9 A 90/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: D. Z., nar., st. přísl. Ruská federace, bytem P., P,, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2013, č. j. MV-10480-4/SO/sen-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 5.11.2012 č.j. OAM-58497-7/DP-2012, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce ze dne 18.9.2012 o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny. Správní orgán prvního stupně usnesením ze dne 5. 11. 2012 řízení o této žádosti zastavil podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) s odůvodněním, že žalobce nebyl k podání žádosti na území oprávněn. Žalobce totiž žádost podal, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců, tedy aniž by žalobce pobýval na území České republiky na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž namítal, že rozhodnutí je v rozporu se zákonem, konkrétně s § 2 odst. 1, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dle názoru žalobce správní orgán prvního stupně pominul speciální ustanovení § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že v době, kdy žalobce podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, žalobci nesvědčil žádný z požadovaných pobytových statutů, které by ho k podání této žádosti na území České republiky opravňovaly. Žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonný manažer - účast v právnické osobě s platností od 24. 2. 2009 do 23. 2. 2011. Dne 23. 11. 2010 podal žádost o prodloužení doby platnosti tohoto povolení k dlouhodobému pobytu, avšak tato žádost byla zamítnuta. Dne 4. 9. 2012 podal žalobce žádost o udělení trvalého pobytu (řízení o této žádosti však bylo na žádost žalobce zastaveno dne 31. 12. 2012). Žalobce dne 6. 9. 2012 v této souvislosti podal rovněž žádost o udělení víza za účelem strpění, ta však byla správním orgánem téhož dne (tj. dne 6. 9. 2012) zamítnuta. Žalobce tedy v době podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny (tj. dne 18. 9. 2012) nepobýval na území České republiky ani na základě uděleného víza k pobytu nad 90 dnů ani na základě povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem. Žalovaný se tedy ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně, že žalobce nebyl k podání žádosti na území České republiky oprávněn. Správní orgán prvního stupně tak postupoval v souladu s § 2 odst. 1 a § 3 správního řádu, když řízení o žádosti žalobce zastavil podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný považoval odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za zcela souladné s požadavky uvedenými v § 68 odst. 3 správního řádu. K odvolací námitce, že žalobce v době podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny pobýval na území v režimu § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, žalovaný uvedl, že v době podání žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu nepobýval žalobce na území České republiky na základě žádného platného oprávnění k pobytu, tudíž se uvedená fikce pobytu na posuzovaný případ nevztahuje. III.Žaloba Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je v hrubém rozporu s právními předpisy a ve správním řízení byla flagrantním způsobem ignorována jeho základní procesní práva. Správní orgány porušily § 2 odst. 1, 2 a 3, § 3, § 4 odst. 4, § 36 odst. 3, § 68 odst. 2 a 3 správního řádu a vycházely z nezákonného výkladu zákona o pobytu cizinců. Správní orgány se řádně nevypořádaly s argumentací žalobce, týkající se § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. V době podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu pobýval žalobce na území v režimu § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, přičemž o jeho žádosti o udělení víza pro strpění nebylo rozhodnuto. Z toho je zřejmé, že žalobce v době podání žádosti pobýval na území České republiky v režimu víza k pobytu nad 90 dnů a k podání této žádosti byl ve smyslu § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců oprávněn. Žalobce tuto argumentaci uvedl již v odvolání, avšak žalovaný se s ní nevypořádal; napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a je v rozporu s § 68 správního řádu. Závěr žalovaného, že žalobce v době podání žádosti o dlouhodobé vízum nad 90 dnů nepobýval na území České republiky na základě platného oprávnění k pobytu, nemá oporu ve spisovém materiálu a nezakládá se na pravdě. Naopak, žalobce si žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění podal v návaznosti na podanou žádost o udělení povolení k trvalému pobytu. Navíc § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců nesporně stanoví, že do doby rozhodnutí o této žádosti (o které bylo s konečnou platností rozhodnuto teprve dne 21. 3. 2013) se považuje další pobyt cizince za pobyt na toto vízum. Argumentace správních orgánů nemá zákonnou oporu, správní orgány rozhodly velice povšechně a formalisticky a nepřihlédly ke konkrétním okolnostem daného případu. Žalobce je toho názoru, že správní orgán prvního stupně nevyrozuměl žalobce o možnosti seznámení se s podklady (§ 36 odst. 3 správního řádu), nevyzval žalobce k odstranění vad žádosti ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu a především nezkoumal dopad svého rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. Správní orgány přistupovaly k žádosti žalobce v rozporu se zákonem a jejich postup nelze považovat za správný ani ve smyslu materiálně právním. Žalobce s odkazem na principy materiálního státu a judikaturu Ústavního soudu konstatoval, že okolnosti jeho případu jasně poukazují na to, že nic nebránilo správním orgánům, aby jeho žádost kladně a neprodleně vyřídily. Napadené rozhodnutí je tedy nejenom nezákonné a nepřezkoumatelné, ale je také projevem přepjatého formalismu žalovaného. Správní orgány nezohlednily možnosti žalobce, který v podstatě nemá jinou možnost než podat žádost výše popsaným způsobem. Celá jeho rodina žije na území České republiky a zcela jistě by nebylo účelné, aby byl žalobce nucen vycestovat jenom z důvodu podání žádosti prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v Ruské federaci, zatímco celá jeho rodina by žila nadále na území České republiky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011 – 62, žalobce uvedl, že s ohledem na současnou aplikační praxi správních orgánů v souvislosti s udělováním víz podávaných prostřednictvím zastupitelského úřadu nelze trvat na tom, aby otec a manžel rodiny tuto rodinu opustil na dobu delší než jeden rok a „doufal“, že jeho žádosti bude vyhověno a bude mu tak umožněn vstup na území České republiky. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání. IV.Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky se v zásadě shodují s odvolacími námitkami, s nimiž se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí adekvátně vypořádal. Jednou z nejvýznačnějších zásad správního řízení je zásada legalita a právě z této stěžejní zásady správní orgány vycházely. V daném případě zákon žalovanému explicitně neukládá posoudit přiměřenost rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaný za účelem úplného zjištění skutkového stavu pečlivě přezkoumal spisový materiál i cizinecký informační systém, přičemž za spolehlivě prokázané vzal pouze ty skutečnosti, o nichž nevyvstaly důvodné pochybnosti. Povinnost poučit žalobce ohledně možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním má správní orgán výlučně tehdy, rozhoduje-li v meritu věci, naopak před vydáním procesního rozhodnutí není správní orgán touto povinností zatížen. V. Jednání před Městským soudem v Praze Při jednání před soudem zástupce žalobce setrval na své žalobní argumentaci, žalovaný se s omluvou jednání neúčastnil. VI.Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.). Žaloba není důvodná. Správní orgány obou stupňů svá rozhodnutí založily na závěru, že žalobce v době podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny (tedy dne 18. 9. 2012) neměl přiznán žádný z požadovaných pobytových statusů. Žalobce proti tomuto závěru namítal především to, že se správní orgány nedostatečně a nesprávně vypořádaly s jeho argumentací, že v době podání žádosti pobýval na území v režimu § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Soud vyšel s následující právní úpravy : Podle ust. § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců v průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podat na území ministerstvu. Podle ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti. Podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, který v době platnosti oprávnění k pobytu, jehož platnost nelze prodloužit, požádal na území o vydání povolení k trvalému pobytu, pokud je k tomu podle § 69 oprávněn a o této žádosti nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území. Interpretací ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, jehož se žalobce v této věci dovolává, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2013, č. j. 8 As 119/2012 – 32, v němž vyslovil, že nikoli každé podání žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zakládá možnost legálně setrvat na území České republiky. Domněnka, že nebylo-li o uvedené žádosti rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti, se uplatní pouze tehdy, pokud je cizinec v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu. Soud tedy konstatuje, že dobrodiní zákona obsažené v § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců lze aplikovat jen v případech, kdy je cizinec v okamžiku podání žádosti o vízum dle § 33 odst. 1 písm. c) citovaného zákona držitelem platného oprávnění k pobytu (přičemž je oprávněn podat žádost o povolení k trvalému pobytu z území České republiky) a současně, kdy příslušný správní orgán nerozhodne o žádosti v předepsané lhůtě. Z podkladů obsažených ve správním spise (z výpisů z cizineckého informačního systému) však vyplývá, že žalobce oprávněně pobýval na území České republiky pouze na základě povolení k dlouhodobému pobytu s platností od 24. 2. 2009 do 23. 2. 2011. Platnost tohoto povolení žalobci nebyla prodloužena. Dále ze správního spisu vyplývá pouze to, že žalobce podal dne 4. 9. 2012 žádost o povolení k trvalému pobytu a dne 6. 9. 2012 žádost o udělení víza za účelem strpění. Soud tedy má ve shodě se správními orgány za to, že žalobce v době podání nyní posuzované žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (dne 18. 9. 2012) neměl platné oprávnění k pobytu. Žalobce v tomto směru žádné skutkové závěry správních orgánů nezpochybňoval, namítal však, že v době podání žádosti ze dne 18. 9. 2012 nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o udělení víza za účelem strpění pobytu (dle názoru žalobce se tak stalo až dne 21. 3. 2013), resp. že „žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění podal v návaznosti na podanou žádost o udělení povolení k trvalému pobytu“. Žalobce tedy své oprávnění k pobytu v době podání nyní posuzované žádosti (ke dni 18. 9. 2012) odvíjel z pouhé skutečnosti, že dne 4. 9. 2012 podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu a dne 6. 9. 2012 podal žádost o udělení víza (o níž mělo být rozhodnuto až dne 21. 3. 2013). Argumentace žalobce však zcela opomíjí zákonný požadavek, aby žalobce byl i v době podání žádosti o udělení víza (tedy ke dni 6. 9. 2012) držitelem platného oprávnění k pobytu. Tak tomu v nyní posuzovaném případě nebylo, což žalobce v žalobě ani nepopírá. Soud tedy shrnuje, že fikce trvajícího oprávnění k pobytu se ve věci žalobce nemohla uplatnit, neboť žalobce v době podání žádosti o udělení trvalého pobytu (ke dni 4. 9. 2012) ani v době podání žádosti o vízum za účelem strpění (ke dni 6. 9. 2012) nebyl držitelem platného oprávnění k pobytu. V případě žalobce tedy nebyla splněna podmínka pro to, aby žalobce svou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny ze dne 18. 9. 2012 mohl podat správnímu orgánu prvního stupně (resp. na území České republiky), neboť se tak nestalo v průběhu pobytu na území na základě víza nad 90 dnů ani na základě povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za jiným účelem (srov. § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců). Správní orgány tedy postupovaly v souladu se zákonem, když řízení o žádosti žalobce ze dne 18. 9. 2012 zastavily postupem podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný v tomto ohledu odůvodnil napadené rozhodnutí dostatečně a srozumitelně, přičemž se vypořádal i s argumentací žalobce ohledně možné aplikace § 42a odst. 6 ve spojení s § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců (srov. str. 3 odst. 4 napadeného rozhodnutí). Napadené rozhodnutí tedy není v tomto ohledu nezákonné ani nepřezkoumatelné a plně splňuje požadavky kladené na něj § 68 správního řádu. K námitce žalobce, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v hrubém rozporu s právními předpisy a že ve správním řízení byla flagrantním způsobem ignorována jeho základní procesní práva (žalobce poukázal na údajné porušení § 2 odst. 1, 2 a 3, § 3, § 4 odst. 4, § 36 odst. 3, § 68 odst. 2 a 3 správního řádu), lze především uvést, že žalobce nepoukazuje (až na výjimky, které soud vypořádává dále) na žádná konkrétní procesní pochybení správních orgánů. Soud tedy ve stejné míře obecnosti podotýká, že žádná procesní pochybení v postupu správních orgánů neshledal. Správní orgány respektovaly základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 správního řádu a zjistily skutkový stav věci v souladu s § 3 správního řádu (žalobce ostatně žádné konkrétní vady skutkových zjištění nenamítal). Správní orgány umožnily žalobci uplatňovat jeho práva i oprávněné zájmy (§ 4 odst. 4 správního řádu). Pokud žalobce namítal porušení § 36 odst. 3 správního řádu, pak lze konstatovat, že smyslem citovaného ustanovení je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi správního řízení před vydáním rozhodnutí , tedy poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 81/2013 – 56 a v něm citovanou judikaturu). V nyní posuzovaném případě se však nejednalo o rozhodnutí „ve věci“, ale o procesní rozhodnutí. Nadto soud připomíná, že žalobce ve správním řízení ani v žalobě žádné vady skutkových zjištění správních orgánů nenamítal. Podstatou jeho výhrad proti postupu správních orgánů byl spíše nesouhlas s právním posouzením věci (žalobce měl mylně za to, že byl k podání žádosti na území České republiky oprávněn na základě fikce pobytu). K porušení § 36 odst. 3 správního řádu tedy z povahy věci nedošlo. Soud rovněž konstatuje, že správní orgány nebyly povinny postupovat podle § 45 odst. 2 správního řádu a vyzvat žalobce k odstranění vad žádosti. Žádost žalobce ze dne 18. 9. 2012 byla právně nepřípustná z důvodu neoprávněnosti jejího podání žalobcem na území České republiky a podle § 45 odst. 3 správního řádu takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví. Žádost žalobce tedy neodůvodňovala využití postupu dle § 45 odst. 2 správního řádu. Na základě uvedeného soud shrnuje, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a v souladu s § 68 odst. 2 a 3 správního řádu je plně přezkoumatelné, o čemž ostatně svědčí i to, že žalobce s jeho obsahem bez obtíží polemizoval. Soud nemůže přisvědčit žalobci ani v tom, že by napadené rozhodnutí bylo projevem „přepjatého formalismu“, resp. že nic nebránilo správním orgánům, aby žádost žalobce „kladně a neprodleně vyřídili“. K poukazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011 - 62, lze především uvést, že v citovaném rozsudku se jednalo o jiné skutkové okolnosti. Stěžovatelka zde podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu po uplynutí zákonné lhůty, přičemž namítala, že podání žádosti v zákonné lhůtě zabránily „důvody na vůli cizince nezávislé“ (srov. § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Naproti tomu v nyní posuzovaném případě žalobce žádné okolnosti, které by mu zabránily podat žádost včas (resp. v době, kdy byl držitelem platného oprávnění k pobytu), neprokázal ani netvrdil. Dále je třeba poukázat na to, že žalobce na území České republiky zprvu pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonný manažer-účast v právnické osobě (na rozdíl od stěžovatelky v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, jejíž pobytový status byl odvozen výhradně od pobytového statusu jejího manžela). Žalobce tedy (na rozdíl od stěžovatelky v citovaném rozsudku) fakticky mohl využít několik dalších způsobů, které zákon o pobytu cizinců poskytuje k legalizaci pobytu cizince na území České republiky (ze správního spisu pak vyplývá, že žalobce těchto možností skutečně využil, avšak neúspěšně). V nyní posuzované věci má tedy soud za to, že správní orgány rozhodly plně v souladu s dikcí § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců, která neopravňuje správní orgány k zohlednění dopadu usnesení o zastavení do soukromého a rodinného života žalobce právě ve smyslu důvodů, které vedly k zastavení řízení o žádosti žalobce. VII. Závěr Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. V Praze dne 7. října 2016 JUDr. Naděžda Řeháková, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková