70 Co 248/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované A. reg. č. číslo, sídlem Adresa žalované A jednající prostřednictvím odštěpného závodu Jméno žalované B, IČO: IČO žalované B, sídlem Adresa žalované B zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 65 146 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2026, č. j. 17 C 450/2025-130,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 139,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Jméno advokátky.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 65 146 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 65 146 Kč od 13. 9. 2025 do zaplacení (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované v částce 26 802 Kč (výrok II.).

2. Žaloba vycházela z tvrzení, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, tituly před jménem jméno FO, nar. datum (dále také jen „pojistník“) byla dne 11. 12. 2008 uzavřena pojistná smlouva název č. číslo (dále též jen „pojistná smlouva“). Uzavřenou pojistnou smlouvu považovala žalobkyně za absolutně neplatnou, neboť obsahovala zneužívající a neurčitá ujednání o poplatcích a o určení rizikového pojistného, což bylo dle žalobkyně v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. V pojistné smlouvě bylo sjednáno pojištění pro případ smrti nebo dožití s měsíčním pojistným v částce 1 125 Kč. tituly před jménem jméno FO jako pojistník zaplatila na pojistném celkem 351 054 Kč, žalovaná vyplatila pojistníkovi odkupné ve výši 275 846 Kč poté, co pojistný vztah skončil výpovědí. Pohledávku tvořící rozdíl mezi uhrazeným pojistným a vyplaceným odkupným na základě pojistné smlouvy nabyla žalobkyně od pojistníka na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 2. 2026.

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Předně namítla, že pojistná smlouvy byla sjednána platně, a odmítla, že by pojistná smlouva obsahovala zneužívající či nepřiměřená ujednání. Dále uvedla, že k žádosti pojistníka byla v roce 2015 provedena konverze Smlouvy na produkt název, kdy byl pojistník seznámen s přesnou výší jednotlivých složek rizikového pojistného a poplatků. Namítla rovněž nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, neboť smlouva o postoupení pohledávky považovala za rozpornou s dobrými mravy. Vznesla také námitku promlčení žalovaného nároku, a to v subjektivní a částečně i v objektivní promlčecí lhůtě. Pro případně nepromlčenou část pak tvrdila zápočet s již vyplaceným odkupným.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (pojistník) uzavřela dne 11. 12. 2008 s žalovanou pojišťovnou smlouvu o investičním životním pojištění s měsíčním pojistným 1 125 Kč. Pojistné bylo umísťováno z vůle pojistníka do různých fondů a v průběhu času se výše pojistného měnila. Na pojistném bylo zaplaceno celkem 351 054 Kč. Po žádosti předchůdkyně žalobkyně byla pojistná smlouva zrušena ke dni 5. 9. 2025 a žalovaná vyplatila odkupné 285 908 Kč. Rozdíl mezi zaplaceným pojistným a odkupným činí 65 146 Kč. Dne 5. 2. 2026 byla tato pohledávka ve výši 65 146 Kč pro tvrzenou neplatnost pojistné smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení postoupena na žalobkyni.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav zejména podle ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že s ohledem na datum uzavření pojistné smlouvy je v projednávané věci rozhodná právní úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). S ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení se soud prvního stupně přednostně zabýval právě touto námitkou a tvrzenou absencí dobré víry žalované. Soud prvního stupně vycházel z toho, že podle ustanovení § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění bezdůvodného obohacení promlčí v objektivní době tří let. Tato začíná běžet ve vztahu ke každému rozšíření majetkové sféry obohaceného zvlášť, tj. postupně ke každé jednotlivé platbě na pojistném. S ohledem na to soud prvního stupně nepřistoupil na mechanismus vypořádání navrhovaný žalobkyní a konstatoval, že žaloba byla podána dne 6. 11. 2025, přičemž jediné platby na pojistném, které by teoreticky nebyly promlčeny, jsou ty za období od listopadu 2022 do srpna 2025 tj. ve výši 74 970 Kč; tuto částku však vyplacené odkupné výrazně převyšuje. Dle soudu prvního stupně je pak tyto částky možné vzájemně započíst, což ostatně navrhla i sama žalovaná. Na nepromlčené plnění proto žalobkyně nemá nárok. K mechanismu vypořádání odkázal na ustálenou judikaturou Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, v obdobných věcech (odkázal na rozsudky ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 17 Co 448/2024, ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 58 Co 534/2024, ze dne 12. 3. 2025, sp. zn 72 Co 13/2025, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 72 Co 174/2023, ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 70 Co 254/2024, a ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 13 Co 254/2025). Námitku žalobkyně, dle níž je potřeba při posuzování objektivní promlčecí doby uplatnit zásadu efektivity v souladu s judikaturou SDEU, soud prvního stupně neshledal důvodnou s tím, že v řízeních o vrácení plateb zaplacených jako pojistné na základě smluv, které žalobci považují za neplatné, není použití ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. v rozporu se zásadou efektivity na ochranu spotřebitele podle směrnice Rady 93/13/EHS, ani s pokyny pro její výklad (odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022; ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023; a ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023). Neviděl přitom důvod k předložení předběžné otázky SDEU. Stejně tak s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, neshledal důvodnou námitku nedostatku dobré víry. S ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil jako promlčený, neposuzoval již otázku platnosti pojistné smlouvy.

6. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním. Nesouhlasila s postupem soudu prvního stupně, který se nezabýval posouzením platnosti pojistné smlouvy a rozhodl pouze s ohledem na námitku promlčení. Dle žalobkyně ale není možné konstatovat promlčení nároku z bezdůvodného obohacení, pokud se nepostaví na jisto, zda tento nárok vůbec existuje. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že bez odpovědi na otázku, zda tu nárok je či nikoli (tj. zda bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo či nikoli), nelze zjistit ani okamžik, kdy začne běžet objektivní promlčecí doba. Pojistná smlouva je dle žalobkyně neplatná proto, že pojistník nebyl seznámen se sazebníkem, a rovněž pro další zneužívající ustanovení, která však soud prvního stupně nezjišťoval. V daném případě nebylo ve vztahu k žalobkyni zaručeno dodržování práv přiznaných směrnicí Rady 93/13/EHS. K promlčení nároku pak namítala, že není možné aplikovat objektivní promlčecí dobu, což vyplývá jak z judikatury SDEU, tak z judikatury Městského soudu v Praze. Žalobkyně dále namítala vědomost žalované o vadách pojistné smlouvy, a to s ohledem na dohledový benchmark právnická osoba č. číslo (vydaný v návaznosti na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v řízení sp. zn. 31 Cdo 1566/2017), určený všem pojišťovnám, kdy v rámci tohoto benchmarku právnická osoba upozornila na závažný nedostatek pojistných smluv odkazujících v rámci jejich textu na jiné dokumenty. Žalovaná však nijak neinformovala pojistníka o možné právní vadě pojistné smlouvy a neučinila nic pro zhojení právně závadného stavu. S ohledem na uvedené nemohla být námitka promlčení uplatněna v dobré víře. Žalobkyně nesouhlasila ani se soudem prvního stupně provedeným vypořádáním vzájemných plnění. Při vypořádání vzájemných plnění z neplatné smlouvy je dle žalobkyně potřeba aplikovat § 457 obč. zák. ve spojení se závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 (R 28/2006), podle něhož se vzájemné pohledávky na plnění z bezdůvodného obohacení vypořádávají k okamžiku, kdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl. Jestliže se vzájemné pohledávky vypořádávají k okamžiku, kdy vznikly, nemohly být k tomuto okamžiku promlčeny. Předmětem vzájemného vypořádání tak mají být veškeré vzájemné pohledávky, nikoliv pouze nepromlčená plnění. K tomu pak odkázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze (sp. zn. 29 Co 335/2024, sp. zn. 62 Co 255/2025, sp. zn. 72 Co 335/2025 a sp. zn. 30 Co 235/2025). Žalobkyně rovněž navrhla položení předběžné otázky SDEU týkající se aplikace směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury SDEU. Závěrem pak odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

7. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání ztotožnila s postupem soudu prvního stupně, který se z důvodu hospodárnosti nezabýval posouzením platnosti pojistné smlouvy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1336/2025. K námitce promlčení uvedla, že soud prvního stupně správně neaplikoval judikaturu SDEU ohledně zásady efektivity, neboť je třeba rozlišovat mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením smlouvy o životním pojištěním, jakožto investicí svého druhu, a je tak třeba aplikovat rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uvedla, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by námitka byla projevem zneužití práva na úkor žalobkyně ani že by se jednalo o záměrně nepoctivé jednání. Stran otázky vypořádání nepromlčených peněžních plnění se žalovaná opět ztotožnila s odůvodněním napadeného rozhodnutí a připomněla rozhodovací praxi Městského soudu v Praze. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

8. V podání ze dne 11. 8. 2026 žalobkyně upozornila na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3645/25, z něhož dle jejího názoru vyplývá, že nelze dovodit neplatnost pojistné smlouvy podle § 37 obč. zák. a následně nárok odmítnout jako promlčený podle § 107 obč. zák., aniž by soud provedl spotřebitelský přezkum podle § 55 a § 56 obč. zák. ve světle směrnice 93/13/EHS. Odkázala také na rozsudek SDEU C188/25, který ukládá vnitrostátním soudům povinnost nepoužít ani ustálenou judikaturu vyššího soudu, pokud je neslučitelná s unijním právem. Žalobkyně zdůraznila, že skutkový základ spotřebitelského přezkumu je v této věci přítomen od počátku, neboť pojistná smlouva odkazovala na externí dokumenty (VPP, ZPP, Sazebník poplatků), které určovaly ekonomické parametry pojištění, aniž by bylo prokázáno, že se s nimi pojistník před uzavřením smlouvy seznámil. Dle žalobkyně i pokud by soud dospěl k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy podle § 37 obč. zák., tak tato vnitrostátní kvalifikace nevylučuje paralelní posouzení podle směrnice 93/13/EHS, které může mít odlišné právní důsledky. U nároků vyplývajících ze zneužívajících ujednání je přitom nutné zkoumat, kdy spotřebitel mohl objektivně nabýt vědomost o tom, že smluvní mechanismus byl netransparentní a že mu vznikl restituční nárok. Žalobkyně uvedla, že soud musí identifikovat konkrétní ujednání podléhající přezkumu, učinit skutkový závěr o seznámení pojistníka s externími pravidly, provést přezkum podle § 55 a § 56 obč. zák. ve světle směrnice 93/13/EHS, a teprve poté posoudit promlčení s ohledem na zásadu efektivity. Pokud soud považuje některou otázku unijního práva za nejasnou, musí zvážit předložení předběžné otázky SDEU.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.). Po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), ve znění účinném od 1. 1. 2014, se totiž posuzovaný nárok řídí dosavadními právními předpisy, tj. již zmíněnou právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.), a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a to včetně právního režimu žalobou uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení plynoucího z tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, či usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn.Anonymizováno 28 Cdo 1948/2018) a běhu promlčecích dob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1810/2024).

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu a jeho skutková zjištění ve vztahu k uzavření pojistné smlouvy, výši zaplaceného pojistného, výše vyplaceného odkupného a postoupení pohledávky na žalobkyni považuje odvolací soud za správná, pročež na ně dále v zájmu stručnosti toliko odkazuje. Odvolací soud ovšem přisvědčil námitce žalobkyně, že za účelem právního posouzení námitky promlčení nároku žalobkyně, který měl spočívat v bezdůvodném obohacení žalované, bylo nejprve třeba postavit na jisto, zda k takovému bezdůvodnému obohacení na straně žalované došlo. Bylo tak namístě zabývat se otázkou platnosti pojistné smlouvy.

12. Odvolací soud proto zopakoval k důkazu pojistnou smlouvu (pojistná smlouva název č. číslo uzavřená dne 11. 12. 2008) a smluvní dokumentace, jež tvořila její nedílnou součást (Všeobecné pojistné podmínky a Zvláštní pojistné podmínky PP). Zjistil, že uvedené listiny neobsahují ujednání o rizikovém pojistném (konkrétní výši tohoto pojistného ani způsob jeho výpočtu; v ustanovení čl. 7 odst. 7 Zvláštních pojistných podmínek ZPP je pouze uvedeno, že částka potřebná k úhradě rizika spojeného s pojištěním „se vypočte ze sazebníku, který je přístupný v sídle pojišťovny, a pojistné částky platné k datu snižování počtu akumulačních jednotek“). Vzhledem k tomu, že jde o takovou vadu, kterou nelze oddělit od ostatního obsahu pojistné smlouvy (sjednání výše pojistného je esenciální náležitostí pojistné smlouvy podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. e/ zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném ke dni sjednání pojistné smlouvy), je celá smlouva absolutně neplatná. Jedná se o případ neplatnosti právního úkonu pro vadu projevu ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák. – neurčitosti vyplývající z absence ujednání, bez nichž nelze určit, jaké závazky pro účastníky ze smlouvy plynou, a tudíž má přímý dopad na celou smlouvu.

13. V návaznosti na závěr o neplatnosti pojistné smlouvy pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. nemůže obstát argumentace žalobkyně o zneužívajícím charakteru ujednání o poplatcích, o jejich sepsání netransparentním jazykem a s tím související neaplikace objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023, pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, ve shodě s usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, konstatoval, že ve věci týkající se určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v uhrazeném pojistném nejde o případ, kdy směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnic Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů, musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, případně v neurčitosti či nesrozumitelnosti ujednání (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nelze její obsah podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti, tj. zda nejde o ujednání, jež způsobuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

14. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU (viz rozsudek ve věci C-485/19, který zmiňovala i žalobkyně) pak vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost či absence obligatorních smluvních ujednání. V rozsudku ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, Nejvyšší soud vysvětlil, že vedle sebe nemohou obstát závěr, že smlouva určité ujednání neobsahuje, a závěr, že „takové ujednání“ je nepřiměřené. Jinak řečeno nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco určitě neujednaly. To, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti. Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že takové ujednání není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem. Proto také nemůže obstát závěr o nemožnosti aplikace úpravy týkající se objektivní promlčecí lhůty.

15. Ze závěru o neplatnosti pojistné smlouvy pro neurčitost a ze skutečnosti, že její strany si navzájem poskytly peněžitá plnění, plyne vznik tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 457 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013 ve výši odpovídající tomu, oč peněžité plnění právní předchůdkyně žalobkyně přesahuje peněžité plnění poskytnuté žalovanou (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002).

16. Žalobkyně nicméně nemohla být v řízení úspěšná s ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení. Promlčecí doba a její běh je třeba, vzhledem k datu uzavření neplatné pojistné smlouvy (11. 12. 2008), posuzovat podle ustanovení § 107 obč. zák. (viz výše citovaný § 3036 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 74/2025), dle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí ve dvouleté subjektivní a tříleté objektivní promlčecí době. Obě tyto lhůty jsou na sobě nezávislé a běh jedné lhůty nepodmiňuje běh druhé.

17. Žalobkyně s odkazem na evropskou legislativu a judikaturu namítá, že objektivní promlčecí lhůtu nelze na tento případ aplikovat. Ústavní soud se této otázce věnoval v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 (na které žalobkyně také odkazovala) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru od nebankovní společnosti) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení právnická osoba ze dne 2. 5. 2012, ve kterém tento regulátor rovněž nedospěl k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci právnická osoba. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani právnická osoba přijmout výklad, podle něhož se účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavřené smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. V usnesení ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23, Ústavní soud své předchozí závěry potvrdil a aproboval závěr Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 27. 6. 2023, č. j. 33 Cdo 3579/2022-179, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS), nýbrž šlo o neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu). Zcela shodně se pak vyjádřil Nejvyšší soud v řadě dalších svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2394/2022, v rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2951/2022, v usnesení ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, v usnesení ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023. Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že nárok (pojistníka – spotřebitele) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné smlouvy o životním pojištění, kdy neplatnost smlouvy zakládá absence (neurčitost) podstatného ujednání, není přímým nárokem spotřebitele vyplývajícím z porušení unijního práva a nejde tedy o případ, kdy unijní právo brání použití § 107 odst. 2 obč. zák.

18. Odvolací soud nepřehlédl, že Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Co 98/2025, nebo i v rozsudku ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 29 Co 157/2024 a i dalších rozsudcích senátu 29 Co, v případech obdobných pojistných smluv s odkazem na směrnici Rady 93/13/EHS odmítl aplikovat objektivní promlčecí lhůtu dle § 107 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. V uvedených rozhodnutích však zcela chybí důvody, pro něž soud nerespektoval výše citovanou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. V řadě dalších obdobných věcí (například sp. zn. 11 Co 330/2025, sp. zn. 13 Co 250/2025, sp. zn. 14 Co 57/2026, sp. zn. 18 Co 118/2025, sp. zn. 19 Co 88/2026, sp. zn. 51 Co 91/2025, sp. zn. 54 Co 231/2025 anebo sp. zn. 70 Co 254/2024) odvolací soud naopak shledal, že nejde o případy, kdy unijní právo brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení. Nejvyšší soud ve své recentní judikatuře názoru senátu 29 Co o nemožnosti aplikace objektivní promlčecí doby rovněž nepřisvědčil. V rozsudcích ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 (jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29 Co 335/2024-95) a ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 714/2025 (jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, č. j. 29 Co 157/2024-294) Nejvyšší soud shledal, že senát 29 Co pochybil, jestliže hodnotil pojistnou smlouvu − neplatnou z důvodů absence obligatorních ujednání a neurčitosti – také z hlediska toho, zda obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě žalobkyně značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a uzavřel, že zánik nároku uplynutím objektivní promlčecí doby odporuje zásadě efektivity právních nástrojů, které právo dává spotřebitelům k jejich ochraně. Odvolací soud proto k menšinovému rozhodování převážně senátu 29 Co nepřihlížel a rozhodoval v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu.

19. Právě s ohledem na konzistentní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu stran užití směrnice Rady 93/13/EHS odvolací soud neshledal jakýkoli relevantní důvod pro žalobcem požadované předložení předběžné otázky SDEU na výklad zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS. Změnu citované konstantní judikatury Ústavního soudu nepředstavuje ani nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3645/25, na který odkazovala žalobkyně, v něm Ústavní soud posuzoval situaci, kdy strany pojistné smlouvy uzavřené podle obč. zák. před 1. 1. 2014 podřídily následně pojistnou smlouvu režimu o. z. a možnou aplikací práva EU na tuto situaci, o takový případ však v posuzovaném případě nešlo.

20. Z citovaných závěrů Ústavního soudu rovněž vyplývá, že námitka promlčení v obdobných případech obecně není hodnocena jako rozporná s dobrými mravy, pakliže nenastala některá judikaturou dovozených výjimek, zejména, že by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V tomto případě existence okolností, pro které by bylo možno zcela výjimečně úspěšně uplatnit nemravnost vznesené námitky promlčení, zjištěna nebyla.

21. Odvolací soud také neshledal, že by z obsahu spisu bylo možné usuzovat na úmyslné bezdůvodné obohacení žalované, u nějž by promlčecí lhůta činila 10 let. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že ze strany žalované šlo o vědomé bezdůvodné obohacování, neboť po vydání dohledového benchmarku právnická osoba č. číslo a návaznosti na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v řízení sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 jí muselo být zřejmé, že smlouvy o životním pojištění jsou neplatné. Je třeba zdůraznit, že každou smlouvu soud posuzuje individuálně a neplatí, že každou smlouvu o životním pojištění automaticky shledá neplatnou (viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 55 Co 159/2024, nebo ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 51 Co 17/2025, v nichž odvolací soud shledal smlouvu o životním pojištění platnou).

22. Z aplikovatelnosti § 107 odst. 2 obč. zák. na daný případ pak plyne, že právo na vrácení veškerých plateb pojistného zaplacených dříve než 3 roky před podáním žaloby, tj. přede dnem 6. 11. 2025, bylo promlčeno v důsledku uplynutí zákonné objektivní promlčecí lhůty, běžící samostatně od zaplacení každé platby pojistného. Jak zjistil soud prvního stupně, nepromlčena byla částka 74 970 Kč. V řízení nebylo sporné, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vyplatila dne 30. 9. 2025 částku 275 846 Kč a v rámci své procesní obrany ve vztahu k nepromlčené části nároku uplatnila námitku započtení této částky. Započtením byl nepromlčený nárok uspokojen.

23. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že při posouzení započtení vzájemných plnění soud prvního stupně postupoval nesprávně. Ustanovení § 457 obč. zák. ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, nehovoří však o tom, jak přitom postupovat. V případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu § 457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, projevuje se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013 i tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. V souladu s těmito pravidly pak soud postupuje i bez návrhu, respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015). Ze zákona, ani z judikatury neplyne žalobkyní dovozovaný názor o jejím právu započíst její promlčenou pohledávku na nepromlčenou pohledávku žalované.

24. S ohledem na výše uvedené důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného akcesorického nákladového výroku.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení byla žalovaná zcela procesně úspěšná, a odvolací soud jí proto přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Náhrada sestává z odměny advokáta určené dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 3 740 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a z 21 % DPH ve výši 1 759,80 Kč, celkem tedy 10 139,80 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, pokud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).