21 Cdo 1763/2025

Plný text

21 Cdo 1763/2025-540 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně K. B., proti žalované Vodafone Czech Republic a. s. se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, náměstí Junkových č. 2808/2, IČO 25788001 (právní nástupkyně UPC Česká republika, s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Závišova č. 502/5, IČO 00562262), zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 19/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2025, č. j. 62 Co 22/2025-503, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Zoufalého, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 62 Co 22/2025-503, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovolatelka v podaném dovolání předkládá otázky (podle jejího názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené, případně vyřešené v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí), které formulovala takto: 1) „Je hmotněprávním předpokladem výpovědi pro nadbytečnost žalobkyně rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce (dále též jako ‚organizační změna‘), které je ve skutečnosti finančním rozhodnutím o snížení, resp. zrušení mzdových nákladů na údajně nejlépe placenou žalobkyni v právním oddělení?“ (dále jen „otázka č. 1“); 2) „Je znakem toho, že výpovědí pro nadbytečnost byly sledovány jiné cíle, skutečnost, že velmi krátce před rozhodnutím žalovaného o snížení stavu zaměstnanců o žalobkyni byli při nezměněných úkolech zaměstnavatele přijati do stejného oddělení dva noví zaměstnanci na stejný druh práce, jako vykonávala žalobkyně, a se stejnou kvalifikací jako žalobkyně?“ (dále jen „otázka č. 2“); 3) „Je znakem toho, že výpovědí pro nadbytečnost byly sledovány jiné cíle, skutečnost, že při nezměněných úkolech zaměstnavatele byl v první den běhu výpovědní doby žalobkyně přijat do stejného právního oddělení (třetí) nový zaměstnanec na stejný druh práce, jako vykonávala žalobkyně, a se stejnou kvalifikací jako žalobkyně?“ (dále jen „otázka č. 3“); 4) „Je znakem toho, že výpovědí pro nadbytečnost byly sledovány jiné cíle, skutečnost, že na pracovní místo uvolněné žalobkyní se od prvního dne následujícího měsíce po uplynutí výpovědní doby žalobkyně přesunul jiný stávající zaměstnanec žalovaného?“ (dále jen „otázka č. 4“); 5) „Respektovaly soudy při zjišťování skutkového stavu procesní zásady?“ (dále jen „otázka č. 5“); 6) „Je potřeba při posouzení ne/mravnosti výpovědi pro nadbytečnost, podanou zaměstnanci v předdůchodovém věku a po 24 letech práce, aplikovat zásadu zvláštní ochrany zaměstnance podle § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce?“ (dále jen „otázka č. 6“).

3. Prostřednictvím otázky č. 1 žalobkyně vyslovuje nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu o přijetí rozhodnutí o organizační změně [že „dne 20. 10. 2015 přijala žalovaná rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců, kterým rozhodla, že agenda žalobkyně spočívající v zastupování v soudních a správních sporech zaměstnavatele může přejít na externí advokátní kancelář a agenda spočívající v poskytování právní podpory oddělení Bad Debts Recovery může být distribuována mezi další stávající zaměstnance oddělení Legal na základě rozhodnutí zaměstnance na pozici Legal Director, a práce žalobkyně nebude nadále z uvedených důvodů ani z části potřebná a žalobkyně se tak stává nadbytečnou ve smyslu § 52 zákoníku práce“, přičemž „agendu žalobkyně – poté, co ji nejpozději do 31. 12. 2015 od žalobkyně převezme – předá zaměstnanec na pozici Legal Director externí advokátní kanceláři (zastupování v soudních a správních sporech zaměstnavatele) a mezi další stávající zaměstnance jemu podřízené (právní podpora oddělení Bad Debts Recovery)“], namítá-li, že „rozhodnutí ze dne 20. 10. 2015 není rozhodnutím o snížení stavu zaměstnanců za účelem zefektivnění práce, ale zastřeným rozhodnutím finančním“, že „tedy chybí rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce“, že „v rozhodnutí ze dne 20. 10. 2015 není uvedena jeho účinnost“ a že „žalobkyně v části 2. odvolání ze dne 20. 12. 2024 dále zpochybnila existenci rozhodnutí ze dne 20. 10. 2015 o nadbytečnosti žalobkyně v době před podáním výpovědi ze dne 22. 10. 2015“. Tyto námitky představují výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem (a soudem prvního stupně), vycházející z odlišného názoru žalobkyně na hodnocení provedených důkazů a žalobkyně jimi uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jako jediný přípustný (nesprávné právní posouzení věci), z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

4. Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud při řešení otázky č. 1 odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2012/2012, pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je se závěry uvedenými v odkazovaném rozhodnutí v souladu, v projednávané věci však odvolací soud vycházel z odlišného skutkového stavu, neboť v posuzovaném případě rozhodnutí žalované (její právní předchůdkyně) ze dne 20. 10. 2015 není jen rozhodnutím o snížení mzdových nákladů, ale též o převedení pracovní náplně žalobkyně na externí advokátní kancelář a jiné zaměstnance žalované.

5. Nejvyšší soud ostatně za stejného skutkového stavu (jde-li o přijetí rozhodnutí o organizační změně a jeho obsah) k závěru o splnění předpokladu naplnění důvodu výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce spočívajícího v přijetí rozhodnutí o organizační změně v projednávané věci dospěl již v rozsudku ze dne 28. 8. 2020, č. j. 21 Cdo 3834/2018-251.

6. Obdobně prostřednictvím otázek č. 2, 3 a 4 žalobkyně nepřípustně prosazuje svá skutková zjištění odlišná od skutkových zjištění soudů [namítá- li, že „v řízení bylo seznamem zaměstnanců přijatých v roce 2015 … prokázáno, že ke dni 1. 6. 2015 … byl do pracovního poměru v právním oddělení přijat … nový právník pan F. (27 let)“, že „k 1. 8. 2015 … byla do pracovního poměru v právním oddělení přijata … nová právnička paní T. (23 let, nyní K.)“, přičemž „oba byli přijati, při nezměněném rozsahu úkolů zaměstnavatele, … na stejný druh samostatné práce … jako vykonávala žalobkyně a oba měli shodnou kvalifikaci jako žalobkyně“, že „v první den běhu výpovědní doby žalobkyně, byl do pracovního poměru v právním oddělení přijat, při nezměněném rozsahu úkolů zaměstnavatele, na plný úvazek třetí nový právník pan O. (33 let)“, a to „na nově zřízené pracovní místo, na stejný druh samostatné práce ... jako vykonávala žalobkyně“, a že bylo „prokázáno, že se na nezrušené seniorské pracovní místo právníka, původně obsazené žalobkyní, posunula stávající zaměstnankyně, právník paní D.“], na jejichž základě činí vlastní skutkové závěry odlišné od skutkových závěrů soudů [že v případě zaměstnanců F. a T. „se jednalo o dvě bezprostředně předcházející organizační opatření o přijetí dvou nových právníků jako jakási ‚příprava na nadbytečnost žalobkyně‘“, že „přijetí nového právníka v první den běhu výpovědní doby žalobkyně způsobilo, že příčina toho, proč žalobkyni byla dána výpověď pro nadbytečnost, nespočívala v realizaci organizačního opatření ze dne 20. 10. 2015 …, ale v jiných skutečnostech, které nesouvisí se snížením počtu zaměstnanců působících u žalované“, a že „druh práce sjednaný v pracovní smlouvě (právník) tedy ke dni 31. 12. 2015 neodpadl“], z nichž dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2616/2003, a ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 456/2020). Rovněž v případě těchto otázek je tedy uplatňován jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

7. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dovolací otázka musí být vymezena konkrétně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2750/2024, nebo ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 21 Cdo 2263/2025). Tomuto požadavku obecné vymezení otázky č. 5 nevyhovuje. Žalobkyně sice namítá, že soudy se „dopustily nepřípustného aktivismu při ‚vyrobení‘ důkazu, ze kterého pak vycházely“, že odvolací soud se dopustil „libovůle při výběru důkazů (vybral si jen ty, které se mu hodily a k ostatním, které se nehodily, nepřihlédl)“ a že „lze spatřovat též extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními“, ale konkrétní otázku procesního práva nevymezuje. Prostřednictvím formulované otázky tak žalobkyně i v tomto případě uplatňuje svůj nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaná (její právní předchůdkyně) ve vztahu k žalobkyni nepostupovala diskriminačně [namítá-li, že „soud vycházel v jednotlivých letech z věkového průměru zaměstnanců vypovězených pro nadbytečnost v rámci celé firmy (a nikoliv jen v právním oddělení), avšak věkové průměry nikdo z účastníků řízení neuváděl a nebyly předmětem dokazování“, že „věkový průměr je nevypovídající veličina“ a že odvolací soud odmítl přihlédnout k „dohodám s odstupným“, ačkoliv „dokreslují systémový přístup právního předchůdce žalovaného ke starším zaměstnancům“] a prosazuje svůj závěr o skutkovém stavu, který soudy neučinily, podle kterého „byla … prokázána systémová diskriminace zaměstnanců vyššího věku při výpovědích pro nadbytečnost, resp. při ‚dohodách s odstupným‘ pro nadbytečnost – lapidárně řečeno: starci letěli všichni…“.

8. Námitka žalobkyně, že „věkové průměry si jako důkazy zřejmě vyhotovil soud sám, čímž nedovoleně nahradil procesní aktivitu účastníků řízení“, nebere náležitě v úvahu, že soudy při těchto skutkových zjištěních vycházely z doplnění skutkových tvrzení, která žalovaná učinila obsahem svého podání ze dne 27. 5. 2024 a žalobkyně v souladu s § 120 odst. 3 o. s. ř. prohlásila za nesporná.

9. Žalobkyně rovněž namítá, že soud prvního stupně „vyrobil“ novou tabulku věkového složení zaměstnanců (s jinými věkovými kategoriemi pro právní oddělení), ze které jako z důkazu vycházel, přehlíží však, že odvolací soud z této tabulky (na straně 13 rozsudku soudu prvního stupně) při svém skutkovém závěru o tom, že žalovaná (její právní předchůdkyně) nepostupovala „s pohnutkou vyššího věku žalobkyně“, nevycházel, neboť – jak ostatně v předchozí části odůvodnění sama namítá (srov. shora bod 7) – za rozhodující považoval skutková zjištění o věku všech zaměstnanců, s nimiž právní předchůdkyně žalované rozvázala pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti, nikoliv o věku zaměstnanců pracujících na právním oddělení (srov. bod 64 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

10. S námitkou žalobkyně, že „prohlášení o nespornosti uvedených seznamů jako důkazů žalovaného na ní soud prvního stupně opakovaně vymáhal, dokonce i po skončení dokazování a po přednesení závěrečného návrhu“, resp. že v tomto směru byl na ni činěn soudem prvního stupně „nátlak“, se odvolací soud náležitě vypořádal (srov. body 45 až 47 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

11. Otázky č. 1, 2, 3, 4 a 5 tedy představují skutkové námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

12. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

13. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).

14. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

15. V případě otázky č. 6, jejímž prostřednictvím se domáhá přezkumu souladu výpovědi z pracovního poměru s dobrými mravy, žalobkyně přehlíží, že tato otázka již byla (za stejného skutkového stavu) rovněž vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2018, vydaném přímo v této věci, v němž dovolací soud uzavřel, že odvolací soud v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe neshledal důvodnými námitky dovolatelky, která pokazovala na dlouhodobou (24letou) úspěšnou práci pro žalovanou a na skutečnost, že výpověď dostala krátce (2,5 roku) před vznikem nároku na starobní důchod, neboť uvedené skutečnosti (samy o sobě) nepředstavují „dostatečnou míru intenzity rozporu s dobrými mravy, ani rozpor se smyslem a účelem zákona, jak je má na mysli § 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění za použití § 4 zák. práce“. Žalobkyně pomíjí, že zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance uvedenou v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce nelze chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele. Žádná ze zásad, které se uplatňují v pracovněprávních vztazích, neospravedlňuje chápání názoru jedné ze smluvních stran pracovněprávních vztahů jako podstatnějšího než mínění strany druhé a aby právní jednání byla posuzována a vykládána příznivěji pro zaměstnance než pro zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 430/2020).

16. Namítá-li žalobkyně, že řešení otázky č. 6 přijaté odvolacím soudem je v rozporu se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5627/2016, a navazujícím usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 968/2017, pak přehlíží (jak správně uvedl též odvolací soud), že v odkazované věci soudy vycházely z odlišného skutkového stavu, kdy byl pracovní poměr se zaměstnancem rozvázán 17 měsíců před dovršením důchodového věku (v případě žalobkyně tomu tak bylo 2,5 roku, tj. 30 měsíců před tímto dnem) a z jiného výpovědního důvodu [podle § 52 písm. f) zákoníku práce] než u žalobkyně. V případě žalobkyně použitého výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce přitom platí, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11/2004 v časopisu Soudní judikatura). To sice nebrání tomu, aby se soud zabýval tím, zda výběr nadbytečného zaměstnance nebyl motivován některým z diskriminačních důvodů (jak vyplývá též z v projednávané věci vydaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2018), avšak závěry odvolacího soudu v tomto směru přijaté žalobkyně podaným dovoláním přezkumu dovolacího soudu neotevřela (žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit, zde nevymezila).

17. Otázku č. 6 tedy odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak.

18. Nastolené otázky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.

19. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 6. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu