70 Co 162/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Körblera a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika - Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované za níž jedná Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího pro zaplacení 14 477 021,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. února 2026, č. j. 45 C 204/2025-43,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 350 Kč.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 14 477 021,50 Kč spolu s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 14 477 021,50 Kč od 1. 10. 2025 do zaplacení (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 350 Kč (výrok II.).

2. Žalobkyně se podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku, jež jí měla být způsobena v důsledku rozhodnutí právnická osoba ze dne 3. 4. 2017, č. j. spisová značka, kterým byly zajištěny prostředky žalobkyně na několika bankovních účtech v celkové výši 77 955 378 Kč, a ze dne 31. 1. 2018, č. j. spisová značka, jímž byla zajištěna poměrná část budoucích plateb od společnosti právnická osoba., v celkové výši 131 519 480 Kč. Žalobkyně po dobu pěti let a čtyř měsíců nemohla se zajištěnými prostředky nakládat, v důsledku toho jí vznikla majetková škoda ve výši 14 390 930 Kč. Celková škoda sestávala z částky 4 200 346 Kč, která představovala úroky z úvěrů, jež musela hradit, neboť v důsledku zajištění nemohla úvěry předčasně splatit, z částky 7 777 064 Kč, která představovala ušlé zhodnocení zajištěných peněžních prostředků po dobu zajištění, zbývající část mělo představovat znehodnocení hodnoty peněz inflací mezi dnem uvolnění zajištění (3. 8. 2022) a datem 31. 12. 2024, dále žalobkyně uplatnila částku 86 091,50 Kč jako škodu představující náklady právního zastoupení vynaložené na zrušení podle ní nezákonných rozhodnutí. Žalobkyně tvrdila, že k zajištění jejích prostředků nemělo vůbec dojít, přičemž trestní věc proti fyzickým osobám skončila zproštěním obžaloby.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle § 79g trestního řádu byly právnická osoba usnesením ze dne 3. 4. 2017, č. j. spisová značka, zajištěny prostředky žalobkyně na několika bankovních účtech ve výši 77 955 378 Kč, a podle § 79a trestního řádu byla právnická osoba usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. spisová značka, zajištěna poměrná část budoucích plateb od společnosti právnická osoba., v celkové výši 131 519 480 Kč. Žalobkyně podala proti oběma zajišťovacím rozhodnutím stížnosti, v nichž namítala nesplnění zákonných podmínek zajištění, nesprávnost skutkového základu, nepřiměřenost zásahu a likvidační dopady na svou činnost. Rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne 2. 7. 2021 byly obžalované fyzické osoby uznány vinnými a žalobkyni bylo uloženo ochranné opatření – zabrání všech zajištěných peněžních prostředků. Usnesením Krajského soudu v adresa ze dne 15. 6. 2022 bylo veškeré zajištění peněžních prostředků žalobkyně podle § 79f trestního řádu zrušeno, neboť po pravomocném zproštění obžalovaných zanikl důvod jeho trvání (následné opravné usnesení pouze upřesnilo číslo jednací). Následně právnická osoba obnovila žalobkyni plnou dispozici s účty.

4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že v daném případě není naplněn odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v projednávané věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků žalobkyně v trestním řízení nebylo nikdy zrušeno pro nezákonnost, zajištění bylo ukončeno až po pravomocném zproštění obžaloby v návaznosti na odpadnutí důvodů jeho trvání. Soud prvního stupně odkázal na obdobnou věc posuzovanou Obvodním soudem pro adresa pod sp. zn. spisová značka, v níž byla žaloba na náhradu škody zamítnuta s odůvodněním, že zajištění nebylo nikdy zrušeno jako nezákonné, délka jeho trvání nepředstavovala exces a samotné zproštění obžaloby nezakládá nezákonnost zajišťovacích úkonů, což aproboval i Městský soud v adresa v rozhodnutí sp. zn. spisová značka. S ohledem na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci není naplněn žádný z odpovědnostních titulů podle zákona č. 82/1998 Sb., nezabýval se již jednotlivými složkami uplatněné škody a žalobu v plném rozsahu zamítl.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci není naplněn odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb. Závěr, že rozhodnutí o zajištění finančních prostředků žalobkyně nebyla zrušena jako nezákonná a jejich účinky skončily až po pravomocném skončení trestní věci, pročež nelze dovodit odpovědnost státu za vzniklou škodu, označila za formalistický a odporující principům materiálního právního státu. Namítala, že soud prvního stupně rezignoval na ústavněprávní rozměr věci, zejména na právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobkyně nelze odpovědnost státu posuzovat pouze podle formální existence či neexistence rozhodnutí zrušeného pro nezákonnost, ale je třeba hodnotit skutečný dopad zásahu veřejné moci do základních práv poškozeného. Zdůraznila, že trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby, neboť skutek nebyl trestným činem. Orgány činné v trestním řízení přitom měly dle žalobkyně od počátku k dispozici všechny podstatné skutečnosti pro závěr, že trestní stíhání není důvodné, tomu odpovídá i to, že věc byla nejprve odložena a k jejímu obnovení došlo až na základě změny právního názoru. Trvala na tom, že pokud by nedošlo k zajištění jejích finančních prostředků, škoda by jí nevznikla, a stát proto musí nést odpovědnost za následky svého postupu. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dle žalobkyně mechanicky převzal závěr, že zproštění obžaloby samo o sobě nezakládá nezákonnost předchozích zajišťovacích rozhodnutí, žalobkyně požadovala individuální posouzení, zda zajištění majetku ve světle výsledku trestního řízení materiálně obstojí. Přičemž podle ní v projednávané věci neobstojí, protože orgány činné v trestním řízení disponovaly všemi potřebnými informacemi již od počátku a k zásahu do majetkové sféry žalobkyně by při správném právním hodnocení vůbec nedošlo. Žalobkyně dále vytýkala soudu prvního stupně, že se z důvodu údajné absence odpovědnostního titulu vůbec nezabýval existencí ani výší škody. Výhrady měla žalobkyně i proti způsobu, jakým soud prvního stupně provedl dokazování. Tvrdila, že soud prvního stupně formálně označil řadu listin za přečtené, avšak ve skutečnosti jejich obsah nepřednesl ani řádně nesdělil. Také namítala, že nebyla poučena podle § 118a o.s.ř., a rozsudek je proto překvapivým rozhodnutím, žalobkyni soud prvního stupně neumožnil ani závěrečné shrnutí věci podle § 119a odst. 2 o.s.ř. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání znovu zdůraznila, že usnesení, kterými bylo rozhodnuto o zajištění, nebyla nikdy zrušena pro nezákonnost, a nelze je tedy považovat za nezákonná rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Také poukázala na to, že úvaha o důvodnosti zajištění po dobu trestního řízení je na orgánech činných v trestním řízení a není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

7. K vyjádření žalované podala žalobkyně ještě repliku, v níž setrvala na svých stanoviscích.

8. Odvolací soud poté na základě podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Na základě námitek žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl řádně dokazování, zopakoval odvolací soud k důkazu usnesení právnická osoba o zajištění peněžních prostředků žalobkyně ze dne 3. 4. 2017, č. j. spisová značka, a ze dne 31. 1. 2018, č. j. spisová značka, stížnosti žalobkyně proti usnesením o zjištění ze dne 7. 4. 2017 a ze dne 2. 2. 2018. Dále žádost žalobkyně o výkon dohledu ze dne 11. 10. 2017 adresovanou právnická osoba, v níž žalobkyně namítá, že skutek nenaplňuje znaky trestného činu. Dále usnesení právnická osoba ze dne 29. 6 2018, č. j. spisová značka, kterým bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, i stížnost žalobkyně ze dne 16. 7. 2018 proti tomuto usnesení. Dále rozsudek Krajského soudu v adresa ze dne 2. 7. 2021, č. j. spisová značka, kterým soud uznal obžalované jméno FO a jméno FO vinnými z trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 trestního zákoníku, a současně uložil žalobkyni ochranné opatření – zabrání věci, a to veškerých zajištěných prostředků, i odvolání žalobkyně ze dne 6. 9 2021 proti tomuto rozsudku, kterým žalobkyně napadla výrok o zabrání věci. Odvolací soud také doplnil dokazování rozsudkem Vrchního soudu v adresa ze dne 7. 4. 2022, č. j. spisová značka, kterým byli obžalovaní jméno FO a jméno FO zproštěni obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť označený skutek nebyl trestným činem. Dále odvolací soud zopakoval k důkazu usnesení Krajského soudu v adresa ze dne 15. 6. 2022, č. j. spisová značka, ve znění opravného usnesení, kterým soud dle § 79f odst. 1 trestního řádu zrušil zajištění všech peněžních prostředků žalobkyně s tím, že po pravomocném zproštění obžalovaných fyzických osob pominul důvod k dalšímu trvání zajištění.

10. Po takto zopakovaném a doplněném dokazování odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a odvolací nemá důvodu se od zjištění soudu prvního stupně odchylovat.

11. Odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně opominul žalobkyni poučit dle § 118a o. s. ř., neboť v této věci se rozhodnutí o nároku odvíjí od právního posouzení věci, a nebyl důvod pro poučení o nutnosti doplnit tvrzení, či důkazy. Smyslem § 118a odst. 1, odst. 2 o.s.ř. je poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta pro neunesení procesních břemen. Uvedená ustanovení však nelze vyložit tak, že by soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 3236/16).

12. Stěžejní odvolací námitkou v této věci bylo, že bylo-li trestním řízení proti fyzickým osobám skončeno zproštěním obžaloby, tedy jinak řečeno, lze-li zahájení uvedeného řízení považovat za nezákonné, pak lze za nezákonné považovat i rozhodnutí zajištění peněžních prostředků žalobkyně. Této námitce však nelze přisvědčit.

