70 Co 135/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Körblera a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B. sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 272 433 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. ledna 2026, č. j. 29 C 98/2024-73,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném zamítavém výroku II. mění jen tak, že žalovaná je žalobci povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit ještě úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 623 Kč od 17. 8. 2024 do 4. 12. 2024, jinak se rozsudek v tomto výroku potvrzuje.

II. V napadeném vyhovujícím výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že ohledně částky 1 903 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 17. 8. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá, jinak se rozsudek v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 19 347 Kč a před odvolacím soudem částku 19 268,50 Kč k rukám advokáta Jméno advokáta B, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení v části, kterou se žalobce domáhal úroku z prodlení ve výši 12,75 % z částky 41 623 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 207 731 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 207 731 Kč od 17. 8. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 623 Kč od 17. 8. 2024 do 4. 12. 2024 zaplacení (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 23 079 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 079 Kč od 17. 8. 2024 do zaplacení (výrok III.) a povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 28 197,84 Kč (výrok IV.).

2. Žaloba vycházela z tvrzení, že mezi účastníky byla dne 29. 8. 2012 uzavřena smlouva o investičním životním pojištění název (Označení) č. číslo (dále také jen „pojistná smlouva“). Uzavřenou smlouvu považoval žalobce za absolutně neplatnou, neboť obsahuje zneužívající a neurčitá ujednání o poplatcích a o kapitálové hodnotě pojištění a je v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Žalobce se tedy domáhal vrácení uhrazeného pojistného ve výši 272 433 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Po podání žaloby žalovaná uhradila žalobci odkupné v částce 41 623 Kč a žalobce vzal žalobu ohledně této částky zpět. Nadále požadoval částku 230 810 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná nárok neuznala, potvrdila uzavření smlouvy o životním pojištění, ale na rozdíl od žalobce ji považovala za platnou. Vznesla také námitku promlčení uplatněného nároku, a to primárně ve dvouleté subjektivní lhůtě dle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též i jen „obč. zák.“), neboť žalobci mohlo být z výpisů a výročních informací (doručovaných poštou, emailem a zpřístupňovaných v klientské zóně) zřejmé, jak je s pojistným nakládáno. Subsidiárně namítla tříletou objektivní lhůtu dle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Dále namítla, že žalobce z pojistné smlouvy čerpal nepeněžité plnění, neboť plnila své povinnosti pojistitele, vedla žalobci účet apod., proto navrhla znalecké ocenění hodnoty pojistného krytí jako nepeněžitého plnění na její straně, které by dle jejího názoru mělo být při zúčtování zohledněno.

4. Soud prvního stupně shledal předmětnou pojistnou smlouvu absolutně neplatnou. S odvoláním na skutkově obdobné případy i v daném případě shledal, že smlouva o životním pojištění název ze dne 29. 8. 2012, ale ani pojistné podmínky, jež jsou její součástí, neobsahují konkrétní ujednání o přesné výši rizikového pojistného a výši počátečních, správních a dalších nákladů, což způsobuje neplatnost právního jednání (právního úkonu) pro nedostatek určitosti a srozumitelnosti podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012.

5. Soud prvního stupně ale současně přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanou.

6. Počátek subjektivní dvouleté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 soud prvního stupně nespojoval s doručením výpisů a rozšířených informací ze strany žalované, z nichž dle soudu prvního stupně nelze dovodit, že žalobce mohl nabýt subjektivní vědomost o neplatnosti smlouvy, a tedy o tom, že pojistné vynakládá bez právního důvodu. Soud prvního stupně měl naopak za to, že doručování uvedených listin, zřízení klientské zóny a kontinuální přijímání plateb pojištění, musely žalobce jako spotřebitele udržovat v přesvědčení, že smluvní vztah, do nějž vstoupil se žalovanou coby předním profesionálem v oboru, je zcela standardní a funkční. Uzavřel tedy, že za počátek běhu subjektivní promlčení lhůty lze považovat až okamžik udělení plné moci právnímu zástupci žalobce dne 15. 7. 2024, a nárok neshledal promlčeným v subjektivní promlčecí lhůtě.

7. Pokud šlo o námitku promlčení v objektivní promlčecí lhůtě § 107 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, shledal ji soud prvního stupně opodstatněnou. Uzavřel, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení se začal promlčovat ohledně jednotlivých zaplacených částek od okamžiku, kdy byly uhrazeny, zaplacením každé splátky začala běžet objektivní tříletá promlčecí lhůta. Žaloba byla podána dne 9. 10. 2024. S ohledem na tříletou objektivní promlčecí dobu tak byly promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 9. 10. 2021. Nepromlčena tedy zůstala částka 62 799 Kč (33 měsíčních plateb po 1 903 Kč), zbytek žalovaného nároku byl promlčen. Žalovaná zaplatila žalobci dne 4. 12. 2024 odkupné ve výši 41 623 Kč a ve vztahu k nepromlčeným platbám žalobce uplatnila námitku započtení poskytnutých plnění. Z nepomlčeného nároku tak k úhradě zůstal rozdíl mezi nepromlčeným nárokem a uhrazenou platbou, dle soudu prvního částka 23 079 Kč (ve skutečnosti tento rozdíl činí 21 176 Kč – pozn. odvolacího soudu). Soud prvního stupně tak žalobě vyhověl co do částky 23 079 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty v předžalobní upomínce. Co do zbytku uplatněného nároku žalobu zamítl. V rozsudku rozhodl i o zastavení řízení v rozsahu úroků z prodlení z částky 41 623 Kč, neboť žalobce vzal ohledně částky 41 623 Kč s příslušenstvím žalobu zpět a soud prvního stupně řízení co do částky 41 623 Kč zastavil samostatným usnesením, ale v něm opominul řízení zastavit i ohledně příslušenství z této částky.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasná odvolání žalobce i žalovaná.

9. Žalobce svým odvoláním napadl zamítavý výrok II. a závislý výrok IV. o nákladech řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o investičním životním pojištění název (Označení) č. číslo ze dne 29. 8. 2012 byla neplatná, odmítl však, že by jeho nárok byl promlčen. Dle žalobce objektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 se v této věci vůbec neuplatní, neboť pojistná smlouva obsahuje nepřiměřená a zneužívající smluvní ujednání (např. ujednání o poplatcích nebyla transparentní, neboť odkazovala na sazebník, s nímž nebyl žalobce před uzavřením smlouvy seznámen) a aplikace promlčecí doby by byla v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a judikaturou SDEU (k tomu okázal na rozsudek ve věci C-485/19 ze dne 22. 4. 2021). Pro případ pochybností ohledně výkladu unijního práva žalobce navrhoval zvážit položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Rovněž namítl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil vypořádání bezdůvodného obohacení, dle žalobce měly být všechny platby žalované po dni 9. 10. 2021 (3 roky před podáním žaloby) žalobci zúčtovány s platbami na pojistné ode dne 19. 12. 2012, po vzájemném zúčtování by měl žalobce za žalovanou pohledávku ve výši 230 810 Kč, která nemůže být promlčená minimálně v části plateb pojistného za poslední 3 roky, tj. v částce 62 799 Kč. Žalobce napadl i výrok o nákladech řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně stanovil jeho procesní úspěch, když nezohlednil, že částku 41 623 Kč mu žalovaná uhradila až v průběhu řízení, podle žalobce tak měl být jeho úspěch hodnocen vyšším procentem. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, in eventum, aby rozsudek změnil tak, že žalobci přizná ještě částku 39 720 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce nepovažoval za promlčenou.

10. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce odmítla, že by pojistná smlouva obsahovala zneužívající ujednání s tím, že sama neurčitost neznamená automaticky nepřiměřenou povahu ujednání, což již dovodila rozhodovací praxe Nejvyššího soudu potvrzená i ze strany Ústavního soudu. Závěry soudu prvního stupně ohledně aplikace objektivní promlčecí lhůty vůči žalobnímu nároku označila za zcela správné. K vypořádání poskytnutých plnění uvedla, že v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu je lze provést toliko v rámci dosud nepromlčených plnění obou účastníků řízení, neboť právě pouze práva z těchto pohledávek jsou opatřena nárokem, a lze je tak úspěšně uplatnit před soudem. Způsob zúčtování uvedený žalobcem popírá účel námitky promlčení a vedl by k závěru, že nároky jsou nepromlčitelné i do budoucna.

11. Žalovaná odvoláním napadla vyhovující výrok III. a výrok o nákladech řízení. Především v něm namítla nedostatečné zjištění skutkového stavu, když soud prvního stupně podle ní neprovedl důkaz znaleckým posudkem k ocenění hodnoty pojistného krytí, čímž znemožnil správné posouzení vzájemných nároků stran. Žalovaná totiž trvala na tom, že poskytovala žalobci nejen peněžní, ale i nepeněžité plnění spočívající v pojistném krytí, které má svou ekonomickou hodnotu a mělo být při vypořádání zohledněno. Další námitka žalované směřovala proti posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by tato lhůta začala běžet až udělením plné moci advokátovi. Dle jejího názoru žalobce musel mít vědomost o relevantních skutečnostech již dříve, minimálně z pravidelných výpisů z pojistného účtu, které obsahovaly informace o strhávaných poplatcích a o výši plnění. Subjektivní promlčecí lhůta tak dle žalované začala běžet výrazně dříve a nárok žalobce zůstal nepromlčen jen v rozsahu částky 39 963 Kč, což nedosahuje výše plnění, které žalobci vyplatila. Žalovaná napadala i samotný závěr o neplatnosti pojistné smlouvy. Argumentovala tím, že právní předpisy nevyžadují uvedení přesné výše jednotlivých složek pojistného v samotné smlouvě a že postačuje stanovení mechanismu jejich výpočtu. Současně žalovaná uvedla, že i kdyby některá dílčí ujednání pojistné smlouvy byla neplatná, nemělo by to vést k neplatnosti smlouvy jako celku. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený vyhovující výrok tak, že žalobu i v této části zamítne, případně žádala, aby byl napadený výrok zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání jsou přípustná, byla podána osobami k tomu oprávněnými a včas, přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.). Po projednání věci dospěl k závěru, že ani jedno z podaných odvolání není důvodné co do základu.

13. Soud prvního stupně na danou věc aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, se totiž posuzovaný nárok řídí dosavadními právními předpisy, tj. již zmíněnou právní úpravou obč. zák. a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a to včetně právního režimu žalobou uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení plynoucího z tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018) a běhu promlčecích dob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1810/2024).

14. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že v pojistné smlouvě o investičním životním pojištění název (Označení) č. číslo ze dne 29. 8. 2012 nebyla jasně a srozumitelně stanovena výše rizikového pojistného, jakož i celková nákladovost produktu, navíc žalovaná mohla snižovat každý měsíc podílový účet pojistníka (žalobce) o blíže neurčené náklady, jak bylo stanoveno v č. 13 zvláštních pojistných podmínek ZPP ZPP. To znamená, že nebyla jasně sjednána výše pojistného plnění a pojistná smlouva je neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., a to jako celek, neboť neurčitost se týká základních parametrů pojistné smlouvy.

15. V návaznosti na závěr o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. nemůže obstát argumentace žalobce o zneužívajícím charakteru týchž ujednání o poplatcích, o jejich sepsání netransparentním jazykem a s tím související neaplikovatelnosti objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023, pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, ve shodě s usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, konstatoval, že ve věci týkající se určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v uhrazeném pojistném nejde o případ, kdy směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnic Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů, musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, případně v neurčitosti či nesrozumitelnosti ujednání (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nelze její obsah podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti, tj. zda nejde o ujednání, jež způsobuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.). Z ustálené rozhodovací praxe SDEU (včetně rozsudku ve věci C-485/19) vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na situace zjevného porušení unijního práva, což není případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost či absence obligatorních smluvních ujednání. V rozsudku ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, Nejvyšší soud vysvětlil, že vedle sebe nemohou obstát závěr, že smlouva určité ujednání neobsahuje, a závěr, že „takové ujednání“ je nepřiměřené. Jinak řečeno nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco určitě neujednaly. To, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti. Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že takové ujednání není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem. Proto také nemůže obstát závěr o nemožnosti aplikace úpravy týkající se objektivní promlčecí lhůty.

16. Ze závěru o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost a ze skutečnosti, že její strany si navzájem poskytly peněžitá plnění, plyne vznik tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 457 obč. zák. ve výši odpovídající tomu, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu žalovanou (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002).

17. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že by na straně žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že žalované po dobu trvání pojistného vztahu žalobci poskytovala pojistné krytí. Žalobkyně výši tohoto bezdůvodného obohacení odvozovala od hodnoty strhávané žalobci za rizikové pojistné za životní pojištění. Především je třeba zdůraznit, že pojistná smlouva byla absolutně neplatná od počátku, pojistný vztah tedy mezi účastníky nezaložila, a to ani vztah z rizikového životního pojištění. Od počátku neplatná pojistná smlouva tak pro žalobce nepředstavovala žádný přínos, který by bylo možno označit za bezdůvodné obohacení na jeho straně.

18. Dle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Dle § 107 odst. 2 téhož zákona se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

19. Dle citovaného ustanovení subjektivní promlčecí lhůta (za účinnosti obč. zák. se užíval i pojem promlčecí doba) nároku na vydání bezdůvodného obohacení činila dva roky, objektivní promlčecí lhůta nároku na vydání bezdůvodného obohacení činila tři roky (nešlo-li úmyslné bezdůvodné obohacení).

20. Z judikatury Ústavního soud plyne, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného; ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají (viz nález Ústavního soudu z 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Soud prvního stupně vycházel z toho, že nárok nebyl promlčen v subjektivní promlčecí lhůtě, která počala běžet okamžikem, kdy žalobce dal plnou moc právnímu zástupci k zastupování v tomto řízení. Jak judikoval Nejvyšší soud, byla-li majetková hodnota nabyta v souvislosti s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí lhůty od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Soud prvního stupně v tomto případě nepochybil, když spojil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby s okamžikem udělení plné moci. K tomuto okamžiku lze již s jistotou na straně žalobce dovodit skutečnou vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení, neboť následně došlo k podání žaloby, která již neplaností pojistné smlouvy argumentuje. Soud prvního přiléhavě poukázal na to, že doručení výpisů z podílového účtu a rozšířených informací o průběhu pojištění ještě u žalobce tuto vědomost o neplatnosti smlouvy vyvolat nemusely, o čemž svědčí to, že žalobce nadále platil pojistné, nelze mít tedy za prokázané, že žalobce měl již od doručení uvedených listin vědomost o tom, že pojistná smlouva je neplatná. Námitku žalované, že nárok byl promlčen v subjektivní promlčecí lhůtě, tak odvolací soud nepovažoval za důvodnou.

21. Vedle subjektivní promlčecí lhůty však byla v § 107 odst. 2 obč. zák. zakotvena objektivní promlčecí lhůta v délce tří let. Obě tyto lhůty jsou na sobě nezávislé a běh jedné lhůty nepodmiňuje běh druhé.

22. Žalobce s odkazem na evropskou legislativu a judikaturu namítá, že objektivní promlčecí lhůtu nelze na tento případ aplikovat. Ústavní soud se této otázce věnoval v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 (na které žalobce odkazoval) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru od nebankovní společnosti) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení právnická osoba ze dne 2. 5. 2012, ve kterém tento regulátor rovněž nedospěl k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci právnická osoba Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož se účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavřené smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. V usnesení ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23, Ústavní soud své předchozí závěry potvrdil a aproboval závěr Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 27. 6. 2023, č. j. 33 Cdo 3579/2022-179, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS), nýbrž šlo o neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu). Zcela shodně se pak vyjádřil Nejvyšší soud v řadě dalších svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2394/2022, v rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2951/2022, v usnesení ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, v usnesení ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023. Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že nárok (pojistníka – spotřebitele) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné smlouvy o životním pojištění, kdy neplatnost smlouvy zakládá absence (neurčitost) podstatného ujednání, není přímým nárokem spotřebitele vyplývajícím z porušení unijního práva a nejde tedy o případ, kdy unijní právo brání použití § 107 odst. 2 obč. zák.

23. Odvolací soud nepřehlédl, že Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Co 98/2025, nebo i v rozsudku ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 29 Co 157/2024, a i dalších rozsudcích senátu 29 Co, v případech obdobných pojistných smluv s odkazem na směrnici Rady 93/13/EHS odmítl aplikovat objektivní promlčecí lhůtu dle § 107 odst. 2 obč. zák. V uvedených rozhodnutích však zcela chybí důvody, pro něž soud nerespektoval výše citovanou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. V řadě dalších obdobných věcí (například sp. zn. 11 Co330/2025, sp. zn. 13 Co 250/2025, sp. zn. 14 Co 57/2026, sp. zn. 18 Co 118/2025, sp. zn. 51 Co 91/2025, sp. zn. 54 Co 231/2025 a sp. zn. 70 Co 254/2024) odvolací soud naopak shledal, že nejde o případy, kdy unijní právo brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení. Nejvyšší soud ve své recentní judikatuře názoru senátu 29 Co o nemožnosti aplikace objektivní promlčecí doby rovněž nepřisvědčil. V rozsudcích ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 (jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29 Co 335/2024-95, na nějž žalobce výslovně odkazoval) a ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 714/2025 (jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, č. j. 29 Co 157/2024-294) Nejvyšší soud shledal, že senát 29 Co pochybil, jestliže hodnotil pojistnou smlouvu − neplatnou z důvodů absence obligatorních ujednání a neurčitosti – také z hlediska toho, zda obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě žalobkyně značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a uzavřel, že zánik nároku uplynutím objektivní promlčecí doby odporuje zásadě efektivity právních nástrojů, které právo dává spotřebitelům k jejich ochraně. Odvolací soud proto k menšinovému rozhodování převážně senátu 29 Co nepřihlížel a rozhodoval v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu.

24. Právě s ohledem na konzistentní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu stran užití směrnice Rady 93/13/EHS odvolací soud neshledal jakýkoli relevantní důvod pro žalobcem požadované předložení předběžné otázky SDEU na výklad zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS.

25. Z citovaných závěrů Ústavního soudu rovněž vyplývá, že námitka promlčení v obdobných případech obecně není hodnocena jako rozporná s dobrými mravy, pakliže nenastala některá judikaturou dovozených výjimek, zejména, že by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V tomto případě existence okolností, pro které by bylo možno zcela výjimečně úspěšně uplatnit nemravnost vznesené námitky promlčení, zjištěna nebyla. Odvolací soud také neshledal, že by z obsahu spisu bylo možné usuzovat na úmyslné bezdůvodné obohacení žalované, u nějž by promlčecí lhůta činila 10 let.

26. Z aplikovatelnosti § 107 odst. 2 obč. zák. na daný případ pak plyne, že právo na vrácení veškerých plateb pojistného zaplacených dříve než 3 roky před podáním žaloby, tj. přede dnem 9. 10. 2024, bylo promlčeno v důsledku uplynutí zákonné objektivní promlčecí lhůty, běžící samostatně od zaplacení každé platby pojistného. Jak zjistil soud prvního stupně, nepromlčeno bylo 33 měsíčních plateb po 1 903 Kč v celkové částce 62 799 Kč. V řízení nebylo sporné, že žalovaná žalobci vyplatila dne 4. 12. 2024 částku 41 623 Kč a v rámci své procesní obrany ve vztahu k nepromlčeným platbám žalobce uplatnila námitku započtení této částky. Žalobce vzal v reakci na tuto úhradu žalobu zpět ohledně částky 41 623 Kč s úrokem z prodlení od 5. 12. 2024 do zaplacení a soud prvního stupně v rozsahu tohoto zpětvzetí řízení zastavil. Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že pokud žalované tuto platbu započetla na nárok žalobce, byl tím v tomto rozsahu nepromlčený nárok žalobce uspokojen.

27. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že při posouzení započtení vzájemných plnění soud prvního stupně postupoval nesprávně. Ustanovení § 457 obč. zák. ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, nehovoří však o tom, jak přitom postupovat. V případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu § 457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, projevuje se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. i tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. V souladu s těmito pravidly pak soud postupuje i bez návrhu, respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015). Ze zákona, ani z judikatury neplyne žalobcem dovozovaný názor o jeho právu započíst jeho promlčenou pohledávku na nepromlčenou pohledávku žalované.

28. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že nárok žalobce byl důvodný jen v části, v níž převyšoval plnění žalované, tj. ve výši rozdílu nepromlčené pohledávky žalobce 62 799 Kč a již zaplacené částky 41 623 Kč. V této početní operaci však pochybil, když uvedl, že výsledkem je částka 23 079 Kč, namísto správné částky 21 176 Kč. V důsledku této chyby soud prvního stupně žalobě vyhověl nesprávně co do 23 079 Kč a přiznal žalobci o 1 903 Kč více, ačkoli nárok žalobce byl důvodný pouze co do částky 21 176 Kč.

29. Soud prvního stupně také opominul, že žalovaná uhradila žalobci částku 41 623 Kč až po podání žaloby. V tomto případě bylo ze strany žalované vydáno žalobci bezdůvodné obohacení, nešlo o vyplacení odkupného dle pojistné smlouvy, neboť pojistná smlouvy byla od počátku neplatná. Bezdůvodné obohacení je splatné vždy zpětně na základě výzvy. Žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení výzvou ze dne 1. 8. 2024, jež byla žalované doručena 2. 8. 2024, žádal o plnění do 14 dnů od doručení výzvy. Tato lhůta uplynula dne 16. 8. 204 a od 17. 8. 2024 byla žalovaná v prodlení s úhradou celého nepromlčeného nároku 62 799 Kč. Žalobci tak náleží úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 62 799 Kč od 17. 8. 2024 do 4. 12. 2024 a po částečném plnění úrok z částky 21 176 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení.

30. Odvolací soud proto z výše popsaných důvodů rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil v zamítavém výroku II. jen tak, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 623 Kč od 17. 8. 2024 do 4. 12. 2024, ve vyhovujícím výroku III. odvolací soud opravil početní chybu soudu prvního stupně a změnil tento výrok tak, že ohledně částky 1 903 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 17. 8. 2024 do zaplacení žalobu zamítl. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadané meritorní výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně jako správné potvrdil. Odvoláním nenapadený výrok I. rozsudku o částečném zastavení řízení zůstal odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci.

31. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil, rozhodoval nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalované, která byla v řízení procesně úspěšnější, přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 1, za použití § 142 odst. 2 o.s.ř.).

32. Žalovaná byla v řízení před soudem prvního stupně úspěšná v rozsahu 77 % z celkového uplatněného nároku (ten činil 272 433 Kč), v rozsahu 23 % úspěšná nebyla (do procesního neúspěchu nutno zahrnout i zaplacení částky 41 623 Kč po podání žaloby), proto jí náleží poměrná část nákladů řízení v procentní výši rozdílu procenta úspěchu a procenta neúspěchu, což činí 54 % z požadované náhrady nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně sestávala z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 9 420 Kč (převzetí věci, vyjádření ve věci ze dne 3. 3. 2025 a účast u jednání dne 29. 1. 2026), paušální náhrady za tři úkony po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady 21 % DPH v částce 6 218 Kč, tj. celkem 35 828 Kč. Žalované z této náhrady nákladů řízení náleží poměrná část ve výši 19 347 Kč.

33. V odvolacím řízení byla žalovaná úspěšná v rozsahu 91 % z celkového uplatněného nároku (ten po částečném zpětvzetí žaloby činil 230 810 Kč), v rozsahu 9 % úspěšná nebyla, proto jí náleží poměrná část nákladů řízení v procentní výši rozdílu procenta úspěchu a procenta neúspěchu, což činí 82 % z požadované náhrady nákladů řízení. Náhrada nákladů odvolacího řízení sestávala z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 9 260 Kč (vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 11. 6. 2026), paušální náhrady za dva úkony po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady 21 % DPH v částce 4 078,20 Kč, tj. celkem 23 498,20 Kč. Žalované z této náhrady nákladů řízení náleží poměrná část ve výši 19 268,50 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, pokud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).