17 C 450/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Šárkou Dimitriadisovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně services s.r.o., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno Jméno žalované. zahraniční osoba registrovaná pod č. Anonymizováno sídlem Adresa žalované, Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 65 146 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 65 146 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 65 146 Kč od 13.9.2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 26 802 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované, Jméno advokátky, advokátce.

1. Právní předchůdkyně žalobkyně, tituly před jménem jméno FO, nar. 16. 7. 1979 (dále též „Pojistník“), se žalobou ze dne 6. 11. 2025 domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 75 208 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že se jedná o rozdíl uhrazeného pojistného a vyplaceného plnění, které bylo poskytnuto na základě pojistné smlouvy hodnota uzavřené dne 11. 12. 2008 (dále též jen „Smlouva“). Ve Smlouvě bylo sjednání pojištění pro případ smrti nebo dožití s měsíčním pojistným v částce 1 125 Kč. Pojistník zaplatil na pojistném celkem 351 054 Kč, žalovaná poskytla Pojistníkovi na základě Smlouvy prostřednictvím výplaty odkupného plnění ve výši 275 846 Kč. Pojištění skončilo výpovědí. Pohledávku tvořící rozdíl uhrazeného pojistného a vyplaceného plnění poskytnutého na základě Smlouvy od Pojistníka v rozsahu 65 146 Kč žalobkyně nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 2. 2026. Žalobkyně namítala neplatnost Smlouvy pro rozpor se zákonem a evropským právem z důvodu, že obsahuje zneužívající, resp. nepřiměřená ujednání. V této souvislosti odkázala na rozhodovací praxi Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze. Dne 12. 9. 2025 byla žalovaná k zaplacení žalované částky vyzvána, plnit však odmítla.

2. Žalovaná žalobkyní uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Předně uvedla, že k žádosti Pojistníka byla v roce 2015 provedena konverze Smlouvy na produkt Anonymizováno, kdy byl Pojistník seznámen s přesnou výší jednotlivých složek rizikového pojistného a poplatků. Dále namítla nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, neboť smlouva o postoupení pohledávky je v rozporu s dobrými mravy. Spotřebitelská ochrana se uplatní totiž pouze tehdy, pokud je spotřebitel v řízení sám žalobcem nebo žalovaným. Rovněž vznesla námitku promlčení žalovaného nároku, a to v subjektivní a částečně i v objektivní promlčecí lhůtě. Pro případně nepromlčenou část pak tvrdila zápočet s již vyplaceným odkupným. Odmítla, že by Smlouva obsahovala zneužívající či nepřiměřená ujednání, Smlouva byla sjednána platně.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 3. 2026 bylo řízení co do částky 10 062 Kč se zákonným úrokem ve výši 10,50 % ročně od 13. 9. 2025 do zaplacení zastaveno (výrok I) a zároveň bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví – návrhu jméno FO, aby na její místo v řízení vstoupila žalobkyně (výrok II).

4. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně, tituly před jménem jméno FO, nar. 16. 7. 1979, jako pojistník a zároveň jako pojištěný na předepsaném formuláři žalované navrhla žalované jako pojistiteli dne 11. 12. 2008 uzavření pojistné smlouvy č. hodnota s počátkem pojištění od 12. 12. 2008. Předmětem smlouvy bylo životní pojištění Anonymizováno s měsíčním pojistným ve výši 1 125 Kč a pojistnou částkou pro případ smrti ve výši 200 000 Kč s trváním pojištění na 31 let a umístěním pojistného do Fondu smíšeného (70 %) a Fondu českých akcií (30 %). Součástí smlouvy byly všeobecné a zvláštní podmínky, se kterými se předchůdkyně žalobkyně seznámila (pojistná smlouva životního pojištění Anonymizováno číslo hodnota na čísle listu 8–10, shodně na čísle listu 37 - 42). Smlouva byla uzavřena k výročí dožití věku klienta 60 let 4 měsíců a 26 dní (pojistka k pojistné smlouvě číslo hodnota na č.l. 9).

