zjistit nelze, a to i při zahrnutí pojistných podmínek a sazebníku poplatků. Výši počátečních nákladů nebylo možno v tomto okamžiku určit již jen proto, že se měly vypočíst teprve během trvání pojištění, a to tak, že se po celou dobu trvání pojištění (které pochopitelně mohlo skončit i dříve než po uplynutí sjednané doby, např. v důsledku smrti pojištěného) mělo strhávat určité % z počtu počátečních jednotek ročně. Celkovou částku počátečních nákladů by tedy bylo možno finálně vypočíst teprve na konci pojištění, ať již by nastal kdykoli; šlo by o částku závislou na průběhu a trvání pojištění. Až při ukončení pojištění byla zcela zřejmá nákladová složka tohoto pojistného produktu.

39. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že nebyla seznámena se sazebníkem / přehledem poplatků, že jí toto nebylo předáno, k tomuto tvrzení soud uvádí, že tuto argumentaci žalobkyně shledal jako účelovou. Soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně výslovně prohlásila a svým podpisem stvrdila opakovaně, že byla seznámena mj. s přehledem poplatků, že mu rozumí a souhlasí s jejím obsahem, a to dne 26. 1. 2009 při uzavření pojistné smlouvy, jakož i při sepisu jí iniciované žádosti o změnu v pojistné smlouvy, kdy v žádosti o změnu v pojistné smlouvy stvrdila svým podpisem, že žalobkyně jako pojistník vzala na vědomí a vyslovila souhlas s tím, že pro její žádost budou uplatněny poplatky, jejichž výše a rozsah se řídí platným sazebníkem poplatků/přehledem poplatků a parametrů produktu, který je k dispozici na internetových stránkách pojistitele a jeho obchodních místech. Ze uzavřeného dodatku z r. 2016 rovněž vyplývá, že pro ně platí příslušná ustanovení všeobecných a speciálních pojistných podmínek a že dodatek spolu s písemnou žádostí o změnu je součástí pojistné smlouvy. Žalobkyně rovněž nikdy po celou dobu trvání smlouvy tuto skutečnost nenamítala. S ohledem na výše uvedené proto soud považuje tvrzení žalobkyně za účelové a nevěrohodné, zvlášť za situace, kdy žalobkyně opakovaně (v r. 2009 a v r. 2016) projevila vůli pokračovat v trvání uzavřené pojistné smlouvy, dokonce rozšiřovala rozsah sjednaného pojištění, a to 7 let poté, co uzavřela předmětnou smlouvu, navzdory tomu, že by jí, jak tvrdí, přehled poplatků nebyl předán, tedy, že by nevěděla, co, kolik a proč je (a má být i v budoucnu) na základě smlouvy hrazeno. Jen stěží si lze představit, že by žalobkyně za této situace z vlastní iniciativy požádala o změnu pojistné smlouvy, tedy vyslovila vůli pokračovat v trvání pojistné smlouvy, a dokonce rozšířila pojistnou ochranu.

40. Pojistná smlouva je však neplatná pro její neurčitost, a to bez ohledu na to, zdali žalobkyně byla či nebyla se sazebníkem poplatků seznámena. I pokud by seznámena byla, neměnila by tato skutečnost ničeho na neurčitosti ujednání ohledně „ceny“ pojistného produktu, když tato neurčitost plyne již se samotného konceptu pojistného produktu, jakož i z vágně vymezených ustanovení pojistných podmínek.

41. V této souvislosti je dále nutno poukázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který jednoznačně rozlišuje neurčitost smlouvy na jedné straně a problematiku zneužívajících (nepřiměřených) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na druhé straně. Jak Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, a to přímo v kontextu nároků z neplatné pojistné smlouvy, v případě absence podstatného ujednání způsobujícího neurčitost smlouvy není namístě přezkoumávat takové ujednání z hlediska přiměřenosti, není namístě námitka, že nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, a nejde o případ, kdy by nebylo možno s ohledem na směrnici použít vnitrostátní úpravu promlčení. Na těchto svých závěrech Nejvyšší soud opakovaně setrval (viz usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, kde též v tomto kontextu zdůraznil, že „uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“). V aktuálním rozsudku 33 Cdo 3113/2023-233 pak NS uvedl, že pokud je smlouva absolutně neplatná pro neurčitost ujednání spočívající v tom, že smlouva neobsahuje určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů, pak vedle toho nemůže obstát závěr, že současně obsahuje nepřiměřená ujednání.

42. Soud proto uzavřel, že předmětná pojistná smlouva byla pro popsanou neurčitost absolutně neplatná. Vzhledem k tomu nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky (zejména z hlediska sjednaných poplatků či snižování hodnoty podílových jednotek o náklady související s uzavřením pojistné smlouvy) měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání, neboť v intencích shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu lze stručně shrnout, že co není určitým způsobem ujednáno, nelze takto vůbec dále hodnotit, takže prostor pro aplikaci směrnice ani nevznikl. Závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho shora uvedené judikatuře jsou zcela přiléhavé okolnostem projednávané věci a lze se bez dalšího zabývat vypořádáním bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné smlouvy. Z totožných důvodů není na místě ani položení předběžné otázky o aplikaci směrnice a judikatury SDEU, které by bylo nadbytečné a procesně nehospodárné.

43. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Žalobkyni tedy vzniklo, v rozsahu toho, co žalované v souvislosti s předmětnou pojistnou smlouvou zaplatila, právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k němu žalovaná namítla promlčení.

44. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

45. Z tohoto ustanovení vyplývá, že v případě bezdůvodného obohacení založeného na neplatné smlouvě uzavřené do 31. 12. 2013 včetně je nutno délku promlčecí lhůty (resp. v tehdejší zákonné terminologii „doby“) nároku na jeho vydání posuzovat podle dřívějšího občanského zákoníku.

46. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

47. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Podle odst. 3 téhož ustanovení, jsouli účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

48. Z důvodu hospodárnosti řízení se soud dále zabýval otázkou promlčení (případného) práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť soud považoval tento postup za hospodárný a v souladu s judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012, ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006 nebo ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006).

49. Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).

50. Soud dospěl k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení se v tomto případě začal promlčovat ohledně jednotlivých zaplacených částek, jakmile byly uhrazeny, přičemž jejich zaplacením začala běžet objektivní promlčecí lhůta.

51. Pokud se týká subjektivní promlčecí lhůty (dříve ozn. jako doby), pak podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost ale nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, jak argumentovala žalovaná, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu sp. zn. 53 Co 147/2025 Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohla žalobkyně reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno. K tomuto okamžiku žalovaná tvrdila, že se jedná právě o okamžik uzavření smlouvy, s čímž se soud neztotožňuje.

52. Žalobkyně v této souvislosti argumentovala, že ve věci nelze aplikovat objektivní promlčecí dobu, když takový postup by podle ní představoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalovaná věděla o tom, že se bezdůvodně obohacuje na úkor žalobkyně, když na to byla opakovaně upozorňována ČNB i soudy, konkrétně rozhodnutím Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 25 Co 430/2017 či Nejvyššího soudu ze dne 13.2.2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Předně soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaná u totožných pojistných produktů svým klientům běžně vyplácela jak pojistná plnění, tak odkupné. Tak tomu bylo ostatně i v tomto případě, když žalovaná vyplatila žalobkyni v průběhu trvání pojistné smlouvy pojistné plnění, částečné odkupné na žádost žalobkyně a při ukončení smlouvy odkupné. Takový postup žalované by byl jistě zcela v rozporu se závěrem, že by věděla o neplatnosti uzavřené pojistné smlouvy. Soud má naopak za to, že i přes hromadné podávání obdobných žalob žalovaná přistupuje k pojistným smlouvám o investičním životním pojištění jako k platným, považuje je za platně uzavřené a postupuje podle nich. Soud má za to, že i sama žalobkyně po celou dobu trvání smlouvy přistupovala ke smlouvě jako k platné, využívala pojistnou ochranu poskytovanou žalovanou a obdržela odkupné.

53. Poukazuje-li žalobkyně na to, že žalovaná věděla o neplatnosti pojistných smluv již v roce 2018, když v tomto roce byl vyhlášen rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 430/2017, soud má za to, že se jednalo o jedno rozhodnutí, přičemž nelze na základě jednoho rozhodnutí učinit závěr o neplatnosti všech smluv o investičním životním pojištění uzavírané žalovanou, uvedené rozhodnutí se přitom týkalo jiného pojistitele (a nadto jiného pojistného produktu) a bylo by s podivem, pokud by se o něm žalovaná dozvěděla a učinila z něj žalobkyní předestřený závěr. Ostatně to se týká i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, když nadto Nejvyšší soud v této věci neučinil jakýkoliv závěr o platnosti, či neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění. Stejný závěr soud učinil i ohledně úředního sdělení ČNB ze dne 2.5.2012 a dohledového benchmarku ČNB č. 3/2012 a č. 3/2019, když tyto dokumenty obsahují toliko výčet povinností pojistitelů, nevyjadřují se jakkoliv ke konkrétním smlouvám o investičním životním pojištění; nadto v dohledových benchmarcích je v závěru uvedeno upozornění, že informace v materiálu uvedené vyjadřují názor pracovníků sekce dohledu nad finančním trhem ČNB, přičemž soud a případně i bankovní rada mohou zaujmout odlišný názor. Soud má za to, že žalovaná nemohla z těchto listin dovodit neplatnost smluv o investičním životním pojištění, které uzavřela se svými klienty.

54. Soud proto nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že k námitce promlčení nelze přihlížet, rovněž nemá za to, že by její uplatnění bylo v rozporu s dobrými mravy, když se jedná o nástroj v právu zcela běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám.

55. Pokud jde o počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, soud poukazuje na skutečnost, která byla zjištěna provedeným dokazováním, tedy, že žalobkyně v r. 2016 žádala o změnu pojistné smlouvy, čímž de facto opětovně vyslovila zájem být i nadále uzavřenou pojistnou smlouvou vázána. Při žádosti o změnu pojistné smlouvy výslovně podepsala, že souhlasí a bere na vědomí výši a rozsah poplatků, který se řídí platným sazebníkem poplatků/přehledem poplatků a parametrů produktu a že je k dispozici na internetových stránkách. Dne 12. 5. 2016 žalobkyně nadto podepsala a výslovně prohlásila, že byla seznámena s modelací pojištění, včetně všech nákladových parametrů a poplatkové struktuře produktu. Dne 12. 5. 2016 žalobkyně svým podpisem výslovně stvrdila, že byla seznámena s modelací vývoje pojištění při změně pojistné smlouvy včetně výše odkupného (viz č.l. 59-63), tato modelace v sobě zahrnovala i předpokládaný vývoj kapitálové hodnoty, jakož i přehled celkově zaplaceného pojistného, nákladů pojistitele, a kolik z celkově zaplaceného pojistného připadalo na rizikové pojistné a pojistní k investování. Soud má za to, že od data 12. 5. 2016, kdy byla prokazatelně seznámena s modelací pojištění, parametry a poplatky, měla žalobkyně dostatečné podklady pro jednoduchou laickou úvahu o nevýhodnosti zvoleného pojistného produktu, povaze Smlouvy a jednání žalované a mohla tedy učinit úvahu o bezdůvodném obohacení na základě neplatnosti smlouvy. Dvouletá subjektivní lhůta uplynula s odkazem na § 107 odst. 1 obč. zák. dne 12. 5. 2018. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána až 15. 8. 2025, je nárok žalobkyně promlčen.

56. Namítá-li žalobkyně, že na projednávanou věc dopadají závěry rozsudku SDEU ve věci C-485/19, C- 208/20 nebo C- 561/21, a proto nelze stanovit počátek běhu promlčecí doby podle citovaných ustanovení občanského zákoníku, je nezbytné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, ve věci týkající se rovněž tzv. životního pojištění, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. Z daného rozhodnutí Ústavního soudu pak plyne, že u životního pojištění nelze aplikovat závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr. I SDEU uznal, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a stanovení přiměřených lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem.

57. Nejvyšší soud posléze vztáhl obecná východiska vyplývající z unijního práva a judikatury SDEU na okolnosti nyní posuzované věci a vysvětlil, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS), nýbrž šlo neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv, tj. absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu (srov. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3579/2022).

58. Ústavní soud závěry obecných soudů týkající se podmínek, za kterých se spotřebitel (i podle unijních předpisů) může domáhat účinné ochrany, nepovažoval za porušující ústavně zaručená práva stěžovatele (srov. již zmiňované rozhodnutí IV. ÚS 2429/23). Na těchto závěrech pak Nejvyšší soud setrvává i po vydání rozsudku SDEU C-521/24, jak plyne rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023 ze dne 7. 11. 2024, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze, na jehož judikaturu o nemožnosti aplikace úpravy týkající se objektivní promlčecí lhůty přitom žalobkyně opakovaně poukazovala. Nejvyšší soud v něm odkázal na závěry svého rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta. V něm dovodil, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. Kromě toho má soud v posuzované věci za to, že pojistná smlouva nezakládala nevyvážený vztah, neboť žalovaná (byť na základě neplatné smlouvy) byla po celou dobu trvání pojistné smlouvy připravena poskytnout pojistnou ochranu, tj. vyplatit pojistné plnění v případě náhodné události kryté pojistnou smlouvou, jelikož ke smlouvě přistupovala jako k platné. Soudu pak je z úřední činnosti známo, že u jiných smluv tohoto typu žalovaná v případě pojistné události pojistné plnění skutečně vyplácela.

59. Soud zároveň neshledal důvodu, pro který by neměl ke vznesené námitce promlčení přihlížet. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. jejímu uplatnění nebrání, neboť žalobkyně by rovněž mohla za splnění zákonných předpokladů namítat promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení ohledně částek, které by od žalované podle neplatné smlouvy mohl např. v případě pojistné události inkasovat jako pojistné plnění, pokud by k výplatě došlo dříve než v posledních 3 letech. S ohledem na řečené soud nespatřoval na uplatnění námitky promlčení nic, co by bylo jakkoli rozporné s dobrými mravy; žalobkyni nic nebránilo právo uplatnit dříve a ani žalovaná mu v tom nevytvořila žádnou překážku (k tomu srov. znovu např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023).

60. Jelikož žalovaná k uzavřené pojistné smlouvě po celou dobu přistupovala jako k platně sjednané, pak po celou dobu jejího trvání byla připravena žalobkyni poskytnout výplatu pojistného plnění v případě, že by nastala pojistná událost krytá sjednaným připojištěním. Soudu je z úřední činnosti známo, že v jiných případech investičního životního pojištění žalovaná běžně pojistná plnění vyplácela, pokud došlo k pojistné události. Byť tedy sice byla smlouva jako celek sjednána neplatně z důvodů výše uvedených, nelze při posuzování případu prizmatem dobrých mravů či zjevného či nezjevného zneužití práva odhlédnout od záměru žalované v případě pojistné události pojistné plnění žalobkyni poskytnout; tedy žalobkyně byla po celou dobu trvání smlouvy sjednaným připojištěním fakticky chráněna.

61. V rozsahu převyšujícím částku odpovídající platbám uskutečněným za poslední dva roky před podáním žaloby proto soud shledal nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení jako promlčený.

62. Pro úplnost, tedy v případě, že by odvolací soud byl jiného právního názoru ve vztahu k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, soud I. stupně uvádí ve vztahu k objektivní promlčecí lhůtě, že v tříletém období žalobkyně žalované zaplatila celkem 3 630 Kč a žalovaná žalobkyni v tomto období zaplatila 85 643 Kč. Částka zaplacená žalovanou žalobkyni tedy vysoce převyšuje částku, kterou zaplatila žalobkyně žalované.

63. Žalovaná uplatnila ve vztahu k nepromlčeným platbám žalobkyně námitku započtení poskytnutých plnění. Soud tento úkon posoudil podle § 457 obč. zák., podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal; a v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, podle kterého se jedná povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. V případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu § 457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§ 458 odst. 1 obč. zák.), projevuje se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. i tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3037/2013). V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011), respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, a ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007).

64. Soud vzal v potaz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, avšak pro úplnost uvádí, že tento rozsudek neřeší vztah zúčtování/započtení a promlčení při postupu podle § 457 obč. zák., resp. otázku promlčení v synallagmatickém právním vztahu neřeší vůbec; zabývá se tím, že není přijatelné řešení, kdy na základě neplatné či zrušené smlouvy by byla k vydání bezdůvodného obohacení, plnění poskytnutého na základě neplatné či zrušené smlouvy, povinna jen jedna strana (žalovaná), aniž by bylo zohledněno plnění, které sama poskytla straně druhé. Vztah zúčtování/započtení v případě aplikace ust. § 457 obč. zák. a promlčení v synallagmatickém právním vztahu neřeší ani žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002, který mj. dopadá na jinou situaci, než je posuzovaný případ.

65. Vztahem vypořádání dle § 457 obč. zák. a promlčením se však Nejvyšší soud ČR zabýval v usnesení sp. zn. 33 Odo 791/2005, kde konstatoval, že: „Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Každému z účastníků zrušené nebo neplatné smlouvy se tak zakládá právo na vydání toho, co druhé smluvní straně poskytl a povinnost vrátit plnění, které sám podle takové smlouvy obdržel. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku; proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák.“66. V souladu s výše citovanou judikaturou soud uzavřel, že proti pohledávce žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení žalovaná „započetla“ svou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, což je postup, který je souladný jak s ustanovením § 1982 o. z., tak s ustanovením § 580 obč. zák. S ohledem na to, že částka, kterou by měla vydat žalobkyně žalované, výrazně převyšuje částku, kterou by měla vydat žalovaná žalobkyni, soud shledal námitku započtení opodstatněnou, nadto aplikoval výše citovanou judikaturu a žalobu zamítl v celém rozsahu včetně nepromlčeného nároku.

67. Nadto soud doplňuje, že podle § 581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

68. Zákon vylučuje možnost jednostranným projevem započíst pohledávky promlčené. Nezáleží přitom na tom, kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Jinak řečeno, pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení), je rozhodující okamžik, kdy dospěla pohledávka později splatná. Žalobkyně prakticky prosazuje, aby soudy proti odkupnému zaplacenému žalovanou započetly promlčenou část tvrzeného nároku žalobkyně a minimálně nepromlčenou ji vyplatily, což však výše citované zákonné ustanovení neumožňuje.

69. Pokud totiž žalobkyni byla žalovanou vyplacena finanční částka v době, kdy právo na případné vyplacení částek uhrazených žalobkyní bylo promlčeno, nelze zúčtování provádět způsobem žalobkyní navrhovaným, tedy k okamžiku, kdy promlčeny nebyly. Nadto by daný postup popřel i celý princip institutu promlčení, tedy ochranu dlužníka před časově neomezeným vymáháním dluhu.

70. K obraně žalobkyně, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, soud ještě odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018, v němž dovolací soud tuto problematiku podrobně shrnul: „Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018; případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Vznesená námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy kupříkladu tam, kde žalobce nárok uplatnil opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároků provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).“71. V daném případě není možné dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení ze strany žalované bylo výrazem zneužití práva, a to i s ohledem na skutečnost, že žalovaná námitku uplatnila jako obranu ve sporu vyvolaném žalobkyní. Soud navzdory argumentaci žalobkyně neposoudil námitku promlčení jako odporující dobrým mravům, kdy v tomto směru argumentovala výročními zprávami a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2018 pod sp. zn. 25 Co 430/2017. S touto argumentací se soud neztotožňuje (viz blíže předchozí body). K rozhodnutí Městského soudu v Praze nad rámec výše uvedeného soud dodává, že závěry jednoho konkrétního rozhodnutí nelze paušálně vztahovat na všechny pojistné smlouvy bez zhodnocení konkrétních okolností každého individuálního případu. Soud I. stupně k tomuto rozhodnutí Městského soudu dodává, že sami zástupci účastníků se v tomto i v dalších řízeních netají tím, že další žaloby jsou podávány z důvodu nesjednoceného přístupu soudů ve vztahu k posouzení otázky promlčení (počátku běhu, aplikace, vzájemného započtení plnění s/bez zohlednění promlčených pohledávek), tedy v tomto směru nelze z tohoto právního názoru jednoho senátu vysloveného v r. 2018 odvozovat vědomost žalované ohledně neplatnosti všech uzavíraných pojistných smluv, jak se snaží žalobkyně tvrdit.

72. Z tvrzení žalobkyně, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobkyni v mylném přesvědčení, že jí uplatňovaný nárok uhradí dobrovolně, respektive, že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobkyni jakkoli přispěla k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Lze shrnout, že žalobkyni ničeho nebránilo zahájit řízení o vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím promlčecí doby. Za této situace nelze vznesení námitky promlčení ze strany žalované kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

73. S ohledem na výše uvedené proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

74. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč. Celkové účelně vynaložené náklady žalované činí náhrada nákladů řízení nezastoupeného účastníka v celkové výši 900 Kč za vyjádření ve věci a účast na jednání dle § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť v souladu se závěry plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, je na místě vyloučit uplatnění podzákonného právního předpisu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., který určuje náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka. Paušální náhrada 300 Kč za úkon se bez zjevného důvodu liší od náhrady přináležející advokátem zastoupenému účastníkovi. Vzniká tak bezdůvodná nerovnost mezi stranami civilního sporu, která je dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nepřípustná. Soud shledal, že takto vzniklou mezeru v právu je zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to v souladu s obdobným postupem nastíněném Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, dle kterého: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“ Na základě shora uvedeného rozhodl soud tak, že žalované na nákladech řízení přiznal celkem 900 Kč, a to za dva úkony (vyjádření ve věci a účast na ÚJ).

75. Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní (§ 160 odst. l o.s.ř.).