20 Cdo 1188/2008

Plný text

20 Cdo 1188/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné S.-G. B. D. CZ, a.s., (dříve R. K. S., a.s.), proti povinnému M. A., zastoupenému advokátem, pro 186.688,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 Nc 4101/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2007, č. j. 11 Co 134/2007 - 14, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 24. 10. 2006, č. j. 7 Nc 4101/2006 - 6, nařídil podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. L. G., sp. zn. R 2/2002, ze dne 31. 7. 2006, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 186.688,50 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 23. 6. 2005 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 45.529,40 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. J. W., Exekutorský úřad P.-m. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 5. 2007, č. j. 11 Co 134/2007 - 14, odvolání povinného podle § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), odmítl, neboť námitky obsažené v odvolání směřovaly proti věcné správnosti exekučního titulu, již však exekuční soud není oprávněn přezkoumávat, a pokud povinný tvrdil, že podkladové rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy, jde o námitku v řízení o nařízení exekuce nepřípadnou. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud porušil jeho „nezpochybnitelná práva“, včetně „práva na neporušování dobrých mravů“. Namítá, že „nesouhlasil s rozhodcem na řešení sporu a požadoval řešení sporu soudem“, že nebyl pozván k rozhodčímu řízení a nebyla mu ani dána plná příležitost k uplatnění jeho práv, že neměl možnost se vyjádřit k nepravdivým a neúplným podkladům, a tím byl zkrácen na svých právech, že výše pohledávky v rozhodčím nálezu je nesprávná, že mu v důsledku postupu rozhodce nebyla dána možnost věc řešit smírně a že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nebylo opatřeno doložkou právní moci. Nesprávné je podle něj „posouzení právního stavu soudy obou stupňů v této podstatné věci, neboť rozhodovaly na základě nezákonného rozhodnutí soudního exekutora, který porušil zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil. Námitky povinného, že „nebyl pozván k rozhodčímu řízení, že mu nebyla dána plná příležitost k uplatnění jeho práv, že neměl možnost se vyjádřit k nepravdivým a neúplným podkladům, a tím byl zkrácen na svých právech“, jsou v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) bez právního významu. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí, což platí i pro rozhodčí řízení. Soud výkonu rozhodnutí (exekuční soud) není ani oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, protože jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58). Rovněž námitka dovolatele, že „nesouhlasil s rozhodcem na řešení sporu“ a že požadoval, aby věc byla projednána soudem, není v řízení o nařízení exekuce právně významná, neboť exekuční soud ji nemůže řešit. Přípustnost dovolání podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatele, že je nesprávné „posouzení právního stavu soudy obou stupňů v této podstatné věci, neboť rozhodovaly na základě nezákonného rozhodnutí soudního exekutora, který porušil zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech“, protože soud nerozhodoval na základě rozhodnutí soudního exekutora, nýbrž podle § 44 odst. 2 exekučního řádu, jelikož povinný dle tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení exekuce nesplnil dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul (§ 37 odst. 2 exekučního řádu). Odmítl-li odvolací soud odvolání povinného podle § 44 odst. 10 exekučního řádu z důvodu, že odvolací námitky povinného směřovaly proti věcné správnosti exekučního titulu a že námitka rozporu podkladového rozhodnutí s dobrými mravy je v řízení o nařízení exekuce nepřípadná, neporušil těmito závěry, které jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, „nezpochybnitelná práva“ povinného, včetně „práva na neporušování dobrých mravů“. Námitku, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nebylo opatřeno doložkou právní moci, uplatnil dovolatel až v dovolacím řízení, a z hlediska § 241a odst. 4 o. s. ř. tak jde o nepřípustnou novotu, kterou se dovolací soud nemůže zabývat, neboť účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. října 2009 JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu