21 Cdo 1703/2026

Plný text

21 Cdo 1703/2026-205 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce O. M., zastoupeného Mgr. Renátou Kuníkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Pražská č. 550, proti žalované E. Č., zastoupené Mgr. Pavlem Novanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská č. 2033/8, o 1 383 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 316/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2026, č. j. 13 Co 51/2026-177, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Renáty Kuníkové, advokátky se sídlem v Berouně, Pražská č.

550. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2026, č. j. 13 Co 51/2026-177, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2025, č. j. 39 C 316/2023-118, ve výroku I, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Žalovaná v podaném dovolání předkládá dovolacímu soudu dvě právní otázky (podle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené): a) „Byla žalovaná smluvní stranou smluv o zápůjčce ze dnů 17. 11. 2021 a 18. 3. 2022 nebo pouze platebním místem?“ b) „Byly smlouvy o zápůjčce ze dnů 17. 11. 2021 a 18. 3. 2022 platným právním úkonem?“ 3. Uvedené otázky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť jejich prostřednictvím žalovaná nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění a skutkové závěry soudů [že žalobce uzavřel s žalovanou dne 17. 11. 2021 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobce zapůjčil žalované částku 1 025 000 Kč (175 000 Kč žalobkyni předal v hotovosti a 850 000 Kč zaslal na její bankovní účet), kterou se žalovaná zavázala uhradit do 18. 3. 2022, resp. do „prodloužené lhůty“ 1. 12. 2022, že dne 18. 3. 2022 žalobce s žalovanou uzavřeli další smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobce zapůjčil žalované částku 455 000 Kč, kterou žalované předal v hotovosti a žalovaná se zavázala žalobci vrátit do 1. 2. 2022], namítá-li, že „smlouvy o zápůjčce byly z části fiktivní (plnění ze strany žalobce neproběhlo ani proběhnout nikdy nemělo)“, že „žalobce od počátku zamýšlel zapůjčit prostředky přímo D. Ť., nikoliv žalobkyni, která jen sloužila jako platební místo, kam budou prostředky převedeny, což byl pravý úmysl zúčastněných stran“. Tyto námitky představují výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem (a soudem prvního stupně), vycházející z odlišného názoru žalované na hodnocení provedených důkazů a žalovaná jimi uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. jako jediný přípustný (nesprávné právní posouzení věci), z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.

4. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

5. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

6. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).

7. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).

8. Obecné vymezení otázky pod písm. b) potom nevyhovuje ani požadavku (na němž se ustálila rozhodovací praxe dovolacího soudu), že dovolací otázka musí být vymezena konkrétně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2750/2024, nebo ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 21 Cdo 2263/2025). Žalovaná sice namítá, že smlouvy o zápůjčce zčásti „stíhala neplatnost, případně nicotnost“, a to „v důsledku okolností, za nichž byly uzavřeny („absolutní neplatnost“ právních jednání měla nastat v důsledku porušení dobrých mravů, uvedení žalobkyně v omyl, nebo v důsledku toho, že dané jednání odporuje zákonu“), a soudům „vyčítá“, že je takto neposoudily, ale konkrétní právní otázku v této souvislosti nevymezuje. Uvedené námitky zde představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by žalovaná jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky žalované, že „soud nepřerušil řízení s tím, že vyčká na výsledky trestního řízení, které mimochodem nadále vůči žalobci, stejně jako vůči D. Ť., a to dle informací žalované, nadále probíhá“, ani námitky, že „soud odmítl bez relevantní argumentace provést její důkazní návrh, který byl způsobilý prokázat žalovanou uplatněná tvrzení vedoucí k zamítnutí žaloby“ (žalovaná namítá neprovedení svědeckých výpovědí D. Ť. a M. Č.), a že v důsledku „neprovedení … zcela klíčového, svědka, a to bez relevantního odůvodnění“ žalovaná „považuje rozsudek Městského soudu, z povahy věci rovněž soudu prvního stupně, za nepřezkoumatelný“, neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Protože tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, nebo ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022).

10. K námitce žalované, že odmítnutím jejího návrhu na provedení důkazů výslechem svědků soudy porušily základní právo žalované na spravedlivý proces, dovolací soud uvádí, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).

11. V posuzovaném případě soudy srozumitelně vysvětlily, proč neprovedly další důkazy navržené žalovanou. Soud prvního stupně k návrhu žalované na provedení důkazů výslechem jmenovaných svědků uvedl, že „žalovaná k výzvě soudu nesplnila svou povinnost tvrzení ohledně toho, v čem konkrétně spatřuje neplatnost smluv o zápůjčkách, se zaměřením na tíseň, nápadně nevýhodné podmínky a absenci dobrých mravů“ (bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně plně ztotožnil (bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Námitka žalované, že navrhovaný svědek D. Ť. se „mohl vyjádřit“ též k jejímu tvrzení, že „žádné částky v hotovosti žalované poskytnuty nebyly“, pomíjí, že k této skutečnosti výslech svědka nenavrhovala [srov. Její důkazní návrh přednesený u jednání soudu prvního stupně dne 30. 9. 2024 (č. l. 74 spisu) a obsažený v podání ze dne 3. 10. 2024 (č. l. 80 spisu)]; k této skutečnosti nebyla navrhována ani svědecká výpověď M. Č. (srov. rovněž důkazní návrh na č. l. 74 spisu). Dovolací soud proto neshledává, že by neprovedením těchto důkazů došlo k porušení ústavně garantovaného práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítá ve svém dovolání žalovaná.

12. K námitce dovolatelky o vnitřní rozpornosti (nepřezkoumatelnosti) odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatelka, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje.

13. Dovoláním žalovaná napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně „v jeho plném rozsahu“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

16. Dovolatelka v podaném dovolání navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1872/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2968/2022). Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu