72 Co 117/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Polednové a soudkyň Mgr. Kláry Hronové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 2 195,73 EUR k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. února 2026, č. j. 10 C 332/2024-65

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 489 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 195,73 EUR (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 17 920,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 2 195,73 EUR. Tvrdila, že v období od 1. 3. 2016 poskytovala pro právní předchůdkyni žalované, a to společnost , právnická osoba, ., (dále v rámci tohoto odstavce jen jako „společnost“) služby jako finanční agent na základě Smlouvy o finančním zprostředkování. Předmětem činnosti bylo poskytnout společnosti možnost uzavírat smlouvy o finančních službách mezi společností a potencionálními zákazníky na finanční služby a následný servis uživatelů finančních služeb společnosti a subjektů v ní zastoupených v případě uzavřených smluv. Ke dni 20. 11. 2020 byla spolupráce mezi žalobkyní a společností ukončena, avšak smlouvy mezi společností a uživateli zůstaly v platnosti. V rámci podmínek mezi žalobkyní a společností byla upravena i část týkající se tzv. storna, tj. nároku společnosti na vrácení části smluvní odměny finančního agenta – žalobkyně v případě, že uzavřený smluvní vztah mezi společností a uživatelem netrvá alespoň 2 roky od uzavření smluvního vztahu. Za účelem zajištění finančních prostředků pro účely výplaty případného tzv. storna byl v souladu s podmínkami smlouvy vytvořen garanční fond, který měl být žalobkyni vyplácen postupně v průběhu času a zániku nároků na uplatnění tohoto storna. Žalobkyně má za to, že společnost zadržuje z garančního fondu žalobkyni částku 2 195,73 EUR, a to z důvodu neoprávněného nároku společnosti na uplatnění tzv. storna.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala zamítnutí žaloby v celém rozsahu. V prvé řadě pak poukazovala na nedostatek své pasivní legitimace s tím, že nebyla smluvní stranou Smlouvy o finančním zprostředkování ze dne 1. 3. 2016. Tato smlouva byla žalobkyní uzavřena se společnostmi , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , právnická osoba, . a , právnická osoba, , a žalovaná ve vztazích mezi žalobkyní a jednotlivými společnostmi vystupovala pouze jako zástupkyně uvedených společností.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalobkyně jako finanční zprostředkovatel – vázaný finanční agent a finanční instituce – 1. , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , Česká republika, IČO , IČO, , 2. , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , Česká republika, IČO , IČO, , 3. , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , Česká republika, IČO , IČO, , 4. , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČO , IČO, a 5. , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČO , IČO, , (dále jako „Společnosti“) uzavřely dne 1. 3. 2016 Smlouvu o finančním zprostředkování. Součástí smlouvy o finančním zprostředkování bylo mimo jiné ujednání, že Společnosti jsou zastoupeny společností , právnická osoba, ., sídlem , adresa, , Česká republika, IČO , IČO žalované, , a to na základě plné moci ze dne 1. 7. 2015. Současně bylo součástí Smlouvy o finančním zprostředkování ujednání, kterým žalobkyně výslovně vzala na vědomí a souhlasila s tím, že Společnosti budou zabezpečovat úhradu provize prostřednictvím společnosti , právnická osoba, . se sídlem , adresa, , IČO , IČO, . Z úplného výpisu z obchodního rejstříku ke dni 15. 11. 2024, týkajícího se žalované společnosti, soud prvního stupně zjistil, že žalovaná působila v období od 15. 3. 2007 do 16. 10. 2017 pod názvem obchodní firmy , právnická osoba, . a v období od 16. 10. 2017 do 15. 1. 2021 pod názvem obchodní firmy , právnická osoba, Oznámením o akceptaci žádosti o ukončení smlouvy i finančním zprostředkovaní ze dne 12. 11. 2020 společnost , právnická osoba, informovala žalobkyni o ukončení smlouvy o finančním zprostředkování, když zároveň poukázala na plnou moc k zastupování, včetně zastupování ukončování platnosti smluv o zprostředkování, která jí byla udělena Společnostmi. Žalobkyně opakované požadovala po žalované zaplacení nejprve částky 153,94 EUR, poté dopisem ze dne 25. 7. 2024 částky 2 195,73 EUR.

5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na skutečnost, že Smlouva o finančním zprostředkování byla uzavřena s odkazem na zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“), a to konkrétně na § 269 odst. 2 obch. zák., dále na § 642 až 651 obch. zák., obsahující právní úpravu smlouvy o zprostředkování. S ohledem na tuto skutečnost soud shledal vůli žalobkyně i Společností řídit se českým právem, byť se v době uzavření jednalo o již zrušený právní předpis. Soud prvního stupně poté nejprve řešil otázku pasivní legitimace s tím, že pasivně legitimován ve sporu je ten, kdo je nositelem určité subjektivní hmotněprávní povinnosti, která je předmětem řízení a které odpovídá hmotněprávní oprávnění žalobkyně, kterého se vůči osobě pasivně legitimované domáhá. Dospěl poté k závěru, že žalovaná pasivně legitimovanou v této věci není. Uvedl, že z provedeného dokazování žádným způsobem nevyplývá, že by žalovaná byla účastníkem smluvního vztahu – Smlouvy o zprostředkování ze dne 1. 3. 2016, a že by zde tak vznikl jakýkoli právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou. Soud prvního stupně dovodil, že předmětná smlouva byla žalobkyní uzavřena s celkem pěti finančními institucemi, které jsou však osobami od žalované odlišnými a nejedná se ani o právní předchůdkyně žalované. Ze Smlouvy o zprostředkování rovněž neplyne, že by se žalovaná měla podílet na správě garančního fondu. Součástí smlouvy o finančním zprostředkování je naopak ujednání o tom, že úhradu provize budou Společnosti zabezpečovat prostřednictvím společnosti , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČO , IČO, , kdy tato osoba je rovněž osobou zcela odlišnou od žalované a nejedná se ani o její právní předchůdkyni. Účast žalované na smluvním vztahu mezi žalobkyní a Společnostmi pak soud prvního stupně neshledal ani ve skutečnosti, že žalovaná žalobkyni kontaktovala či s ní komunikovala. Žalovaná takto jednala za Společnosti na základě plně moci ze dne 1. 7. 2015, přičemž při zastoupení na základě plné moci je nositelem práv a povinností z právního jednání, které zmocněnec učiní, vždy zastoupený, tj. v daném případě Společnosti. Z jednání žalované jménem Společností proti vznikala práva a povinnosti přímo Společnostem, nikoliv žalované. Soud prvního stupně v průběhu řízení žalobkyni opakovaně vyzýval, aby doplnila skutková tvrzení a zejména navrhla důkazy k prokázání toho, že je žalovaná v posuzované věci pasivně legitimována. Žalobkyně v reakci na tuto výzvu navrhla doplnění dokazování zejména interními dokumenty žalované. Soud prvního stupně však k takto navrženému dokazování nepřistoupil, když má za to, že z doposavad provedeného dokazování nevyplynula žádná okolnost, která by, byť alespoň náznakem, svědčila tomu, že je žalovaná účastníkem smluvního vztahu vzniklého na základě Smlouvy o zprostředkování ze dne 1. 3. 2016. Soud prvního stupně proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalovaná není v dané věci pasivně věcně legitimována. Žalobu jako nedůvodně podanou tedy zamítl a žalované jako v řízení zcela procesně úspěšné s přihlédnutím k § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“) přiznal nárok na plnou náhradu nákladů řízení.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a k jí označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Soudu prvního stupně vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to zejména pokud jde o jeho závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované. Žalobkyně namítla, že netvrdila, že povinnost žalované vychází přímo ze smlouvy. Soud prvního stupně nicméně dle ní zcela pominul, že žalovaná (její právní předchůdkyně) vystupovala ve smlouvě jako zástupce finančních institucí, ale fakticky pak vlastním jménem a na vlastní odpovědnost spravovala garanční fond, prováděla vyúčtování, uplatňovala storna a zadržela částku 2 195,73 EUR, která je předmětem tohoto řízení. Žalobkyně má za to, že tato činnost není pouhým zastupováním, ale výkonem práv a povinností ze správy cizích prostředků, a tedy zakládá pasivní legitimaci žalované. Žalobkyně dále uvedla, že soud prvního stupně se nezabýval zásadní skutkovou okolnost, a to komu náležely finanční prostředky uložené na účtu žalované v garančním fondu. Dle žalobkyně bylo dostatečně prokázáno, že šlo o část její provize, na kterou jí již vznikl nárok. Tyto prostředky byly fakticky drženy ve správě žalované, žalovaná o nich svým jménem rozhodovala a zadržovala je. Žalobkyně upozornila, že pasivně legitimován je ten, kdo je nositelem povinnosti, jejíž splnění je žalobou požadováno. Pokud tedy žalovaná fakticky spravovala garanční fond, prováděla zápočty a zadržela prostředky žalobkyně, je nositelem povinnosti tyto prostředky vydat. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované proto žalobkyně nepovažuje za správný. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Je tomu tak proto, že soud prvního stupně odmítl provést důkazy, které žalobkyně nemohla sama předložit, protože se jednalo o interní dokumenty žalované. Neprovedením těchto důkazů nemohl být úplným způsobem zjištěn skutkový a právní stav věci, a právní závěry činěné soudem prvního stupně jsou tedy dle žalobkyně předčasné. Za nesprávné má žalobkyně i právní posouzení otázky rozhodného práva. Soud prvního stupně dovodil, že smlouva se řídí českým právem, ačkoliv smlouva byla uzavřena mezi slovenskou žalobkyní a slovenskými i českými subjekty, byla vyhotovena ve slovenském jazyce a činnost byla vykonávána na území Slovenské republiky. Soud prvního stupně však bez dalšího aplikoval české právo, aniž by provedl analýzu podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Tímto postupem dle žalobkyně zatížil napadené rozhodnutí další vadou. Ze všech uvedených důvodů proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná při jednání odvolacího soudu navrhla rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a žalobkyni uložit povinnost nahradit jí náklady odvolacího řízení, a to s tím, že stěžejnímu závěru soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace je dle ní třeba zcela přisvědčit.

8. Odvolací soud po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal v mezích podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně, respektive její právní zástupce, k jednání odvolacího soudu nedostavil, ač řádně a včas předvolán, odvolací soud jednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění a vyšel rovněž ze správně zjištěného skutkového stavu věci. Byť lze soudu prvního stupně vytknout, že Smlouvu o finančním zprostředkování ze dne 1. 3. 2016 nesprávně podřídil české právní úpravě, jak bude blíže osvětleno, a ze strany odvolacího soudu bylo přistoupeno i k částečné korekci některých dalších dílčích závěrů soudu prvního stupně, věcná správnost jeho stěžejního závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované v řízení tímto zůstává nedotčena.

10. Odvolací soud nejprve předesílá, že žalobkyni je třeba přisvědčit v její námitce o nesprávné volbě rozhodného práva ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) [dále jen „Nařízení Řím I“]. Soud prvního stupně dovodil, že Smlouva o finančním zprostředkování ze dne 1. 3. 2016 byla uzavřena s odkazem na (již v České republice od 1. 1. 2014 zrušený) zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, konkrétně pak s akcentací ustanovení § 269 odst. 2 a § 642 až § 651 tohoto zákona, a byla proto dána vůle smluvních stran řídit se českým právem. Z napadeného rozhodnutí se podává, že soud prvního stupně tak činil s vědomím, že žalobkyně je slovenské národnosti a smlouva byla vyhotovena ve slovenském jazyce. Soud prvního stupně však přehlédl, že uvedená smlouva byla uzavřena podle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník, kdy tento právní předpis je na Slovensku (oproti České republice) přes následné změny a novelizace doposavad platný. Dle odvolacího soudu je tak třeba dospět k závěru, že strany smlouvy si zvolily právo slovenské, a dle článku 3. bodu 1. Nařízení Řím I se označená smlouva řídí slovenským právem.

11. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze dovodit, že věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) se rozumí stav vyplývající z hmotného práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016) a že nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a že žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná, což vede k jejímu zamítnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, a ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 15/2022).

12. Soud prvního stupně v projednávané věci správně zaměřil svou pozornost v prvé řadě na otázku, zda je dána pasivní legitimace žalované. Jak již bylo totiž vyloženo výše, není-li žalovaný subjekt nositelem tvrzené povinnosti, je třeba bez dalšího žalobu zamítnout. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že provedené důkazy neposkytují potřebný podklad pro závěr, že žalovaná je osobou pasivně legitimovanou. Má rovněž za to, že dokazování k zodpovězení této otázky bylo provedeno soudem prvního stupně v dostatečném rozsahu.

13. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že stěžejní listinou pro posouzení sporné otázky pasivní legitimace je Smlouva o zprostředkování ze dne 1. 3. 2016. Byť na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že tato byla uzavřena dle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník, jedná se o skutečnost z pohledu dané sporné otázky bez významu. Jak soud prvního stupně správně uvedl, žalobkyně uvedenou smlouvu uzavřela s osobami odlišnými od žalobkyně (tzv. Společnosti – blíže vypočteny v odst. 4 tohoto rozsudku). Přisvědčit lze i jeho zjištění, že z obsahu Smlouvy o zprostředkování ze dne 1. 3. 2016 vyplývá, že veškeré závazky co do úhrady provize, a to i v případě budoucích dluhů hrazených z tzv. garančního fondu (článek VI. bod 6.a 10. Smlouvy), se nadále týkají smluvních stran, mezi které však žalovaná nepatří. Soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout ani v případě jeho dalšího zjištění, dle kterého žalovaná vystupovala v době uzavření Smlouvy, a i následně při komunikaci se žalobkyní, jako zástupce Společností s ohledem na udělenou plnou moc ze dne 1. 7. 2015. Plná moc je nicméně právním jednáním, na základě kterého zmocnitel dává najevo třetím osobám, že za něj jedná zmocněnec. Práva a povinnosti přitom vznikají přímo zastoupenému (zmocniteli), zmocněnec jejich nositelem není a ani na něj bez dalšího nepřecházejí. Vycházel-li dále soud prvního stupně ze zjištění dle článku VI. bod 13. Smlouvy, dle kterého žalobkyně vzala na vědomí a souhlasila s tím, že Společnosti budou zabezpečovat úhradu provize prostřednictvím společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , lze soudu prvního stupně přisvědčit, že v době uzavření Smlouvy se v případě uvedené společnosti jednalo o právnickou osobu odlišnou od žalované. Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že , právnická osoba, ., IČO , IČO, , není ani právní předchůdkyní žalované. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalované společnosti vyplývá, že na žalovanou přešlo ke dni 1. 1. 2017 v důsledku přeshraniční fúze sloučením jmění zahraniční společnosti , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČO , IČO, , jako společnosti zanikající, a žalovaná je proto právní nástupkyní dané společnosti. Správnost závěru soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalované však nemůže být touto dílčí korekcí učiněnou odvolacím soudem zpochybněna. Již ze samotného znění daného smluvního ustanovení, dále i ve spojení s dalšími smluvními ujednáními (zejména již akcentovaný článek VI. bod 10. Smlouvy), je totiž nepochybné, že smluvní závazek vůči žalobkyní spočívající v povinnosti uhradit jí provizi převzaly Společnosti, byť k vyplácení provize z garančního fondu dochází prostřednictvím správce fondu. Ostatně i sama žalobkyně tuto skutečnost nezpochybňuje, když ve svém odvolání výslovně uvádí, že nikdy netvrdila, že povinnost žalované vychází přímo ze Smlouvy.

14. Soud prvního stupně v řízení žalobkyni opakovaně upozornil na svou pochybnost o nedostatku pasivní legitimace žalované a postupem dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. žalobkyni správně vedl k doplnění tvrzení, potažmo navržení důkazů, v tomto směru. Soudu prvního stupně je třeba přisvědčit, že žalobkyně svá tvrzení již nijak blíže nespecifikovala, přičemž její poukaz na interní dokumentaci žalované se jeví jako zcela nedostatečný. Jedná se o vnitřní předpisy, které upravují potřebné technikálie co do vedení garančního fondu, jeho účelu, potažmo poukazování části provizí do tohoto fondu, jejich čerpání a vyúčtování (článek VI. bod 10. Smlouvy). Nejedná se však o dokumentaci, která by byla způsobilá změnit obsah smluvních závazků mezi účastníky Smlouvy, o čemž svědčí i skutečnost, že zmíněné vnitřní předpisy ani nebyly smluvními stranami učiněny nedílnou součástí Smlouvy. Soudu prvního stupně nelze proto vytýkat, pokud žalobkyní označené vnitřní předpisy pro nadbytečnost neprovedl k důkazu.

15. S ohledem na výše uvedené má proto odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, dle kterého (dostatečně nekonkretizované) tvrzení žalobkyně o pasivní legitimaci žalované nemá v provedeném dokazování žádnou oporu, a je tak na místě žalobu jako nedůvodně podanou zamítnout.

16. Odvolacím námitkám nelze přisvědčit. Žalobkyně nadále v obecné podobě poukazuje na nakládání s garančním fondem ze strany žalované, nicméně opětovně s tím, že žalovaná tak činila v souvislosti se správou tohoto fondu. Jak však vyplynulo z obsahu Smlouvy (článek VI.

13. Smlouvy), tato správa byla mezi smluvními stranami výslovně sjednána, žalobkyně ji vzala na vědomí a souhlasila s ní. Postavení žalované jako správce fondu nicméně bez dalšího nezakládá pasivní legitimaci žalované, když z obsahu Smlouvy je zřejmé, že k úhradě provize se zavázaly Společnosti, v jejichž prospěch žalobkyně sjednané služby poskytovala. Pokud tak Společnosti činily prostřednictvím žalované, nejedná se o skutečnost z pohledu pasivní legitimace jakkoli relevantní.

17. Přisvědčit nelze žalobkyni, vytýkala-li soudu prvního stupně neúplná skutková zjištění a s tím spojené předčasné právní závěry. Jak již bylo uvedeno výše, rovněž odvolací soud má za to, že doplnění dokazování interní dokumentací žalované se jeví jako nadbytečné a nehospodárné, tím spíše nepředchází-li mu relevantní tvrzení ze strany žalobkyně. Soudu prvního stupně nelze ani vytýkat, nepřistoupil-li za této situace k výslechu navržených svědků. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na výslovné vyjádření žalobkyně při jednání soudu dne 23. 2. 2026 s tím, že důkazní návrh výslechem svědků se netýká otázky pasivní legitimace, v řízení primárně řešené.

18. Námitka žalobkyně ohledně zjištění rozhodného práva byla odvolacím soudem zohledněna, nicméně nejedná se o takovou vadu napadeného rozhodnutí, která by byla způsobilá zpochybnit stěžejní závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby s ohledem na nedostatek pasivní legitimace žalované.

19. Ze všech uvedených důvodů dospěl tedy odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodně podanou zamítl. Správně rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi řízení zcela úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení sestávající z nákladů právního zastoupení za jeden úkon právní služby ve výši 3 260 Kč (účast při jednání odvolacího soudu dne 10. 6. 2026) dle § 7, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „AT”), to vše při tarifní hodnotě 53 126 Kč (vycházeje z kurzu , právnická osoba, ke dni 10. 6. 2026, dle kterého 1 EUR = 24,195 Kč), a jednu náhradu hotových po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Po navýšení o 21 % DPH v částce 779 Kč tedy žalované na náhradě nákladů právního zastoupení, potažmo náhradě nákladů odvolacího řízení, náleží celkem 4 489,10 Kč.

21. O lhůtě k plnění bylo odvolacím soudem rozhodnuto dle § 160 odst. 1 před středníkem o.s.ř. ve spojení s § 211o.s.ř., když pro stanovení lhůty odlišné nebyly soudem shledány žádné předpoklady.