6. Smlouva se řídí právem České republiky. Podíly v investičním pojištění jsou definovány následujícím způsobem: v investičním pojištění může pojistník zvolit umístění pojistného do finančních fondů, které pojistitel určil pro investiční pojištění. Hodnota podílu, tedy prodejní cena podílové jednotky finančního fondu, se stanoví jako zaokrouhlený podíl hodnoty finančního fondu a celkového počtu podílových jednotek tohoto fondu. Při volbě umístění pojistného do finančních fondů je možné volit buď umístění pojistného do jednotlivých fondů dle uvážení pojistníka nebo volit tzv. investiční strategii sestavenou pojistitelem (všeobecné zvláštní pojistné podmínky pro produkt investor plus B 150 na čísle listu 43–52).

7. Pojistník navrhl změnu Smlouvy na jiný pojistný produkt dne 16. 10. 2015. Pojistník byl seznámen s konkrétní výší hrazeného rizikového pojistného, respektive s výší nově účtovaného rizikového poplatku (návrh na změnu pojistné smlouvy, konverze z roku 2015, na čísle listu 53–58).

8. Žalovaná informovala Pojistníka v souvislosti s výročím Smlouvy o aktuálním stavu podílového účtu (pojistka k pojistné smlouvě číslo hodnota ze dne 24. 12. 2020 na čísle listu 70–72).

9. Pojistník zaplatil žalované na pojistném celkem 351 054 Kč. Od 12. 11. 2022 zaplatil pojistník žalované částku 74 970 Kč (přehled plateb ze dne 11. 7. 2025 na čísle listu 15–19; vybrané pohyby na účtu na čísle listu 20; přehled přijatých plateb na čísle listu 62–63).

10. Žalovaná oznámila Pojistníkovi, že Smlouva byla na základě jeho žádosti zrušena ke dni 5. 9. 2025 s tím, že výše odkupného činí 285 908 Kč (zrušení pojistné smlouvy s výplatou odkupného ze dne 30. 9. 2025 na čísle listu 59–60). Dne 30. 9. 2025 žalovaná Pojistníkovi částku 285 908 Kč vyplatila (podrobnosti kreditní debetní transakce na čísle listu 61).

11. Předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou přípisem ze dne 12. 9. 2025 k zaplacení žalované částky (výzva k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 12. 9. 2025 na čísle listu 13, včetně doručenky na čísle listu 14).

12. Pojistník a žalobkyně podepsali dne 5. 2. 2026 prohlášení, dle kterého uzavřeli smlouvu o postoupení žalované pohledávky za žalovanou, tj. z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 65 146 Kč s příslušenstvím, vzniklého na základě neplatné Smlouvy (příloha číslo 3 ke smlouvě postoupení pohledávky na čísle listu 87).

13. Z dalších v řízení provedených důkazů (sazebník investičního životního pojištění na čísle listu 64–69; dohledový benchmark číslo 3/2019 České národní banky na čísle listu 89–90; nález finančního arbitra ze dne 23. 8. 2023; rozhodnutí o námitkách finančního arbitra ze dne 16. 11. 2023 na čísle listu 104–110) soud pro rozhodnutí věci nezjistil nic podstatného.

14. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

15. Právní předchůdkyně žalobkyně, jako Pojistník, uzavřela dne 11. 12. 2008 s žalovanou investiční životní pojištění s měsíčním pojistným 1 125 Kč na dobou trvání 31 let. Pojistného bylo umísťováno z vůle Pojistníka do různých fondů a v průběhu času se výše pojistného měnila. Na pojistném bylo zaplaceno celkem 351 054 Kč. Po žádosti předchůdkyně žalobkyně byla smlouva zrušena ke dni 5. 9. 2025 a žalovaná vyplatila odkupné 285 908 Kč. Rozdíl mezi zaplaceným pojistným a odkupným činí 65 146 Kč. Dne 5. 2. 2026 byla tato pohledávka ve výši 65 146 Kč pro tvrzenou neplatnost Smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení postoupena na žalobkyni.

16. Výše uvedený skutkový stav posoudil soud po právní stránce dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), následovně:

17. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

18. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

19. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

20. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

21. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

22. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

23. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

24. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

25. Soud před samotným vypořádáním žalobní argumentace a obrany žalované poukazuje na závěry ustálené soudní praxe, shrnuté aktuálně např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1336/2025, podle nichž: „…namítne-li účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3343/09, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, publikovaný pod č. 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, publikovaný pod č. 45/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002).

26. Vzhledem k právě uvedenému se soud přednostně zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení žalovaného nároku a souladem této námitky s tvrzenou absencí dobré víry žalované. Žalobkyně podáním ze dne 10. 3. 2026 namítala nedostatek dobré víry a zároveň uvedla, že pro počátek běhu subjektivní lhůty je zapotřebí prokázat vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení. Stran objektivní lhůty je pak nutno uplatnit zásadu efektivity v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie.

27. K otázce promlčení. Předně je třeba konstatovat, že rozhodná právní úprava je v projednávané věci s ohledem na datum uzavření Smlouvy a přechodná ust. o. z. obsažena v obč. zák. Právo na vydání plnění bezdůvodného obohacení se promlčí v objektivní lhůtě tří let (§ 107 odst. 2 obč. zák). Co se týče objektivní promlčecí doby, tato začíná běžet ve vztahu ke každému rozšíření majetkové sféry obohaceného zvlášť, tj. postupně ke každé jednotlivé platbě na pojistném. Žalobkyně požadovala po žalované vrácení sumy bezdůvodného obohacení, kterou zjistila tak, že sečetla všechny platby pojistného, které právní předchůdkyně žalobkyně od uzavření pojistné smlouvy realizovala a tu následně snížila o vyplacené odkupné, přičemž rozdíl těchto dvou částek požadovala od žalované vydat jako bezdůvodné obohacení. Takto však s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalované nelze u opakovaného plnění postupovat; je nutno zjišťovat počátek běhu objektivní doby ve vztahu ke každé platbě pojistného. Uplatněný nárok totiž představuje soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklých ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení – oddělitelných plateb pojistného, které se promlčují samostatně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014). Pojistník hradil pojistné měsíčně. Žaloba byla podána dne 6. 11. 2025, kdy platby na pojistném, které by teoreticky nebyly promlčeny jsou tak za období od listopadu 2022 do srpna 2025 tj. ve výši 74 970 Kč. V tomto ohledu však vyplacené odkupné významně převyšuje tuto částku, přičemž tyto částky je možné vzájemně započíst, což ostatně žalovaná navrhla. Respektive, pokud bylo v řízení prokázáno, že žalovaná vyplatila právní předchůdkyni žalobkyně na odkupném (či „odkupném“, pro případ neplatnosti Smlouvy) částku násobně přesahující nepromlčený nárok na vydání bezdůvodného obohacení včetně příslušenství, znamená to, že na toto nepromlčené plnění žalobkyně nemá nárok. Závěr, že uvedený mechanismus vypořádání odpovídá smyslu a účelu § 457 obč. zák., je aprobován ustálenou judikaturou Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, v obdobných věcech (srov. rozsudky ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 17 Co 448/2024, ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 58 Co 534/2024, ze dne 12. 3. 2025, sp. zn 72 Co 13/2025, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 72 Co 174/2023, ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 70 Co 254/2024, a ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 13 Co 254/2025). V tomto kontextu nutno konstatovat, že názor stran nemožnosti aplikace objektivní promlčecí lhůty, vyjádřený především senátem 29 Co Městského soudu v Praze (a v jednom případě senátem 28 Co), jak odkazovala žalobkyně, soud nesdílí. Nejen proto, že uvedený závěr je v rozporu s většinovou praxí odvolacího soudu, ale především proto, že byl překonán níže citovanou judikaturou Ústavního soudu, týkající se otázky promlčení v souvislosti s neplatností smluv o životním pojištění a s tím spojených nároků.

28. Námitku žalobkyně, dle níž je potřeba při posuzování objektivní promlčecí lhůty uplatnit zásadu efektivity v souladu s judikaturou SDEU, soud neshledal důvodnou. V řízeních o vrácení plateb zaplacených jako pojistné na základě smluv, které žalobci považují za neplatné, není použití § 107 odst. 2 obč. zák. v rozporu se zásadou efektivity na ochranu spotřebitele podle směrnice Rady 93/13/EHS, ani s pokyny pro její výklad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022; ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023; a ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023).

29. S námitkou nedostatku dobré víry (jiné) žalované pojišťovny se pak vypořádal Ústavní soud již v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22. Uvedl, že „[n]eopodstatněná je námitka stěžovatele, který na základě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010 nebo na základě nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08 dovozuje, že obecnou podmínkou pro to, aby vznesení námitky promlčení bylo hodnoceno jako nerozporné s dobrými mravy, je okolnost, že účastníci (smluvního) vztahu musí být po celou dobu jeho trvání v dobré víře, že takový vztah je v souladu s právním řádem. Takto obecně formulovanou podmínku právní jistoty vážící se k posouzení otázky (ne)mravnosti vznesené námitky promlčení však podle Ústavního soudu ze žádného z odkazovaných rozhodnutí dovozovat nelze; zřetelně to vyplývá ze skutkových okolností, jak jsou vylíčeny v nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08, kdy tehdejší žalobkyně jednala ve zřetelném rozporu se smluvním ujednáním, když veškeré prostředky získané z vypořádání spoluvlastnictví převedla na svůj účet, ač v příslušné smlouvě bylo výslovně stanoveno, že zisky i ztráty se rozdělí poměrně mezi bývalé spoluvlastníky na základě velikosti jejich podílů. Nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení. Stěžovatel ani netvrdí, že by pojistná smlouva formulovaná vedlejší účastnicí obsahovala ustanovení, které by stěžovatele jakkoliv omezovalo v možnosti domáhat se nároků plynoucích z uzavřené pojistné smlouvy před soudem (srov. k tomu opačně skutkové okolnosti vylíčené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, kdy vypořádání vztahů mezi tehdejšími účastníky bylo smluvně podmíněno uplynutím doby třinácti let; tedy zjevně uplynutím doby, kdy by bylo možno proti jakémukoliv nároku vznášet námitku promlčení).“ Právě citované závěry, plně dopadající i na souzenou věc, jsou v obdobných věcech aprobovány i navazující judikaturou (viz bod 16 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23).

30. Soud se tedy ztotožňuje s argumentací Ústavního soudu vyslovené v rozhodnutí IV. ÚS 1984/22, že je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. Účastník neplatné pojistné smlouvy není povinen pojišťovně ničeho doplácet, pouze může při skončení pojistné smlouvy obdržet nižší zisk, než očekával. Na druhé straně účastník neplatné úvěrové smlouvy mohl být postižen i exekučně. Úvěry poskytované nebankovními subjekty s vysokými úrokovými mírami či smluvními pokutami a poplatky představují v České republice (a s ohledem na rozhodovací praxi SDEU patrně i v některých částech Evropské unie) celospolečenský problém, který bylo nutno řešit velmi tvrdými právními prostředky, mezi něž patří dokonce i zrelativnění institutu promlčení. Tuto naléhavost však soud v případě neplatných pojistných smluv na životní pojištění neshledává. Z uvedených důvodů proto soud obraně žalobkyně nepřitakal.

31. K návrhu žalobkyně na předložení předběžné otázky SDEU soud uvádí, že v projednávané věci nejde o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva. Podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie proto soud nemá povinnost předběžnou otázku položit, nýbrž pouze možnost tak učinit, je-li rozhodnutí o otázce výkladu unijního práva nezbytné pro rozhodnutí věci. Taková situace v nyní projednávané věci nenastala. Spor bylo možno rozhodnout na základě vnitrostátní právní úpravy promlčení a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž použití § 107 odst. 2 obč. zák. v obdobných věcech není v rozporu se zásadou efektivity ochrany spotřebitele podle směrnice 93/13/EHS. Soud neshledal žádnou dosud nevyřešenou otázku výkladu unijního práva ani takovou rozumnou pochybnost o jeho obsahu, která by byla pro rozhodnutí ve věci určující. Předložení předběžné otázky by proto nebylo potřebné k rozhodnutí sporu a vedlo by pouze k neodůvodněnému prodloužení řízení. Z těchto důvodů soud řízení podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. nepřerušil a předběžnou otázku SDEU nepředložil.

32. Žalobkyně dále ohledně námitky promlčení uvedla, že je namístě nejdříve zúčtovat vzájemně poskytnutá plnění sporných stran, a až poté je na místě přistoupit k posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002. Uvedený princip byl potvrzen Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 3. 2. 2026, č. j. 30 Co 10/2026-194, a v rozsudku ze dne 12. 11. 2025, č. j. 62 Co 255/2025-315. Žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu není na věc přiléhavý, neboť se týká skutkově zcela odlišné věci (vrácení nájemného zaplaceného úpadkyní po převzetí prodejen), ve které nadto podstatnou roli sehrál konkurs a procesní souvislosti s ním spojené. Z ostatních žalobkyní odkazovaných částí rozhodnutí Městského soudu v Praze pak konkrétní skutkové okolnosti případů nevyplývají, nicméně z určitých pasáží se podává, že se jedná o případy týkající se synallagmatických vztahů v souvislosti s finančními prostředky (zápůjčky, úvěry), nikoliv nároků na vydání bezdůvodného obohacení z (životních) pojistných smluv. Citovaný rozsudek ve věci 62 Co 255/2025 pak výslovně hovoří o tom, že opačný výklad, umožňující vypořádat pouze plnění nepromlčená k okamžiku podání žaloby by vedl až k absurdním důsledkům při vypořádání plnění z neplatných smluv, u nichž z časového hlediska plní nejprve jedna strana až následně (s časovým odstupem či postupně) strana druhá. … starší plnění jedné strany (např. úvěrujícího) by nemohlo být v rámci vypořádání zohledněno pro jeho promlčení, a v její neprospěch by bylo zohledněno pouze „novější“ plnění strany druhé (např. úvěrovaného splácejícího svůj dluh z neplatné smlouvy). Je evidentní, že uvedená rozhodnutí pro nyní posuzovaný nejsou aplikovatelná, neboť v rámci Smlouvy plnily obě strany po celou dobu jejich smluvního vztahu. Předchůdkyně žalobkyně platila pojistné, žalovaná část pojistného umisťovala do investičních fondů a v případě pojistné události byla připravena pojistnou částku vyplatit. Žalobkyní odkazovaná judikatura je tak nepřípadná. Naproti tomu, jak bylo uvedeno výše, mechanismus vypořádání, provedený soudem v tomto případě odpovídá smyslu a účelu § 457 obč. zák. a je aprobován ustálenou judikaturou Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, v obdobných věcech.

33. Soud uzavírá, že tříletá objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku začala běžet k jednotlivým platbám pojistného od okamžiku jejich uhrazení s tím, že uvedenou námitku nelze uplatnit za období od měsíce listopad 2022 do měsíce srpen 2025 tj. ve výši 74 970 Kč. Vyplacené odkupné ve výši 285 908 Kč však tuto částku výrazně převyšuje, pročež žalobkyni právo na zaplacení ani v tomto rozsahu (74 970 Kč) nenáleží.

34. Uplatněný nárok nelze žalobkyni přiznat, neboť je z převážné části promlčen a v nepromlčeném rozsahu jí právo na plnění nenáleží, jelikož vyplacené odkupné tuto část převyšuje. Z těchto důvodů byla žaloba zamítnuta (výrok I). S ohledem na skutečnost, že nárok žalobkyně je promlčen, neposuzoval soud již otázku platnosti Smlouvy. Postupoval přitom v souladu se zásadou hospodárnosti řízení a také ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006, a rozsudky ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, a ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006).

35. Pro úplnost soud konstatuje, že námitku žalované o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně neshledal důvodnou. Soudu je známo, že obecné soudy již opakovaně dospěly k závěru, že právnická osoba, která je postupníkem práva, aniž by sama byla účastníkem spotřebitelské smlouvy, nemůže být považována za spotřebitele a nemůže požívat ochrany v podobě zvláštní příslušnosti ve věcech spotřebitelských a obdobně nemůže jako nespotřebitel namítat neplatnost smlouvy z důvodu porušení ochrany spotřebitele. V posuzované věci se však původně ochrany dovolal spotřebitel (tituly před jménem jméno FO), a až následně, tedy v průběhu soudní řízení, došlo k postoupení pohledávky a procesnímu nástupnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. spisová značka).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (kdy žalobkyně zastavení řízení v rozsahu 10 062 Kč s příslušenstvím zavinila zpětvzetím) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 26 802 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 75 208 Kč sestávající z částky 4 140 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé z 5. 2. 2026 a účast u jednání soudu dne 18. 3. 2026) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 65 146 Kč sestávající z částky 3 740 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (písemné podání ve věci samé z 15. 4. 2026 a účast na jednání dne 20. 4. 2026) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 150 Kč ve výši 4 652 Kč 37. O povinnosti žalobkyně zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalované bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta pro splnění povinnosti uložené žalobkyni tímto rozsudkem byla soudem stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se žalovaná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.