70 Co 400/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Körblera a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o vypořádání společného jmění manželů, k odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. července 2025, č. j. 25 C 358/2021–421,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I mění tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků se přikazuje do vlastnictví žalobce zůstatek finančních prostředků na běžném účtu č. č. účtu vedeného u právnická osoba. ve výši 6 652,57 Kč a polovina dluhu vůči právnická osoba. z hypotéčního úvěru č. č. účtu, jež celý k datu 30. 4. 2026 činí 3 750 510,87 Kč, a dále polovina příslušenství hypotéčního úvěru splatného v budoucnu.

II. Ve výroku o věci samé II se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků se přikazuje do vlastnictví žalované pod písm. b) zůstatek finančních prostředků na běžném účtu č. č. účtu vedeného u právnická osoba. k datu datum ve výši 35 886,55 Kč, pod písm. c) zůstatek na účtu penzijního připojištění uzavřeného na základě smlouvy o penzijním připojištění č. číslo k datu datum ve výši 109 940 Kč a pod písm. d) polovina dluhu vůči právnická osoba. z hypotéčního úvěru č. č. účtu, jež celý k datu 30. 4. 2026 činí 3 750 510,87 Kč, a dále polovina příslušenství hypotéčního úvěru splatného v budoucnu, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Ve výroku o věci samé III se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 6 043 793 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů zařízení před soudy obou stupňů částku 9 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalované.

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradu nákladů vynaložených státem částku 621 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro adresa.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradu nákladů vynaložených státem částku 621 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro adresa.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal vypořádání společného jmění účastníků zaniklého dne datum, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, o rozvodu jejich manželství. Z věcí, které toto společné jmění manželů (dále též „SJM“) tvořily, přikázal soud prvního stupně „do výlučného vlastnictví žalobce a) běžný účet č. č. účtu vedený u právnická osoba., včetně finančního zůstatku k datu datum ve výši 6 652,57 Kč, b) běžný účet č. č. účtu vedený u právnická osoba., včetně finančního zůstatku k datu datum ve výši 0 Kč, c) stavební spoření uzavřené dne 31. 8. 2017 u právnická osoba., včetně finančního zůstatku k datu datum ve výši 121 507,35 Kč“ [výrok I], žalované přikázal „do výlučného vlastnictví a) pozemek parc. č. číslo a parc. č. číslo, jehož součástí je stavba č. p. číslo, obec adresa, k. ú. adresa, vše zapsáno na LV č. číslo pro Katastrální úřad pro adresa, Katastrální pracoviště adresa, b) běžný účet č. č. účtu vedený u právnická osoba., včetně finančního zůstatku k datu datum ve výši 57 886,55 Kč, c) penzijní připojištění uzavřené dne 1. 9. 2011 s právnická osoba. na základě smlouvy o penzijním připojištění č. číslo, včetně finančního zůstatku k datu datum ve výši 109 940 Kč, d) hypotéční úvěr č. č. účtu uzavřený u právnická osoba. se zůstatkem ke dni datum ve výši – jistina 4 673 786,03 Kč, řádný úrok 11 848,05 Kč, e) vybavení domu č. p. číslo, na adrese adresa, adresa, a to: 1. regály a 2 skříně v garáži v přízemí, 2. kufry s nářadím a další technika v garáži v přízemí, 3. věšák se sedátkem v předsíni v přízemí, 4. kuchyňská linka a spotřebiče (název top lednice, trouba, vestavný kávovar, název indukční deska, název myčka, dřez název a příslušenství), 5. kompletně vybavená kuchyň ve vysokém standardu – nádobí, hrnce, příbory a náčiní, drahé nože, drobné přístroje (rychlovarná konev, mixery, míchače, kráječ na uzeniny, výrobník sody, čajové sety, nože, barmanské náčiní), 6. mrazák, regály v komoře, 7. jídelní stůl a 6 židlí v obývacím pokoji, 8. kožená sedací souprava název a taburet, 9. skleněný stolek v obývacím pokoji, 10. koberec v obývacím pokoji, 11. plochá televize název, 12. receiver název, včetně sady reproduktorů název, 13. DVD recorder s HSS, 14. automatická pračka název, 15. vestavěný trezor s bankovním zámkem, 16. profesionální rotopedy název, 17. plochá televize název v pracovně, 18. stůl na počítač, inkoustová tiskárna, reproduktory název, 19. postel název, designové noční stolky v ložnici, 20. Hifi systém v ložnici, 21. plochá televize název v ložnici, 22. zahradní nábytek, velký zahradní slunečník se stojanem, elektrická sekačka název, strunová sekačka, motorová kosa, zahradnické náčiní, a 23. elektronika – pseudozrcadlovka název, digitální fotoaparát název, navigace název“ [výrok II], žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 5 194 596,55 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku [výrok III], o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu [výrok IV], a o povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených státem rozhodl tak, že každý z účastníků je povinen zaplatit České republice na jejich náhradu částku 621 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro adresa [výrok V a VI].

2. Soud prvního stupně vyšel ze žalobních tvrzení, podle nichž se žalobce domáhal soudního vypořádání veškerého majetku a závazků náležejících do společného jmění účastníků, zaniklého dne datum, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, o rozvodu jejich manželství, zejména vypořádání nemovitostí v adresa - adresa, movitého vybavení domu, bankovních účtů, stavebních spoření, penzijního připojištění a souvisejících dluhů. Žalobce navrhoval, aby nemovitosti v adresa - adresa i movité vybavení domu byly přikázány žalované, neboť je užívá a má o jejich nabytí do výlučného vlastnictví zájem. Dále požadoval, aby do vypořádání byly zahrnuty investice ze společného jmění do výlučné nemovitosti žalované v adresa - adresa (pozemky parc. č. číslo a č. číslo, na němž stojí stavba č. p. číslo, a pozemek parc. č. číslo, na němž stojí stavba garáže bez č. p.), jakož i výnosy z jejího pronájmu, a aby byly zohledněny splátky úvěru ze stavebního spoření, které po rozvodu hradil.

3. Obranou žalované bylo především tvrzení, že v dané věci jsou splněny podmínky pro disparitu podílů v její prospěch, neboť rozvrat manželství i následné majetkové poměry byly zásadně ovlivněny jednáním žalobce, který manželství porušil mimomanželským vztahem, opustil rodinnou domácnost, založil novou rodinu a ze společných prostředků financoval novou domácnost. Žalovaná dále namítala, že po odchodu žalobce nesla převážnou část nákladů spojených s úhradou společných dluhů a se zachováním hodnot náležejících do společného jmění, konkrétně splátky hypotéky a dalších společných dluhů, sama hradila pojištění domu i náklady související s automobilem název, reg. zn. SPZ, a že žalobce ji neposkytl součinnost k zajištění výhodnější fixace hypotečního úvěru. Současně tvrdila existenci dluhu vůči své matce tituly před jménem jméno FO ve výši 755 566 Kč, vzniklého z půjček poskytnutých jim za trvání manželství na stavební úpravy a vybavení domu ve adresa, a popírala tvrzení žalobce, že by do své výlučné nemovitosti v adresa investovala prostředky náležející do společného jmění.

4. Ze skutkového hlediska soud prvního stupně provedl dokazování navrženými listinami, znaleckými posudky, výslechy účastníků a svědeckými výpověďmi. Ze spisu o rozvod manželství zjistil, že za zásadní příčinu nenapravitelného rozvratu manželství bylo již v rozvodovém řízení označeno navázání mimomanželského vztahu žalobcem, narození jeho nemanželského syna a založení nové rodiny. Z lékařských zpráv a psychologických podkladů zjistil, že žalovaná byla po odchodu žalobce léčena pro reaktivní úzkostně-depresivní poruchu a že tehdy patnáctiletá dcera účastníků byla dlouhodobě léčena pro obsedantně kompulzivní poruchu a poruchu přizpůsobení v souvislosti s rozvodovou situací rodičů. Taktéž zjistil, že žalobce po opuštění společné domácnosti nepřispíval na výživu nezletilé odpovídající částkou výživného a že tak učinil až na základě v tomto směru vydaného soudního rozhodnutí, které jej zároveň zavázalo k doplacení dluhu na výživném za předchozí období. Ze zpráv peněžních ústavů a spořitelen zjistil stavy jednotlivých účtů, penzijního připojištění, stavebního spoření a zůstatků úvěrů ke dni datum. Ze znaleckého posudku znalce tituly před jménem jméno FO zjistil hodnotu movitých věcí tvořících vybavení domu ve výši 221 750 Kč, ze znaleckých posudků znalkyně tituly před jménem jméno FO pak obvyklou cenu nemovitostí ve adresa, aktualizovanou ke dni vypořádání při zachování stavebně technického stavu ke dni zániku společného jmění, ve výši 14 600 000 Kč. Ze svědecké výpovědi jméno FO vzal za prokázané, že investice do domu žalované v adresa byly hrazeny výhradně nájemci z jejich vlastních prostředků. Ze svědecké výpovědi tituly před jménem jméno FO, podpořené bankovními výpisy, fakturami a dalšími listinami, dovodil, že matka žalované postupně v období září 2012 až únor 2016 poskytla účastníkům půjčku v celkové výši 755 566 Kč na stavební úpravy a vybavení domu ve adresa. Z přehledů plateb a z účastnických výpovědí pak zjistil, že po odchodu žalobce nesla žalovaná drtivou část úhrad společných dluhů, zejména splátek hypotéky, pojištění domu, povinných plateb souvisejících s provozováním automobilu název, zatímco žalobce hradil jen část splátek úvěru ze stavebního spoření a některé další dílčí položky.

5. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil zejména podle § 736, § 738, § 739, § 740, § 741 a § 742 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z“). Uzavřel, že žaloba byla podána včas a že předmětem soudního vypořádání jsou všechny položky uvedené ve výroku rozhodnutí. Dále dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody pro disparitu podílů podle § 742 odst. 1 občanského zákoníku, a to v poměru 40 % pro žalobce a 60 % pro žalovanou. Za rozhodné v tomto směru pokládal, že žalobce opustil společnou domácnost, zatajil žalované, že založil novou rodinu, a ze společných prostředků financoval novou domácnost, přičemž takové jednání mělo dopad jak do majetkové sféry společného jmění, tak i do péče o rodinu a nezletilé dítě. Nemovitosti ve adresa a s nimi související hypoteční úvěr přikázal žalované s odůvodněním, že nemovitost užívá, účastníci se na tomto řešení v zásadě shodovali a žalovaná po odchodu žalobce hypotéku sama hradila. Tvrzení žalobce o investicích ze společného jmění do výlučné nemovitosti žalované v adresa neshledal prokázaným, zatímco za prokázaný považoval dluh vůči matce žalované i jednotlivé vnosy obou účastníků do společného majetku.

6. Při stanovení výše vypořádacího podílu soud prvního stupně vyšel z celkové hodnoty aktiv tvořících součást společného jmění ve výši 15 079 229,12 Kč, zahrnující cenu nemovitostí, zůstatky na účtech, hodnotu penzijního připojištění, cenu movitých věcí a částku 83 000 Kč získanou prodejem vozidla název. Od této částky odečetl prokázané vnosy žalované v celkové výši 2 178 916 Kč (splátky hypotéky 2 006 927, splátky dluhu tituly před jménem jméno FO 125 000 Kč, platby za motorové vozidlo název ve výši 46 989 Kč) a prokázané vnosy žalobce v celkové výši 340 219 Kč (splátky hypotéky 210 019 Kč, splátky stavebního spoření 130 200 Kč), čímž dospěl k částce 12 560 094,12 Kč. Po aplikaci disparity určil podíl žalobce částkou 5 024 037,65 Kč a podíl žalované částkou 7 536 056,47 Kč; po započtení dalších částek, zejména částky odpovídající tomu, co žalobce již obdržel z prodeje vozidla, uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 5 194 596,55 Kč.

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s poukazem na povahu řízení o vypořádání společného jmění manželů jako řízení typu iudicium duplex a uzavřel, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

8. O nákladech státu rozhodl podle § 148 o. s. ř. tak, že po zohlednění složených záloh uložil každému z účastníků povinnost zaplatit České republice polovinu zbývajících nákladů státu, tedy částku 621 Kč.

9. Proti tomuto rozsudku podaly včasné a přípustné odvolání obě procesní strany, tedy jak žalobce, tak i žalovaná.

10. Žalobce odvoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně výslovně toliko ve výroku III., tj. ohledně výroku o vypořádacím podílu, a namítá, že soud prvního stupně pochybil při výpočtu částky, kterou mu má žalovaná na vyrovnání podílu zaplatit. Tvrdí, že soud nesprávně rozhodl o několika dílčích otázkách, které se bezprostředně promítly do výše vypořádacího podílu, a to zejména pokud jde o zahrnutí údajného závazku vůči tituly před jménem jméno FO, o aplikaci disparity podílů, o neposouzení investic z majetku náležejícího do společného jmění do výlučného majetku žalované v adresa a o uznání vnosů žalované. Odvolatel uvádí, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc zároveň nesprávně právně posoudil. Proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně odvolatel namítá především to, že nebylo dostatečně prokázáno, že vůči tituly před jménem jméno FO existoval skutečný a vymahatelný dluh, neboť podle jeho názoru mohlo jít jen o dodatečně účelově konstruované označení dřívějších příspěvků na vybavení domu za půjčku. Dále namítá, že soud nesprávně vyhodnotil skutkový stav ohledně nemovitosti žalované v adresa, když podle odvolatele z provedeného dokazování vyplynulo, že nájemce do této nemovitosti investoval nejméně 427 000 Kč, a to za situace, kdy nižší nájemné mělo být kompenzací těchto investic; odvolatel proto tvrdí, že zhodnocení výlučné nemovitosti žalované bylo v řízení prokázáno. Nesprávná skutková zjištění spatřuje i v závěru, že žalovaná po jeho odchodu sama hradila veškeré náklady na dům, neboť hypoteční úvěr platil až do podzimu 2018, což vyplývá i z přehledů plateb předložených žalovanou. Zpochybňuje rovněž skutkový základ úvah soudu o disparitě, zejména pokud jde o tvrzený dopad jeho jednání do majetkové sféry, o tvrzené poškození dcery jeho chováním a o tvrzení, že poškozoval majetek v SJM nebo odmítal dohodu; v této souvislosti tvrdí, že zdravotní stav dcery byl spojován spíše s dlouhotrvajícím rozvodovým konfliktem a že žalovaná dceru obracela proti němu. Ve vztahu k právnímu posouzení věci odvolatel především brojí proti aplikaci disparity podílů při vypořádání společného jmění manželů podle § 742 o. z. Namítá, že podmínky pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů nebyly splněny, neboť samotné příčiny rozvratu manželství nejsou pro určení podílů rozhodné, pokud se přímo nepromítly do hospodaření se společným majetkem. Zdůraznil, že rozsudek o rozvodu podle jeho názoru rozlišuje mezi příčinami rozvratu manželství a příčinami jeho nenapravitelnosti, a z toho dovozuje, že narození nemanželského dítěte nemohlo být samo o sobě důvodem pro disparitu. Dále namítá nesprávné právní posouzení otázky závazku vůči tituly před jménem jméno FO, neboť i kdyby takový závazek existoval, považuje jej s ohledem na jemu známou judikaturu za promlčený. Nesprávné právní posouzení spatřuje i v tom, že soud nezahrnul do vypořádání investice do nemovitosti v adresa, ačkoli podle názoru odvolatele nájemné z výlučné nemovitosti jednoho z manželů tvoří součást společného jmění, takže investice hrazené fakticky na úkor tohoto nájemného představují investici ze SJM do výlučného majetku žalované. Konečně zpochybňuje i právní posouzení vnosů žalované, neboť podle něj soud nesprávně uznal jako vnosy i platby hrazené ještě za trvání manželství z prostředků náležejících do SJM, čímž podle odvolatele došlo ke dvojímu zohlednění týchž prostředků v jeho neprospěch. Proti průběhu řízení odvolatel uplatnil námitky směřující k vadám dokazování a k nedostatečnému vypořádání jeho obrany. Namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům, zejména že neprovedl jím navržený důkaz znaleckým posudkem tituly před jménem jméno FO, který měl podle jeho názoru prokázat stav domu v adresa v době nabytí žalovanou a umožnit srovnání s pozdějším stavem. Dále vytkl soudu prvního stupně, že se vůbec nevypořádal s jeho námitkou promlčení vznesenou proti tvrzenému dluhu vůči tituly před jménem jméno FO, ačkoli tato námitka byla podle obsahu odvolání uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru tedy odvolatel namítá, že řízení je zatíženo vadou spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu a v opomenutí podstatné právní obrany. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, žalobce proti němu žádné námitky nevznesl. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku v jeho výroku III. tak, aby odvolací soud nově stanovil výši částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit mu na vyrovnání podílu společného jmění manželů, a to při zohlednění všech námitek uplatněných v odvolání, se splatností do šesti měsíců od právní moci rozsudku.

11. Žalovaná odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroků I., II., III. a IV., zatímco s výroky V. a VI. se výslovně ztotožňuje. Vůči napadenému rozsudku namítá především nesprávné vypořádání aktiv a pasiv zaniklého společného jmění manželů podle § 736 a násl. o. z., zejména pak nesprávné zohlednění společných dluhů, nesprávné určení výše vypořádacího podílu a nedostatečnou disparitu podílů podle § 742 občanského zákoníku. Má za to, že soud prvního stupně sice přikázal žalované hypotéční závazek, avšak tento závazek fakticky nepromítl do výpočtu vypořádání jako pasivum SJM, v důsledku čehož stanovil nepřiměřeně vysoký vypořádací podíl ve prospěch žalobce. Současně nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť se domnívá, že v řízení měla být zohledněna procesní neústupnost žalobce, jeho odmítání mediace a v neposlední řadě též okolnost, že nesla náklady znaleckého posudku k movitým věcem, který pro účely tohoto řízení, ve snaze urychlit konečné rozhodnutí, nechala vypracovat na své náklady. Proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žalovaná namítá především to, že soud nevzal dostatečně v úvahu existenci a aktuální výši společného hypotéčního dluhu ze smlouvy o hypotéčním úvěru č. č. účtu uzavřené s právnická osoba., přestože soudu doložila zůstatek hypotéky ke dni 26. 6. 2025 ve výši přibližně 3,9 milionu Kč. Dále tvrdí, že společným závazkem účastníků nadále zůstává i dluh vůči tituly před jménem jméno FO ve výši 755 566 Kč, který postupně splácí, a že skutkově měl být zjištěn a při vypořádání zohledněn rovněž dluh na její kreditní kartě ve výši 39 976,60 Kč. Žalovaná tedy vytýká soudu prvního stupně, že skutkový stav ve vztahu k pasivům společného jmění zjistil neúplně, respektive z těchto zjištění nevyvodil odpovídající závěry pro vlastní vypořádání. V části týkající se právního posouzení věci samé žalovaná brojí zejména proti tomu, že soud prvního stupně podle jejího názoru nesprávně naložil s pasivy SJM, když hypotéční úvěr přikázal žalované, avšak bez odpovídajícího odečtu tohoto závazku z masy vypořádávaného jmění při stanovení vypořádacího podílu. Z hlediska právního posouzení podle § 742 občanského zákoníku pak považuje za správný samotný závěr o existenci důvodů disparity, avšak má za to, že soud měl podíly stanovit výrazněji v její prospěch, a to v poměru 70:

30. Zdůrazňuje, že vzhledem k jednání žalobce je soudem určená disparita příliš nízká a že teprve po odpočtu pasiv hypotéčního úvěru a při vyšší disparitě by bylo možné dospět k přiměřené výši vypořádacího podílu. Současně namítá i nesprávnost samotného výpočtu vypořádacího podílu, když poukazuje na tvrzenou matematickou chybu v odůvodnění rozsudku; uvádí, že při odečtu částky 169 659,92 Kč od částky 5 024 037,65 Kč nelze dojít k výsledku 5 194 596,55 Kč, který soud ve výroku III. uvedl. Žalovaná taktéž nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Má za to, že okolnosti daného případu jí zakládají právo na jejich náhradu. Ve prospěch tohoto závěru podle jejího názoru svědčí skutečnost, že sama nepodávala návrh na zahájení řízení, že žalobní požadavek žalobce na vyplacení vypořádacího podílu ve výši 10 miliónů Kč, s nímž vstupoval do řízení, byl zjevně nedůvodný a že to byl žalobce, kdo odmítal mediaci i dohodu v rámci soudem nařízené mediace. Vedle toho výslovně vznesla požadavek, aby jí z titulu náhrady nákladů řízení byla přiznána alespoň jedna polovina nákladů na vyhotovení znaleckého posudku k movitým věcem, který sama uhradila. Učinila tak mimo jiné i s ohledem na to, že žalobce původně požadoval za movité věci, které by jí měly být přikázány do výlučného vlastnictví, naprosto nereálnou částku, což zmíněný posudek potvrdil, přičemž žalobce s jeho závěry souhlasil. Žalovaná s odkazem na shora uvedené primárně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. změnil způsobem zohledňujícím všechny výše uvedené výtky, včetně požadované disparity, popř. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

12. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované především uvedl, že podstatná část její odvolací argumentace přesahuje rámec projednávané věci, kterou je vypořádání zaniklého společného jmění manželů podle § 736 a násl. o. z., a obsahuje tvrzení vztahující se spíše k osobním a rodinným poměrům účastníků než k vlastním předpokladům soudního vypořádání společného jmění. V této souvislosti se vyjadřuje i k tvrzením žalované o řízení o zrušení vyživovací povinnosti vůči dceři účastníků, přičemž uvádí, že tento návrh podal s ohledem na tehdejší podobu studia dcery a z ní dovozované změny poměrů významné pro posouzení trvání vyživovací povinnosti. Současně odmítl, že by bezdůvodně vedl spory o výživné, a uvádí, že svou vyživovací povinnost plnil v rozsahu stanoveném soudními rozhodnutími. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalované žalobce nesouhlasí zejména s jejími tvrzeními, že jeho motivací v řízení je výlučně získání finančních prostředků, že odmítal smírné řešení věci a že jeho jednání způsobilo zdravotní obtíže dcery. Pokud jde o tvrzenou souvislost mezi jeho osobou a zdravotním stavem dcery, žalobce uvádí, že z lékařských zpráv podle jeho názoru neplyne přímý závěr o tom, že by zdravotní stav dcery byl následkem jeho jednání, nýbrž spíše souvislost s dlouhodobým konfliktem rodičů. Stejně tak polemizuje s tvrzením žalované o odmítání mediace a dohody, neboť má za to, že žalovaná nabízela pouze řešení odpovídající jejím vlastním představám, nikoli skutečně vzájemně přijatelné uspořádání věci. Žalobce dále reaguje na argumentaci žalované týkající se dřívějších jednání o vypořádání, když uvádí, že částka 10 miliónů Kč, kterou žalovaná v odvolání zmiňuje, byla prezentována pouze jako východisko k jednání v době, kdy ještě nebyla známa konečná hodnota vypořádávaného majetku. Současně připomíná, že žalovaná sama v dřívější fázi nabízela k vypořádání podstatně nižší částku (1,4 miliónů Kč), kterou žalobce považoval za neodpovídající rozsahu a hodnotě společného majetku. Nesouhlasí rovněž s tvrzením žalované, že nemá reálnou možnost vypořádací podíl uhradit, neboť poukazuje na její celkové majetkové poměry, včetně další nemovitosti v jejím výlučném vlastnictví. Ve vyjádření je dále akcentováno, že žalovaná po delší dobu výlučně užívá majetek náležející do společného jmění, aniž by žalobci poskytovala odpovídající kompenzaci, zatímco žalobce byl nucen zajišťovat své bydlení za méně příznivých podmínek a s vynaložením vlastních nákladů. Pokud jde o náklady řízení, žalobce zdůraznil, že se jedná o řízení typu iudicium duplex, v němž je přiznání náhrady nákladů řízení výjimečné, a dovozuje proto, že sama skutečnost, že návrh na vypořádání podal on, nemůže bez dalšího odůvodnit přiznání nákladů žalované. Má za to, že soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení správně.

13. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že jeho odvolání považuje za nedůvodné a účelově směřující k dosažení vyššího vypořádacího podílu, než jaký mu byl přiznán napadeným rozsudkem soudu prvního stupně. Má za to, že žalobce i po rozvratu manželství setrvává na procesním postupu, který podle jejího názoru nesměřuje ke smírnému uspořádání poměrů mezi účastníky, nýbrž k prosazení jeho majetkových požadavků v co nejširším rozsahu. Ve vyjádření současně žalovaná akcentovala žalobcův dlouhodobě konfliktní přístup k řešení jejich vzájemných vztahů. Žalovaná dále uvádí, že ji překvapuje nesouhlas žalobce s rozhodnutím soudu prvního stupně, neboť podle jejího názoru mu již bylo přiznáno velmi významné finanční plnění v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů, přestože se po svém odchodu od rodiny podle jejího mínění nechoval ke společnému majetku, zejména k závazkům, odpovědně. V tomto směru se tedy žalovaná vymezuje proti samotnému základu odvolání žalobce a nesouhlasí s tím, že by napadený rozsudek stanovil jeho vypořádací podíl nesprávně v jeho neprospěch, byť s ohledem na jí předestřené odvolací námitky, na nichž nadále trvá, je přesvědčena o tom, že žalobci mělo být správně na vypořádají podíl přiznáno podstatně méně, než se stalo.

14. Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že to byla primárně žalovaná, která řízení pod různými záminkami protahovala. Připomněl, že žalovaná se dokonce odmítala s ním rozvést s tím, že podle jejího názoru lze manželské soužití za určitých podmínek obnovit. Domnívá se, že jednání žalované bylo od samého počátku účelově podřízeno snaze domoci se disparitního vypořádání společného jmění. Za nepravdivé považuje též obvinění, že rozbil rodinu. Ve skutečnosti vztahy mezi nimi nebyly dobré již dlouhodobě, avšak žalovaná existující problémy nijak neřešila. Ve svých vyjádřeních zamlčuje, že jejich soužití nebylo vždy harmonické a že již v roce 2010 spolu téměř dva roky nežili. Následný pokus o obnovu vztahu stejně ztroskotal. Navázání nového partnerského vztahu hodnotí jako formu vyústění předchozích mnohaletých problémů manželství. S žalovanou se upřímně snažil vyřešit vše pro obě strany spravedlivou dohodou. Žalovaná však toho nebyla schopna. Patová situace ji vyhovovala, umožňovala jí užívat v podstatě celý jejich společný majetek. Zároveň využívala všechny možnosti, jak proti němu štvát jejich společnou dceru. Ta se nyní k němu chová chladně a odmítá se s ním stýkat. S žalovanou navrhovanou výší vypořádacího podílu nesouhlasí. Zahrnuje v sobě nejen nedůvodný požadavek stran disparitního vypořádání, ale též zápočet plnění, k nimž nelze přihlížet, a konečně i vypořádání z jeho pohledu neexistujících dluhů.

15. Žalovaná v replice k vyjádření žalobce zdůraznila, že jí tvrzené skutečnosti ve prospěch disparitního vypořádání SJM jsou pravdivé a bezvýhradně na nich nadále trvá. Připomněla, že žalobce se po rozvodu manželství staral jen o svoji novou rodinu a jí nezbylo nic jiného než veškeré nevypořádané závazky SJM hradit sama, ze svých výlučných prostředků. Nic si nevymýšlí, ostatně vše řádně doložila v řízení před soudem prvního stupně, včetně toho, že žalobce zmařil její snahu o včasné zajištění do budoucna pro ně výhodnějšího úročení společného závazku z hypotéčního úvěru. Požadavek na disparitní vypořádání SJM považuje za naprosto spravedlivý.

16. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), přičemž předmětem odvolacího přezkumu se stal napadený rozsudek v celém svém rozsahu, neboť řízení o vypořádání společného jmění manželů spadá mezi ta, v nichž odvolací soud není rozsahem vymezeným v podaném odvolání vázán, protože se týká otázky, u které z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky [viz § 212 písm. c) o. s. ř.]. Poté, co odvolací soud zjistil, že a) oba účastníci řízení shodně nadále trvají na tom, aby v rámci tohoto řízení byly z masy majetku náležejícího do jejich doposud nevypořádaného SJM vypořádány nemovitosti v adresa - adresa (tj. pozemek parc. č. číslo a parc. č. číslo jehož součástí je stavba č. p. číslo, vše k. ú. adresa, obec adresa), jejichž vypořádací cena, vycházeje ze stavu věci ke dni zániku společného jmění, aktuálně činí 14 600 000 Kč, movitého vybavení domu (č. p. číslo na adrese adresa, adresa, soudem prvního stupně konkretizované pod body 1. až 23.) s aktuální vypořádací cenou 221 750 Kč, zůstatek na běžném účtu žalované č. č. účtu, vedeného u právnická osoba., jenž k datu datum správně činil 35 886,55 Kč, zůstatek na penzijním připojištění žalované, které bylo uzavřeno dne 1. 9. 2011 s právnická osoba. na základě smlouvy o penzijním připojištění č. číslo, kdy zmíněný zůstatek k datu datum činil 109 940 Kč, zůstatek na běžném účtu žalobce č. č. účtu, vedeného u právnická osoba., jenž k datu datum činil 6 652,57 Kč, zůstatek na běžném účtu žalobce č. č. účtu, vedeného u právnická osoba., jenž k datu datum činil 0 Kč, společný dluh z hypotéčního úvěru č. č. účtu uzavřeného u právnická osoba., s jehož pomocí účastníci hradili kupní cenu předmětných nemovitých věcí v adresa – adresa, které z tohoto důvodu jsou nadále zatíženy zástavním smluvním právem úvěrující banky, přičemž nesplacená výše tohoto úvěru ke dni datum sestávala z nesplacené jistiny ve výši 4 673 786,03 Kč a nesplaceného řádného úroku ve výši 11 848,05 Kč, společný dluh (úvěr) ze stavebního spoření uzavřeného dne 31. 8. 2017 u právnická osoba., který ke dni datum činil 121 507,35 Kč, b) oba účastníci řízení shodně netrvají na vypořádání automobilu název, reg. zn. SPZ, neboť po vzájemné dohodě uvedené vozidlo v mezidobí prodali a výtěžek z prodeje mezi sebe rozdělili, c) žalobce nadále trvá na tom, aby v rámci tohoto řízení byly vypořádány investice (vnosy) ze společných prostředků SJM do výlučně žalovanou vlastněné nemovitosti žalované v adresa – adresa, d) žalovaná nadále trvá na tom, aby v rámci tohoto řízení byly při vypořádání SJM zohledněny její vnosy z jejího výlučného majetku na úhradu nákladů souvisejících s automobilem název, reg. zn. SPZ, a to do okamžiku, než bylo uvedené vozidlo po dohodě s žalobcem prodáno, a dále na vypořádání společného dluhu vůči její matce, tituly před jménem jméno FO, ve výši 755 566 Kč (souhrn plateb, které za ně tituly před jménem jméno FO měla zaplatit v období září 2012 až únor 2016, převážně za vybavení domu v adresa – adresa, dále za nákup pneumatik pro automobil název a úhrada dlužného úvěru čerpaného prostřednictvím platební karty, přičemž k úhradě této částky byli oba účastníci vyzvaní tituly před jménem jméno FO až v rámci tohoto řízení, při jednání konaném dne 2. 2. 2023, se stanovením patnáctidenní lhůty splatnosti), e) žalovaná již nadále netrvá na tom, aby v rámci tohoto řízení vypořádány investice (vnosy) ze společných prostředků SJM do zařízení družstevního bytu žalobce, který zdědil po své matce, v tvrzené výši 670 000 Kč, f) účastníci řízení učinili nesporným, že - výše zmíněný dluh ze stavebního řízení uzavřeného dne 31. 8. 2017 u právnická osoba. ve výši 121 507,35 Kč byl žalobcem celý k datu 21. 12. 2022 uhrazen z jeho výlučných prostředků, - žalovaná za období po právní moci rozvodu manželství do 30. 4. 2026 zaplatila ze svých výlučných prostředků za pojištění rodinného domu v adresa – adresa celkem 47 842 Kč (7 106 + 7 380 + 7 714 + 8 615 + 9 607 + 7 420 Kč), - žalovaná za jí objednaný znalecký posudek tituly před jménem jméno FO z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady použitých věcí, č. číslo, jehož předmětem bylo ocenění movitých věcí náležejících do nevypořádaného SJM, zaplatila sjednanou smluvní odměnu ve výši 18 800 Kč, g) k datu 30. 4. 2026 činil nesplacený zůstatek na hypotéčním úvěru č. č. účtu uzavřeného u právnická osoba. 3 750 510,87 Kč (potvrzení právnická osoba. o zůstatku úvěru ke dni 30. 4. 2026, vystavené dne 20. 4. 2026, č. l. 485 spisu), h) žalovaná od právní moci rozvodu manželství do dubna 2026 ze svých výlučných prostředků na úhradu splátek hypotéčního úvěru č. č. účtu uzavřeného u právnická osoba. zaplatila celkem částku 1 881 943 Kč (transakční historie uvedených plateb z bankovního účtu žalované, podle níž za červen 2020 až červenec 2022 uhradila každý měsíc splátku hypotéky ve výši 22 403 Kč a za srpen 2022 až duben 2026 uhradila každý měsíc splátku hypotéky ve výši 28 877 Kč), i) žalovaná po právní moci rozvodu manželství do dubna 2026 ze svých výlučných prostředků zaplatila na úhradu zákonného pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla tov. zn. název, reg. zn. SPZ, (tzv. povinné ručení) celkem 8 197 Kč a dále tzv. příspěvek do garančního fondu právnická osoba za absenci zmíněného zákonného pojištění uvedeného vozidla ve výši 9 425 Kč (nesporné tvrzení účastníků ohledně zmíněné částky 8 197 Kč a potvrzení o platbě ze dne 23. 8. 2020, č. l. 482 spisu), j) žalovaná nadále usiluje o přikázání nemovitostí v adresa – adresa do svého výlučného vlastnictví s tím, že očekává, že by do šesti měsíců od právní moci rozsudku o vypořádání SJM měla být schopna si zajistit dostatek finanční prostředků na vyplacení žalobci přisouzeného vypořádacího podílu (sdělení žalované), dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků řízení lze shledat zčásti důvodným.

17. Vzhledem k tomu, že okamžik zániku vypořádávaného společného jmění účastníků připadl na den datum, tedy již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, soud prvního stupně postupoval správně, pakliže za této situace jeho vypořádání posuzoval podle tohoto zákona (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Soud prvního stupně taktéž své rozhodnutí správně založil na úvaze, že SJM tvoří jak aktiva – věci a pohledávky („co manželům náleží, má majetkovou hodnotu“ - § 708 odst. 1 o. z.), tak i pasiva – dluhy (§ 710 o. z.), že ve smyslu nadále platných judikaturních závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 3/2005, str. 98, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 13293) soud vypořádává jen ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci do tří let od jeho vzniku učinili předmětem řízení, že při vypořádávání SJM je třeba zásadně vycházet z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav věci k okamžiku vypořádání SJM (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 817), včetně toho, že při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví je třeba vzít za základ znalecký posudek týkající se zjištění ceny nemovitosti nikoli starší dvou let od jeho pořízení či aktualizace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018), že ze situace, kdy žalobcem tvrzené investice do domu ve výlučném vlastnictví žalované v adresa - adresa nebyly financovány z prostředků SJM, nýbrž výhradně jeho nájemcem, pak soud prvního stupně uvedené po právu neposoudil jako vnos ze SJM do výlučného majetku žalované, protože o předmětný vnos (použití finančních prostředků ze zákonného majetkového společenství ve prospěch výlučného majetku jednoho z manželů) v tomto směru nešlo, přičemž na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že díky tomu žalovanou za trvání manželství inkasované nájemné za pronájem zmíněné nemovitosti bylo nižší, než obvyklé, a že v daném případě nebylo žádného rozumného důvodu nerespektovat shodnou vůli obou procesních stran ohledně toho, že jak nemovitý, tak i movitého majetku náležejícího do vypořádávaného obsahu SJM má být přikázán žalované.

18. Odvolací soud dále sdílí závěr soudu prvního stupně, že v daném případě bylo namístě ve smyslu § 742 odst. 1 o. z. uvažovat o žalovanou požadovaném disparitním vypořádání SJM coby nadále zachované právní úpravy vypořádání SJM (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť v řízení vyšly najevo dále specifikované negativní okolnosti, které se významným způsobem promítly do v této souvislosti soudem posuzovaných majetkových poměrů manželů, stejně jako i péče o rodinu. Platí sice, že samotné opuštění společné domácnosti jedním z manželů a následné nevedení společné domácnosti důvod pro disparitu podílů nezakládá, ovšem pokud k této okolnosti přistoupí skutečnosti další, důvod pro disparitu podílů být dán může. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, uvedl, že nejsou-li dány důvody, které by z hlediska dobrých mravů v konkrétním případě umožňovaly učinit jiný závěr, pak skutečnost, že manžel, který opustil společnou domácnost a na péči o rodinu se nijak nepodílí a plní jen vyživovací povinnost na děti, která mu musela být uložena soudem a případně i vymáhána ve vykonávacím řízení, je důvodem pro snížení výše jeho podílu na vypořádávaném společném jmění. Obdobná situace přitom dle skutkových závěrů soudu prvního stupně v posuzované věci nastala, přičemž k uvedenému je třeba navíc připomenout existenci dalšího judikaturou předvídaného důvodu pro disparitní vypořádání zohledňující příčiny rozpadu manželství. V rozvodovém řízení byla totiž zmíněná příčina rozvratu manželství shledána v tom, že žalobce založil novou rodinu, s novou partnerkou v té době již očekával narození dalšího svého potomka. Bez povšimnutí nelze ponechat ani to, že ze společných prostředků SJM, s nimiž žalobce tehdy disponoval, financoval výhradně svou novou domácnost, odpovídající výživné na svoji dceru jméno FO, která se narodila z manželství s žalovanou a která po odchodu žalovaného ze společné domácnosti zůstala ve faktické péči matky, začal hradit až poté, co byl k tomu zavázán příslušným pravomocným rozsudkem opatrovnického soudu, a že v zásadě veškeré platby související s udržením a zachováním všech podstatných majetkových aktiv náležejících do nevypořádaného SJM, jejichž vypořádání rovným dílem se nyní domáhá, po právní moci rozvodu manželství ponechal téměř výhradně na bedrech žalované, která od června 2020 až doposud, tedy po dobu téměř celých šesti let, hradila, vyjma úvěru ze stavebního řízení, veškeré závazky týkající se jejich společného majetku, primárně veškeré splátky hypotéčního úvěru, pojištění domu a povinné platby související s provozováním společného automobilu název jako takového. Žalovaná k uvedenému navíc doložila pravdivost svého tvrzení, že žalobce v uvedeném období žádala o poskytnutí nezbytné součinnosti za účelem optimalizace nákladů souvisejících se splácením předmětného hypotéčního úvěru, kterou však žalobce oslyšel, přestože byl seznámen s tím, že žalovaná měla zajištěnu možnost včasnou fixací úroku do budoucna zajistit nižší splátky jejich společného úvěru tak, že by zmíněný úvěr byl úročen toliko úrokem ve výši 2,29 % ročně, namísto stávajícího úroku 2,64 % ročně, což způsobilo, že jen z titulu zmíněného úroku bude úvěrující bance na splátkách zaplaceno navíc zhruba o 300 tisíc Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že popsanou míru účasti obou bývalých manželů na péči o společného potomka a majetek bylo namístě s ohledem na zjevnou nerovnoměrnost zohlednit právě stanovením nestejné výše (disparity) podílů na vypořádávaném jmění. Za odpovídající popsaný skutkovým okolnostem daného případu, jejich intenzitě a době trvání i odvolací soud shledal soudem prvního stupně zvolený poměr podílů 60:40 ve prospěch žalované.

19. Nutno však zdůraznit, že i přes správnost výše uvedených právních úvah a závěrů, se soud prvního stupně nevyvaroval několika zásadních pochybení, pro které jeho ve věci samé přijaté rozhodnutí nemůže bez dalšího obstát.

20. Soud prvního stupně pominul, že podle již ustálené soudní praxe lze vypořádat jen existující společnou věc či dluh bývalých manželů; nelze tedy rozhodnutím soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku stejně jako zničenou věc. Byl-li společný dluh splacen až po zániku společného jmění, pak v případě, že byl splacen před rozhodnutím soudu o vypořádání, žádnému z bývalých manželů se k zaplacení nepřikazuje. Tudíž byl-li předmětem vypořádání učiněn dluh účastníků z jim poskytnutého úvěru ze stavebního spoření uzavřeného dne 31. 8. 2017 u právnická osoba., který ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně byl splacen, nebylo namístě jej komukoli z účastníků přikazovat. Pakliže soud prvního stupně uvedený dluh považoval za kladný zůstatek stavebního spoření, jednalo se o mylný závěr o skutkovém stavu věci, který předmětné pochybení soudu prvního stupně jen více prohlubuje, aniž by na uvedené chybnosti jeho závěrů cokoliv měnil. Obdobně nebylo namístě vypořádávat nulový zůstatek na žalobcově běžném účtu č. č. účtu vedený u právnická osoba., který byl na něm evidován ke dni právní moci rozvodu manželství, protože ani v tomto případě zde neexistovalo žádné k vypořádání v úvahu přicházející majetkové aktivum.

21. Žalobce taktéž po právu soudu prvního stupně vytkl, že ponechal zcela bez povšimnutí jím vznesenou námitku promlčení žalovanou k vypořádání označený společný dluh účastníků vůči její matce, tituly před jménem jméno FO, ve výši 755 566 Kč, představovaný součtem plateb, které za ně coby tehdejší manžele měla zaplatit v období září 2012 až únor 2016. Soud prvního stupně uvedený dluh shledal pasivem SJM, které učinil předmětem vypořádání, aniž by najisto postavil, zda v důsledku žalobcem vnesené námitky promlčení se jedná o soudně vymahatelný dluh, který by účastníci měli mít povinnost plnit, a jako takový by měl být vypořádán, či nikoli, neboť z důvodu po právu vznesené námitky dlužníka se jedná toliko o tzv. naturální obligací (čestný dluh). Žalovaný s odkazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022 (jenž uzavřel, že je-li ve smlouvě dohodnuto, že doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ponechána na vůli věřitele, a ten tak může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti, tudíž již ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu), mu počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z.), po právu namítl, že je namístě předmětný dluh považovat za promlčený ve zmíněné tříleté subjektivní promlčecí době, když zmíněná věřitelka, je k vrácení tvrzené půjčky, kterou jim měla poskytnout postupně v období září 2012 až únor 2016, vyzvala až dne 2. 2. 2023. Na uvedeném přitom nic nemění skutečnost, že subjektivní promlčecí lhůta uvedeným způsobem může začít běžet dříve než (obecná) objektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek pojí ustanovení § 629 odst. 2 o. z. se dnem, kdy majetkové právo dospělo, tedy se dnem, jímž se u peněžitého dluhu rozumí den jeho splatnosti [srov. např. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 999]. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě zmíněná tříletá promlčecí doba dle § 629 odst. 1 o. z. zjevně uplynula ještě před zahájením tohoto řízení, žalobcem v dané souvislosti vznesená námitka promlčení měla být soudem prvního stupně shledána důvodnou a předmětný dluh z důvodu jeho soudní nevymahatelnosti měl být správně z vypořádání vyloučen. Tento výklad totiž respektuje princip právní jistoty a zohledňuje rovněž obecný právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), jenž věřitele vybízí, aby činil právní jednání, jejichž prostřednictvím může (pouze on sám) vyvolat dospělost (splatnost) peněžitého dluhu tak, aby se jeho právo nepromlčelo v subjektivní lhůtě k tomu určené.

22. Dále soud prvního stupně pominul, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, eventuálně co na společné pohledávce získal (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008). Takový přístup odpovídá pravidlu, podle něhož se věci vypořádávají podle jejich hodnoty ke dni vypořádání [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Na citovanou judikaturu totiž Nejvyšší soud navázal i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to zejména v již shora zmíněném rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (uveřejněném pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Jinými slovy, podle právní věty R 63/2019, vypořádává-li soud dosud neuhrazené dluhy, které jsou součástí společného jmění manželů, vychází z jejich výše v době vypořádání. Jestliže některý z manželů po zániku společného jmění hradil takový dluh ze svých výlučných prostředků, má právo na náhradu tzv. vnosu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Tato skutečnost se projeví ve výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit druhému určitou částku na vyrovnání jejich vypořádacích podílů. Z těchto závěrů pak Nejvyšší soud vychází i v navazující judikatuře [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020 (uveřejněný pod č. 23/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].

23. Soud prvního stupně taktéž pominul, že z judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, že soud v rámci vypořádání společného jmění bývalých manželů vypořádá dosud nezaplacený společný dluh u banky, zatížený vyšším příslušenstvím, zpravidla tak, že povinnost zaplatit zůstatek dluhu uloží oběma manželům jednou polovinou [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1881/2001 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 3, str. 85)], protože vypořádání SJM nemá vůči věřiteli – bance – účinky, a proto pokud podle smlouvy jsou dlužníky oba manželé, zůstanou jimi i nadále (bez ohledu na vypořádání), jakož i to, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113), se podává závěr, že „stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu, přičemž není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků)“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008 (dostupný na www.nsoud.cz), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, str. 292)], přičemž úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů), je pak třeba vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikáží k úhradě oběma manželům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016).

24. K uvedenému odvolací soud považuje za potřebné doplnit, že Nejvyšší soud nevylučuje, aby tam, kde jsou pro to dány okolnosti případu, byl dluh vypořádán i tím způsobem, že bude přikázán jen jednomu z manželů, zejména v situaci, kdy je dluh úzce spjat s nemovitostí přikázanou jednomu z manželů a tento manžel s přikázáním dluhu souhlasí, ovšem zároveň razí závěr, není zásadně namístě, aby byla při určení vypořádacího podílu stanovena povinnost druhého z manželů zaplatit manželovi, kterému byl dluh přikázán, polovinu výše jistiny dluhu, případně i splatného, avšak dosud neuhrazeného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu. Jinými slovy, při přikázání společného dluhu jednomu z manželů zásadně nevzniká tzv. kompenzační pohledávka manžela, kterému byl dluh přikázán, vůči druhému manželovi ve výši jedné poloviny dluhu (v tomto smyslu tedy není nadále použitelná judikatura soudů nižších stupňů řešící otázku vypořádání dluhu tvořícího SJM formulovaná v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013). Jestliže je soudním rozhodnutím uloženo splnit společný dluh jen jednomu z manželů, nemá nadále druhý z nich (i když pouze s účinky mezi manžely navzájem) povinnost dluh hradit. Není tedy ani důvod, aby soud v této souvislosti předem zakládal novou povinnost k úhradě nějaké peněžité částky mezi manžely, např. z titulu regresu (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2681/2022).

25. Konečně pokud se týká výpočtu vypořádacího podílu s přihlédnutím k vnosům zahrnutým do vypořádání SJM, pak ten měl být v souladu s ustálenou rozhodovací praxí následující: A. Pro zohlednění vnosu bylo nutné nejprve určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv – dále jen „výchozí částka“) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů. B. Způsob určení výše podílu každého z manželů: a) Od výchozí částky celkové masy SJM bylo nutné odečíst jednotlivé vnosy obou účastníků. b) Takto zjištěná hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky (zbytek představuje „dluh“ SJM vůči oběma účastníkům). Jde o výchozí částku sníženou o všechny relevantní vnosy – takto je určen podíl každého z účastníků na „čistém“ majetku. c) K podílu každého z účastníků je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu (včetně poloviny částky, kterou některý z účastníků plnil po zániku SJM na společný dluh – s tou je třeba nakládat jako s vnosem). Součet obou takto zjištěných částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů (tj. výchozí částku). C. Konkrétní vypořádací podíl se vypočítá tak, že se základní podíl, který na každého účastníka připadá [bod 2 b)], zvýšený o hodnotu jeho vnosu [bod 2 c)], porovná s hodnotou majetku, který je účastníkovi přikazován; je-li mu přikazován majetek o vyšší hodnotě, je třeba mu uložit povinnost vyrovnat takto určenou výši podílů v penězích, má-li dostat majetek o hodnotě nižší, než jaká na něj připadá, musí mu druhý účastník rozdíl doplatit.

26. Jestliže tedy z již zmíněných skutkových zjištění, která byla buď soudem prvního stupně anebo posléze soudem odvolacím dovozena na podkladě provedeného dokazování, hodnota všech aktiv společného jmění (tzv. výchozí částka) činila 14 974 229,12 Kč (nemovitosti v adresa – adresa – 14 600 000 Kč, movité vybavení domu – 221 750 Kč, zůstatek na běžném účtu žalované č. č. účtu - 35 886,55 Kč, zůstatek na penzijním připojištění žalované - 109 940 Kč, zůstatek na běžném účtu žalobce č. č. účtu – 6 652,57 Kč), vnos žalobce činil 60 753,675 Kč (polovina vlastních prostředků použitých na úhradu dluhu z úvěru ze stavebního spoření) a vnos žalované činil 973 703,50 Kč (polovina vlastních prostředků použitých na úhradu hypotéčních splátek -940 971,50 Kč + pojištění domu - 23 921 Kč + na úhradu povinných plateb spojených s provozováním motorového vozidla tov. zn. název - 8 811 Kč), tak určující hodnota pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků (při odpočtu vnosů obou účastníků) odpovídal při zmíněné disparitě 40:60 ve prospěch žalované částce 5 989 691,648 Kč pro žalobce a částce 8 984 537,472 Kč pro žalovanou (podíl každého z účastníků na „čistém“ majetku v SJM). Po připočtení vnosu žalobce k jeho podílu na „čistém“ majetku se jedná o částku 6 050 445,323 Kč a po připočtení vnosu žalované o částku 9 958 240,972 Kč.

27. Konkrétní vypořádací podíl žalobce pak za použití postupu popsaného shora pod bodem 25. C. odpovídá na celá čísla zaokrouhlené částce 6 043 793 Kč. K této částce lze dospět poté, co základní vyčíslení výše podílu žalobce (částku 5 989 691,648 Kč) zvýšíme o hodnotu vnosu žalobce (60 753,675 Kč) a tento výsledek porovnáme s hodnotou majetku, který je žalobci přikazován, tj. částkou 6 652,57 Kč (zůstatek na běžném účtu vedeném u právnická osoba).

28. Stávající nesplacený dluh z hypotéčního úvěru pak odvolací soud v souladu s citovanými závěry aktuální judikatury Nejvyššího soudu přikázal k úhradě oběma procesním stranám.

29. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve věci samé změnil tak, jak je blíže uvedeno ve výrocích I a III tohoto rozsudku.

30. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozhodnutím změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé, byl povinen rozhodnout nejen o povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o povinnosti k náhradě nákladů za řízení před soudem první instance (§ 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř.).

31. V obou případech přitom vyšel z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že za situace, kdy řízení o vypořádání SJM má povahu tzv. iudicium duplex (k tomu srov. především sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23), kvůli čemuž nelze automaticky aplikovat zásadu úspěchu ve věci, je dle závěrů recentní judikatury v zásadně namístě nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Uvedené platí s výhradou existence důvodů zvláštního zřetele hodných (hraničních případů), kdy se aplikace pravidla, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení proti jinému účastníku řízení, nebude jevit - vzhledem ke konkrétním okolnostem věci – jako nejvhodnější řešení. Existenci takových důvodů žádný z účastníků netvrdil, a proto nebylo třeba se z tohoto pohledu věcí blíže zabývat. Výjimku z uvedeného odvolací soud dovodil výhradně ve vztahu k náhradě nákladů vynaložených žalovanou za jí objednaný a zaplacený znalecký posudek pro účely ocenění movitých věcí, které účastníci učinili předmětem vypořádání. Protože mezi účastníky nepanovala shoda ohledně ocenění těchto věcí, bylo zjevné, že bez uvedeného znaleckého posudku nebude možné ve věci rozhodnout. Pakliže by žalovaná nevyvinula aktivitu a vypracování znaleckého posudku nezajistila, musel by tak učinit soud a náklady, které by takto vynaložil, by uložil k náhradě obou procesních stran. Za tohoto stavu se tedy odvolacímu soudu jevilo spravedlivým, aby žalované alespoň tyto náklady řízení byly kompenzovány, a proto žalobce zavázal, aby žalované z titulu náhrady nákladů řízení nahradil jednu polovinu zmíněných nákladů, tj. právě částku 9 400 Kč.

32. Pro závěr, který z účastníků je podle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinen nahradit státu jeho náklady, je pak rovněž určující výsledek řízení. Ovšem při již zmíněné nemožnosti aplikace zásady úspěchu ve věci se jevilo po právu tuto povinnost mezi účastníky řízení bez dalšího rovnoměrně rozvrhnout. Jelikož náklady řízení vedeného před soudem prvního stupně byly téměř celé pokryty účastníky složenými zálohami na náklady dokazování a ve výsledku z finančních prostředků státu byla na náklady řízení ze státních prostředků vynaložena pouze částka 1 242 Kč, odvolací soud její náhradu uložil k tíži obou procesních stran, každé v rozsahu jejich jedné poloviny, tedy konkrétně ve výši 621 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud.