1 Skno 10/2008

Rubrum

Souhlas obviněné osoby s narovnáním spolu s prohlášením o spáchání skutku nelze pojímat jako doznání viny – § 314 tr. ř. V případě narovnání se souhlas obviněného vztahuje pouze na rozhodnutí upustit od dalšího stíhání schválením narovnání a otázku viny neprejudikuje.

Výrok

Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. A. D., JUDr. M. G., JUDr. K. P. a JUDr.

I. Z. projednal v ústním jednání konaném dne 30. října 2008 ve věci kárného řízení kárně obviněného soudce JUDr. Z. S., nar. 14. 5. 1950, t. č. soudce Vrchního soudu v Praze, odvolání ministra spravedlnosti proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. Ds 17/2003 a rozhodl takto:

Odůvodnění

Podle § 21 odst. 3, věty druhé, zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, se odvolání ministra spravedlnosti zamítá.

Poučení

Předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky podala dne 23. 12. 2003 u Vrchního soudu v Olomouci návrh na zahájení kárného řízení proti JUDr. Z. S., tehdy soudci Nejvyššího soudu České republiky, pro kárné provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 6/2002 Sb.), spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době v první polovině roku 2003 jako autor publikoval s dalšími osobami v odborném časopise Trestní právo, vydávaném nakladatelstvím O., s.r.o., v čísle 1 článek s názvem "Majetkové poměry právnických osob“, v čísle 2 článek s názvem "Zvláštnosti vyplývající z individuální trestní odpovědnosti ve vztahu k podnikání právnických osob“ a v čísle 4 článek s názvem "Zvýhodňování věřitele“, v Konkursních novinách, vydávaných C. P., spol. s r.o., v říjnových číslech 20 a 21 na pokračování článek s názvem "Zvýhodňování věřitele“, v odborné publikaci Konkurz a vyrovnání, vydané nakladatelstvím E. B. P., kapitolu "Trestněprávní odpovědnost při konkurzu a vyrovnání“ a v odborné publikaci Závazkové právní vztahy podnikatelů a jejich ochrana vydané nakladatelstvím E. B. P. stati nebo jejich části nazvané "Zvláštnosti přístupu orgánů činných v trestním řízení k odhalování, vyšetřování a dokazování finanční kriminality“, "Osoba pachatele finanční kriminality“, "Použití operativně pátracích prostředků“, "Opatřování důkazů“, "Problematika počítačového zpracování dat v oblasti finanční kriminality“, "Znalecké dokazování“, "Zvýhodňování věřitele“, "Pletichy při řízení konkurzním a vyrovnávacím“ a část stati zvané "Trestný čin porušení povinnost v řízení o konkurzu“, ač autorem žádného z publikovaných textů nebyl a celé tyto texty prakticky doslovně převzal z odborné publikace Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, autorů P. Š., F. P., I. Š., vydané nakladatelstvím C. H. B. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci rozhodnutím ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. Ds 17/2003, ve spojení s rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 1 Skno 4/2004, jímž bylo odvolání kárně obviněného zamítnuto, rozhodl podle § 15 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudů a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 7/2002 Sb.) o přerušení kárného řízení a postoupení věci Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10. Trestní stíhání JUDr. Z. S. pro trestné činy porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. bylo pravomocně skončeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 44 T 105/2005, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 To 292/2006. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl svým usnesením ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 44 T 105/2005, tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. a § 309 odst. 1 tr. ř. schválil narovnání mezi obviněným JUDr. Z. S. (a dalšími obviněnými na straně jedné) a poškozenými Doc. JUDr. P. Š., Ph.D., JUDr. F. P., JUDr. A. Š. a Nakladatelstvím C. H. B., protože se všichni obvinění včetně JUDr. Z. S. s poškozenými dohodli na satisfakci spočívající ve veřejné omluvě, složili každý z obviněných částku 100.000,- Kč jako pomoc obětem trestné činnosti a nahradili škodu poškozeným nakladatelstvím. Dále podle § 311 odst. 1 tr. ř. soud trestní stíhání obviněných včetně JUDr. Z. S. zastavil. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 44 T 105/2005, podal státní zástupce stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 To 292/2006, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Následně kárný senát Vrchního soudu v Olomouci rozhodnutím ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. Ds 17/2003, podle § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. kárné řízení kárně obviněného JUDr. Z. S. zastavil a své rozhodnutí založil na ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci shledal naplněnou zákonnou podmínku stanovenou v ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., která podmiňuje možnost zastavení kárného řízení, tj. dostatečný postih kárně obviněného soudce vzešlý z trestního řízení, které vůči němu bylo vedeno pro skutek vymezený kárnou žalobou. K otázce dostatečnosti postihu vzešlého z trestního řízení kárný senát Vrchního soudu v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dle jeho názoru není nezbytné postupovat v daném řízení způsobem upraveným § 224 odst. 5 tr. ř. (při aplikaci § 25 zák. č. 7/2002 Sb.), lze-li ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. aplikovat způsobem, který nevyvolává kolizi možné protiústavnosti spočívající v porušení zásady ne bis in idem a tímto postupem je zastavení kárného řízení podle § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. Pokud by totiž v pokračujícím kárném řízení byla použita sankce uvedená v § 88 odst. 1 písm. d) zák. č. 6/2002 Sb., mohlo by při sankcionování skutku, která má charakter činu soudně trestného, dojít k porušení zásady ne bis in idem. Proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. Ds 17/2003, podala podáním ze dne 16. 1. 2007 předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky odvolání s tím, že dle jejího názoru zvoleným postupem nebylo dosaženo účelu kárného řízení, proto toto nemělo být zastaveno, přičemž pokračování v kárném řízení nemusí znamenat porušení zásady ne bis in idem. Zdůraznila, že omluvou a satisfakcí, kterou byla tato trestní věc vyřízena, mohli sice být uspokojeni poškození, avšak potřebu ochrany společnosti před ohrožením nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování soudů, která je objektem kárného provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., tento způsob vyřízení trestní věci nesplňuje. Z uvedených důvodů předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky navrhla, aby kárný senát Nejvyššího soudu České republiky napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil kárnému senátu tohoto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky následně rozhodnutím ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 1 Skno 1/2007, odvoláním napadené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. Ds 17/2003, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k pokračování v kárném řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí kárný senát Nejvyššího soudu České republiky uvedl, že se zcela ztotožnil se závěrem kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci v tom, že narovnání podle § 309 odst. 1 tr. ř. lze považovat za postih v trestním řízení ve smyslu § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., neakceptoval však důvody, pro které bylo kárné řízení zastaveno, neboť nepovažuje postih kárně obviněného soudce v trestním řízení spočívající v narovnání mezi poškozeným a obviněnými za dostačující ve smyslu § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. z důvodu, že nevyjadřuje v rovině kárné odpovědnosti žádoucí (dostatečnou) míru ochrany veřejného zájmu. Z toho plyne, že předpoklady pro zastavení kárného řízení podle § 15 odst. 2, věty druhé, zák. č. 7/2007 Sb. nebyly dány. Dle názoru kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky nejsou v daném případě na místě obavy z porušení zásady ne bis in idem, neboť souběh postihů za skutek, který je současně kárným proviněním i trestným činem, řeší § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. tak, že je možný za předpokladu, že postih v trestním řízení není dostatečný. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci poté rozhodnutím ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. Ds 17/2003, podle čl. 10 a čl. 95 odst. 1, věty před středníkem, Ústavy České republiky kárné řízení vedené proti JUDr. Z. S. pro výše popsaný skutek zastavil, neboť má za to, že čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské Úmluvě o lidských právech a základních svobodách stanoví něco jiného než § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., jehož užití je rozhodné pro rozhodování o kárném provinění a kárném opatření. Dle názoru kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci je z pohledu podmínek uplatnění zásady ne bis in idem rozhodující porovnání popisu skutků a ty jsou podle něj totožné, proto kárný soud prvního stupně usuzuje, že jestliže ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. připouští dvojí postih téhož skutku, potom je tato vnitrostátní úprava s ohledem na čl. 10 Ústavy neaplikovatelná, neboť stanoví něco jiného, než mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, takže musí být aplikována tato mezinárodní smlouva - tj. čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské Úmluvě o lidských právech a základních svobodách. Proti rozhodnutí Kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. Ds 17/2003, podal ministr spravedlnosti včasné odvolání v neprospěch kárně obviněného soudce. V odůvodnění odvolání ministr spravedlnosti uvedl, že kárný senát Vrchního soudu v Olomouci vycházel z nesprávného právního posouzení věci a rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu České republiky, jímž je vázán. Dle názoru ministra spravedlnosti je možný souběh postihů za skutek, který je současně kárným proviněním i trestným činem, proto v takovém případě nemůže jít o porušení zásady ne bis in idem s ohledem na odlišné vymezení skutkových podstat trestných činů a skutkové podstaty kárného provinění a rovněž s ohledem na rozdílné důrazy v ochraně zájmů reprezentované postihem při narovnání v trestním řízení a postihem při uložení kárného opatření. Ministr spravedlnosti se domnívá, že pokud je kárný senát Vrchního soudu v Olomouci přesvědčen, že ust. § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. je v rozporu s čl. 10 Ústavy ČR, měl sám realizovat své oprávnění vyplývající z § 64 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění a předložit věc Ústavnímu soudu ČR k posouzení, zda předmětné ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Ministr spravedlnosti navrhl zrušit napadené rozhodnutí a nahradit je rozhodnutím Nejvyššího soudu. Předsedkyně Nejvyššího soudu a kárně obviněný soudce navrhli zamítnutí odvolání. Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, jež mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad a shledal, že odvolání ministra spravedlnosti není důvodné. Po prostudování předmětného spisového materiálu kárný senát Nejvyššího soudu České republiky zjistil, že předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky podala dne 23. 12. 2003 u Vrchního soudu v Olomouci návrh na zahájení kárného řízení proti JUDr. Z. S., tehdy soudci Nejvyššího soudu České republiky, pro kárné provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb. pro výše popsaný skutek. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Následně kárný senát Vrchního soudu v Olomouci rozhodnutím ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. Ds 17/2003, ve spojení s rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 1 Skno 4/2004, jímž bylo odvolání kárně obviněného zamítnuto, rozhodl podle § 15 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o přerušení kárného řízení a postoupení věci Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10. Trestní stíhání JUDr. Z. S. bylo pravomocně skončeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 44 T 105/2005, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 To 292/2006, tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. a § 309 odst. 1 tr. ř. bylo schváleno narovnání mezi obviněným JUDr. Z. S. (a dalšími obviněnými na straně jedné) a poškozenými Doc. JUDr. P. Š., Ph.D., JUDr. F. P., JUDr. A. Š. a Nakladatelstvím C. H. B. a trestní stíhání obv. Z. S. bylo zastaveno podle § 311 odst. 1 tr. ř. Podle ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. trvá přerušení kárného řízení do právní moci rozhodnutí orgánu, jemuž byla věc postoupena podle odstavce 1. Po právní moci tohoto rozhodnutí senát pokračuje v řízení, má-li zato, že postih ve správním nebo trestním řízení není dostačující; jinak kárné řízení zastaví. Institut narovnání upravují ustanovení § 309 - 314 tr. ř. Základní podstatou narovnání je dohoda mezi státem (a konkrétní obětí trestného činu) na straně jedné a pachatelem na straně druhé, jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, že pachatel splní zákonem stanovené podmínky, takže není třeba věc vyřizovat v řádném formálním veřejném procesu před soudem a přitom důsledky pro pachatele budou obdobné, jako kdyby rozhodl soud odsuzujícím rozsudkem. Jde o rychle proveditelný a ekonomicky nenáročný způsob reakce státu na spáchaný trestný čin, při němž jsou navíc účinněji chráněna práva obětí trestných činů tím, že se jim dostane rychleji a podstatně méně konfliktním způsobem patřičného odškodnění. Přitom je však třeba zdůraznit, že souhlas obviněné osoby s narovnáním spolu s jeho prohlášením o spáchání skutku nelze pojímat jako doznání viny - § 314 tr. ř. Podle čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. V případě narovnání se souhlas obviněného vztahuje pouze na rozhodnutí upustit od dalšího stíhání schválením narovnání a otázku viny neprejudikuje. Podle ustanovení § 25 zákona č. 7/2002 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu. Podle ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však v takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. V dané věci je třeba zodpovědět především otázku, zda výše uvedené rozhodnutí o narovnání má mít i v jiném řízení vedeném o témže skutku (v řízení kárném) závazné důsledky, zda popis skutku obsažený v pravomocném usnesení o narovnání (resp. jeho části o zastavení trestního stíhání) může být samostatným a dostatečným podkladem pro úvahy o naplnění znaků kárného provinění kárně obviněným soudcem. Z provedeného dokazování a ze závěrů dosavadního řízení v předmětné věci vyplývá, že není pochyb o totožnosti skutku popsaného v pravomocném usnesení o narovnání (resp. v jeho části o zastavení trestního stíhání) a skutku, který je předmětem žalobní části kárného návrhu, neboť veškeré kárným návrhem vytýkané skutečnosti, tj. publikace textů, jejichž autorem kárně obviněný soudce dle žalobního návrhu nebyl, jsou popsány i ve skutku, pro který bylo vedeno a následně pravomocně zastaveno trestní stíhání kárně obviněného soudce. Navíc je nutno dodat, že skutek, pro který bylo trestní stíhání kárně obviněného soudce pravomocně zastaveno, je dokonce širší, než skutek vymezený kárným návrhem. Problémem je však odlišnost skutkových podstat trestných činů podvodu a porušování autorských práv (§ 250 odst. 1 a § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b/ tr. zák.) a skutkové podstaty kárného provinění (§ 87 zák. č. 6/2002 Sb.) a na to navazující otázka, zda se zásada ne bis in idem váže na skutek samotný a jeho totožnost nebo jen na právní kvalifikaci tohoto skutku a její totožnost a dále otázka, jaký je dosah zásady ne bis in idem (v řízení trestním, přestupkovém, kárném, popř. jiném) V trestním řízení jsou rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z důvodu ne bis in idem vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) trestního řádu a § 11a trestního řádu. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve smyslu článku 10 Ústavy ČR jsou tyto mezinárodní úmluvy v České republice bezprostředně závazné a mají přednost před zákony. Jejich právní síla je tedy stejná jako právní síla ústavních zákonů [§ 64 odst. 7 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ČR]. Navíc § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle článku 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Prakticky identický je obsah ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, který tuto zásadu rozvíjí. Z něho vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Obě tyto normy - a vedle nich i ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu a § 11a trestního řádu, která nejsou v tomto kontextu aktuální - vyjadřují pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek, tedy již zmíněnou zásadu ne bis in idem. Soudem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu se míní každý soud naší soudní soustavy. Jiným oprávněným orgánem je zde toliko státní zástupce, neboť pouze on a soud mohou svým rozhodnutím zastavit trestní stíhání. Mezi tyto orgány tedy nepatří ani správní orgány ani policejní orgány. Každý rozsudek (odsuzující i zprošťující) a každé usnesení o zastavení trestního stíhání se týká určitého obviněného a určitého skutku. Odsouzení určitého obviněného, jeho zproštění obžaloby ani zastavení trestního stíhání proti němu nebrání možnosti stíhat jinou osobu pro spáchání téhož skutku. Stejnou osobu je však možné stíhat znovu pro týž skutek pouze pokud bylo původní rozhodnutí zrušeno v předepsaném řízení. Předepsaným řízením se v tomto kontextu rozumí řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o dovolání, obnova řízení, rehabilitační řízení a řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem ČR. Nezákonné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání pro určitý skutek v přípravném řízení může po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. zrušit do dvou měsíců od jeho právní moci také nejvyšší státní zástupce. Co se rozumí skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, pro nějž nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definováno. Určitým specifickým způsobem je upraveno pouze to, co představuje skutek v případě pokračujících trestných činů. Jinak ponechává zákon vymezení tohoto pojmu soudní praxi, která vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Jde tedy o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Po hmotně právní stránce představuje jeden skutek i souhrn dílčích útoků tvořících pokračující jednání, avšak po procesní stránce je každý takový dílčí útok samostatným skutkem (§ 12 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ve stejném smyslu je v článku 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod použit pojem čin. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006.) Závěrem lze tedy říci, že v trestním řízení je z hlediska zásady ne bis in idem podle platného právního řádu České republiky pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností (právní kvalifikace daného skutku). Pokud se týká dosahu zásady ne bis in idem, je třeba vycházet z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který je nadepsaný rubrikou "Ne bis in idem“ a v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: "Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Jak již správně ve svém rozhodnutí uvedl kárný senát Vrchního soudu v Olomouci, tento překlad není úplně přesný, neboť ve srovnání s originálem v angličtině a ve francouzštině nepřesně užívá českých termínů trestný čin, trestní řízení, odsouzení a rozsudek. Tím pozměňuje i celkový význam textu citované právní normy. Podstatná je především ta skutečnost, že slovo "delikt“ (v anglickém znění "offence“ a ve francouzském znění "infraction“) zaměňuje za slovo "trestný čin“ (v anglickém znění "criminal offence“ a ve francouzskému znění "infraction criminelle“). Za určující a směrodatnou je však třeba považovat původní (originální) verzi v anglickém a ve francouzském jazyce a v návaznosti na to i skutečnost, že anglickému termínu "offence“ a francouzskému termínu "infraction“ v češtině odpovídají termíny trestný čin i přestupek, případně i disciplinární delikt. Podle čl. 10 Ústavy České republiky vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je mezinárodní smlouvou mající parametry citovaného čl. 10 Ústavy České republiky, proto musí být v daném případě aplikována tato mezinárodní smlouva - tj. čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedeného tedy vyplývá, že zásadu ne bis in idem - tj. právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin - je třeba ve smyslu citovaného čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vztáhnout jak na trestné činy, tak i na přestupky podle českého právního řádu. Vše uvedené platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Ke stejnému závěru dospěl ostatně i Nejvyšší soud České republiky při své rozhodovací činnosti (srov. rozhodnutí ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003 a rozhodnutí ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005), kdy dospěl k závěru, že zásadu "ne bis in idem“ ve smyslu citovaného čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky. Při úvahách o šíři záběru zásady ne bis in idem ve smyslu citovaného článku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nemohl kárný senát Nejvyššího soudu České republiky opomenout ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod dopadá jak na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy, tak i na činy jím kvalifikované jako přestupky, popř. jiné správní delikty a výjimečně i disciplinární delikty. Evropský soud pro lidská práva se tedy nepřiklonil k názoru, že zákaz ne bis in idem je omezen jen na trestní řízení a z hlediska uplatnění zásady ne bis in idem současně označil za rozhodující totožnost skutku nikoli totožnost právní kvalifikace (srov. např. rozhodnutí ve věci F. versus R. ze dne 29. 5. 2001, rozhodnutí ve věci S. versus R. ze dne 6. 6. 2001). Na tomto místě Nejvyšší soud České republiky považuje za nutné připomenout, že některé smluvní strany Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se výše popsaný široký dopad zásady ne bis in idem již v první polovině devadesátých let pokusily omezit na případy řízení o trestných činech, avšak bezúspěšně. Konkrétně některé smluvní strany (mezi nimi R., F., N. a I.) učinily k čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výhradu, že zákaz dvojího stíhání a potrestání se týká jen řízení o trestných činech podle vnitrostátního práva. Evropský soud pro lidská práva však tyto výhrady neuznal za platné s argumentem, že nesplňují podmínky čl. 64 (nyní čl. 57) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. věc G. versus R. - rozsudek ze dne 23. 10. 1995). Česká republika žádnou takovou výhradu neučinila. Ústavní záruka zakotvená v čl. 4 odst. 5 Listiny základních práv a svobod se vztahuje pouze na trestní stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je však zákonnou překážkou trestního stíhání i to, že jeho vedení brání vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti se kárný senát Nejvyššího soudu České republiky po projednání věci ztotožnil s názorem kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci v tom, že pro účely kárného řízení je nutno otázku totožnosti skutku a tím i dosah zásady ne bis in idem chápat a uplatňovat stejně jako v trestním řízení, proto je v daném případě rozhodující skutek samotný, nikoli jeho právní kvalifikace. Z hlediska dosahu zásady ne bis in idem je z výše uvedeného zřejmé, že tato se neváže jen k pojmu trestný čin, ale že dopadá i na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako přestupky či jiné správní delikty, případně též disciplinární delikty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006). Je tedy možno učinit závěr, že odpověď na otázku, zda je na místě zabývat se možností přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je v každém konkrétním případě závislá na tom, zda v různých řízeních bylo rozhodnuto o témže skutku. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky se v posuzované věci o takovou situaci jedná. Pokud tedy ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. připouští dvojí postih téhož skutku za pouze právně kvalifikačních podmínek (ne výlučně skutkových), je toto ustanovení s ohledem na čl. 10 Ústavy ČR neaplikovatelné, neboť stanoví něco jiného, než mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V návaznosti na nové výše uvedené skutečnosti se kárný senát Nejvyššího soudu České republiky plně ztotožnil se závěry obsaženými v podrobném odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci. K námitce ministra spravedlnosti, že pokud je kárný senát Vrchního soudu v Olomouci přesvědčen, že ust. § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. je v rozporu s čl. 10 Ústavy ČR, měl sám realizovat své oprávnění vyplývající z § 64 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění a předložit věc Ústavnímu soudu ČR k posouzení, zda předmětné ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem ČR, kárný senát Nejvyššího soudu České republiky uvádí, že kárný senát Vrchního soudu v Olomouci postupoval správně, když při svém rozhodování sám přímo aplikoval čl. 4 Protokolu č. 7 k EÚ a s odkazem na čl. 10 a čl. 95 odst. 1, věty před středníkem, Ústavy ČR kárné řízení proti JUDr. Z. S. zastavil, neboť Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je mezinárodní smlouvou, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a kterou je Česká republika vázána ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, proto stanoví-li tato mezinárodní smlouva něco jiného než zákon (což se v posuzovaném případě stalo), použije se mezinárodní smlouva. Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky tedy shledal napadené rozhodnutí správné v celém rozsahu, tj. jak v otázce skutkových zjištění, tak i v otázce jejich právního posouzení. Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky ještě považuje za nezbytné konstatovat, že při svém rozhodování postupoval s poukazem na § 25 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením § 263 odst. 7, poslední věta, tr. ř., ve kterém je stanoveno, že odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. S ohledem na výše uvedené nezbylo kárnému senátu Nejvyššího soudu České republiky, než odvolání ministra spravedlnosti proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. Ds 17/2003, podle § 21 odst. 3, věty druhé, zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítnout. Pro úplnost zbývá dodat, že s přihlédnutím k čl. II odst. 1., 2. a 3. a čl. VI odst. 1., 3. - 5. zák. č. 314/2008 Sb. a § 31 zák. č. 7/2002 Sb. Nejvyšší soud na daný případ aplikoval zák. č. 6 a 7/2002 Sb., ve znění účinném do 30. 9. 2008.