20 Cdo 1814/2026

Rubrum

20 Cdo 1814/2026-176 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, se sídlem v Brně, Pekařská č. 664/53, identifikační číslo osoby 00159816, proti povinné A. Z., zastoupené Mgr. Dominikou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Běchovická č. 701/26, pro 100 000 Kč s příslušenstvím a pro 935 436 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 EXE 4981/2020, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2026, č. j. 95 Co 71/2026-144, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

Okresní soud v Lounech (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. února 2026, č. j. 7 EXE 4981/2020-125, výrokem I. zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Janem Krejstou, Exekutorský úřad Brno-město, na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 2020, č. j. 7 EXE 4981/2020-23, pro (ve výroku specifikované) úroky z prodlení u pohledávky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím – dále též jen pohledávka č.

1. Výrokem II. zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce pro částku 48 000 Kč s příslušenstvím u pohledávky č.

1. Výrokem III. zastavil exekuci pro částku ve výši 935 436 Kč s příslušenstvím – dále též jen pohledávka č. 2 a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Povinná se domáhala zastavení exekuce s tvrzením, že část vymáhané pohledávky splnila ještě před podáním exekučního návrhu. Dále navrhovala zastavení exekuce pro nemajetnost podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože exekučně dosažený výtěžek podle ní nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce, jelikož má v důsledku invalidity sníženou možnost pracovního uplatnění. Vedle toho je povinná přesvědčena, že v nalézacím řízení soudy pochybily, když jí neustanovily tlumočníka, přestože český jazyk ovládá (jakožto státní občanka XY) toliko omezeně. Navrhla proto zastavení exekuce i podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně uvedl, že povinná ještě před zahájením exekuce uhradila celkem 52 000 Kč na pohledávku č. 1, soudní exekutor proto exekuci do částky 52 000 Kč zastavil, avšak bez příslušenství, proto bylo namístě zastavit exekuci i pro úroky z prodlení v rozsahu uvedeném ve výroku I. U pohledávky č. 2 soud konstatoval, že i kdyby veškeré exekučně vymožené plnění šlo na náklady exekuce, tak by je povinná vzhledem ke svým majetkovým poměrům a invalidnímu důchodu umořovala velmi obtížně. Jelikož účelem exekuce není po povinném donekonečna vymáhat fakticky nevymahatelnou pohledávku včetně nákladů exekuce, byla exekuce pro pohledávku č. 2 zastavena. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 24. března 2026, č. j. 95 Co 71/2026-144, výrokem a) změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že návrh povinné na zastavení exekuce pro částku 935 436 Kč s příslušenstvím zamítl a výrokem b) potvrdil výrok IV. napadeného usnesení. Přihlédl k tomu, že povinná má exekučně postižitelný příjem a na vymáhanou exekuci plní, přičemž dochází průběžně i k částečnému uspokojování oprávněné a k úhradě nákladů exekuce, z čehož vyplývá, že podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. splněny nejsou. Odvolací soud dále odkázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. I s přihlédnutím k tomu, že exekuční soud má výjimečně možnost zkoumat protiústavnost exekučního titulu, dospěl k závěru, že povinnou tvrzené nedostatky nalézacího řízení nepředstavují natolik výjimečnou a zásadní vadu exekučního titulu opravňující zásah exekučního soudu. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná ve výroku a) dovoláním, jehož přípustnost shledávala v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení ze dne 27. června 2024, sp. zn. 21 Cdo 3140/2023, či ze dne 18. června 2025, sp. zn. 20 Cdo 1160/2025) i Ústavního soudu (nálezy ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05, nebo ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18), uzavřel-li, že neustanovení tlumočníka v rámci nalézacího řízení nepředstavuje takový nedostatek, který by opravňoval přezkum exekučního titulu. Uvedený závěr odvolacího soudu je podle povinné nesprávný zejména proto, že z důvodu pochybení soudů v nalézacím řízení neměla rovnou příležitost k uplatnění svých práv, a tedy ani reálnou možnost bránit se pohledávce č. 2, jelikož nemohla vznést námitku nepříslušnosti soudu, námitku neplatnosti uznání dluhu z důvodu jeho rozporu s dobrými mravy a námitku promlčení. Povinná dále považuje napadené usnesení za rozporné s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, či ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, podle kterých exekuci nelze vést nekonečně a důvod pro zastavení exekuce je dán tehdy, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek, event. je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačující. Má za to, že srážky ze mzdy provedené za jejího života nepovedou k úhradě pohledávky č. 2 a bez dobrovolných splátek z nezabavitelné části příjmu ani k úhradě nákladů exekuce. Nadto lze s ohledem na zhoršující se zdravotní stav povinné důvodně očekávat další pokles příjmů, a tedy i prováděných srážek ze mzdy. Povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil ve výroku a) tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. potvrzuje, případně aby výrok a) napadeného usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že z dlouhodobého jednání povinné je zřejmé, že českému jazyku rozumí a je schopna v něm komunikovat, jelikož oprávněné i nalézacímu soudu opakovaně zasílala vlastnoručně sepsaná podání v českém jazyce, jejichž obsah byl srozumitelný a nevzbuzoval důvodné pochybnosti o tom, že rozumí významu a obsahu svého podání. Oprávněná nesouhlasila ani s námitkou nemajetnosti povinné a bezúčelnosti exekučního řízení, protože povinná je v produktivním věku, její zdravotní stav se může (s ohledem na vývoj medicíny) zlepšit a i nyní dochází k úspěšnému vymáhání plnění. Navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V projednávané věci ze zjištění exekučního soudu vyplývá, že jistina u pohledávky č. 2 ke dni 30. září 2025 činila 883 436 Kč, celkové vymáhané náklady exekuce jsou ve výši 390 588 Kč. Povinná od ledna 2024 do září 2025 na vymáhanou pohledávku 1) a 2) uhradila celkem 35 952 Kč. V současné době činí měsíční úhrada povinné 2 200 Kč, z čehož srážky ze mzdy představují 700 Kč a 1 500 Kč je částka, kterou povinná dobrovolně hradí ze svého nezabavitelného příjmu na základě dohody se soudním exekutorem. Jde-li o § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že uvedené ustanovení má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez plného uspokojení oprávněného. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 95/2019). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v případě existujícího exekučně postižitelného příjmu povinné nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž v exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu není namístě aplikace § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., protože tyto srážky se opakují tak dlouho (§ 284 odst. 1, § 299 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady exekuce, zaplacena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2242/2008, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 3124/2010, ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2665/2017, ze dne 30. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 178/2019, či ze dne 27. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 4299/2019). Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatelka usiluje o přezkum věcné správnosti exekučního titulu. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, a ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2023, sp. zn. 20 Cdo 2564/2023). Případné vady nalézacího řízení se do řízení vykonávacího nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2021, sp. zn. 20 Cdo 2512/2021). Judikatura Ústavního soudu, jejíž závěry Nejvyšší soud převzal (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn.

II. ÚS 2230/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne

24. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 52/2020, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020, ze dne 4. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021), připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Prostor pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, ze dne ze dne 7. prosince 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, nebo bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). Tvrdí-li dovolatelka, že v nalézacím řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť jí nebyl ustanoven tlumočník, Nejvyšší soud se ztotožňuje se soudem odvolacím, že uvedená námitka v této konkrétní věci nevede k závěru o natolik mimořádné a extrémní okolnosti, jež by se příčila zásadám demokratického právního státu. Povinná podala proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor (byť blanketní) a reaguje-li cizinec při jednání před soudem na úkony soudu činěné v českém jazyce svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, nejsou dány důvody stanovené v § 18 odst. 2 o. s. ř. pro ustanovení tlumočníka, neboť toho není potřeba (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026, sp. zn. 28 Cdo 3311/2025, a podpůrně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.října 2003, č. j. 6 Azs 10/2003-37, publikovaný pod č. 120/2004 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Protože rozhodnutí odvolacího soudu je (v mezích dovolacích námitek) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu