91 Co 51/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň JUDr. Zuzany Šmídové a Mgr. Markéty Jiráskové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , nar. Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupena advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupena advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 83 581 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 38 C 184/2025-138,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 941,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalované.

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu na zaplacení částky 83 581 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 83 581 Kč od 21. 6. 2025 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 29 705,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalované (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě (došlé soudu I. stupně dne 13. 7. 2025), kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 83 581 Kč s příslušenstvím jakožto bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy o investičním životním pojištění se sjednaným pojištěním pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou složkou ze dne 1. 8. 2009. Žalobkyně namítla neplatnost pojistné smlouvy pro rozpor se zákonem a evropským právem, přičemž žalovaná částka je pak představována rozdílem mezi pojistným zaplaceným žalobkyní ve výši 118 677 Kč a odkupným poskytnutým žalovanou ve výši 21 096 Kč.

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala ani z části s tím, že předmětnou pojistnou smlouvu považuje za platnou. Současně navrhla zamítnutí žaloby dílem z důvodu promlčení žalovaného nároku a dílem z důvodu vypořádání vzájemně nepromlčených plnění účastníků ve smyslu § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), když nepromlčené plnění poskytnuté žalovanou zjevně převyšuje nepromlčené plnění poskytnuté žalobkyní.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely pojistnou smlouvu , název, životní pojištění č. , číslo, , jejímž produktem bylo investiční životní pojištění. Předmětem této pojistné smlouvy bylo pojištění pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou složkou a s počátkem pojištění od 1. 8. 2009. Dle zjištění soudu I. stupně se žalobkyně zavázala hradit měsíční pojistné ve výši 663 Kč, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 7. 2059. Návrh pojistné smlouvy obsahoval prohlášení žalobkyně, že souhlasí s návrhem smlouvy, se Všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění spojená s investičními fondy , název, a se Speciálními pojistnými podmínkami pro , název, životní pojištění a potvrzuje jejich převzetí. Pojistná smlouva sama (resp. návrh na uzavření pojistné smlouvy) ani pojistka neobsahovala nic o jakýchkoli poplatcích či nákladech, které by byly hrazeny v rámci sjednaného pojistného.

5. Soud I. stupně dále zjistil, že pojistná smlouva byla ukončena ke dni 30. 6. 2024 výpovědí ze strany žalobkyně, jakož i to, že žalobkyně na pojistnou smlouvu uhradila žalované částku v celkové výši 118 677 Kč a žalovaná vyplatila žalobkyni v průběhu trvání smlouvy pojistné plnění ve výši 14 000 Kč a dále odkupné ve výši 21 096 Kč. Dle zjištění soudu I. stupně uhradila žalobkyně žalované za poslední tři roky před podáním žaloby (tj. za období od 13. 7. 2022 do 13. 7. 2025) částku ve výši 15 249 Kč (tj. 23 x 663 Kč) a žalovaná uhradila žalobkyni na pojistném plnění dne 7. 2. 2024 částku 14 000 Kč a dále při ukončení pojistné smlouvy dne 4. 7. 2024 částku 20 746 Kč (tj. odkupné 21 096 Kč mínus poplatek ve výši 350 Kč). Soud I. stupně rovněž zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení před podáním žaloby dopisem ze dne 13. 7. 2025.

6. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně aplikoval § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), § 4 odst. 4 a 5 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), § 37 odst. 1, § 100 odst. 1, § 107 odst. 1, 2 a 3 obč. zák., jakož i konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění svého rozsudku citoval. Soud I. stupně se předně zabýval otázkou promlčení (případného) práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez ohledu na to, zda byl nárok uplatněn důvodně či nikoliv, tj. zda pojistná smlouva byla z důvodů uváděných žalobkyní uzavřena platně či nikoliv. V této souvislosti uzavřel, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy by se začalo promlčovat ohledně jednotlivých zaplacených částek, jakmile byly uhrazeny. Dospěl k závěru (když vyšel z objektivní promlčecí doby), že nárok uplatňovaný touto žalobou je zčásti promlčen již s ohledem na běh objektivní doby, když žalobkyně za poslední tři roky před podáním žaloby uhradila celkem částku 15 249 Kč; žalovaná oproti tomu za poslední tři roky uhradila žalobkyni pojistné plnění ve výši 14 000 Kč a rovněž odkupné ve výši 21 096 Kč, resp. 20 746 Kč po započtení poplatku ve výši 350 Kč. Současně uzavřel, že žalovaná uplatnila ve vztahu k platbám provedeným 3 roky před podáním žaloby námitku započtení vyplaceného plnění (resp. zúčtování vzájemných nepromlčených plnění), kterou shledal opodstatněnou, neboť částka, kterou by měla vydat žalovaná žalobkyni (15 249 Kč), je nižší nežli částka žalovanou již vydaná (14 000 Kč a 21 096 Kč).

7. Soud I. stupně současně neshledal opodstatněnou argumentaci žalobkyně, že k námitce promlčení nelze přihlížet, když (dle žalobkyně) žalovaná si musela být vědoma, že inkasovala bezdůvodné obohacení, a proto není v dobré víře. Poukázal mj. na to, že dle skutečností známých soudu I. stupně z úřední činnosti, žalovaná u totožných pojistných produktů svým klientům běžně vyplácela jak pojistná plnění, tak odkupné. Soud I. stupně rovněž neshledal, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy s tím, že se jedná o nástroj v právu zcela běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám. Vyjádřil závěr, že otázka platnosti či neplatnosti předložené pojistné smlouvy je s ohledem na závěry o částečném promlčení žalovaného nároku druhotná.

8. Nad rámec uvedeného pak soud I. stupně konstatoval, že dle jeho názoru v okamžiku uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou z dostupných dokumentů (i při zahrnutí pojistných podmínek a sazebníku poplatků) nelze zjistit výši počátečních nákladů (výši poplatku na úhradu počátečních nákladů). Zároveň poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který jednoznačně rozlišuje neurčitost smlouvy na straně jedné a zneužívající (nepřiměřená) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na straně druhé, přičemž v případě absence podstatného ujednání způsobujícího neurčitost smlouvy není namístě přezkoumávat takové ujednání z hlediska přiměřenosti a není namístě námitka, že nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023). Dospěl proto k závěru, že předmětnou pojistnou smlouvu má pro popsanou neurčitost za absolutně neplatnou. Současně s ohledem na výše uvedené dále nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání.

9. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobu v plném rozsahu zamítl včetně požadovaného příslušenství.Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaná měla plný úspěch ve věci. Procesně úspěšné žalované proto přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, které jsou představovány odměnou advokáta za 5 úkonů právní služby po 4 460 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 28. 8. 2025, ze dne 6. 11. 2025 a ze dne 12. 11. 2025 a účast na jednání dne 19. 11. 2025) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), dále 5x režijním paušálem po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21 % DPH ve výši 5 155,50 Kč, celkem tedy 29 705,50 Kč.

10. Rozsudek napadla včasným a přípustným odvoláním žalobkyně. Soudu I. stupně vytkla jednak neprovedení žalobkyní navržených důkazů v podobě výročních zpráv žalované za období 2019 – 2024, jakož i nesprávné právní posouzení věci a nesprávná skutková zjištění ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Souhlasila se zjištěním soudu I. stupně, že pojistná smlouva byla z důvodů její neurčitosti absolutně neplatná, neboť z pojistných podmínek neměl pojistník šanci ani možnost zjistit reálnou nákladovost pojistné smlouvy, a tudíž ani výši pojistného plnění v případě smrti či dožití. Namítla, že žalovaná tedy pojistnou smlouvu vytvořila v rozporu s ustanoveními zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a žalobkyni řádně s relevantními pojistnými podmínkami neseznámila. Vyjádřila přesvědčení, že nejpozději po vynesení rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, případně rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2865/2016, která se týkala totožného nároku na vydání bezdůvodného obohacení pojišťovny ze smlouvy o investičním životním pojištění, musela žalovaná vědět, že vadně vytvořené a uzavřené smlouvy, ve kterých nebyl pojistník řádně seznámen se zněním pojistných podmínek, jsou absolutně neplatné. Na uvedeném závěru dle žalobkyně ničeho nezmění ani fakt, že se žalovaná chovala, jako by byla pojistná smlouva platná. Zdůraznila, že žalovaná, s vědomím si rizika, které z neplatně sjednaných pojistných smluv plyne, započala po vynesení výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu vytvářet speciální rezervní fond, jehož vytvoření odůvodnila ve svých výročních zprávách. Soud I. stupně tedy pochybil, pokud žalobkyní navržené důkazy v podobě výročních zpráv, obsahujících údaje o takto vytvořeném rezervním fondu, neprovedl. Dle žalobkyně měla žalovaná vysvětlit, na co konkrétně byly tyto rezervy tvořeny a zejména na co z nich bylo čerpáno. Uzavřela, že žalovaná, s vědomím neplatnosti pojistné smlouvy, přesto z této inkasovala pojistné, a tudíž nelze dospět k závěru o jednání žalované v dobré víře. Z tohoto důvodu nemůže být ani žalovanou vznesená námitka promlčení pohledávky žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy.

11. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení. Alternativně žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Odmítla námitky žalobkyně o tom, že žalovaná měla údajně disponovat vědomostí o vadách pojistných smluv a na základě této vědomosti měla inkasovat tvrzené bezdůvodné obohacení úmyslně. V této souvislosti uvedla, že ani jedna ze žalobkyní uvedených skutečností (viz bod 8. odůvodnění napadeného rozsudku) neprokazuje a ani není způsobilá prokázat vědomost žalované o inkasu bezdůvodného obohacení ve vztahu k této konkrétní pojistné smlouvě, neboť se jí vůbec netýkají. Podotkla, že žalobci tyto argumenty vznáší opakovaně ve sporech o platnost investičního životního pojištění již několik let, přičemž ze strany soudů všech instancí byly vždy odmítnuty jako nedůvodné. Akcentovala, že tyto argumenty žalobců v minulosti odmítl i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1984/22. Příkladmo poukázala i na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2025, sp. zn. 16 Co 225/2025, ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 20 Co 237/2025 a další. Uvedla, že nárok žalobkyně je promlčen v důsledku pozdního podání žaloby, nikoliv v důsledku (tvrzeného) nemravného jednání žalované. Promlčení práva zavinila žalobkyně svou pasivitou. S odkazem na recentní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2188/2025, konstatovala, že námitka promlčení vznesená z její strany není v rozporu s dobrými mravy. Ztotožnila se se závěry soudu I. stupně o promlčení nároku žalobkyně v objektivní promlčecí lhůtě. Má však za to, že je namístě aplikovat i subjektivní promlčecí lhůtu, neboť žalobkyně musela mít povědomí o nákladové struktuře pojištění, a to s ohledem na rekapitulaci pojistné smlouvy ze dne 21. 1. 2010. Napadený rozsudek má za věcně správný, neboť soud I. stupně provedl vypořádání plnění účastníků ve smyslu § 457 obč. zák. v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, podotkla, že pojistná smlouva nemůže být neurčitá a současně obsahovat zneužívající ujednání.

13. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení včetně DPH.

14. Odvolací soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem podle § 214 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí bylo vyhlášeno veřejně dne 29. 4. 2026. Napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal odvolací soud podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

15. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž čerpal správná skutková zjištění, která odvolací soud shrnul pod body 4. až 8. odůvodnění tohoto rozsudku. Takto správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně správně i po stránce právní.

16. Soud I. stupně předně správně uzavřel, že právní vztah účastníků vycházející z pojistné smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2009 se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 o. z.). Správně též vycházel i z úpravy promlčení podle § 107 odst. 1, 2 obč. zák. Podle citované právní úpravy se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí ve dvouleté subjektivní a v tříleté objektivní promlčecí době, respektive v desetileté objektivní promlčecí době v případě úmyslného bezdůvodného obohacení.

17. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu I. stupně, že předmětná smlouva o investičním životním pojištění ze dne 1. 8. 2009 obsahovala neurčitá ustanovení, pro která je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. (kterým se posuzovaný vztah řídí ve smyslu přechodných ustanovení - § 3028 odst. 3 o. z. a § 3036 o. z.). Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na správné závěry soudu I. stupně v bodech 41. a 42. odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, odmítnuta), dovodil, že spočívá-li důvod neplatnosti (pojistné) smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Jinak řečeno nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco neujednaly. To, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti (viz též správné závěry soudu I. stupně v bodě 43. odůvodnění jeho rozhodnutí).

18. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu I. stupně (s ohledem na vznesenou námitku promlčení), že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se z části promlčelo v objektivní promlčecí době dle § 107 odst. 2 obč. zák.; tedy není promlčeno plnění poskytnuté žalobkyní na pojistnou smlouvu od 13. 7. 2022 (tj. tři roky před podáním žaloby).

19. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury SDEU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud v odůvodnění citovaného usnesení konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru od nebankovní společnosti) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení , právnická osoba, ze dne 2. 5. 2012, ve kterém tento regulátor také k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení nedospěl. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci , právnická osoba, . Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy, a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc.

20. Pokud jde o odvolací námitku žalobkyně ohledně údajné vědomosti žalované o neplatnosti pojistných smluv, odvolací soud pro stručnost odkazuje na správné odůvodnění soudu I. stupně v bodech 36. až 39. odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se ztotožňuje.

21. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu I. stupně, podle něhož námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1775/2022 či ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1897/2022). Žalobkyně přitom v této projednávané věci netvrdila žádné okolnosti, které by jí bránily ve včasném uplatnění nároku vůči žalované, a které by tak mohly opodstatňovat kvalifikaci uplatnění námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), s principem poctivosti (§ 6 o. z.) nebo se zákazem zneužití práva (§ 8 o. z.).

22. Soud I. stupně v přezkoumávané věci tedy správně uzavřel, že právo žalobkyně se částečně promlčelo (za situace, kdy žaloba byla podána dne 13. 7. 2025), s ohledem na tříletou objektivní promlčecí dobu, z hlediska jednotlivých plateb pojistného od počátku pojištění až do dne 12. 7. 2022. Nepromlčena tak zůstala částka pojistného ve výši 15 249 Kč za období od 13. 7. 2022 do 30. 6. 2024 (tj. 23 x 663 Kč). V řízení však bylo prokázáno (a mezi účastníky v tom rovněž nebylo sporu), že žalovaná vyplatila žalobkyni z titulu pojistné smlouvy za poslední tři roky před podáním žaloby odkupné ve výši 20 746 Kč a pojistné plnění ve výši 14 000 Kč.

23. Odvolací soud současně neshledal, že by závěr soudu I. stupně o vzájemném vypořádání nepromlčeného rozdílu mezi plněními, která si strany na základě neplatné smlouvy poskytly, byl v rozporu s § 457 obč. zák. Toto zákonné ustanovení ukládá sice povinnost vrácení bezdůvodného obohacení, nehovoří však o tom, jak přitom postupovat. Ve vztahu k § 457 obč. vyložil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, že pro tento případ nemá občanský zákoník samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku, a proto se použijí ustanovení § 107 a § 112 obč. zák.

24. Soud I. stupně tedy v otázce vypořádání vzájemných plnění účastníků z neplatné smlouvy správně uzavřel, že bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně nevzniklo, neboť žalovaná vyplatila žalobkyni více, než kolik činí nepromlčený nárok. Na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení již žalobkyně nárok nemá.

25. Odvolací soud s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

26. Vzhledem k učiněným závěrům má i odvolací soud, shodně se soudem I. stupně, další důkazní návrhy žalobkyně (viz bod 17. odůvodnění napadeného rozsudku) za nadbytečné.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Náklady odvolacího řízení na straně žalované, která byla zastoupena advokátem, jsou tvořeny jedním úkonem právní služby ve výši 4 460 Kč (vyjádření žalované k odvolání žalobkyně ze dne 3. 2. 2026) podle § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 AT, dále 1x režijním paušálem ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 21 % DPH v částce 1 031,10 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení činí 5 941,10 Kč. Jejich zaplacení uložil odvolací soud neúspěšné žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., k rukám advokáta žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř.