91 Co 139/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, nar. Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupena advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupena advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta 2. Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2024, č. j. 16 C 64/2024-111, I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 1 na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 715,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalované č.

1. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému č. 2 na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 715,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalovaného č. 2.

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 21. 3. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 80 000 Kč od 17. 4. 2024 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované č. 1 na náhradě nákladů řízení 117 236,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalované č. 1 (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému č. 2 na náhradě nákladů řízení 113 788,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného č. 2 (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně nejprve domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 3 389 747 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že protiprávním jednáním žalované č. 1 jakožto investičního zprostředkovatele spočívajícím v rozsáhlém systémovém pochybení v rámci dohledu nad jeho pověřenými zástupci, kdy jedním z nich byl žalovaný č. 2, a protiprávním jednáním žalovaného č. 2 spočívajícím v poskytnutí nesprávné, neúplné a škodlivé rady, informace a doporučení, vznikla žalobkyni škoda odpovídající dosud neuhrazeným pohledávkám vůči společnosti právnická osoba ve výši 2 285 547 Kč (ze smlouvy o správě majetku ze dne 29. 4. 2021), vůči společnosti právnická osoba ve výši 724 200 Kč (ze smlouvy o investici ze dne 26. 5. 2021) a vůči společnosti právnická osoba. ve výši 380 000 Kč (ze smlouvy o správě investice ze dne 26. 5. 2021). Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět a domáhala se náhrady škody toliko ve výši 100 000 Kč na základě shodných tvrzení s tím, že neuhrazená pohledávka vůči společnosti právnická osoba činí 20 000 Kč, vůči společnosti právnická osoba činí 60 000 Kč a vůči společnosti právnická osoba. činí 20 000 Kč. Soud I. stupně usnesením ze dne 10. 9. 2024, č. j. spisová značka, řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že ohledně majetku společnosti právnická osoba, IČO IČO (dále i jen „právnická osoba“), je vedeno insolvenční řízení Městským soudem v adresa pod sp. zn. spisová značka. Usnesením Městského soudu v adresa ze dne 15. 12. 2021, č. j. spisová značka, byl na majetek právnická osoba prohlášen konkurs. Žalobkyně do insolvenčního řízení přihlásila pod č. číslo svou pohledávku, která byla zjištěna ve výši 5 087 328,77 Kč. Usnesením Městského soudu v adresa ze dne 14. 11. 2022, č. j. spisová značka, byla žalobkyni přiznána částka 3 001 523,97 Kč, tj. 59 % nároku. Podle zprávy insolvenčního správce z 29. 11. 2024 nebylo dokončeno zpeněžení majetkové podstaty.

4. Soud I. stupně dále zjistil, že ohledně majetku společnosti právnická osoba, IČO IČO (dále i jen „právnická osoba“), je vedeno insolvenční řízení Městským soudem v adresa pod sp. zn. spisová značka. Usnesením Městského soudu v adresa ze dne 27. 2. 2023, č. j. spisová značka, bylo rozhodnuto o úpadku právnická osoba a prohlášen konkurs. Přihláškou číslo přihlásila žalobkyně pohledávku, která byla zjištěna co do částky 700 000 Kč. Usnesením Městského soudu v adresa ze dne 25. 10. 2023, č. j.Anonymizováno spisová značka, bylo povoleno řešení úpadku reorganizací. Ze zprávy insolvenčního správce ze dne 4. 9. 2024 vyplývá, že řízení nadále trvá.

5. Soud I. stupně nakonec zjistil, že ohledně majetku společnosti právnická osoba., IČO IČO (dále i jen „právnická osoba“), je vedeno Městským soudem v adresa insolvenční řízení pod sp. zn. spisová značka. Usnesením Městského soudu v adresa ze dne 7. 6. 2023, č. j. spisová značka, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2024, č. j. spisová značka, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v adresa ze dne 30. 10. 2024, č. j. spisová značka, spisová značka, byl zjištěn úpadek právnická osoba. Přihláškou číslo přihlásila žalobkyně pohledávku ve výši 380 000 Kč.

6. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel odkazem na § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“), a § 154 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), že žaloba je předčasná.

7. Soud I. stupně nejprve uvedl, že žalobkyně tvrzenou škodu definuje tak, že jí nebyly vráceny vložené investiční finanční prostředky do společností právnická osoba, právnická osoba a právnická osoba, které jim poskytla na základě smlouvy ze dne 29. 4. 2021 se společností právnická osoba, smlouvy ze dne 26. 5. 2021 se společností právnická osoba a smlouvy ze dne 26. 5. 2021 se společností právnická osoba. Vůči všem společnostem probíhají insolvenční řízení, do nichž žalobkyně přihlásila své pohledávky vyplývající z uvedených smluv a tyto pohledávky byly zjištěny. V jednotlivých insolvenčních řízeních nebylo dosud provedeno úplné vypořádání přihlášených pohledávek.

8. Soud I. stupně konstatoval, že z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně může v rámci insolvenčního řízení obdržet další (či nějaké) plnění na své pohledávky, a tedy nelze postavit na jisto, v jakém rozsahu se žalobkyně uspokojí z majetku těchto společností. Byť ne příliš pravděpodobná, ale možná varianta výsledku insolvenčního řízení je podle soudu I. stupně i ta, kdy žalobkyni v rámci insolvenčního řízení bude plněno v celém rozsahu přihlášené pohledávky, a tedy ke vzniku škody vůbec nedojde. Soud I. stupně proto uzavřel, že ke dni vyhlášení jeho rozsudku nelze určit existenci škody a škoda tak dosud nevznikla.

9. Soud I. stupně připomenul, že škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. Pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody totiž platí § 154 o. s. ř., který stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Soud I. stupně vysvětlil, že neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. pro tentokrát, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně na náhradu škody byl uplatněn předčasně, soud I. stupně žalobu zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou č. 1 rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalované č. 1 právo na náhradu nákladů řízení ve výši 117 236,50 Kč za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za 4 úkony právní služby po 21 860 Kč z tarifní hodnoty 3 389 747 Kč (příprava a převzetí zastoupení, 3 x vyjádření ve věci), za 1,5 úkonu právní služby po 5 100 Kč z tarifní hodnoty 100 000 Kč (účast na jednání, účast na vyhlášení rozsudku), 6 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč a DPH.

11. O náhradě nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným č. 2 rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšnému žalovanému č. 2 právo na náhradu nákladů řízení ve výši 113 788,40 Kč za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za 4 úkony právní služby po 21 860 Kč z tarifní hodnoty 3 389 747 Kč (příprava a převzetí zastoupení, 3 x vyjádření ve věci), za 1 úkon právní služby po 5 100 Kč z tarifní hodnoty 100 000 Kč (účast na jednání), 5 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč a DPH.

12. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., když nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně o předčasnosti žaloby. Žalobkyně uvedla, že je přesvědčena o tom, že jí škoda již vznikla, avšak doposud ji nelze s ohledem na aktuální fázi insolvenčních řízení zmíněných společností přesně vyčíslit. Soud I. stupně tak měl řízení přerušit (jak žalobkyně navrhovala), popř. rozhodnout o základu nároku, nikoliv zamítnout žalobu pro předčasnost. Na podporu svého názoru žalobkyně citovala právní teorii [komentář k § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v: Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023)] a judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016 nebo ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018) či Ústavního soudu (usnesení ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 2607/21). Podle právní teorie se věřitel může současně domáhat náhrady škody i nároku na uspokojení pohledávky v insolvenčních řízení, v důsledku čehož může disponovat několika exekučními tituly k zaplacení částek i přesahujících vzniklou škodu, přičemž bude na škůdci, aby si hlídal, že v souhrnu nezaplatí více.

13. Žalobkyně konstatovala, že nepolemizuje s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu, v níž se objevil názor, že finální výše jí vzniklé škody bude zřejmá až v okamžiku, kdy bude jasné, zda a případně jaké uspokojení se žalobkyni v rámci insolvenčních řízení dostane. Na uvedený názor však podle žalobkyně nelze pohlížet izolovaně a nelze jej mít za jediné klíčové vodítko pro obdobné případy, neboť vyčkávání na skončení insolvenčního řízení (jeho finální fázi) s sebou nese riziko promlčení. Podle žalobkyně měl soud I. stupně přihlédnout k tomu, že se nárok žalobkyně na náhradu škody odvíjí od výsledku několika „hromadných“ insolvenčních řízení (a případných trestních řízení), které se mohou vést odhadem i 15 let či déle. Do insolvenčního řízení proti dlužníkovi právnická osoba zaslali věřitelé více než 4 000 přihlášek pohledávek a nyní se vede cca 500 incidenčních sporů. Proti schválenému reorganizačnímu plánu bylo podáno odvolání, o kterém bude rozhodovat odvolací soud. Trestní řízení je extrémně komplikované a náročné kvůli množství poškozených a stejně jako v insolvenčním řízení jsou zde kladeny enormní požadavky na administrativní aparát příslušných orgánů. To samé pak platí o dlužníkovi právnická osoba, kam bylo zasláno téměř 3 700 přihlášek. Dlužník právnická osoba nemá žádný movitý ani nemovitý majetek. Insolvenční správce pouze identifikoval aktiva v hodnotě přesahující 900 mil. Kč, která jsou tvořena téměř zcela pohledávkami za dalšími společnostmi. Do insolvenčního řízení bylo zasláno 3 277 přihlášek. Je tak jisté, že žalobkyně neobdrží zpět 100 % svých nároků.

14. Žalobkyně upozornila, že žaloba směřuje proti regulovaným osobám, které podléhají dohledu právnická osoba a jež mají zákonné pojištění odpovědnosti. Pokud by byla žaloba podána až po skončení všech trestních a insolvenčních řízeních, existuje nemalé riziko, že žalovaní již nebudu podnikat v oblasti finančního trhu a škoda nebude reálně vymahatelná. Žalovaná též odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne 13. 2. 2025, č. j. spisová značka, kterým soud rozhodl o povinnosti žalovaného investičního poradce zaplatit žalobkyni škodu, kterou jí způsobil investiční radou, když soud neshledal námitku žalovaného ohledně předčasnosti žaloby důvodnou, a to ohledem na stav insolvenčního řízení dlužníka právnická osoba. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

15. Žalovaná č. 1 se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí. Uvedla, že žalobkyně se žalobou domáhá náhrady škody vzniklé ztrátou majetku – finančních prostředků investovaných žalobkyní na základě smluv uzavřených se společnostmi právnická osoba, právnická osoba a právnická osoba, přičemž své pohledávky vůči těmto svým dlužníkům přihlásila do insolvenčních řízení proti dlužníkům. Sama žalobkyně svůj žalobní nárok počítá jako výši investovaných prostředků po odečtení výtěžku insolvenčních řízení, kde má žalobkyně přihlášené pohledávky. Mezi stranami tedy není sporné, že škoda, která může být uplatněna po žalovaných (bez ohledu na důvodnost takového nároku) závisí na výsledku insolvenčních řízení vedených proti dlužníkům. Žalovaná č. 1 proto souhlasila se závěrem soudu I. stupně o předčasnosti žaloby z důvodu, že škoda ještě nevznikla, když tento závěr je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které ani není namístě přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1119/2023 nebo ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2781/2024). Žalovaná č. 1 nesouhlasila se žalobkyní, že u „hromadných insolvenčních řízení“, což je zcela neurčitý právní novotvar, by měla škoda vznikat pravděpodobně již na počátku insolvenčního řízení, na rozdíl od „běžných“ insolvenčních řízení, kde škoda vzniká až poté, co je znám jejich výsledek. Délka trvání insolvenčních řízení proti dlužníkům je v této fázi pouhá spekulace. Žalované č. 1 nakonec nebylo zřejmé, z jakého důvodu by mělo být při posouzení žalobního nároku využito analogie a na věc aplikovat § 99 insolvenčního zákona, který upravuje situaci, kdy dlužník v úpadku nepodá insolvenční návrh včas, čímž dochází ke znehodnocení majetkové podstaty. Skutkový i právní základ obou nároků je zcela jiný a k analogii není důvod. Žalovaná č. 1 navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal žalované č. 1 náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Žalovaný č. 2 se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že s ohledem na to, že v probíhajících insolvenčních řízeních společností právnická osoba, právnická osoba a právnická osoba nebylo dosud provedeno úplné vypořádání přihlášených pohledávek, nebylo možné ke dni vyhlášení rozsudku určit existenci škody, proto bylo třeba žalobu zamítnout pro předčasnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněný pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Žalovaný č. 2 se dále vyjadřoval i k nedůvodnosti žalobního návrhu a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal žalovanému č. 2 náhradu nákladů odvolacího řízení.

17. Účastníci v dané věci souhlasili s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolací soud proto postupoval podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalobkyně rozhodl, aniž by za tímto účelem nařizoval ústní jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 15. 10. 2025. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

19. Z citovaného ustanovení vyplývá, že jedním z předpokladů vyhovění žalobě na náhradu škody je, že škoda již žalobci vznikla, a to nejpozději ke dni rozhodnutí soudu. Pokud škoda dosud nevznikla, byl nárok na její náhradu uplatněn předčasně, což má nutně za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.

20. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně přijal závěr o předčasnosti žaloby na náhradu škody na základě judikatury Nejvyššího soudu týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., která je ustálena v názoru, že vznikla-li poškozenému újma odpovídající pohledávce, kterou má vůči svému dlužníku, může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení z prvotního závazkového právního vztahu. Tento závěr plyne z právní konstrukce odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci i z občanskoprávního pojetí škody. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na něm leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje (i zde totiž platí ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení). To se uplatní zejména tam, kde je odpovědnost státu vztahována k újmě, která plyne ze závazkových vztahů mezi poškozeným a jeho smluvním partnerem. Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v primárním právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008 či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4121/2013).

21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněném pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále i jen „R 48/2011“), konstatoval, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb. může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení, bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.

22. Uvedené závěry Nejvyššího soudu lze aplikovat i na nyní projednávanou věc, neboť žalobkyně vztahuje odpovědnost žalovaných k újmě, která plyne ze závazkových vztahů mezi žalobkyní a dlužníky právnická osoba, právnická osoba a právnická osoba a žalobkyně má možnost domoci se svých pohledávek přímo po svých dlužnících, což ostatně učinila, když se včas přihlásila se svými pohledávkami do probíhajících insolvenčních řízení ve věcech dlužníků. Pro závěr, zda jednáním škůdců (žalovaných) skutečně vznikne žalobkyni škoda, je proto podstatné zjištění, že se pohledávky žalobkyně v insolvenčních řízeních staly nedobytnými, tzn. že nebudou alespoň zčásti uspokojeny.

23. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která nebyla v odvolacím řízení nijak zpochybněna, vyplývá, že insolvenční řízení ve věcech dlužníků právnická osoba, právnická osoba a právnická osoba jsou na samém počátku, tedy ve fázi přezkumu přihlášených pohledávek a sepisování majetkových podstat dlužníků, resp. jejich zpeněžování. Žalobkyně zároveň poukazuje na to, že v souvislosti s insolvenčními řízeními probíhá mnoho incidenčních sporů, což svědčí pro závěr, že prozatím nelze zjistit ani míru uspokojení věřitelů, a tedy ani žalobkyně. Je proto správný závěr soudu I. stupně o předčasnosti žaloby, neboť škoda žalobkyni ke dni rozhodnutí soudu nevznikla. V dané věci nejsou dány důvody pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť otázka výše případné škody (pokud vznikne) není otázkou, kterou by soud nebyl oprávněn řešit (srov. § 135 o. s. ř.).

24. Žalobkyni pak nelze přisvědčit v tom, že vyčkávání na skončení insolvenčního řízení (jeho finální fázi) s sebou nese riziko promlčení. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že pro počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a o tom, kdo za ni odpovídá s tím, že dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Ve vztahu k promlčení nároku na náhradu škody spočívající ve ztrátě pohledávky pak Nejvyšší soud uzavřel, že promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než škoda vznikne s tím, že taková škoda vzniká okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo žalobce (věřitele) na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno, což v případě pohledávky vymáhané v rámci konkursu může nastat až pominou účinky prohlášeného konkursu, popř. v okamžiku vydání rozvrhového usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020). Jestliže škoda žalobkyni dosud nevznikla, nemohla ani začít běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovaným.

25. Podle § 98 odst. 1 věty první insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku.

26. Podle § 98 odst. 2 věty první a druhé insolvenčního zákona povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich.

27. Podle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.

28. Podle § 99 odst. 2 insolvenčního zákona škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.

29. Odvolací soud uvádí, že poukaz žalobkyně na § 99 insolvenčního zákona není přiléhavý, neboť citované ustanovení (ve spojení s § 98 insolvenčního zákona) řeší zcela odlišnou situaci, a to když se v důsledku pozdního podání (dlužnického) insolvenčního návrhu dostane věřitelům nižšího uspokojení jejich pohledávek, a z tohoto důvodu je osoba odpovědná podat insolvenční návrh zavázána k náhradě škody nebo jiné újmy. O takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť žalobkyně se po žalovaných nedomáhá náhrady škody z důvodu, že by žalovaní jakožto dlužníci v úpadku porušili povinnost podat včas (dlužnický) insolvenční návrh a tím by žalobkyni způsobili škodu spočívající v nižším uspokojení její pohledávky, kterou by měla žalobkyně přihlášenou v takovém insolvenčním řízení. Žalovaní nejsou dlužníky v insolvenčních řízeních, žalobkyně tak ani nemá přihlášené pohledávky za žalovanými. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalovaných náhrady škody ze zcela rozdílného důvodu, když se domnívá, že dlužníci právnická osoba, právnická osoba a právnická osoba, kteří jsou v insolvenci, nebudou schopni vrátit jí investované finanční prostředky (resp. pohledávky žalobkyně přihlášené do insolvenčních řízení uvedených dlužníků nebudou zcela uspokojeny), čímž má žalobkyni vzniknout škoda, za kterou mají být odpovědní žalovaní. Z uvedeného důvodu nelze na tuto věc ani analogicky aplikovat § 99 insolvenčního zákona, ani související judikaturu Nejvyššího soudu týkající se počátku běhu promlčecí doby nároku věřitele na náhradu škody proti dlužníku (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 nebo ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018).

30. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správných výroků o nákladech řízení, jejichž znění bylo v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšným žalovaným přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající nákladům právního zastoupení, každému ze žalovaných ve výši 6 715,50 Kč. Náklady sestávají z mimosmluvní odměny advokátů za jeden účelně vynaložený úkon právní služby ve výši 5 100 Kč za vyjádření k odvolání žalobkyně podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), z náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby za 1 úkon v paušální výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 1 165,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám advokátů žalovaných bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.