13. Dlouhodobě ustálená judikatura dovodila, že rozhodnutí o zproštění obžaloby je rozhodnutím, které ruší účinky zahájeného trestního stíhání, a ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a pro jeho účely činí nezákonným rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014). Okolnost, že trestní stíhání nevyústilo v pravomocné odsuzující rozhodnutí, ale neznamená, že by bylo možno považovat celé trestní řízení za nezákonné, a proto se úkony v něm učiněné nestávají automaticky nesprávnými ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. či nezákonnými podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., nebyla-li jednotlivá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení [např. o vydání a odnětí věci, zajištění peněžních prostředků na účtu, zaknihovaných cenných papírů, nemovitosti a jiné majetkové hodnoty a náhradní hodnoty (§ 78–79f trestního řádu) a následně o vrácení věci (§ 80–81b trestního řádu)] předepsaným procesním postupem pro nezákonnost zrušena (viz Vojtek Petr, § 8 Nezákonnost pravomocného rozhodnutí, in: Vojtek Petr: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012.).

14. Judikatura Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálena v konstantním závěru, že za nezákonné lze považovat jen takové rozhodnutí, jež bylo příslušným orgánem zrušeno či změněno pro svou nezákonnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3322/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2851/21), ovšem pokud rozhodnutí (jako v tomto případě rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků) bylo zrušeno nikoliv pro svou nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dány nejsou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, a obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, bod 19, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4205/18, nebo ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 230/23, nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2639/2023). Tento závěr přitom dopadá i na případ žalobkyně.

15. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, podrobně vysvětlil, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost všech postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání, neboť opačný závěr by ve svém důsledku znamenal, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, byly nezákonné např. veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinnosti svědka či znalce by nebylo možno spojovat žádné důsledky apod. Usnesení právnická osoba o zajištění peněžních prostředků žalobkyně ze dne 3. 4. 2017, č. j. spisová značka, a ze dne 31. 1. 2018, č. j. spisová značka, se tedy nestala v důsledku zproštění obžaloby nezákonnými, jak se žalobkyně nesprávně domnívá. Podmínkou toho, aby bylo možno je označit za nezákonná ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., bylo jejich zrušení. K tomu, ale v tomto případě nedošlo i přesto, že žalobkyně využila možnosti podat proti usnesením právnická osoba stížnosti.

16. Nejvyšší soud také vysvětlil (naposledy v usnesení ze dne 17. 4. 2026, č. j. 30 Cdo 621/2026-324), že důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08, který žalobkyně zmínila v dovolání, byť jsou obecně formulované, nelze automaticky vztahovat na jiné případy, než je posouzení zavinění jako okolnosti vylučující odpovědnost státu ve smyslu § 12 zákona č. 82/1998 Sb. tam, kde je jinak naplněn odpovědnostní titul (rozhodnutí o vazbě), a formálně i předpoklady uvedené v ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb., avšak soud dospěje k závěru, že v posuzovaném trestním řízení byl institut trestního práva (vazba) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem, což ale není případ žalobkyně. Skutečnost, že trestní stíhání žalobkyně bylo od počátku zjevně bezdůvodné, což uváděla i ve svých stížnostech, nelze z provedených důkazů dovodit, ve věci byli obvinění soudem v prvním stupni shledáni vinnými, a pokud v odvolacím řízení soud shledal, že žalovaný skutek nebyl trestným činem, neplyne z toho, že by trestní stíhání bylo od počátku zjevně šikanózní či excesivní. Výše zajištěných prostředků žalobkyně zdaleka nedosahovala ani předpokládané výše škody, ani rozsah zajištění tedy nelze hodnotit jako nepřiměřený. Stejně tak odvolací soud nehodnotil délku trestního na základě provedených důkazů jako zjevně nepřiměřenou složitosti řízení.

17. Rovněž z judikatury Ústavního soudu se podává, že právo na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci není právem absolutním a neomezitelným. V kolizi s dotčeným právem stojí veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, který zákonná úprava musí reflektovat. Nepřiměřeně extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést, i s ohledem na institut regresního nároku státu vůči konkrétnímu jednotlivci vykonávajícímu veřejnou moc, k důsledku, jež doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (chilling effect). Ten se může projevit v lepším případě v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (např. v podobě opatrného rozhodování), v horším případě až v úplné rezignaci na výkon veřejné moci (viz např. usnesení ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 687/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1313/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 230/23 aj.). V usnesení ze dne 17. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 1431/26, posuzoval Ústavní soud rovněž případ, kdy se stěžovatel domáhal náhrady škody způsobené zajištěním finančních prostředků, a neshledal odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. tam, kde rozhodnutí o zajištění věcí nebylo zrušeno pro nezákonnost, nýbrž proto, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby a důvody pro zajištění věcí pominuly.

18. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nebyl naplněn odpovědnostní titul, což samo o sobě představuje dostatečný důvod pro zamítnutí uvedeného požadavku na náhradu škody. Odvolací soud se proto ve shodě se soudem prvního stupně nevěnoval otázce výše škody, a provedení důkazů, které k tomu žalobkyně navrhla (znalecký posudek ve znění dodatku a výslech znalce) zamítl.

19. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., a i v této fázi řízení zcela procesně úspěšné žalované odvolací soud přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalované náleží paušální náhrada nezastoupeného účastníka za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast u jednání) po 450 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve znění jejího výkladu provedeného Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, tj. celkem 1 350 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, pokud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).