70 Co 99/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Körblera a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované jednající Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení částky 151 524,53 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. ledna 2026, č. j. 48 C 218/2025-160,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném vyhovujícím výroku II. o věci samé potvrzuje.

II. V napadeném výroku V. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady nákladů činí 83 411 Kč, jinak se rozsudek v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 22 566,20 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení ohledně částky 10 530,38 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 342,92 Kč od podání žaloby do zaplacení, z částky 2 813,36 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, z částky 3 385,53 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, z částky 2 135 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení a z částky 1 853,57 Kč od 17. 7. 2025 do zaplacení (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 136 405,07 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 48 939,86 Kč od 23. 9. 2024 do 25. 9. 2024, z částky 46 126,50 Kč od 26. 9. 2024 do 20. 2. 2025, z částky 42 740,97 Kč od 21. 2. 2025 do 26. 3. 2025, z částky 40 605,97 Kč od 27. 3. 2025 do 16. 7. 2025, z částky 38 752,40 Kč od 17. 7. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 87 465,21 Kč od 24. 3. 2025 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 4 589,08 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 23. 9. 2024 do zaplacení (výrok III.) a dále ohledně požadavku na zaplacení příslušenství z částky 98 013,61 Kč od 23. 9. 2024 do 25. 9. 2024, z částky 95 200,25 Kč od 26. 9. 2024 do 20. 2. 2025 a z částky 91 814,72 Kč od 21. 2. 2025 do 23. 3. 2025 (výrok IV.) zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že žalované uložil povinnost na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku 57 976,86 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), a dále rozhodl, že se žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč s tím, že uvedená část soudního poplatku jí bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro adresa do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 151 524,53 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady majetkové újmy, která jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena v celkem 439 případech v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora tituly před jménem jméno FO, Exekutorský úřad adresa, který v její prospěch coby oprávněné ke dni 31. 8. 2024 vymohl na povinných plnění, která jí však zcela nebo v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů nevyplatil. Předmětem řízení bylo přitom učiněno toliko 10 konkrétních exekučních řízení vedených u Exekutorského úřadu adresa. Ohledně celého nároku z exekuce vedené zmíněným exekučním úřadem pod sp. zn. spisová značka a částečně v exekucích vedených pod sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka a sp. zn. spisová značka vzala žalobkyně žalobu zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem řízení tak nadále zůstaly nároky týkající se devíti exekucí, a to konkrétně exekuce vedené Exekutorským úřadem adresa pod sp. zn. spisová značka s nárokem uplatněným ve výši 8 632,00 Kč, sp. zn. spisová značka s nárokem uplatněným ve výši 23 153,66 Kč, sp. zn. spisová značka s nárokem uplatněným ve výši 21 213,99 Kč, sp. zn. spisová značka s nárokem uplatněným ve výši 3 835,36 Kč, sp. zn. spisová značka s nárokem uplatněným ve výši 9 762 Kč, sp. zn. spisová značka s nárokem uplatněným ve výši 23 141,84 Kč, sp. zn. spisová značka s nárokem uplatněným ve výši 8 670,43 Kč, sp. zn. spisová značka s nárokem uplatněným ve výši 29 313,24 Kč a sp. zn. spisová značka s nárokem uplatněným ve výši 13 271,61 Kč.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou ve všech předmětných exekučních řízeních, neboť na ni na základě fúze sloučením přešlo jmění a práva a povinnosti zanikající společnosti právnická osoba Mezi účastníky bylo nesporné, že ohledně předmětných exekučních řízeních byly ve prospěch žalobkyně vymoženy, ale nevyplaceny následující částky: v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO částka 8 632 Kč, v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO částka 23 153,66 Kč, v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinné jméno FO částka 21 213,99 Kč, v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO částka 3 835,36 Kč, v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO částka 23 141,84 Kč, v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO částka 8 670,43 Kč a v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO 29 313, 24 Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že v exekučním řízení vedeným pod sp. zn. spisová značka proti povinné jméno FO činí vymožená a nevyplacená částka 8 897 Kč. Fakticky byla původním soudním exekutorem vymožena částka 10 897 Kč, do níž byly započteny naposledy platby z 5. 2. 2024, 27. 2. 2024, 4. 4. 2024 a 30. 4. 2024 po 1 000 Kč, z níž byla žalobkyni vyplacena dne 10. 5. 2024 částka 2 000 Kč. Po tomto datu na účet exekutorského úřadu došly ještě platby za květen, červen a červenec 2024 po 1 000 Kč, které spolu s platbami došlými po 31. 8. 2024 (tj. za období od května 2024 do února 2025) byly v celkové částce 10 000 Kč dne 3. 3. 2025 převedeny na účet nového soudního exekutora tituly před jménem jméno FO. Z uvedené částky tedy předmětem tohoto řízení (částky vymožené do 31. 8. 2024 – pozn. odvolacího soudu) byla částka 3 000 Kč, z níž žalobkyni příslušela a také jí byla dne 25. 3. 2025 vyplacena částka 2 135 Kč (zbytek si soudní exekutor oprávněně ponechal na úhradu nákladů exekuce - pozn. odvolacího soudu). Ohledně exekuce vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO soud prvního stupně zjistil, že vymožená a nevyplacená částka činí 9 547,53 Kč. V této exekuci bylo pro žalobkyni vymoženo celkem 37 554,41 Kč, vyplacena jí byla částka 27 091,34 Kč. Ve vymožené částce byly zahrnuty částka 338,56 Kč z platby dne 22. 4. 2024 a částka 576,98 Kč z platby dne 17. 7. 2025, přičemž protože uvedené dvě platby tvořily součást částky 23 000 Kč, která byla postoupena novému soudnímu exekutoru tituly před jménem jméno FO, soud prvního stupně je od celkového dluhu (který byl dáván do příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora tituly před jménem jméno FO) odečetl. Ve všech případech od okamžiku vymožení částek uplynula doba delší než 30 dnů. Všechny uvedené nároky žalobkyně uplatnila u žalované dne 8. 6. 2023, a to ve vztahu ke sp. zn. spisová značka ve výši 5 796 Kč, ve vztahu ke sp. zn. spisová značka ve výši 12 726,05 Kč, ve vztahu ke sp. zn. spisová značka ve výši 15 953,33 Kč, ve vztahu ke sp. zn. spisová značka ve výši 8 157,05 Kč, ve vztahu ke sp. zn. spisová značka ve výši 2 026,08 Kč a ve vztahu ke sp. zn. spisová značka ve výši 8 870,43 Kč.

4. Po právním posouzení podle § 4 odst. 2, § 13 odst. 1 a § 26 zákona č. 82/1998 Sb. soud prvního stupně uzavřel, že činnost exekutora je považována za úřední postup při výkonu státní správy, pokud se jedná o úkony při výkonu exekuční činnosti, přičemž dle ustálené judikatury platí, že neprovede-li soudní exekutor v rozporu s § 46 odst. 4 e. ř. výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému, jde o nesprávný úřední postup, za nějž je odpovědný stát. Na základě zjištěného skutkového stavu dovodil naplnění všech předpokladů pro vznik odpovědnosti státu, tj. vznik majetkové újmy v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, neboť žalobkyni nebylo v rozporu s právními předpisy vyplaceno vymožené plnění v exekučním řízení sp. zn. spisová značka ve výši 8 632 Kč, v exekučním řízení sp. zn. spisová značka ve výši 23 153,66 Kč, v exekučním řízení sp. zn. spisová značka ve výši 21 213,99 Kč, v exekučním řízení sp. zn. spisová značka ve výši 3 835,36 Kč, v exekučním řízení sp. zn. spisová značka ve výši 23 141,84 Kč, v exekučním řízení sp. zn. spisová značka ve výši 8 670,43 Kč, v exekučním řízení sp. zn. spisová značka ve výši 29 313,24 Kč, v exekučním řízení sp. zn. spisová značka ve výši 8 897 Kč a v exekučním řízení sp. zn. spisová značka ve výši 9 547,53 Kč. K námitce žalované uvedl, že žalobu nelze považovat za předčasnou, neboť je na žalobci, na kom bude odpovědnost za škodu uplatňovat, přičemž stát zde nevystupuje v pozici tzv. posledního dlužníka. Dále uvedl, že povinnost původního soudního exekutora přechází i na jeho zástupce a týká se i plnění získaných poté, co došlo ke změně soudního exekutora. Konstatoval zároveň, že pro převedení získaných plnění na nového exekutora lze za dobu naplňující zákonný požadavek bez zbytečného odkladu považovat taktéž dobu 30 dnů, pokud je sám oprávněnému v adekvátním rozsahu nevyplatí. Pokud žalovaná namítala, že ve dvou exekucích (sp. zn. spisová značka a sp. zn. spisová značka) se jednalo o dluhy ze směnky a že v exekučním řízení nebyla směnka žalobkyní znovu předložena poté, co nastoupila na místo právnická osoba, pak soud prvního stupně uzavřel, že v této věci není soud příslušný přezkoumávat exekuční titul, k tomu je povolán pouze exekuční soud, a žalovaná tak nemůže úspěšně uplatnit námitky, které příslušejí povinnému, když sama není účastníkem exekuce. Obiter dictum uvedl, že v případě, že obchodní společnost je zrušena bez likvidace a dochází tak k universální sukcesi, jak tomu bylo v případě žalobkyně, dochází k přechodu práv ze směnky bez nutnosti směnku indosovat. Dospěl tak k závěru, že žalobkyní oprávněně požadovaná částka z uvedených exekucí činí 136 405,07 Kč a ohledně zbylé částky 4 589,08 Kč žalobu zamítl. Úroky z prodlení soud prvního stupně přiznal žalobkyni dle § 1970 o. z., přičemž zohlednil, že žalobkyně všechny nároky neuplatnila u žalované dne 8. 6. 2023 ve výši, v jaké nakonec byly žalovány, ale uplatnila u ní tehdy pouze částku 53 528,94 Kč, ohledně níž po odečtení neoprávněně požadované částky 4 589,08 Kč se mohla dostat do prodlení až od 9. 12. 2023 s tím, že požadovala přiznat úrok z prodlení až od podání žaloby, tj. od 23. 9. 2024. Ohledně zbývající částky 87 465,21 Kč soud prvního stupně dovodil oprávnění žalobkyně požadovat úrok z prodlení až po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty od jejího uplatnění, tedy od 24. 3. 2025, a zároveň v rozhodnutí o příslušenství zohlednil zpětvzetí žaloby.

5. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., když shledal dílčí neúspěch žalobkyně nepatrným a dovodil, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované, neboť část dluhu jí byla po podání žaloby vyplacena novým soudním exekutorem. Lhůtu k plnění určil žalované delší než obvyklou třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) se zohledněním skutečnosti, že plnění žalované ze státního rozpočtu podléhá rozpočtovým pravidlům. Protože ke zpětvzetí žaloby došlo ještě před jednáním, soud prvního stupně vrátil žalobkyni adekvátní část soudního poplatku dle § 10 odst. 3 zák. o soudních poplatcích.

6. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (II.) a výroku o nákladech řízení (V.) podala žalovaná včasné odvolání. V první řadě nesouhlasila s odepřením přípustnosti odvolání proti dílčím nárokům nepřesahujícím částku 10 000 Kč s tím, že byly objektivně kumulovány v jednom řízení a jejich součet zjevně převyšuje hranici 10 000 Kč (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, či nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2143/16, či ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15). Dále zrekapitulovala závěry soudu ohledně odpovědnostního titulu, kterým mělo být dle žaloby nevyplacení vymožených částek v zákonné lhůtě 30 dnů, nicméně soud prvního stupně dle jejího názoru nesprávně shledal porušení povinnosti exekutora v nevyplacení částky v rámci odpovědnosti za ztrátu svěřených finančních prostředků. Zmínila taktéž i nesouhlas se závěry soudu ohledně jí vznesené námitky předčasnosti žaloby. Domnívá se, že bylo povinností žalobkyně přihlásit se do adhezního řízení v rámci trestního stíhání tituly před jménem jméno FO, kde lze s ohledem na zajištěný majetek očekávat třebas i jen částečné uspokojení její pohledávky. Do skončení adhezního řízení totiž nelze činit jednoznačný závěr o vzniku škody, navíc některá vymožená plnění jsou vyplácena opožděně. Dále poukázala na nepřehlednost ohledně uplatněných nároků, neboť z odůvodnění není zřejmé, o jaké částky byly jednotlivé nároky v poměru k žalobě poníženy. V tvrzeních žalované absentuje jasné časové vymezení působnosti tituly před jménem jméno FO v exekucích, v nichž bylo pravomocně rozhodnuto o změně soudního exekutora, tedy co je skutečně odpovědnostní titul, co je škoda a co je příčinná souvislost. Vyjádřila nesouhlas s dle jejího názoru zjednodušujícím závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že odpovědnost exekutora trvá až do předání plnění původního soudního exekutora, přičemž pokud toto předání není učiněno bezodkladně, tj. v přiměřené lhůtě, za kterou lze považovat dobu 30 dnů, představuje taktéž nesprávný úřední postup. Podstatu odpovědnosti soud prvního stupně spatřoval ve vlastním nevyplacení vymoženého plnění, aniž by reflektoval pluralitu odpovědnostních titulů, přičemž pod zákonnou povinnost dle § 46 odst. 4 e. ř. podřazuje veškerý postup exekutora, tj. i situace, kde tento režim neplatí, respektive kde je porušována jiná povinnost. Tím soud prvního stupně vnesl do řízení prvky nepřezkoumatelnosti, navíc fakticky doplňuje skutkový základ za žalobkyni. Soudu prvního stupně dále vytkla, že nerozlišuje, jaká částka byla uplatněna žalobou a která byla upravena v podání ze dne 22. 12. 2025, přičemž pokud rozhoduje i o částkách, které vznikly až po podání žaloby, opominul, že žalobkyně žalobu nerozšířila a on o takovém rozšíření nerozhodl. Nesouhlasila ani s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s její námitkou absence směnky, která nebyla přiložena k exekučnímu návrhu v exekucích vedených pod sp. zn. spisová značka a sp. zn. spisová značka. Upozornila, že se v exekučním řízení nemohla nijak bránit, neboť nebyla účastníkem řízení, přičemž pokud není dán hmotněprávní základ exekuce, nemohla žalobkyni vzniknout škoda tím, že jí nebylo vyplaceno vymožené plnění. K jednotlivým exekucím uvedla, že v případě exekuce sp. zn. spisová značka žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ohledně částky 4 231,92 Kč, která jí byla vydána dne 20. 2. 2025, přičemž není zřejmé, jak se toto promítlo ve vztahu k částečnému zpětvzetí a ve vztahu k prodlení žalované. Podotkla, že poslední platba byla na účet exekutora provedena dne 12. 9. 2024, do prodlení by se tak dostal až po 30 dnech a žalovaná ještě o 6 měsíců později. K platbě po podání žaloby došlo i v případě sp. zn. spisová značka, aniž by došlo k rozšíření žaloby. Upozornila, že v dané věci namítla též absenci směnky. Dále zmínila, že ohledně nároku dle sp. zn. spisová značka vzala žalobkyně žalobu zpět bez jakéhokoli jejího zavinění, neboť k zastavení řízení o částku 342,94 Kč došlo z důvodu nevymahatelnosti nároku. To se však nepromítlo v rozhodnutí o nákladech řízení a není tak zřejmé, proč žalovaná musí nést i náhradu zbylého soudního poplatku zaplaceného za tuto věc. Obdobně, jak uvedla, je to i v případě sp. zn. spisová značka, jen s tím rozdílem, že ohledně něj byl nárok u žalované uplatněn. Zdůraznila, že v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka uplatnila námitku probíhající insolvence (spisová značka), a tedy nemožnost aplikace § 46 odst. 4 e. ř., navíc tento nárok nebyl před podáním žaloby u žalované uplatněn a žalobkyně žádá víc, než kolik uplatnila v žalobě, aniž by bylo o rozšíření žaloby v této souvislosti rozhodnuto. Kromě toho po podání žaloby bylo žalobkyni plněno, tedy existují pochybnosti o naplnění předpokladů její odpovědnosti. Ve věci sp. zn. spisová značka taktéž soud prvního stupně neřešil změnu žaloby, když žalobkyně uvedla, že i v této věci bylo pro ni něco vymoženo a plněno a pokud došlo k výplatám, musí se původní dluh ponížit. Této situaci odpovídá i případ povinné jméno FO, a to včetně námitky absence přiložené směnky u exekučního návrhu. Žalovaná nesouhlasila ani s výrokem o nákladech řízení. Za zásadní pochybení soudu prvního stupně označila skutečnost, že nepoměřoval úspěch a neúspěch, tj. ignoroval částečné zamítnutí žaloby, zastavení řízení i její dílčí úspěch. Nesouhlasila ani s tím, aby byla přiznávána DPH k žalobkyní účtované náhradě nákladů pohonných hmot, v jejichž ceně je již tato daň zahrnuta. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném II. výroku tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně podala odvolání proti výroku o nákladech řízení. Nesouhlasila s tím, že se v daném případě může jednat pouze o částečné rozhodnutí o nákladech řízení, tedy jen o těch, které byly vynaloženy v tomto vyloučeném řízení, přičemž o nákladech společných všem 439 původně společně zažalovaným případům bude rozhodnuto ve věci, z níž bylo nyní projednávané řízení vyloučeno k samostatnému projednání. To podle ní není v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř., přičemž o nákladech předmětných exekucí již nebude možno po skončení tohoto řízení rozhodovat. Požadovala tak přiznání nákladů i za úkony převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby a vyjádření ve věci samé ze dne 25. 6. 2025, včetně náhrady paušálních výdajů a DPH. Požadovala tak navýšení náhrady nákladů řízení ještě o dalších 26 607,90 Kč.

8. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované upozornila, že odvolání bylo podáno i ohledně nároků z exekucí vedených pod sp. zn. spisová značka, kde jí byla přiznána částka 8 632 Kč, pod sp. zn. spisová značka, kde jí byla přiznána částka 3 835,36 Kč, pod sp. zn. spisová značka, kde jí byla přiznána částka 8 897 Kč, a pod sp. zn. spisová značka, kde jí byla přiznána částka 8 670,43 Kč, ač byli účastníci poučeni o nepřípustnosti odvolání, neboť se jedná o plnění do 10 000 Kč. Domnívá se, že v tomto rozsahu (30 084,79 Kč) by odvolání mělo být odmítnuto pro nepřípustnost. Nesouhlasila s tím, že by existovalo v dané věci více odpovědnostních titulů, jedná se o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup exekutora, aniž by bylo rozhodné, zda se exekutor změnil. Podle ní je rozhodující to, že plnění bylo exekutorem vymoženo a nebylo včas vyplaceno oprávněné. Odmítla, že by soud rozhodoval i o částkách mimo žalobu, neboť žalobu nerozšiřovala, pouze ji částečně brala zpět, když průběžně zohlednila snížení dluhu provedenou výplatou. Co se týká žalovanou namítané absence směnky, upozornila, že k exekučnímu návrhu se přikládá exekuční titul (rozsudek), nikoli směnka, jejíž existence byla již posouzena nalézacím soudem, a není tak nutné ji znovu předkládat. Pro přechod takové pohledávky je pak podstatné jen to, zda tato pohledávka v době přeměny společnosti existovala a zda sloužila nebo byla určena k podnikání. Na žalobkyni tato pohledávka přešla universální sukcesí. Zmínila, že žalované vůbec nepřísluší posuzovat to, co již posoudil exekuční soud i exekutor při nařízení exekuce, tj. řádný exekuční titul a postavení žalobkyně jako osoby v dané exekuci oprávněné. Znovu zdůraznila, že z exekutorského úřadu tituly před jménem jméno FO byly vyvedeny peněžní prostředky v rozsahu desítek miliónů korun a použity pro jiné účely namísto jejich výplaty oprávněným. Poukázala na to, že žalovaná selhala jako orgán dohledu nad činností exekutora, ač byla opakovaně na nesrovnalosti upozorňována. Souhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nemá v daném vztahu postavení posledního dlužníka a že žalobkyni nesvědčila povinnost přihlásit se do adhezního řízení a vyčkávat na alespoň částečné odškodnění s odkazem na adekvátní judikaturu (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014). Naopak za takovou škodu odpovídá po 1. 1. 2013 pouze stát. Judikatura v dané souvislosti dovodila, že odpovědnost státu není subsidiární, že stát odpovídá přímo a že není nutné nejprve žalovat exekutora. Škoda přitom vzniká již prodlením exekutora s výplatou, nikoliv až definitivní ztrátou, a pozdější výplata nemění vznik škody ani nevylučuje odpovědnost státu, pouze se započítá. Co se týká jednotlivých exekucí, ve věcech sp. zn. spisová značka, spisová značka a spisová značka zmínila, že dluh byl dle protokolu z jednání mezi stranami nesporný, k jeho snížení došlo až po podání žaloby a tomu odpovídalo částečné zpětvzetí žaloby. Ke zpětvzetí žaloby ve věci sp. zn. spisová značka uvedla, že vycházela z evidence exekutora o dluhu ve výši 342,94 Kč, a poté, co exekutor tento údaj opravil, vzala žalobu zpět, tedy nikoliv v důsledku svého zavinění. Ohledně věci vedené pod sp. zn. spisová značka upozornila, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 24. 3. 2025, přičemž žalovaný dluh vnikl k 31. 8. 2024, tedy insolvenční řízení na něj nemělo žádný vliv. Také v tomto případě došlo ke snížení dluhu plněním exekutora. Uvedla, že ani ve věci sp. zn. spisová značka žalobkyně nepožadovala více, než uplatnila v žalobě, byť ani po rozhodném datu nebyly žalobkyni vypláceny vymožené částky. K nákladům řízení uvedla, že veškeré úkony byly učiněny za účelem vymožení nároku na náhradu škody, a vyjádřila souhlas s posouzením úspěchu žalované jako nepatrného, pod 5 % z žalované částky. Poznamenala, že považuje za spravedlivé, aby žalovaná, která nebyla ochotná nesporné nároky uspokojit, byť i jen částečně, nesla náhradu nákladů spojených se soudním řízením. Není přitom podle ní zřejmé, ohledně jakého nároku měla žalovaná plný úspěch. Upozornila, že dle § 151 odst. 2 o. s. ř. jí náleží náhrada DPH i z cestovních náhrad. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok II. potvrdil a změnil rozhodnutí o výši nákladů řízení v souladu s jejím požadavkem.

9. Odvolací soud z podnětu včasného a přípustného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvého stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné, avšak odvolání žalobkyně shledal zčásti důvodným.

10. Nejprve se odvolací soud zabýval žalovanou namítanou nesprávností poučení soudem prvního stupně o nemožnosti odvolat se proti dílčím nárokům, které samy o sobě nepřesahovaly hranici přípustnosti odvolání dle § 202 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud zde poukazuje na ustálenou soudní praxi, podle níž je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Tato praxe současně vyvolala nutnost řešit otázku samotného hodnotového censu, tj. zda zkoumat přípustnost odvolání z pohledu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k celkové částce, či ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně. Vzhledem k rozpornému judikaturnímu řešení i s ohledem na závěry nálezů Ústavního soudu, na něž žalovaná odkázala, se v zájmu sjednocení judikatury otázkou hodnotového censu zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Ten v usnesení ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 [v něm řešil otázku přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to konkrétně situaci, kdy je v žalobě uplatněno více žalobních nároků, které jednotlivě nedosahují částky 50 000 Kč, v součtu však již ano], uzavřel, že jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je společné více nárokům (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného), pak se jednotlivé nároky pro účely hodnotového cenzu sčítají, kdežto pokud dovolání míří jen do posouzení otázek jednotlivých dílčích nároků, pak se pro účely hodnotového cenzu jednotlivé nároky nesčítají. Tento závěr lze analogicky aplikovat i na tuto věc, v níž žalobkyně uplatnila nároky, jejichž původ spočíval v nesprávném úředním postupu představovaném nevyplacením vymožené částky exekutorem v zákonné lhůtě. Řešení právních otázek všech žalobou uplatněných jednotlivých dílčích nároků se samostatným skutkovým základem je těmto nárokům společné, a tedy lze uzavřít, že pro posouzení otázky přípustnosti odvolání ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř. je v dané věci rozhodující, že celková výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto, převyšuje 10 000 Kč, aniž by bylo významné, že toto peněžité plnění představuje více nároků se samostatným skutkovým základem, z nichž některé uvedenou částku nepřevyšují.

11. Podle § 4 zákona č. 82/1998 Sb. se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1). Činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 se považuje za úřední postup (odstavec 2).

12. Podle § 13 odst. 1 cit. zák. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 32 e. ř. nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li újma způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná povinnost této osoby nahradit újmu podle zvláštních předpisů tím není dotčena (odstavec 1). Exekutor se povinnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat (odstavec 2). Povinnost státu nahradit újmu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena (odstavec 3).

14. Podle § 46 odst. 4 e. ř. peněžitá plnění na vymáhanou povinnost se hradí exekutorovi nebo oprávněnému. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po uplynutí lhůty podle odstavce 6 zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí po odpočtu nákladů exekuce oprávněnému, nedohodl-li se s ním na jiné lhůtě či jiné částce, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1 000 Kč. Ze zvláštního účtu podle odstavce 5 vyplatí exekutor peněžní prostředky z vymoženého plnění s úrokem, pokud přirostl, za dobu ode dne připsání vymožených peněžních prostředků na zvláštní účet podle odstavce 5 do dne předcházejícího dni jejich odepsání ze zvláštního účtu. Za vymožené plnění se považuje plnění a) získané prováděním exekuce způsobem podle § 59 odst. 1, b) získané provedením exekuce podle odstavce 6, nebo c) hrazené na vymáhanou povinnost od doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému do skončení exekuce, nebylo-li získáno podle písmene a) nebo b).

15. Jak uvádí komentářová literatura, vzájemný vztah povinnosti exekutora k náhradě újmy jím způsobené a odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (Exekuční řád, 1. vydání, 2022, s. 168-173: A. Toman) se do účinnosti novely č. 396/2012 Sb. judikaturně vyvinul tak, že poškozený mohl uplatnit svůj nárok proti oběma odpovědným osobám samostatně (NS 25 Cdo 970/2006). Bylo plně věcí poškozeného, vůči komu svůj nárok uplatnil. To na straně poškozených osob vedlo k určité míře nejistoty, protože oba odpovědnostní režimy se do nemalé míry lišily (například exekutor byl na rozdíl od státu odpovědný pouze za majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích, nikoliv nemajetkovou újmu – viz NS 25 Cdo 5870/2017). Nesystémovost tohoto legislativního řešení, kdy odpovědnost za škodu způsobenou notářem nesl stát s následným regresem vůči konkrétnímu notáři, který zavinil vznik odpovědnosti vůči státu, a odpovědnost za škodu způsobenou exekutorem nesl samostatně exekutor (objektivní odpovědnost s možností liberace) a stát (objektivní odpovědnost bez možnosti liberace s možností regresu), vedla ke změně provedené zákonem č. 396/2012 Sb. Odstavec první byl doplněn o slovní spojení „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“, čímž se toto ustanovení dostalo do plného obsahového souladu s § 57 notářského řádu. Napříště je tedy vztah mezi povinností exekutora k náhradě újmy shodný, tj. odpovědnost soudního exekutora nastupuje tehdy, pokud není dána odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (NS 30 Cdo 193/2017). Přímá odpovědnost exekutora (i jeho kandidáta) podle § 32 odst. 1 e. ř. se tedy uplatní toliko v případech, které nespadají do věcné působnosti zákona č. 82/1998 Sb., tj. v zásadě tam, kde exekutor nejedná z pozice úřední osoby (vykonavatele soudní moci).

16. Za újmu způsobenou exekutorem při výkonu exekuční činnosti tedy odpovídá výlučně stát z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup a své odpovědnosti se nemůže zprostit. Vůči exekutorovi mu následně svědčí právo regresu. Z této skutečnosti vyplývá i správný závěr soudu prvního stupně, že žaloba nemůže být předčasná (byť podložený odlišným právním posouzením). Předpokladem vzniku povinnosti státu nahradit újmu je tedy nesprávný úřední postup (příp. nezákonné rozhodnutí) exekutora při výkonu soudní moci, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi.

17. Soud prvního stupně podrobně zjistil skutkový stav, správně na věc aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu a odvolací soud se ztotožňuje i s jeho závěrem, že v přezkoumávaných exekučních řízeních vedených soudním exekutorem tituly před jménem jméno FO, Exekutorský úřad adresa, pod sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka došlo k naplnění základního předpokladu odpovědnosti žalované za škodu, a to k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevyplacení vymoženého plnění v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů od jeho vymožení. V příčinné souvislosti s absencí této výplaty vznikla žalobkyni majetková újma ve výši nevyplaceného vymoženého plnění v každé jednotlivé exekuci, kterou žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení.

18. Odvolací soud se ztotožňuje i s výší dlužných částek tak, jak je zjistil soud prvního stupně. Ten správně, byť to v rozsudku není implicitně uvedeno, posuzoval nároky žalobkyně pouze do 31. 8. 2024, neboť k tomuto datu byla v předmětných věcech žalobou uplatněna exekutorem vymožená a nevyplacená plnění. Nelze tak souhlasit s žalovanou, že nebylo jasně vymezeno předmětné období (bez ohledu na to, který z exekutorů prováděl či provádí exekuci, neboť předpokladem odpovědnosti je žalobkyni nevyplacené plnění vymožené exekutorem v zákonné lhůtě), ani že by absentovala jasná skutková tvrzení žalobkyně o předpokladech odpovědnosti státu. Odvolací soud nesouhlasí ani s tím, že by soud prvního stupně nespatřoval nesprávný úřední postup v nevyplacení vymoženého plnění v zákonné lhůtě. Jeho zjištění o výši takových nevyplacených plnění odpovídají vymezenému odpovědnostnímu titulu i žalobnímu požadavku. Zároveň odvolací soud neshledal, že by v průběhu řízení došlo k jakémukoliv rozšíření žaloby. Naopak žaloba byla ze strany žalobkyně vždy řádně omezena o nově žalobkyni po podání žaloby nově pověřeným exekutorem poskytnutá plnění; v tomto rozsahu bylo také řízení následně zastaveno. O žádných dalších vymožených plněních po rozhodném období nebylo rozhodováno, ani o ně nebyla žaloba rozšiřována, přičemž naopak podáním ze dne 22. 12. 2025, jehož se žalovaná dovolává, se žalobkyně pouze podrobně vyjádřila k jednotlivým žalobním nárokům a vzala zpět žalobu o částky, které jí byly na některé z nároků uhrazeny po podání žaloby nově pověřeným exekutorem.

19. K jednotlivým nárokům odvolací soud konstatuje, že z dokazování vyplynulo, že žalobkyně v rámci podané žaloby požadovala z exekuce vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO vymožené a nevyplacené plnění do 31. 8. 2024 ve výši 342,94 Kč, které bylo v této výši evidováno soudním exekutorem ještě ke dni podání žaloby. Následně soudní exekutor evidenci opravil, na což žalobkyně reagovala zpětvzetím žaloby ohledně této částky, přičemž zavinění za takové zastavení řízení nelze přičítat žalobkyni.

20. V řízení bylo prokázáno a žalovaná nesporovala, že v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO bylo zjištěno vymožené ale žalobkyni nevyplacené plnění do 31. 8. 2024 ve výši 8 632 Kč, tedy tak, jak bylo uplatněno i v žalobě. Totéž platí i pro exekuci vedenou pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO s plněním ve výši 3 835,36 Kč, pro exekuci vedenou pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO s plněním ve výši 23 141,84 Kč, pro exekuci vedenou pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO s plněním ve výši 29 313,24 Kč.

21. Dále byla v období do 31. 8. 2024 v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO vymožena a žalobkyni nevyplacena částka 26 539,19 Kč a v této výši také byla žalobou uplatněna. Dne 20. 2. 2025, tedy po podání žaloby, vyplatil žalobkyni zástupce exekutora tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO, částku 4 231,92 Kč, která však v sobě kromě výplaty za rozhodné období zahrnovala i částku 846,39 Kč z úhrady provedené dne 12. 9. 2024, tj. po rozhodném období. Proto se existující dluh snížil o částku 3 385,53 Kč (4 231,92 Kč – 846,39 Kč), ohledně této částky vzala žalobkyně žalobu zpět a přiznána byla částka 23 153,66 Kč (26 539,19 Kč – 3 385,53 Kč). Taktéž v tomto případě nelze zavinění za zastavení řízení shledat na straně žalobkyně.

22. Ke stejné situaci došlo i v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinné jméno FO, kdy v období do 31. 8. 2024 byla vymožena, žalobkyni nevyplacena a žalobou uplatněna částka 24 027,35 Kč. Dne 25. 9. 2024, tedy po podání žaloby, vyplatil žalobkyni zástupce exekutora tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO, částku 3 516,70 Kč, která však v sobě kromě výplaty za rozhodné období zahrnovala i částku 703,34 Kč z úhrady provedené dne 18. 9. 2024, tj. po rozhodném období. Proto se existující dluh snížil o částku 2 813,36 Kč (3 516,70 Kč – 703,34 Kč), ohledně této částky vzala žalobkyně žalobu zpět a přiznána byla částka 21 213,99 Kč (24 027,35 Kč – 2 813,36 Kč).

23. K témuž došlo i v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO, kdy v období do 31. 8. 2024 byla vymožena, žalobkyni nevyplacena a žalobou uplatněna částka 10 524 Kč. Dne 16. 7. 2025, tedy po podání žaloby, vyplatil žalobkyni nově pověřený soudní exekutor v rámci výplaty vymoženého plnění i částku 1 853,56 Kč, která byla vymožena pro oprávněnou dne 22. 8. 2024, a o tuto částku se tedy existující dluh snížil, ohledně ní vzala žalobkyně žalobu zpět a přiznána byla částka Anonymizováno 8 670,43 Kč (10 524 Kč – 1 853,56 Kč).

24. V řízení bylo dále prokázáno, že v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinné jméno FO byla do dubna 2024 pro žalobkyni vymožena částka 10 897 Kč (z celkově do té doby vymoženého plnění ve výši 19 004 Kč) a následně do rozhodného data 31. 8. 2024 došly na účet exekutora v měsíci květnu, červenci a srpnu 2024 ještě částky vždy po 1 000 Kč, tj. ještě 3 000 Kč. Za rozhodné období soudní exekutor vyplatil žalobkyni dne 10. 5. 2024 pouze částku 2 000 Kč. Platby došlé na účet exekutora od května 2024 do února 2025, tj. včetně 3 000 Kč za měsíce květen až srpen 2024 (přísluší do rozhodného období) s následnými 7 000 Kč došlými na účet exekutora po 31. 8. 2024, tj. v měsících září 2024 až únor 2025, byly v celkové částce 10 000 Kč postoupeny nově pověřenému exekutorovi (tituly před jménem jméno FO), který z vymožených plateb za květen až srpen 2024 (3 000 Kč) vyplatil dne 25. 3. 2025 žalobkyni adekvátní částku 2 135 Kč. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že v měsících květen až srpen 2024 byla fakticky pro žalobkyni vymožena pouze částka 2 135 Kč, a nikoliv 3 000 Kč, které přišly na účet exekutora, neboť z nich zjevně exekutor (byť nově pověřený) určil pro výplatu žalobkyně pouze uvedenou částku a zbylou adekvátní část odečetl na úhradu nákladů exekuce. Fakticky vymožené plnění pro žalobkyni tedy ke dni 31. 8. 2024 činilo částku 13 032 Kč (10 897 Kč + 2 135 Kč), z níž byla dne 10. 5. 2024 vyplacena částka 2 000 Kč a po podání žaloby dne 25. 3. 2025 ještě částka 2 135 Kč, ohledně níž vzala žalobkyně žalobu zpět. Správně tak měla být a také byla soudem prvního stupně žalobkyni přiznána částka 8 897 Kč (13 032 Kč – 2 000 Kč – 2 135 Kč). Žalobkyně v řízení požadovala žalobou částku 11 897 Kč, ohledně částky 2 135 Kč byla žaloba vzata zpět a ohledně zbylé částky 865 Kč byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud neshledal, že by v průběhu řízení došlo k jakémukoliv rozšíření žaloby. Skutečnost, že tento nárok nebyl u žalované uplatněn před žalobou spolu s ostatními pohledávkami ke dni 8. 6. 2023, byla přitom soudem prvního stupně reflektována v úrocích z prodlení, které byly z této částky přiznány až od 24. 3. 2025, tj. 6 měsíců po jejich uplatnění žalobou. K žalovanou namítanému insolvenčnímu řízení vedenému na majetek povinné odvolací soud uvádí, že vzhledem k jeho zahájení dne 24. 3. 2025 nemohlo mít na existenci a výši dlužné částky ke dni 31. 8. 2024 a povinnost exekutora vymoženou částku žalobkyni vyplatit do 30 dnů od vymožení žádný vliv.

25. Dále bylo v řízení prokázáno, že v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka proti povinnému jméno FO byla v období do 31. 8. 2024 vymožena a žalobkyni nevyplacena částka 13 271,61 Kč a v této výši také byla žalobou uplatněna. Dle přehledu exekutora byla pro žalobkyni vymožena k 31. 8. 2024 částka 40 362,95 Kč, z níž byla vyplacena částka 27 091,34 Kč. Z detailu exekutorského spisu je však zřejmé, že do dubna 2024 byla pro žalobkyni vymožena částka 36 977,43 Kč (37 554,41 Kč – 576,98 Kč, která byla vymožena 17. 7. 2025, tedy po rozhodném období) a v období od května do srpna 4 x 600 Kč, tj. celkem 39 377,43 Kč. Vyplacená částka činila dle evidence 27 091,34 Kč, tedy dluh za uvedené období by správně měl činit 12 286,09 Kč. Dle odvolacího soudu nemá na výši dluhu skutečnost, že částky za rok 2024 byly spolu s dalšími vymoženými částkami po rozhodném období v celkové hodnotě 23 000 Kč převedeny na nového exekutora (tituly před jménem jméno FO), neboť k žádnému plnění z jeho strany na předmětný dluh nedošlo. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni pouze částku 9 547,53 Kč a ohledně částky 3 724,08 Kč žalobu zamítl, nicméně zamítavý výrok odvoláním napaden nebyl, proto výše uvedené zjištění nemá pro odvolací rozhodnutí význam; snad jen lze k odvolání žalované konstatovat, že v tomto případě bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v její prospěch.

26. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně ohledně namítané absence směnky jako přílohy exekučního titulu v exekucích vedených pod sp. zn. spisová značka a sp. zn. spisová značka a pro stručnost odkazuje na velmi podrobné odůvodnění soudem prvního stupně obsažené v 26. odstavci odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se zcela ztotožňuje. Stejně tak se odvolací soud ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně o žalobkyní požadovaných úrocích z prodlení, když soud prvního stupně správně rozlišil částky, které byly uplatněny vůči žalované ještě před podáním žaloby, a částky, které byly uplatněny až v žalobě, se zohledněním částečných úhrad exekutorem, přičemž i v tomto případě odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na podrobné odůvodnění jednotlivých částek soudem prvního stupně v odstavci 28. odůvodnění napadeného rozsudku.

27. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud posoudil odvolací námitky žalované jako nedůvodné a uzavřel, že rozhodnutí soudu ve věci samé, v rozsahu napadeném odvoláním žalované, je věcně správné, a proto ve výroku I. tohoto rozsudku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. Dále se odvolací soud zabýval napadeným výrokem rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že bylo namístě podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nahradit žalobkyni náklady řízení v plném rozsahu, neboť v řízení byla neúspěšná v součtu uplatněných nároků pouze v minimálním rozsahu, tj. ohledně částky 4 589,08 Kč s příslušenstvím, která nepřesahuje 5 % úspěch ve sporu, přičemž na zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby správně nebylo zavinění žalobkyně shledáno, protože k němu došlo v důsledku částečné úhrady dlužných částek po podání žaloby (sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka) či v důsledku nesprávné evidence dluhu exekutorem ke dni podání žaloby (u sp. zn. spisová značka). Nesprávně však soud prvního stupně přiznal žalobkyni pouze náhradu nákladů vyloučeného řízení s tím, že o společných nákladech bude rozhodnuto v původním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka. Jak správně namítla žalobkyně, takové rozhodnutí je v rozporu s § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je třeba rozhodnout o všech nákladech řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí. V tomto řízení končí přezkum 10 konkrétních exekučních řízení, v nichž byl shledán nesprávný úřední postup státu, tedy je třeba rozhodnout o všech nákladech, které s tímto přezkumem souvisí, tedy i v té části, kdy byly projednávány spolu s ostatními 429 exekucemi. Žalobkyně tak oprávněně požaduje náhradu nákladů i za další tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby i vyjádření ve věci samé ze dne 25. 6. 2025. Náklady právního zastoupení žalobkyně před soudem prvního stupně odvolací soud určil jako součet odměny advokáta za 4 úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby, vyjádření ve věci samé ze dne 25. 6. 2025 a vyjádření spojené s částečným zpětvzetím žaloby ze dne 22. 12. 2024) po 7 180 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 151 524,53 Kč) a za 3 úkony právní služby (účast na jednání dne 23. 12. 2025 a dne 9. 1. 2025, která přesáhla 2 hodiny) po 6 740 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 140 994,15 Kč – po částečném zpětvzetí žaloby o částku 10 530,38 Kč) dle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), dále náhrady hotových výdajů, které dle odvolacího soudu jsou opodstatněně požadované pouze ze 4 úkonů právní služby spojených výhradně s tímto řízením (tj. z vyjádření ze dne 22. 12. 2024 a obě jednání před soudem prvního stupně) po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., neboť vzhledem k tomu, že nelze konkretizovat, pro kolik řízení o vyloučených pohledávkách byly první tři úkony vynaloženy, lze je v plném rozsahu přiznat jen a pouze v původním řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka. Dále odvolací soud k nákladům právního zastoupení připočítal i polovinu cestovného (cestovné bylo určeno v obou případech i na jednání ve věci sp. zn. spisová značka) k soudnímu jednání dne 23. 12. 2024 na trase adresa – adresa a zpět (228 km), učiněné osobním automobilem název, registrační značky SPZ, se spotřebou 5 l/100 km, palivem B95 při ceně paliva 35,80 Kč/l a paušální náhradě 5,80 Kč/km, tj. 865,26 Kč, polovinu cestovného na jednání dne 9. 1. 2026 představující úhradu jízdného vlakem ve výši 127 Kč, polovinu náhrady za promeškaný čas při cestě na a z jednání konaného dne 23. 12. 2025 ve výši 600 Kč za 8 půlhodin po 150 Kč a jednání konaného dne 9. 1. 2026 ve výši 900 Kč za 12 půlhodin na cestě po 150 Kč podle § 14 odst. 3 a. t., a náhradu 21 % DPH ve výši 11 178,77 Kč. DPH přiznal i z cestovních náhrad ve smyslu § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Celkem náklady právního zastoupení činí částku 64 411 Kč. K těmto nákladům je však třeba přičíst ještě náhradu zaplaceného soudního poplatku za 9 uplatněných nároků po 2 000 Kč a 1 000 Kč za nárok, ohledně něhož byla žaloba vzata zpět (sp. zn. spisová značka), tj. částku 19 000 Kč, kterou odvolací soud při vyčíslení náhrady nákladů přehlédl, ač byla žalobkyní uplatněna, a v částce uvedené při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu se tak v důsledku početní chyby nepromítla, proto odvolací soud za použití § 164 o. s. ř. tuto chybu v počtech ve výroku opravil na správnou částku 83 411 Kč. Důvodem opravy výroku rozhodnutí cestou vydání opravného usnesení totiž může být též početní chyba či nesprávnost, která je každému zřejmá a pro každého snadno poznatelná, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i jiných souvislostí (k tomu srovnej např. NS 30 Cdo 758/2016, aj.).

29. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná a náleží jí tak za tuto fázi řízení náhrada nákladů v plné výši. Výši náhrady určil odvolací soud jako náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za 0,5 úkonu právní služby v případě odvolání proti výši nákladů řízení před soudem prvního stupně za 1 090 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 26 607,90 Kč, o kterou požadovala žalobkyně náklady navýšit) a za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání) po 6 580 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 136 405,07 Kč) dle § 7 a § 11 a. t., paušální náhradu hotových výdajů za 3 úkony po 450 Kč, náhradu cestovného k jednání dne 30. 4. 2026 ve výši 1 849,75 Kč na trase z adresa - adresa a zpět (228 km), za použití osobního automobilu název, reg. zn. SPZ, se spotřebou 5,3 l/100 km, palivem naftou při vyhláškové ceně 34,10 Kč/l a paušální náhradě 5,90 Kč/km, náhradu za promeškaný čas při cestě na a z uvedeného jednání ve výši 1 200 Kč za 8 půlhodin po 150 Kč a náhradu 21 % DPH ve výši 3 916,45 Kč, tj. celkem 22 566,20 Kč. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).