20 Cdo 186/2026

Rubrum

20 Cdo 186/2026-695 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly, v exekuční věci oprávněné KNOWLIMITS Group a. s., se sídlem v Praze 8, Pernerova 673/47, identifikační číslo osoby 24179396, zastoupené Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, proti povinným 1) MÉDEA, a. s., se sídlem v Praze 4, Mikuleckého 1311/8, identifikační číslo osoby 25130013, 2) Barrandov Televizní Studio a. s., se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám. 322, identifikační číslo osoby 41693311, 3) Media Master, s. r. o, se sídlem v Praze 4, Mikuleckého 1309/4, identifikační číslo osoby 29011191, všem zastoupeným JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 2919/12, o 70 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 2110/2023, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2025, č. j. 21 Co 361/2024-530, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 8. 2024, č. j. 67 EXE 2110/2023-311, zastavil exekuci (výrok I), rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit povinným náklady řízení ve výši 485 149,50 Kč k rukám jejich zástupce (výrok II) a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Janu Fendrychovi náklady exekuce 8 772,50 Kč (výrok III).

2. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v souzené věci notářský zápis se svolením k vykonatelnosti [§ 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a notářské činnosti, (notářský řád), ve znění účinném od 1. 1. 2014] ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. NZ 731/2023, N 735/2023, sepsaný notářem Viktorem Semanikem, na základě něhož se povinné (označené jako II, III a IV, jako první povinný byl označen J. S.) zavázaly mimo jiné k zaplacení částky 70 000 000 Kč ve splátkách a termínech tam uvedených s tím, že nezaplacením některé ze splátek v termínu, který byl dohodnut, se stává splatným celý dluh. Zároveň bylo stanoveno, že veškeré závazky osob povinných II – IV jsou závazky společnými a nerozdílnými. Jako právní důvod vzniku dluhu byla označena dohoda o narovnání (dále též jen „dohoda“) sepsaná téhož dne, tedy 28. 2. 2023.

3. Po provedeném dokazování, které směřovalo k posouzení platnosti této dohody, dospěl soud prvního stupně předně k závěru, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 433 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). Byť uzavřel, že povinné byly v pozici slabší strany (bod 85 odůvodnění), neshledal, že by uzavřením dohody bylo dosaženo zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

4. Pokud jde o námitku bezprávné výhružky (§ 587 odst. 1 o. z.), kterou povinné spatřovaly (stručně řečeno) v tom, že oprávněná podmiňovala zpětvzetí insolvenčního návrhu vůči povinné 1), tj. MÉDEA, a. s., uzavřením dohody a sepisem notářského zápisu, dospěl k závěru, že oprávněná přinutila povinné uzavřít dohodou o narovnání, v níž se povinné solidárně zavázaly mimo jiné uhradit částku 70 mil. Kč, která souvisela výlučně se závazkem oprávněné a povinné 2); pokud by povinné nepřistoupily na uzavření dohody, hrozila oprávněná tím, že insolvenční návrh zpět nevezme. Jelikož k uzavření dohody došlo pod vlivem psychického donucení, je dohoda relativně neplatná podle § 586 o. z.; té se povinné dovolaly v návrhu na zastavení exekuce. Exekuční titul tak nemá způsobilý hmotněprávní podklad.

5. Obvodní soud proto postupoval podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) a exekuci zastavil.

6. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany oprávněné se o bezprávní výhružku nejednalo.

7. Odvolací soud zopakoval potřebné důkazy již provedené soudem prvního stupně, dále doplnil řízení důkazy uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí (viz bod 59 odůvodnění) a předně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že povinné nebyly slabší stranou při uzavírání dohody a že jejím uzavřením nedošlo ke zřejmé a nedůvodné nerovnováze ve vzájemných právech a povinnostech smluvních stran tak, aby mohla být naplněna skutková podstata § 433 o. z.

8. Pokud jde o bezprávnou výhružku, dospěl ke skutkovému závěru, že oprávněná i povinné hodlaly uzavřením dohody narovnat veškeré sporné a nejisté nároky. Uvedené našlo svůj odraz nejen v preambuli a v čl. II odst. 6 dohody, ale také ve výpovědi všech zúčastněných osob u soudu a při telefonických rozhovorech mezi J. S. a P. B. (zástupcem oprávněné). Uvedl, že se jednalo o obchodní vyjednávání, při kterém si povinné kladly vlastní podmínky, a jež vyústilo v uzavření dohody, která pro povinné odstranila hrozbu soudních sporů a současně znamenala i ústupky ze strany oprávněné. Odvolací soud vzal za prokázané, že částka 70 000 000 Kč představovala kompromis mezi návrhem oprávněné 120 000 000 Kč a návrhem povinných 30 000 000 Kč a splatností závazku, kdy právě povinné na rozdíl od oprávněné požadovaly úhradu závazku ve splátkách. Solidární závazek pak byl zajišťovacím prostředkem kvůli jejich finanční situaci, neboť se již v roce 2023 nacházely na hranici svého úpadku.

9. K otázce důvodného strachu (obavy) J. S. ohledně zesplatnění úvěru, který spojoval s probíhajícím insolvenčním řízením, dodal, že v řízení nebylo prokázáno, že by J. S. na tuto hrozbu oprávněnou upozornil před uzavřením dohody nebo v souvislosti s jednáními vedenými před jejím uzavřením. J. S. sice neprodleně informoval ČSOB o úhradě dlužné pohledávky a ČSOB tuto skutečnost vzala na vědomí, další opatření směřující například k zesplatnění úvěru již nečinila. Za důvod k zesplatnění ČSOB nepovažovala probíhající insolvenční řízení, pouze požadovala aktivní řešení situace povinnou 1). Ta pak pohledávku oprávněné vcelku rychle uhradila. Odvolací soud dodal, že zpětvzetí insolvenčního návrhu po úhradě dlužné pohledávky nebylo povinností oprávněné a že k jeho zastavení mohlo dojít i bez tohoto procesního úkonu.

10. Odvolací soud k okolnostem svědčícím o přípustném obchodním (ekonomickém) nátlaku ze strany oprávněného přiřadil i uzavření smíru v soudním sporu mezi oprávněnou a povinnou 2), jemuž předcházelo uzavření dohody mezi oprávněnou a povinnými. Připomněl, že návrh dohody předložil právní zástupce povinných právnímu zástupci oprávněné dne 27. 2. 2023. Ten neobsahoval možnost zesplatnění závazku povinných, povinnost oprávněné vzít insolvenční návrh zpět ani rozvazovací podmínku. Předložení návrhu předcházela řada telefonických rozhovorů mezi J. S. a P. B., během nichž se zmíněné osoby dohadovaly o obsahu dohody. Tvrzení J. S, že nemohl ovlivnit klíčové podmínky, odporuje tomu, co v rámci dokazování bylo zjištěno (bod 113 odůvodnění).

11. Odvolací soud dále uzavřel, že o tom, že ze strany oprávněné se nemohlo jednat o bezprávnou výhružku, svědčí i skutečnost, že zpětvzetí insolvenčního návrhu nebylo povinností oprávněné a že ve stejný den povinná 1) uznala dluh vůči zcela jiné obchodní společnosti ve výši 127 000 000 Kč, k němuž J. S. téhož dne přistoupil jako ručitel. Nyní ve sporném řízení, ve kterém se společnost Havas Media Czech Republic, s. r. o. domáhá zaplacení uvedené částky, se žalovaní rovněž brání tím, že povinná 1) podepsala uznávací prohlášení v důsledku bezprávné výhružky. Podle odvolacího soudu je pak těžko představitelné, aby ve stejný den učinily dva rozdílné subjekty minimálně ve vztahu k povinné 1) bezprávnou výhružku, přičemž se jednalo o subjekty bez osobní a ekonomické provázanosti.

12. Povinné napadly usnesení odvolacího soudu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spojují s dosud dovolacím soudem neřešenými otázkami (s výjimkou otázky za b/, která měla být řešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu): a) Může si insolvenční navrhovatel, který v insolvenčním řízení pozbyl aktivní legitimaci z důvodu zániku pohledávky, vynutit pohrůžkou odmítnutí zpětvzetí insolvenčního návrhu uzavření narovnání sporných pohledávek za třetími osobami, které jsou s insolvenčním dlužníkem spřízněné? Jedná se o: - přípustný a oprávněný nátlak nebo bezprávnou výhružku ve smyslu § 587 odst. 1 o. z., - o neplatné právní jednání pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem? b) Může jinou těžkou újmu představovat i vedení řízení, které si subjekt způsobil vlastním protiprávním jednáním (újma může spočívat i v hrozbě realizací následků, které si daná osoba zaslouží)? Povinné v této souvislosti odkázaly na rozsudek Nejvyššího ze dne 8. 4.1981 sp. zn. 6 Tz 12/81, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem R 27/1982 tr., a usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem R 23/2010 tr. c) Představuje účast osoby na narovnání cizího sporného dluhu zavázáním se k solidární úhradě „kompromisní“ částky jednání k jejímu neprospěchu? d) Představuje vzdání se soudní ochrany na přezkoumání existence sporného a pochybného nároku neprospěch?

13. Povinné odvolacímu soudu vytýkají, že při posuzování platnosti dohody o narovnání nesprávně opomenul zohlednit specifika právní úpravy zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se kterým bylo jednání oprávněné v rozporu. Skutečný obsah jednání spočívá ve vynuceném „obchodu“ s významným procesním úkonem v insolvenčním řízení. Povinné se ve skutečnosti zavázaly oprávněné jako „kupní cenu“ za zpětvzetí v daném čase bezpředmětného insolvenčního návrhu zaplatit jimi nechtěným narovnáním. Obvodní soud v tomto směru správně poukázal na zákonné zásady insolvenčního práva, z nichž vyplývá, že mimo rámec insolvenčního řízení nelze obchodovat se zpětvzetím insolvenčního návrhu (bod 105 odůvodnění usnesení obvodního soudu). Odvolací soud se mýlí, domnívá-li se, že oprávněná může zneužít své postavení v insolvenčním řízení za účelem prosazení narovnání sporů, které nijak nesouvisí s insolvenčním řízením ani insolvenčním dlužníkem. Zpětvzetí insolvenčního návrhu není „obchodovatelný artikl“, naopak je takový obchod v rozporu se zákonem a narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Povinné v této souvislosti poukázaly i na § 5 insolvenčního zákona. Podle jejich názoru by se na jejich případ měly uplatnit judikované právní věty usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, č. j. 8 Tdo 1352/2014-38, podle nich „Návrh na zahájení insolvenčního řízení, jehož podmínky podání jsou stanoveny v § 97 insolvenčního zákona, není dovoleným prostředkem, je-li ho v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (srov. § 5 insolvenčního zákona) zneužito k jiným než v zákoně uvedeným účelům.“ Rovněž se dovolávají § 8 o. z.

14. Dovolatelky připomněly, že odvolací soud opřel svůj závěr o oprávněnosti nátlaku ze strany oprávněné o argument, že pokračováním insolvenčního řízení nehrozila povinným žádná újma („nezpětvzetím insolvenčního návrhu oprávněnou nemohlo dojít ani k poškození kredibility povinných, resp. k jejich reputačním škodám, když k těm došlo v důsledku vlastní finanční situace povinných zapříčiněné nedobrou platební morálkou“, bod IV dovolání).

15. Citovaný závěr je v rozporu s judikaturou, která postavila najisto, že újma ve smyslu bezprávné výhružky může spočívat též v hrozbě vyvolání řízení, které dotčené osobě hrozí jako následek jejího protiprávního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81, dle něhož „Jinou těžkou újmou ve smyslu znaků trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákoníku může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoliv.“ Jedná se sice o trestněprávní judikaturu, ta však vychází z civilněprávního pojetí a vykládá shodné znaky, přičemž zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nerozlišuje judikaturu trestní a civilní (§ 20 a § 24 tohoto zákona).

16. V dané věci přitom oprávněná hrozila povinné 1) pokračováním insolvenčního řízení, čímž by jí vznikla reputační újma, která by spočívala ve všeobecně známých důsledcích, které jsou spojené s trváním insolvenčního řízení, zejména související s evidencí ve veřejném insolvenčním rejstříku, což může vést ke ztrátě konkurenceschopnosti a poškození dobrého jména. V tomto směru povinné odkázaly na odbornou literaturu a důvodovou zprávu k zákonu č. 334/2012 Sb. a č. 64/2017 Sb. Je přitom nerozhodné, zda povinná ve skutečnosti měla či neměla dobrou platební morálku, neboť oprávněná tím nesměla hrozit za účelem dosažení individuální výhody ve vztahu k pohledávkám nesouvisejícím s insolvenčním řízením.

17. Povinné rozporují i závěr odvolacího soudu, že nejednaly ke svému neprospěchu (bod V. dovolání). Ve vztahu k 1) a 3) povinné se jedná o zjevně nesprávně vyřešenou právní otázku. Odvolací soud sám vzal za prokázaný jediný skutečný spor, který byl exekučním titulem narovnán, a to spor ze smluv o nákupu reklamního prostoru (tzv. GRPy). Tento spor se však 1) a 3) povinné netýkal. Proto dohoda o narovnání je jednoznačně v neprospěch těchto povinných.

18. Dále uvedly, že předmětem narovnání měly být sporné pohledávky oprávněné ze smluv o GRPy (na dodání jednotek sledovanosti), kterou uzavřela s povinnou č. 2 (bod VI. dovolání). Jednalo se o velmi sporné pohledávky. Povinná 2) jejich existenci popírala s tím, že ve skutečnosti šlo o poukázky, přičemž nároky byly založené na dezinterpretaci ujednání o náhradních GRPech, které oprávněná navíc ve skutečnosti zneužila, když mimo jiné úmyslně objednávala objemy sledovanosti, které přesahovaly kapacity povinné 2); tedy po ní účelově požadovala nemožné plnění s cílem maximalizovat dopady údajného pravidla plynoucího z ujednání o náhradních GRPech (to by bylo zjevné, kdyby oprávněná před soudem požadovala nárok za celé relevantní období). Částku 120 milionů povinná 2) poprvé slyšela až v rámci vyjednávání o ceně zpětvzetí insolvenčního návrhu, před soudem oprávněná ke dni podpisu sporného narovnání uplatnila naturální plnění toliko v hodnotě dosahující cca ? této sumy. I této nižší pohledávce se povinná 2) bránila a navrhla příslušnému soudu důkazy k prokázání svých obranných tvrzení. Pochybovala navíc, zda může být odsouzena k jednotkám sledovanosti, jak bylo žalobou požadováno (bod 27 dovolání). V důsledku bezprávné výhružky však byla povinná 2) donucena se vzdát možnosti nechat soudy přezkoumat existenci tohoto vysoce sporného nároku ze smluv o GRPy (byla donucena uzavřít dohodu o narovnání), čímž se vzdala soudní ochrany. Považují za nesprávné, že odvolací soud absenci jejich neprospěchu zakládá na poukazu na údajně „kompromisní“ povahu exekučního titulu. V podstatě se jedná o argumentaci založenou na mýtu o tzv. ideální oběti, představě odvolacího soudu, jak má oběť bezprávné výhružky ideálně vypadat nebo se chovat. Skutečnost, že oběť s původcem výhružky vyjednává, nemůže mít na charakter výhružky žádný vliv.

19. Argumentuje-li odvolací soud kompromisním řešením, je podle povinných snížení částky vyjednáváním po vznesení bezprávné výhružky irelevantní z hlediska právní kvalifikace podle § 587 o. z. V řízení přitom byla prokázána snaha pana S. uprosit k zpětvzetí insolvenčního návrhu oprávněnou bez podpisu sporného exekučního titulu ještě v den jeho podpisu, kdy mu v reakci na tyto prosby oprávněná opakovaně vyhrožovala, že bez narovnání sporů s Barrandov Televizní Studio, a. s., se insolvenční návrh na MÉDEA, a. s., zpět nevezme. Rovněž připomněly, že o kompromisním řešení by bylo možné hovořit jen v případě posouzení reálné pravděpodobnosti úspěchu ve sporu o tuto částku, což však odvolací soud výslovně neučinil (bod 112 odůvodnění usnesení).

20. Navrhly proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

21. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinné v dovolání záměrně upravují zjištěné skutkové okolnosti tak, aby mohly formulovat uplatněné dovolací otázky. K tomu došlo zejména v souvislosti s povinnými tvrzenou bezprávnou výhružkou a jednáním stran řízení. I když odvolací soud opakovaně provedl rozsáhlé dokazování, povinné nadále neopustily svůj subjektivní pohled na okolnosti vyjednávání výsledné dohody o narovnání mezi účastníky. V souvislosti s vymezením přípustnosti dovolání oprávněná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, č. j. 22 Cdo 1494/2025, ve kterém se dovolací soud podrobně vymezuje k otázce, kterou považuje dovolatel za dosud neřešenou.

22. Ve vztahu k otázce a) oprávněná uvedla, že povinné zcela ignorují zjištěný skutkový stav. Odkázala na bod 107 a bod 109 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Otázky označené za c) a d) považuje za nepřípustné, kdy opět povinné vycházejí ze skutkového stavu odlišného od toho, jaký zjistil odvolací soud. V případě otázky b) uvedla, že uvedená trestní rozhodnutí týkající se trestného činu vydírání na řešený případ nedopadají.

23. Uvedla také, že dovolání je nedůvodné, neboť neplatnost právního jednání přichází v úvahu ve výjimečných případech za splnění zákonných předpokladů. Je tomu tak i v případě bezprávné výhružky. Je přitom nepochybné, že při vyjednávání dohody o narovnání absentovala hrozba, aktivní chování oprávněné i obava z újmy. Bezprávnou výhružku je také třeba odlišovat od tísně, tedy tíživé situace nevyvolané bezprávnou výhružkou. Ta sice může být relevantní pro jiné právní instituty jako např. lichevní jednání, avšak nikoliv pro bezprávnou výhružku. V tomto směru oprávněná odkázala na komentářovou literatura, která uvádí, že: „zvláštním případem je hrozba opomenutím určitého jednání. Hrozba opomenutím jednání, k němuž hrozící není ani na základě zákona, ani právního jednání povinen, jehož učinění je naopak na jeho svobodné úvaze, není bezprávná.“ (MELZER in MEZLZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014. § 587, strana 781, marg. 21). Dle skutkového stavu zjištěného v napadaném usnesení přitom oprávněná neměla povinnost vzít zpět důvodně podaný insolvenční návrh (srov. bod 15). Tuto povinnost na sebe vzala právě až uzavřením předmětné dohody o narovnání. Už proto nemohlo dojít k naplnění hypotézy bezprávné výhružky ve smyslu § 587 odst. 1 o. z.

24. Oprávněná zmínila, že Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje v souvislosti s předpokladem pro aplikaci pravidla bezprávné výhružky, že: „okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.“ Podle skutkových zjištění však povinní naopak docílili v rámci vyjednávání o dohodě o narovnání ústupků v jejich prospěch. Ve smyslu citované judikatury se tak nemohlo jednat o bezprávnou výhružku.

25. Oprávněná rovněž nepovažuje za splněné podmínky, kterých je pro dovození bezprávné výhružky potřeba, a kterými jsou prokázání vedle hrozby (jednání) i bezprávnost hrozby (výhružky), způsobilost hrozby vyvolat důvodnou obavu a také příčinnou souvislost mezi hrozbou a právním jednáním.

26. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné zamítl.

27. Povinní se následně ještě vyjádřili tak, že nezpochybňují skutkové závěry, ale to, zda aplikovaná právní kvalifikace vůbec dopadá na zjištěný skutkový stav. Namítají, že dohodu uzavřít nechtěli; jediným důvodem vedení vyjednávání bylo, že oprávněná podmínila zpětvzetí již nedůvodného insolvenčního návrhu právě uzavřením dohody o narovnání nesouvisejících vztahů. Dále pak znovu rozebírají jednotlivé dovolací otázky a dovozují, že na základě zjištěných skutečností nelze dovodit, že se o bezprávnou výhružku nejednalo.

28. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

29. Povinné spojily přípustnost dovolání se čtyřmi uvedenými otázkami. Pokud jde o otázky, zda si může insolvenční navrhovatel, který v insolvenčním řízení pozbyl aktivní legitimaci z důvodu zániku pohledávky, vynutit pohrůžkou odmítnutí zpětvzetí insolvenčního návrhu uzavření narovnání sporných pohledávek za třetími osobami, a zda může jinou těžkou újmu představovat i vedení řízení, které si subjekt způsobil vlastním protiprávním jednáním, ve své podstatě zpochybňují skutkové závěry napadeného rozhodnutí, což přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 77/15, ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl). Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Pouze ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněná i povinné hodlaly uzavřením dohody narovnat veškeré sporné a nejisté nároky a o bezprávnou výhružku se nejednalo, přičemž není zřejmý žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

30. Jestliže povinné namítají, že se ve skutečnosti zavázaly oprávněné za zpětvzetí v daném čase bezpředmětného insolvenčního návrhu „zaplatit“ jimi nechtěným narovnáním, tato skutečnost rovněž nebyla odvolacím soudem prokázána, jestliže uzavření dohody o narovnání vzešlo z vyjednávání stran (srov. bod 113 odůvodnění odvolacího soudu, kde uvádí, jak vyjednávání probíhalo).

31. Co se týče námitky, že v důsledku bezprávné výhružky byla povinná 2) donucena vzdát se možnosti nechat soudy přezkoumat existenci vysoce sporného nároku ze smluv o nákupu reklamního prostoru (byla donucena uzavřít dohodu o narovnání), čímž se vzdala soudní ochrany, tato námitka rovněž stojí na jiném skutkovém základu, než ke kterému dospěl odvolací soud. Ten, jak již bylo výše uvedeno, dovodil, že k uzavření dohody došlo pouze v rámci obchodního vyjednávání, při němž si obě strany kladly vlastní podmínky a jež mělo za cíl odstranit hrozbu dalších soudních sporů a ekonomických dopadů (bod 109 odůvodnění).

32. Dovolatelky také považují za dosud neřešenou otázku, zda je účast osoby na narovnání cizího sporného dluhu zavázáním se k solidární úhradě „kompromisní“ částky jednání k jejímu neprospěchu. Na této otázce však závěry odvolacího soudu nezávisí, uzavřel-li že solidární závazek byl zajišťovacím prostředkem kvůli jejich nepříznivé finanční situaci.

33. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání povinných odmítl.

34. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu