20 Cdo 903/2026

Rubrum

20 Cdo 903/2026-210 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného H. R. S., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti povinné T. Y., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, pro 749 149,97 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 1397/2024, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2025, č. j. 25 Co 299/2025-166, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1/ Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 11. 2025, č. j. 25 Co 299/2025-166, k odvolání povinné potvrdil výrokem I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“ či „obvodní soud“) ze dne 4. 6. 2025, č. j. 67 EXE 1397/2024-90, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuční řízení bylo zahájeno 2. 5. 2024 podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu Mostysky ve Lvivské oblasti ze dne 4. 3. 2022, č. j. 448/852/21, číslo řízení 2/448/40/22, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu ve Lvově ze dne 13. 4. 2023, č. 448/852/21, číslo řízení 22-c/811/887/22 (dále „cizí rozhodnutí“ nebo „exekuční titul“), za účelem uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 749 149,97 USD s příslušenstvím (nákladů nalézacího řízení ve výši 11 350 UAH, nákladů exekučního řízení, resp. exekuce), zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcí ve vlastnictví povinné specifikovaných v exekučním příkazu soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala, Exekutorský úřad Praha 3 (dále „exekutor“), ze dne 28. 9. 2024, č. j. 140 EX 00075/24-034. 3/ Odvolací soud provedl dokazování obsahem usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha I, ze dne 31. 3. 2025, č. j. KRPA-310160-153/TČ-2022-001193-1-VAC, jímž došlo k odložení trestní věci pro podezření ze spáchání zločinu poškození věřitele, jehož se měla povinná dopustit tím, že v době, kdy nesplácela své závazky (mimo jiné vůči oprávněnému), se pokusila exekučně dotčené nemovité věci („její poslední významný majetek“) darovat své dceři. Soud odůvodnil neprovedení navržených důkazů (body 19 až 21 usnesení odvolacího soudu) a s odkazem na v odůvodnění usnesení citovaná ustanovení § 73a odst. 1, odst. 8, odst. 9 a odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), ustanovení § 14 a § 16 odst. 3 větu první zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZMPS“), ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a na články 52 písm. a) a 55 bod 1 Smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, uveřejněné pod č. 123/2002 Sb. m. s. (dále „Smlouva“), ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že důvod pro zastavení exekuce není dán. 4/ K tomu odvolací soud upřesnil, že námitky povinné již byly pravomocně vypořádány rozsudkem obvodního soudu ze dne 25. 4. 2024, č. j. 64 EXE 890/2024-20, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2025, č. j. 19 Co 336/2024-368, jimiž došlo k uznání cizího rozhodnutí (exekučního titulu), čímž jsou exekuční soudy v posuzované věci vázány a nemohou si identické otázky vyřešit jinak se zřetelem k překážce věci pravomocně rozsouzené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, uveřejněné pod číslem 46/2022 Sb. rozh. obč.), jejíž nerespektování by bylo porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 111/96). Postup pro výjimečný věcný přezkum exekučního titulu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není rovněž dán, argumentuje-li povinná pouze tím, že „považuje požadavek oprávněného na plnění za nedůvodný“ a není-li podstatné, že povinná „řádně nevyužila možnosti poskytované jí procesním právem v nalézacím řízení“, tj. v řízení před ukrajinskými soudy. Před ukrajinskými soudy nedošlo k porušení procesních norem zaručujících právo na spravedlivý proces, pročež úvahy povinné o českém procesním právu „nemají žádnou vypovídací hodnotu“. 5/ Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná poměrně rozsáhlé dovolání, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 6/ Dovolatelka namítala, že soudy obou stupňů neprovedly k prokázání nepravosti listin předložených oprávněným v nalézacím řízení před ukrajinskými soudy povinnou navržené důkazy, což je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, konkrétně s nálezy Ústavního soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, ze dne 9. ledna 2008, sp. zn.

II. ÚS 1437/07, ze dne

27. června 2007, sp. zn.

I. ÚS 779/06, či ze dne

13. října 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19. Prokázaná nepravost listin či extrémní rozpor provedených důkazů a skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení ukrajinskými soudy by vyústil ve „výjimečnou situaci“, kdy by vedením exekuce došlo ke zcela zjevné nespravedlnosti či dokonce popření základních principů právního státu ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu (nálezů ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, nebo ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. I. ÚS 1486/20. Zamítl-li v posuzované exekuci odvolací soud provedení důkazu „záznamem výpovědi oprávněného v nalézacím řízení“, je takový postup (a jeho důvody) v rozporu s § 125 o. s. ř., k čemuž dovolatelka citovala závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014, a ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ohledně případů, v nichž jsou soudy oprávněny provedení důkazů zamítnout. V téže souvislosti zmínila § 132 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, zabývající se povinností soudů hodnotit všechny důkazy nejen jednotlivě, ale v jejich vzájemné souvislosti, a přihlížet pečlivě k tomu, co v řízení vyšlo najevo. K témuž dovolatelka pojmenovala skutkové okolnosti, jež by vedly „k nevyhnutelnému závěru o nutnosti přezkoumat komplexně pravost listin“ a k tomu poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, jakož i zdůraznila, že v nalézacím řízení před ukrajinskými soudy došlo k porušení jejích základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces. Jestliže exekuční soudy dovodily opak, rozhodly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, např. s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. II. ÚS 3496/13, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, a ze dne 25. března 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019, dále s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019, sp. zn. 33 Cdo 1640/2019. 7/ Návrh „komplexního znaleckého zkoumání listin“ nebyl dovolatelce umožněn v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a odvolací soud se rovněž námitkami povinné nezabýval vůbec či zcela nedostatečně, čímž se odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn.

I. ÚS 403/03, ze dne

15. října 2009, sp. zn.

I. ÚS 218/09, ze dne

7. února 2019, sp. zn. III. ÚS 1635/18 (v otázce tzv. opomenutých důkazů), ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, a ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, a napadené usnesení je tudíž nepřezkoumatelné. Odvolací soud rezignoval na posouzení zásahu do práva dovolatelky na spravedlivý proces v nalézacím řízení před ukrajinskými soudy, což nyní vede ke zjevné nespravedlnosti a odporuje principům právního státu. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, a od nálezů Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, a ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18), avšak pokud nikoli, dovolatelka ohlásila jako otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, zda může porušení ústavně zaručených práv v nalézacím řízení cizího státu, byť by řízení proběhlo v souladu s právním řádem cizího státu, představovat důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud by kvůli porušení českého právního řádu nebylo možné cizí rozhodnutí vykonat. 8/ V další části dovolání povinná polemizovala s některými dílčími a podstatou skutkovými úvahami, závěry či s hodnocením důkazu v podobě usnesení Policie ČR (viz shora) odvolacím soudem a namítla v posuzované věci šikanózní výkon práva opět ve spojení s porušením práva na spravedlivý proces (ve spojení s nálezy Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, a ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. I. ÚS 1486/20). Za ryze formalistické označila „konstatování, že obdobná věc byla v minulosti řešena v řízení o uznání a výkonu exekučního titulu a v paralelním exekučním řízení“, jestliže se soudy nezabývaly totožností námitek či otázek předchozího a tohoto řízení; tímto postupem rozhodly v rozporu se zásadou legitimního očekávání ve znění judikatury Ústavního soudu (s odkazem na nález ze dne 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03). Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že exekuci zastavuje, případně aby usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9/ K dovolání se vyjádřil oprávněný podáním ze dne 13. 4. 2026 a dovolání označil za nepřípustné a subsidiárně za nedůvodné. Dovolatel svou argumentací opakuje již Nejvyšším soudem posouzenou věc (v řízení o uznání a prohlášení vykonatelnosti téhož exekučního titulu skutkově a personálně totožného případu) s připomenutím závěrů usnesení dovolacího soudu ze dne 24. března 2026, sp. zn. 20 Cdo 2221/2025, a nepřináší jakékoli nové právně relevantní skutečnosti či otázky. Dovolání obsahuje jedenáct dílčích dovolacích důvodů, „avšak ve svém jádru se pohybuje v jediném a opakovaném okruhu“, jelikož dovolatelka zpochybňuje existenci vymáhané pohledávky oprávněného vlastní představou o skutkovém ději, který nenastal a fakticky se tak dovolává věcného přezkumu cizího rozhodnutí. Nesplňuje proto podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a posuzovaná věc nespadá ani do kategorie výjimečných případů opravňujících věcný přezkum exekučního titulu. 10/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř. a contrario), případně (s totožným procesním výsledkem) není pro vady obsahu „projednatelné“ (§ 241b odst. 3 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.). 11/ Primárně je nezbytné zdůraznit, že posuzované cizí rozhodnutí bylo pravomocně uznáno a prohlášeno za vykonatelné rozsudkem obvodního soudu ze dne 25. 4. 2024, č. j. 64 EXE 890/2024-20, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2025, č. j. 19 Co 336/2024-368, proti němuž podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. března 2026, sp. zn. 20 Cdo 2221/2025, odmítl. 12/ Dovolatelka uvedené skutečnosti v nyní posuzovaném dovolání nepřikládá patřičný procesní význam, jestliže přehlíží, že řízení o uznání a výkonu cizího rozhodnutí je řízením sui generis, v němž se bez obligatorního nařízení jednání rozhoduje rozsudkem (§ 16 odst. 1, odst. 2 ZMPS). 13/ Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v tom směru, že věcnému projednání návrhu na zastavení exekuce může bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018). Zmíněný nedostatek podmínky řízení (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním (vykonávacím) řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. opět např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (z mnoha rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 138/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2024, sp. zn. 20 Cdo 3732/2023, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 4. září 2024, sp. zn. IV. ÚS 2032/24, odmítl). 14/ V kontextu s uvedenými judikaturními závěry neobstojí tvrzení dovolatelky, že se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) nezabýval totožností námitek či otázek předchozího a tohoto řízení. Z obsahu dovolání je nepochybné, že téměř veškeré námitky povinné směřují proti věcné správnosti cizího rozhodnutí a procesních postupů ukrajinských soudů před vydáním exekučního titulu. Tyto námitky - nehledě na formulační odlišnosti - jsou podstatou stejné v porovnání s těmi, které dovolatelka vůči oprávněnému uplatnila v řízení o uznání a prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí (zde exekučního titulu); konkrétně dovolatelka kritizovala a kritizuje rozsah dokazování před ukrajinskými soudy, znovu zpochybňuje tam zjištěný skutkový stav věci, hodnocení důkazů s důrazem na absenci revizního znaleckého posudku ke zjištění pravosti důkazně provedených listin a namítá extrémní rozpor provedených důkazů a skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení ukrajinskými soudy. Jestliže o těchto námitkách, či jiných (dovolatelkou) dříve nevyslovených námitkách, byť pro uznání cizího rozhodnutí mohly mít relevanci, bylo v „uznávacím“ řízení pravomocně rozhodnuto, odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz shora) nemohl pro překážku věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 4 ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř.) námitky řešit opětovně, přičemž respektování zmíněné neodstranitelné zákonné podmínky řízení nelze klást do jakékoli souvislosti se zásahem do ústavně zaručených práv účastníka (zde exekučního) řízení či do rozporu s právními principy demokratického právního státu. Z toho plyne, že prostřednictvím povinnou zvolené přípustnosti dovolání (odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) nelze námitky proti uznání a prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu založit. 15/ Současně lze obsahu dovolání vytknout nedostatek dalších náležitostí: dovolatelka sice obsáhle, avšak poněkud nekonzistentně a nepřehledně polemizuje s dílčími úvahami odvolacího soudu, aniž by zřetelně formulovala právní otázky, které považuje za rozhodné ve smyslu § 237 o. s. ř. Na základě zpochybnění nebo vlastního hodnocení důkazu provedeného odvolacím soudem (zde usnesení Policie České republiky), kritiky skutkových zjištění či oznámení vad řízení (nepřezkoumatelnost důvodů napadeného usnesení a překvapivost rozhodnutí vycházející z dovozené překážky věci pravomocně rozsouzené) nelze přípustnost dovolání prosadit, protože je tak uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (z mnoha rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, dále srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 16/ Na jediné explicitně vyjádřené otázce s přiřazením hlediska přípustnosti dovolání coby otázce dosud dovolacím soudem neřešené, tj. zda může porušení ústavně zaručených práv v nalézacím řízení cizího státu, byť by řízení proběhlo v souladu s právním řádem cizího státu, představovat důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud by kvůli porušení českého právního řádu nebylo možné cizí rozhodnutí vykonat, řešení napadeného usnesení ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť otázka implikuje v předchozím řízení o uznání cizího rozhodnutí neakceptovaný závěr o porušení tuzemským právním řádem ústavně zaručených práv v nalézacím řízení před ukrajinskými soudy, tudíž otevírá pravomocně rozsouzenou věc. Bylo-li cizí rozhodnutí uznáno jako konformní s tuzemským právním řádem a veřejným pořádkem, není dán žádný speciální důvod (který ostatně dovolatelka krom námitek proti samotnému uznání konkrétně nepřibližuje), pro který by vedení exekuce bylo nepřípustné ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jinými slovy vyjádřeno: dovoláním recyklovaná argumentace založená na zásahu do ústavně zaručených práv dovolatelky (jakkoli taková práva představují samostatný důvod dovolání) je využita toliko za účelem revize již pravomocně uznaného cizího rozhodnutí coby exekučního titulu a nelze k ní přihlédnout ve smyslu výjimečného důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 17/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. 7. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu