21 Cdo 1101/2017

Plný text

21 Cdo 1101/2017; 21 Cdo 1103/2017 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2017 Spisová značka:21 Cdo 1101/2017; 21 Cdo 1103/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:

21. CDO.1101.2017.2 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:čl. 39 obč. zák. čl. 49a obč. zák. čl. 37 obč. zák. čl. 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 11. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.11.2017III.ÚS 3730/17JUDr. Milada Tomkováodmítnuto9.1.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1101/2017 21 Cdo 1103/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněného R. P., zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, proti povinné B. H., zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 Na Pankráci č. 404/30, o zastavení exekuce vedené prodejem zástavy pro 2 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 4508/2011, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016 č. j. 16 Co 271/2015-600 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2016 č. j. 16 Co 271/2015-612, takto: Dovolání povinné se odmítají. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016 č. j. 16 Co 271/2015-600 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a v části svého dovolání pak dovolatelka rozporuje skutkový stav, který však dovolací soud není oprávněn přezkoumávat. Dovolatelka namítala, že zástavní smlouva je neplatná podle ustanovení § 39 o. z., neboť ji při jejím uzavření její syn úmyslně uvedl v omyl, za což byl odsouzen pro trestný čin podvodu. Jestliže odvolací soud z této okolnosti absolutní neplatnost smlouvy nedovodil, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010) a není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak. Namítá-li dále dovolatelka neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu postupu věřitele v rozporu s péčí řádného hospodáře, pak rozporuje toliko skutkové závěry, neboť závěr o nedostatku péče řádného hospodáře konstruuje na odlišných skutkových závěrech, než k jakým dospěl soud prvního stupně. Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení relativní neplatnosti zástavní smlouvy podle ustanovení §49a o. z. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010) smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 o. z. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 o. z. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a o. z., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a o. z.). Dovolatelka však svou námitku, že byla úmyslně uvedena v omyl, konstruuje na odlišném skutkovém stavu, než jak jej zjistily soud prvního stupně i soud odvolací. Ve skutečnosti tedy jde o námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu; skutkové závěry však dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, neboť jde o jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2016 č. j. 16 Co 271/2015-612 Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Namítá-li dovolatelka, že usnesení odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyšší soudu, neboť oprávněná navrhovala procesní nástupnictví za účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení nestala nedobytnou, rozporuje skutkové závěry odvolacího soudu. Odvolací soud totiž dobytnost pohledávky na náhradu nákladů řízení zkoumal a dospěl k závěru, že procesní nástupnictví její dobytnost neovlivní. Pokud dovolatelka s těmito závěry nesouhlasí, zpochybňuje toliko pouze zjištěný skutkový stav a nikoliv právní posouzení věci. Zjištěný skutkový stav však dovolací soud není oprávněn v souladu s ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř přezkoumávat. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. srpna 2017 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D předseda senátu