72 Co 69/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Polednové a soudkyň Mgr. Kláry Hronové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyní: a) Jméno žalobkyně A , narozená Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A b) Jméno žalobkyně B , narozená Datum narození žalobkyně B bytem Adresa žalobkyně B c) Jméno žalobkyně C , narozená Datum narození žalobkyně C bytem Adresa žalobkyně C všechny zastoupeny advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnictví ke dni smrti zůstavitele k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. října 2025, č. j. 15 C 131/2022-332, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně o výši náhrady nákladů řízení státu ze dne 18. prosince 2025, č. j. 15 C 131/2022-347

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a usnesení soudu prvního stupně o určení výše náhrady nákladů řízení státu se potvrzují.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. o nákladech účastníků mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1 829 935,50 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním a), b) a c) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 244 444,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že vlastníkem nemovitých věcí – pozemku parc. č. , číslo, – zastavěná plocha a nádvoří, na němž stojí stavba č.p. , číslo, (rodinný dům), a pozemku parc. č. , číslo, – zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV , číslo, , vedeném katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , obec , adresa, , katastrální území , adresa, byl ke dni , datum, , jméno FO, , narozen , datum, , naposledy bytem , adresa, (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 2 374 617 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyň (výrok II.) a dále povinnost nahradit České republice – Obvodnímu soudu pro , adresa, náklady státu, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok III.).

2. Napadeným usnesením poté soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro , adresa, částku 16 359,94 Kč jako náhradu nákladů řízení vzniklých státu v tomto řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

3. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly určení vlastnického práva zůstavitele , jméno FO, , zemřelého dne , datum, , (rovněž jako „zůstavitel“) ke dni jeho smrti k nemovitým věcem blíže specifikovaným v odstavci 1. tohoto rozsudku (dále jen jako „nemovitost“ či „nemovitosti“), původně podané proti žalované , Jméno žalované, jako žalované 1. a dále proti , jméno FO, , narozené , datum, , a , jméno FO, , narozenému , datum, , jakožto žalovaným 2. a 3. Žalobkyně, pozůstalé vnučky zůstavitele, svůj žalobní požadavek odůvodnily zejména tím, že zůstavitel sice dané nemovité věci daroval na základě darovací smlouvy ze dne 31. 7. 2020, sepsané formou notářského zápisu sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , své pozůstalé dceři – žalované 1., jedná se však o neplatné právní jednání, neboť zůstavitel nebyl s ohledem na svůj duševní stav schopen v době darování posoudit následky tohoto svého právního jednání. Žalovaná 1. předmětné nemovitosti prodala na základě kupní smlouvy ze dne 20. 7. 2021 žalovaným 2. a 3., kdy k zápisu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo dne 20. 8. 2021.

4. Žalobu podanou proti žalovaným 2. a 3. vzaly žalobkyně v průběhu řízení zpět, řízení proti těmto žalovaným bylo proto usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 1. 2024, č.j. , spisová značka, , ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2024, č.j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne 22. 7. 2024, zastaveno.

5. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu. V prvé řadě namítala nedostatek své pasivní legitimace s tím, že danou nemovitost nevlastní, nebydlí v ní, ani ji neužívá. Žalovaná se rovněž ohrazovala proti tvrzení žalobkyň o nezpůsobilosti zůstavitele ke sporovanému právnímu jednání.

6. Soud prvního stupně po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalovaná byla dcerou zůstavitele, žalobkyně byly jeho vnučkami, přičemž otec žalobkyň předemřel. Dne 6. 7. 2020 byl zůstavitel po pádu přijat po převozu sanitkou do FN , adresa, , kde byl operován v důsledku zlomeniny pravé nohy. Dne 15. 7. 2020 byl poté zůstavitel přeložen k pokračování pooperační rehabilitace do Nemocnice , adresa, , kde dne , datum, zemřel. Dne 21. 7. 2020 bylo u zůstavitele provedeno psychiatrické konziliární vyšetření , tituly před jménem, , jméno FO, na základě požadavku ošetřujícího lékaře zůstavitele v Nemocnici v , adresa, , tituly před jménem, , jméno FO, . , tituly před jménem, , jméno FO, konstatoval jako diagnózu delirium možná nasedající na demenci. Dne 31. 7. 2020 se k zůstaviteli dostavila , tituly před jménem, , jméno FO, , notářská kandidátka, a žalovaná za účelem sepsání notářského zápisu , spisová značka, a , spisová značka, . , tituly před jménem, , jméno FO, se po ověření totožnosti zůstavitele zeptala, zda ví, za jakým účelem se dostavila a jaký právní úkon má následovat, ověřila jeho orientaci v čase a následně zůstaviteli přečetla darovací smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti doživotního užívacího práva ve vztahu k nemovitosti. Zůstavitel následně zápis v leže podepsal. Ještě stejný den žalovaná podala u Katastrálního úřadu pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , návrh na vklad práva do katastru nemovitostí. Zápis vlastnického práva žalované k nemovitosti s doživotním věcným břemenem užívání pro zůstavitele byl proveden dne 25. 8. 2020, a to ke dni 31. 7. 2020. K otázce stavu zůstavitele ke dni 31. 7. 2020 byly zpracovány znalecké posudky , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , , tituly za jménem, , oba znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalec , tituly před jménem, , jméno FO, konstatoval, že zůstavitel ještě před 31. 7. 2020 trpěl syndromem demence, když byla již 21. 7. 2022 vyslovena diagnóza deliria, tedy kvalitativní změna stavu vědomí, kdy nemocný ztrácí kontakt s realitou, přičemž až do jeho smrti nebylo v dokumentaci zůstavitele zapsáno zlepšení jeho duševního stavu. Znalec , tituly před jménem, , jméno FO, proto dospěl k závěru, že zůstavitel nebyl vlivem duševní poruchy schopen v této době posoudit, rozpoznat, ani ovládnout své jednání, a to včetně podpisu předmětné darovací smlouvy. Ke shodnému závěru dospěla i soudem jmenovaná znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , , tituly za jménem, , kdy rovněž tato uvedla, že zůstavitel ke dni 31. 7. 2020, tj. ke dni sepsání darovací smlouvy, nebyl schopen jednat, neboť k tomuto dni se nacházel ve stadiu středně těžké až těžké demence.

7. Po právní stránce se soud prvního stupně primárně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“). Dále pak odkázal na právní úpravu neplatnosti právních jednání § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“). Existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soud prvního stupně shledal po zjištění okruhu účastníků dědického řízení, kterými jsou právě žalobkyně a žalovaná. Přihlédl rovněž k té skutečnosti, že dědické řízení vedené u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, doposud nebylo skončeno, kdy je naopak přerušeno z důvodu vyčkání rozhodnutí v rámci stávajícího řízení. V této souvislosti proto soud prvního stupně vyslovil, že pouze úspěšná žaloba o určení vlastnictví ke dni smrti zůstavitele může být podkladem pro to, aby dědictví ve vztahu k nemovitosti mohlo být vypořádáno. Soud prvního stupně svůj závěr o existenci naléhavého právního zájmu opřel současně o judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012 a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2378/2017), dle které v průběhu dosud neskončeného dědického řízení bylo jedinou možnou volbou žalobkyň domáhat se svého nároku žalobou na určení. Ve vztahu k původně žalovaným 2. a 3. soud prvního stupně, a to opět s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2378/2017, uvedl, že tyto osoby na dědickém sporu a výsledku dědického řízení naopak nemohou mít žádný zájem. Zdůraznil přitom, že původně žalovaní 2. a 3. nemovitost koupili od žalované až po zůstavitelově smrti, a jedná se tak o později nastalou okolnost nemající vliv na výsledek sporu o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitosti. Soud prvního stupně následně po podrobném zhodnocení obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků a jejich závěrů, rovněž pak i výpovědí svědků, uzavřel, že zůstavitel nebyl ke dni 31. 7. 2020 schopen právně jednat pro duševní poruchu, a darování nemovitosti je proto dle § 581 věta druhá o.z. neplatné. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy tyto byly přiznány zcela procesně úspěšným žalobkyním. Při určení tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen „AT”), soud prvního stupně vycházel z tržní hodnoty nemovitosti stanované odhadem na částku 8 400 000 Kč pro účel úvěrového řízení u , právnická osoba, . č. , číslo, ze dne 3. 8. 2023, kdy rovněž v tomto směru své závěry podepřel judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. O povinnosti žalované zaplatit státu vynaložené náklady řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 148 o.s.ř., nicméně s tím, že o těchto bude rozhodnuto v samostatném usnesení.

8. Z napadeného usnesení se poté podává povinnost žalované zaplatit České republice dle § 148 odst. 1 o.s.ř. na náhradě nákladů řízení státu částku 16 359,94 Kč, jakožto znalečného uhrazeného znalkyni , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , , tituly za jménem, ze státního rozpočtu (nad rámec žalovanou složené zálohy).

9. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Namítala, že žalobkyně nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem dle § 80 o.s.ř., a soud prvního stupně měl proto z tohoto důvodu žalobu zamítnout. Nedostatek naléhavého právního zájmu žalovaná spatřovala v té skutečnosti, že žaloba na určení vlastnictví efektivně neřeší právní nejistotu žalobkyň vzhledem k převodu nemovitostí na třetí osoby (neurčuje nic o vlastnickém právu aktuálních držitelů nemovitostí). Dále má za to, že k ochraně případných dědických práv měly žalobkyně k dispozici jiné procesní nástroje. Konkrétně pak žalovaná zmínila možnost podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení/náhradu škody, která žalobkyním mohla jednáním žalované v podobě prodeje nemovitostí spadajících do pozůstalosti vzniknout. V rámci takového řízení by se poté dle žalované jako předběžná otázka řešila platnost dané darovací smlouvy. Žalovaná rovněž poukázala na tu skutečnost, že určovací výrok, kterým soud deklaroval vlastnické právo zůstavitele k nemovitostem k datu , datum, , má fakticky dopad ultra vires vůči osobám, které v řízení přestaly vystupovat, tedy vůči původně žalovaným 2. a 3. Pokud soud prvního stupně uvedl, že jejich pozdější nabytí nemovitostí nemá vliv na výsledek sporu o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitosti, jedná se dle žalované o nesprávný závěr. Právě skutečnost, že nemovitosti byly převedeny na nabyvatele v dobré víře po smrti zůstavitele, považuje žalovaná za podstatnou z pohledu, zda má být deklaratorní žaloba považována za potřebnou a účelnou. Soud tím, že rozhodl o „obnovení“ vlastnictví zůstavitele ke dni úmrtí, dle žalované fakticky zasáhl do právního postavení žalovaných 2. a 3., aniž by tito byli účastníky řízení. Žalovaná rovněž nesouhlasí s nákladovým výrokem, neboť určil-li soud prvního stupně výši náhrady nákladů řízení na základě hodnoty sporu ve výši 8 400 000 Kč, tato hodnota nebyla v řízení zjištěna procesně použitelným způsobem. Žalovaná má dále za to, že ne všechny přiznané nároky za odvedené úkony právní služby měly být soudem prvního stupně přiznány, neboť se leckdy jedná o úkony neúčelné, nadbytečné či s věcí nesouvisející. Soudu prvního stupně žalovaná vytýká i tu skutečnost, že v rámci usnesení o zastavení řízení byla ve vztahu k žalovaným 2. a 3. výše náhrady nákladů řízení ponížena, nicméně v napadeném rozsudku se soud prvního stupně obdobným ponížením nezabýval. Žalovaná proto závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, a dále aby odvolací soud uložil žalobkyním zaplatit žalované nálady řízení před soudy obou stupňů, rovněž i náklady státu. Na podporu své argumentace žalovaná poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3890/19, dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013.

10. Žalovaná napadla rovněž včasným a přípustným odvoláním usnesení soudu prvního stupně o určení výše náhrady nákladů řízení státu. Za situace, kdy výsledek řízení ve věci samé není dosud pravomocný a je předmětem odvolacího přezkumu, považuje žalovaná rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů státu za předčasné, respektive přinejmenším za rozhodnutí, které by nemělo nabýt právní moci dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o věci samé. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se žalované povinnost k náhradě nákladů státu neukládá, případně aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření navrhly potvrdit rozsudek soudu prvního stupně a žalované uložit povinnost nahradit jim náklady odvolacího řízení. Mají za to, že soud prvního stupně se otázkou naléhavého právního zájmu zabýval podrobně a jeho závěry plně odpovídají ustálené judikatuře vyšších soudů. Uvedly, že je-li mezi dědici nebo jinými osobami sporné, zda určitá věc patřila ke dni smrti zůstaviteli, je naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke dni jeho smrti dán právě potřebou odstranit tuto právní nejistotu a vytvořit závazný podklad pro další vedení dědického řízení. Naléhavý právní zájem žalobkyň proto vyplývá přímo z povahy projednávané věci. Jako právně mylnou žalobkyně považují argumentaci žalované, že určovací výrok postrádá význam proto, že nemovitosti byly následně převedeny na třetí osoby. Zdůraznily, že předmětem řízení nikdy nebylo určení vlastnictví aktuálních vlastníků nemovitostí, nýbrž výlučně otázka, zda byl zůstavitel jejich vlastníkem ke dni své smrti. Tato otázka je rozhodná bez ohledu na pozdější dispozice žalované s majetkem. Ve shodě se soudem prvního stupně žalobkyně poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2378/2017, dle kterého i když po smrti zůstavitele mohlo dojít k dalším právním skutečnostem, včetně nabytí vlastnického práva třetí osobou, tyto okolnosti jsou pro posouzení vlastnictví ke dni smrti zůstavitele právně bezvýznamné, neboť předmětem řízení je výlučně deklarace právního stavu existujícího k tomuto rozhodnému okamžiku. Jako na projednávanou věc nedopadající poté žalobkyně hodnotí judikaturu akcentovanou žalovanou, neboť Ústavní soud ve svém usnesení pod sp. zn. II. ÚS 3890/19 posuzoval situaci, kdy řízení o pozůstalosti již bylo pravomocně skončeno a sporné nemovitosti v jeho rámci nebyly uplatněny. V projednávané věci však bylo řízení o pozůstalosti přerušeno právě z důvodu sporu o to, zda předmětné nemovitosti náležely ke dni smrti zůstavitele do pozůstalosti, a bez vyřešení této otázky nebylo možné v řízení pokračovat. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že se v době podání žaloby mohly domáhat jiného plnění. Bez určení, zda předmětný majetek ke dni smrti zůstavitele vůbec náležel do pozůstalosti, nebylo možné dosud vymezit rozsah dědictví ani určit, kdo je nositelem případného nároku na vydání majetkového plnění. Žaloba na plnění by proto byla v této fázi řízení nejen předčasná, ale i procesně nepřípustná, neboť žalobkyně by postrádaly aktivní legitimaci. Žalobkyně mají za to, že určovací žaloba tak představuje nezbytný předstupeň pro jakékoli další uplatnění práv, a to jak v rámci řízení o pozůstalosti, tak případně i v navazujících sporech o vydání plnění. Žalobkyně konečně jako nedůvodné posuzují i odvolací námitky proti výroku o nákladech řízení. Soud prvního stupně dle nich správně vycházel z tarifní hodnoty 8 400 000 Kč, postupoval v souladu s pravomocným usnesením vydaným v průběhu řízení, a aplikoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. Jednotlivé úkony právní služby byly soudem prvního stupně konkrétně vymezeny a správně posouzeny jako účelné. Žalobkyně rovněž zdůraznily, že žalovaná v průběhu řízení neuplatnila žádný návrh na moderaci náhrady nákladů řízení ani netvrdila existenci mimořádných okolností, které by takový postup soudu odůvodňovaly. Soud prvního stupně proto neměl žádný zákonný důvod k tomu, aby přiznané náklady řízení jakkoli snižoval.

12. Odvolací soud po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal v mezích podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s napadeným usnesením o určení výše náhrady nákladů řízení státu, a to včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalované nejsou, s výjimkou částečné korekce nákladového výroku II. napadeného rozsudku, důvodná.

13. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací námitky nejsou způsobilé správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně zpochybnit.

14. Žalobou na určení, zda tu právní poměr nebo právo je, či není, se zahajuje řízení, v jehož rámci soud rozhoduje o tom, zda určité právo nebo právní poměr existuje, či nikoliv; přitom svým rozhodnutím pouze deklaruje, zda tu právo či právní poměr je, či není, nekonstituuje jím právo (nezakládá, nemění, neruší), neboť skutečnost, od níž se odvíjí konstituování práva (která založila jeho vznik, změnu, zánik), nastala v minulosti, v době před rozhodnutím soudu. Jde o rozhodnutí preventivní, které má smysl jen tehdy, pokud může přinést účelnou ochranu práva či právního postavení žalobce před tím, než dojde k porušení práva. Proto jsou žaloby na určení existence či neexistence práva a právního poměru podmíněny naléhavým právním zájmem žalobce na požadovaném určení, jehož posouzením soud dospívá k závěru, zdali právě rozhodováním o určovací žalobě vůbec může být naplněn smysl občanského soudního řízení, jak je vymezen v ustanovení § 6, tj. aby ochrana práv účastníků řízení byla rychlá a účinná (srovnej Aspi, Občanský soudní řád, 2. část. Soudcovský komentář, Jirsa, J. a kol., komentář k § 80 o.s.ř., komentátor Mottl, T.)

15. Naléhavý právní zájem na určení, že určitá mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, může být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, /dále jen „z.ř.s.“/), neboť jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení, a to změnou usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele, jak to ostatně plyne i z § 180 odst. 2 z.ř.s. Nicméně od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu § 189 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z.ř.s. jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení (řízení o dodatečném projednání pozůstalosti). Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném, přičemž – z hlediska zvažovaného naléhavého právního zájmu – je vyloučeno, aby se rozhodovalo o rozsahu aktiv (či pasiv) náležejících ke dni smrti zůstaviteli. Řečeno jinak po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022).

16. Spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci; je tomu tak právě proto, že je-li více dědiců a dědictví ohledně sporného nemovitého majetku nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu) vlastníky věci. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu právní názor, že okolnosti nastalé po smrti zůstavitele nemohou mít vliv na výsledek sporu o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci. Je tomu tak z toho důvodu, že i když je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak, neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení anebo v důsledku dalšího způsobu originárního nabytí vlastnického práva, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí a dalších okolností svědčících o jeho jednání v dobré víře při daném majetkovém transferu). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou však tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. 30 Cdo 2378/2017-1261).

17. Soud prvního stupně v projednávané věci v prvé řadě správně zaměřil svou pozornost na otázku, zda žalobkyně mají na požadovaném určení vlastnického práva zůstavitele k nemovitostem ke dni úmrtí zůstavitele naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř., neboť existence naléhavého právního zájmu je zákonnou podmínkou, bez jejíhož splnění není možné s určovací žalobou uspět. Shledal-li soud prvního stupně po zohlednění veškerých relevantních okolností dané věci existenci tohoto naléhavého právního zájmu, jeho přesvědčivému a pečlivě odůvodněnému závěru lze zcela přisvědčit. Jak správně vyložil soud prvního stupně s přihlédnutím k přiléhavě akcentované judikatuře Nejvyššího soudu, jakožto podstatnou se z nastoleného pohledu jeví aktuální stav dědického řízení. V daném případě není sporu o tom, že soud v řízení o pozůstalosti dosud o dědictví nerozhodl (§ 185 z.ř.s.), naopak vyčkává výsledku tohoto řízení, tedy případného určení, zda sporné nemovitosti náležely zůstaviteli ke dni jeho smrti. Podání žaloby na určení se tak s ohledem na tuto zásadní skutečnost jeví i odvolacímu soudu jako vhodný a v tuto chvíli jediný možný nástroj k odstranění spornosti tohoto (případného) do pozůstalosti spadajícího aktiva. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, připomenuté soudem prvního stupně, rovněž pak i výše citované soudem odvolacím, spory v tomto směru se řeší typově žalobou na určení, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, i z toho důvodu, že je-li dědiců více a dědictví ohledně sporného nemovitého majetku nebylo dosud vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu) vlastníky této věci. Lze tak uzavřít, že naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení ve smyslu § 80 o.s.ř. je bezpochyby dán.

18. Poukazovala-li žalovaná ve svém odvolání na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3890/19, jedná se o rozhodnutí na projednávanou věc nedopadající. Jak již bylo uvedeno výše, naléhavý právní zájem na určení, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, je možné shledat toliko do doby, než soud v řízení o pozůstalosti rozhodne dle § 185 z.ř.s. pravomocně o dědictví. Rozhodnutí Ústavního soudu označené žalovanou nicméně výslovně cílí na situaci, kdy sporné nemovitosti nebyly jako aktiva pozůstalosti v průběhu dědického řízení uplatněny. Ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu se ztotožňuje v závěru, že za takového stavu skutečně není možné existenci naléhavého právního zájmu na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem dané věci, shledat. O takovou situaci se však, jak bylo soudy obou stupňů opakovaně zdůrazněno, v projednávané věci nejedná, neboť pozůstalostní řízení týkající se zůstavitele pana , jméno FO, dosud (pravomocně) ukončeno nebylo.

19. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že byť došlo v mezidobí k následnému převodu nemovitostí na třetí osoby, jedná se z pohledu vedeného řízení a jeho předmětu o skutečnosti zcela nerozhodné. Původně žalovaní 2. a 3. koupili nemovitosti od žalované až po zůstavitelově smrti, přičemž předmětem řízení je určení nikoli vlastnického práva těchto osob, ale výlučně určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti. Jak vyplývá z výše citované judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. 30 Cdo 2378/2017-1261), na kterou případně poukázal i soud prvního stupně, po smrti zůstavitele sice mohou nastat právní skutečnosti mající za následek vznik vlastnického práva jiné osoby, jako je tomu i v tomto případě, nicméně pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné. Námitka žalované, že právě následný převod vlastnictví na původně žalované 2. a 3. činí podanou žalobu neúčelnou a efektivně neřešící jejich právní nejistotu, a není proto dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je tak i z tohoto pohledu nedůvodná.

20. Po zjištění existence naléhavého právního zájmu se soud prvního stupně správně zabýval otázkou způsobilosti zůstavitele právně jednat, a to ke dni uzavření darovací smlouvy, tj. k 31. 7. 2020. Jeho závěru, že zůstavitel , jméno FO, nebyl k tomuto rozhodnému datu schopen právně jednat pro duševní poruchu, a právní jednání v podobě uzavření darovací smlouvy je proto neplatné dle § 581 věta druhá o.z., nelze ničeho vytknout. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a provedené důkazy posléze v souladu s § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti řádně hodnotil. Jeho závěry a úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil, jsou logické a mají oporu ve skutkových okolnostech, které z jednotlivých důkazů vyplývají. Je tomu tak i v případě hodnocení stěžejních důkazů v podobě obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků ve spojení s výpověďmi znalců z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , , tituly za jménem, Závěry obou znaleckých posudků jsou naprosto jednoznačné, když oba znalci shodně vyloučili schopnost zůstavitele právně jednat v důsledku střední až těžké demence nejen ke dni 31. 7. 2020, ale dokonce již před tímto datem. Ostatně ani sama žalovaná v rámci podaného odvolání v tomto směru ničeho nesporovala ani nenamítala.

21. Ze všech uvedených důvodů dospěl proto odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě s ohledem na svá zjištění o rozhodných skutečnostech a s přihlédnutím k dovozené existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, zcela vyhověl. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek v jeho výroku I. jako věcně správný potvrdil.

22. Odvolací soud rovněž přezkoumal akcesorický nákladový výrok II. napadeného rozsudku. Dospěl pak k závěru, že žalobkyním bylo přiznáno na nákladech řízení více, než jim náleží. Odvolací soud nejprve předesílá, že soud prvního stupně zcela správně vycházel s ohledem na plný procesní úspěch žalobkyň z § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy lze soudu prvního stupně přisvědčit, že žalobkyním náleží právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny za zastupování advokátem včetně paušálních úhrad dle právní úpravy vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „AT”), dále pak částek vynaložených na zaplacení soudního poplatku ve výši 10 000 Kč a uhrazení odměny znalci , tituly před jménem, , jméno FO, v souvislosti s jím zhotoveným znaleckým posudkem ve výši 20 000 Kč (§ 13 odst. 1 AT). Soud prvního stupně za stavu, kdy jsou žalobkyně zastoupeny stejným právním zástupcem, rovněž správně postupoval dle § 12 odst. 4 AT, když mimosmluvní odměnu náležející žalobkyni b) ponížil o 20 % a mimosmluvní odměnu náležející žalobkyni c) o 40 %. Soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout ani co do stanovení tarifní hodnoty sporu, když v tomto směru se již odvolací soud vyjádřil v rámci svého usnesení ze dne 30. 5. 2024, č. j. , spisová značka, . Na svém závěru, že hodnotu sporné nemovitosti (8 400 000 Kč) lze spolehlivě zjistit z odhadu tržní hodnoty nemovitosti ze dne 3. 8. 2023, který vyhotovila pro účely úvěrového řízení pod č. , číslo, , právnická osoba, ., odvolací soud nadále trvá. I v rámci napadeného rozsudku poté soud prvního stupně pečlivě odůvodnil důvody svého postupu a tyto i podložil judikaturou přiléhavě dopadající na okolnosti projednávané věci. Odvolací soud konečně jako nepřípadnou hodnotí námitku žalované co do absence posouzení nákladové otázky z pohledu § 150 o.s.ř. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná v tomto směru nevznesla před vyhlášením napadeného rozsudku žádný návrh, přičemž konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele pro případnou moderaci výše nákladů neuvedla ani v podaném odvolání. Žádné významné okolnosti odůvodňující tento výjimečný postup neshledal s přihlédnutím k obsahu spisu ani odvolací soud.

23. Odvolací soud se následně zabýval výší žalobkyním přiznané odměny, a to z pohledu účelnosti žalobkyněmi vynaložených nákladů. Pro účely náhrady nákladů řízení zcela úspěšného účastníka civilního řízení platí, že hrazeny mají být toliko náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Při zhodnocení uplatněných nákladů řízení musí obecného soudu brát na zřetel všechny pro rozhodnutí o nákladech řízení relevantní okolnosti, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce. Provedené zhodnocení musí obecné soudy srozumitelně uvést v odůvodnění rozhodnutí (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18).

24. Žalobkyni a) poté s ohledem na výše uvedené přísluší na nákladech vynaložených na právní zastoupení nárok na úhradu 14 úkonů právní služby po 41 900 Kč v souladu s § 7, § 8 odst. 1 AT (z tarifní hodnoty 8 400 000 Kč; úkony činěné do 31. 12. 2024; jedná se o následující úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení; sepis žaloby; účast při jednání soudu dne 9. 3. 2023 – jednání přesahující 4 hodiny, tj. 3 úkony právní, Anonymizováno, služby; sepis vyjádření ze dne 27. 3. 2023; sepis vyjádření ze dne 25. 4. 2023; účast při jednání soudu dne 20. 6. 2023 – jednání přesahující 4 hodiny, tj. 3 úkony právní služby; sepis vyjádření ze dne 13. 7. 2023; účast při jednání dne 2. 11. 2023 – jednání přesahující 4 hodiny, tj. 3 úkony právní služby) a 3 úkonů právní služby po 10 300 Kč v souladu s § 7, § 8 odst. 1 a 9a odst. 1 písm. d) AT (z tarifní hodnoty 8 400 000 Kč; úkony činěné od 1. 1. 2025; jedná se o následující úkony právní služby – sepis vyjádření ze dne 1. 4. 2025; účast při jednání dne 14. 10. 2025 – jednání přesahující 2 hodiny, tj. 2 úkony právní služby), tj. náhrada v celkové výši 617 500 Kč. Po přihlédnutí k § 12 odst. 4 AT pak žalobkyni b) náleží po snížení o 20 % tato náhrada ve výši 494 000 Kč a žalobkyni c) po snížení o 40 % ve výši 370 500 Kč. Žalobkyním dále náleží dle § 13 odst. 4 AT náhrada nákladů řízení za 14 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč a 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč. V této souvislosti odvolací soud zohlednil, že za společný úkon při zastupování více osob přísluší advokátovi pouze jedna paušální náhrada hotových výdajů (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2026, č. j. 4 As 188/2025-35; obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). Na náhradě nákladů právního zastoupení se tak jedná o částku v celkové výši 1 487 550 Kč. Po navýšení o 21 % DPH v částce 312 385,50 Kč a částky vynaložené na zaplacení soudního poplatku ve výši 10 000 Kč a uhrazení hotového výdaje ve výši 20 000 Kč (odměna uhrazená znalci , tituly před jménem, , jméno FO, ) proto žalobkyním vůči žalované přísluší právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 829 935,50 Kč.

25. Oproti soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že žalobkyním nepřísluší právo na odměnu za vyúčtované úkony v podobě sepisu návrhu důkazů ze dne 16. 11. 2022 a sepisu námitek ze dne 27. 8. 2024 proti vyměřené záloze na znalečné, když provedení těchto úkonů doplňujícího, potažmo administrativního, charakteru nelze podřadit pod žádný z úkonů právní služby tak, jak má na mysli § 11 odst. 1, 2 a 3 AT.

26. Z uvedeného důvodu odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proto napadený rozsudek v jeho výroku II. změnil, a to jen tak, že žalobkyním přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně celkem 1 829 935,50 Kč, jinak jej v tomto výroku podle § 219 o.s.ř. také potvrdil.

27. Výrok III. napadeného rozsudku o povinnosti žalované zaplatit státu náklady vynaložené z jeho rozpočtových prostředků odvolací soud jako správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, když soudem prvního stupně bylo v tomto směru správně rozhodnuto v souladu s § 148 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na procesní výsledek sporu. Žádné pochybení nebylo odvolacím soudem zjištěno ani co do určení výše této náhrady tak, jak bylo k jejímu stanovení přistoupeno soudem prvního stupně v napadeném usnesení. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. jako správné potvrdil i toto usnesení soudu prvního stupně o určení výše náhrady nákladů řízení státu.

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi řízení zcela úspěšným žalobkyním byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Také v této fázi odvolací soud přihlédl s ohledem na zastoupení vícero žalobkyň stejným právním zástupcem k § 12 odst. 4 AT a zohlednil rovněž ze stejných důvodů, jak již bylo vyloženo, i stejnou tarifní hodnotu v částce 8 400 000 Kč. Žalobkyni a) tak náleží náhrada nákladů odvolacího řízení sestávající z nákladů právního zastoupení za dva úkony právní služby po 41 900 Kč (sepis vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 13. 5. 2026) dle § 7, § 8 odst. 1 AT, tj. náhrada v celkové výši 83 800 Kč. Žalobkyni b) náleží po snížení o 20 % tato náhrada ve výši 67 040 Kč a žalobkyni c) po snížení o 40 % ve výši 50 280 Kč. Žalobkyním dále náleží náhrada nákladů odvolacího řízení za 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Na náhradě nákladů právního zastoupení se tak jedná o částku v celkové výši 202 020 Kč, po navýšení o 21 % DPH v částce 42 424,20 Kč proto žalobkyním přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 244 444,20 Kč.

29. O lhůtě k plnění bylo odvolacím soudem rozhodnuto dle § 160 odst. 1 před středníkem o.s.ř. ve spojení s § 211o.s.ř., když pro stanovení lhůty odlišné nebyly soudem shledány žádné předpoklady.